• Dušan Bartoň
Stylromantika
Datum publikace17. 3. 2018
Počet zobrazení1323×
Hodnocení4.53
Počet komentářů10

"Tak co, kam pojedeme letos na lyže?" zeptal se během večeře Jarda. Byla to ovšem otázka zcela akademická, protože já na lyžích "stál" naposledy na lyžáku se školou. A tehdy jsem definitivně pochopil, že já a tyhle prkýnka se nemáme rádi…

Takže Jarda tráví celý den na sjezdovce, i když se spíš vozí, než lyžuje, a já v pokoji, obklopený knížkami, dobrým čajem a kvalitní hudbou. Pokud je v dispozici vířivka, tím líp. A oba jsme spokojení s tím, jak skvěle jsme prožili svůj den.

"Kamkoliv budeš chtít. Pokud to bude v hotelu!!!"

Ty tři vykřičníky jsem použil i v reálné mluvené řeči. Protože… no prostě jednou jedinkrát jsme jeli do soukromí. Takovou chybu už nikdy neudělám…

Na fotkách ta chata vypadala celkem schopně, byl tam i krb, to já miluju. Tak jsme se spojili s majitelem a po domluvě a zaplacení jsme jeli.

Já viděl starší chatu, ale jinak vše OK. Jarda, bohužel viděl NEUKLIZENOU chatu… Takže vydrhl koupelnu, záchod, povysával a zbytek dne uklízel v kuchyni. Sice mi několikrát pravil, ať si jdu třeba číst a nepletu se mu tam. Ale jak si máte číst, sedět a nic nedělat, když váš muž drhne, čistí, vytírá a tak. Bylo mi to hloupé a tak jsem mu pomáhal. Nerad, ale pomáhal.

Co mne se týká, neřeším, jestli je na poličce prach nebo soška jelena. Jarda by ten prach bral jako selhání.

Říkal jsem si, no dobře, jeden den to přežiju. Přece vím, koho mám doma, ne? A druhý den, sotva jsme vstali a já se začal starat, kam se vydáme na výšlap, moje milovaná polovička pronesla:

"Hele, co kdybych umyl ty okna, jde mi na nervy, jak jsou zalízaný."

A to byla asi ta poslední kapka. Mám toho dost doma a proč bych měl sakra uklízet cizí barák?

"A mi jdeš na nervy zase ty. Jsme tu na dovolený, ne na nucených pracech. Jestli toho nenecháš, jdu se sbalit a jedu domů. Už s tím přestaň, nebo…"

"Ty bys mě opustil?" zeptal se půl z legrace, protože je na tyhle mé výbuchy už zvyklý, ale možná i malinko vážně.

"Tebe nikdy. Ale toho uklízecího maniaka v tobě od minuty," odsekl jsem. Jednou se z něho fakt zblázním.

Vzal mou hlavu do dlaní a začal mne líbat. Chvilku jsem se škubal a pak už jen tiše držel a tiskl se k němu. Sami víte, že v delším vztahu není polibek jako polibek. Za ty roky už z toho, jakým stylem mne líbá, dokážu poznat, co chce. Taková jako malá empatie.

Někdy jen takové malé ujištění, že je mu se mnou dobře.

Někdy ujištění, že jsem sice "budka" ale jeho.

Poznám, jestli se chce milovat se vším co k tomu patří, s předehrou, milováním, chvilka klidu a nové milování, protože jednou je samosebou málo.

Poznám, kdy jako by se ptal: jestli nemáš zrovna nic důležitého, že by jsme si chvilku pohráli? Tlumené světlo, olej, masáž, a když jsem fakt hodný, nebo hezky poprosím, i sladká tečka na závěr. A já vím, že bych kvůli tomu zrušil i audienci u vrchního zemského rabína.

Poznám, kdy jako by říkal: já vím, že to fakt nemáš takhle rád, ale mohl bys? Prosím.

Fakt to nemám "takhle" rád… Vůbec. Ani trochu. Ale po chvilce tohohle líbacího přemlouvání jsem celý rozklepaný a chci už jen jedno jediné: Jardu. A tu chvilku nepohodlí stejně už dávno neřeším. Kleknu, dám se na lokty, a když už nemůžu mít psa, tak si na něj aspoň hraju. A určitě víc než dvakrát za měsíc, jak zněla původní domluva. Však co, on mi to stokrát vynahradí, to žádný strach.

A tak jsem teď před ním stál, nechal jsem se líbat a objímat a oba jsme věděli, že už je zas dobře, že jedem v pohodě dál. Ale já se styděl, že jsem na něho tak vyletěl, mohl jsem to říct i v klidu. On na mne za ty roky nezvýšil hlas ani jednou jedinkrát, to já občas vylítl jak čert.

Klekl jsem před ním na kolena a stáhl mu rifle…

Ale no tak, na co hned myslíte?

… ucítil jsem jeho ruku ve vlasech, jak mi je prsty pevně sevřel a pak jsem cítil, jak mi do vlasů pokládá své mužství. Opřel jsem se mu obličejem o nohy a nechal ho, aby mi do nich vyvrcholil.

I tak může vypadat naše smiřovačka… a přestaňte se smát, jo?

***

Takže jsme si vybrali hotýlek, pokud možno i s něčím zajímavým okolo, a jelo se.

Jarda sportu moc nedá, ale na lyže jezdí. Když jde na svah, nechám ho, ať si to užije. Ale občas si oba vyrazíme na běžky a proběhneme se po okolí, to umím i já.

"Víš, že ve středu je Valentýna?"

"Hm…"

Zvedl jsem k němu oči. Proč mi to říká?

"Pokud očekáváš kolosální dar, jsem ochoten jeden den neprudit a ráno můžeš jít první do koupelny," nabídl jsem velkoryse.

Nedáváme si dárky proto, že je Chanuka, Vánoce, nebo narozeniny. Když vidíme něco, o čem si myslíme, že by to ten druhý chtěl, nebo by se mi to na Jardovi líbilo, tak jdu a koupím to. Běžně Jardovi volám: "Hele, mají tu a tu knížku, chceš ji?"

Jednou jsem vánoční dárek našel až v únoru, tak dobře jsem ho schoval. Takže si dárky dáváme rovnou.

Ale jsou i jiné dárky. Jeli jsme na výlet, já usnul už v Praze, deset minut za barákem.

"Až tam budem, vzbuď mne."

Když jsem ucítil Jardovu ruku, jak mi cuchá vlasy, otevřel jsem oči a byli jsme… doma.

"Co je? Proč ses vrátil?"

"Kvůli tobě…"

Ujištění, že vás partner miluje i po letech, že po vás zatouží natolik, že otočí auto a jede domů, aby vám to dokázal, to je přece taky dar, ne?

Už zase mi myšlenky běhají mozkem jako myši a já už mluvím o něčem jiném, než jsem chtěl…

Takže, jeli jsme na lyže. Dědovu chatu zdědil strejda, sice by nám ji klidně kdykoliv půjčil, ale já si to nechávám až na jaro, kdy je tam mimořádně krásně.

Té podivné dvojky jsem si všiml už u první večeře.

Máma s dcerou. Holka celkem fajn, ale matka… Kdysi se těmhle dámám říkalo dobrodružka. Jasně lovila chlapa. Tedy, spíš jeho šrajtofli. Vysedávala na baru a prostě byla jasná. Zrovna se snažila o chlápka, který tedy krásou zrovna nevynikal. Ne, neposmívám se mu, prostě bylo poznat, že měl rozštěp rtu a asi hodně velký a líp to nejspíš spravit nešlo. Ale ať mi nikdo nevykládá, že po něm jela, protože razí heslo, že vnitřní krása je nadevše. Nepopírám, že i do takového člověka se lze upřímně zamilovat, ale asi až ho líp poznáte. Navíc jsem měl neodbytný pocit, že tenhle pán patří spíš do našeho rangu…

Ani dceruška neztrácela čas a hádejte, kam si sedla? K našemu stolu.

"S dovo…," vycedila jen tak koutkem pusy.

Vypadala tak na dvacet a já mám třiatřicet pryč. I když možná vypadám zachovale, tak to musela vidět. Pán, na kterého měla políčeno matinka, prchl, takže se otočila, kde by zaťala drápky tentokrát. A už si to nesla k nám.

"No vidím, že už sis tu našla známé…," zašvitořila a už se chystala vyhodit kotvu.

"Nenašla. Jsme právě na odchodu," zvedl se rázně Jarda a šli jsme.

Vím, že s normální ženskou by si rád a dobře pokecal. Občas vozíme z práce kolegyni, její máti bydlí kousek od nás. Baví se spolu tak, že se ani nedostanu ke slovu a už byla párkrát i u nás. Ale tahle osoba, to není nic pro mého milého.

Mimo to, podle ohozu bychom její potřeby asi museli saturovat oba dva a ještě by možná chybělo. A tak jsme prchli do bezpečí pokoje.

"Víš, že ve středu je Valentýna?"

"Hm…"

Zvedl jsem k němu oči. Proč mi to říká?

"Pokud očekáváš kolosální dar, jsem ochoten jeden den neprudit a ráno můžeš jít první do koupelny," nabídl jsem velkoryse.

Jinak, co se mého dárku pro Jardu týká, mám to vymyšlený, ráno štěknu a on si tu svou ranní roztomilost obstará zezadu sám. Levné a poměrně bezpracné.

Jarda se usmál, jako by ho tam už měl, protože mne jednak zná, jednak má přečtenýho a jednak to tu už bylo.

"Já pro tebe něco ale mám. I když bych ti to dal i bez Valentýna."

Podal mi silnější knížku. Život Ruth. Životopisy miluju, to trefil, staroušek. Tak jen doufám, že recenze moc nepřeháněla a opravdu je to víc životopis, než nějaká sladká břečka.

Vstal jsem od stolku a vzal Jardu okolo krku.

"Děkuju moc."

"No, ještě aby ne. A co dostanu jako odměnu?"

Jsem vzorný židovský chlapeček. Nikdy si nehraju s ----. Mám na to lidi.

Jarda mne skulil na křesla a více méně mne vytřepal z riflí a boxerek. Do ruky mi strčil tu novou knížku a:

"Zatím si čti. Možná to nebude trvat věčně, ale…"

Jako vtip dne dobrý, ale…

… cítil jsem, jak opatrně nutí mé tělo, aby ho přijalo po suché cestě… Opatrně jsem se povoloval a on stejně opatrně zasouval svůj nástroj lásky. Područka křesla tlačila do zad a začínalo se mi špatně dýchat, jak jsem byl nepřirozeně zkroucený. Jardovy ruce, podpírající mé nohy se náhle pevně sevřely, on zatlačil a pomalu, ale nezastavitelně začal zabírat má výsostná území. Bezděky jsem si přitiskl bradu na prsa a dýchal mezi zuby jak rodící velryba.

Levou rukou mne podebral okolo pasu a pravou pod rameny. Vztáhl jsem ruce a chytil se ho okolo krku. Jarda se zvedl i se mnou a šel pomalu do vedlejšího pokoje, kde byla postel. Vlastní vahou jsem se doslova nabodl na jeho mužnou chloubu. Bolelo to, ale krásně. Užíval jsem si to. Povedlo se mu položit i se mnou, bez toho, že by opustil to dokonalé spojení. Vyjel jen tolik, aby mohl po kapkách nanášet gel a zasouváním ho do mne vtíral. Bolest se měnila v čirou tělesnou slast. 

Když usoudil, že stačí, nakulil se na mne, prsty si propletl s mými a láska mohla začít. Líbal mne tak, že jsem ani nemohl mluvit. Takže místo případného vyznání by stejně slyšel jen mumlání. Ale to je fuk.

On to ví…

Mé tělo si dělalo, co chtělo. Prudké stahy tam dole se mi začaly rozlévat podbřiškem. Doslova anální kontrakce, fakt. A po páteři mi jely nahoru. Bylo to tak úžasné, tak tělesně a duševně dokonalé, že jsem bezděčně začal vzlykat. Během pár chvil jsem pustil šťávu, jak dobře propečený králík. Sevřel jsem se okolo Jardy a držel ho jako tu nejcennější věc v mém životě. Protože on je to nejcennější co mám.

Mozolnatá dlaň setřela moje slzy.

"No tak, nebreč, já tě mám přece rád," měl už zase náladu na vtipkování.

Pohnul jsem suchými rty, ale nedostal jsem ze sebe ani slovo.

"Co?" zeptal se, i když tušil.

"Prosím… prosím…," vyrážel jsem trhaně, protože v mém těle ještě dozníval právě prožitý orgasmus.

A tak jsem po chvíli líbání a mazlení dostal ještě nášup…

***

"Víš, proč se říká svatý Valentin?" zeptal jsem se druhý den ráno Jardy.

"Ne."

"Protože to zní líp, než den kuřby za nové naušnice."

Chvilku se na mne díval, pak zavrtěl hlavou a řekl, že mi asi brzy zatrhne internet.

"Uvědomuješ si, že ti není patnáct?"

"Ale jo, je. Akorát, že už podruhý. Jsem takový jako recyklovaný."

Beze slova padl do polštářů a já na něj.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (54 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (53 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #10 Odp.: Valentýnzmetek 2018-11-07 22:51
Cituji Dušan Bartoň:
Děkuju moc.
A snad tě potěší, že jsem dopsal další Vzpomínky.

Nepotěší, já jsem strašně nadšený a natěšený! Hrozně moc! Fakt hodně! Udělals mi strašnou radost... :lol:
Citovat
+4 #9 Odp.: ValentýnDušan Bartoň 2018-11-07 22:48
Děkuju moc.
A snad tě potěší, že jsem dopsal další Vzpomínky.
Citovat
+5 #8 Odp.: Valentýnzmetek 2018-11-07 21:49
Tak jo. Ukradl jsem si to, ale pořád se k tomu vracím a čtu to dokola, protože mě to strašně hladí, uklidňuje, utěšuje...Tak musím znovu dát najevo, že se mi to strašně líbí.
Citovat
+6 #7 Odp.: Valentýnzmetek 2018-03-18 22:13
Já to Tvoje vyprávění mám fakt rád. Vzpomínkám jsem dal hlas za romantiku minulého roku, protože mne fakt braly. Jsi fakt vypravěč..ostatní moji favoriti prominou, ale je to tak.
Citovat
+9 #6 Odp.: Valentýnmaf 2018-03-18 16:45
Píšeš super! Je to krásně lidské - naštvání i usmiřování, plusy i mínusy - humorné, ale hlavně z toho čiší optimismus, vzájemná láska, úcta a tolerance. Hm, a to už je co říct...
Citovat
+6 #5 Odp.: Valentýnzmetek 2018-03-18 13:10
Cituji Liem:
... usmíval se, jako by ho tam už měl ... tak takový úsměv bych chtěl taky vidět :lol:
Dýchal jsem mezi zuby. jako rodící velryba ... ale ta snad nemá zuby, ne? ;-)
Jinak jsem si dobře početl a zasmál se.

Vorvaň ano. Mně se to čte pořád skvěle.
Citovat
+8 #4 Odp.: ValentýnLiem 2018-03-18 13:00
... usmíval se, jako by ho tam už měl ... tak takový úsměv bych chtěl taky vidět :lol:
Dýchal jsem mezi zuby. jako rodící velryba ... ale ta snad nemá zuby, ne? ;-)
Jinak jsem si dobře početl a zasmál se.
Citovat
+5 #3 Odp.: Valentýnkuscheltyp 2018-03-18 00:08
Dobré. Vtipné. Pobavily jak "externí" vtipy zakomponované do textu, tak interní komika vyplývající ze situací ve vztahu, případně z osobní mluvy autora, respektive dvojice. Viz 'je mi jedno, jestli je tam prach, nebo soška jelena' :-)

(Jen se přimlouvám za druhou redakci Dušanovy... neřeknu asi přímo povídky, spíš mozaiky, to je to slovo, ale taky už to je žánr, který autor rád píše a my čtenáři to od něj čekáme a máme to tak rádi.

Třeba v citovaném slovním obratu, který vnímám jako poměr vylučovací, se sluší čárka před nebo... leda by to vypravěči nejenže bylo fuk, ale taky by považoval prach za sošku a sošku za prach. Ale určitě se nepíše 'by jsme', to není ani nespisovné, ani spisovné, jen zdánlivě správné. Ten tvar vlastně v žádné vrstvě jazyka neexistuje, akorát je teda hodně často vidět. Až si říkám, že to při příští reformě pravopisu bude prohlášeno za novou normu.)
Citovat
+5 #2 Odp.: Valentýnzmetek 2018-03-17 22:03
Nevím, proč jsi říkal, že Ti nejde povídka. Pro mě jsi jedním z velkých zdejších vypravěčů. Když Ti jde vyprávění ze svého života či ze života kamarádů tak, jako bys to prožil sám, tak musí jít i povídka..

jo, za mne zaplno zase , z noťasu.... já si prostě nemůžu pomoct.
Citovat
+6 #1 Odp.: Valentýnzmetek 2018-03-17 21:11
Já to Tvoje povídání mám fakt strašně rád. Fakt. Strašně. Mně chyběj ty hvězdy, které bych dával. U mně za plno. Vždycky..
Citovat