Povídky

Ráno, asi tak kolem sedmé už mě budil. Nechápal jsem to, jelikož byl víkend, takže jsme do školy nemuseli. „Vstávej!“ zařval a já vyskočil z postele, jako by padla bomba. „Co se kurva děje?!“ zeptal jsem se vyplašeně a hledal jsem svoje spodky. „Jedou moji rodiče, musíš padat!“ vysvětlil mi hystericky a já se rychle začal oblékat. Netrvalo dlouho a stál jsem před jeho domem. Ani nevím, jak jsem se tam ocitl. Dal jsem se tedy do kroku a unavený jsem vyrazil domů.

„Měl bys jít spát!“ vyloudil ze sebe po trapném tichu, což mě celkem naštvalo. Vstal jsem a stál jsem mu tváří v tvář v obrovské blízkosti. „Už nikdy mi neříkej, co mám dělat, rozumíš?“ vyhrkl jsem ze sebe a zahleděl se mu na rty. Mám to udělat nebo ne? zeptal jsem se sám sebe. Isaac stál a neopovážil se nic říct ani udělat. Mírně jsem nadzvedl svou ruku a vyjížděl jsem s ní nahoru po jeho bundě.

Čapl mě za mou koženou bundu a nadzvedl mě ze židle. Praštil se mnou o zeď. „Tohle odvoláš!“ zařval na mě. Matt se okamžitě rozeběhl a odtrhával Isaaca ode mě. „Hold za pravdu se každý zlobí!“ řekl jsem a jeho to ještě víc naštvalo. Napřáhl pěst a chtěl mi vrazit. Šlápl jsem mu na nohu, což mi umožnilo ho ode mě odstrčit. Jeho pěst se stáhla, až když slyšel Allison, jak na něj křičí, aby přestal.

„Tak chlapeček nechce předehru?“ zeptal se mezitím, co jsem z něj serval horní část oblečení. „Nejsem na předehry!“ odpověděl jsem a strčil jsem do něj. Jako dravé zvíře jsem z něj na jeden tah svlékl džíny. „Posuň se!“ přikázal jsem a on poslechl. Rychle jsem ze sebe i já svlékl oblečení a vrhnul se na něj. Víte, líbání jsem měl rád, ale pouze u některých lidí. Proto při žádném sexu s Isaacem nepadlo ani slovo o polibku.

„Zjistil jste, co jste chtěl?“ Muž v černém plášti se zastaví. „Sám jste mi to řekl.“ „Nikdy bych to neřekl, kdybych věděl, že tam číháte.“ „Je to moje věc!“ „Pak to použijte rozumněji než já.“ „Jak jsem řekl, Devenporte, tohle je moje záležitost.“ „Tak jako u vás visí už deset let jistá maska?“ Černo červená maska se prudce otočí. „Rád zjišťuji vše o lidech, co se cpou na můj ples. Najít svoje dvojče je velmi těžké, že? Zvlášť, když šanci zahodíte do kanálu.“ Hrabě se vztekle napřáhne, ale to už po hostitelově boku stojí dva muži.

„Je tady podmínka. Nikdy neřeknete, kdo vám masku vyrobil a hlavně adresu výrobce.“ „Souhlasím. Umím dodržet tajemství.“ „Dobrá. Je to Česká republika.“ Sinjin vyvalí oči. „Tak daleko?“ „Říkal jsem, že to nebude levné, ale on je nejlepší. Je prostě jedinečný, že miláčku?“ „To ano. Možná se tam uvidíme, pokud dostaneme pozvánku.“ „Já to risknu,“ pronese. „Líbíte se mi. Hnát se za chimérami není zdravé, ale někdy je to nutné. Zůstat a jen snít, tím nic nezískáte. Zde je adresa. Nechcete zůstat na večeři?“

Položil kamarádovi ruku na rameno a v náhlém popudu tiše řekl: - Pojď. - Vašek jen zavrtěl hlavou. Nač si cokoliv předstírat. - No tak, pojď… - A Vašek se nechal vzít za ruku a odvést do své vlastní ložnice.

„Jak víte, zámek nechal postavit první hrabě z Devenportu, ale v sedmnáctém století o titul přišli. Ovšem tehdy to byl ještě obyčejný zámek. Jindřich čtvrtý hrabě z Devenportu si moc z toho hlavu nedělal. Bohatství mu zůstalo, lodě taky. Začal kupovat zrcadla. To on uvedl zámek do toho stavu, v jakém je dnes. Povídá se, že praktikoval i alchymii. Věřil, že zrcadly prochází duše. Dokonce natolik, že se zrcadly se nechal pochovat. Od té doby se vypráví, že nikdo nemůže pohlédnout do více zrcadel najednou, a pokud ano, pak uvidí hraběte v masce, jak straší.“

„Bude to na váš Letní ples? A druhá tvář?“ „Znáte ji. Ludovic Leroux. Máte ještě jeho tvář?“ „Samozřejmě.“ Adam se zhoupne na židli. Cítí v téhle objednávce další romantickou zápletku, ale tentokrát to asi nebude jednoduché vzhledem k vikomtovu postavení. „Kostým dáte ušít v Paříži, nebo to necháte na mé sestře?“ „Vaše sestra je velká umělkyně. Nechám to na ní. Pokud byste potřeboval míry, dodám je. Ještě maličkost. Pro něj musí být maska, aby nezakrývala jeho rysy.“ „Maska kolombíny, že?“ „Ano, přesně tak. Jeho krása musí vyniknout i v masce. Téma a vše ostatní ponechám na vás. Pevně věřím, že mě nezklamete.“

„Neboj se. Tohle budou krásné kostýmy mořských vládců, ale víš, že se cpeš zase do něčeho, do čeho nemáš?“ Adam sevře štětec. „Nemám už toho moc.“ „Zatraceně, nemůžeš na něj zapomenout? Po světě běhá tolik skvělých kluků!“ Adam polkne. „Já vím, ale on je…“ „Jedinečnej,“ dopoví kysele. „Fajn, když si chceš hrát na dohazovačku, tak si hrej, ale když ti někdo rozmlátí ciferník, tak nechoď ke mně. Nebo raději přijď. Pa.“ Adam se žalostně pousměje. Bára má pravdu. Je beznadějný tím, jak lpí na minulosti a jednom zrádci.

Začalo se mu stávat, že se v autobuse zadíval na nějakého muže, sedával v parku a koukal na kluky hrající fotbal, na bazéně po očku pozoroval jiné muže, sprchující se před tím, než si šli zaplavat. Začal podvědomě chápat, že ho přitahují muži.

S radosťou som súhlasil. Erik sa rýchlo vyzliekol, ja som nemusel, keďže som už vyzlečený bol. Voda bola prijemne osviežujúca, šantili sme, ponárali jeden druhého. Prítomnosť Erikovho nahého tela ma opäť vzrušila. Pritiahol som ho k sebe a bozkával tak silno a vášnivo, akoby to mal byt náš posledný spoločný bozk. Nevedel som sa nabažiť jeho pier. Vyšli sme na breh jazera. Ľahol som si na neho a začal ho perami láskať po celom tele.