Vzpomínky 4

Ležel jsem se zavřenýma očima a poslouchal Jardův dech. Na tenhle den jsem se těšil už dávno dopředu… Nic jsem si neplánoval, jen jsme si oba vzali volno a oba jsme věděli, že tenhle týden si prostě chceme užít.

Když jsem otevřel oči, Jarda ještě spal, nebo to aspoň dělal. Ležel jsem a díval se na něho.

Patnáct let… Patnáct let se vedle něj probouzím… Patnáct let usínám v jeho náruči…

Jasně, že to nebylo pořád jen o velkém milování. Za ty roky jsem si prošel asi vším, co společný vztah dvou lidí obnáší. Žárlil jsem, i když nebylo proč, vztekal jsem se, odmlouval, říkal jsem si, jestli já mám zapotřebí žít s takovým puntičkářem, i na nějaké slzy došlo… A pak mne ten puntičkář objal a já se rozpustil jak máslo a věděl jsem, že tenhle chlap je to nejlepší, co mne v životě mohlo potkat.

Ne, že bych byl zrovna bordelář, ale proč denně vysávat a utírat prach? Proč vyžehlená trika prostě nestačí mít v komínku? U nás se to ještě dělá tak, že dole jsou černá, na nich šedá, pak modrá a tak dál. Což jsem velmi rychle vyřešil tak, že mám jen modrá a bílá. Tak aspoň ty modré skládá podle odstínu… Někdy je fakt hrozný …

A proč nemůžou boxerky a ponožky bydlet v jednom šuplíku? Nemám pocit, že by se pokousaly… No, ale my je máme rozdělené, asi pro jistotu…

Říká se, že protiklady se přitahují. U nás tedy nepochybně.

Já jsem hubený jak lunt a on je kus chlapa. Ovšem, má to i své výhody. Ještě pořád mne dokáže odnést do postele v náručí…

On miluje Beatles a Deana Reeda. Do podivného Američana jsem se časem vposlouchal a dnes se mi docela líbí. Ale Beatles fakt nic pro mne. Mně se líbí Micha'el Ben David a High Kings. Pokud máte zájem, račte se obtěžovat na youtube, vřele doporučuju.

Já jsem hodná, tichá, nevinná myšička, Jarda si ze mne potřebuje pořád utahovat:

"Ty špičatý uši má svoje?" zeptal se v narážce na lidsko-vulkanského míšence Spocka, který má špičaté uši.

"Nikoliv. A skoro v každém dílu je má jinak udělané, kdosi si dal tu práci a spočítal to," vydal jsem odborné ponaučení.

"Aha, no já jen myslel, když je to Žid… Vy přece míváte špičatý uši, aspoň na obrázku…"

"Asi mám uši po tátovi," bez rozmyslu jsem mu vlezl do pasti.

"Víš, jaký je rozdíl mezi dědičností a vlivem prostředí?"

"Zajdi si za Davidem, ochotně ti dá takový školení, že z toho budeš moct i habilitovat," poradil jsem mu.

"Když je dítě po tátovi, je to dědičnost. Když je po sousedovi, je to vliv prostředí."

Dá se na tohle reagovat jinak než tím, že se člověk začne smát?

Já mám rád kuře, on vepřové.

Já mám rád rýži, on těstoviny.

Já čaj, on kávu.

Já mám rád sci-fi filmy, on filmy pro pamětníky.

Patnáct let mluvím o tom, že bych chtěl psa, a patnáct let slyším totéž: opovaž se!

Já spím jen tak a on vždycky slušně v pyžamu.

Knihu zakládám tak, že udělám "oslí ucho". Jarda má záložku.

Mám rád gay vtipy, i ty drsnější. Jarda se jim zasměje, ale on sám je nevypráví.

Když se můžu vyhnout nějaké domácí práci, tak se jí vyhnu. Jardu by něco takového ani nenapadlo.

Bojím se pavouků, když nějakého vidím, osypu se a začnu vysílat SOS, Jarda je naopak chytá a pouští ven.

Rád mu říkám staroušku a on to rád nemá… Nevím proč…

Všechno celkem prožívám, Jarda je klidný jako želva.

Žárlení je u nás kapitola sama pro sebe…

Vlastně skoro samostatná kapitola…

Známí nás pozvali na chatu, na grilování, pokec a tak. Přijel i Jardův nejlepší kamarád Honza. Jeho partner je na vozíku, tak asi Honza moc povyražení nemá. Jarda mne pověřil péčí o blaho jeho přítele a on s Honzou šli do lesa na houby.

A pak jsem uviděl toho kluka. Už ani nevím, kdo ho pozval, nebo přivedl. Takový nic moc blonďatý týpek. Pod nosem se mu stydělo pár vousků, ale ohozený byl jak ze žurnálu, to zas ano, oblíknout se uměl. Od první chvíle mi byl dost nesympatický, a tak jsem si ho ani moc nevšímal. Zato on si všímal. Oči mu lítaly jak lasičce a zjevně se díval, kde by se tak asi mohl zakousnout. Když se z lesa vynořil Jarda, jel po něm jak kuna po kuřeti. Doslova. Rovnou na solar.

"Hele, ty seš tu sám? Kdyby sis chtěl pokecat, nebo tak…"

Dělá si srandu? Balí někoho, koho vidí půl minuty? Nedělal. A balil. Tvrdě a nekompromisně.

Jarda se usmál a ukázal hlavou na mne. Jakože jsme tu spolu. A ta přísavka se ušklíbla, jakože tohle se může hezky rychle změnit. A rovnou na tom začal dělat.

Táhnul se za náma jak stín. Celý den se ometal okolo. K bazénu přitančil v něčem, co připomínalo spíš bikiny než pánské plavky. To už se kluci dovtípili, o co mu jde, a zcela nepokrytě se bavili. Až na majitele chaty.

"Koukej to sundat a oblíkni si…"

Asi chtěl dodat – něco normálního.

Hoša se ovšem chytil té první části, a než někdo mohl něco říct, stál tu v plné kráse své nahoty. Teda ne, že by se nebylo na co dívat, to zas ne, ale vtipné nám to nepřišlo.

Ze stínu velkého slunečníku se zvedl starší pán a zamířil k němu. Mladý popadl své miniplavky a zmizel. Nevím, co si řekli, nebo neřekli, ale do večera se choval celkem normálně.

Večer už měli skoro všichni malinko upito, nálada se uvolnila, a hoša se zase začal předvádět. Po svém parťákovi se vinul jak had a koukal, jestli koukáme. Nabízené maso odmítl s tím, že si počká na klobásku.

"Já raději něco tužšího a šťavnatějšího."

Trochu se nahnul na bok a naklonil hlavu a hodil očkem po Jardovi. Když konečně dostal, co chtěl, jedl tak, že se mi zvedal žaludek. Klobásku olizoval a cucal, jasná demonstrace orálu. Když potom otevřel pusu dokořán, jako by chtěl demonstrovat, že má praxi, pomyslel jsem si, že má hubu jak rotvajler.

"Omluvte mne, pánové, na minutku," vstal a šel k chatě.

"Na co si to ten pošuk hraje?" pomyslel jsem si.

Když procházel okolo nás, tedy za námi, nenápadně potáhl Jardu za triko. Dělá si srandu? Pane bože, on mi balí partnera přímo před mýma očima? Přímo přede všemi?

Věděl jsem, že o takového magora by si Jarda neopřel ani píchlou rezervu, ale stejně… Nebylo mi to příjemné, a kdybych se nestyděl, tak bych Jardu měl k okamžitému odjezdu. Nejraději bych tomu týpkovi dal do huby, ale nechtěl jsem se ztrapňovat. Ani sebe, ani Jardu.

Ráno jsem vyšel před dům a na schody položil nájezd pro vozík. Včera jsem to slíbil Honzovi a chtěl jsem to udělat dřív, než zapomenu.

"Čau, matko Terezo."

"Hm… čau."

Ani jsem se nemusel otočit, abych věděl, kdo to je.

Zkoušel se se mnou bavit, ale brzy mu došlo, že naše rozprava je poněkud jednostranná.

"Co tě žere?"

"No co bys tak asi řekl?"

Zasmál se, nebo možná se mi vysmál. A řekl:

"Ale nebuď jak malej. Prostě jsem si chtěl užít, no. Však já bych ti ho vrátil."

"Dej si odchod. Copak ti to není blbý?"

"A víš, že ani ne? Víš, co to je, když po tobě celý dny leze olysanej dědek? Už jsi měl někdy v hubě totálně mrtvý péro? Dobrej hnus, to mi věř. Jako bys cucal mrtvou myš. Víš, co se nadřu, než se mu postaví? A na jak myslíš, že dlouho? Tam, sem, zpátky a je konec. A co já? Prej: neboj, já ti to vynahradím… A rve do mě kus plastu, že by s tím potopil i Titanik. Tak jsem si to prostě chtěl vynahradit, no. Je na tom něco špatnýho?"

"Jasně, že jo. Balíš mého chlapa, to je na tom to špatné," pomyslel jsem si nešťastně.

"Tak s ním nebuď, ne?" odbyl jsem ho.

Zašklebil se a prsty na pravé ruce naznačil takové to gesto počítání peněz.

"Tak si nestěžuj."

"Já si nestěžuju. Jen ti říkám, jak to je. Myslíš, že ten tvůj chodí s tím druhým fakt na houby? Abych se nezasmál. Ten zatracenej samaritán musí bejt nadrženej jak stepní koza, se starým toho moc neužije a…"

"Drž hubu, ty debile, nebo…," vyletěl jsem. Na Jardovu obranu, ale i na Honzovu. Co tenhle blbeček ví o jeho "samaritánství"?

"Nebo co? Půjdeš žalovat?"

"Stejně by o tebe a to tvý kouření nestál," vyhrkl jsem bez rozmyslu.

"Ale to víš, že stál. Pokud mi chceš naznačit, že to neděláte, tak možná jenom proto, že to ty neumíš. Ovšem, až bych to vzal do ruky já…"

No neděláme a jako co. Byl jsem zvědavý a chtěl jsem to zkusit. A pochopitelně i potěšit Jardu. Ale… nelíbilo se mi to, nic mi to neříkalo. Mimo to jsem na Jardovi viděl, že ani on to nemusí.

Ve dveřích se náhle objevil jeho parťák. Uvědomil jsem si, že nás asi bylo dost slyšet.

"Běž se sbalit. Pojedem."

Mluvil klidně, skoro lhostejně. Týpek přesto okamžitě poslechl a padal nahoru. Rozpačitě jsem se usmál a přemýšlel, kolik toho ten druhý slyšel. Byl to už starší pán, to jo, ale nevypadal nedoslýchavě.

"Nesmíš se na něj zlobit, neměl to v životě zrovna lehké. V podstatě je to hodný kluk."

Neřekl jsem nic a byl jsem rád, že jedou pryč.

Teď jsem ale byl doma, s člověkem, kterého mám nade všechno rád, a tahle vzpomínka byla asi jediný kalný mráček na mém nebi vzpomínek.

"Čemu se směješ?"

"Ty nespíš."

"Všiml sis?"

Přisunul jsem se k němu a nechal se vzít do náruče. Je zvláštní, jak vždycky dokáže poznat, co potřebuju. Když mi umřel děda, nechtěl jsem nic, jen ležet. Jarda mne objal a držel. Jindy z každého objetí doslova sálala touha, ale teď nic. Jen pevné objetí, jako by říkal – jsem tady, neboj se, jsem tu, kdybys potřeboval. A já potřeboval. Byl jsem vděčný osudu, že děd zemřel ve spánku, ale prostě mi chyběl. A v té konejšivé náruči jsem nacházel klid a možnost se vybrečet.

"Na co myslíš?" zeptal se Jarda.

"Na tebe."

"A proto se mračíš?"

"Žárlil jsi někdy?"

"Ale to víš, že jo."

"Ale já myslel, co jsme spolu," řekl jsem a doufal, že uslyším něco v tom smyslu, jak mi vždy věřil.

"…no…"

Samým překvapením jsem zapomněl zavřít pusu. Dělá si srandu? Ani na mysl mi nepřišlo, ani stínek myšlenky, ani v nejtajnějším snu… Asi jsem zíral dost vyjeveně a dost málo duchaplně, protože se začal smát a pevněji mne k sobě přitiskl.

"Ale jo, neboj. Jen jsem chtěl říct, že mi chvilku trvalo, než jsem pochopil, že mi chceš udělat radost a trochu se ti to vymklo."

"A mluvíme teď o kom?" zeptal jsem se, i když jsem tak nějak tušil.

"Co myslíš?"

"Honza?"

Přikývl.

A je tu první z našich přátel. Člověk s hodně velkým srdcem, kterého neskonale obdivuju, i když si jinak nemáme moc co říct.

Takže si dovolím představit některé naše kamarády:

TEN NEJLEPŠÍ

"Čau Pepo, přijdeš na Silvestrovský večírek? Pokud budeš mít masku, poloviční vstupné a jeden lístek do tomboly za…"

"Tak to můžu jít, tak jak jsem, a zapadnu, že jo?" zasmál se oslovený a slíbil.

Oblékl si ořechově hnědý oblek, který si kdysi koupil, protože ho zaujala nezvyklá barva. A pak si ho vzal asi všeho všudy dvakrát, protože se mu k žádné akci nehodil. Mimo to, preferoval tmavě fialovou… K saku si dole jako ocas přišpendlil kožešinu, kterou odepnul sestře z kapuce, z papíru si vyrobil psí uši a usoudil, že povinnosti učinil zadost.

Dívky v kostýmu kočičky si všiml celkem rychle. Byla trochu přemalovaná, ale umělecky a vkusně. Zjevně to byl někdo od divadla, bylo poznat, že ji líčily profesionálky. Když se to tak vzalo, všichni, co se tu dnes sešli, měli něco společného s kulturou, hudbou, divadlem, filmem. Když viděl, jak tancuje, šel si pro ni. Jednou, podruhé, popáté, a zas a zas. Když přišli jiní tanečníci, odháněl je. Přede všemi tajemnou kočičku líbal a nevšímal si úšklebků.

Když ples pomalu končil, zahleděl se své rozechvělé společnici hluboko do očí a řekl:

"Za deset minut u kašny."

Když vyšel před kulturní dům, zamířil ke štíhlé postavě, rozpačitě postávající pod schody.

"Řekl jsem u kašny, ne?"

Zvedla se k němu narychlo odmalovaná a omytá tvář. Mužská tvář. Vlastně to byl mladíček, nedávno přišlý z vojny.

"Já…"

"V pohodě, já vím. Poznal jsem to hned při prvním tanci. Pojď."

Sedli do auta a jeli. Jako by se to rozumělo samo sebou.

Zastavili a šli k Pepovi. Jako by se to rozumělo samo sebou.

V předsíni shodili šaty a na velké letiště padli nazí a plní touhy. Do rána se milovali a povídali si. Pepa mistrně ovládal nejen svůj hudební nástroj, ale i jiné věci. Ovládal nejen hudbu, ale i lásku. Něžně provedl Honzu dobou, kdy mužská láska víc bolí, než přináší slast. A Honza se zamiloval. Hluboce a jednou pro vždy.

Nenastěhovali se k sobě. Psal se rok 1975 a bylo lepší to uchovat v tajnosti, to se taky rozumělo samo sebou.

Všichni společní známí Honzu varovali. Že je Pepa nestálý, že se ohlídne za každým hezkým klukem, že to a ono. Slyšel, ale neposlouchal. Věřil, že to je minulost.

Nebyla. Kdosi se navíc postaral, aby se k Honzovi donesla zvěst o Pepově nevěře.

To zjištění ho tak bolelo, tak zranilo, že si zalezl do postele a dva dny plakal. Chodil jak mátoha a bylo mu jedno, co si o něm okolí pomyslí. Jeho víra ve velkou lásku a lidskou upřímnost byla na střepy.

Přesto nedokázal Pepu vyhodit, když k němu po pár dnech přišel. Pochopil jedno. Buďto toho muže příjme i s jeho občasnými úlety, nebo se ho bude muset vzdát jednou pro vždy. Jen on sám ví, proč si vybral tu první možnost.

Jak šly roky, záletů bylo stále míň a nakonec přestaly úplně. I když těch prvních pár let asi připomínalo spíš očistec než ráj. Někdy v tu dobu se Honza spřátelil s Jardou. Vzájemně si občas postěžovali, občas se možná i utěšili… To nevím…

Co ale vím, je, že jejich přátelství pokračovalo i potom, když to u Honzy a Pepy začal být konečně ten ráj. Už se pak nevídali tak často, ale kamarádili se dál. Možná Honzovi vyhovovalo pevné vedení víc než poněkud "hebčí" Jarda.

A pak přišel den, který všechno změnil…

"Vypadáš nějak bledě, je ti něco?" zeptal se Honza.

"Já nevím, jsem jak po flámu, asi na mě leze chřipka."

A Honza pronesl větu, které pak milionkrát litoval…

"Tak si jdi lehnout a vyspi se z toho."

Když se po nějaké době šel na Pepu podívat, jestli nemá horečku, našel ho v bezvědomí, z kterého se probral až po několika týdnech. Ochrnutý na polovinu těla a neschopný pronést jediné slovo.

Většina lidí by asi zvolila jediné – ústav. Ne tak Honza. Vzal si Pepu k sobě, naštěstí už bylo po převratu a přece jen byla trochu jiná doba. Z nemohoucí trosky doslova vypiplal zase člověka, v rámci možností samostatného. Pepa potřebuje se spoustou věcí pomoct, ale než se Honza vrátí z práce, vydrží sám. Nají se, napije, zajde si na záchod.

Když jsem se s Jardou seznámil, byl už Pepa na vozíčku. Honza s ním k nám čas od času chodil. Osobně si víc rozumím s Pepou, to klidně přiznám. Honza je introvert a trochu, vlastně asi dost přetažený. Hlavně se začátku se párkrát stalo, že mě bezdůvodně sjel. Nebo, když jsem mu nabídl pomoc, odbyl mne slovy – to bys neuměl. Ale Jarda ho má rád, a tak jsem se s ním snažil vyjít i já. Dost mne zaskočilo jeho skoro odmítavé chování. Později jsem dokonce zjistil, že to, co já ještě pokládal za nabídku přátelství, jemu už připadalo jako vlezlost.

Přiznávám, že dodnes jsme k sobě nenašli cestu, ale Jarda ho má rád a já si ho vážím jako málo koho. Takže možná ne ten nejlepší kámoš, ale určitě ten nejlepší člověk.

ČERNOBÍLÍ

Kája byl z malé vesnice a z velmi zbožné rodiny. Rodiče se dokonce netajili tím, že by rádi, aby z něj byl jednou "pan farář", což za socialismu bylo myslím dost odvážné přání.

Jenomže Kája si raději kreslil domečky a rýsoval, než že by si hrál na "velebného pána". A o gymnáziu nechtěl ani slyšet. Nakonec si vydupal průmyslovku a poté studium architektury v Praze. Maminka se křižovala, že se v tom městě hříchů zkazí, a už předem se děsila, která poběhlice jejího hodného, tichého a nevinného chlapečka svede na cestu hříchu…

Chlapeček byl ovšem pořád vzorný chlapeček, i když mu táhlo na dvacátý rok a pilně študoval. Do kostela ovšem již tak pilně nedocházel, protože když se ukázalo, že je svobodný vysokoškolák, nutily mu pražské maminky své dcerušky. Ani jim nevadilo, že je z díry, kam jezdil autobus leda ve středu v dubnu a to ještě jen na přestupný rok. Však co, mladí zůstanou v Praze a přece jen – pan inženýr, pan architekt, to už zní, že ano…

Ten den bylo horko k zalknutí, potil se jak dveře vod chlíva, jak se u nich říkalo. Hodil věci na pokoj a šel do sprch. Zavřel dveře a… zůstal zírat.

Tedy ne snad, že by nikdy neviděl černocha, ale nikdy neviděl nahého černocha. A nikdy neviděl tak pěkného černocha.

Ne, že by byl rasista, nebo něco tak, ale prostě černoši se mu nelíbili, i když jinak, jako vůči lidem proti nim nic neměl.

Stáli proti sobě a zírali na sebe. Kája asi podstatně vyjeveněji, protože nahý hezký černoch je jedna věc a nahý hezký černoch v plné erekci – uznejte sami – to už je zase jiná věc.

"Co studuješ?" zeptal se černoch.

"… arch-architekturu…"

"Aha. Já myslel, že biologii, že tak zaujatě koukáš."

Kája se vzpamatoval a sklopil oči.

"Promiň, nechtěl jsem…, omlouvám se."

Zajel za sprchový závěs jak myš do díry a přes triko na sebe pustil ledovou vodu. Svolal na pomoc všechny svaté, ale asi ho přes tu tekoucí vodu neslyšeli… Skoro si nemohl ani stáhnout slipy, jak mu pevně stál. Díval se, jak voda odplavuje jeho bio materiál. Sice se nebál, že se dopouští hříchu, když "sémě své nechá na zem padati", nicméně ho vychovali k tomu, že se minimálně děsil toho, co bylo příčinou jeho vzrušení. Cítil už dřív, že ho přitahují mladí kluci, ale jednak byla jiná doba, jednak nebyla příležitost, navíc žil na malé vsi. Že existuje cosi jako homosexualita slyšel až na střední ve městě a to, co slyšel, nebylo nic pěkného.

Začal chodit s první holkou, která se ho pokusila sbalit. Dokonce si ji přivezl domů. Tam proběhlo cosi jako výslech na způsob – Fučíku, mluv!!!

"Ježiši, co to je?" zeptala se vylekaná slečna, když ji o půl páté ráno vzbudil podivný zvuk.

"No kohout, jsi nikdy neslyšela kohouta?"

"Živýho ne. Jak to bude dělat dlouho?"

"To nevím, ale jak začne jeden, spustí všichni."

Okolo deváté ráno se rozeřvaly cirkulárky, sekačky na trávu a míchačky. V každém dvoře hrálo rádio a každé jinou stanici.

V neděli ráno Karlova matka nekompromisně vzbudila celou rodinu, včetně návštěvy a:

"Jdeme do kostelíčka…"

Slečna byla v takovém šoku, že už ani neprotestovala. Jen touha po chození s Kájou ji přešla. Ale on se na ni vymlouval ještě hodně dlouho. Jasně, že má holku, jistě, byla i u nich.

Občas potkal mladého černocha, ale mimo letmého úsměvu a pozdravu s ním nikdy nemluvil. Možná by to tak i zůstalo, ale osud už asi nebavilo čekat, než se ti dva rozhoupou k nějaké akci, tak to popostrčil a oni se chtěli oba schovat před deštěm v té samé kavárně.

"Můžu tě na něco pozvat?" zeptal se Karel a uvažoval, jestli to nezní hloupě. Usoudil, že jo, ale černoch zasvítil bílými zuby a kývl. A tak seděli, koukali chvilku z okna, chvilku na sebe a snažili se o konverzaci. Ale jazyková bariéra jim rozhodně nebránila.

"Jak to, že mluvíš tak perfektně česky, když jsi z Tunisu?"

"No to jo, ale máma je odsud, já se tu narodil a do pěti jsme žili tady a doma na nás máma mluvila česky."

Už dávno nepršelo a oni dál seděli a povídali si. Začali se kamarádit, ale když Karel doma opatrně nadnesl, že by přivezl kamaráda na víkend, matka jaksi rozpačitě namítla, že by ten Afričan z toho asi stejně nic neměl…

A tak Karel jezdil domů stále míň a vymlouval se na učení a později na zmatky ve škole vyvolané politickými změnami. Náhodné doteky se pomalu, ale jistě stávaly nenáhodnými. Kradmé pohledy se stávaly přímými a hlubokými. Zahraniční studenti bydlívali na pokoji po jednom, když to bylo možné. A tak jednou Leon řekl:

"Nemusíš chodit až k sobě, spi tady," a ukázal na druhou postel.

Karel ležel a koukal do stropu. Uslyšel tichý pohyb a otočil se. U jeho postele stál Leon, v té tmě skoro neviditelný. Mlčky zvedl cíp deky a on stejně mlčky pod tu deku k němu vklouzl.

Ráno se na sebe podívali a oběma bylo jasné, že není cesta zpátky.

"Jestli se to máma dozví, trefí ji šlak," řekl Karel.

"Až se to otec dozví, asi sedne na první letadlo a přiletí mne zabít," řekl Leon.

"Tvůj otec je přece doktor, vzdělaný člověk…"

"Ale jo, to jo. Jenomže jsme muslimové a Korán tohle tedy velmi důrazně zakazuje, to nevíš?"

"A můžeš mi říct, které náboženství to doporučuje?" ušklíbl se Karel.

"Kdyby muž spal s mužem jako se ženou, dopustili se ohavnosti a oba musí zemřít. Krev jejich, padni na jejich hlavy. Amen, amen, pravím vám," vzpomněl si Karel, co slýchal a četl.

"Něco veselejšího bys nevěděl?" zeptal se Leon.

"A ty jo?"

"Jo, já jo. Miluju tě."

Karel se díval na rozcuchanou kudrnatou čupřinu, do černých veselých očí, na trošku rozpláclý nos, na růžový jazyk, na tmavé tělo.

"Apage Satanas…"

"Co?"

"To je latina. Odstup Satane."

"Rasisto…"

Oba dodělali školu a oba se odhodlali říct to rodičům.

Karlova matka udělala scénu hodnou Národního divadla a otec na něj řval:

"Buzerant a s negrem k tomu…"

"Co to říkáš? Je to přece člověk jako každý jiný. Navíc jeho máma je z Budějovic."

"Není jako my, není a konec. A o jeho matce ani nemluv. Coura, které nestačil normální kluk a potřebovala exotiku."

Otočil se a šel.

Když se pak detailně zkoumali, ujistili se, že jsou oba lidi, že jsou oba stejní, až na tu barvu.

Leonův otec sice nepřiletěl, aby ho zabil, ale v podstatě to udělal. Celé rodině řekl, že ho v Praze přejelo auto… Ani přes to, že byl lékař, nedokázal se se synovou orientací smířit. Domů se Leon už nikdy nepodíval. S matkou a sourozenci se vídal, jen když přiletěli do Čech na dovolenou.

Ti dva jsou pořád spolu, Karel tak třikrát za rok jede domů, ale sám. Jeho rodiče neviděli Leona ani na fotce.

JANEK

"Ahoj, já jsem Michal a poslali…"

Starší pán sedící za stolem překvapeně zvedl hlavu.

"Promiňte, my se známe?"

Nejenže sem ten chlápek vlezl ihned po zaklepání, aniž by čekal na pozev, ale rovnou začal s tykačkou. A na to on tedy rozhodně zvyklý nebyl.

"No já tu mám nastoupit, poslali mne z pracáku, že je to domluvený, že jo. A myslel jsem, že ve firmě si všichni tykají, že jo. Aspoň jsem tak zvyklej, že jo."

"Nevím, na co jste zvyklý, nebo ne. Ale tady, pokud nastoupíte, tak do provozu, nikoliv do kanceláře vedoucího, pokud je mi známo. A já si se zaměstnanci zásadně netykám."

Machýrek se zaškaredil, ale už držel pusu. Měl v tom jistou praxi, protože se často vyskytoval na místě, kde to bylo velmi striktně vyžadováno.

Nové zaklepání.

"Dále!"

Ve dveřích se objevil mládenec, něco přes dvacet.

"Dobrý den. Omlouvám se, ale poslali mne tu z prac…"

"No tak pojďte dál."

Pán zauvažoval, koho z těch dvou vykopnout jako prvního. Frajer mu byl nesympatický už od pohledu, ale někoho do provozu potřeboval. No a ten kluk… Paní z pracáku ho již předem decentně upozornila, že kluk je to sice moc hodný, ale trochu pomalejší. Jak na práci, tak na myšlení…

Nakonec vzal oba. No co no, však ono se to vytřídí samo, že…

Přivítala je vůně cukroví a dortů. A zvědavé pohledy.

"Tady Michal už v pekárně pracoval, takže se jistě rychle zapracuje. Kluka budete muset zaučit, ale věřím, že se přičiní. Zatím může vypomáhat a být vám k ruce," řekl vedoucí a majitel v jedné osobě.

Michal se bystře rozhlédl. Páni, tu je bab, jak žab… A to by v tom byl čert, aby se nenašla nějaká opuštěná, která potřebuje chlapa. Dokonce i takového, který má za sebou pár let kriminálu. Vždycky se najde nějaká zoufalka, která za vyplněné noci a sem tam nějakou pomoc v domácnosti nabídne chlapovi bydlení a plný servis.

Chlapec nerozhodně postával bokem. Vyučil se aranžérem, ale nikdy to nedělal. Prostě ve svém oboru nesehnal místo, a tak bral, co se naskytlo. Většinou ho po čase propustili pro nadbytečnost. Byl to hodný kluk, ale zoufale pomalý a kolegové si stěžovali, že musí dělat za něj.

Z hloučku ženských se vyloupl nevysoký chlapík a na oba nové příchozí se podíval. No to je zas materiálek…

"Ukaž ruce," obrátil se na Janka.

Ten poslušně ruce ukázal, dlaněmi nahoru, jako by chtěl předvést, že je má čisté. Muž ho za ně bez okolků vzal a jemně mu ruce promnul.

"Dobrý, tak pojď. Tady bys stejně akorát překážel," zhodnotil celkem kultivovaně situaci.

Michalovi stačil jediný pohled na toho muže, aby se mu otevřela kudla v kapse. Homosexuály upřímně nesnášel a tady by klidně přísahal, že ten chlap je příčinou globálního oteplování včetně tání ledovců. Věděl, že vzít za ruce jeho, minimálně se osype. Minimálně.

Ale chlapec takové starosti neměl. Poslušně šel s cukrářem Danem k jeho stolu, kde Dan obratně zdobil mini zákusky. Nejdřív se díval, ale rychle se zaučil, co podat nebo odnést.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se muž.

"Janek."

"Jako Jan, Honza?"

"Ne, fakt Janek. Po dědovi."

"A kde máš Šarika?"

"Co je "šarika"?"

Dan se zarazil. To už jsem tak starý? Nebo ten kluk tak mladý?

"No, když mi bylo okolo deseti, chodil v televizi takový seriál pro děti. Čtyři z tanku a pes se to myslím jmenovalo. No a tam byl Janek a měl vlčáka Šarika. To je rusky kulička, nebo bambule, nebo tak něco."

Ukázalo se, že Janek je v podstatě šikovný kluk. Sice se začátku fungoval spíš jako poskok, přines, podej, podrž, odnes. Ale brzy zvládal jednoduché zdobení sám. Z kousků ovoce dokázal v ovocných košíčcích vykouzlit různé obrázky. Dan si ho původně vybral čistě proto, že se mu líbil, ale nakonec se ukázalo, že měl šťastnou ruku.

Michal byl už dávno pryč, odešel sám, protože ho práce v pekárně neoslovila…

"Jo, mladej, když budeš čekat, než tě něco osloví, mohlo by se ti stát, že skončíš jako bezďák na ulici. Takže se drž toho, co máš, a buď za to vděčnej," poučoval Dan. A Janek vděčný byl. Hlavně za Dana.

Konečně pracoval s někým, kdo po něm pořád neštěkal, aby se sakra pohnul, kdo nad rozsypaným materiálem velkoryse mávl rukou. Dan chápal, že Janek nemůže dělat rychleji, než dělá. Ale na druhé straně pracoval precizně a neměl ve zvyku odmlouvat.

V provozu mohli sníst, co chtěli, ale Janek si většinou nosil jídlo z domu.

"Dáš si kafe?" zeptal se ho Dan.

"Děkuju, já piju jenom vodu."

"Nepíjte vodu, souloží v ní ryby. A ani čurat nechodí na břeh," zasmál se Dan.

"Ale jestli vám zbylo trochu mlíka…"

"To víš, že jo. I smetana."

"Fakt? Jé, děkuju."

Kluk se rozzářil jak pod vánočním stromečkem, a když Dan uviděl ten šťastný úsměv, měl co dělat, aby to povstání v kalhotách udržel v tajnosti. Koukal na bílou linku nad Jankovým rtem a přemýšlel, že by mohlo být příjemné jen tak ji slíznout. A v pánské šatně to bylo ještě horší. Janek se bezelstně svlékal a oblékal před jeho očima. Měl čtyři bratry a pocit studu byl v jejich rodině asi něco neznámého. Sprchovali se spolu a Danovi dalo stále víc práce se ovládat. Občas nenápadně prohodil něco na téma homosexuality nebo řekl nějaký vtip. Vtipům se Janek smál, sám jich spoustu znal. Ale jinak nereagoval. A tak Danovi nezbylo, než se ovládnout a své sny si plnit jen v duchu.

Aranžérská praxe se Jankovi hodila. Kytky a ozdůbky vyšlé z jeho rukou byly hezčí než z razidla a zvířátka z marcipánu jako živá. Nepotřeboval podložku, obratně kreslil jednu vlnku jako druhou. Jenom mu to trvalo třikrát déle než komukoliv jinému. Občas se zastavil a koukal do okna a myslel na bůhví co.

Dan přijal, že Janek má svůj svět, a občas ho popohnal, občas jen stačilo napomenout. I sám velký šéf si všiml, jak jdou marcipánové potvůrky náhle na odbyt, a protože pochvala ho nic nestála, chválil.

"Ježiš, co se ti stalo?" vyjevil se Dan, když ráno uviděl Janka.

Někdo ho zjevně zmlátil. Jedno oko měl nateklé, rozbitý ret a krásnou modřinu na tváři.

"To je dobrý. Jsem si něco vysvětloval s bráchou."

Dan mu nevěřil, protože takhle se člověk jen tak do sourozence nepustí. Ale neřekl nic.

"Stála ta slečna aspoň za to?" ptaly se ženské, když jim podal svou verzi. A Janek přikyvoval… no jako Janek.

Ten den byl ještě pomalejší než obvykle, kroutil se na židli a pořád vstával a někam chodil. Dan už toho začínal mít tak akorát dost, jakkoliv měl kluka rád.

"Hele, neštvi mě a vypadni. Švihej do šatny, osprchuj se a padej domů, nebo…"

Douklízel stůl, přesvědčil se, že všechno je v pořádku, a šel taky. S Jankem se srazil ve dveřích.

"A koukej zítra přijít v lepší formě, nebo ti ještě přidám."

Kluk uhnul očima, ale Dan uviděl, jak se mu po tvářích začaly koulet slzy, a všiml si, že se mu zachvěla brada.

Popadl ho za rameno a vstrčil zpátky do šatny.

"Co blbneš, prosím tě? Snad jsem tolik neřek, ne?"

Mladý popotáhl a mlčel. Jak stál Dan těsně u něho, už zase se mu začaly bouřit hormony. Dostal zlost i sám na sebe, že se nedokáže líp ovládat. Přesto neodolal a vdechl Jankovu vůni. No, i když…

"Ty se dneska nekoupeš? To bude mít muchovenstvo z celý Prahy na tobě brzo sraz."

Věděl, že Janek chodí domů pěšky, i když je to dost daleko. A vůně sladkého plus pot, to by bylo pro hmyz to pravé.

Janek jen zavrtěl sklopenou hlavou.

"Je to kvůli… mně?" zeptal se opatrně Dan.

Předpokládal, že Janek minimálně tuší, ale spíš ví, jakým směrem se ubírají jeho touhy. I když do teď se s ním sprchoval bez problému.

Nové tiché zavrtění hlavy. Zaslechl potlačený vzlyk. Neovládl se a konejšivě ho pohladil.

"Ale no tak, nebreč. Omlouvám se, že jsem na tebe řval. Ale dneska jsi byl na kopanec, no víš kam, že jo. Běž domů, udobři se s bráchou, vyspi se a zítra bude dobře. Jo? Tak běž."

A plácl ho po zadku. Ne, že by si chtěl sáhnout, prostě jen tak, že je zase všechno, jak má být. Bolestivé vyjeknutí ho překvapilo tak, že sebou škubl. Najednou mu sepnulo.

"Sundej si ty rifle."

"Já už musím…"

Chytil Janka za rameno a zatřepal s ním.

"Sundej ty kalhoty!"

Janek poslechl.

"I slipy. Neboj, holejch zadků já už viděl spousty."

Ovšem nic z toho, co už kdy viděl, ho nemohlo připravit na to, co uviděl teď…

"Kristepane…, kdo ti to udělal?"

Zíral na zadek, rozbitý doslova do krve. Takže proto nemohl sedět, proto pořád někam chodil…

"To tě tak seřezal táta?"

"Jo."

"Vždyť je ti třiadvacet. Nejsi na to už velký?"

Nic.

"Chlastá?"

"Ne. On je technický úředník."

Dan si pod tím neuměl stejně nic konkrétního představit. Ale i sebevzdělanější úředník může být alkoholik a agresor.

"Co se stalo? Sakra mluv!"

Nic.

"Tak víš co, oblíkni se a jdem na policii."

Samosebou by nešel nikam, ale věděl, že Janek mu na to skočí.

"To ne, prosím vás. Prostě se na mě našval, to je celý."

"Našval? Hele, ne, že by mi teda otec nedal občas přes hubu, nebo tak, ale tohle je už trochu přes čáru, nezdá se ti? To jsi mu ukradl zlatý cibule po dědovi, nebo co?"

"Já nekradu…"

"Takže?"

"Koukal jsem na porno a…"

"A to ti mám věřit? Můj brácha byl v tvém věku už i rozvedený, takže bych řekl, že by spíš bylo divný, kdybys nekoukal."

Ticho.

"… ééé… nooo… nekoukal jsi na děti, že ne…?"

"Jistě, že ne! Vypadám snad jako katolickej kardinál?"

A tak stáli a dívali se na sebe.

Periferním viděním zahlédl Dan jakýsi nepatrný pohyb. Kouknul níž. Napnutá látka Jankových slipů celkem výmluvně svědčila o tom, co bylo příčinou otcova vzteku.

"Ty neumíš mazat historii?"

"Jsem to nestihl."

"Jestli chceš, můžeš se občas přijít kouknout ke mně."

No, možná Janek není z nejchytřejších, ale co je člověku platný génius, když ho nebude milovat? A těm dvěma to klape už celé ty roky, takže budiž jim přáno.

Takže to jsou vzpomínky na některé naše kamarády.