• Dušan Bartoň
Stylromantika
Datum publikace12. 11. 2021
Počet zobrazení1871×
Hodnocení4.78
Počet komentářů17

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se.

„Jen tak,“ odpoví a přitáhne mě k sobě.

„Třeba, jak tě tvoje mamina sjela, když jsi nás představil?“

Tehdy totiž moje stínová tchýně pravila:

„Zbláznil ses? Kolik má ten cucák roků? Nechodí doufám ještě do školy?!“

Málem jsem už sahal pro občanku.

„No, vaše máma teda tehdy taky zrovna nejásala. Koukala na mě tak, že jsem se bál, že mi odpicne ptáka," zasmál se Jarda.

Nic mu „neodpicla“ a dneska už jsou obě v pohodě. Přesto jsem si pro jistotu sáhl, jestli je všechno na svém místě.

„Neprovokuj…,“ řekl, ale neodtáhl se.

Jenomže to už jsem měl v ruce tak říkajíc důkaz, že mu to provokování zase až tak nevadí. Mimo to, já provokuju rád…

***

Obvykle píšu o kamarádech, kteří mají pohodový vztah. Protože o takových věcech se mi píše líp. No ale všem to tak nevychází, to známe všichni…

Celkem v pohodě žil Luboš přes deset let s jedním klukem. A „včil děcka pozorte“, ten ho nechal údajně kvůli holce. Možná to byla výmluva, protože toho času je už zase s chlapem. Faktem zůstává, že ho nechal a náš kamarád Luboš to nesl dost těžce. Po tolika letech se ani nedivím.

Ale místo toho, aby to nechal uležet, začal si dokazovat, že je o něj zájem, nebo tak něco. Chodil na seznamky a na chat, a jak to dopadalo, to si umíme všichni představit. Obvykle jim šlo o jediné, dokonce se ho jeden kluk na férovku zeptal, kolik mu zaplatí…

Pak konečně potkal někoho, kdo snad nebyl úplný trotl. Sice to na můj vkus vzal dost hopem, ale já můžu mluvit ze všech nejmíň, že. Takže do týdne byl zamilovaný a bohužel měl potřebu to svému novému parťákovi všemožně dokazovat. Uklízel mu, vymaloval, umyl okna, kupoval dárky jeho rodičům. Pokud jsem to dobře pochopil, žil ten druhý v garsonce asi tak patnácté kategorie. Luboš tam nechal ruce, ale byteček byl ve finále jak z cukru. A skoro hned po tom se s ním ten chlápek rozešel. S ikonickou větou:

„Kdybych chtěl mít doma ženskou, tak si ji nabalím. Já potřebuju chlapa.“

Lubošek to obrečel a hledal dál.

A našel. Upřímně a hluboce věřícího…

„Ti nechci kecat do řízení, ale je ti jasný, že alelujáka raději ne?“ zeptal se ho Jarda.

„No, že to říkáš zrovna ty!“

Jo, pár lidí o mně ví, co jsem, ale nikomu to proboha necpu, protože je rozdíl být nějaké národnosti, anebo věřit v dědečka na mraku. Jarda tedy trhl rameny a nechal ho. Ten nový měl pánaboha plnou pusu, ale klidně se od Luboška nechal živit. To mu nevadilo. Ani táhnout to ještě s dalším klukem. Takže zas nic.

Pak Luboš potkal chlápka, co byl dřív ženatý a měl z toho vztahu dva kluky. Fajn, to se mezi námi stává celkem často. Po sem dobrý. Ale tenhle zase chlastal. Ne že pil. On doslova chlastal. A měl výborný nápad. Luboš potáhne domácnost, on zaplatí alíky a zbytek bude šetřit na auto. Tak fajn. Jak to dopadlo, asi všichni víme. Koupil si auto a odfrčel v něm za mladším ročníkem…

Lubošek si koupil psa a toho času na chlapy zanevřel…

***

A moje oblíbené téma – osminozí…

Místo vany máme krásný a prostorný sprchový kout. Protože kdo by chtěl ležet ve vodě plné šupinek, potu a odmočené špíny, že. No třeba já… Bohužel moje drahá polovička nikoliv.

A co tam na mě jednou mrklo? Jasně. Tak jsem vzal sprchu a pokusil jsem se ho spláchnout do odtoku. Než jsem si sundal triko, vylezl zase nahoru a už si to štrádoval ke mně. Co jsem komu udělal? Tak znovu. Pustil jsem co nejteplejší vodu a pavoukovi jsem uspořádal pohřeb žehem.

Se stejným výsledkem.

„Jsem nevěděl, že pavouci se rádi sprchují. Myslíš, že se mu to líbí?“ neopomněl si rýpnout Jarda.

„Nech si to, a buďto ho zabij, nebo vyhoď.“

„Jaj, to je řečí kvůli pavoučkovi ve sprše.“

Ale šel a vyhodil ho. A pak mi velmi detailně a barvitě popisoval, jak byl chvilku na vojně v Ostravě a tam údajně měli kasárna, která stavěli snad ještě za Hitlera. Celá ze dřeva. A pavouků plno.

***

„Copak to čteš?“

„Pastvinu zmizelých.“

„Dobrá knížka?“

Nevím, proč se ptá, protože mi ji sám doporučil. Vytáhl mi knížku z ruky a sáhl mi do boxerek, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. Knížku i boxerky odložil na druhou polovinu postele a zatlačil mi na kolena.

O hodinu a dva orgasmy později…

Tiskl jsem se k teplému svalnatému tělu a bylo mi dobře. Ležel jsem tak, abych měl jeho nohu mezi svýma. Protože tak ležím rád.

„Víš, že ti brzo bude čtyřicet?“

Dělá si srandu? Já neumím počítat ani normálně, ne tak po tom, co právě prováděl s mým tělem. Vzal jsem jeho ruku a dal jsem mu do dlaně své rodinné stříbro.

„A to mi bude už šedesát,“ vede si dál svou.

„Až já budu mít čtyřicet, tobě bude padesát sedm,“ řekl jsem a přisál se mu k bradavce.

Začal si se mnou hrát a líbat mě a já cítil, jak se moje tělo radostně chystá na další milování.

„A co když už nemůžu?“ zeptá se.

„Tak za chvilku, máme čas.“

Ale jeho ruku si v klíně podržím. Už jen ten pocit, že se mě tam dotýká, mi dělá fakt dobře. A on to ví.

„Co ty budeš dělat, až nebudu moct? Co když budu mít takovou sklerózu, že netrefím ani domů?“

„Když budeš mít sklerózu, zapomeneš, že jsme se už milovali, a vlítneš na to znovu. To bude fajn.“

Sevře mi koule tak, až málem nadskočím, kdybych teda neležel.

„Když nebudeš umět trefit z parku, vždycky půjdu a budu tě hledat. Vždycky. Slibuju.“

„Co když budu mít plíny? To moc velká romantika nebude.“

Oba víme, o čem mluví…

„Netvrdím, že to budu dělat nadšeně, ale budu to dělat.“

Zvedne se na lokti a dívá se na mě.

„Ani nevíš, jak jsem rád, že tě mám.“

Zapsal jsem si za uši, že mu budu muset připomenout, aby mi to večer ukázal…

***

„Co to zas datluješ?“ zeptal se Jarda a kouknul mi přes rameno.

„Jak jsi nejhezčí, nejlepší, nejhodnější.“

„Jo, celkem inteligentní popis skutečnosti. Ale zatím mám pocit, že mě spíš popisuješ jako individuum posedlé sexem a uklízením,“ ušklíbl se na mě.

„A ne? Kdo je tady uklízecí maniak?“

„Kdyby po tobě všude nezůstával binec…“

A takhle tady žijeme.

***

Kamarád: „Kluci, já mám úžasnou kámošku. Líbí se nám stejná hudba, stejný knížky. Pořád máme o čem mluvit.“

Jarda: „S kecama vydržíš, akorát než se rozestele. Ani to nezkoušej.“

***

Tahle vzpomínka původně cenzurou neprošla, ale protože jsem ji už vyslepičil na chatu a protože jsem bez odmlouvání po sobě umyl talíř a dobrovolně podával kolíčky při věšení prádla, bylo mi odpuštěno.

Mimochodem, víte, že když první kolíček je modrý, musí být i druhý?

Vlastně to začalo nenápadně. Krabicí džusu z tropického ovoce. Škrábat jsem se začal někdy v podvečer. A druhý den už jsem byl flekatý jako ten pes z pohádky. Takže místo do práce, jsem se vydal na kožní. Obdržel jsem předpis na mazání a doporučení, že mám pít a jíst jenom to, co znám. Fakt rada nad zlato.

No, a když jsem se chtěl namazat, nastal celkem problém. Na celém těle mám míň chloupků než Jarda na pažích, ale nějakými disponuju. A zadek mám taky chlupatý. Navíc se mi tam ten ekzém slil a naskákaly mi vřídky… Napadlo mě, že když se oholím, tak se ta mastička dostane rovnou na kůži, což bude lepší.

Neříkám, že to byl dobrý nápad, ale nápad to byl. Taky neříkám, že to byl chytrý nápad, ale to se u mne nedá ani čekat. To už cituji svou drahou polovičku. Za prvé mi to nešlo, protože jsem se spíš otrhával, než holil, a za druhé jsem se skoro hned řízl.

„Dej to sem, než si vyrobíš ze zadku gyros,“ řekl Jarda a holítko mi vzal z ruky.

„To je trapný,“ namítl jsem.

Odpovědí mi byl upřený pohled modrých očí. Jako by se ptal, co tak může uvidět jiného, než co viděl už tolikrát. A tak jsem zaujal patřičnou polohu a Jarda mi opatrně odstranil strojkem chlupy.

„Pitralon chceš taky?“ zeptal se, když mi hladil mé polokoule.

„Fakt vtipný, ale když už teda jsi v tom, mohl bys mě namazat? Děkuju.“

Dal si mastičku na dlaň a opatrně mi ji vetřel na místo určení. Bylo to kupodivu příjemné, protože mastička byla do té doby v lednici. A pak mě začal mazat i tam, kde jsem vřídky neměl. Doufám tedy, že „tam“ jsem je neměl.

„Jardo…“

„Problém?“

Přitáhl mě k sobě, vzal mou hlavu do dlaní tak, aby měl prsty vnořené do vlasů. Vlastně už ani nevím, kdo koho políbil první. Je dost možné, že já jeho… Byl jsem bez kalhot, takže žádné předstírání nezájmu se nekonalo. A on nepospíchal, protože věděl, že nebude trvat dlouho a bude mne mít tam, kde to má tak rád. Na kolenou, a tentokrát to nebude kvůli holení, ale kvůli poněkud hlubšímu zkoumání…

V duchu jsem si pomyslel, že by to byla dobrá sranda, kdyby to ode mne dostal. Ale jednak ekzém není nakažlivý, jednak Jarda je tak zdravý, že by to stejně nehrozilo. Mimo to… kdybych chtěl oholit Jardovi zadek, musel bych si půjčit kosu…

***

O prázdninách jsme si zajeli do termálů. Horká voda, bublinky, podvodní trysky, to všechno mám moc rád. Jarda do mne dloubl ramenem a očima ukázal na dva kluky, tak okolo dvaceti. Chytili se za ruce, jen co jim voda vystoupala k bokům. Stejný účes, stejné plavky, stejné tetování, neviděli zjevně nic jiného než toho druhého. Takže svatební cesta? Nebo velké usmíření? No, proč ne? Budiž jim přáno.

Postavili se k jedné trysce a nechali si masírovat plavky. No dobře, tak jsou to ještě skoro kluci. Jarda zavrtěl hlavou a já trhl rameny. No bože, však nic tak hrozného se neděje, ne? Pár lidí na ně kouklo, ale nikdo si jich dál nevšímal. Jenomže pak poodešli, odtáhli gumu na plavkách toho druhého a kontrolovali si… nevím, asi komu líp plave, protože kolik toho mohli pod vodou vidět, to nevím.

„Že bychom se taky nechali namasírovat?“ naváděl jsem Jardu.

„No já ti nevím. Aby potom kvůli nám nemusela támhle ta paní ke zpovědi,“ hodil hlavou směrem k postarší matroně, která na ty dva koukala málem s otevřenou pusou.

„Ale kdybys chtěl, tak ti večer můžu udělat skotské střiky, aby tě přešly roupy,“ nabídl mi.

„Děkuju, možná jindy. A kdybych namasíroval já tebe?“

„Budu o tom uvažovat,“ slíbil.

A já jsem věděl, že bude.

***

Byli jsme u našich, máma dala na tácek koláčky a dala to Jardovi, že je má zanést do obýváku.

„Hned to bude,“ řekl Jarda, položil tácek na stůl a koláčky na něm pěkně vyrovnal.

A David: „Ty brácho, není ten tvůj nabíječ autista? Tohle už přece není normální…“

Ale je, u starouška je…

***

Davida je ostatně taky dost. Jednou se s vážnou tváří Jardy zeptal, jestli ví, co je to trichofilie.

A já jsem potom doma dostal, že vykecám i to, jak často chodíme na záchod. Ale to náhodou není pravda…

***

Moji synovci a neteře milují vzpomínky na naše dětství. Jak mě ségra prohodila sklem ve dveřích obýváku, jak jsem bráchovi zlomil ruku… To je tedy jeho verze. Doopravdy jsem mu jenom zlomil prst.

Když jsme byli na houbách, máma se otočila a viděla, že jím syrovou houbu. Bohužel ne tu z košíku, ale tu, kterou jsem našel já. Ujistil jsem ji, že to byl žampion, a protože je mám rád syrové, tak jsem ho snědl rovnou. Táta už se otáčel na patě, že jde pro auto. Máma mě popadla, směrem k Marianě zavelela: „Klíče!“ a do krku mi narvala zaječí tlapičku, kterou ségra na těch klíčích měla. Houba mé tělo opustila vysokým obloukem a já začal bulet, protože to bylo hnusný. Ségra bulela, protože její zaječí pacička…

Děcka i Jarda se smáli a můj milovaný bratr tiše pravil:

„Dneska bys to ustál, že jo? Beztak máš dobrej trénink…“

„Vole…“

Neobtěžoval jsem se vysvětlovat, že v tomto směru proběhly pouze dva pokusy a oba neúspěšné. Když jsem s Jardou začal chodit, trochu jsem se toho bál. Nechtělo se mi to dělat, ale věděl jsem, že pro něj to udělám. Když nic neříkal, myslel jsem si, že třeba jenom čeká, až sám řeknu, že už jo. 

„Chtěl bys, abych…?“

„Nechtěl. Ty bys chtěl?“

„Tobě jo.“

Zkusil jsem to, ale… No skoro to dopadlo jako s tím žampionem. A příště taky. Takže nakonec jsem byl rád, že o to z nějakého důvodu nestojí. Navíc, když jsem si představil, kde všude už tenhle čipera byl…

***

Měli jsme strejdu ve Švýcarsku a ten nám jednou přivezl stan z vojenského výprodeje. Velký a skládal se skoro sám. Byla tam předsíň, úložný prostor a velká ložnice, která se dala rozdělit na dvě části, a za stanem stříška, jako terasa. Zabralo to místo jako dva stany, takže jsme obvykle stáli trochu bokem, ale zase, nikdo jiný takový neměl…

Jednou jsme se vraceli z lesa do kempu, když brácha, poskakující kus před námi, začal nepříčetně ječet. Máma, jako správná vůdkyně smečky, pustila všechno, co držela, a letěla zachránit své mládě. Náš stan byl složený a nějací opálení týpci ho rvali do auta. Matka vytrhla bráchovi z ruky velkou větev, se kterou si mínil hrát na Krakonoše, a začala do nich mlátit padni kam padni. Plus velmi rasistické nadávky. Ještě, že to bylo v dobách předrevolučních…

Otec stál v první chvíli jak Lotova žena, ale to už se přihnal nějaký další stanař, který pohřešil kolo. A přidal se k útoku…

Dnes by možná zavřeli mámu, ale tehdy sbalili ty dva.

***

Jarda nemá ve zvyku říkat mi, že mě miluje, nebo tak něco. Maximálně, že je rád, že mě má. Ale přesto o tom nepochybuju.

Na balkoně máme velké sedací pytle. Na rozdíl od křesla se dají prát. Seděli jsme a četli si. A najednou se ochladilo. Tak jsem se chystal vstát, že si přinesu deku, Jarda už pod jednou ležel. Ale než jsem se vyhrabal z polohy skoro ležmo, Jarda vstal, přikryl mě svou prohřátou dekou a šel si pro jinou.

Když mi začal lítat cukr, přestal kupovat sladkosti, i když moc dobře vím, že čokoládu a sušenky fakt miluje. Ale drží se mnou basu, aby mi to nebylo líto a aby mi nedělal chutě.

Nikdy nezapomene koupit kedlubny, i když on sám je nejí.

Klidně jede přes půl města, aby mi koupil můj oblíbený čaj.

Když jsme byli na Macoše a jeli jsme na lodičkách, dal mi svoji mikinu, protože měl pocit, že je mi zima. No byla, no…

Občas mi hrabe a já prudím. Kupodivu mi nikdy nestřihl jednu za ucho, i když bych si ji možná zasloužil. Každý večer mě obejme velká chlupatá paže a já vím, že ať už se přes den dělo cokoliv, moje odmlouvání, rozházená deka na gauči, rozházené oblečení, ponožky hozené do koše na prádlo místo do koše na ponožky, debilní otázky jako: Kdo ti volal? A co chtěl? Fakt to bylo kvůli směnám?, tak teď jsme spolu, budeme se milovat, dám mu svoje tělo, nechám ho, aby si se mnou dělal, co chce, nechám ho dělat i to, co právě nemusím, protože on ví, že to nemusím a že to dělám jenom kvůli němu a pro něho.

Snažím se usínat obrácený k němu, jeho nohu mezi svými stehny, ale když usnu, obrátím se na pravý bok, protože tak se mi spí líp. A on tak má lepší přístup, když se v noci vzbudí a sáhne do mě, aby si uvolnil a promazal cestičku. Kouknu se na mobil. Tři ráno. A jo, mění se čas. Máme hodinu, se kterou můžeme dělat, co chceme.

„Až budeš, tak mě vzbuď,“ řeknu, ale oba víme, že jen tak provokuju.

Přitisknu se mu zadkem do klína a nechám si trochu zvednout nohu. Proniká mě, tvrdě a pánovitě, ale zároveň tak, abych si taky užil svoje. Ale mně stačí už jen to, že mě chce. Nechám se otočit na záda, když mě vezme do ruky, celým tělem mi projede úžasný šimrající pocit. Má tvrdou, drsnou dlaň, ale dokáže být i něžný. Pak pomalu přitvrzuje a já cítím, jak mi pod zadek vsunuje druhou ruku, abych byl trošku výš a on mohl pohodlněji a hlouběji do mého těla. A pak, chvilku před tím, než se začnu dělat, přestane. Vím, že nemá cenu na něho naléhat, už mám své zkušenosti. A tak se nechám zvednout, vezmu ho okolo krku, nechám ho zajet prsty do mé kštice, líbání prodlužuje tu skoro bolestivou chvíli, kdy jsem těsně před vrcholem, ale nemůžu se udělat. Teda můžu, kolikrát jsem to vzdal, ale nechci. Položí mě, ruce pořád v mých vlasech a konečně začne do mě rytmicky pronikat. V dokonalém pocitu slasti se omotám okolo něj jako chobotnice z japonských erotických obrázků a slibuju mu, že už nikdy nebudu odmlouvat, už nebudu vyšilovat kvůli každému klukovi, se kterým promluví…  Pak už nemůžu mluvit, jen rychle oddechuju a doslova číhám na jeho vyvrcholení. Rád se při tom na něho dívám.

„Nechoď pryč, nechoď pryč…,“ držím ho potom na sobě, abych ještě cítil dozvuky milování.

Leží na mně, dokud sám nevyklouzne. Vím, že by se šel nejraději osprchovat, ale nejde, dokud neucítí, že moje objetí povolilo.

***

Druhý den.

„Kolikrát ti mám říkat, ať nedáváš utěrku na nádobí na radiátor?“

„No tak jsem ji tam dal, aspoň uschne. Naděláš…“

„Už jsem ti říkal, že ti chybí vojna jako málo komu?“

„Asi tak milionkrát.“

Jde, utěrku vezme a pověsí ji tam, kam patří.

Vím, že pokusy o mou převýchovu už dávno vzdal, spíš se občas tváří jako – „tak co mám s tebou dělat, no…“

Já bych věděl, lásko…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (41 hlasů)

Autoři povídky

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+2 #17 Odp.: Vzpomínky 9Radim 2024-04-18 18:48
Díky moc. Jo a vždycky se mi postaví když čtu jak se milujete. Jste super kluci!
Citovat
+2 #16 Odp.: Vzpomínky 9zmetek 2022-10-20 22:16
Musím přiznat, že mi už hodně chybí další povídání. :-)
Citovat
+2 #15 Odp.: Vzpomínky 9Marko 2021-11-22 22:00
Skvelé Dušan, Tvoje Vzpomínky ma nikdy neomrzia. Zo srdca Ti prajem, aby ste spolu zažili ešte mnoho krásnych rokov a mali kopec zážitkov a spomienok, s ktorými sa budeš (aspoň dúfam) s nami deliť a robiť nám tým neskutočnú radosť ;-)
Samozrejme, veľká vďaka patrí aj tvojmu cenzorovi, ktorého tak miluješ a on teba❤
Citovat
+2 #14 Odp.: Vzpomínky 9Dušan Bartoň 2021-11-20 23:17
Děkuju moc za všechny komentáře. Sice mi bylo doma řečeno, že jsem slepičí prdelka, ale ona to vlastně ani není moje vina. Určitě jsem neplánoval se tak rozkecat... Ale malinko se mi to vymklo...
Citovat
+2 #13 Odp.: Vzpomínky 9zmetek 2021-11-20 23:13
:-) Já to prostě mám rád. Hodně. :-)
Citovat
+1 #12 Odp.: Vzpomínky 9HonzaR. 2021-11-19 16:00
Přesně jak říká Saavik, Dušan cenzora několikrát zmiňoval. :-) Ale kázeň a pořádek musí být. ;-)
Citovat
+2 #11 Odp.: Vzpomínky 9Saavik 2021-11-19 15:56
Předpokládám, že cenzorem je míněn Jarek.
Život s perfekcionalistou asi není vždycky jednoduchý, ale myslím, že ty bys jiný ani nechtěl...
Citovat
+1 #10 Odp.: Vzpomínky 9Zdenda tb 2021-11-18 22:50
Proč by to cenzor neměl pouštět, reálné povídání je vždy nejlepší. Tento never ending story vždy potěší.
Citovat
+1 #9 Odp.: Vzpomínky 9Yorjan 2021-11-17 09:54
Co říci...? Strašně vám závidím! ....a moc vám tu vaši lásku přeju.... (A těším se na další vzpomínky 🙏😉🍀🥰)
Citovat
+1 #8 Odp.: Vzpomínky 9HRÁŠEK 2021-11-14 23:13
Upřímně, občas mám pocit, že ty provokuješ cíleně. Právě kvůli tomu usmiřování.
A pavouk? Noviny, BUM a je po problému. Tak snad jsi chlap ne?
Jinak ty kasárny, o kterých je řeč, tak ty už jsou zrušené a je tam park.
Citovat
+8 #7 Odp.: Vzpomínky 9Dušan Bartoň 2021-11-13 19:16
Nevím co říct... Snad jen děkuju a ještě jednou děkuju.
Přiznám se, že pokoutníka od skákavky nepoznám, já se bojím všech stejně. No, možná ti úplně malincí, ti mi nevadí. A takoví ti zelení v trávě. Teda pokud to byl pavouk.
Podpeřinová gymnastika, to je hezký výraz. Ale já mám raději bezpeřinovou... :lol:
No a jinak máš pravdu, pocit sounáležitosti dvou lidí fakt nezáleží na frekvenci milostných hrátek. Jde jen tak okolo a usměje se na mně, sedíme u stolu a já mu doleju čaj, aniž by si o to musel říct. Prostě drobečky, ale dobré drobečky.
Citovat
+4 #6 Odp.: Vzpomínky 9Miky 2021-11-13 09:30
Přečteno krásně v kuse s předchozími díly :lol: A bylo to skvělé od začátku do konce! Moc se mi líbí všechny ty střípky ze života. Máte krásný vztah, a Ty jej umíš především báječně popsat. :-)
Citovat
+4 #5 Odp.: Vzpomínky 9HonzaR. 2021-11-13 09:12
Děkuju, Dušane, i cenzorovi, že Tě nechá psát. Vždycky mi to udělá neskutečně dobře.
Je v tom všechno, opravdový život, nad něčím se směju, nad něčím se jen usmívám a něco je tam i vážnější. (Moc krásný vyznání, pár slovama přímo podstata vztahů, tohle je láska, nejen ta podpeřinová gymnastika.)

Nevyřešila by problém kulíků na prádlo třeba sušička?
Citovat
+2 #4 Odp.: Vzpomínky 9zmetek 2021-11-13 09:00
Díky za další vzpomínání... :-)
Kolíčky ve stejné barvě hledám taky. Pavouci...pokoutníka doma nemusím, ale v létě na balkóně bývají malé skákavky a ty mám rád.
Citovat
+2 #3 Odp.: Vzpomínky 9Lenka 2021-11-12 19:54
Další milá vzpomínka. :-) A ty kolíčky naprosto chápu, to je přece jasné, že musí mít stejnou barvu. Proto mám radši dřevěné. :-)
Citovat
+5 #2 Vzpomínky...Tamanium 2021-11-12 19:05
...já teda žádný nemám, ale rád bych tyhle vzal za svoje. Je tak příjemný je číst...
Podáváno s takovou lehkostí... rád je čtu, a rád bych je žil. Je určitě perfektní potkat tu správnou osobu.
Citovat
+5 #1 Odp.: Vzpomínky 9aduška 2021-11-12 18:56
Skvělý, Dušane. S tím pavoukem jsem zajedno.. . u mě by totiž taky prošel topící kůrou. 😁 Každopádně za plný. A je hezký, jak to mezi vámi i po těch letech jiskří. 😊 Díky moc.
Citovat