Vzpomínky 10

Jarda s našima vycházel vždycky v pohodě. Prvotní rozpaky se časem vytratily a myslím, že naši jsou rádi, že jsem potkal právě jeho…

Ale pak najednou, před čtyřmi roky, Jarda začal naše zvát sem. Pokud nemusel, tak k nim do domu nešel, raději by snad zaplatil rodinnou večeři v hotelu než jít slavit moje narozeniny k nám na zahradu, kde je to zadarmo. Ale já chtěl narozeniny u našich, ne někde za těžký prachy. I když tedy uznávám, že pro mámu by to asi pohodlnější bylo. Ale když jsem se o tom jenom zmínil, hned to zavrhla. Narozeniny se budou slavit doma a přes to nejede vlak.

„Můžeš mi, prosím tě, říct, co se děje?“ zeptal jsem se ho na rovinu. Protože u nás se vždycky jede na rovinu.

„Nic, jen nemám rád chlupatý kalhoty,“ usmál se Jarda.

Lesan…

Naši dostali od známých štěně vlčáka s něčím, co se v tom zápalu rozmnožování nestihlo představit. Já říkám, že to byl neznámý vojín.

„Ti nechci kazit radost, ale já určitě domů taky chodím sám chlup,“ namítl jsem.

Je tedy fakt, že jsem se vždycky očesal kartáčem a přejel takovým tím lepivým válečkem na chlupy, ale i tak. To psisko nějak poznalo, že jsem z něho hotovej, a používalo mě jako trampolínu a překážkovou dráhu dohromady.

„No jo, ale to jsou tvoje věci,“ bylo mi sděleno.

Napadlo mě, že to je přesně to, čemu moje ségra říká slovní logický kotrmelec.

Oblečení od chlupů mu vadí, ale tak jako tak ho pak pere v jedné pračce se svým. Pere, ne pereme. Protože u nás se prádlo do pračky nedává, ale ukládá a já to nedělám správně…

Na stole sedět nesmím, ovšem jiná poloha je tamtéž povolena…

U jídla se nemluví a už vůbec se nezírá do mobilu. Ovšem číst si knížku je OK.

***

Když jsme spolu začali žít, Jarda řekl, že nebude dělat na Vánoce stromeček, prý kvůli mně. Ujistil jsem ho, že doma táta stromeček strojil vždycky a nikomu z rodiny to sebeméně nevadilo. I dárky jsme si dávali, jen nám nikdy neklavírovali Ježíška, takže jsme už ve školce byli za exoty a brácha přímo za podvratný živel, protože se zcela vážně dotázal, jestli dospělá osoba věřící na imaginárního Ježíška může učit děti ve školce. Načež byl rodičovstvem promptně přeřazen do židovské školky, i když ho tam museli vozit přes půl města. Možná proto chtěl později i do stejné školy, a ne do té za rohem.

Zase jsme ale dostali dárky dvakrát. Jednou u tátových rodičů na Vánoce a jednou u máminých na Chanuku. Ale fajn, já osobně žádný stromek nepotřebuju, stačí mi kapr a salát. Dohodli jsme se, že dárky jen symbolicky. Dobře. A pak jsem pod větví našel hodinky, které byly všechno, jenom ne symbolický dárek…

„Co blázníš? Já vím, kolik stály…,“ dostal jsem ze sebe a hlas se mi chvěl tak, že to bylo slyšet.

„Já vím, že se ti líbily,“ řekl Jarda.

„Ale já…,“ tak jistě, že jsem pro něj dárek měl, ale fakt jen kosmetiku a knížku.

„Smíš si to odpracovat,“ bylo mi velkoryse nabídnuto.

A já se fakt snažil.

Dnes ho podezírám, že stromeček zrušil proto, aby nemusel zametat a vysávat jehličí ještě v dubnu…

***

Když jsem se k Jardovi nastěhoval, přinesl jsem si i složku s nějakými papíry. Vysvědčení, potvrzení, lékařské zprávy a tak. Hodil jsem složku do skříňky a byla uklizená. Jarda ji vzal, lejstra v ní roztřídil do několika složek, a ty pak uložil. Teprve tehdy byla uklizená podle něj.

A večer se mě zeptal: „Co ta dvojka z mravů?“

„To bylo nedorozumění.“

„Jako, že jsi zlobil, ale úča neporozuměla tomu, že je to tvůj přirozený projev?“

„Moc vtipný. Přinesl jsem do školy Rytíře Smila. No a učitelka vyváděla, jako kdybych udělal nevím co.“

Jarda povytáhl obočí.

„V páté třídě? To já ani netušil, že taková knížka existuje. Co ti řekli doma?“

„No co myslíš? Ale děd to zachránil. Prý to na gymnáziu udělal taky.“

***

Vážně jsem neměl žádné postranní úmysly, jen jsem chtěl udělat Jardovi radost…

A on potom řekl: „Ještě, že nejsi holka, to bych si napřed letěl zkontrolovat auto.“

A pak buďte vstřícní…

***

Byli jsme na nákupu a já si u pultu, kde v ledu mají vystavené ryby, všiml velkých tygřích krevet. Olízl jsem se až za ušima, protože krevety já můžu, ale neříkal jsem nic, protože Jarda by je rovnou hodil do košíku, ale na můj vkus byly trochu drahé. Už jsem slyšel v duchu, jak mi Jarda říká, že se moje židovská dušička nemá starat o jeho peněženku… Už mi to totiž párkrát řekl, když jsem o něčem prohlásil, že je to zbytečně drahé.

Až v autě jsem zavzpomínal, jak jsme nedávno byli „U žabí nožky“ a dali jsme si tam krevety v těstíčku. Ono se to tak nejmenuje, ale Jarda té vietnamské restauraci tak říká od té doby, co jsme si tam jednou dali žabí stehýnka. Někde jsem četl, že to chutná skoro jako kuře, a taky jo. Kdybych nevěděl, co to jím, možná bych si opravdu myslel, že jím kuře. Až na to, že žabí nožka vypadá trochu jako lidská noha. Tedy kostičky v ní. Hlavně „tlapka“.

No a pak jsem dle svého zvyku zavřel oči, sotva jsme vyjeli, a usnul. Vzbudilo mě jakési zatroubení, kouknul jsem, jak daleko máme domů, a uvědomil jsem si, že domů se zjevně nejede.

„Ještě jdeme něco koupit?“

„Tak trochu.“

Zastavili jsme a mně došlo, že jsme kousek od „Žabí nožky“.

„Já o tom nemluvil, abych tě sem vylákal…,“ řekl jsem. A byla to pravda.

„Já vím, ale chtěl jsem ti udělat radost.“

***

Všimli jste si někdy, jak lidem pod nohama zvláštně křupou kamínky, když jdou?

Já nevím, možná jsem opravdu divný, ale rád to poslouchám, když jdeme někam na procházku. Jen tak jít spolu, cítit jistotu přítomnosti toho druhého. 

***

Jen pár drobných vzpomínek, ale fakt milých…

Vím, že je to divné, ale mám rád turbulence. V letadle, aby nedošlo k omylu. Jasně, není to nic, co by měl člověk vyhledávat, ale prostě se mi to líbí. Když se mnou poprvé letěl Jarda, náhodou k tomu došlo. Vyložil si můj výraz, kdy jsem cítil zvláštní tělesně příjemný pocit a zároveň jsem se to snažil nedat najevo, jako strach. Vzal mě za ruku a pevně ji sevřel. Neřekl ani slovo, ale občas ani slova nejsou potřeba…

Už se párkrát stalo, že nám došlo kafe. Ale ještě nikdy se nestalo, že by mi zapomněl koupit čaj…

Když jsme se poznali, byli jsme asi tak stejně vysocí, no, možná jsem byl o fousek vyšší. Ale protože mi bylo osmnáct, ještě jsem trochu rostl, takže jsem teď asi o hlavu vyšší. Když se mu postavím za záda, můžu si opřít bradu o jeho rameno a nemusím si stoupat na špičky. Je to super pro usmiřování, ale i jako neverbální sdělení, že ho miluju, že ho potřebuju, že je mi s ním dobře. Oba cítíme, že netřeba slov, když se k němu přitisknu, opřu si o něj hlavu a obejmu ho. A on položí ruce na ty moje. Když trochu zlobím, neudělá to hned, ale zatím to udělal vždycky. A já za to moc děkuju…

Když se v noci odhrabu, přikryje mi záda, aby mi na ně netáhlo.

Jestli u nás někdo odmlouvá, tak jsem to já. Ale taky jsem to já, kdo nakonec stejně všechno odkývá.

Občas jsem protivný, ale vždycky nakonec přilezu a udobřuju se. Zatím mi to prochází.

Protože tyhle malé drobnosti, to je přesně to, co dělá náš vztah. Oba jsme se museli trochu přizpůsobit, oba v něčem trochu ustoupit, ale za to máme jeden druhého. I když teda uznávám, že já zas taková výhra nejsem.

***

Jarda musel jet k mamince, protože ji chytla záda a ona odmítla být ve špitále. Řekl, že maximálně 14 dní, a pokud to nebude lepší, pošupajdí do špitálu, i kdyby čert na žebráku jezdil…

Fakt jsem tu více méně udržoval nastavená pravidla.

Fakt jsem utřel prach víc než jednou.

Fakt jsem po sobě uklízel koupelnu.

A ta hláška, že je tu bordel jak v cigánským lágru, byla fakt nespravedlivá.

„Já se tu trápím, hynu steskem, jsem skoro uschnul jako opuštěná květinka a ty si akorát všimneš, že ve dřezu je hrnek.“

Usmál se, jen tak koutky pusy, ale usmál. Tak jsem toho rovnou využil a Jardu jsem zneužil. Usmiřování bylo lepší než uklízení, to musel nakonec uznat i on.

***

Čas od času nám dá nějaká spřízněná duše králíka. Domácího, pěkně baculatého, ne tu vyhublou čínskou kočku, jaké se prodávají v obchodě.

Tohle byl jeden z prvních nedělních obědů, kdy jsem nepociťoval smutek z toho, že si budu muset hned po jídle vzít tašku a jet domů. Protože jsem už byl doma tady, u Jardy.

„Zadní nohy jsem vykostil, někdy z nich udělám řízek, a tady ten zbyteček bude k obědu,“ vykládal mi Jarda a dělal kašičku z tatarky, soli, másla a koření. A pak ji hezky rukou roztíral po tom, co zbylo z králíka. Zas takový zbyteček to nebyl, spíš mne zaujalo, jaký tvar králík ochuzený o obě zadní kýty má. A taky mne zaujalo, jak Jarda pečlivě vtírá do masa tu kořenící směs. Důkladně a pečlivě jako všechno, co kdy dělal. Nemohl jsem si pomoct, to vtírání na mě působilo eroticky.

„Jardo?“

„No?“

„Kde se dřív sháněly časopisy…., víš, jako pro nás.“

Podíval se na mě a řekl, že nikde.

„Ale doma měla máma plnou knihovnu cestopisů, však víš, že to jsou její oblíbené knížky. A tam byla spousta fotek domorodců. No tak já třeba koukal na nahatý Masaje a záviděl jim, jak ho mají velkýho.“

„Zas tak závidět jim nemusíš. Ještě nikdy jsem si nestěžoval…“

Králík šel do solárka s mírným zpožděním…

***

Moje vietnamská spolužačka prodává v obchodě svých rodičů, protože nechtěla jít na vysokou, ale chtěla být malířkou. Z mého laického pohledu malovala úžasně, ovšem páni rodiče to tak neviděli, i když do nich třídní profesorka hučela celé ty čtyři roky. Ne a ne. Buďto výška, nebo do krámu prodávat rifle a trička…

Tak aspoň malovala upoutávky. A na jedné byl kluk s holkou v mikinách a pod tím: Nové zboží, mikiny v krásných, měkkých pastelových barvách.

Věděl jsem, že tam prodává, ale nic jsem nepotřeboval. Ten obrázek mě ovšem zaujal, šel jsem blíž a nakonec vlezl i dovnitř.

„Musíš vlízt do každýho obchodu?“ zeptal se Jarda, ale šup a už tam byl taky.

Mimochodem, oba jsme věděli, že to řekl jen v legraci. Ale ty mikiny byly fakt hezký a já hned po jedné fialové sáhl. A Jarda zasáhl. Taky hned.

„Blbneš? Nemůžeš si přece koupit růžovou mikinu.“

„Jak růžovou? Je fialová.“

Byla fialová.

„Růžová.“

„Fialová.“

„Růžová.“

„Fialová. Jak jsi mohl udělat řidičák, když neumíš poznávat barvy?“

Luong se už chechtala na plnou pusu jako bambusová panenka.

„Slečno, jaká je ta mikina?“ zeptal se jí Jarda.

„Růžovofialová,“ vyhrkla Luong bez mrknutí oka.

„No, ono je to vlastně jedno. Třikrát se to vypere a bude nijaká,“ pravila moje drahá polovička a já si mohl koupit fialovorůžovou mikinu. Mimochodem, praní zatím přežívá v pohodě.

***

Byli jsme na procházce. Podzimní sluníčko ovšem občas klame. Vrátili jsme se docela promrzlí. Horký čaj, sprcha a šup do postele.

„Máš studený nohy,“ řekl jsem po té, co jsem zaujal svou oblíbenou polohu. S tváří zabořenou do kožichu na jeho prsou a s jeho nohou mezi mými stehny.

Podsunul mi paži pod hlavu jako polštář a druhou mě k sobě přitáhl. Chvíli se díval, zahříval mě a usmíval se. Pak mi levičkou zezadu podržel hlavu, jako by se bál, že uhnu, a začal mě líbat. Pomalu a jen tak zlehka. Čekal, až sám začnu být aktivnější, protože jsme oba věděli, že gentleman by měl zaklepat. V tomto případě raději poslat nejdřív navštívenku.

Dal jsem si chvilku na čas, ale rozumnou chvilku. Líbání začalo být jiné, dominantnější, levička mi sjela na záda, silné prsty mi přejely po zádech a nehty jemně zaškrábaly, chvilku si to užíval, pak vytáhl gel a teď už jsem měl jen dvě vteřiny na rozmyšlenou. Ale on byl rychlejší. Ohnul loket, přidržel mi hlavu, abych neuhnul, a jeho jazyk mi vjel do pusy a já byl zbaven slova. Jeho prsty do mě sáhly, tvrdě a něžně zároveň a já byl zbaven i vůle. Tiskl jsem se ke svému uzurpátorovi, nechal jsem si dělat dobře a cítil jsem to zvláštní chvění, které při téhle předehře cítím vždycky. Nijak nepospíchal, ale prsty ještě přitvrdily, nezajímalo ho, že se začínám kroutit, chtěl, abych poslechl. Zjemnil líbání, prsty ne. A mým tělem projel první samovolný stah. A další. Chvění v podbřišku, které vycítil, nebo vytušil… Pevně mně chytil, zvedl do kleku a já zaslechl spokojená vydechnutí, když ho moje tělo přijalo. Jo jo, i studený podzim má své kouzlo…

***

Je pravda, že občas mám úlety a pronáším hlášky, no řekněme svědčící o zatmění mého mozku. Ale ani staroušek není bez chyby.

Jemu zase pořád běhá po zádech mráz z toho, že dostane Alzheimera, že se o sebe nebude moct postarat, že bude potřebovat někoho, kdo ho bude obsluhovat.

Já vím, že je jen málo lidí jako Honza, který se o Pepu staral, dokud to mohl fyzicky zvládnout. Ale proč si sakra myslí, že bych aspoň to základní nezvládl taky? Občas máme zajímavý rozhovor ve stylu: Jak ty to budeš dělat, až já nebudu moct…

S radostí mu odpovídám, že nijak.

„Víš, jak to bude príma až na hlášku, že je potřeba utřít prach, budu moct říct, že už se stalo, ale ty jsi to zapomněl?“

Vrhl na mne vražedný pohled a zeptal se, jestli to bude jako s tím pytlem na odpadky. Jako já měl v plánu ho vynést, to pochopitelně. Chtěl jsem to udělat tak pět minut před tím, než přijede z práce a rovnou na něj počkat před barákem. Můžu snad já za to, že přijel dřív? Vysvětlil jsem mu, že je to vlastně jeho chyba, a jako vždy mi bylo vyslechnout řečičky o věčné pubertě. Jako by v podstatě nebyl rád, že to tak je. Vidím mu až do žaludku, miláčkovi.

Stejně to s tou pečlivostí přehání. Dostali jsme od mojí mámy domácí kuřecí paštiku. Dal jsem si ji do ledničky a čekal, až se dostaví ta správná chuť. Protože tohle není jen tak paštika, tohle je něco extra. A když se chuť dostavila, namazal jsem si jeden rohlík, jeden chleba, vzal jsem si čtení a pěkně jsem si to vychutnal. Pak jsem si odskočil a uvažoval jsem, že možná by ještě jeden rohlík neškodil. Už jsem neměl hlad, ale jen tak, na chuť. No, a když jsem se vrátil z oné nezbytné místnůstky, talířek ze stolu byl už umytý a skoro i utřený.

„Možná by neškodilo si po sobě občas uklidit,“ pravil Jarda.

„Ale…, ale já přece ještě chtěl…“

„No jo, já už jsem tak zvyklej, že je okolo tebe pořád binec, že jediný, co mě napadlo, že jsi to jen zase neuklidil,“ zakřenil se Jarda.

***

Uklízení je u nás vůbec kapitola sama o sobě.

Akce Rybenka je toho důkazem. Jednou se Jarda přihrnul z koupelny s tím, že tam viděl rybenku. V jeho podání na něj zaútočila a málem ho snědla.

„Ale prosím tě, bůhví co jsi viděl. Co by v naší sterilní koupelně asi tak jedla? Když se živí šupinkama kůže. Neblbni a dej si pohov.“

Blbnul a pokoj si teda fakt nedal. Naopak, začala úklidová akce. Spravedlivě musím přiznat, že uklízel hlavně Jarda a já jsem hlavně odmlouval, ale dobře, uklízet se musí.

A protože já jsem já, tak jsem se zeptal: „Až ji ulovíš, můžu si ji nechat?“

Jarda se nadechl, zadržel dech, vydechl a chvilku se na mě díval takovým tím pohledem, který jsem už znal. Přemýšlel, že udělal chybu, když mě tehdy z toho kupé nevykopl.

„Dal bych si ji do skleničky. Ideální mazlíček do naší domácnosti. Neštěká, nemusí se venčit, nepadají z něho chlupy a jako krmení mu stačí, když si nad ním zamneš ruce,“ provokoval jsem vesele.

Žádnou rybenku jsme zajisté neobjevili, kde by se tu taky vzala. A já Jardu dodnes podezřívám, že si ji vymyslel, aby byla sranda. Teda sranda v jeho podání…

***

Vlastně to začalo jako úplně normální den…

Ráno jsem sice musel vstávat dřív, protože Jarda byl na noční, občas to tak koncem roku mají, když se nahrne víc zakázek, než zvládají. Kšeft je kšeft, takže se jede na tři směny a bez reptání.

Anžto když reptali, tak jim šéf řekl, že pokud se jim to nelíbí, můžou jít. Deset dalších na tu práci čeká. Tak sklapli a bylo…

V práci pohoda, už se tak nějak vznášela předvánoční nálada. Já teda Vánoce neslavím, ale taky nejsem dřevo, že jo. Jarda mi napsal, že se stavil do obchodu, on vytrvale říká „sámoška“, a teď jde spát. Jemné upozornění, že nemám „esemeskovat“ blbosti, protože on se potřebuje vyspat. Jistě pane, ano pane, chápu, pane…

Domů jsem nakráčel plný pohody a už při otevření dveří jsem začichal jak lovecký pes. Tady se někdo snažil a vařil, pekl a smažil.

No a pak jsem ty dveře zavřel, otočil jsem se a na věšáčku uviděl cizí klíče…

Jo, dobře, jsem debil, já vím. I ty řeči, co jsem vedl, byly debilní, uznávám. A proto je tady nenapíšu…

Jarda se ramenem opíral o futra a koukal na mne a neříkal nic. Ono co taky říkat, když z vaší drahé polovičky padají nesmysly, že. Pak sáhl po těch klíčích, nastrčil mi je pod nos a s ledovým klidem se zeptal:

„Fakt vypadám jako trotl, kterej by si začal s někým, kdo nosí na klíčích todlecto?!“

A pod nos mi nastrčil chlupatou růžovou bambuli s nalepenýma ušima a očima. Ten moment mi taky docvaklo, že ty klíče jsou od sousedovic holky. Asi je nechala ve dveřích. Nebo jí mohly vypadnout někde v baráku a Jarda je našel.

„Promiň… Moc se omlouvám…“

Cítil jsem, jak rudnu. Horší než malá holka.

„No jo no, ty už jiný nebudeš… Běž si umýt ruce a najíme se.“

„Ano, mami,“ pokusil jsem se trochu uvolnit atmosféru, ale sám jsem cítil, že to jaksi není ono. Nebylo…

Najedli jsme se, povídali jsme si, koukali jsme na zprávy, všechno jako jindy, ale já to napětí ve vzduchu cítil. Ale byl jsem rozhodnutý večer v posteli pročistit vzduch, i kdybych měl vykousat díru do polštáře.

Najednou Jarda vstal, řekl: „Jdu se spršnout.“

A šel.

Jindy říká: „Jdem dát sprchu?“

Jako jak, jdu se spršnout? Jako, že sám? A co já?

Přiloudal jsem se za ním.

„Vydrž, hned budu.“

Vymotal jsem se z koupelny zpátky do obýváku a začalo mi docházet, že nadchází Velký Trest. A o tom, že si mne staroušek vychutná, tak o tom jsem nepochyboval ani vteřinu.

Slabé slovo…

Když jsem se vykoupaný vně i uvnitř uložil do peří, Jarda si četl a mě si nevšímal. Vcucnul jsem se pod jeho peřinu.

„Je ti zima? Ti pořád říkám, že nemáš spávat nahatej.“

„Hele, já to tak nemyslel… Vždyť víš…,“ pokoušel jsem se vtírat.

„No ještě aby. Dobrou noc.“

Otočil se ke mně zády a usnul. Nebo to aspoň dělal.

Takže jsem usoudil, že jeden trapas už dneska stačil a nevnucoval jsem se. Ono se ukáže. A ukázalo. Že Jarda si vymyslel větší trest, než kdyby mě seřval, nebo poslal do horoucích pekel. Prostě se tvářil, jako že všechno dobrý, ale úplně bez trestu, to by nebylo ono…

Mluvili jsme spolu, vozil mě ráno do práce, nakupovali jsme, byli u Petera na chatě, ale co se postelových hrátek týká, měl jsem šábes. Přímo ultra ortodoxní…

Ze začátku jsem držel pusu, protože mi bylo jasný, že jsem si to zasloužil a za ty kecy jsem si koledoval o pár přes hubu… Jenomže… Byl jsem zvyklý na poněkud větší frekvenci než jednou za uherský rok a na mnohem kvalitnější provedení než mou rukodělbu. Za tři čtyři dny už mi chybělo minimálně objetí a za týden už mi regulérně hučelo nejen v péru, ale i v hlavě. Počkal jsem, než usnul. To jsem poznal bezpečně, protože se ze zvyku obrátil na pravý bok. A pak jsem se mu zadkem přitiskl do klína. Objal mě a zamumlal:

„Nezlob a spi. Dobrou noc.“

Tak dělá si prdel???

Otočil jsem se k němu.

„Jari…“

„Nic. Hnul jsi mi žaludkem tak, že…“

„No a co kdybych ti teď hnul žaludem?“ podbízel jsem se.

Bylo mi doporučeno, ať se nechovám, jako kdyby mi bylo deset, a ať spím.

Nevím jak Jarda, ale já jsem v deseti takový starosti fakt neměl.

A měl jsem po žížalkách…, teda po sexu.

Když se ve čtvrtek Jarda zeptal, jestli pojedeme na víkend k Peterovi na chatu, v naději, že ledy budou prolomeny, jsem radostně kývl. Sotva se sešli víc jak tři kluci, Jarda jim hned poreferoval o nových událostech v naší domácnosti. A dodal, že aby se ze mě nezbláznil, tak uvázal gordický uzel a hotovo.

„Gordickej uzel, jo? A na čím ptáku, že se tak ptám? " zeptal se jeden z vděčných posluchačů a ty, co přišli později, hned informoval, že „naše hrdličky“ mají nastolenou tichou domácnost.

Všechny jsem ujistil, že o tiché domácnosti nemůže být řeči, neb jsem byl odstaven pouze od lože, nikoliv též od stolu, dřezu a utírání prachu.

Jarda si posteskl, že sice srším energií jak Dukovany, bohužel ne v domácnosti. Nejdřív mě napadlo, že prásknu, z jaké knížky si tu hlášku vypůjčil, ale když jsem slyšel, jak se všichni smáli a když jsem viděl, že mu to udělalo radost, tak jsem mu ji přece nemohl zkazit, že jo.

Těšil jsem se, že bude něco jako usmiřovací noční jízda, ale bohužel…

Od kámošky, které jsem se svěřil, se mi dostalo rady, že mám koupit flašku a bude to. Fajn rada, až na to, že Jarda nepije. A když už, tak koňak. Koupí ho v dubnu, když má narozky, a na Vánoce máme ještě půl flašky. Jako občas si nalije, ale jen tak na chuť. On říká, že na zahřátí. Nicméně, otevřel jsem likérník, vzal jsem si oříšky a „nenápadně“ jsem řekl:

„Ta flaška je tu od loňskejch Vánoc, nechceš, že bysme ji dopili?“

I v teplé domácnosti je občas potřeba přiložit pod kotel, že jo? Ženská si koupí prádýlko s kraječkama a s motýlkama a zavlní se. Právem jsem se ovšem obával, že v motýlkách a kraječkách bych vypadal ujetě a nepomohlo by mi, ani kdybych se vlnil jako krajta.

„Dobrej pokus, nechci. A ty stejně pít nesmíš,“ řekl Jarda a měl jsem po žížalkách… Teda po sexu. Opět.

Pomalu, ale jistě, se z toho stávala hra, kdo vydrží dýl. Bylo mi jasný, že to dřív, nebo později skončí, ale zatím tomu nic nenasvědčovalo. Sprchoval se sám, když jsem si šel lehnout, už dělal, že spí, nebo si četl. Ale v noci už mě neodstrkoval, zase mě bral do náručí a já spal přitisknutý zády k němu. Když jsem se v kuchyni nebo při televizi trošku „přišmajchloval“, nijak se nebránil, bohužel ani nijak nespolupracoval. Přes den jsme se normálně bavili, usmíval se na mě, vařil mi čaj, když jsem pokašlával, prostě všechno bylo, jako by se nic nestalo. Až teda na ten malý detail, že se pak „nic nestalo“ ani večer v ložnici. Lehl si na břicho a nedal…

„Konečně jsem přišel na to, co na tebe platí,“ radoval se Jarda nepokrytě.

Dostalo se mi rady, že mu mám hodit do kafe viagru. No jo no, ale kde ji mám jako vzít? Na netu se dá koupit ledacos, ale riskujte to. A taky by se mohlo stát, že to bude kdoví jaký svinstvo a staroušek ve finále místo mne zmermomocní důchodkyni Kropáčkovou z třetího patra. Nebo tu uslintanou dogu z protějšího vchodu.

Doufal jsem, že třeba na Vánoce. Vyleštil jsem se do svítiva a… zase nic.

Už mi z toho regulérně hrabalo. Věděl jsem, že jestli ho nepřiměju k akci, tak se brzo budu budit s mokrým prostěradlem.

Celý druhý den jsem otravoval a vinul jsem se okolo něho jako užovka hladká obojková obecná a doufal jsem, že to zabere.

„Ježiš, ty seš ale otravnej,“ to byla jediná reakce, ale… usmál se a hrábl mi do vlasů, jako to rád dělá. To vypadalo slibně.

Večer jsem se uvedl do vysokého lesku, pro jistotu jsem promazal patřičná místa, protože co kdyby náhodou…

Ležel a četl si. Na mě se ani nepodíval, i když ten potměšilý úsměv vypadal zas tak slibně.

„Hele, nechceš toho už nechat? Byl jsem debil, já vím. Ale…“

„Neslibuj, oba víme, že ti to nevydrží dýl jak do února.“

„Ale prosím tě… Tak jsem měl blbý kecy, no. Jindy jsem blbnul víc a…“

„No to se máš čím chlubit. Dobrou noc.“

Dal do knížky záložku, zavřel ji a odložil na noční stolek. A chtěl zhasnout. Vyhoupl jsem se a sedl si mu na nohy. Zvedl obočí a kouknul na mě.

„Jestli hned teď nezačneš plnit svý manželský povinnosti, tak ojedu já tebe,“ vyhrožoval jsem.

„Bla bla,“ řekl Jarda a zase sáhnul po vypínači. Chytil jsem ho za obě zápěstí a najednou se všechno se mnou zatočilo, já ležel na břiše, Jarda do mě vjel jak hlohový kůl do upíra a skoro hned na to do mě vystřílel oba své zásobníky…

První moment jsem viděl všechny svatý i s hvězdičkama, ale ta trocha bolesti mi stála za to. A to potom, když mi ten půst vynahrazoval, to taky.

Vsunul mi dlaň pod hlavu, aby mezi prsty cítil moje vlasy a pomalu ty prsty svíral. Nadzvedl mi hlavu a začali jsme se líbat a pak, pak už to bylo jenom krásný. Teda, já nikdy s nikým jiným nebyl, ale myslím, že takhle super by to ani s nikým jiným být nemohlo.

Mazal tov…

***

„Prosím tě, o čem vy dva doma mluvíte? Po tolika letech už to musí být trochu nuda, ne? My máme děti, psa, okolo baráku je pořád co řešit, ale o čem se bavíte vy dva?“ zeptal se mě jednou známý.

No o čem. Mimo fotbalu a hokeje asi o tom všem jako jiní. Snad jen s tím rozdílem, že se nehádáme kvůli politice. Jarda to shrnul, že je to tam jeden darebák vedle druhého, a já si dovolím souhlasit s hláškou, kterou jsem slyšel už kdysi dávno: Když máš koryto, svině se najde lehce…

Já jsem ukecaný jak papoušek, takže máme pořád o čem mluvit. A když ne, tak i společné mlčení může být fajn. Klídek, knížka, horký čaj, blízkost toho druhého, to je přece domov, ne? Na co sáhodlouhé řeči?

***

Jak se blížily Jardovy narozky, začal jsem nejdřív nenápadně, pak nápadně a pak už zcela na férovku pátrat, co by chtěl.

„Co pořád máš? Já nic nepotřebuju. Už jsme to probírali tolikrát,“ odbýval mne.

No jo, já vím. U nás se praktické věci kupují tehdy, kdy jsou potřeba, a nepraktické nevedeme. Já pár věcí, které možná nejsou praktické, ale mají pro mne cenu, mám. Většinou drobné památky na mého děda.

A tak jsem si skoro zavařil mozek a stejně jsem nic nevykoumal. Když jsem zas jednou dotíral s vědomím, že už jenom týden do dne D a já pořád nic nevymyslel, Jarda se zašklebil a zaklepal na noční stolek, kde vězní našeho umělohmotného přítele.

„Že tě to baví,“ zabručel jsem a obrátil se k němu zády.

„Že tě to nebaví,“ podivil se Jarda a obrátil mě zase k sobě.

Zabořil jsem mu nos do houštiny na hrudníku a nechal ho, aby mi hladil vlasy. Třeba mi masáž hlavy pomůže něco vymyslet. Nevymyslel jsem nic, zato jsem si vzpomněl, jak se večer Jarda shýbnul, aby z koberce zvedl jakési mikro smítko, a jak se mu při tom, jak se ohnul, posunula guma boxerek trochu níž a já si pomysl, že je to na fotku.

A v tom, jako by mě do čela píchla jehlička, až jsem sebou škubnul, a Jarda se překvapeně podíval, co se děje. A hned mu to i došlo.

„Vypadáš nebezpečně spokojeně. Mám se začít bát?“ zeptal se.

Ujistil jsem ho, že se právě dostavilo osvícení, a Jarda pravil, že se taky obává…

Napadlo mě totiž, že mu koupím foťák. Sice jsem netušil, jestli se ještě vůbec takové věci prodávají, ale to se dá zajisté lehce zjistit.

Tři dny na to jsem byl hrdým majitelem foťáku i s možností natáčet video a už jsem se těšil, jak Jardovi udělám radost. Sešla se u nás celá rodina, dárků bylo přiměřeně padesátým pátým narozeninám, ale vesměs knížky a dárkové poukazy, takže jsem měl naději, že by mě mohlo přetrumfnout jedině auto.

Jarda krabičku rozbaloval opatrně, se slovy, že když je to ode mne, klidně by tam mohl být i křeček. Můj drahý bratr pravil, že tady z někoho mluví špatné zkušenosti, a oba se na sebe zaksichtili.

Přesto, že balíček otvíral, jako by čekal dlužní úpis, měl z foťáku fakt radost, ignoroval Davidovy kecy, že by se měl nejdřív kouknout, jestli už tam není nějaká „úvodní“ fotka a hned ho zkoušel.

Za pár dní Jarda přišel a podával mi list papíru.

„Hele, to není špatný, že jo? Co kdybych to dal kolovat?“

Kouknul jsem na fotku a bylo mi jasný, že kolovat to nedá. Sice jsem tam nebyl nahý, ale skoro. Hned druhý den ráno po narozeninách si mě vyfotil při vstávání. Rychle jsem se zakryl dekou, takže vlastně skoro nic nebylo vidět. Ale ne zas dost rychle, aby nebylo vidět vůbec nic. Jen stín, jen náznak, ale bylo „to“ tam…

Ale já věděl, že tuhle fotku si nechám, a že si ji uložím ke svým tajným pokladům. Protože když to ráno Jarda zvedal foťák, tak řekl:

„Úsměv, lásko…“

A já jsem věděl, že to myslí vážně…