Povídky

„Tu máš buzerante posranej,“ začal na mě řvát ten chlap, co na mě skočil, a povalil mě na zem, „chlapi, dělejte, zmlátíme ho!“
Z křoví vylezlo dalších pár týpků, kteří neváhali a začali do mě kopat a různě nadávat.
„Kreténe!!“ řval jeden.
„Všechny by vás měli vyvraždit!!“ řval druhý, ale dál už jsem slyšel jen pár výčitek, protože ta bolest byla tak ukrutná, že jsem ztratil vědomí.

- Můžu tě na něco pozvat? -
Překvapeně zvedl hlavu. Před ním stál vysoký muž a usmíval se. Výraz tváře, to jak se usmíval, postoj, způsob, jakým mu položil ruku na rameno, jak se usmíval a jak nakláněl hlavu mírně na stranu – to vše dávalo jasně najevo, o co tomu muži jde.

Rozepnul pásek, kalhoty měly ještě nad puntem jeden knoflík. Zakryl svým tělem výhled na kapitána a najednou šmik, už ho měl v ruce.
„A to se podívejme. Jak se opovažuješ přijít ke kapitánovi s chybějícím knoflíkem?“
Kalhoty spadly na zem, košile jen způli zakrývala můj pyj.
„Bez knoflíku, a co to vidím, bez spodního prádla. To už volá po potrestání!“
Obcházel mě dokola a kapitánovým ukazovátkem nadzvedával košili.
„Co to má znamenat?“

„Ty?“ zeptal se Adam.
„Co já?“
„No, umíš ten děják?“ zeptal se takovým tázavým pohledem.
„Jo umím. Hele a nechtěl bys k nám? Máma přijde až v neděli, takže bys u nás mohl i spát a společně bychom se mohli podívat na ten děják,“ vyhrkl jsem ze sebe a doufal jsem, že Adam bude souhlasit.

Tahle pohádka původně byla jenom taková srandička pro Hráškova partnera.
Ale snad se bude líbit i vám, kdo si ji přečtete.

Vážený příteli,
tuto povídku bych rád věnoval Vám, Vám, který jste už víc jak 15 let neměl dovolenou.
Vám, který jste slova: spolu to dokážeme, pozvedl nad: miluju tě…
Nevěřím v Boha a anděly. Ale jestli nějací andělé jsou, tak jeden z nich má Vaši tvář…

Byl tak šťastný, když ji svíral v rukou, nesl si ji jako svátost a říkal si, že od teď už půjde všechno líp. A pak najednou… připadalo mu, že se to netříští váza, ale všechny jeho naděje. Ani nevěděl, jak došel domů. Necítil smutek ani lítost, jen hroznou prázdnotu, celý jeho život je zbytečný, a tak proč žít dál. Jasně si vybavoval poslední chvíle, bylo mu dobře, pomalu se propadal do prázdna…

„Můj nový byt, moje první Vánoce, moje první návštěva rodičů!“ povídá si sám pro sebe muž na balkoně, cumlá odvykací bonbon a prohlíží si okolí. Je šedé a pochmurné. Na sníh, který by zakryl bezútěšnost místa i zimy, marně čeká už několik neděl. A nejspíš se načeká zbytečně. Koukne dolů a má chuť pustit bonbon. Jen tak. Rozpustile se zašklebí.

Udýchaný Pavel přijede s pošramoceným kolem domů a dlouze zazvoní.
„Kde jsi byl? Měl jsem strach. Už je pozdě.“
„Promiň, miláčku!“ Přistoupí k vysokému černovlasému muži, kterého vášnivě políbí.
„Nemám rád, když chodíš takhle pozdě!“ Muž ve dveřích si Pavla nasupeně prohlíží.

Neřekne nic, jen tak zvláštně sklopí víčka. Jako kdyby mrak zakryl slunce. Náhle má tak smutnou tvář, až se mi sevře srdce. Už se nevnucuju. Mám z něj zvláštní pocit. Jako by skrýval nějaké tajemství.

Kroky blíž znějí, hlasy se smějí
Boky se zhoupnou, podrážky šoupnou
Ticho se vyplo, světlo se zaplo
Ulice žije, kdo využije… Tebe?

Mladík ho pozoroval. Vzpomněl si, jak se ho tenkrát dotýkal... Myslel na to často. Častěji než zdrávo. Napadlo ho, že by bylo příjemné si to zopakovat. Ale nenašel odvahu. Malíř zaznamenal jeho touhu, sám na tom nebyl líp. Položil ho opatrně do trávy a začal ho něžně líbat. Ludvík si chvějící se rukou otevřel kalhoty... Germainovy ruce i ústa poskytly zmučenému tělu slastnou úlevu.