Povídky

Byl jednou jeden otec a ten měl dva syny, dvojčata. Chlapci se jmenovali Jan a Marian. Už jako malí byli oba tak roztomilí, že jim nikdo neřekl jinak než Jéňa a Mařena. Matka s nimi již nežila. Bydlela v domově pro choromyslné, kam se dostala poté, co nachytala svého muže v lese, když mu dřevorubec ze sousedství dělal to, co on jí v ložnici dělal tak málokdy. Mysl nebohé ženy to nedokázala unést a nadosmrti ochořela.

Najednou se Pavel zeptal, kolik mi je. Když jsem to řekl, obrátil se na Jardu a zeptal se: "Můžeš mi říct, proč to děláš?" "Co jako?" "Mohl by to být tvůj syn. Až ti za nějakých pět let uteče, utrápíš se. Vždycky jsem říkal, že jsi hodný, ale se sklony k sebe destrukci." "Třeba jsem našel někoho ještě hodnějšího."

"Zastav, ty bastarde!" křičel na něj. "Ty nečistej zmetku, jen počkej," mumlal si pro sebe, když ho už pomalu doháněl. Jakmile ho dohnal a běžel s koněm vedle něj, sáhl po něm a stáhl Petra dolů z koně, který uháněl dál do lesů. "Tak co? Nejsi zas tak dobrý, jak se Anna chvástala," vysmíval se mu Filip, když nad ním kroužil s koněm. Pak seskočil z koně a vytasil svůj meč. "Tak vstaň, ty zmetku, a ukaž co umíš," mečem mu kynul, aby se zvedl.

Najednou mi přišlo líto, že jsem, jaký jsem. Kdybych se snažil sbalit holku, bylo by to normální. Když se ovšem mladý kluk pokusí pozvat na něco jinýho chlapa, je každýmu jasno, o co tu kráčí. "Nechceš zajít chvilku ke mně? Mám doma moc dobré syrové kuře. Nebo si potom můžeme zajít na oběd." Myslel jsem, že mne šálí sluch. Opravdu to řekl? Potom si zajdem na oběd. Po čem, po "tom"? No "potom", to je jasný.

Neuběhl den, aniž bych nemyslel na příběh, který mi vyprávěla má babička o mém strýčku, který zažil tu nejkrásnější romanci, jakou jsem kdy slyšel. Uběhla už pěkná řádka let, co mi ji vyprávěla, a pořád mi to připadá jako včera, když jsem seděl u ní doma a jako malý kluk jsem to slyšel poprvé.

Dean byl změnou, která se odehrála s Tyrem, velmi překvapený. Přesto nemínil propást ten okamžik, kdy mu mohl ukázat, že se není třeba bát. Je přece i jiná možnost, než se zmocnit toho druhého, jako by byl jen tělo poskytující tělesnou slast a nikoliv další z dvojice. Položil se vedle něj a jemně hladil jeho perleťově bílé tělo. Tyr se na něj díval a neříkal nic. Vypadal postrašeně i toužebně zároveň. Sám netušil, co se to s ním děje. Měl svého nového pána velmi rád, líbil se mu, ale přesto se bál té bolesti, která nepochybně provázela případné spojení. Ale teď mu to náhle nevadilo. Toužil po tom, co zatím jen tušil.

Stál před Deanem nahý a bezmocný. Třásl se po celém těle a plakal jak malé dítě. Deana veškerá touha přešla. Ulehnout s otrokem, který ví co a jak, to bylo něco jiného. Ale znásilnit tohoto vyděšeného kluka? I když bude sebeopatrnější, bude to bolet a pro chlapce to bude děsuplný zážitek. Zvláště proto, že se hned se začátku bude bránit. O to víc ho to bude bolet. - Co si myslíš, a jak to mají ti ostatní. Taky je to někdo naučil. Odkřičeli si svoje a pak si zvykli,- řekl Dean v duchu sám sobě. - Tyre, pojď sem. No pojď. Tady se polož. -

Zvedli se a šli za profesorem. Zavedl je na pokoj, kde v dětské postýlce ležel klon. Byl už omytý a oblečený. Vypadal, hlavně díky bledé pokožce, jako každé jiné nemocné děcko. Možná až moc. Alexandr měl náhle pocit jakéhosi déjà vu…

Býval len 30 km odo mňa. Boli sme od seba tak blízko a zároveň tak ďaleko. Celou cestou som myslel na to, ak ho objímem, pobozkám… Dorazil som na miesto a zrazu som dostal strach, že ma odmietne. Veď takú dlhú dobu sme boli bez seba. Cíti ešte ku mne to, čo cítim ja k nemu? Milujem ma tak, ako ja milujem jeho? Teraz už nemôžem cúvnuť, pomyslel som si. Ak odídem, stratím ho navždy. A to by som asi neprežil.

„No, vieš, Lukáško, chytila sa za brucho, pamätáš sa na tú párty u Filipa?“
„Áno, zviedla si ma! Využila si, že som mal vypité a stiahla si ma do postele.“
„No, no, no! Veľmi ťa nebolo treba ťahať. No a vieš, že sme nemali žiadnu ochranu?“ Pomaly mi to začalo dochádzať.

Martin se svíjel, jak mohl, ale provazy byly pevně utažené. Jediné, čeho dosáhl, bylo, že se mu provazy bolestivě zařízly do masa. Náhle zaslechl jakýsi podivný zvuk. Co to bylo? Nikdy nic takového neslyšel. A pak cosi dopadlo vedle něj. Srdce se mu hrůzou zastavilo… Drak… V okamžiku, kdy se do kožešiny, ale i do jeho těla zasekly dračí spáry, mu hlavou proletěla jediná myšlenka: jak bude Ludvík nešťastný.

- Jseš snad Matka Tereza? Stejně mu asi jde víc o sebe než o tebe. - - Proč si to myslíš? - - Pokud mne paměť neklame, je z děcáku. Potřebuje někoho, ke komu se upne. On totiž neumí žít sám. Nedokáže to. - - No to máš asi pravdu. A co s ním podle tebe mám udělat? - - To nevím. A nechci řešit toho kluka, ale nás dva. Vrátíš se? - - Myslíš, že bych měl? - - Byl bych rád. Opravdu. -

Chlapec se plaše zeptal: - Co se stalo? Vy přece nepijete? - - No tak už piju. - - Proč? - - Co myslíš? - - Vy jste se pohádali? - - Ó, to nikoliv. Jenom jsem byl elegantně odkopnut. Tak elegantně, že ani nikomu nestálo za to, aby mi řekl, že jsem tak nějak nadbytečný. Nebyl to hezký pohled, jestli mi rozumíš. -