• Jaachim H. T.
Stylromantika
Datum publikace7. 3. 2018
Počet zobrazení1068×
Hodnocení4.19
Počet komentářů15

čtvrtek 14. ledna 2038, večer
osada Sudoł, Polsko (51.9940047 N, 15.3590386 E)

Už od včerejška je mi strašně zle. Odplazil jsem se sněhem a vichřicí někam pryč. Strach mi nedovolil zůstat na tom stejném místě. Mám horečku, svírá se mi hrdlo, otřásá mnou zimnice… ležím v krmelci a snažím se zahřát. Nemám léky, nemám ani co teplého na zahřátí, nemám vůbec nic.

Když si to tak spočítám, za ten týden jsem viděl pouze jedinou přívětivou lidskou duši. Teda… bylo jich 5, ale naráz. Jinak už tu snad nikdo není. Jako by se všechny dobré duše ze světa vytratily. Doufám, že mi můj Anděl strážný někoho sešle.

Jdu zkusit zaspat, snad mi to nějak pomůže.

pátek 15. ledna 2038, večer
opuštěné depo, Czerwieńsk, Polsko (52.0142822 N, 15.3820781 E)

Někdo nahoře mě nejspíš vyslechl.

Po tom, co jsem usnul v krmelci a snažil se zahřát, abych ze sebe dostal tu nemoc, jsem spal až do brzkého rána, kdy mě probudily kroky kolem krmelce. Pomalu jsem otevřel oči a raději se ani nehýbal, abych na sebe neupozornil. Neznámý chodil okolo, nejspíše hledal jídlo. Rozhodl jsem se, že to risknu, vyhrabu se a zkusím mu pomoct.

Jakmile jsem zvedl hlavu, viděl jsem ho. Modrooký, hnědé vlasy, hebká tvář… strach v očích, zoufalství. Pohnul jsem se. Lekl se. Natáhl jsem ruku, abych mu ukázal, že se není čeho bát a že mu chci pomoct. Potichu jsem zašeptal a rukou naznačil, ať vleze dovnitř. Nenechal se dlouho přemlouvat.

Sundal si kapuci a posadil se naproti mně. Zahrabal jsem v batohu a vytáhl jednu z konzerv, které jsem si uschoval ještě z vlaku. Pousmál se, vzal si ji a pustil se do jídla.

Když se ládoval obsahem plechové nádobky, prohlížel jsem si ho a přemýšlel. Přemýšlel nad tím, jestli máme stejný osud. Odkud vlastně je? Co udělal, že musel utéct? Kam míří? Ale nechtěl jsem mluvit. To ticho bylo tak uklidňující.

Sotva dojedl, podal mi prázdnou konzervu. Převzal jsem ji od něj a chtěl ji schovat, ale naznačil mi, ať ještě počkám. Vytáhl termosku, otevřel ji a nalil mi do plechovky čaj. Usmál jsem se, přitáhl si nádobku s čajem k tělu a pomalu usrkával. Podíval jsem očkem na něj, termosku držel v rukou, zahříval si je. Viděl jsem omrzliny na jeho prstech…

Po nějaké chvíli jsem mu naznačil, že bude lepší jít. Pokýval hlavou a vzal svůj batoh na záda. Vydali jsme se dál na sever.

Beze slov jsme postupovali, až jsme dorazili k opuštěnému depu. Vlezli jsme do jedné z krajních budov a vydali se na průzkum. Kromě zbylých sudů, součástek, kolejnic a všeho možného jsme nic nenašli. Jediným pozitivem se ukázala místnost, ve které někdo nechal přímotop. Rozhodnutí padlo – zůstaneme.

Leží teď v rohu a kouká z okna do přírody. Já se snažím ve tmě sepsat tohle všechno. Pořád nevím, co je zač a co se z něj vyklube. Vždyť neznám ani jeho jméno. Věřit mu snad můžu. Kdyby mě chtěl okrást, udělal by to už dříve, když jsem prohledával stoly v bývalých kancelářích, zatímco on sháněl nějaké deky, látky na přikrytí. Uvidíme…

Snad budeme mít společnou cestu, snad jsme se dobře potkali, abychom mohli společně dojít do bezpečí. Naděje ještě žije a svoboda začíná pomalu ale jistě vonět.

neděle 17. ledna 2038, večer
lesy u Toruńi, Polsko (52.9365556 N, 18.5082464 E)

V sobotu ráno mě probudil zvuk projíždějícího vlaku. Vstal jsem a šel se podívat z okna. Naskytl se mi pohled na dlouhou čáru vagónů táhnoucích se snad přes celý obzor. Zavětřil jsem možnost.

Probudil jsem svého spolu-uprchlíka. Ukázal jsem ven, na vlak. Pokýval hlavou. Bral jsem to jako souhlas a naznačil jsem mu, že za tmy vyrazíme k blízkému překladišti. Zdálo se, že pochopil.

Vydali jsme se tedy během dne alespoň na obhlídku zbylých budov depa. Nic moc, co by se nám hodilo, jsme nenašli. Až na pár tužek, které jsem si vzal s sebou, abych mohl psát, jakmile vypoví službu propiska. Na to jsem moc při balení nemyslel, přiznávám.

Padla tma a my se vydali skrýt do keřů u trati, abychom mohli čekat na vlak. Když nad tím teď tak přemýšlím, nikdy jsem nejezdil vlakem na černo a za posledních pár dnů jsem to zvládl už dvakrát (má poctivá duše umírá!).

Skrytý v křoví jsem si užíval mé klasické uprchlické rutiny: čekání opět dlouhé, atmosféra tichá, temná, zkrátka noční. Už jsem si zvykl, že jsem pár dní neslyšel svůj hlas ani hlas cizí. Možná na konci této cesty nebudu ani vědět, jak můj hlas zní, a budu se znovu učit mluvit.

Z přemýšlení mě vytrhlo až dloubnutí do žeber a následný zvuk kolejí chvějících se při příjezdu vlaku. Jakmile se přiblížil a zpomalil na přijatelnou rychlost, kývnul jsem hlavou a pomalu se vyplížil z křoví, abych obhlédl situaci. Následně jsem se rozběhl, naskočil a pomohl nahoru i jemu. Usadili jsme se opět na spřáhlech. Opřel jsem si hlavu o stěnu vagónu a usnul. Probudil jsem se za pár hodin v trochu jiné poloze – na rameni… na jeho rameni. Usmál se, ale nic neřekl. Uviděl jsem na obzoru město. Budeme vystupovat, blesklo mi hlavou.

A tak jsme seskočili a skutáleli se do náspu. Nohou mi projela prudká bolest. Narazil jsem si koleno a chvilku jsem se sebou bojoval, než jsem se dokázal vydrápat zpátky na nohy. I on se po chvíli oklepal z nestandartního výstupu z vlaku. Nastal čas vyrazit dále.

Vydali jsme se na východ, abychom město obešli. Procházeli jsme hezkým lesíkem do té doby, než se před námi objevil voják se samopalem. Stihli jsme se schovat za strom a voják vypadal, že si nás nejspíše nevšiml. Jeho kroky však mířily přímo k nám…

V tu chvíli ve mně zavelely zvířecí instinkty: zdrhej. Vypálil jsem směrem, odkud jsme přišli. Srdce mi tlouklo jako o život, ale v ten moment mi šlo o jediné. Zmizet mu z dohledu. Za našimi zády se ozvala střelba. Otočil jsem se. A v tu chvíli se mi do cesty postavil strom.

Svalil jsem se na zem a cítil, jak mi z rozbitého obočí stéká přes obličej krev. Za sebou jsem slyšel křik a přede mnou mával rukama můj druh. Rychle jsem se oklepal a s jeho pomocí se znovu postavil a rozběhl. Doběhli jsme ke kolejím, přeběhli je a zaběhli do lesa naproti nim. Ještě chvíli jsme utíkali, než jsme se úplně zastavili. Padli jsme na zem.

Vytáhl z batohu kus nějakého hadru a přitlačil mi ho na ránu. Převzal jsem ho od něj, aby mi rozbité čelo mohl následně zalepit náplastí, kterou ve svém báglu našel. Tiše jsem mu poděkoval. Zachránil mě. Nenechal mě tam.

Začínám zase doufat, že na tomhle světě nejsem sám. Začínám doufat, že najdu to, co hledám. Jenže já ani sám nevím, co teď hledám. Svobodu? Azyl? Ztracený klid? Mám pocit, že všechno, co se událo za ten čas, co jsem pryč, trvalo minimálně několik měsíců. Sice mám s kým sdílet cestu, ale nemám s kým sdílet city. Ač teď mám někoho, kdo jde stejnou cestou a drží se mě, pořád se cítím sám… a nevypadá to, že by se snad chtěl sblížit.

Zase sedíme každý u svého stromu. Znovu beze slov. Chtěl bych si přisednout za ním, ale nemám moc odvahu. Dívá se přes větve stromů nahoru na hvězdy. Přesně jako v depu. Měsíční svit ho osvěcuje a hezky zvýrazňuje jeho rysy. Klimbá mu hlava únavou, pomalu se mu zavírají oči a klepe se zimou. Možná bude lepší, když dopíšu a přisednu si…

Alea iacta est.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (35 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJaachim Hengessä Tuulenhenkäys
Věk19

Jsem mladej cucák, co si občas myslí, že sežral moudrost světa. Prostě se jen snažím o svůj subjektivní názor a své dílo. Nebojím se říct to, co právě cítím. Nepřináším jenom radost, nechci být klišé. A strašně rád se drbu v pravopisu.

kontakt, pro jakýkoliv případ: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.


Meillä kaikilla on päässämme ajatus siitä, miten asioiden tulisi olla ja siksi me kaikki päädymme lopulta pettymykseen. - Suomalainen sananlasku

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #15 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-08-04 21:08
V březnu jsi sliboval další část "Za vůní svobody". Nic. Já to asi nevydejchnu, mě to strašně bralo. Líhne se to nějak dál? Prosím , prosím, prosím :( Jo, chtěl jsem to poslat jako soukromé sdělení, ale nějak mě to nechtělo pustit...
Citovat
0 #14 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-06-24 22:02
10.3. jsi sliboval brzy další díl. Já jsem se při druhém málem zadusil, jak jsem přestával dýchat. Tak alespoň pár slov, ať se můžu nadechnout... :lol:
Citovat
0 #13 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-05-18 22:26
Když jsem psal o odložení svých blábolů, tak to úplně nevyšlo. Můžeš, prosím, posunout příběh dál? Děkuju dopředu.
Citovat
0 #12 Odp.: Za vůní svobody - 2. SpolečnostJaachim H. T. 2018-03-27 09:06
Cituji zmetek:
Tak jo. Jsem hodně netrpělivý. Takže ŽEBRÁM o pokračování. Odložil jsem psaní svých blábolů a čekám, co se objeví tady. Mne to navnadilo hodně. Fakt se těším. Možná ne jako na Ježíška, ale skoro...

Neboj se, jde to strašně pomalu, ale zatím to jde. Nechci to uspěchat jako minule. :) Určitě se pokračování objeví. :)
Citovat
0 #11 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-26 22:15
Tak jo. Jsem hodně netrpělivý. Takže ŽEBRÁM o pokračování. Odložil jsem psaní svých blábolů a čekám, co se objeví tady. Mne to navnadilo hodně. Fakt se těším. Možná ne jako na Ježíška, ale skoro...
Citovat
+2 #10 JojoDoublemo 2018-03-24 15:05
Jaachim nikdy nezklame. Palec nahoru. :-)
Citovat
0 #9 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-12 22:19
Omlouvám se Tobě i redakci za zdržování. A když jsem jmenoval ty, které můžu pořád a stáhl jsem si je, tak jsem vynechal Saavika. Nechápu, jak jsem to mohl udělat, každý jeho zápis ( i jako komentář) je moje srdeční záležitost :-)
Citovat
0 #8 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-12 21:16
Našel jsem další počítač, ze kterého dát body. Myslím, že budu velmi neúnavný, protože tohle se mi líbí moc. Teda, líbí - bere mne to. Vím, že asi pokračování není úplně na Tobě (jen já teď zahlcuji grafomanskými výlevy), ale jsem zvědav, jak dál
Citovat
0 #7 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-10 21:55
Cituji maf:
Krásně napsáno, “oficiálně” hlavní hrdina ještě nepromluvil, ale úplně mu vidím do mysli a duše.
Máš ten příběh dobře rozepsaný, jen mě stále napínáš jak na skřipci, co a proč bylo, co bude, kdo je ten neznámý společník... Snad se brzo dočkáme dalšího dílu i vysvětlení ;-)

Hlavní hrdina mluví..bere mi to klid, rozvahu, všechno...ty 2 díly mne hodně berou, jsem zvědav, kam dojdou. Zatím možná nejvíc z toho, co tu je... (tedy s výjimkou kuscheltypa a Dušana Bartoně, které mohu pořád a stále dokola)
Citovat
0 #6 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostmaf 2018-03-10 21:46
Krásně napsáno, “oficiálně” hlavní hrdina ještě nepromluvil, ale úplně mu vidím do mysli a duše.
Máš ten příběh dobře rozepsaný, jen mě stále napínáš jak na skřipci, co a proč bylo, co bude, kdo je ten neznámý společník... Snad se brzo dočkáme dalšího dílu i vysvětlení ;-)
Citovat
+1 #5 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-10 11:12
:-) Mám nepříjemnou vlastnost končit spoustu vět v prostoru se třemi tečkami... Jakože nedokončenou...
A na další pokračování se těším! Teď jdu hledat podle souřadnic, kde se to vlastně odehrává...
Citovat
+2 #4 Odp.: Za vůní svobody - 2. SpolečnostJaachim H. T. 2018-03-10 10:54
Děkuju, kluci. :) Hlavně tobě, zmetku. Je opravdu milé vědět, že na tebe čeká komentář pod povídkou a že je tady vždy alespoň jeden věrný čtenář, který se těší úplně na vše. :)
Co se týče tvých překlepů, tak to je vlastně úplně jedno. Od toho jsou tu korektoři. Já mnohem raději opravím pár špatně napsaných teček než jedno mě/mně. :)
Doufám, že už spíš bez problémů. Ale neboj, za chvilku je tady další díl. ;)
Citovat
+2 #3 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-08 22:17
Ehm.. trochu fixluju. Dal jsem plné body z jiného počítače, protože ten můj hlásil, že jsem už plné hodnocení dával. Já si ale nemůžu pomoci..mě to strašně vzalo!
A promiň - mé překlepy a chyby Ti mohou dost komplikovat život při korekturách mých žvástů...
Citovat
+5 #2 Odp.: Za vůní svobody - 2. SpolečnostThor 2018-03-08 17:16
Sloh výborný.
Citovat
+4 #1 Odp.: Za vůní svobody - 2. Společnostzmetek 2018-03-07 22:12
Jaachime, máš to u mně za plný počet palců, i když nevím - vzrušení to není, spíš rozrušení. A současně se bojím, že dneska neusnu, protože to nedostanu z hlavy. A stejně děkuju. Moc.
Citovat