Povídky

Koukal jsem na obraz a skoro jsem se bál začít ho čistit. Vzal jsem štětičku a začal čistit z druhého okraje. Pomalu jsem se dostal k postavě, která seděla zády. Dostal jsem se k hlavě. Čistím a najednou divný odpor. Zahýbal jsem štětičkou, nějak to nešlo. Zatáhl jsem a musel jsem silou. Vlas? Já jsem z malby vytrh vlas? To nebyl chlup ze štětce, který by v malbě uvízl. To byl skutečně vlas.

Polibek mu zamkl ústa. Danovy ruce byly víc než všetečné. Zrychlený dech, skoro slyšitelný tlukot srdce. Radkovi se líbilo, jak ho Dan líbá, skoro něžně a přece majetnicky, vášnivě. Po dlouhém polibku se znovu Radka zeptal: „Půjdeme?“

Konečně padla zelená. V polovině přechodu Marek sundal brýle. Nevnímám zatím detaily, na ty bude čas vzápětí. Usmívám se, protože je všechno v pořádku. Co mi to teda ten jeden mizernej ničema před obědem psal. Napřáhl jsem ruku a naše 'čtyři vteřiny' se odvíjejí. "Čau Marku!" "Kubo!" třese se Markovi brada a můj mozek teprve zpracovává vjem jeho úplně do ruda prokrvených očí. "Promiň," a než vůbec stačím cokoliv, Marek mě objal. Ne milenecky, ale pevně. Jako by se vrhl sevřít kandelábr. Krátký pevný stisk. A hlesl: "Chtěl jsem přijít."

Ticho vobčas přeruší jenom pád kamínku poskakujícího po skále v nekonečnejch vodrazech. A pak – něco jako vzlyknutí vodněkud ze shora. „Keve?!“ Ale ten už chrní a ve tváři má náramně slastnej výraz.

Vzbudil jsem se. Přestože jsem byl zalezlý pod peřinou a namáčklý na Berta, byla mi zima. A navíc jsem měl pocit, že mě všechno bolí. Všechny svaly, klouby. Že mě snad bolí i vlasy. Zavrtěl jsem se a probudil tím Berta. Usmál se na mě a pohladil mě po zádech. Bolelo to, nějak jsem byl celej přecitlivělej. Bert se na mě starostlivě podíval: „Níťo, ty hicuješ! Máš určitě teplotu…“

„Jacopo! Jacopo!“ volal otec. „Podařila se mi úžasná věc! Při stavbě za hradbami vykopali sochu fauna! Protože vědí, že my bychom mohli dát dobrou cenu, tak se ozvali nejdřív nám! Byl jsem se na ni podívat, je opravdu krásná! Koupil jsem ji hned, bez většího smlouvání, aby nám ji někdo nevyfoukl… Jen bude trochu problém ji dostat k ostatním…“

Zabořil jsem se do polštářů ve svém sofa a vyťukal stejně stručnou reakci. Že odpovídám profilu bez fotky, zapříčinil asi ten obrázkový příslib stříkání… Prozatím tedy vzájemné pozdravení se, něco na způsob, jako když se potkáte s někým cizím v baráku, dobrý den – dobrý den. Tady je ale samozřejmé si hned tykat. Spřízněni orientací. Připojil jsem prosbu, zda by se dotyčný ukázal. Ne vždy očekávám v těchto případech pozitivní odezvu. Každý to máme nějak, ovšem mnohdy se mi zejména u těchto ‚tajemných‘ připomene ono okřídlené „co se zdá divné, je divné.“ Ze srandy jsem ještě připsal větu: „…heh, vykládám si správně ten tvůj titulní řádek?“

Otočil jsem se zpátky k umyvadlu a dál si čistil zuby. Když vtom jsem ucítil ruce, které mě sevřely kolem pasu. Podíval jsem se do zrcadla. V něm se odrážel jeho překrásný úsměv. „Nepodíváme se na film, až se vrátíme z práce?“ „Můžeme,“ souhlasil jsem a přetočil se čelem k němu. Políbil jsem ho na rty. Malý polibek se stal v dlouhý.

Rozhlížím se. Nevím. Nic mi to tu už nepřipomíná. Zbytky zdí z původního domu, propadlá střecha, hromada suti ze spadaných tašek z propadlé střechy. Kdysi krásně upravená zahrada, teď zarostlá kopřivami a pelyňkem. V hloubi zbytky skleníku, jen kovová kostra bez skel, která byla dávno vymlácena kameny, jejichž házením se bavili místní kluci. Dvě ruce mě zezadu objaly kolem pasu, tvář se otřela o moji a padl tichý dotaz: „Vzpomínáš? Chtěl bys to vrátit? Aby se to nestalo?“ „Nechci…“

O půlnoci jsme bouchli šampus a připili jsme si a pak se vyrojili před chatu pustit pár rachejtlí. Z vesnice už taky někdo střílel. Všimnul jsem si postavy před Sebastiánovou chatou. Stál tam a díval se na vybuchující barevné růžice… Sám… Když jsme se vrátili, tak jsem vzal otevřenou flašku se šampusem a dvě skleničky a vyrazil jsem k nedaleké chatě.

Nenechám ho dokončiť svoj príbeh. Bez slova sa postavím a odchádzam, znova bez rozlúčky. Opäť raz plačem, iba nechápem prečo. Stále som chcel vedieť, čo sa stalo s Martinom, no nikdy som si nemyslel, že sa ešte niekedy uvidíme. Prečo mi musel povedať, že ma miluje, vlastne miloval? Neviem, čo všetko sa mi honilo hlavou cestou k babkinmu domu, no od zimy a plaču vyčerpaný som sa prezliekol, ľahol do postele a zaspal v momente, čo som položil hlavu na vankúš.

Ráno na Štědrý den jsme vstali, tradici s půstem jsem stejně nikdy nedodržoval, takže jsme se nasnídali a pak jsme vzali dovnitř stromek, který děda koupil od hajného. Pěkný hustý, nepříliš velký smrček. Připevnili jsme ho na starý dřevěný stojan a začali zdobit. Skleněnou špičku na stromek děda neměl, místo ní měl na špičku stromku hvězdu z korálků. Rozvěsili jsme ozdoby, připevnili držáčky se svíčkami. Hezký, starodávně vypadající stromek. Tak a můžeme čekat na Ježíška.

Hoří mi tváře, chci pocuchat ty jeho blonďaté lokny a topit se svým pohledem v jeho očích, odráží se v nich plamínky zapálených svíček. Jen bych vzal jeho hlavu do svých dlaní a hluboce se do nich zahleděl. Ne, to bych nevydržel. Vincent se směje s ostatními, rozhodí rukama a začne něco vyprávět. Jen ho tiše pozoruju, v uších mi hučí a hovor jakoby byl na kilometry vzdálený. Obraz mi splývá v jednu velkou skvrnu.