Pekelník III.

Spali na zemi, Lukáš stulený v Ignisově náruči. Neslyšeli hluk na chodbě, kroky a rozrušený hovor, které se přibližovaly k zavřeným dveřím. Až rázné bušení a hlas je vytrhly ze spánku.

„Lukáši, otevři, okamžitě otevři!“

Jáchym se vztekal, podle hlasů v pozadí nebyl sám.

Pomalu se probíral ze snů, Ignis už byl na nohou, připravený… Lukáš rychle vyskočil a stoupl si před něho. Rozzuřená tvář se mu vůbec nelíbila, když v něm planul oheň hněvu, byl skutečně strašidelný.

„Prosím tě, ne!“

„Poradím si s nima jako nic,“ vrčel.

„Nepochybuju, ale nedělej to, prosím.“

Pekelníkovy oči se zúžily, zabodl planoucí pohled do jeho.

„Tak moc ti na něm záleží?“

„Na něm ne.“

Lukáš ho objal, položil hlavu na horkou hruď. Byla nějak víc horká.

„Ty to tu zmákneš jako nic, ale až odejdeš, já tu musím žít. Jak to vysvětlím? Ignisi, prosím.“

Do dveří bušilo víc lidí, někdo se je snažil vyrazit.

„Otevři, tohle mi zaplatíš. Slyšíš!“ řval Jáchym.

Pekelník chlapce objal, políbil ho do vlasů a zašeptal:

„Věříš mi?“

„Ano,“ dostal odpověď bez zaváhání.

„Půjdeš se mnou?“

Vystrašeně mu pohlédl do tváře: „Kam?“

„Co myslíš? Půjdeš?“

Pokývání hlavou mu bylo odpovědí.

„Lukáši, potřebuju to slyšet.“

„Půjdu s tebou,“ řekl, ale hlas ho prozradil. Strach a hrůza z neznáma.

„Nic se ti nestane, přísahám.“

Ve chvíli kdy vyrazili dveře, vpadli do prázdné místnosti. Jáchym vehementně prohledával postel i pod ni se podíval. Nic.

„Si říkal, že tu určitě bude,“ ozval se někdo z jeho doprovodu.

„Slyšel jsem hlasy, musejí tu někde bejt, on i ta jeho gorila. Rozbiju mu hubu.“

„Asi těžko, když je tu prázdno,“ odbyl ho kdosi.

Skupinka se už ploužila ven. Zábava v podobě rvačky se nekonala, co tu ještě dělat. Naštvaný Jáchym se k nim neochotně přidal.

„Stejně tě dostanu,“ mrmlal si pro sebe.

Cítil kolem sebe horký vzduch, tak horký, že mu skoro pálil kůži. Pot mu tekl po zádech. Za chvilku byl mokrý jak myš.

„Otevři oči. Neboj se.“

Lukáš se ještě chvilku odhodlával, pak otevřel oči a rozhlédl se. V nose měl vůni ohně, na jazyku jeho chuť. Horko bylo neúnosné, ale nestál v jeskyni. Nebyly tu černé kamenné zdi a nestál před ním rohatec se srstí a ocasem.

„I když ten ocas…,“ usmál se.

„Nezapomeň, že ti vidím do hlavy,“ pronesl hlubokým hlasem jeho hostitel. Ale zůstal na místě. Uvědomoval si, že Lukáš potřebuje trochu času. Dopřál mu ho.

Mladík se seznamoval s jeho obydlím. Místnosti vévodila obrovská postel. „Jak jinak,“ blesklo mu hlavou.

„Lukáši, jestli toho nenecháš, skončíš na té posteli teď hned.“ Tentokrát byl hlas drsnější.

Několik hříšných obrazů se mihlo mladíkovou myslí.

To už mu Ignis neodpustil. Ve vteřině byli na posteli. Ať už byla z čehokoliv, chladila mu kůži, ale jen tam, kde se ho nedotýkal pekelník. A ten nevynechal ani kousek odhalené kůže. Lukáš těžce dýchal, dílem i z horka kolem sebe. Muž se nad ním tyčil. Byla v něm síla, horko jako by v něm probudilo novou energii, kterou mladík neměl možnost ještě poznat. Pohladil ho po tváři a on znovu polkl prst, který byl blízko jeho horkých rtů. Přejížděl po něm jazykem a sál jako tu nejchutnější sladkost. Lukášovo tělo na to zareagovalo, jedna konkrétní část jeho těla. A to se pekelníkovi líbilo. Než mohli pokračovat, někdo zaklepal na dveře. Byl to tak nečekaný zvuk, tady, že sebou mladík trhnul.

„Ani se nepohneš, rozumíš,“ přikázal mu Ignis.

Lukáš přikývl. Pekelník už kráčel ke dveřím, když začal hledat přikrývku, něco čím by zahalil svou nahotu. Nic takového tu ale nebylo. Pokrčil alespoň nohy.

Ignis otevřel dveře. Nečekaná návštěva se hned nahrnula dovnitř.

„Jsi zpět, jak milé, že jsi nás poctil svou návštěvou.“

Lukáš na něj zíral v naprostém ohromení. Jeho kůže byla černá, absolutně černá, takovou černou nikdy neviděl. Byl jen v kalhotách a bos. Podíval se přímo na něho rudýma očima. Olízl se jako kočka, která zahlédla myš.

„Hezký, podělíš se? Víš, že nejsem vybíravej. Je to sice jen člověk, ale proč ne.“

Než se Lukáš nadechl, byl skoro u něho. Instinktivně se stáhl, couvl před ním do rohu postele. Natáhl po něm černou pracku s dlouhými drápy. Ignisovy paže ho ale odtáhly pryč.

„Co chceš?“

Nezvaný host se mu vysmekl a znovu mířil k posteli.

„Pohrát si, je hezkej.“

Tentokrát ho pekelník odhodil ke zdi.

„To ani nezkoušej!“

„Co si o sobě myslíš?“

„Vypadni!“

Nezvaný host se na Ignise vrhl. Nečekaná rvačka, jejímž divákem se Lukáš stal, ho vyděsila. Rány, kousance, praskání kostí a nelidské vrčení. Dvě těla v jednom klubku, nedokázal poznat, kdo koho zrovna svírá a drtí. Z některých zvuků mu naskakovala husí kůže. Nakonec získal pekelník převahu, zasypával tělo pod sebou tvrdými údery, všude kolem krev, spoustu krve.

„Dost, už dost,“ zašeptal Lukáš.

Ignis přestal. Vstal. Zatímco ležící postava se nemohla ani zvednout a pomalu se plazila z pokoje ven, pekelník se nehnul. Mladík se díval na jeho záda, roztrhané cáry kůže mu visely v pruzích, viděl odhalené maso. Na rukou krev, tolik krve. Pak se otočil a Lukáš spatřil rozdrásaný hrudník, pohlédl do potemnělé tváře hořící vztekem. Na krátký okamžik zaplavila Lukáše vlna strachu, prchavý okamžik.

Ale Ignis to viděl. Otočil se prudce zády. Cítil bolest, kterou neznal. Horko v hrudi bylo jiné, trhalo ho na kusy. Strach, hrůza v Lukášových očích, to nemohl snést.

Mladík rychle seskočil z postele, přistoupil k němu, opatrně se dotkl ran na jeho zádech, stále mu z nich tekla krev. Pekelník sebou cukl, uhnul. Teď se Lukášovi sevřelo hrdlo, cítil znovu strach, ale úplný jiný. Obešel muže a stoupl si před něho. Po tvářích mu stékaly slzy, chvěl se mu hlas, když Ignise opatrně pohladil.

„Promiň, nezlob se, prosím.“

Setkali se pohledy. Lukáš viděl v mužových očích bolest, kterou způsobil. Pekelník viděl jeho slzy, smutek a strach. Ne z něho, ale o něj.

„Nejsi člověk a já neznám tvůj svět. Lekl jsem se, ale věřím ti. Ignisi.“

Pekelník si ho přitáhl k sobě, sevřel ho v náruči. Vtiskl mu polibek do vlasů. „Lukáši.“

Objal muže kolem pasu, hlavu přitisknutou na svalnatou hruď.

„Nepouštěj mě.“

„Nikdy.“

Stáli dlouho v objetí. Lukáš se nakonec vymanil z příjemného tepla. Dotkl se hlubokých ran na jeho hrudi. Klepaly se mu ruce. Ignis byl strašně zřízený.

„Musíme tě ošetřit. Jen, já nevím…“

Neuměl si představit, že bude Ignise obvazovat fáči a lepit mu na rány náplast.

Pekelník ho chytil za ruku. „Pojď se mnou.“

Po levé straně postele byl dlouhý závěs, sahající až na zem. Volnou rukou ho odhrnul, byly tam dveře. Otevřel, vstoupili do koupelny, vypadalo to alespoň tak. Hluboká vana plná stříbřité tekutiny, trochu připomínající vodu. Ignis do ní vlezl a ponořil se po krk. Když za chvilku přehodil ruce přes okraj, po zraněních žádné stopy. Natáhl ruku, Lukáš ji pevně sevřel a nechal se vtáhnout do vany. Pomaličku klouzal po Ignisově těle. Tekutina ho lehce nadnášela, což mu umožňovalo doslova doplout do jeho náruče.

„Je ti líp?“

„Jsem v pořádku, neboj se.“

Muž se prsty dotýkal mladíkova těla, rukama mu podepřel záda, přisál se k jeho krku. Vzedmula se v něm touha. Lukáš to věděl taky, cítil ho mezi nohama. Políbil Ignise, přesunul se nad něho. S pekelníkovou pomocí se nabodl na jeho kopí. Chvíli tak zůstali. Ignis mu pomáhal při každém nadzvednutí, ale při dosedu nechával vše na něm. Mladík se nechal unášet vlnami, které pohlcovaly jejich mysl i tělo. Pomalé tempo bylo zničující a mučivé pro oba. Pekelník se zvedl, došel s Lukášem v náruči k posteli. Opatrně, aby nepřerušil jejich spojení, si lehl na záda, pak dokončili, co v koupelně začali.

Prudce oddechovali, Lukáš seděl obkročmo na Ignisovi, ještě ho měl v sobě. Dlaněmi se mu opíral o hruď. Drsné ruce sevřely jeho tvář, něžně si ji přitáhl ke své, políbil ho. Lukáš už znal chuť jeho rtů, vůni jeho kůže, jeho sílu, divokost i něhu. Lehl si na mužovu hruď, zavřel oči. Bylo mu dobře, obyčejně, vlastně neobyčejně. Usmál se. Ignis jen ovinul ruce kolem jeho těla. On sám se usmíval.

Uplynulo několik hodin, když dva spáče opět probralo zabušení na dveře. Ignis zavrčel, ale vstal, tak jak byl, se šel podívat, co se děje. Lukáš se jen přetočil na bok, tak viděl rudou ruku, zase s drápy, podávající zpoza dveří krvavě rudou obálku. Pekelník ji převzal, zabouchnul dveře, hned ji roztrhl a přečetl.

„Co je to?“ zajímal se Lukáš.

Ignis se na něj podíval: „Pozvánka.“

„Pozvánka? Kam? Ke komu?“ byl mladík překvapený.

Pekelníkova tvář byla temná, rozčílená, a Lukáše překvapilo, že se v ní zračí obava.

„K našemu vládci.“