Povídky

Mladíkův obraz mu zůstal v hlavě, jako by si ten moment vypálil do mozku. Ruce pod hlavou, krátce střižené vlhké vlasy. Do zlatova opálená pokožka, z níž slunce kradlo kapičky vody a to včetně těch, co se třpytily na světlých chloupcích na hrudi a níž. Mokré plavky, přilepené k tělu prozrazovaly, že Vojtu příroda opravdu obdařila. Pak zvedl víčka, klidný pohled světle modrých očí, doprovázený milým úsměvem.

Kap. Kap. Kap. Otřese se. Rozhlédne se kolem sebe. Zavře oči, aby ten dojem přehlušil. Za chvilku se vytratí. Postava, která se opět objeví, se ho dotkne, zašeptá: „Jsem tu s tebou, ničeho se neboj.“ Gordon nic neslyší, i když na chvilku má pocit, že tu není sám, že je s ním jeho neviditelný přítel, s kterým si hrával, když byl malý. „Budu vždy s tebou,“ zašeptá muž.

„Pane, cíl cesty,“ ozve se příjemný mužský hlas, který si nechal implantovat místo původního ženského. Gordon se posadí rovně a nové poloze se přizpůsobí i sedadlo. Za chvilku auto zastaví a on vyjde ven. Nadechne se čistého nočního vzduchu. Jsou na okraji jedné z posledních rezervací na Zemi. „Pane?“ „Je to stejné, až na to, že jsem si myslel, že je to větší.“ Dvířka se zavřou. Auto pohasne a on klopýtavě jde ke dveřím domu, z kterého byl před deseti lety odveden.

Potichu jde do kuchyně, kde by si něco dobrého zobl na ten další level. Má pocit, že tam zahlédl brambůrky, které jsou tam od jeho předešlé návštěvy, ale čert to vem. Vytáhne je. Sáček roztrhne, když ho něco pevného obejme a tlačí doprostřed místnosti. „Nech toho, Idire,“ namítne slabě, přestože celé tělo se mu chvěje touhou. „Co to děláš?“ „Polibek.“

„Ahoj,“ hlesne. Nezměnil se. Je stále tak… mocný. „Kdo je to Michal?“ Libor se bez uvažování rozmáchne a jednu mu ubalí. „Už nikdy jeho jméno nevyslovuj!“ otočí se a rázuje k babiččinu domu. Trhnutí ho zastaví. Idir ho schová do svého objetí. Oba dva dešťové kapky ignorují. „Kdo to je?“ „Přítel. Našel jsem si přítele,“ řekne. V puse má sucho. „Proč? Nestačím ti?“ „Nic ti vysvětlovat nemusím,“ odsekne a vykroutí se z jeho náruče.

„Jen zkouší spojení,“ ujistil ho Dan. Vzal první židli, zapřel ji napříč přede dveřmi a na ní vybalancoval skleničku. Pokud bude kdokoliv zkoušet neslyšně vejít, tohle mu v tom zabrání. Zkontroloval zbraně, uložil je k jejich lůžku. Vysoká matrace, polštáře a velká peřina, vše v příjemných, krémových barvách. Podlaha se sestávala ze souvislé vrstvy čehosi, co nejvíc připomínalo linoleum, ale nebylo. Zbývající nábytek byla skříň, ve které nalezl oblečení v různých velikostech a osušky. Dvě vytáhl. „Omrkneme koupelnu?“

Libor vytáhne olej a klidně se jím začne patlat. Letos se ještě vůbec nestihl opálit. Ovšem teď má čtrnáct dní volno. Bude u vody den co den. Idir ho s rozšířenýma očima pozoruje. To už není normální, to už je nebezpečné. Cítí, že v něm roste vzrušení. Ještě dobře, že má tuniku, jinak by se ztrapnil. „Namažeš mi záda? Nechci se spálit.“ „Aha.“ Tak konečně ví, co to dělá. „Vy se sluníte? Proč?“ „Proč? Netuším, asi že je to módní, zdravé, ale hlavně to vypadá moc dobře. Sexy.“ „Zřejmě tady celý život podřizujete jenom sexu.“

Jindra vyběhl schody. U oběda se Kryštof zmínil, ve kterém patře bydlí. Překvapil ho svým pozváním a on to rozhodně nepromarní. Ani náhodou. Kryštof se mu líbil na první pohled. Černé, neposedné vlasy a modré oči. Žádný namakaný svalovec, ale krásně pevné, pružné tělo. Dnes taky zjistil, jakej je to milej kluk. Zastavil se u dveří, chvilku se zklidňoval. Nezadýchal se při běhu do schodů, ale musel trochu vychladnout. Pozval ho na večeři, tak to nesmí pokazit a spěchat. Jenže když zaklepal, otevřel mu Kryštof oblečený jen do volných domácích kalhot.

„Ty vole, co vyvádíš? Nejhezčí holka a ty ji vodkopneš!“ „Nesnáším ji,“ zamumlá a pak raději by si zatancoval s Tomášem nebo Jirkou než s Evou. Když ještě žil s mamkou tady u babičky, tak hodně dlouho nevěděl, že je na kluky, ale jak se přistěhoval do města, něco se změnilo. Možná i proto se tu už necítí tak dobře. Přece jen anonymita města je něco jiného. Tam se nemusí tolik hlídat. Bojí se přiznat, že se mu líbí kluci, už jen proto, že má strach, že se od něj odtáhnou jak od prašivého psa.

Zrovna jsem v klidu přemýšlel nad tím, jaké to mám štěstí, když mi zazvonil telefon. „Prosim.“ „Luky, Matěj spadnul z koně, jsme v nemocnici…“ „Jedu tam,“ skočím mu do řeči. Nemá cenu cokoliv vyzvídat, za pět minut tam dojedu a uvidím, mám neskutečný strach. Zamknu obchod, nasednu do auta a co nejrychleji vyrazím k nemocnici.

„Přece je vrátíš do mé otcovské náruče.“ Podívá se na něj jako na idiota. „Samozřejmě je přivítám tak, jak si to zaslouží. Moje drahé dětičky,“ jeho hlas zněžní při myšlence, co s nimi provede. „Dostaneš k tomu vybavení, jaké nikdo nikdy neměl a ani neviděl. Ti nahoře puknou závistí nad mou štědrostí.“ Zarazí se a přemýšlí. Nemá mu dát méně výbavy? Nepřehání to se svou štědrostí?

Jsou vzpomínky z dětství, který má člověk trvale vrytý, a jsou vzpomínky, který má hluboko zasunutý, schovaný, potlačený a který vyplavou najednou nečekaně a živě. A někdy můžou dost zásadně ovlivnit náš život.

Muž tvrdě spal a mladík se už oblečený, stočený u jeho nohou, díval do klidné tváře. Pohledem se dotýkal víček, úst, odhaleného hrudníku. Potutelně se usmál sám pro sebe, dvěma prsty uchopil lehkou deku a opatrně ji stahoval směrem k sobě. Než se Arcan zavrtěl, byl do pasu odhalený. Caris z něho nespouštěl oči, když se zavrtěl, mladík skoro nadskočil.