Povídky

Otevřu oči. Nade mnou je obloha. Posadím se, přede mnou se rozprostírá otevřený oceán. Co se to děje? Postavím se a porozhlédnu. Jsem na pustém ostrově. Malé místo v oceánu, bez flory a fauny. Jak jsem se sem dostal? promítne mi hlavou. Prohlídnu si tělo. Nikde žádné známky po poutech ani odřeniny. Nepřekvapuje mě, že jsem nahatý. Šel jsem spát na Adama. Na chalupě a usnul jsem vedle…

Podivné zavrzání vzbudilo jeho pozornost. Znal zvuky domu dokonale, tenhle byl nezvyklý. Vstal a tiše prošel pokoji ke schodišti v hale. V hale stál hubený kluk v teplákovce a mobilem si místnost fotil. Uvědomil si, že nezamkl hlavní dveře. Dělávala to vždy matka, když už byla nemocná, tak mu to alespoň každý večer připomínala, aby nezapomněl zamknout. Po její smrti na to zapomínal, nebo to byl možná i trochu poslední vzdor – nebudu dělat to, co jsi chtěla… „Přejete si něco?“

„Nech mě být,“ zařve. „Co se děje?“ nechápu. „To se za mě stydíš? Heteráci se drží pořád za ruce a nikomu to nevadí.“ „Zlato, šlo o děti a navíc slušně požádal. Tak to prosím neřeš,“ snažím se ho uklidnit. Chytne mě za ruku a pokračujeme dál. V hlavě se mi rozsvítí červené světlo, které ignoruji.

Tušil jsem, že ho přitahuji. Často se naše pohledy setkaly. Jen jsem nechápal, proč po mně kouká, když má doma manželku a děti. Je to hezký chlap. Svalnatá postava a na hrudi má vytetovaného orla, který se snáší na kořist. Vím to, protože se vídáme ve sprše po směně. Závidím jeho ženě, že si s jeho krásným údem může hrát. Často na něj doma myslím. Na to jak se myje, pomalu umývá své tělo a zvlášť svůj ocas. Chci, aby věděl, že se dívám. Sprchuji se vedle něj a kochám se.

Rukama šátral kolem sebe, konečně nahmatal kmen stromu. Nebyla to úplně úleva, alespoň trochu přestal tápat. Vůbec to tu nepoznal, nevěděl, kde je ani kam jde. Jen, že musí jít. Znovu se dal do pohybu, ztuhl, neslyšel, vůbec nic neslyšel. Došlápl do listí, věděl to, cítil jeho pohyb pod nohama, žádný zvuk. Zíral do neproniknutelné tmy, obklopen absolutním tichem. Náhle byl něčím sražen, nebo spíš někým. Byl natlačený na strom před sebou. Cítil váhu těla, byl o dost větší než on, objal ho pevně rukou kolem pasu, druhou mu sevřel krk. Ticho zmizelo.

Otočil se ke kruhovým stěnám, pokrytým změtí na první pohled nesourodých znaků. Byly to egyptské hieroglyfy, hebrejská abeceda, možná i klínové písmo, japonské, čínské, písmo všech kultur, národů. Promíchány, bez zjevné logiky. Arcan tu strávil roky života, velkou část dětství, aby pochopil a dokázal ovládnout, co mělo být skryto.

„Jane, otevři, okamžitě otevři!“ Samuel bušil do dveří, rozvzteklený, zpocený v obličeji. Ticho mu bylo odpovědí. „Vyražte to!“ Rozkázal dvěma mužům stojícím mu za zády. Bez otálení provedli rozkaz. Odstrčil je a vběhl dovnitř. Jako rozzuřený pes supěl, rozhraboval knihovnu, povalil stůl. Všechno se za chvíli válelo vprostřed pokoje.

Jakmile osaměl, spěchal i on pryč. Zarazil se při pohledu na drobné červené kapky na okraji umyvadla. Nikoho jiného by to nenapadlo, on to už ale jednou zažil. Naklonil se nad koš, spatřil zkrvavený kapesníček a obal od náplasti. Nemusí to nic znamenat, ale vzpomínka na sestru mu nešla z hlavy. Rychle vykoukl na chodbu, podle delších hnědých vlasů hned poznal, o koho jde. Honza? Ten milej kluk?

„Kde je Adam?“ vyhrkne Alessio. Všechny ruce ukážou na dveře. Alessio se narovná a odfrkne. „Zbabělec.“ Otočí se a odejde. „Tak na to se nedá nic říct,“ pronese Casimir. „Zajímalo by mě, co se s ním děje. Nechápu to.“ Casimir to tuší, ale říct to nehodlá. Alessio vztekle rázuje na záchody. Má tušení, že by bylo zbytečné jít k Julianovi, že by před ním opět utekl. Opláchne si tvář. Posmutní. Opravdu v něm vidí bratra? Vyspal se s ním jenom kvůli tomu? Co když je oba dva srovnal a on vyšel hůř? Co když Virgiliovi nestačí a je horší? Mohl Adama uspokojit lépe než on?

Ve středu dopoledne mi volá David, chce, abych se někdy zastavil za Matějem, nechápu. Nechtěl to takhle on? A já za ním mám běhat? Tohle všechno už mě ubíjí, odpoledne se za ním vydám, chci to už konečně nějak vyřešit. V hale nikdo není, tak jdu do stáje, tam taky nejdřív nikoho nevidím, ale potom se objeví Davidův přítel.

Šramot uvnitř místnosti ho děsil i lákal, bál se, že ztratí odvahu. Prudce otevřel a vrazil dovnitř. Baterku namířil do prostoru, zaznamenal pohyb, snažil se tím směrem zacílit kužel světla, srdce mu bušilo, pot se perlil na čele. Měl nepříjemný pocit, rychle se otočil, chtěl vyběhnout ven, ale nemohl. Spatřil siluetu postavy, která právě zavírala dveře.

U regálu se zastavil kluk, kterej něco chvilku hledal a pak se otočil na prodavačku, která vezla přepravky s jogurtama: „Promiňte, dobrý den, máte droždí?“ Ukázala bradou na regál: „Támhle. A jestli tam není, tak už došlo.“ Otočil se k regálu, kde byla prázdná krabice, ještě ji zvedl a trochu s ní zatřásl, jako by čekal, že se tam odněkud alespoň jedna kostka vynoří, a povzdechnul si.

„Babi, pojedeme na nákup, budeš něco potřebovat?“ „To jseš hodnej, Danečku, budu. Budu potřebovat větší nákup, na víkend přijede Janička s tím svým, tak ať je pohostím.“ Vyjevil jsem se: „Přijede Janďa? Už jsem ji neviděl strašně dlouho. Myslel jsem, že se uvidíme o Vánocích, když jsme byli na Štěpána u našich, ale nemohla přijet. Co se děje, že se teď objeví tady?“