• zmetek
Stylromantika
Datum publikace10. 5. 2020
Počet zobrazení2553×
Hodnocení4.90
Počet komentářů12

Hodil jsem do batůžku ještě nákupní tašku: „Dobře, mami. Nějaký pomeranče, chleba, vejce, mlíko… Budeš chtít ještě něco?“

„Droždí! Když budou mít čerstvý droždí, tak ho vem co nejvíc!“

„Prosím tě, na co? A ve skříni máš balík sušenýho.“

„Upekla bych chleba.“

„Chleba koupím.“

„Tak třeba buchty. Nebo bych udělala drožďovou pomazánku.“

No nazdar. Tu jsem měl naposledy snad ve školce před patnácti lety, tehdy mi docela chutnala, ale že bych po ní zrovna toužil a nemoh bez ní bejt zrovna teď… Ale co. Máma droždí chce, tak se po něm kouknu.

Málem jsem zapomněl vzít si náhubek, když jdu ven. Vzpomněl jsem si na to, až když se mi začal pod nohama plést Ben, kterej si myslel, že půjde se mnou. Ben je náš pes, beagle.

„Hele, ty zůstaneš doma, půjdeme ven až potom!“

Takže roušku na hubu (máma mi ušila z látky s motivem psů) a vzhůru do supermarketu…

Košík se mi plnil, tak jo, ještě mlíko a droždí bejvalo v regálu nad ním… Mám vzít co nejvíc. V krabici se tam stydělo pět kostek, tak se mi přemístily všechny do košíku, ať jim netrhám partu.

Tak ještě ten chleba.

U regálu se zastavil kluk, kterej něco chvilku hledal a pak se otočil na prodavačku, která vezla přepravky s jogurtama: „Promiňte, dobrý den, máte droždí?“

Ukázala bradou na regál: „Támhle. A jestli tam není, tak už došlo.“

Otočil se k regálu, kde byla prázdná krabice, ještě ji zvedl a trochu s ní zatřásl, jako by čekal, že se tam odněkud alespoň jedna kostka vynoří, a povzdechnul si.

Nedalo mi to: „Taky si byl zaúkolovanej? Kolik si ho měl vzít?“

„Prej co nejvíc…“

Otočil se ke mně. Nad černou rouškou se na mě dívaly ty nejkrásnější oči, jaký jsem viděl. Zvláštně modrý, skoro do fialova a působily dojmem, jako když v nich jsou jiskřičky. Dlouhý řasy a vějířky obočí klenutý tak, že to vyvolávalo takovej překvapenej výraz. Ty oči… úplně jsem na chvíli ztratil řeč.

Zavřel oči a kejvnul hlavou: „Jo, nesplněnej úkol, nebudou body.“

Znělo to dost smutně a měl trochu zvláštní dikci, ale pod rouškou ji má skoro každej.

Hrábnul jsem do košíku: „Hele, já jsem měl větší kliku, sebral jsem ty poslední, tak ti z toho dám, ať máš splněno a jsi pochválenej.“

Z těch svejch pěti jsem mu tři kostky podal.

Koukal na mě nevěřícně: „Ale co budeš mít ty?“

„Mně ty dvě kostky stačej. Prostě řeknu, že víc nebylo. Stejně nevím, proč teď všichni šílí po droždí, když pečivo je normálně k dostání. Asi všichni teď doma pečou, když nikam nemůžou, jen proto, aby se nudou neukousali.“

Tiché zasmání: „Tak moc dík.“

Co bych za to dal, kdybych viděl, jak vypadá, když se směje. Úplně jsem ztratil hlavu z těch očí. Vždyť o něm nic nevím, nikdy jsem ho tu neviděl, tak co blbnu…

U pokladen jsme byli skoro stejně. Zaplatil jsem kartou a pomalu překládal nákup z vozíku do batůžku a tašky. Pomalu, protože možná ještě zachytím ten pohled… Jo, podíval se na mě taky. Muselo i přes roušku bejt vidět, jak jsem se zatlemil, protože to překvapený obočí mu ještě trochu povyjelo, jako by se usmál taky.

Vycoural jsem ven a vydal se k domovu. Dohnal mě, šel stejným směrem.

„Koukám, že máme stejnou cestu,“ začal jsem zase komunikovat.

„Já jdu do Tkalcovský…,“ oznámil.

„Tam bydlím,“ zasmál jsem se, „v šestnáctce.“

„Tak to jsme sousedi, bydlíme vedle.“

„Že jsem tě ještě neviděl, většinu lidí tady znám aspoň od vidění, když venčím psa.“

„Nejsme tu dlouho, přistěhovali jsme se nedávno a já ven moc nechodím…“

„Aha. Tak já jsem už doma, měj se!“

„Ještě jednou dík.“

„Za nic.“

Dorazil jsem domů, vybalil nákup, oznámil matce, že jsem sehnal dvě poslední kostky droždí, matka zajásala a řekla, že k večeři budou buchtičky se šodó. Já sladký jídla moc nemusím, ale táta to má docela rád, tak se přemůžu.

Sdělil jsem matce, že jdu vyvenčit Bena, kterej už vrtěl u dveří ocasem tak, že by si snad urazil zadek, a čekal, jestli vezmu vodítko a míček. Když viděl, že jo, tak se rozštěkal, aby mi naznačil, že mám pospíchat, a když jsem otevřel dveře, tak vyrazil a hned seběhnul ty dvě patra k hlavnímu vchodu, kde jsem ho vzal na vodítko, protože vždycky vyrazí ze dveří jako velká voda.

Vyletěl, bleskurychle počůral buxus u vchodovejch dveří (sousedka z přízemí tvrdí, že za žalostnej stav toho keříku nemůžou žádný parazitující hmyzáci, ale náš pes; je blbá) a začal nadšeně čuchat po okolí, co tam nechali za vzkazy ostatní psi.

Z vedlejšího vchodu vyšel kluk s pytlem na odpadky.

„Ahoj, to je ten tvůj pes?“

Ben se k němu přiřítil, protože každej může bejt potencionální hladič, drbač, vymazlovač a parťák ke hře a tady se nespletl, protože kluk se sehnul a začal ho drbat za ušima a Ben nasadil slastnej poloblbej výraz s přivřenejma očima.

Kluk se zasmál: „Ten je fajn…“

„Jo, teď dělá hodnýho, ale je to občas dobrej pošuk. Jdeme do parku, tam mu můžu házet tenisák. Ale nejvíc ho baví, když si s někým házím frisbee, to lítá a snaží se to ukrást. To bys viděl, co vyvádí. Nechceš s náma?“

Zavrtěl hlavou: „Ne, skočil jsem jen se smetím…“

Zvednul poloprázdnej pytel.

„Moc tam toho nemáš.“

Přišlo mi, že mu zrudly uši.

„Moc ne, ale jsou tam nějaký odřezky od masa, ty by zejtra v koši už smrděly.“

„Tak jo, tak někdy jindy,“ řekl jsem a podal jsem mu ruku. „Já jsem Honza.“

Chvilku na tu ruku koukal, až mi přišlo, že asi mu vadí, že nějak moc tlačím na pilu a vnucuju se, ale stisknul mi ji: „Marek. Dobře. Možná zejtra?“

„Tak touhle dobou zejtra, budu se těšit,“ zasmál jsem se.

Kejvnul hlavou a šel hodit odpadky do popelnice a já šel dál do parku. Házel jsem Benovi tenisák a přemýšlel o tom klukovi. Co je asi zač? Nejspíš nebude na kluky, to bych si sliboval moc, ale strašně mě ty oči přitahujou. Nejkrásnější oči. Tak aspoň to může bejt kámoš, do kterýho jsem asi už teď zamilovanej, i když ho vlastně neznám.

Ben spustil mohutnej štěkot, protože jsem na něj zapomněl a on už mi dávno přinesl míček a pustil mi ho u nohy, abych mu ho znovu hodil.

Hodil jsem tenisák co nejdál a začal se těšit na zítřek.

Druhej den jsem vyrazil se psem. Myslím, že Marek koukal z okna, protože se objevil téměř vzápětí.

V parku jsme si začali házet frisbee, Ben se moh zbláznit, lítal od jednoho k druhýmu a mohutně štěkal. Občas se mu podařilo talíř chytit a zdrhal s ním a my ho se smíchem naháněli. Strhnul jsem si roušku, abych se vyřehtal. Marek nějak zvážněl.

„Marku, tady nikdo není, tady si můžeš tu roušku stáhnout, nikdo ti nebude nadávat.“

Zavrtěl hlavou: „Maj se nosit, tak to budu dělat.“

Zasmál jsem se: „Ty ji snad nosíš i doma.“

Ty oči mu jakoby potemněly, když kývnul: „Jo.“

Zavrtěl jsem hlavou: „To nechápu.“

„Já si s ní připadám nenápadnej, tak jako schovanej. Doma na sebe pořád narážíme, tak já si s rouškou nějak připadám anonymně. Ve starým bytě to bylo dobrý, tady je to hrozný.“

„Proč?“

„No, my jsme měli dost velkej byt, naši se rozhodli, že ho prodaj a koupěj dva malý. Velký byty se neprodávaj úplně dobře, takže museli s cenou dolů a nakonec za ty prachy koupili garsonku a tady dva plus jedna. Počítali s tím, že já půjdu do garsonky a oni sem. Jenže táta přišel o flek a musel vzít práci za podstatně míň peněz, takže se rozhodli, že garsonku budou pronajímat a my budeme tady. Je to teď hrozný, protože táta má práci z domova, takže je v pokoji u počítače a já, když se chci učit, tak v kuchyni na tabletu a do toho tam chrastí máma s nádobím…“

„Máte přece ještě jeden pokoj.“

„Jo, ale to je ložnice našich, tam jim nelezu.“

„To nemáš ani koutek, kam zalézt?“

„Ne. Spím v kuchyni, máme tam rozkládací lavici. Naši večer koukaj na televizi a já si vlezu na lavici a přikreju se i s hlavou, ať nic neslyším a mám od všech klid a pokoj. Nikdo mě neotravuje.“

„Já otravuju taky?“

Zasmál se: „Ty ne, s tebou je to docela relax. Doma je to teď už docela ponorka, jsem fakt rád, když na chvilku vypadnu.“

Udělalo mi to radost.

Za pár dní jsme ze společného venčení psa měli pomalu rituál. A já si uvědomoval, že vlastně pořád nevím, jak Marek vypadá. Nakonec jsem to nevydržel: „Marku, chtěl bych jenom… fakt by mě zajímalo, jak vlastně vypadáš. Hele, tady nikdo není, jen já a Ben, můžeš si sundat tu roušku?“
Pomalu zavrtěl hlavou a v očích se mu objevily slzy.

Sundal jsem si roušku z obličeje. Teď to prostě už musím vybalit, už to nevydržím: „Proč ne? Hele, vždyť sis musel všimnout, že jsem do tebe zamilovanej. Fakt hodně… “

Kývnul hlavou, jako že pochopil, že si toho všimnul.

„Tak proč ne?“

„Víš, to je složitý… Já… Před rokem jsem měl bouračku. Auto řídil můj přítel… jeli jsme po hlavní a z vedlejší to vzal náklaďák. David to nepřežil, já měl vlastně asi kliku. Jen zlomená ruka a do obličeje mě sekly nějaký plechy. Budu ještě muset párkrát na plastiku. Měl jsem původně termín před čtrnácti dny, ale to je plánovaná operace a ty jsou teď odložený… Naši to vzali jako boží trest za to, co jsem, a trochu mi to dávaj najevo. Nemůžu vylézt ven, každej na mě čumí. To jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem tam měl zařvat taky. Když mám roušku, tak to není vidět. Teď je to dobrý, teď ji nosej všichni… Teď můžu mít pocit, že jsem v pořádku.“

Natáhl jsem ruku. Cuknul hlavou, ale pak mě nechal. Vyháknul jsem gumičku za jeho uchem a sundal mu roušku. Přes jeho pravou tvář se táhla děsivá jizva, která přecházela na horní ret, stahovala ho, deformovala a odhalovala část zubů. Dotknul jsem se té jizvy špičkami prstů a zavrtěl jsem hlavou: „To není pocit, ty jsi v pořádku, mně to nevadí…“

Podíval jsem se mu do těch krásných očí a dali jsme si první pusu.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (78 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (68 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (75 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (71 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (91 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek. Tak se alespoň (většinou) snažím dělat jiným radost.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+11 #12 Odp.: Příběh z doby roušekzmetek 2020-05-14 22:31
Cituji Marko:
Nádherný dojímavý príbeh :-)
A nesúhlasím s tvojim medailónom: Citace:
Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek.
.
Nie, nie si zbytočný, si jedným z TOP autorov na tejto stránke a svojimi poviedkami spôsobuješ radosť nejednému čitateľovi ;-)
Děkuju, ale jsem to já, kdo o sobě ví nejvíc. Můj medailon prostě pořád platí.
Citovat
+19 #11 Odp.: Příběh z doby roušekDušan Bartoň 2020-05-13 04:31
Socha Davida kvalitně šilhá a přesto v ní mnozí vidí ideál krásy. Takže ten druhý je obvykle takový, jakého ho vidět chceme.
Citovat
+7 #10 Odp.: Příběh z doby roušekzmetek 2020-05-12 11:40
Cituji Saavik:
Jo tak to ti nedokážu říct. Ale asi takhle : šli dva psi a potkali se a ten můj je výsledek. Prostě kříženec kříženců. Děcka ho našly u popelnic. Už ho mám 12 let.

Uliční směs bývá nejlepší. :lol:
Citovat
+16 #9 Odp.: Příběh z doby roušekSaavik 2020-05-11 23:48
Jo tak to ti nedokážu říct. Ale asi takhle : šli dva psi a potkali se a ten můj je výsledek. Prostě kříženec kříženců. Děcka ho našly u popelnic. Už ho mám 12 let.
Citovat
+16 #8 PovidkaAmater1 2020-05-11 22:42
Příjemná povídka co pohladí duši. Děkuji :lol:
Citovat
+14 #7 Odp.: Příběh z doby roušekzmetek 2020-05-11 21:11
Cituji Saavik:
Moc hezké, jako vždycky od tebe.
A jen tak mimochodem, psí obchcávání fakt ničí stromky. Proto já svého psa vodím mezi auta....

Rozesmál jsi mě. Ale buxusy jsou teď fakt všechny napadený nějakým hmyzákem, kterej je superodolnej. A zvědavost veliká - co máš za psa?
Citovat
+18 #6 Odp.: Příběh z doby roušekSaavik 2020-05-11 21:01
Moc hezké, jako vždycky od tebe.
A jen tak mimochodem, psí obchcávání fakt ničí stromky. Proto já svého psa vodím mezi auta....
Citovat
+19 #5 Odp.: Příběh z doby roušekMarko 2020-05-11 19:36
Nádherný dojímavý príbeh :-)
A nesúhlasím s tvojim medailónom: Citace:
Pořád přemýšlím, jestli nejsem jen zbytečný člověk - zmetek.
.
Nie, nie si zbytočný, si jedným z TOP autorov na tejto stránke a svojimi poviedkami spôsobuješ radosť nejednému čitateľovi ;-)
Citovat
+13 #4 Odp.: Příběh z doby roušekAlianor 2020-05-11 16:31
Moc pěkný příběh. Marek měl vlastně štěstí, že nastala takováto situce a mohl alespoň nějakou dobu chodit po venku, aniž by ho někdo očumoval. Ale podstatné je, že na vzhledu prostě nezáleží, pokud má člověk rád, vždycky pro něj bude nejpodstatnější to, co je uvnitř. :-)
Citovat
+23 #3 Odp.: Příběh z doby roušeknebi 2020-05-11 07:48
Stává se, že člověk ráno vstává a nemá náladu na nic. Den prostě začíná na levačku. A pak se mrknu na ostrov :-) krásný příběh, který pohladil a zahřál na duši. Den je hned hezčí :-) děkuju
Citovat
+18 #2 Príbeh z doby roušekWilliam 2020-05-11 05:53
Krásna poviedka, za mňa plný počet
Citovat
+26 #1 Máš počet slov?Ficklip 2020-05-11 05:32
... asi nejkratší povídka, co mi vehnala slzy do očí.
Citovat