Povídky

Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí.

„Jsi z bohaté rodiny? Proč by nechtěli platit?“ Neodpověděl mu, Mateo čekal. Sklopená hlava a ticho mu bylo odpovědí. Chtěl na něj přitlačit, ale než se nadechl, začaly na palubu dopadat slzy. Všichni námořníci byli mimo loď. Muž si chlapce přitáhl k sobě, sevřel ve svém medvědím objetí chvějící se tělo. Tlapou, která rozdrtila nespočet kostí i lebek, jemně pohladil světlé vlasy, padající na mladíkův krk. „Co se děje? No tak,“ konejšil ho. „Co se mnou uděláte, když moje rodina nebude chtít dát výkupné?“

I když se tomu Damian bránil, stejně, sotva dosedl na své místo, zaletěl pohledem na druhý konec třídy. A jak jinak. Kuba už se na něj díval, ve tváři pobavený výsměch. Jakmile se na něj Damian ohlédl, Kuba se zaksichtil ještě o něco víc: „Špr-te!“ naznačil mu ústy bezhlesně, ale zřetelně. Pak se od něj s pohrdavým zakroucením hlavou odvrátil, něco pošeptal Mirkovi a oba vybuchli smíchy. „Dlabej na něj,“ drbnul do Damiana Jindra. „Však dlabu,“ pohodil Damian rameny.

Od počátku je sledoval Sertum, s pootevřenou pusou, několikrát zalapal po dechu. Když se milenci sesunuli na zem a mladší z nich se schoulil do náruče válečníka, potichu ustoupil. V hlavě se mu rodil plán, ani obava, jak zareaguje Litor, až na to přijde, ho nedokázala zadržet.

Tak, kam to bude dneska? Nespokojeně sám nad sebou odfrkne. No taaak, na co si to hraješ? Moc dobře víš, kam to bude dneska. Bude to stejná trasa, jakou si poslední dobou vybíráš nejčastějc. Není moc frekventovaná, vede po starý asfaltce, lesem a částečně mezi poli, takže prostě super kombinace – málo lidí, ještě míň aut a k tomu čerstvej vzduch. A taky, ale to jenom tak mimochodem, vede do dědiny, ve který bydlí Jáchym.

Osaměli. Svlékli se, omývali, mazlili. Po prožitém boji potřebovali jeden druhého. Nazí vystoupili na břeh, ruku v ruce došli k místu, kde se na ostrově poprvé milovali. Nire se posadil, Kirem si udělal pohodlí mezi jeho nohama. Hlavu položil do Nireho loketní jamky. Prsty mu hladil zápěstí. „Nač myslíš?“ zeptal se ho Nire. Pohladil mladíka po vlasech, hřbetem ruky polaskal jeho šíji. „Ostrov byl místem, kde jsme spolu byli nejdéle. Pořád jsme cestovali, utíkali, bojovali. Tady byl náš domov. Doufal jsem, že napořád, nebo alespoň dlouho. Všechno se změnilo tak rychle, a přece. Najednou mám pocit, že sem to všechno směřovalo, k téhle chvíli.“

Voda kocoura nelákala. Prolezl křovím a vydal se po stráni vedle skály zvolna do výše lesa. Šelma prolézající džunglí… Uslyšel hlasy a prasknutí větvičky pod něčí botou. Zpozorněl. „Kočka! Škodná!“ vykřikl mladý hlas. Vyplašený kocour se otočil, proletěl křovím a uháněl dolů ze stráně. Domů! Co nejrychleji domů! Vyděsil ho hluk výstřelu a zvuk broků, které proletěly křovím, rvaly listí a lámaly drobné větvičky.

Pootevře ústa. Líbám, ale je to jiné než obyčejně. Rozpaluje ho to, uvědomuje si, co to s ním dělá. Zaslechne svůj sten. Do mozku mu pomalu dochází událostí celého dne. Wapashi! Odtrhne se od něj. Dívá se do černých očí vysokého muže. Je zmatený. Jeho první polibek od muže. Neví ani co říct. Stáhne pokrývku, posadí se.

„Jsi to ty? Chyběl jsi mi,“ bleptá s úsilím. Neví, kdo to je. Zda halucinace, člověk nebo jeho vrah. „Ty mně taky.“ „Bude dobře, že? Už se nemusím bát.“ „Ne, nemusíš.“ Ruka ho pohladí, potom někdo zvedne jeho tělo. „Wapashi, pomůžeš mi?“ šeptá Gordon. Je šťastný, i když ví, že zemře. Možná právě proto ho vidí. „Když si to budeš moc přát.“ Postava se laskavě usměje, ale oči žhnou nesmiřitelnou krutostí.

Muž si pohrával se dvěma kusy dřeva, které se s trochou fantazie mohly podobat mečům. Poklekl vedle mladíka, zajel mu rukou do vlasů, nedokázal odolat, políbil něžně lákavá ústa. Meč i cvičná dřeva padly na zem, Kirem se dobýval pod volnou tuniku. Nire mu oplácel stejně. Přitáhl chlapce k sobě, sevřel pevné, štíhlé tělo, vstal. Došel k posteli, položil chlapce, odpoutal se od jeho rtů. Pomalu líbal krk a hrudník, prohlížel si každou jizvu. Znal je všechny, stále mu pohled na pozůstatky mučení působil fyzickou bolest.

„Pane, pane, počkejte.“ Otočil se za hlasem. „Pane, prosím, vezmi mne s sebou. Budu plnit všechny tvé rozkazy, přísahám.“ Mladíček, sotva dvacetiletý, tělo pevné, samý sval a šlacha. Vzpomenul si, kovářův syn. Jak se k němu otec chová, věděli v ležení všichni. Oči chlapci hořely očekáváním. „Jedu daleko, sám nevím, co mne čeká…“ „Pane, prosím, udělám cokoliv.“

„Dan ho miluje, oba dva jsou mí jediní přátelé, chci záruky, Jacku, že se tomu klukovi nic nestane. Umím se mstít. Celá ta vaše akce vyletí do vzduchu, nedělám si srandu.“ Jeho tvář byla najednou tvrdá, temná. „Chceš záruku na něco, co nikdo nevyzkoušel.“ „Pak to ani náhodou nebudete dávat Martinovi!“ „O tom ty…“ „Nediskutuju, já ti to oznamuju. Martina vynech!“