Povídky

To, že je Tobi nymfoman, jsem věděl už dávno, nejsem na tom jinak, ale to, jak rychle a nadrženě se na mne vrhl hned po příchodu na chatku, bylo přesto opravdu překvapující. Rozhodně jsem se tomu nebránil a dal mu pořádně do těla, tak jak to máme oba rádi. Příjemně a řádně zmoženi jsme se rozhodli, že se osvěžíme v moři.

Měl jsem najednou chuť tu chvíli protáhnout do nekonečna, toužil jsem po tom, aby se na mě už pořád díval takhle zvídavě a se zájmem a důvěřivě a plaše a roztouženě, a tak jsem hodil za hlavu veškerý naše neshody a dal jsem mu všechno, co jsem si v jeho očích přečetl, že chce. Protože tentokrát to nebylo takový to jeho dupnutí já chci, ty musíš. Tentokrát to bylo spíš já bych chtěl, a co ty, nechtěl bys taky?

Čekal na smrt. Trest za to, že se bránil a zranil, škrábnul toho, co mu trýznil tělo i duši. Nejedl už tolik dnů, že by nedokázal říct kolik. Pil všechno, na co dosáhl, pak už nebylo co, vzdal se. Zvuky, jež zaslechl, považoval za halucinace, stejně tak i kroky.

A tato plavba, to má být ta poslední tečka mého příběhu. Všechno po ní už bude jen epilog. Aspoň, že ta tečka stojí za to. Je to ta největší loď své doby. Gigantická a dokonalá. Vedle ní si přijdu neskutečně nicotný a má existence se zdá neskutečně nesmyslná v té záplavě několika tisíc cestujících, plavících se přes oceán.

Tahle práce se mu líbila. Celá hala byla laděná do odstínů žluté a modré, které ho uklidňovaly. Na palubě byl nezvyklý klid. Nutilo ho to k přemýšlení, jaké to tu asi je během plavby, když hraje hudba, cestující procházejí mezi palubami, personál kmitá a celá loď se klidně houpe při cestě za teplem.

„Jsi podvodník, miláčku,“ řekl mu v autě. A pak znovu doma, mnohem přísněji a už jako součást předehry. Tom se bránil, že on nic, že si přece nemůže dát s každým panáka, když se celou dobu stejně těší na tohle – položil mu ruce kolem krku, a na tohle – políbil ho…

Pořád tomu nemohl uvěřit. Oni dva a spolu. Oficiálně spolu. Větroplach Míša a hračička Max. Oba zůstávali věrní kavárně Poseidon, ve které se dali dohromady, oba stále měli důvod objevovat nové věci, oběma jim do všeho kecala jejich milovaná kámoška Kristýna, díky které se naučili zamykat ateliér, a oba společně řešili všechno, co jim vítr přinesl pod nos.

Radim vběhl do výtahu, stihl to těsně. Mrknul na číselník, ale jeho patro už svítilo. Zaskočeně se podíval na druhou osobu. Byl to ten kluk, co mu minule donesl jídlo. Zkoumavě ho sjel pohledem, zabalený v kabátě, teplou šálu kolem krku, usmíval se. Radim se pozorně podíval do mladíkových očí, zaznamenal něco. Nestihl ale řešit, co vlastně, klučina sklopil pohled.

Všetkou svojou silou otváram dvere na tom zničenom čiernom aute. Vidím ho. Je v bezvedomí. Neviem sa rozhodnúť, mám ho z auta vytiahnuť? Čo ak mu ešte viac ublížim? Počujem, že sanitka je na ceste, kričí to ten, čo nehodu spôsobil. Pohľadom skontrolujem muža v aute. Nechcem sa ho dotknúť. Čo ak má niečo s krkom alebo chrbticou? Nedýcha.

Již uplynulo několik dní z druhé půlky našich prázdnin, když jsme definitivně učinili zásadní rozhodnutí. Vezmeme se se vší parádou, abychom studovali už jako manželé. Samozřejmě, že nebudeme přebývat na kolejích, ale seženeme si podnájem. Po tomto rozhodnutí jsme tuto informaci zavolali našim.

„Možná jo, možná ne. Proč jsi vybral zrovna tohle, a ne školu smyku? Bože… Nechci raději vědět, co máš pro mě nachystané na Ježíška,“ povzdechl si a svěsil ruce. Odpověděl jsem mu jen, že kdybych zvolil to druhé, nebyl by to trest, ale dárek.

Spoza dverí vykukol od neho trocha mladší muž. Na sebe mal tričko a dobre padnúce rifle. Do prostredia plného kravaťákov nezapadal. Strapaté čierne vlasy a na tvári veselý úsmev. Tomáš mal hneď lepšiu náladu. Mário bol najprv trocha zmätený, podľa čísla našiel kanceláriu, ale na menovke bolo ženské meno. Nesmelo preto zaklopal a nakukol dnu. Za stolom sedel tmavovlasý fešák s peknými hnedými očami, v ktorých bolo vidieť starosti.

Začínaly prázdniny a já s Tobim jsme se chystali na chatu. Oba jsme měli úspěšně za sebou maturitu i přijímačky na stejnou školu. Ještě chybělo zařídit kolej, ale to nás čekalo až koncem léta. Co se ovšem v našich životech zásadně změnilo od Velikonoc bylo, že se Tobi i s tetičkou nastěhoval k nám. Rodiče nakonec na tu chatu přeci jenom přijeli a vynutili si rodinnou poradu. V rámci ní jsme se dozvěděli, že o našem vztahu vědí a nevadí jim. Také při té příležitosti vyzvali Tobiho, aby se s tetičkou nastěhoval k nám.