Povídky

„Hele, a tak… mohl bych se přidat?“ troufl jsem si navrhnout, když jsme se, už v naší čtvrti, pěšky blížili ke křižovatce, na který jsem věděl, že se naše cesty rozdělí. „Jasně, to bude skvělý!“ zaradoval se a hned vytáhl z kapsy mobil, abysme si mohli vyměnit kontakty. A když jsme se na sebe ten večer podívali naposledy… a usmáli se… a řekli si „tak zatím“, tělem mi proběhlo takový… hřejivý zašimrání. Jako kdybych už dopředu tušil, že to fakticky bude skvělý. Nejenom to kino. Ale všecko.

„Hele, ty můj Ježíšku. Ty právě teď dostaneš jedinej dárek, a to letenku přímo do postele,“ chytil jsem Nika za ramena, otočil ho k sobě zády a násilím tlačil do ložnice. Jo, to si s bráchou vyřídím. Opít mi přítele na Štědrý den. To se dělá?

„Nedal jsem ti pyžamo proto, aby sis ho hned oblékl,“ vzal po chvíli Marcovi z ruky své pyžamo, které mu předtím položil na stoličku. Marco se styděl, ale spíš za své vzrušení než za co jiného. Nechal se vzít za ruku a odvést k posteli.

Nečekaný zvuk, který doprovázel vpád neznámého návštěvníka, ho rychle přivolal do bdění. Když otevřel oči, spatřil na své podlaze malého kluka, ruce a nohy do krve sedřené pouty, v obličeji čerstvé rány. Než se vůbec pohnul, zaslechl stařec z ulice hlasy. Tvář se mu stáhla hněvem. Ihned věděl, kterému obchodníkovi utekl otrok a také proč. Vyděšené oči zlatohnědé barvy, v jejichž koutcích se třpytily slzičky, ho sledovaly s obavou a lehkou odevzdaností.

Měl bych zvolnit, připomenul si jako už několikrát. Tom si jinak čas uspořádat nemůže, ale on by mohl. Ale dneska, dneska budou celý večer a celou noc spolu. A ráno se vzbudí a nebude muset odcházet.

„No, sice jsem si jen protahoval ztuhlé svaly, ale pokud mě tady nechceš…,“ hodil jsem rameny a chtěl se odtáhnout. Všiml jsem si, jak Daniel znejistěl a chtěl mě zastavit.

Proč by si nemohl připustit svou přízeň k mužům? Měl by si konečně přiznat své touhy, které jinému nikdy neprozradil, a s touto bytostí ochutnat všechno, o čem celá léta přemýšlel, a o čemž věděl, že se nikdy nesplní. Ale Lucius byl přece z jiného světa, z jiné dimenze, z Jinde, už teď Lawlien soudil, že by ho nikdy nezradil tak, že by šel do hospody a vyžvanil to, co má být skryto a neprozrazeno.

„Danieli, cos… provedl?!“ Strčil jsem ruku do kapsy a vytáhl klíče od auta. Nik k nim sklopil oči a pak se na mě znovu podíval podezřívavým pohledem.

„Teší ma,“ zamrmlal som a potriasol mu rukou. Ničoho ďalšieho som nebol schopný. Musím sa spamätať, pretože mi takmer tiekli sliny. Predo mnou stál najkrajší chlap, akého som kedy videl. „Aj mňa teší,“ usmial sa na mňa a so svojím úsmevom by sa pokojne mohol stať modelom. Na to, aký som bol hladný, som ani nevnímal, čo som vlastne obedoval. Nemohol som zo Šimona odtrhnúť oči.

Natiahol k Brianovi plátenú tašku. „Našiel som to pri kontajneroch, bola by toho škoda… Čakal som, že z teba bude trčať tucet hadičiek a konečne ťa budem môcť trebárs udusiť vankúšom. Ale prekvapil si ma. Tak vitálny by si sa aj zvládol brániť." Brian sa rozosmial. Z tašky na neho zízala dodávka obľúbených vecí. Balíček kiwi, pomaranče, biela čokoláda a croissanty akiste naplnené vanilkovou príchuťou. „Asi sa nechám zostreliť častejšie."

„Jo,“ vodsekávám v ataku upřímnosti a přetlačuju se zádama s jeho nahejma prsama, s jeho chladnejma bradavkama, „miluju tě přesně proto! A taky tě miluju, jak mě sereš, když jsem večer down a chci mít konečně chvíli klid a tobě je to uplně u prdele a stejně mě urveš jít si spolu eště zamakat. A taky miluju, jak po celym dnu smrdíš.“

„Našel jsem toto místo, našel jsem tebe. Jsi zajímavá Entita a já bych se s tebou chtěl milovat,“ řekl přímo a bez uzardění…, jako by mluvil o počasí. Lawlien se začal smát: „Jsi upřímný, ale to asi nepůjde. Za jedno, známe se sotva pět minut a pak – jsi muž.“ „Nechápu, na co narážíš? Já se ti nelíbím?“ podivil se. „Ano, to jistě ano, jsi velmi krásný, ale nejsi žena…“ „Proč bych měl být žena? V tvých erotických fantaziích jsem žádné nenašel.“

Holky se tvářily divně. Ludmila ho probodávala pohledem, jako by ho chtěla zaživa rozčtvrtit, a vypadala nasupeně. I ostatní byli kdoví proč vážní a rozpačití. Kolem Víti a Ludmily se utvořil hlouček, jako by se dělo něco mimořádného. Někteří spolužáci, hlavně kluci, si lhostejně sedli na lavici a tvářili se neutrálně, nebo spíše povzneseně. Většina třídy však dychtivě natahovala uši.