Smím prosit?

DIAGONÁLY I/14

„Volal Jerry, zapomněl jsem ti to včera říct. Zve nás na koncert,“ oznámil lehkým konverzačním tónem a pozorně se zadíval na Petra. Neuniklo mu mírné škubnutí koutku úst, nakrčení čela a jemný povzdech. Nepatrný pohyb rukou na volantu, jako by ho na chviličku napadlo vjet do protisměru.

Vraceli se z Prahy z IKEA, protože zrovna tahle sobota na konci října mu připadala ideální na to, aby dokoupili nějaké vybavení do kuchyně. Počasí nic moc a Vánoce se blížily. Petr chvilku protestoval, že by věděl o lepším sobotním programu. Stačilo ale, když řekl, ať je tedy doma, že pojede sám. Bylo to skoro jako kouzelná formule, protože máločeho se jeho miláček bál víc než toho, že on sedne za volant.

„Aha, něco jako v létě? To by možná i šlo…“

„To zrovna ne, jeho koncert. Hudba osmnáctého století. Jména skladatelů ti nic neřeknou, tak je to asi jedno, ne?“

„To nemyslíš vážně, že ne? Víš, že ho mám vcelku rád. Ale zas tak rád, abych poslouchal něco tak hrůzostrašnýho jako klasiku, tolik ho rád nemám,“ řekl Petr upřímně. Jako bych to nevěděl, ty kulturní barbare, pomyslel si, a pak si trochu škodolibě představil, jak se asi Petr bude tvářit, až mu řekne, že se na to bude muset i patřičně obléknout. Jeho přístup ke košilím, kravatách a dalšímu za ty roky už znal. Hlavní ovšem bylo, že nijak zle nekomentoval ten telefonát jako takový.

S Jerrym si občas zavolal nebo napsal, respektive přijímal jeho hovory a odepisoval na zprávy. Dbal na to, aby to vždycky vycházelo ze strany toho prima kluka. Když byl Petr u toho, pouštěl hlasitý odposlech a stávala se z toho konverzace jich všech.

Uvědomoval si, že ještě nedávno by Petr nejspíš vyletěl z kůže, a proto ho včas zarazil. Řekl to docela prostě: Než začneš přemýšlet nad pitomostmi, uvědom si, že já mám rád chlapy, ne kluky. Takže pokud by někdo z nás dvou měl žárlit, když se s námi Jerry chce bavit, tak spíš já, protože na mladší jsi tady ty. Asi si tě budu muset začít víc hlídat. Pronesl to naprosto vážně a bylo to poprvé, kdy projevil nějakou stopu žárlivosti. Ne že by ji doopravdy cítil.

Že je Petr žárlivý, věděl skoro od začátku, a jeho žárlení na všechny dívky kolem něj mu připadalo ne obtěžující, ale vtipné. Byla to jedna z věcí, která mu napovídala, že mu rozhodně není lhostejný.

V Petrovi byla určitá zdrženlivost, se kterou se nikdy neptal, kolik a jakých lidí prošlo před ním jeho milostným životem, a to Tomáš oceňoval. Té testosteronové části lidstva se od doby, kdy poznal Petra, spíš vyhýbal. Neměl jednu, ale hned několik nepříjemných zkušeností včetně nabídky peněz za sex. Proto mu vcelku vyhovovalo, že Petr nijak neprahne po tom, aby vymetali různé bary a kluby svého druhu.

Nejasně tušil, že úplné neviňátko Petr není, a možná právě proto se ho na minulost neptá. Ani on sám nebyl, ale ten způsob života trochu mimo, mu nevadil, naopak. V tomhle směru proto Petr téměř neměl na koho žárlit, dokud nepoznali Jerryho. Jenže Jerry nebyl chlap, ale prostě kluk, chytrý, se smyslem pro humor a potřebou si jen tak občas pokecat. Jestli Tomášovi jako jedináčkovi v životě něco chybělo, tak to byl sourozenec. Petrovi Markétu upřímně záviděl.

Petr si ho tehdy po té promluvě k sobě přitiskl a v noci mu dokazoval docela dlouho, že na kluky skutečně je. A taky ho v koutku duše trochu ješitně blažilo, že si Tom myslí, že i ve třiatřiceti by byl schopný nabalit si někoho takhle mladého. Schopný bych možná byl, uvažoval, ochotný ani náhodou. Klepat se, že mu uteče za někým mladším? Na to mu stačil Tomáš, a to ten rozdíl osmi let čas pomalu smazával. Kdepak, do konce života mu bude stačit jeden puberťák, přestože podle věku jím Tomáš dávno nebyl, stále mu tak připadal. Někdy. A pak také byly chvíle, kdy se mu zdálo, že v sobě má zvláštní moudrost, předvídavost nebo empatii nebo jak to vlastně nazvat.

„Taky by u nás chtěl strávit noc,“ přidal Tom další informaci, jak tak byl zvyklý všechno dávkovat s mistrností lékárníka přesně odměřujícího jednotlivé ingredience. Sledoval, jak sebou Petr škubnul a už ten volant skutečně málem pustil.

„Sakra, Tomáši! Aspoň při řízení mě nerozčiluj a vysyp, co jste zas s tím spratkem vymysleli. Po lese lítat znovu nebudu!“

Narážel na jednu sobotu v srpnu, kterou strávili v lese s bandou naprosto neznámých lidí. U třicet kilometrů vzdálené vesnice sbírali bordel v rámci nějaké pošahané akce, na kterou Jerry nutně chtěl jet a neměl se jak dopravit tam a zpátky.

Když se Jerryho trochu naštvaně zeptal, jestli by nechtěl, aby ho třeba rovnou adoptovali, odpovědí mu bylo zaculení a něco v tom smyslu, že to on nepotřebuje, neb rodiče má docela fajn. Zato oni dva by potřebovali občas dohled, jestli dělají taky něco užitečného. Jeho argument, že oba pracují a Tom má k divadlu i skupinu, smetl jako nepodstatný: „Pracovat je normální, tak mě to doma učili, víš? A pak jsou věci navíc.“

„Petře, já myslel, že do práce chodíš kvůli výplatě, ne z dobroty duše,“ podpořil Jerryho Tom a jemu nezbylo nic jiného, než aby na tu šílenost kývnul.

Ani před jedním z nich nechtěl vypadat jako zarytý materialista, kterého nezajímá nic jiného než jak vydělat co největší balík. Přestože Tom nic takového nikdy nenaznačil ani slůvkem. Ubezpečil je, že do práce chodí, protože ho to i baví. Nakonec si musel přiznat, že ta sobota měla něco do sebe. Báječně si při tom vyčistil hlavu. Nahlas to ale okomentoval slovy: Do prdele, toho kluka snad úkoluje sama Gréta! Tom se ušklíbl a oponoval mu, že v tom případě by na onu akci nejeli autem, ale zmákli by to pěkně po svých.

„Co bysme asi tak mohli vymyslet? Nenapadá tě nic?“ provokoval dál. V duchu se bavil, jak krásně už Petr začíná bublat. Věděl, že až mu řekne, co po nich Jerry chce, uleví se mu tak moc, že na ten koncert, kam by jinak Petra nedostal ani párem volů, kývne ochotně a rád. I na to další.

„Jestli vás napadla nějaká zhovadilost, že v rámci vzdělávání bychom mu rovnou předvedli, jak se to dělá, tak na to zapomeňte oba!“

To už nevydržel a začal se smát: „Tak hlavně že to napadlo tebe! Vidíš, já vždycky myslel, že jsi neoblomně monogamní, a ty přitom myslíš na takový věci. Kdybych chtěl něco takovýho, tak neřeknu u nás, ale s námi.“

„Nezdá se ti, že se bavíme jako dva cvoci? Proč pokaždý, když jde o toho kluka, tak to musí být nějak ujetý?!“ odsekl Petr a měl toho už právě tak dost.

Přestal se smát a položil mu ruku chlácholivě na stehno. Trochu ho pohladil a pak už bez smíchu konečně řekl, co říct chtěl: „Jerry chce opravdu jen to, abysme šli na ten koncert. Je normální, že chce mít plný hlediště. A od toho přátelé jsou, ne? Dělat morální podporu. A taky… Zkrátka potřebuje půjčit byt. Našel si kluka, přes noc si ho domů vzít dost dobře nemůže, u toho druhýho to taky nejde. Tak jsem mu řekl, že se zeptám tebe. Chceš přece příští víkend za vašima na chalupu, ne?“

Petrovu úlevu přímo hmatatelně cítil a v duchu se musel zase smát. Někdy měl neodolatelnou chuť ho vyvádět z míry a vůbec nepochyboval, že až si Petr uvědomí, že provokoval záměrně, tak nejen že mu odsouhlasí všechno, ale bude to mít i další příjemné následky.

„A to to nemůžeš říct normálně a rovnou?“ zeptal se Petr a letmo se na něho podíval. Nechápal, proč okolo toho všeho Tomáš tak nadělá. Sice se mu vůbec nelíbila myšlenka, že u nich v bytě a nejspíš i v posteli stráví noc někdo jiný, ale rozhodně byla lepší varianta, že si tam Jerry přivede svého kluka, než aby tu noc trávil s… Vlastně je to bezvadné, že někoho má!

Do jeho úvah pronikla Tomova jemná otázka: „A říct ti to rovnou, neřekl bys okamžitě ne?“

Nasadil při ní ten nejnevinnější pohled, ale dlouho mu to nevydrželo. Všiml si, jak Petr zaregistroval jeho úsměv, na pár vteřin se setkali pohledem. Pak Petr hlavu odvrátil a upřeně zíral na silnici před nimi. Dlaněmi svíral volant a v obličeji se mu pomalu šířil výraz pochopení: On si mě snad nikdy nepřestane testovat. A provokovat. A já mu na to pokaždé skočím jako pitomec, protože to dokáže dělat tak jemně a nenápadně, že to tak zpočátku vůbec nevypadá…, ale má pravdu, sakra, řekl bych ne.

„Probereme to doma. Potom!“ řekl mu navenek příkře. A pro sebe si dodal: Jak chceš, miláčku, hlavně ne potom, ale po tom.

Od té chvíle už to byla jenom hra, kterou spolu občas hráli. Hra, jež začínala několika plácnutími dlaní přes bílé půlky Tomova zadku a pokračovala dlouhým, přerušovaným drážděním jeho těla. Protože Petr se rád díval a Tom ho na sebe rád dívat nechal. Petr jeho rozkoš oddaloval na nejkrajnější možnou mez. A vlastně i svoji, než do něj rychle a tvrdě vstoupil. Byla to skutečně jen hra. Hra o dominanci, kterou mezi sebou nikdy nahlas řešit nepotřebovali. Občas se Petr smál, že mu jejich dějiště milostných soubojů připadá jako nejdemokratičtější místo nejen v Česku, ale i v celé Evropě. Dostaneš přesně to, co si vybereš, stačí si jen říct. A Tomáš souhlasil a myslel si svoje. Tak jistě, demokraticky tě občas k tomu tvrdšímu sexu musím donutit trochu oklikou. Ale opravdu jen občas, protože s tebou se mi líbí i ta tvoje něha.

Pomalu usínal, s Tomem jako obvykle v náruči. Ukojený, spokojený, nemyslící na nic důležitého, jen na to, jak moc se mu líbí, že ten otravný den zakončili zrovna takhle. Tomáš se mu v té náruči trochu zavrtěl, až zas mírně procitl.

„Copak, nestačilo to?“ zeptal se ospale napůl z legrace, napůl vážně.

„Stačilo, neboj se,“ ubezpečil ho Tom a mazlivě se tváří otřel o jeho hrudník. Ten šimravý dotyk miloval. „Ale něco jsme ještě chtěli probrat, ne?“

„Do rána to nepočká?“

„Ne.“

Dobře, tohle jednoduché NE skutečně znamenalo NE, na to už Toma znal dost. Byl by schopný sebou vrtět celou noc, dokud by tu odpověď z něho nevyrazil…

„Tak půjčíme jim ho,“ souhlasil tedy nenadšeně, ale to Tomovi nevadilo. Radovat se z toho Petr nemusel.

„A ten koncert?“ kul železo, dokud bylo žhavé, „je to v úterý od šesti, tak abys s tím počítal a nezdržel se v práci.“

„Dobře, připomeň mi to v úterý ráno,“ broukl už zas napůl spící.

„A vezmeš si tu fialovou košili.“

Ta věta, a hlavně ten tón oznamovací, s jakým byla pronesena, ho zas probraly a malinko naštvaly, protože už když ji Tom pro něj kupoval, říkal hned, že mu ta barva přijde praštěná, ale on trval na tom, že mu bude slušet.

„Zas to nepřeháněj, Tomášku, nebo tě vojedu znovu tak, že ráno nevstaneš.“

Tom mlčel, asi půl minuty, než škádlivě a úplně potichounku řekl: „Takže i s tou šedočernou slimkou.“

Sevřel ho pevněji, zatlačil tělem proti němu a uvěznil ho pod sebou. „Tak když nedáš pokoj…,“ zavrčel, než ho znovu políbil. Ráno litoval jenom toho, že Toma opouštěl spícího a to jeho vstávání neviděl…

V úterý dával Tomášovi v duchu za pravdu. V Domě hudby by se necítil ten večer ani trochu dobře v triku a pláťákách mezi všemi těmi vyšňořenými lidmi. Koncert ho ani nezklamal, ani nenadchl, opravdu tomu nerozuměl. Asi nejlepší na tom bylo, že na Jerryho se docela hezky dívalo a za uši to netahalo. Chvíli před koncem se k němu Tom naklonil a šeptl mu do ucha: „Druhá řada, třetí sedadlo zprava, to je ten jeho objev.“

Podíval se tím směrem. Tmavovlasý kluk v Jerryho věku. Tak snad jim to vyjde, ušákům, pomyslel si přejícně.

Zbytek týdne se těšil na víkend. Až zas uvidí všechny svoje lidi, mámu a tátu, Markétu s Martinem, malého Martina, dokonce se těšil na Agátu, i když byla občas protivná a hubatá.

Chvilku před tím, než chtěl odejít z práce, mu v mobilu přistála zpráva: Všechno mám sbalený a hotový, spěchej, lásko. Vyloudilo mu to úsměv na tváři, protože věděl, že se tam netěší sám, a domů skutečně spěchal.

Chtěl odjíždět hned, ale byl přinucen, aby se nejdřív najedl: „Až tam budeme, tak žádný zdržovačky a rovnou do postele,“ zahlásil Tomáš. Tentokrát to nemělo žádný sexuální podtext, bylo to pouhé vyjádření toho, že až tam přijedou, hodlá Tom zaplout po zapnutí kotle rovnou pod peřinu. A on mu tam jako živoucí kamínka bude dělat v tom tichu, tmě a zimě společnost rád. Kdo ví, možná se to zvrtne i v něco víc.

Skoro ho dojalo, když viděl, co všechno Tom stihl připravit. Od chvíle, kdy se jeho kuchařské výtvory přehouply přes hranici poživatelnosti, často doma něco navařil, aby to vzali s sebou. Paní Stránská, Petrova máma, pak říkávala, že je skvělé, když alespoň někdo z rodiny občas myslí na to, že by si od toho neustálého vyvařování pro osm lidí taky ráda odpočinula. Všichni věděli, že to nemyslí úplně vážně, že je to tak trochu rýpanec vůči Markétě, která se nikdy k plotně moc nehrnula, a pak, a to asi hlavně, Tomáše měla moc ráda.

Byly jiné, tyhle noci, kdy jezdili na chalupu jeho rodičů jako předvoj zatopit, aby ostatní přijeli až v sobotu dopoledne už do vyhřátého. Z masivních zdí sálala zima dlouho. Stavení na základech skalnatého podloží v minulosti patřilo k nedalekému zámečku s malým kostelíkem, netypicky umístěným vně zámeckého komplexu. V posledních desetiletích postupně těch několik domů a chalup okolo zámku spadalo pod čtyři různé obce, od všech daleko. Stejně tak malá chatová oblast u řeky pod kopcem. Z celoročních usedlíků zůstalo minimum lidí, to jenom v létě to tu trochu ožilo. Málokdo jezdil přes zimu.

Měli to místo rádi všichni, středobod jejich rodinných setkávání. Přestože bylo trochu, a někdy víc než trochu, k vzteku vlastnit chalupu se statusem chráněné kulturní památky. Když ji před několika roky rekonstruovali, tak i Markéta, jako architektka zvyklá na jednání úřadů, několikrát propadla malomyslnosti, že tu zatracenou chalupu by bylo lepší odpálit do povětří a postavit novou. Rozhodně by to bylo snazší než ona rekonstrukce.

Výsledek stál ale za to. Zvenku i zevnitř jako by se tu zastavil čas v devatenáctém století. Bylo to ovšem jen klamné zdání, současné technologie zde použity byly a ta okna, ač vypadala původně, od památkářů povolení neměla. Petrův otec tehdy prohlásil, že čert to vezmi, buď by tam zmrzli, nebo se nedoplatili, a že mít hnízdo místo chalupy, možná by na to dostali dotaci.

Citlivě dodržený ráz charakteru velké obývací sednice v přízemí dokreslovala ohromná kachlová kamna a nenarušovalo ho nic z výdobytků moderní doby. I lednici radši postavili do výklenku chodby pod schody do patra. Sice občas Petrova máma nadávala, jak je to nepraktické, ale Markéta zdatně oponovala, že v sednici by byla jako pěst na oko. Jako všechno i tohle uspořádání mělo jednu výhodu. V chodbě byla zima, přestože se jinak místnosti po několika hodinách vytopily alespoň na trochu snesitelnou teplotu. Pro Petra snesitelnou, Tomáš pokaždé uvažoval, jestli jeho miláček není potomek ledních medvědů. Petr se smál, že za to může ten studený odchov právě odsud: „… a to jsi nezažil, když tu ještě nebyl kotel a topilo se jen dřívím a jen dole. To nám s Markétou pak šla pára od pusy, když jsme si lehali do postelí v tom pokojíku nahoře, kde teď spíme my…“

V takovém uspořádání tedy Tom v klidu mohl postavit velký šestilitrový hrnec s gulášovou polévkou z hlívy nahoru na lednici a dovnitř, kam by ten hrnec s pokličkou nenacpal, dát jen menší věci, aby se na ně případně nedostaly myši. Horu rybích karbanátků a květákových placek se sýrem, krůtí klobásky, dva kyblíčky klasických a extra pálivých utopenců, které nakládal speciálně pro Martina, když bude mít ten svátek – a brblal u toho, že je to hnus, ale co už, když mu to chutná – a další pro Petra, protože ten trochu dotčeně prohlásil, že na něj kašle, zatímco pro druhé by se rozkrájel. „No, jak myslíš, lásko, ale zkus to sníst bez mojí přítomnosti,“ prohlásil Tom, když dělal ještě jeden kyblík pálivých pro Petra, sic! A další věci, včetně plata domácích vajec, pro která se stavili cestou u jedněch celoročních sousedů.

Petr mezitím zapnul kotel a obešel pastičky na myši. Byl rád, že žádnou mrtvolku nenašel, protože Tom jednou prohlásil, že je to nehumánní, že i myš má právo na radost a šťastný život. A když není zbytí, tak má myši lovit kočka, aby ta smrt alespoň k něčemu byla. Někdy Petr uvažoval nad tím, jak moc to Tomáš myslí vážně, tu svou lásku ke všemu živému. Ale dalo se s tím žít, nebo si na to alespoň zvyknout. Určitě to bylo příjemnější, než kdyby při pohledu na živou myš jeho milovaný skákal na stůl.

Postel už povlékali spolu. Tomovi se na rtech usadil mírný úsměv, mlčel a Petr zas jednou nevěděl, co se honí za tím hladkým bledým čelem.

„Na co myslíš?“

„Vlastně na nic, jen kolikrát jsme tohle už tady spolu dělali,“ řekl po chvilce, krátce se zasmál a zapnul poslední knoflík na polštáři. „A jak ta postel bude zas studená.“

„Neboj, slibuju, že tě zahřeju, jako vždycky,“ řekl mu, a když se oba svlékli a vklouzli pod peřinu, okamžitě ho objal tak silně, jako by si ho chtěl vmáčknout do těla.

„Tome, víš, že třením vzniká teplo?“

Odpovědí mu bylo jen zadrkotání zubů, tichý smích a polibek…

V noci ho probudilo horko sálající z Tomova těla. Takže zima mu nejspíš není, pomyslel si. Opatrně se odtáhl o pár centimetrů a vysunul jednu ruku a nohu zpod peřiny. Chladný vzduch byl příjemný. Méně příjemné už bylo, že pociťoval dost vtíravý pocit hladu. Chvilku přemítal, jestli je to skutečně hlad, nebo…

Sakra, přiznej si to, Petře, prostě máš neskutečnou chuť na ty utopence, které už dva týdny doma mlsně obcházíš, a kdyby tě Tom nevaroval, že dřív než na chalupě to k jídlu nebude, tak už jsi je doma dávno otevřel, dohadoval se sám se sebou. Jeho vnitřní hlásek k tomu posměšně dodával, jako by ho přímo ponoukal: Jen si je jdi dát, na chalupě už jste.

To sice byli, ale Petr si uměl představit, jak by se Tom zatvářil, kdyby v noci procitl a tu cibuli a koření z něj cítil. A to by cítil, i kdyby si znovu vyčistil zuby. Navíc, no zkrátka, Tom byl dost velký nepřítel nočního vyžírání lednice. Sám to nikdy nedělal, protože v sobě měl dril a kázeň od mala, od prvních baletních krůčků. Správně jíst, dostatečně spát a cvičit a cvičit. Že ho k tomu samému celé roky naviguje, to Petr samozřejmě věděl. Když mu to došlo, nechal se, protože se díky tomu celkově cítil mnohem líp, než když se poznali. A rozumově chápal, že to Tom nedělá, aby ho buzeroval, ale z těch nejčistších pohnutek. Aby se právě cítil dobře.

Teď ovšem bojoval s neodolatelnou chutí. Chutí nejen na ty utopence, ale vlastně na cokoliv z toho, co Tom udělal. Zatraceně, jsem magor, uprostřed noci se dohaduju sám se sebou, jestli jít nebo nejít něco zhltnout. A hajzlík-hlásek zas mírně přiložil: Jasně, jen suš hubu, protože to zrzavé, střelené stvoření vedle tebe ti za chvilku bude diktovat i jak často se máš nadechnout…

No tak to tedy nebude!

Opatrně se zbytkem těla vysoukal zpod peřiny a postavil se. Tak jak byl, nahý, se jako indiánský zvěd doplížil ke dveřím a vzal za kliku. Její cvaknutí mu připadalo v tom naprostém tichu hrozně hlasité. Na okamžik ztuhnul a podíval se na Toma. Ten se nepohnul, nejspíš ho to milování uspalo dokonale. Protáhl se proto dveřmi, ani za sebou nezavřel. Radši si na chodbě nerozsvítil, aby paprsek světla Toma neprobudil. Znal to tady přece i poslepu. Vydal se proto dolů ze schodů, přímý směr lednice.

V hlavě si promítal, co všechno v jejích útrobách je. Utopence už zavrhl, ach jo, ale jednu klobásku nebo karbanátek, to snad Tom ani nepozná… Tom by mu na to ironicky řekl, že je naivní, že samozřejmě, že by to poznal. A v duchu by si poklepal na čelo, že se chová jako blázen.

Chyběly mu tři poslední schody, lednice na dosah, tma jako v pytli, v hlavě jenom to žrádlo, a tak natáhl ruku, aby seshora tu lednici otevřel a alespoň trochu si posvítil. Lednička to byla velká, v létě vždycky narvaná, jak tu tak bývali v různých sestavách celé prázdniny.

Že to byl hodně blbý nápad, mu došlo pozdě. Následující vteřiny nabraly rychlý spád, stejně jako on, když mu podjela noha a z těch tří schodů stylem pytel brambor s žuchnutím přistál dole na dlažbě. To by ještě nebylo nic hrozného, nebýt jeho levé ruky. Ruky držící pootevřená dvířka lednice…

Tomáše nahoře probudila rána jako z děla. Z postele vyletěl, nahý stejně jako Petr, ovšem s mnohonásobně vyšší rychlostí. Na rozdíl od Petra si rozsvítil, aby se nepřerazil a…

Naskytl se mu neopakovatelný pohled. Jeho drahý, doslova zavalený otevřenou lednicí. Hmotu kolem něj správně identifikoval ještě dřív, než se naprosto klidně zeptal, jestli je Petr v pořádku. Petra nic nebolelo, a tak jen přisvědčil jednoduchým ‚jo‘. Hrnec s polévkou naštěstí nespadl na něj, ale vedle něj, a ta vejce, kečup a všechno ostatní ho nemělo šanci zranit, přestože co mohlo, se rozsypalo nebo rozkřáplo do šesti litrů vynikající gulášovky z hlívy. Jenom byl doslova paralyzovaný pohledem na Toma, který udělal ladnou otočku a se slovem: „Vydrž,“ zaplul zase do ložnice.

Je to dobrý, nenadává, pomyslel si Petr, jde na sebe jen něco hodit, dobrý to je, jenom do prdele ze sebe tu debilní lednici sám nesundám, jak všechen ten humus kolem mě a na mně klouže… Humusem myslel všechno to jídlo, které Tom s láskou hodiny připravoval.

Tom se vynořil během chvilky. Stále bez šatů, zato s mobilem…

Seřežu ho, hrozně ho už opravdu tentokrát seřežu, letělo Petrovi hlavou, když pochopil, co se Tom chystá udělat. A on to skutečně udělal…

Potom už mu rychle šel na pomoc a tu lednici z něj sundal. Potlačoval při tom smích, protože do háje s jídlem, hlavně že ten cvok je v pořádku.

„Jdi do sprchy, lásko, snad už se voda ohřála dost. Já to uklidím,“ řekl, když se Petr postavil na nohy. Chvilku zůstal nerozhodně stát, ale co sakra měl říct člověku, který ho sice vyfotil při super trapné situaci, ale druhým dechem řekl, že tu spoušť jím způsobenou, uklidí? Poslušně se proto vydal do sprchy.

Tom vyběhl schody nahoru, tentokrát na sebe oblečení natáhl a v rychlosti si ony dvě fotky uložil na cloud. Pro jistotu… A konečně se nahlas uchechtl. Tohle skoro překonalo i Aféru Kapusta, pomyslel si, když sbíhal zas dolů a pustil se do úklidu. Rychle, aby se trochu zahřál. Moc se toho zachránit bohužel nedalo. Může si ty utopence leda sníst ze země, nejlépe na čtyřech jako hladové zvířátko, napadlo ho, když všechno kydal do koše, a znovu se rozesmál. Někdy je ten chlap vážně jako dítě…

Petr se ve sprše mezitím uklidnil. No co, stane se. Zítra někam zajedou a něco k jídlu nakoupí, něco přiveze i máma, však ono to půjde. Z Tomova mobilu ty fotky smaže a vlastně se nikdo nemusí nic dozvědět.

Plán to byl dobrý. A Tom by možná nikomu skutečně nic neřekl. Mělo to ovšem jednu nepatrnou chybu. Ač se zdálo, že lednička nad Petrem zvítězila na body, ve výsledku ztráty na zdraví a vlastně i životě utrpěla ona. Když bylo všechno uklizené, Petrovi byly zřetelně jasné dvě věci. Utopenci nebudou. A ta dvířka lednice už nikdy nikdo nezavře. Petr nebyl drobeček, a tak nebylo divu, že se mu je povedlo neopravitelně vyvrátit.

„Můžeme jít zas spát, Petře? Jestli tedy neumíráš hlady. Chleba naštěstí přežil a hladovému i suchá skýva přijde k chuti…“

Podíval se do očí, probleskujících tyrkysovými a smaragdovými plamínky smíchu a… zlobit se nemohl. Ani za ty fotky, ani za tu jeho ironii. Za nic. Nikdy…

„Můžeme, ale ty fotky vlastnoručně vymažu!“

Nahoře mu Tom beze slov podal mobil a zakutal se pod deku. Až když si Petr přilehl k němu, jako by se nic nestalo, zamyšleně pronesl: „Dneska poprvý v životě lituju, že nemám soukromý Instagram. Hele, dají se tam uložit fotky z cloudu?“

„To bys neudělal, že ne?!“

„Ne, ale nějaký kompro se hodí vždycky. Kdybys náhodou zas měl pocit, že přede mnou něco musíš jíst na tajňáka, ty cvoku! A dobrou noc nebo ráno nebo cokoliv. Hlavně už spi!“

Zajisté, že ač ráno nakoupili, zničenou ledničku zamaskovat nemohli. A samozřejmě, že když dorazili všichni ostatní, přišlo na přetřes, jak a komu se to mohlo povést.

Petrův táta prohlásil, že se lednička bude muset koupit nová, když se nějakým záhadným způsobem tak zvláštně rozbila a zeptal se do pléna, kdo a kolik může přispět. A to už Petr nevydržel – přece je nenechá platit za svou blbost a žravost – a přiznal se. Nijak moc to nerozváděl, Tom mlčel, ale Petr nepochyboval, že o tomhle jeho rodina bude mluvit dlouho a vejde to do zlaté síně příběhů, které se budou při různých setkáních probírat zas a znovu. A nepochyboval také, že to Tom jednou košatěji nejen řekne. Po standardní otázce s lehkou úklonou přímo přehraje jeho tanec s chladnou dámou v bílém, jak tak měl dar všechno komické zpracovat a předat dál. Protože když nad tím přemýšlel, tak možná ty jejich občasné zážitky někdy byly trochu na nervy v okamžiku, kdy probíhaly, ale ex post se mu vedle Toma zdálo všechno mnohem barevnější.

A proto se ani nezlobil na Agátu, když prohlásila: „Ach jo, proč vždycky, když se okolo vás děje něco tak crazy, tak já u toho nejsem? Bych si to vyfotila na instáč.“

„No, víš, Agi…“

„Mlč, Tomáši, nebo…!“