Pětatřicet puntíků – Diagonály II/2

„Tak už je to definitivní,“ povzdechl si Tom a zasunul mobil zpátky do zadní kapsy režných kalhot.

„Mrzí tě to moc?“

Mrzelo ho to, ale zlobit se nemohl. Kdyby mu směl do čehokoliv mluvit, zřejmě by mu tu cestu nerozmlouval zrovna kvůli Májům. Nebyl by to ten hlavní důvod.

„Je to jeho věc a vlastně je mi to docela sympatický,“ řekl proto zamyšleně.

„Samozřejmě, cokoliv udělá, je ti sympatické, protože jde o něho. Jsi stejně praštěný jako on.“

Chvilku přemýšlel, jestli to má být výtka, ale neznělo to útočně, spíš téměř škádlivě. Podíval se na něj. Malý důlek v levé tváři žaloval dřív, než se jeho pragmatický a téměř vždy rozumný miláček usmál. Tak jistě, já jsem praštěný, ale tys nám uvázal na krk tohle všechno, rozhlédl se po sadu. Má mu říct, že nejšílenější změnu v jejich společném životě rozhodně neudělal on? Radši ne, protože…, protože mu to vlastně ani trochu nevadilo. Petr tady nechal za ten rok spoustu práce, aby se jim hezky žilo. I když to někdy bylo těžké pro ně oba. Jenom ty stromy by už konečně mohly rozkvést! Snad je s Vinckem v zimě neprořezali moc.

„Nemyslel jsem to nijak zle,“ ozvalo se vedle něj.

„Já vím,“ ujistil ho, „chtěl bys snad, aby byl jiný? Náhodou, na to, kolik mu je, se chová mnohem zodpovědnějš než kdysi já.“

„To bych neřekl, v jeho věku jsi už bydlel se mnou, nevzpomínáš si?“

„Ale jo, právě že vzpomínám,“ zasmál se a vzal Petra za ruku. „Taky si velice dobře pamatuju, jakej to byl šok najednou začít s někým žít. Takže Jerry je mnohem rozumnější, než jsem kdy byl já, protože nejdřív chce odmaturovat.“

„Počkej, jak šok? Proč šok?! Tomáši…“

„Krásnej šok, neboj. A on ví, co dělá. Přijede jindy, o nic nejde.“

„Tak jenom aby! Hlavně aby vůbec odmaturoval, když místo šprtání jede o svaťáku courat kdoví kam.“

A pak že mu na něm nezáleží, pomyslel si pobaveně, ale nahlas to říkat nehodlal. Zas až tak ho provokovat nechtěl. Byl rád a Petrovi vděčný, že jim Jerryho postupně víc a víc pustil do života. Konečně měli i společné kamarády a známé, nejen ty dva oddělené světy ajťáků a lidí z divadla. A tenhle sdílený prostor se jim nejen díky Jerrymu zvětšil tak, jak by ještě před pár lety ani jednoho z nich nenapadlo. A Petr za celou dobu, až na drobné, nijak výbušné výjimky, nedal najevo, že by mu to bylo nepříjemné. Přestože mu tohle všechno bylo jasné, cítil potřebu trochu Jerryho bránit:

„Nejede kdoví kam, nepřeháněj. Itálie je na jaře určitě krásná a dovolená po takový době, kdy se nic nesmělo, vůbec není špatnej nápad. A třeba bude mít kliku a z literatury si vytáhne jako já renesanci, reformaci a humanismus. Na to je myslím takový místo hodně inspirativní.“

„Ten humanismus extra tobě nedal moc práce, viď.“

Musel se zasmát: „To ani ne, spíš ta renesance. O Dekameronu jsem mluvil, dokud mě nezarazili. No nekoukej, měl jsem z tebe tenkrát v hlavě jenom to jedno.“

„A teď?“

„Teď už se na pár minut dokážu soustředit i na jiný věci,“ zakřenil se a tu Petrovu dlaň ve své jako potvrzení těch slov zmáčkl. „Třeba na to, kdy už ty jabloně rozkvetou.“

Do sadu od svého přestěhování chodili skoro každý den. Tom stále s nadějí, že už, snad, konečně… Petr s jistotou, že hned tak to nebude. Na rozdíl od Tomáše nějaké povědomí o tom, co kdy rozkvétá a zraje, měl. Teď bylo trochu nevlídně deštivo, proto ven vyšli spíš ze zvyku, než že by se jim doopravdy chtělo.

„Rozkvetou, dej jim ještě pár dnů. A kdyby náhodou ne, tak tě v pondělí vezmu pod tu jedinou třešeň, co tu máme. Uděláme na ni klidně pořadník. Snad to z ní do té doby všechno neopadá. Kolik jich vlastně přijede?“

„Šest. Bude nás míň než dřív, když Ivana nemůže.“

Lehce Toma políbil na spánek a asi by se v sadu objímali mnohem déle, kdyby se jemné poprchávání neproměnilo během několika vteřin v silný déšť.

„Tak šup, ať mi nenastydneš. Přiložíme do krbu, otevřeme láhev vína, co ty na to? Takový malý rozjezd před náročným víkendem.“

Tomáš se na něj vděčně usmál. Petra ten jeho úsměv tentokrát trochu zabolel, protože tušil, co se pod ním skrývá. Dobře věděl, že s tím důvodem, proč se – stejně jako loni – májové posezení nekoná na chalupě u Tomovy kolegyně Ivany, není jeho milý stále ještě smířený.

Posledních pár desítek metrů už dobíhali v solidní průtrži. V krbu naštěstí nevyhaslo, stačilo přihodit pár polínek.

„Sundej ty mokré hadry,“ otočil se pak na Toma. Důraz v jeho hlasu napovídal, že to míní vážně, tentokrát bez jakéhokoliv smyslného podtextu.

Tom si pomyslel, že tak zlé to není, ale pak si vzpomněl, jak nesvůj se vždycky Petr cítil, sotva on dostal byť jen obyčejnou rýmu. Proto pokaždé celkem poslušně zalezl na dva tři dny do peřin. Býval pacientem klidným a ochotným, většinu času pročetl, nebo prospal. Teď by se mu ovšem nedobrovolný pobyt v posteli nehodil. Poprvé v novém domě čekali společnost a Tomáš věděl, že větší část příprav bude záviset hlavně na něm.

„Rozkaz, šéfe,“ odvětil proto také vážně a skutečně se svlékat začal. Sledoval při tom Petra, jak se na chvilku zarazil s pohledem upřeným na jeho konání. A nedalo mu to.

„Víš, lásko, já si myslím, že by ses měl svlékat především ty. Já vážně nevím, jestli bych znovu nějaký tvoje marodění přežil bez následků.“

Sledoval Petrův obličej, slyšel jemné zafunění, viděl, jak se nadechuje k odpovědi. Udělal tři rychlé kroky a objal ho. Ústa mu zavřel polibkem, který Petr opětoval, a když se líbat přestali, tichounce mu šeptl do ucha: „Vlastně to bylo roztomilý, klidně bych do pětatřiceti počítal znovu…“

Petr se nejdřív ušklíbl, protože tahle vzpomínka pro něho nebyla úplně nejpříjemnější, ale pak se rozesmál: „Jsi hrozný, miláčku. Naštěstí už nemáš co počítat. Spočítám ti to maximálně já. V posteli.“

Cestou do ložnice mu hlavou proběhlo, že ne Tom, ale on byl před rokem ‚hrozný‘, a díkybohu za Tomášovu trpělivost…

Když Markéta, jeho sestra, poprvé spatřila, co se vlastně rozhodl koupit, nejdřív jen tiše hvízdla. Potom se na něj obrátila: „Můžeš mi říct, kde se tady tohle vzalo?“

Sledoval její nevěřícný výraz, který se pomalu měnil v nadšený. Už když ten dům viděl poprvé, něco mu zacinkalo, že ač se sem stavba jako taková docela dobře hodí a nijak svoje okolí neruší, přece jen pro tuto lokalitu nebude zcela obvyklá. I on by očekával typický statek do tvaru L, nebo ještě lépe U. Rozhodně ne čtvercový půdorys, břidlicí obložené zdi, dřevěné podkroví pod střechou do štítu a velkou, rovněž dřevěnou verandu lemující celou jižní stranu domu s výhledem do sadu.

„Vzalo…, no postavil to tu. Čtyřicet let byl pryč a z původního statku tu nezbylo prakticky nic, jak říkal. Jenom ta stodola vzadu.“

„Kde pryč?“

„V Austrálii, emigroval tam v padesátých.“

„Hm…, tak to by pak dávalo smysl. Tam bych takovou stavbu čekala spíš než tady. Ale zas je fakt, že to obložení vás pravděpodobně přežije. Jak to vypadá zevnitř?“

To už byl větší problém. I realitní makléřka se tvářila rozpačitě, když ho poprvé vzala na prohlídku. A ještě mnohem víc nesvá vypadala, když mu sdělovala, jak by si celý ten prodej majitel, pan Brunner, představoval. V tom okamžiku si umínil, že Tomášovi o tom řekne, až bude mít kupní smlouvu a přesný plán, jak a co předělá, v kapse. Však ho v tom táta nenechá. Ani Markéta. A až tohle všechno bude mít pohromadě, pak teprve mu to naservíruje, nejlépe při nějaké slavnostnější příležitosti, třeba…, jo to není špatný nápad, napadlo ho pobaveně.

Nakonec se Markéta překonala a dokopala ho k mnohým úpravám, jež by ho ani nenapadly, protože na rozdíl od ostatních členů rodiny se on stavebnictvím a architekturou nikdy nezabýval a pouze byl spokojený, že ho táta s mámou nijak nenutili, aby přebral žezlo a jednou i rodinnou stavební firmu. Naštěstí měli Markétu a ostatně i jeho švagra, kterého kdysi jeho milovaná starší sestřička potkala právě na chodbách ČVUT.

Jeho plány s koupí mu vyšly poměrně snadno, přestože když se setkal s majitelem a zjistil podrobnosti – zdaleka se nejednalo jen o dům a sad – měl chuť to zabalit a na celý ten šílený nápad se vykašlat, poprvé a zdaleka ne naposledy.

Teď se ona nechuť dostavila znovu, mnohem silněji. Už třetí den se necítil dobře. Silou vůle tenhle svůj stav potlačoval, protože s nadcházejícím víkendem měl přesně naplánovaný rozpis prací na baráku v Mýtinách. Věděl, že ta koupelna a kuchyně se samy neudělají a že může být rád, když mu táta z firmy uvolnil alespoň dva fachmany, se kterými to s trochou štěstí dá dohromady tak, aby se tam jim oběma, ale především Tomášovi, líbilo. Takže žádné flákání, napomínal sám sebe, když vyzvedával Toma před taneční školou.

„Je ti dobře?“ zeptal se Tomáš, sotva dosedl na sedadlo spolujezdce.

Chvilku chtěl pudově souhlasit, že je mu naprosto skvěle, ale uvědomil si, že to vážně nemá cenu. Stejně by to poznal i tak. Proto pouze neurčitě kývl a nastartoval. Když doma odmítl pozdní oběd nebo brzkou večeři, jen se setkal s udiveným pohledem téměř zelených očí. Toho lososa si přece výslovně přál. Naštěstí to Tomáš nebral nijak úkorně. Zajímalo ho něco jiného.

„Dáš to večer? Aha,“ povzdychl si, když mu došlo, co znamená Petrův nechápavý pohled, „takže jsi na to zapomněl. Večer, Jerry, závěrečnej koncert ročníku. Slíbili jsme mu to.“

Vzpomněl si, jak mu o tom říkal před několika dny, a vůbec se mu nechtělo. Tentokrát ne kvůli tomu, že té hudbě stejně nebude ani trochu rozumět, s tím už se v Jerryho případě smířil.

„Ale ano, vím, jenom…“

„Jenom teď zapadneš do postele, máme skoro dvě hodiny času,“ rozhodl Tom a on se rád podvolil, dokonce mu ani moc nevadilo, že ho pod peřinu jeho milý tentokrát nedoprovodí. Stejně usnul, sotva položil hlavu na polštář.

Probudil se s pocitem, že někam padá, ze snu, který okamžitě po otevření očí zapomněl, ale převládal v něm pocit stísněnosti. Kolem panovala hluboká tma. Ucítil vedle sebe pohyb a vzápětí uslyšel jemný tichý hlas:

„Vzbudil ses? Pozor na oči, rozsvítím, jo?“

Pokoj osvětlila lampička na nočním stolku, nad sebou uviděl Tomův obličej. Tvářil se dost znepokojeně, i když to na sobě nechtěl dát znát. Na jeho otázku, kolik je hodin, jen zavrtěl hlavou.

„Na to kašli, Petře, potřeboval ses vyspat. Teď se napiješ a je tu i něco malýho k jídlu, jestli máš hlad.“

Tím mu došlo, že už musí být pozdě, koncert a následné posezení s Jerrym v trapu.

„Zkazil jsem ti večer, měl jsi jít.“

Zamračil se na něj a podal mu sklenku s džusem.

„Tak co si dáš, jsou tu toasty, nakrájel jsem na ně toho lososa, vychlazenej ovocnej salát… Povídej. Předtím jsi nic nesnědl. Při tvojí žravosti to vůbec není normální.“

Na nic neměl ani pomyšlení, přesto poslušně spolykal alespoň několik soust salátu.

„Možná by sis měl dát sprchu, mezitím převleču tu postel. Zvládneš to? Nemám jít s tebou?“

Až když to slyšel, uvědomil si svůj vlastní pot. To nebylo dobře, to vůbec nebylo dobře, protože jestli se kdy v životě na něco mohl spolehnout, tak na svoje zdraví. Často se smál, že za to může spartánská výchova jeho rodičů na chalupě, všechny ty noci v nevytopeném pokojíku a další později pod širákem, koupání ve studené vodě a potom i ta zdravá strava, kterou ho v posledních letech Tom cpal. Tomáš se smál s ním, ale oponoval mu, že on jí ještě zdravěji, navíc se na rozdíl od něho i pořádně hýbe, a že Petr může leda děkovat Pánu Bohu nebo Přírodě, protože mu do vínku nadělili snad tasemnici, a proto se může nacpat čímkoliv a i při svém sedavém zaměstnání netloustnout.

„Zvládnu, neboj, stejně se do sprcháče oba nevejdeme.“

To byla pravda, nevýhoda malé panelákové koupelny, kterou hodlal v novém domově právě příští víkend napravit, sakra!

„Myslím, že máš parádní horečku, tak dělej a pak budeš zas spát. Ráno posypeš k doktoru. Bez keců!“ dodal Tom ještě dřív, než zvládl otevřít ústa k protestu, že přece…, ale nakonec poslechl znovu a ještě radši.

V už převlečené posteli ho Tom pečlivě zabalil do jejich deky, sám si vytáhl jednu obyčejnou pro návštěvy a pevně ho objal: „Dobrou, lásko, a koukej spát!“

Neodporoval a zas se pohroužil do říše snů. Ráno už se necítil tak unavený a rozlámaný, ale po těle mu příjemně nebylo. Nic konkrétního ho nebolelo, jen měl pocit, že je vzduch okolo něho nějak těžší a tlačí se na něj. Když Tom nekompromisně rozhodl, že ho sám odveze na středisko, kde měli svou doktorku, kterou Petr už léta neviděl, ani se moc nebránil a styl Tomášovy jízdy nijak nekomentoval.

V ordinaci zjistil, proč je mu všechno tak krásně jedno, měl horečku skoro devětatřicet, ale kromě ní a nepříjemného pocitu mu nebylo nic. Rychlotest na covid negativní, poslech i poklep nic, žádná určitá bolest.

„Nabereme krev a uvidíme, pane Stránský,“ povzbudivě se na něj usmála doktorka, „Tom je v pořádku?“

I v tom zbídačelém stavu mu hlavou kmitla sarkastická myšlenka, jak je to zvláštní. Byla to jeho obvoďačka od okamžiku, kdy se u ní před více než patnácti lety registroval, hned jak začal studovat vysokou. To on k ní přivedl i Toma, když se k němu nastěhoval, aby nemusel jezdit přes celé město, kdyby náhodou. Přesto byl on stále pan Stránský a Tomáš zkrátka Tom.

„Je naprosto v pohodě,“ odpověděl.

„Tak si z něho vezměte příklad a jednou za dva roky přijďte alespoň na preventivku,“ vytkla mu už bez úsměvu. „Zítra po poledni si zavolejte pro výsledky, nabrali jsme vás komplet na všechno. Zatím paralen a odpočinek.“

Až venku v čekárně mu došlo, co by tím ‚komplet na všechno‘ mohla myslet, a nepříjemně ho i při té horečce zamrazilo. Že by? Blbost!!! Sebou si byl jistý a Tomem ještě mnohem víc. Jsme spolu tolik let, letělo mu hlavou, a ano, přestali jsme se milovat s ochranou skoro hned, ale já se testovat nechal a Tomáš byl ještě takové kůzle, to je přece naprostý nesmysl. Nemysli na to, Petře, ani omylem, přesvědčoval sám sebe, nebo možná ukecával ten vnitřní nepříjemný hlásek, který se zas jednou ozval v jeho nitru s otázkou: ‚A co kdyby přece jen?‘

Nevěděl, jestli by se vlastně neměl cítit uražený a změnit doktora, ale když tuhle svou myšlenku v autě svěřil Tomovi, ten jen pokrčil rameny:

„Buď rád, že je pečlivá. A smiř se s tím, pořád to bude spoustu lidí napadat, a doktora by asi i mělo, nemyslíš? Ale jestli ji chceš vyměnit, je to na tobě. Já rozhodně ne.“

„Tak samozřejmě, když ti říká ‚Tome‘!“

„Je vidět, že na umření nejsi,“ odtušil Tomáš a v duchu si pomyslel, že jiné už to nebude. Stále v Petrovi ten vlastnický pud zůstával, i když se projevoval jen v maličkostech jako právě teď, a jemu to pořád ještě dělalo i po těch letech radost.

„A hlavně neblbni, Petře, to je naprosto vyloučený.“

Doma se zas uložil dobrovolně do postele, a přestože dál neměl na jídlo sebemenší chuť, položil mu Tom na noční stolek ovoce a konev s čajem.

„Budu muset na zkoušku. A měl bych taky do školy na trénink, ale to se dá odvolat, kdyby bylo nejhůř.“

Ujistil ho, že nejhůř není, spolknul prášek a usnul, sotva za Tomášem klaply dveře.

Zkoušku Tomáš přežil jen díky letům dřiny a drilu, jak tak byl zvyklý pokaždé u tance vypnout a soustředit se jen na tu jedinou věc. Přesto i tak, v těch krátkých přestávkách, jeho myšlenky zaletěly k Petrovi. Co mu jen může být, přemýšlel, protože tohle pro něj bylo nové. Covidu se jim oběma podařilo úspěšně vyhnout, leda by měli tak lehký průběh, že by ho ani nepostřehli. U sebe si jednu dvě rýmy za tu dobu pamatoval, ale Petrovi přece nikdy nic nebylo. Budu muset zavolat Jerrymu, omluvit se za ten včerejšek, napadlo ho. A Báře, že v nejbližších dnech se patrně neuvidíme, stejně je podezřelé, že se už skoro dva týdny neozvala sama, ale aspoň se Petr psychicky vzpamatuje z posledního zážitku s těmi jejími raubíři, vzpomněl si na nedávnou situaci, kdy absolvoval další kondiční lekci řízení s Bárou a na Petra zbylo hlídání Fandy a Tondy.

„To máš za to, žes ho nenechal vyjezdit ty,“ smála se Barbora, když Petrovi předávala své syny s inventářem. Naštěstí těch několik hodin přežili všichni tři, děti i Petr, ale zatímco Bára si domů odvážela dva celkem spokojené kluky, Petr po jejich odchodu požadoval ‚mokrý hadr na palici, ticho a následně spoustu lásky‘, jak se sám vyjádřil.

Cestou ke škole tedy vyndal mobil a ťukl na Bářino číslo. Sotva stačil pozdravit a mírně jí připomenout, že by se taky mohla ozvat, i když se aktuálně nic neděje a nic nepotřebuje. Z rychlého proudu její řeči pochopil, že se naopak děje.

„Tos nemohla zavolat?“ zeptal se, stále ještě v klidu, přestože už ho napadlo, že třeba…, možná, i když s velkou nepravděpodobností…

„Nevím, co dřív, jeden se drbe už druhej tejden, druhej se akorát vyrazil, nevím, kde mi hlava stojí, posloucham po telefonu všemožný rady svý drahý máti, která mi je samozřejmě nepohlídá, a ještě ty pruď, Tome. Až budou v pohodě, tak se ozvu. Vy dva jste je už ale měli, ne?“

„No já jo, Petr nevím. Příště prostě dej vědět. A ahoj.“

Dvouhodinovku tréninku s dětmi tentokrát nepřetáhl ani o minutu a pak už spěchal domů.

Petra našel polospícího v posteli. Přisedl si k němu a jemně mu po pozdravu prohrábl vlasy. Když našel, co hledal, málem se úlevně rozesmál.

„Tak už vím, co ti nejspíš je, lásko. A určitě neumřeš. Spíš mi asi mládneš,“ nemohl potlačit svůj smysl pro humor, protože se mu především ulevilo. Tohle zvládnou a jakékoliv testy jsou naprosto zbytečné.

Petr se mezitím probral do stavu celkové příčetnosti:

„Tak to je fajn, že se bavíš, ale mně je dost blbě, jestli sis nevšiml!“

„Všiml, hlavně těch pupínků, co máš zatím jenom ve vlasech. Fanouš má už druhej tejden vysypaný neštovice, Tonda začal akorát teď. Můžete dát závod, kdo se z toho dostane dřív. Tys je ještě neměl?“

„Neštovice? To je přece dětská nemoc a určitě jsem je měl jako všichni.“

Tuto informaci jim paní Stránská potvrdila, ale zároveň jim také řekla, že i když je Petr už měl, může je ve výjimečných případech kdokoliv dostat podruhé a: „… kdybyste cokoliv potřebovali, tak se ozvěte. Máme chlapům říct, ať tedy o víkendu nejezdí?“

Tom ji ujistil, že určitě přijet mají, a Petrovi doporučil, ať se uklidní, když začal protestovat: „Tak za nima do Mýtin pojedu já.“

„Ty tam budeš platnej.“

„Makat tam nebudu, to máš pravdu,“ připustil Tomáš, když v duchu napočítal do deseti, „ale jestli jsou ty dlaždice rovně, snad poznám.“

Následující dva dny bylo Petrovi stále ještě špatně, ale jak mu postupně přibývalo puchýřků po těle, horečka odezněla a s víkendem se u něj dostavil určitý neklid, zvlášť když Tomáš do Mýtin skutečně odjel sám.

Navíc tím, jak se mu ulevilo a zároveň se venku oteplilo, začalo mu být fyzicky nepříjemně z jiného důvodu. Květen se přehoupl do června s venkovními teplotami blížícími se třicítce a on trčel doma, v rozpáleném paneláku, napatlaný pudrem a s upozorněním, že by to se sprchou natož s koupelí neměl příliš přehánět, dokud mu všechny ty otravné pupínky pořádně nezaschnou. Svědily jako čert a ani se nemohl pudrem obsloužit sám, protože nejvíc se mu jich vyrojilo na zádech, kam si nedosáhl. Musel proto strpět, aby ho mazal Tom, což mu na dobré náladě také nepřidávalo. Připadal si upocený, ulepený, zkrátka odpudivý tak, že ač byl dravě nadržený a tělo přímo volalo po uvolnění toho napětí, držel se zpátky, protože v tomhle stavu by ho Tom nejspíš nechtěl a on zas nechtěl slyšet jeho ne.

Pomalu zjišťoval, že dalším problémem je neudrbat se k smrti. Obzvlášť pod Tomášovým bedlivým dozorem, když se už nemohl ovládnout a začal se škrábat. To si potom po pátém šestém napomenutí připadal jako malé dítě. U notebooku mohl zaměstnat alespoň hlavu, ale po čtyřech měsících fyzické práce s údivem zjišťovat, že mu chybí i ta dřina, nemluvě o tom, jak ho štvalo, že se patrně se vším zpozdí a tím se posune datum jejich stěhování.  

Tomáš ho uklidňoval, že je přece jedno, jestli se přestěhují o měsíc později, hlavně aby byl v pořádku a ty prokleté neštovice se nezvrhly do pásového oparu.

„Stejně to máš z toho, jak ses poslední dobou přepínal, z práce na barák a znovu k noťasu do noci, to nikomu nepřidá. Takže budeš odpočívat a všechno ostatní pusť z hlavy. Žádná zátěž. Táta by ti určitě neposlal nějaký nemakačenky a já jim kdyžtak řeknu, co a jak.“

„Jasně, určitě máš skvělé organizační schopnosti stavebních prací,“ odsekl zhurta, až se po něm Tom překvapeně podíval.

„Možná tě to udiví, ale zrovna něco zorganizovat asi docela umím. Uhlídat dva řemeslníky mi přijde mnohem jednodušší než dvakrát do týdne dvě hodiny cepovat partu harantů, a to je s nimi to nejmenší. A teď ti jdu udělat oběd, protože na to si lidi neplatíš,“ odpověděl mu mile a klidně, ale Petra to neukonejšilo.

Naopak ten Tomův klid a úsměv ho po horkém víkendu v nečinnosti začaly vytáčet. A nijak tomu nepomáhalo, když mu Tom podstrojoval lehká jednoduchá jídla, většinou studená, protože kdo by se v tom vedru cpal. Ochutnal salát z červené čočky, gaspacho, krevety s avokádem, fazolky s krůtím masem a bylo to všechno výborné, ale přesto by si stokrát radši dal v Mýtinách na stavbě tlačenku s cibulí – na kterou už dávno nebyl zvyklý – a v hospodě pivo, jen aby se nemusel dusit ve vlastní šťávě doma.

Týden po tom, co zalehl, mu už fyzicky bylo úplně dobře, když nepočítal nové puchýřky, co mu zas vyskákaly. Stěhovaly se po celém jeho těle, někde už zasychaly, někde mokvaly, nebo čerstvě vyrážely. Byl to dost hnus, Tomáš mu sice donesl nějaké kapky, aby se k té smrti vážně neudrbal, přesto měl pocit, že příliš nezabírají a placebo efekt na něj nefunguje. Nejhůř se cítil, když oflekatěl v tříslech. Nejradši by si navlékl snad skafandr, protože už se hnusil i sám sobě, ale Tomáš si klepal na čelo:

„Jsi cvok, Petře, radši ty trenky sundej a nech to na vzduchu.“

Sám tu dobu vzhledem venkovnímu počasí trávil jen v kraťasech a to Petrovi při sexuální abstinenci dělalo čím dál větší problém. Sledovat ho, jak pobíhá bytem při úklidu, vidět štíhlé ohebné tělo, namakané svaly na nohou nebo pevný zadek jen pod tenkou vrstvou látky, protože s nějakým spodním prádlem se Tom v horku neobtěžoval, bylo jak předstupeň pekla, a ještě by měl být nahý! Bojoval v sobě s rozporem jako hrom, na jednu stranu by Toma při všem, co dělal, nejradši přinutil ty kraťasy sundat a lehnout na záda. Na druhou se jakémukoliv fyzickému kontaktu co nejvíc vyhýbal, protože při stavu, v jakém byla jeho pokožka, navíc bez pořádné sprchy, si říkal, že i Tomášovi musí připadat už totálně nechutný.

„Starej se o svoje oblečení, ano? Nejlíp si vezmi alespoň tričko, sakra,“ utrhnul se na něj.

Tom po něm hodil jen další ze svých zkoumavých klidných pohledů a pak řekl, že si na chvilku odskočí. Ještě za sebou ani nedovřel dveře a už by se mu nejradši omlouval. Tomáš přece za jeho sexuální schizofrenii nemůže. Tričko si na cestu pochopitelně vzal a po příchodu už si ho na sobě nechal. Přinesl kyblík vanilkové zmrzliny, Petrovy nejoblíbenější, a naložil mu pořádnou porci.

„Třeba trochu vychladneš, lásko.“

Prohrábl mu vlasy, které už po tom týdnu od posledního umytí taky nebyly nic příjemného, dal Petrovi polibek a přitiskl se k němu celým tělem.

„Přejde to a zas bude dobře. A pak ti dám čtyřiadvacetihodinovou povolenku dělat si se mnou, co chceš. Ať to stojí, co to stojí.“

On se se mnou opravdu nepohádá, uvědomil si Petr. Ne, i když já na něj vyjedu, neoplatí mi to stejně. Radši mě potýrá takhle a záleží na mně, jestli si příště dám pozor na pusu, nebo na tu jeho něžnou tyranii přistoupím. Ví, že nejvíc miluju to jeho naprosté odevzdání se mi, a tak mi ho za trest nabídne zrovna v téhle chvíli.

Večer už skoro usínal, když se k němu Tom přitulil:

„Já celkem respektuju, že teď nic víc nechceš, ale aspoň obejmout bys mě snad mohl, nemyslíš?“

„Ach jo, celý dni se na to snažím nemyslet. Jsi ještě víc sexy, než když jsme se poznali, a miluju tě. Proč mi to děláš tak zatraceně těžký, když víš, že teď to nejde?“

„Sice nechápu, proč by to nešlo… Ale má to něco do sebe, to těšení se, ne?“

I v té tmě okolo nich cítil, že se Tom určitě usmívá. Přitiskl ho tedy k sobě neštovice neneštovice. Rukou mu přejel po těle, až narazil na Tomův penis. Trochu tu jeho horkou tvrdost zmáčkl, až zasténal. A pak v sobě posbíral všechnu svou vůli a popřál mu dobrou noc. Taky si umím hrát, miláčku. A když tě to těšení tak baví, tak si ho taky trochu užij!

Ráno, sotva otevřel notebook, přesně věděl, co potřebuje pro tu svou celodenní povolenku. Dívat se přece potřeboval on, ne Tomáš.

Balíček mu kurýr doručil o dva dny později. A tak když mu Tom pomalu a pečlivě spočítal a namazal všechny ty puntíky na jeho těle – bylo jich přesně pětatřicet a Tom jen podotkl, že je má místo svíček na dortu k blížícím se narozeninám – přišla na řadu i černá páska přes oči. Tom se nejdřív smál, ale pak zvážněl a do nové hry se zapojil velice rád. Proč by taky ne, láska někdy může být i slepá, nepotřebuje vidět. Hlavně, že Petra zas cítil…

První Máje v Mýtinách se nakonec i bez Jerryho vydařily, přestože jabloně rozkvetly až o další týden později. Nebyl to pro ně pohled nový, viděli je už loni, i tak Tomáše znovu potěšila záplava nádherných bílorůžových květů.

„Měli bychom dojet pro Josefa, Petře, aby je viděl. Doufám, že ne naposledy, ale kdyby náhodou…“

„Máš pravdu, musí je vidět,“ souhlasil s ním Petr. A v duchu si pomyslel, že když si do života adoptovali Jerryho a Bíbí, proč by nemohli přibrat i jednoho dědulu. Stejně jako Tom už věděl, že nebýt neobyčejného osudu starého pána, nikdy by na takovém místě nebydleli.