Strašidláci – Diagonály II/1

*Někdy autorovi něco zkrátka nevyjde, protože sám neví, co vlastně chce. Proto ve výčtu jeho povídek bude čtenář Diagonály I. hledat marně. Přesto existují. Stačí proscrollovat na konec téhle povídky a podívat se, k čemu je přiřazena. Pro trochu větší přehlednost je od Valentýna po Raketu alespoň přímo před textem napsáno pořadí, ostatně stačí dodržet posloupnost, v jaké příběhy vycházely. Autor se tímto omlouvá, neb sice určitou mlhavou představu měl, ale zpočátku ho nenapadlo, že by toho nakonec napsal tolik. A už vůbec ho nenapadlo, že možná, třeba, ještě někdy…

Dneska naposledy, pomyslel si, když odemykal prázdný byt. Měl několik hodin na dobalení všeho, co ještě zabalit musel, ale věděl, že není nutné pospíchat. Po hektických měsících, které uplynuly, ani nevěděl jak, si docela klidně mohl dopřát pár minut tichých vzpomínek, než se dá do práce.

Venku bylo sucho, a proto se ani nezouval. Zvolna prošel přes předsíň do ložnice, kde už nebylo nic než velká postel s narychlo rozhozenou francouzskou pokrývkou, jak se jim ráno do poslední chvilky z toho vyhřátého bezpečného úkrytu nechtělo. Shodil kabát, pečlivě srovnal rukávy, přehodil ho přes pelest a podíval se z okna. Tenhle obrázek mu možná bude trochu chybět.

Z výšky šestého patra mohl dohlédnout až na věž katedrály na náměstí. Pak si uvědomil, jaký výhled ho čeká do budoucna. Dobrý to bude, ubezpečil sám sebe v duchu, mohl jsem říct jednoznačné ne, nezlobil by se na mě, určitě by to respektoval. Jenže já přece několikrát dal najevo, jak moc by se mi něco takového líbilo.

Že tím tak trochu doběhne sám sebe v tu chvíli, kdy svoje ano říkal, ještě zdaleka netušil. Protože pokud by se takového kroku měl někdo obávat, tak především on. Rozhodně ne ten, kdo s tím bláznivým nápadem přišel a prvotní nesmělou ideu svou buldočí zaťatostí za dobu jen o něco kratší než rok dovedl ke zdárnému téměř konci. Kdokoliv víc věci znalý by se nad jeho naivitou nejspíše pobaveně ušklíbl, protože tohle bylo všechno, jenom ne konec.

Tak do toho, Tome, pobídl se v duchu, ať je hotovo, než Petr přijede. Těch několik posledních drobností hravě zvládne do kartonových krabic vměstnat sám. Deku a polštáře, prostěradlo, ručníky a dva kartáčky s pastou, sprchový gel, kartáč na vlasy, holicí strojek. Několik kousků oblečení. Zas jednou ho napadlo, že to triko by s chutí hodil rovnou do popelnice, jenže patřilo k jednomu z nejoblíbenějších jeho miláčka a také to na něm bylo vidět. Z kuchyně rychlovarnou konvici. Poslední hrnky, do kterých ráno udělal čaj. Vypili ho narychlo a ve stoje u kuchyňské linky, než se Petr vydal do kanceláře a on do divadla na zkoušku. Chvilku ty dva kousky porcelánu podržel v ruce, potom je se sotva znatelným úsměvem vrátil na místo, kde stály několik předchozích let. Vedle nich postavil i dózu s anglickým čajem. Možná oboje přijde novým majitelům bytu vhod.

Zkontroloval čas a napsal krátkou zprávu, že už má hotovo a čeká. Nakoukl do vyklizeného obývacího pokoje, hlavou se mu mihla vzpomínka, jak to tady ještě nedávno vypadalo. Kolikrát se tady milovali? Teď ta prázdná místnost působila neosobním chladným dojmem. Radši se vrátil do ložnice, skopl boty a natáhl se oblečený na postel. Nevadí, stejně skončí na smetišti. Jediná věc, na které Petr trval, že se s nimi rozhodně stěhovat nebude. Podle jeho názoru měla za těch osm let jejich vztahu svoje bohatě odslouženo.

„Radši nám vyber nějakou novou a větší,“ prohlásil, když se rozhodovali, co ano a co ne do nového domova. A on poslechl a vybral, jak si tak se svou estetickou fantazií dokázal představit, co a jak by chtěl, mnohé Petr nechal na něm. Bylo mu vcelku jedno, jestli ložnici bude mít laděnou do modra nebo oranžova – ani jedno by ovšem Toma nenapadlo. Všechno viděl v čistě přírodních tónech, jak taky jinak zrovna tam. Ale rozloučili jsme se s ní docela hezky, usmál se při vzpomínce na uplynulou noc. Zase jednou převzal při milování vedoucí roli, protože na Petrovi bylo poznat, jak moc je unavený, už když ho vyzvedával v divadle. To včerejškem nejspíš jednou provždy skončilo. Tak snad se za tím volantem skutečně nikde nevymlátím, když mi to tak často prorokoval, pomyslel si sebekriticky, protože svou nechuť k řízení sice občas zveličoval, ale skutečně ho to nikdy nebavilo, jen teď už nebylo zbytí, i když díkybohu za Jerryho geniální nápad a Bářinu bezbřehou trpělivost. Pokud by býval Petr věděl, co se tou její silvestrovskou návštěvou spustí, nechal by ji vůbec přejít přes práh? To byla otázka, kterou si občas v uplynulém roce kladl, a ačkoliv věřil, že už zná Petra dokonale, poprvé po dlouhé době si nebyl odpovědí jistý. Doufal, že ano, to prozatím muselo stačit…

Kdyby se Petra po onom silvestrovském veselí v baru zeptal, jak se mu ten večer líbil, odpověděl by, že nakonec docela hodně. Nikdo z těch lidí okolo nich, včetně Jerryho puberťáků, mu nebyl nesympatický, bavil se dobře, a proto ráno poté byla jediným problémem Raketa vyspávající na jejich gauči v obýváku. Na tenhle den měl naprosto jiné plány. Chtěl se pomilovat s Tomem, válet se a odpočívat, když jim to tak úplně nevyšlo den předešlý, odpoledne se jít projít k řece a třeba už začít plánovat další kus léta na vodě. S Danem předběžně domluvený byl alespoň na termínu. Tohle mu ovšem poněkud hatily rovnou dva fakty: probudil se sám – Toma našel v kuchyni u vaření silné česnečky, a potom neprobuditelná Raketa. Mohl na ni mluvit jakkoliv, ani se nehnula.

„Nevypadala, že se zlila až tak,“ ucedil na její adresu, než dal Tomášovi letmou pusu na tvář a objal ho rovnou u sporáku.

„Neblázni, mám ruce od česneku,“ mírně ho tělem odstrčil a Petr si jen povzdechl. Na prstech jedné ruky by mohl spočítat, kolikrát se mu Toma za celou dobu povedlo přesvědčit, aby se pomilovali právě tady. Tak to by to rovnou mohl zahrnout do novoročních předsevzetí. Vojet toho kluka přímo na kuchyňské lince.

„Myslíš, že bude schopná odjet v nějakou rozumnou dobu domů?“

„Měla by vystřízlivět, než sedne do auta. A podívej se na ni. Vypila toho víc než ty, a navíc má tak sotva padesát kilo. To bude na dlouho.“

„Zatraceně, co s ní budeme dělat?!“ Zoufalství v Petrově hlase bylo tak nefalšované, až se po něm překvapeně ohlédl.

„Necháme jí vyspat, naleju do ní tohle,“ ukázal na bublající hrnec, „no a pak ji odvezeš domů, ne? Nic složitýho.“

„Myslíš, že tady bude chtít nechat auto?“ zeptal se pochybovačně na první věc, která ho logicky napadla.

Tom pokrčil rameny: „Tak pojedete jejím.“

„A vrátím se jak asi?!“

„Pěšky?“

„Dvacet kiláků, to těžko,“ odsekl a sledoval, jak se Tom snaží potlačit smích. Zas jednou nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo jenom provokuje. Nejspíš to druhé, i když u Tomáše nic nebylo nemožné. Novoroční dvacetikilometrový pochod odněkud z horoucích pekel by zřejmě přežil bez větších útrap. Ale Tomáš mu poskytl i jiné řešení, ne že by bylo příjemnější.

„Nebo jí odvezu já, ty pojedeš za námi a stáhneš mě zpátky. Vyber si.“

„Nic takového, jdu ji vzbudit, a ať si nějakýho řidiče sežene!“

„To bude extra dneska každej nadšenej. Můžeš zkusit želvy.“

„Vidíš, to mě nenapadlo,“ usmál se na něj, protože na penězích mu v tu chvíli nezáleželo. Klidně to zaplatí, jen aby už ta holka byla pryč. Na mobilu vyťukal heslo do vyhledávače a zklamaně protáhl obličej: „Jezdí až od pěti.“

„Tak to už nejspíš Bára bude v pohodě a odjede sama,“ nevzrušeně zkonstatoval Tom a otočil se zpátky k dění na sporáku.

Jemu je to tak krásně jedno, pomyslel si trochu frustrovaně, navíc začínal pociťovat mírnou rozmrzelost, protože ani jedna z možností, které se před ním rýsovaly, se mu nelíbila. Nechat ji tu podstatně delší dobu, než si přál. Odvézt ji a sám domů nejspíš doletět. Pustit Tomáše za volant, ať už jejího tourana nebo jejich Lejdyny.

„Nejezdí tam od nich něco?“ napadlo ho, že v nouzi nejvyšší existuje také něco jako veřejná autobusová doprava.

„Z Mýtin a na Novej rok? Tak to asi těžko. Sama říká, že to je prdel světa, a nemám důvod jí nevěřit.“

„To je fakt skvělý!“

Tom jen zavrtěl hlavou, vypnul plyn pod hrncem, ze kterého se linula libá vůně česneku a majoránky, a znovu se na Petra otočil: „A co se děje tak hroznýho, spěcháme někam? No tak je tady, je to kámoška, opila se s náma. Říkala, že dlouho nikde nebyla, tak holt se trošku utrhla ze řetězu. Tobě se to nikdy nestalo?“

Tak stalo, chtěl odseknout, ale…

„Nehádáte se kvůli mně, že ne?“ ozval se ochraptělý dívčí hlas. Bára. Ve dveřích kuchyně, kolem sebe deku místo županu, na obličeji rozmazané zbytky líčidel, místo vkusného uzlu medově blond vlasů spíš vrabčí hnízdo.

Ta holka je vážně krásná i takhle, pomyslel si Tom, zatímco Petr polykal svá další naštvaná slova. Nechtěl před Bíbí vypadat jako totální pitomec a morous, přestože jemu bylo naprosto ukradené, jak ta holka vypadá.

„My se nikdy nehádáme,“ odvětil proto rychle, „ono to tady s tím zrzavým poděsem dost dobře ani nejde.“

„Špatná formulace, lásko, já osobně se nikdy nehádám,“ zasmál se Tom a odsunutím židle od stolu dal Báře najevo, ať si sedne. „Nejdřív polívku nebo kafe?“

Zarazilo ho to, protože nikdy neměl pocit, že by to bylo až tak jednostranné: „A já snad ano? Máš pocit, že jsem nějak konfliktní typ?“

„Ne, nejsi, stačí?“

V tom tónu hlasu bezpečně poznal, že Tom mluví vážně, a stačilo mu to, naštěstí. Už uklidněný přisedl k Báře a nechal si naložit plnou misku. Stejně se mu dávno sbíhaly sliny. K vyřešení otázky, co s tou holkou zatracenou, se mohou vrátit až později. Nakonec se ukázalo, že Báře vůbec nevadí nechat auto u nich před domem protože: „… neřeš, Léňa a Bobi se sem večer se mnou otočí. Hlavně musím kluky vyzvednout včas, ať máma moc nepyskuje.“

Tím bylo dané, jaký program jim na dnešek zajistila. Krátký novoroční výlet do vesničky, kde sice několikrát v minulosti oba byli, ale kde krom Báry a jejích synů neznali živou duši a kterou sama Bíbí nazývala prdelí světa. Tak super! Nutno říct, že Barbora s tímhle svým tvrzením nebyla až tak daleko od pravdy.

Obec Mýtiny leží stulená téměř celým svým obvodem mezi lesy něco málo přes dvacet kilometrů jihozápadně od města, kde Tom s Petrem bydleli. Není moc velká, sotva čtyři tucty starších rodinných domů, několik obecních bytovek – z nichž jedna funguje jako dům pro seniory s pečovatelskou službou – a necelé dvě desítky novostaveb v severozápadním cípu obce. Úředně Mýtiny patří pod trochu větší, čtyři a půl kilometru vzdálené Paseky. Tyto dvě vesnice spadají pod jedno obecní zastupitelstvo s jedním starostou.

Zatímco v Mýtinách není nic dalšího, Paseky jsou na tom s občanskou vybaveností o mnoho lépe. Dva obchody s potravinami, škola a školka, lékař pro děti i dospělé, ale hlavně to nejdůležitější, co bývá středobodem každé takové vsi. Typická venkovská hospoda.

Nic z toho samozřejmě Tom ani Petr nevěděli, když s už zcivilizovanou Bárou krátce po poledni sedali do auta, Petr pochopitelně za volantem, a vyjížděli směr jihozápad. A také vstříc svému dalšímu osudu, aniž by to kdokoliv z nich tušil.

Fandu a Tondu vyzvedli právě včas, první esemeska, kde se courá, Báře cinkla, když z hlavní zabočili k řadě rodinných domů. V jednom z nich Barbora vyrůstala. Děti už měla připravené, proto se zdrželi jen minimálně. U sebe před domem je Bára samozřejmě pozvala dál a oni šli. Tomáš proto, že doopravdy chtěl, na zadním sedadle Lejdyny s malým Františkem zapředl důležitý rozhovor o včerejším ohňostroji, a Petrovi pomalu docházelo, že tenhle den se bude i nadále vyvíjet úplně jinak, než by býval chtěl. Ale co s nimi všemi asi k čertu má dělat? Plán, že se zdrží jen chvilku, zhatil malý Fanouš. S dětskou nevinností se zeptal, jestli strejdové taky půjdou na procházku, že babi je nechala spát dlouho, když šli pozdě, a že on po obědě přece už spát nemusí.

„To záleží na nich,“ odpověděla mu Bára a Petr si jen sarkasticky pomyslel, jak je hodná, když to s Tomášem oba nedostanou rovnou befelem.

I Tom se zachoval diplomaticky, když prohlásil, že rozhodnout musí Petr, jelikož je řidič a někdo je domů odvézt musí.

Na Fandovu reakci Petr připravený nebyl ani trochu. Nikdy v životě by ho totiž nenapadlo, že se na něj cizí dítě doslova vrhne, vyleze mu na klín, jak tak seděli na Bářině pohovce, vezme ho kolem krku a nenuceně mu oznámí, že jít musí, protože musí něco vidět.

„Půjdeš, že jo. Já chci vidět strašidláckej dům. Prosíííím, strejdo…“

„Nemel nesmysly, Fanouši, není to žádnej strašidláckej dům, jenom tam už skoro dva roky nikdo nebydlí.“

„Ríša říkal, že tam straší, a proto tam nepůjdem,“ trvalo si dítě na svém a Bára si povzdechla.

„Vezmi Tondu do pokojíčku a sundejte si mikiny. Pomůžeš bráchovi, viď, chlape?“

Fanda trochu neochotně slezl Petrovi z klína, ale Toníka za ruku vzal a do pokojíčku odvedl. Bára ještě přivřela dveře, než se otočila k nim.

„Pitomec, línej jít s nima ven, tak radši nakecal Fanoušovi, že tam straší. Přitom je tam nádherně. Já to tam miluju od dětství. Kdybyste chtěli, je to vážně hezká procházka. Tondu bych vzala do sedačky a… do prdele, to je vážně ale kretén!“

Zas vypadala, že má slzy skoro na krajíčku, a Petrovi jí v tu chvíli bylo znovu líto. Podíval se na Toma, jeho výraz, už ne tázavý, spíš zamračený. Určitě ho napadlo to samé, že by si ten kluk takový výlet nejspíš zatraceně zasloužil a že je něco vážně špatně, když o to prosí dva naprosto neznámé dospěláky. Čert vezmi celého Ríšánka.

„Půjdeme,“ řekl proto i za Tomáše a jen sledoval, jak se Tom pousmál a malinko přikývl.

Cestou mírně do kopce jim Barbora povyprávěla, kam je to vlastně Fanouš vytáhl:

„Bydlel tu takovej zajímavej týpek. Dneska už je mu skoro k devadesáti, myslím, a je někde v LDNce nebo důchoďáku už jakou dobu. Manželka mu umřela už kdysi dávno někde v cizině, děti nikdy neměli, co vím. Sem za ním jednou za čas přijela jenom nějaká praneteř nebo tak něco. Než se narodil Toník, tak si tam v tom svým království zlámal nohu, hodně blbě, v krčku. Nejít kolem jeden soused a neslyšet ho, tak by tam dědula nejspíš pošel někde pod stromem. No možná by to pro něho bylo lepší, protože už se tam asi nikdy nevrátí. Byl do toho místa blázen. Nevím úplně podrobnosti, ale do toho sadu na jabka jsme mu jako děcka lezli celá parta z vesnice. Vlastně z obou, je to skoro napůl cesty mezi Pasekama a Mýtinama. Dodneška si pamatuju, jak nadával. Ale taky si pamatuju, jak jednoho z tý naší bandy chytil a nic mu neudělal. Ten kluk – už tu nebydlí – nám potom vyprávěl, že mu řekl, ať si klidně přijdeme natrhat, že to bude lepší, než abysme tam lezli přes plot a rvali to nezralý, bylo nám blbě, a ještě mu ty stromy polámali. No a my tam opravdu potom párkrát ještě zašli, jenže už to nebyl ten adrenalin, že děláme něco zakázanýho, tak nás to brzo přestalo bavit. Navíc se postavilo koupaliště kousek za Pasekama, tak jsme pak na kolech jezdili přes léto radši tam.“

„Takže jsi kradla jablka, jo?“ zasmál se Petr a ani se tomu moc nedivil. Sám si pár vypleněných zahrad v okolí z dětství na chalupě pamatoval a k Raketě mu něco podobného docela sedělo.

„Tak nemusíme to probírat úplně nahlas,“ zasmála se i Bára a pohodila hlavou k Fanoušovi hopkajícímu pár metrů před sedačkou s Tondou.

„Maminka nekrade, maminka chodí do práce, abysme měli penízky,“ ozval se přesto Fanda a potvrdil tak Bářinu nevyřčenou obavu. Vážně měl uši všude.

„To víš, že je máma prima,“ ujistil ho Tom a přidal do kroku, aby Fandu došel. Dětská dlaň mu do té jeho vklouzla nenápadně a sama.

Opustili poslední domy a chodník, dál jen prašná cesta opisující široký oblouk. Z jedné strany les, z druhé táhlá louka, stále mírně nahoru.

„Od Pasek z druhý strany tam vede lepší cesta, ale taky žádná dálnice. Je to spíš na teréňák než na sporťák. Za chvilku jsme tam.“

Po několika dalších minutách chůze se před nimi vyloupl plaňkový plot a za ním…

Ty stromy musí vypadat úžasně, když všechny rozkvetou, pomyslel si Tom a dokázal si živě představit jejich bílorůžovou krásu…

Ten barák nevypadá špatně, ale už je na něm trochu vidět, že v něm nikdo nebydlí. Minimálně okna by nejspíš Tomáš okamžitě zuřivě vydrbal, napadlo Petra, a Markéta by určitě našla, co se na něm dá vylepšit. I architekti mívají nemoc z povolání. Ale pochválila by, že k tomu lesu z druhé strany docela ladí.

V létě sem vezmu kluky, ať si tu zkusí nakrást pár jablek, umínila si Bára, určitě by to starýmu Brunnerovi nevadilo…

„Co je tady napsaný?“ zeptal se Fanouš a ukázal o kus dál.

Bílá plachta na plotu přitáhla zraky jich všech.

„Že už by umřel?“ podivila se Barbora, když Fandovi přečetla nápis NA PRODEJ a telefonní číslo. „Tak to abysme se fakt šli podívat dál, když to ještě jde.“ S těmi slovy vzala za kliku na brance, a aniž by se zajímala, jestli ji Petr a Tomáš následují, projela se sedačkou s Tondou dovnitř, Fanda jí šel v patách.

„Tak jdeme, ne?“ podíval se Tom na Petra, „jestli nás chytí, tak se z toho Baru určitě vykecá…“ Při průchodu brankou mu po těle přejel šimravý pocit chladu a horka zároveň. Až se malinko zachvěl. Ale nebyl to pocit nepříjemný, spíš vzrušující, jak zas jednou dělá něco trochu bláznivého. Vniknout na cizí pozemek asi není standardní novoroční událost.

Prošli podél domu, za ním stará stodola a stromy, stromy, stromy, v řadách jako vojáci, s holými větvemi trčícími vzhůru k nebi, jako by už prosily o jaro. Petr by rozhodně neřekl, že je tam nádherně, ale prostor okolo domu určité kouzlo měl. Stodola mu na chvilku připomněla tu, která kdysi patřila k chalupě. Jeho otec ji tehdy zboural, na co by jim taky byla, ještě by i na ni památkáři mohli vztáhnout svoje pařáty a šindele by nejspíš museli vyrobit vlastníma rukama, postaru a za svoje. Jestlipak v téhle zbyly parny a mlat? Ten dům působí neobydleně, ale celkem udržovaně, ale tohle, tohle stavení vypadá, jako by na něj nikdo nesáhl možná sto let, letělo Petrovi hlavou, Markéta by byla nadšená. Odpověď na tyhle své nevyřčené otázky ovšem nemohl dostat, velký visací zámek na vratech stodoly se tvářil bytelně a nekompromisně.

Ještě chvilku se potoulali mezi stromy, došli téměř až k malé zadní brance.

„Za tím plotem je strž, dá se tam projít přímo do lesa, ale je to trochu o hubu,“ vysvětlila jim Bára a pokračovala, „no a teče tam potok. Ten se pak v Pasekách vlejvá do jednoho z rybníků.“

„Rybníky, jo? Věděls to, Petře? Je tady fakt krásně, skoro jako tam u vás na jihu.“

S tím tak úplně Petr souhlasit nemohl, ale… hezky tam bylo.

„Tak snad to tady novej majitel moc nezplundruje,“ zašklebila se Bíbí, „stejně je to divný. Neslyšela jsem, že by umřel. A tady ví každej o každým i to, co se nikdy nestalo.“

„Určitě se to dozvíš,“ ujistil ji Petr, protože sám podobnou vesnickou zkušenost z útlého mládí měl. Mohl stokrát tvrdit, že tu králíkárnu Procházkovi nevybrali, jejich táta to věděl dřív, než s Maky vůbec došli na zápraží chalupy.

„To to vyhlásí místním rozhlasem?“ podivil se Tom.

„Jsi vážně městský dítě, miláčku,“ povzdechl si Petr. A Raketa se usmála: „Když chceš tady něco vědět, zjistíš všechno na jediným místě. Nemáte hlad kluci?“ Do téhle své otázky zahrnula i svého staršího syna, zřejmě protože ten jediný odpověděl: „Velikej, mámo.“

„Kecálku,“ pohladila Bára Fanouše po hlavě, „vždyť jste s bráchou u babi obědvali. Ale když budete hodní, tak by možná nějaká palačinka v Paříži být mohla.“

„Se šlehačkou,“ přikývlo dítě.

„Já nehodlám opustit republiku ani kvůli palačince,“ ozval se se vzácným projevem humoru Petr, přestože mu bylo jasné, že do Francie se asi nechystají. Nejradši by samozřejmě jel domů, hodil Tomáše do postele, ale…

„Neboj,“ ubezpečila ho Bára, „dojdeme pěšky. Paříž je hospoda v Pasekách. A takovej guláš, jakej dělá Kája, jsi ještě nejedl.“

„Tím je to dané, za kýbl guláše půjde Petr světa kraj,“ odtušil suše Tom a pak se rozesmál. „No nekoukej, vždyť je to pravda.“

Tak byla, co už.

Prošli brankou zpět, Tom se ještě otočil, přejel očima dům, sad i les v pozadí. A znovu ten šimravý pocit uvnitř i vně těla. Není tu jenom krásně, má to tady něco, něco… těžko se mu pro to hledalo správné slovo. Možná by se dalo říct, že tohle místo má zvláštní fluidum, atmosféru. Teď v zimě tou nahou strohostí bez zeleně doopravdy skoro strašidelnou.

Barbora na další cestu vyndala malého Tondu ze sedačky se slovy, aby se taky trochu prošel, že aspoň potom bude zas v klidu sedět u stolu, a Toma jen napadlo, že asi není nejvhodnější tahat takhle malé děti do jakéhokoliv restauračního zařízení. Nemusel se ovšem bát. Sotva vkročili do útulného tepla, obklopilo je téměř rodinné prostředí. Dřevěné obložení stěn, stejně tak stoly a židle, stará kamna, vysoký výčepní pult. Za ním rozložitá žena středního věku s bujným poprsím a výraznými ústy. U podlouhlého stolu s nápisem „pro štamgasty“ hned za dveřmi tři pánové, zcela jistě dávno po šedesátce, několik dalších hostů u ostatních stolů, většina pivo před sebou. Tomáše překvapila naprostá absence žen a dívek v tomhle uskupení, zato ho vůbec nepřekvapilo, jak všichni s příchodem Báry ožili. Nebyl mezi nimi jediný chlap, který by se neotočil, nepodíval a hlasitě ji nepozdravil.

Od stolu starousedlíků na ni jeden z dědků mávl, ať si přisedne k nim, a když řekla, že má společnost a že se to nehodí, jen bouchl pěstí do desky stolu: „Ale kuš, Barunko, koukejte sednout a povídej. Co ty, co ty tví zbojníci? Prý jsi toho přivadrovalce vykopla…“

Hospodská u nich byla dřív, než se stačili pořádně usadit: „Ahoj Baruš, nemám zavolat Páju, ať vezme kluky nahoru?“

Bára se na ni vděčně usmála a Fanouše ujistila, že o palačinky nepřijde, a když se Fanda ubezpečil, dvakrát, že mu je teta Kája skutečně udělá a doopravdy nahoru přinese, odhopkal s Tondou a dívkou, na kterou hospodská křikla do zázemí hospody, celkem ochotně.

„Máš štěstí, největší frmol už je pryč a zas přijdou až navečer, spiťaři. Tak co si dáte?“

Petr si objednal nealko pivo, Bára kolu, jen Tomáš mlčel. Fascinovaně zíral částečně na hospodskou, částečně na prostředí, ve kterém se ocitl, a připadalo mu, jako by se nacházel v jiném světě. Nikdy do hospod moc nechodil, na konzervatoři ani později, když už tančil v divadle. S Petrem pak navštěvoval poněkud jiné podniky. Jeho miláček měl pravdu, Tom byl doopravdy veskrze městské dítko, přírodu a zvířata rád měl, ovšem s tou romantickou představou, jakou často lidé z měst mívají. Že je realita někde jinde, neměl z těch občasných útěků někam ven a z vody ještě čas zjistit.

Jak tak dlouho nic neříkal, hospodská se mezitím, aniž by si něco objednal, otočila a za chvilku jim nesla objednávky. Před něho postavila beze slov půllitr piva s perfektní pěnivou čepicí. Chuť na něj neměl po předchozím večeru ani trochu, ale když jeden z dědulů u stolu prohlásil mírně výhružným hlasem, že se tu čepuje nejlepší pivo široko daleko, s povzdechem uchopil sklenici a napil se.

Barbora už ze sebe sypala novinky svého života, je dva představila jako svoje kamarády, jen tak mezi řečí, a nijak dál to nerozebírala. Petr připomněl ten guláš a to už se Tom trochu probral. S díky odmítl, ale Petr ať si klidně dá. Když pak cítil tu vůni, malinko zalitoval, hlavně proto, že guláš nebyl se šesti, ale s tmavým chlebem, který voněl možná ještě lépe než to maso a vypadal jako před chvílí vytažený z pece. Místo toho před ním přistál další půllitr, přestože v tom prvním měl ještě dobře čtvrtinu. Pohlédl na hospodskou: „Děkuju, ale další už prosím vás ne.“

„Fajn,“ přikývla, „Barčo, všechno máte, kdyby někdo chtěl pivo, tak to natoč, lístky maj na zdi. A s panákama ať prostě počkaj. Jdu udělat ty palačinky.“

„Běžně tady roznášíš pivo?“ zeptal se Tomáš a nechápal už vůbec nic.

„Běžně ne. Ale byla jsem tu v prváku na praxi. Dalo mi to víc než celej zbytek hotelovky,“ mrkla na něho a ztišila hlas, „neřeš to, to by vážně bylo na dlouhý povídání. A my přece chceme vědět něco jinýho.“

Otočila se zpátky: „Pane Jandečka, jak je to s Brunnerem? Jsme dneska byli u sadu a je tam cedule, že je to na prodej. On umřel?“

„Ale prd, co by umíral. Objevila se tam už před pár dněma, tak mu tudle Vojta volal do tý Prahy, kam ho zašantročila ta důra. Dědek je živej až moc. Nadával prej jak špaček, a že než by to dostala, tak to radši střelí a prachy spálí. No já bych věděl o lepším způsobu, co s nima.“

„To každej, Vincku. Von je trochu blázen, to víme všichni, ale taky víme všichni proč, že jo.“

„No jo, nejdřív náckové, pak komouši, neměli to snadný…“

„A co potom, když se vrátil. Tahání po soudech, aby dostal, co mu patřilo. Má nárok na to svý podivínství.“

Zřejmě nějaký zajímavý lidský osud, pomyslel si Tomáš, možná že ani není tak nepochopitelné, že jsem tam cítil tak zvláštní vibrace. Nebo si jenom něco namlouvám, protože se mi tam doopravdy líbilo.

Petr se mezitím docpal gulášem, a ač i jemu by historie toho místa připadala poutavá, aktuálně ho zajímalo pouze to, aby už s Tomášem byli doma. Že by onen dům koupili, ho nenapadlo v autě cestou domů. Ani když se vpodvečer toho prvního dne roku konečně s Tomášem pomiloval. Ten nápad přišel až o pár dní později, když s Tomem slavil sedmé výročí jejich vztahu. A na něco se v žertu zeptal. Odpověď ho nepřekvapila, Tomovy názory a postoje na určité věci znal. Přesto ho to rezolutní NE zabolelo.

Tím okamžikem se v něm spustila lavina emocí a otázek, jaký ten jejich vztah vlastně je. V létě na vodě si porozuměli dokonale, to jistě, jen si nebyl jistý, jestli jim jeden společně strávený týden v roce při sdílení něčeho, co on miloval dávno a Tom se to díky němu naučil mít rád také, bude stačit i do budoucna. Vztahy se přece musí nějak vyvíjet, někam směřovat. Mělo by se v nich něco budovat.

Kdyby si najal nějakého vztahového kouče, patrně by se mu dostalo poučení, že jsou spolu, on a Tomáš, právě tak dlouho, aby ta prvotní fascinace fyzičnem trochu opadla. Na tom ztroskotá mnoho vztahů. A tak Petr, ač by si to nedokázal pojmenovat a zařadit, podvědomě hledal něco, co je ještě víc semkne. Něco, co budou muset dělat spolu, i když to občas bude k vzteku, i když se kvůli tomu někdy pohádají – a ani Tomova trpělivost není bezbřehá. Zkrátka nějaký společný projekt.

Když tohle svěřil Báře, na niž se obrátil, protože ji při té koupi potřeboval, jen se ušklíbla a prohlásila: „Pořiďte si dva tři haranty a máš společnej projekt na celej život.“ Tak daleko ovšem Petr zacházet nechtěl. Přece jen zažil svou neteř a synovce a Fanda s Tondou ho do extáze také nepřiváděli.

Náhodnému pozorovateli by Petrovo rozhodnutí koupit ten ‚barák zatracenej‘, jak ho později mnohokrát pojmenuje, přišlo možná jako akt, kterým si Toma tak trochu kupuje. Toho se Petr i obával, že to tak Tomáš bude brát. Ale Tom zrovna na tohle ani nepomyslel. Se schopností pochopit a rozšifrovat zákruty Petrovy duše mu bylo jasné, že Petrovo rozhodnutí vyplynulo z úplně jiných důvodů, než aby si ho koupil. To přece dávno nemusel, byl jeho téměř od začátku.

A proto už další NE neřekl. Zbývalo jen doufat, že toho svého druhého bláznivého rozhodnutí nebude nikdy litovat. Toho prvního – začátku jejich vztahu – zatím nezalitoval ani jedinkrát…

Málem usnul, jak si tak v mysli putoval vzpomínkami. Naštěstí ho probudil zvuk klíče v zámku. Vyšel Petrovi do předsíně naproti.

„Ahoj, projdeme si to tu ještě spolu?“

„Čau,“ vtiskl mu polibek na tvář, „jestli chceš.“ Pokrčil rameny na znamení, že je mu to vážně jedno, a následoval Toma. Jemu samotnému v tu chvíli neurčitý sentiment podivně stiskl hrdlo. Prožili jsme toho tady hrozně moc, pomyslel si a vzal Toma za ruku.

V kuchyni při pohledu na kuchyňskou linku ho něco napadlo.

„Už tady nikdy nic vařit nebudeš, víš to?“

„No vím, a?“

„Tak mě tak napadlo, víš, když jsme to v noci trochu odbyli a ty už tady nemáš důvod mě odstrčit…“ Kývl hlavou ke kuchyňské lince. A nemohl si nevšimnout, jak Tomášovi pobaveně zajiskřilo v očích, když si začal knoflík po knoflíku rozepínat košili. Odhalil světlou pokožku, na ramenou posetou drobnými pihami. Pořád je to ten nejkrásnější kluk, jakého jsem kdy měl, uvědomil si Petr.

„Pokračuj,“ pobídl ho tiše, „ale nespěchej.“ Chtěl se dívat. Jako vždycky.

O několik desítek minut později vzali krabice, vměstnali je do úložného prostoru Lejdyny a vyjeli. Na velkém parkovišti na kraji města Petr zastavil.

„Tak dělej, tady už můžeš, když měl Jerry tak báječnej nápad, že když se ti blbě jezdí po městě, tak to přece vždycky můžeš nechat stát někde na kraji a zbytek dojet tramvají. Že tě to furt baví.“

Nebavilo ho to ani takhle, stále ještě si živě pamatoval svou první jízdu s Raketou po boku, když se nabídla, že mu bude dělat lektorku cvičných jízd. Ještěže Petr o tom, jak proběhla, neměl ani páru. Asi by se nestěhovali nikam. Ale přikývl a místa si vyměnili. Moc dobře si totiž uvědomoval, že někdy, ve zcela výjimečných případech, nebude dělat jenom to, co ho baví. Ani Petr v uplynulém roce nedělal všechno jen pro svoje potěšení. Dělal to pro ně a z lásky. Důkaz silnější než stokrát vyřčená fráze, kterou mezi sebou oni dva nikdy moc nepoužívali.

„Radši zavři oči, lásko. A miluju tě. To jen pro jistotu, abys to věděl,“ řekl se svou typickou ironií a pak už sešlápl plyn a pokusil se zařadit jedničku.

Naopak, ty pako, chtělo se mu zařvat, ale pak se v duchu napomenul. Je to jenom necelá, trochu strašidelná půlhodina, to se dá přežít, když už se rozjede, tak to není tak hrozné. Orientaci v prostoru má a pravidla zná. Přesto ty oči skutečně u Tomášova manévrování při otáčení auta zavřel. Naštěstí jeho miláčkovi nakonec došlo, že bez vyšlápnutí spojky tam tu rychlost prostě nenarve.

V novém domově je čekala Bára s teď už téměř šestiletým Fandou a tříletým Tondou. Ne že by se jim tam vnutila, ale Fanouš nedal jinak, než že musí vidět na vlastní oči, že se tam nakonec doopravdy nastěhovali.

„Zatopeno máte a přinesla jsem vám koláč,“ řekla jim Bíbí a pokračovala, „tak jdeme, Fando, vidíš, že jsou tady. A budou teď mít práci a ne čas si s tebou hrát.“ Slovo práci malinko zdůraznila a rozpustile na ně mrkla. Dál zůstávala sama, ale těm dvěma jejich lásku přála bez výhrad.

„Jo,“ přikývlo dítě, „budou bydlet ve strašidláckým domě, takže jsou strašidláci. Ale i strašidláci můžou bejt hodný, že jo?“

„Samozřejmě, že ano,“ ubezpečil ho Tom, zatímco Petrovi probleskla hlavou myšlenka, že kdyby byli trochu méně hodní, možná by to nebylo až tak na škodu. Tak tedy strašidláci, vlastně by to mohlo být i horší…