Přebíjená

DIAGONÁLY I/2

Díval se na Toma, jak probírá věci ve své skříni. Tak to nebude asi úplně nejideálnější sobota. Týden do Velikonoc a každoroční šílení s jarním tříděním a úklidem. Pokaždé to samé, už si za ty roky vlastně měl docela zvyknout. Na jeho trochu až úchylku každý rok obměnit šatník.

„Nemohl by ses na to pro jednou vykašlat?“

Ale věděl, že nevykašle, a Tom mu to vzápětí potvrdil: „Nemohl, taky bys měl probrat ty svoje hadry. Nebo to udělám sám.“

„To ať tě ani nenapadne.“

„Jasný, pár triček si ještě pamatuju z doby, kdy jsme spolu začali chodit.“

Chozením se to doopravdy moc nazvat nedalo, ale nekomentoval to, když to tak Tom chtěl nazývat, proč ho při tom nenechat.

„A až to půjde, tak si koupíš nový oblek a kravatu, abys za mnou do divadla taky jednou přišel jako člověk,“ otevřel jeho skříň se šatstvem. Na ramínkách dva obleky, několik košil, čtyři kravaty přehozené na tyčce. Štůsek triček a pár dalších už mnohem ležérnějších kousků. Kravaťák nikdy nebyl.

„Nejradši bych to všechno rovnou nacpal do popelnice.“

„Jsem programátor, ne model, kolikrát ještě ti to budu připomínat?“

Tom se tvářil vážně a koukal na srovnané věci. Byla to vlastně jeho vizitka, být to na jeho milém, nikdy by ve skříních takový pořádek neměli.

„Hej, ale tu šedou bys mi vyhazovat nemusel, na tu máme docela fajn vzpomínky, ne?“

Tom se na něj podíval a zakřenil se. Takže si taky vzpomněl okamžitě…

Bylo to před víc než dvěma lety, opravdu nevlídný večer na sklonku listopadu. Ten den, kterým to začalo, se Tom několikrát starostlivě ptal, co se stalo, protože mu připadal po návratu z práce mimo. Nechtělo se mu o tom mluvit, protože se stále ještě trochu vzpamatovával z toho nepříjemného momentu v kanceláři. Taky věděl, že by to Toma nejspíš pobavilo a utahoval by si z něj, že si to moc bere a že by někdy měl zažít jejich divadelní soubor na zájezdu.

Šli si lehnout a Tom sáhl po ovladači.

„Tak co si pustíme, abys přišel do lepší nálady? Komedii nebo horor, nebo rovnou něco ostřejšího?“

Díval se na něj s otázkou v očích. Věděl, že už se víckrát nezeptá, co ho tak rozhodilo, ale že na to bude myslet. Že tohle má být opatrné sondování, jak moc nemá na nic náladu. A sledovat něco ostřejšího bylo to poslední, co by si přál. Ono zažít výjev jak z nepříliš zdařilého pornofilmu moc na náladě nepřidá.

„Počkej, nepouštěj nic, Tome.“

A pak to ze sebe vysypal na jeden nádech. Jak zapomněl v práci flashku a jak se pro ni vracel do už ztemnělé kanceláře a jak uslyšel zvuky a šramot z kanceláře šéfa, který už měl být dávno pryč. Jak zaťukal, a když se nikdo neozval, opatrně vzal za kliku a nahlédl.

„Pamatuješ si na něj z tý poslední párty, ne? Seriózní a spravedlivej šéf, práci nám zajistit umí a nemáme se špatně. No a já mu jak debil nakouknu do kanclu, když si tam honí nad pornem. Takže fakt promiň, že nemám náladu si pouštět něco ostřejšího.“

Tom se na něj díval a v koutcích mu škubalo, ale zatím to dokázal potlačit.

„No a viděl tě?“ zeptal se nakonec vážně.

„Ne, byl tak zaujatej sám sebou, že určitě ne. Ale to je jedno! Já teď pokaždý, když tam přijdu, uvidím jeho, chápeš to? Nejradši bych snad dal výpověď a šel jinam.“

Tom už se neovládl a vyprskl: „To vážně? Všimnul sis aspoň, co si pouští? Třeba mohly zavládnout vzájemný sympatie…“

Jednou ho vážně seřežu, pomyslel si, když sledoval hihňajícího se kluka naproti sobě. S tím nejhezčím úsměvem, i když se kolikrát smál jemu.

„Asi mi k těm sympatiím budeš muset stačit ty. Radši už mlč, prosím tě,“ sáhl po něm, částečně aby ho skutečně umlčel, ale to se za okamžik naštěstí rozplynulo v návalu touhy.

Následující dny se mu úspěšně dařilo se šéfovi vyhýbat, před čtvrteční prezentací už to nešlo. Když dostávali s kolegou poslední instrukce ohledně dress codu, podíval se přímo na něj: „Takže očekávám saka, košile a kravaty, i to prodává, pánové.“

Cítil, jak pod jeho pohledem rudne a říkal si, jestli ho přece jen při té své ruční práci nestihl zaregistrovat.

Ráno mu Tom pečlivě zavázal kravatu.

„Jde ti k očím, lásko. Tak držím palce,“ vyprovodil ho polibkem.

Tak hlavně, abych už to měl za sebou, pomyslel si, když sedal do auta. Celou cestu se v duchu dohadoval sám se sebou, že je úplný pitomec, když se pořád ještě cítí tak rozhozeně, že by opravdu nejradši dal výpověď. Tomovi se to kecá, u nich v zázemí divadla nad nějakou nahotou nikdo ani nemrkne.

Ale Tomovi to nejen kecalo. Tom celou dobu usilovně přemýšlel, a když v to čtvrteční ráno viděl, jak nenadšeně se jeho milý odebírá do práce, ještě chvilku si pohrával s mobilem a ladil v duchu detaily, než vyťukal číslo.

„Dobrý den, Tomáš Zítek, nevím, jestli si mě pamatujete, ale…“

Mobil odkládal se spokojeným úsměvem. Snad to vyjde. Za pokus a dva volňásky to stálo.

Odpolední prezentace proběhla vcelku zdárně, klienti se zdáli být spokojení. I on by byl spokojený, kdyby si ho šéf nezavolal k sobě a nenaložil mu dodatečné úkoly.

Přemítal, jestli to není taková malá pomsta, a v náladě na bodu mrazu zavolal domů Tomovi, že se bude muset zdržet. Celé patro se postupně vylidnilo, když vztekle znovu zapínal počítač.

„Nezapomeňte zamknout a na shledanou,“ rozloučil se jako poslední jeho šéf. Tak samozřejmě, kdyby ses zamkl ty, tak bys udělal nejlíp, prolétlo mu hlavou, když odpovídal s přikývnutím na pozdrav. Ulevil si alespoň tak, že konečně sundal sako, vyhrnul rukávy košile a povolil uzel na kravatě. Pozhasínal hlavní světla, která osvětlovala jejich open space, nechal svítit jen ve své kóji. Oddělenou kancelář měl pouze ten, kvůli kterému tu teď musel tvrdnout.

Povedlo se mu vztek potlačit a zahloubat se do nastíněného problému. Málem spadl úlekem ze židle, když mu dvě teplé dlaně překryly oči.

„Tome, já tě vážně jednou zabiju, co tady děláš?!“

„Bylo mi doma smutno samotnýmu, že by?“ S těmi slovy si na něj obkročmo sedl a políbil ho. Zároveň mu rozepínal jeden po druhém knoflíčky na košili. Krouživým pohybem pánve ho pomalu vzrušoval. Věděl, co na něj platí. Že na jeho tělo zareaguje téměř okamžitě. Cítil, jak tvrdne, a Tom na tom byl stejně. Trochu ho od sebe odstrčil, protože i když ho ta situace vzrušila, necítil se úplně nejlíp. Tohle je ještě ulítlejší než honění za zavřenými dveřmi, napadlo ho.

„Tady ne, Tomáši, neblázni!“

Tom se potichu zasmál: „Vlastně máš pravdu.“

Postavil se, vzal do ruky kravatu, která se houpala na už nahém hrudníku, a přinutil ho zvednout se ze židle. Odváděl si ho za sebou neomylně k těm správným dveřím. Nadechoval se k protestu, ale Tom ho předběhl: „Teď radši mlč ty, ano?“

Dveře za nimi klaply a Tom otočil západkou. A on pak jen sledoval, jak ze sebe postupně odhazuje oblečení a odkrývá dokonalé tělo baleťáka, křehké i pevné zároveň. Představení pro jednoho. Na šéfovský stůl se vyhoupl ladně, s doširoka otevřenými koleny, jedním chodidlem na desce stolu, s druhou nohou zapřenou o mohutné křeslo, odšoupnuté trochu stranou.

„Budeš tam stát, nebo si k tý košili rozepneš i kalhoty?“

Vyzývanému hlasu a pozici nešlo odolat. Došel k němu a přejel rukama po hrudníku až k rozkroku. Ale Tom víc vzrušovat nepotřeboval. Namotal si delší konec kravaty kolem zápěstí a přitáhl ho ještě blíž k sobě.

„Vojeď mě, šéfe.“

Druhý den dorazil s malým zpožděním, protože se dlouho do noci miloval s Tomem znovu v jejich posteli, a pak dodělával to, co v práci nestihl a doma dodělat mohl. Nebylo to perfektní, ale snad to bude stačit.

„Máš jít k šéfíkovi,“ houkl na něj kolega z vedlejší kóje. Přesně to si takhle po ránu nejvíc přál, ale věděl, že se tomu nevyhne. Když otevíral dveře, vybavil se mu Tom, jak v rozkoši sténá a cáká si na břicho i po stole. Snad jsme to setřeli všechno…

„Zdravím, Petře,“ vítal ho bodře šéf, „tu zakázku jsme dostali. Vezměte si na dnešek volno a pozdravujte přítele.“

Zkoprnělý vypadl z kanceláře, dojel domů a počkal na Toma, než se vrátí ze zkoušky.

„Můžeš mi říct, na co sis to, sakra, včera hrál?!“

Tom se zašklebil a rozpustile odvětil: „Tak můžeme tomu říkat třeba vizuální přebíjená. Když máš na nějaký místo blbý vzpomínky, tak je přece fajn přebít je nějakýma lepšíma, ne?“

Před očima se mu mihl další obraz Toma ze včerejška a v duchu mu musel dát za pravdu. V tom kanclu už si patrně nikdy nevybaví nic jiného než jejich milování na stole.

„Tak řekneš mi konečně, cos tenkrát šéfovi nakukal?“

Tom se zasmál a stáhl šedou kravatu z držáčku.

„Nic moc, že potřebuju, aby ses zdržel v práci, protože ti chystám překvapení. Takže jsem v podstatě ani nelhal, ne?“

„Víš co, podej mi tu kravatu a klekni si. Byla by škoda ji vyhazovat.“

Možná ta sobota až tak špatná nebude, pomyslel si, když Tom udělal přesně to, co si přál.