Vrtěti psem – Diagonály II/3

Probudilo ho cvrlikání vplouvající pootevřeným střešním oknem do ložnice. Jedna z věcí, na kterou si stále nemohl tak úplně zvyknout. Na venkově toho bylo ostatně rozdílného mnohem víc než v jejich dosavadním životě ve městě.

Ranní řev všech těch vrabců, vlaštovek, drozdů a dalšího ptactva – kdyby Petr vedle něj neoddychoval ze spánku, jistě by mu dokázal říct, kdo je kdo – naopak večerní ticho, jež nerušilo ani cinkání tramvají, ani sotva slyšitelný šum panelového domu.

Určitá opuštěnost, kterou zřetelně pociťoval, když tu byl sám. Poloha jejich stavení mezi dvěma vesnicemi sice zaručovala komfort soukromí, ale někdy si říkal, jak je rád, že sám doma bývá jen občas přes den. Na rozdíl od Petra, který trávil o samotě večery, když on musel být v divadle. Ale zase na druhou stranu bylo příjemné, že Petr stále častěji zůstával v Mýtinách a pracoval z domova. Konečně dokázal svého zatvrzelého šéfa přesvědčit, že jemu přece k práci stačí notebook, wifina, vzdálený přístup a hlavně klid, který v open space kanceláři neměl. A v tomhle postoji ho nezviklala ani nabídka samostatného uzavřeného prostoru.

Tím přestěhováním se jim oběma dojezdová doba domů trochu prodloužila. I to byl argument, jenž Petr ve svém boji o nezávislost použil – ztráta času. A když se Tom postupně trasy Mýtiny – divadlo, nebo Mýtiny – taneční škola a zpět naučil zvládnout bez problémů, aby ho nikdo nemusel vozit ani jezdit s ním jako dozorující spolujezdec, Petr už se jen smál. Tvrdil, že až nacvičí ještě cestu divadlo – škola přes město, bude všechno v pohodě a on toho udělá dvakrát tolik.

Další věc, u které musel mnohem víc přemýšlet, bylo docela obyčejné nakupování. Vzpomínal, že kdysi dávno, když ještě studoval, zajišťoval tohle Petr cestou z práce. Ale postupně, jak Tom pronikal do umění uvařit něco poživatelného a ne zrovna tuctového, to Petr víc a víc nechával na něm. Když začal vydělávat, Petr jednoduše prohlásil, že by byl moc rád, kdyby se zrovna tohoto úkolu Tomáš zhostil docela. Jeho to lítání po supermarketu nebavilo a jedinou výjimku dělal před odjezdem na vodu. Tam zkrátka chtěl paštiku, fazole a gulášovku z pytlíku, protože to měl s tím týdnem na řece neodmyslitelně spjaté, a takové jedy Tomáš odmítal kupovat.

Domluvili se tehdy docela snadno a částka, kterou Tomášovi pravidelně každý měsíc posílal, byla přijatelně dostačující a Tom k ní často nemusel nic moc ze svého přidávat. Chtěl něco namítnout, ale Petr ho zarazil jednoduchým ‚Neřeš to, prosím‘. Tomovi velice rychle došlo, že jestli existuje oblast, kde Petr nechápe, proč něco probírat, tak jsou to právě finance. Ten nejdůležitější důvod, proč o tom Petr nepotřebuje mluvit, poznal až mnohem později. V tu chvíli si uvědomil, že ač si vždycky myslel, že Petr je ve věcech vztahových tak trochu dub a medvěd, v tomhle případě se zachoval velice taktně. A tak ten status ‚Je jedno, kolik kdo z nás dvou přinese, jsme v tom spolu‘, tehdy přijal celkem ochotně a nikdy se nepídil po tom, kolik jeho milý vydělává.

Nemýlil se, Petrovi bylo doopravdy ukradené, že jeho vlastní příjmy jsou v trochu jiné dimenzi než ty Tomovy. Ale zároveň nechtěl Toma vystavovat nějakému trapnému srovnávání, ať už z hlediska peněz nebo vlastnictví nějakého majetku. Připadalo by mu to jako vytahování a pak taky zkrátka potřeboval vědět, že je s ním Tom proto, že chce, a ne proto, že se s ním patrně bude mít materiálně velice dobře.

Z dětství a dospívání si Petr od rodičů přinesl vzor, že rodinné finance jsou věc společná, navíc u jeho táty a mámy by se jen těžko dalo určit kdo, za co a kolik. Uměl se uživit už za dob studií na vysoké škole a neviděl důvod, proč by to tak nemělo být i ve dvou. A potom, život s Tomášem přinášel mnohé výhody, které by možná ani neuměl vyjmenovat – a nebyl to jen sex. Byl to především pocit, že vedle sebe má člověka sice občas zvláštního a nepochopitelného, ale vlastně docela fajn, a po letech společného života už spíš věděl, než nejasně tušil, že kdyby se stalo cokoliv nepředvídatelného a nepříjemného, Tom by ho v tom nenechal. V tom měl pravdu, Tomáš by ho skutečně nenechal padnout. Ale zároveň byly i věci, kvůli kterým by od Petra odejít dokázal, i kdyby mu patřila polovina Západočeského kraje včetně divadla. Naštěstí k takové vyhrocené situaci mezi nimi zatím nikdy nedošlo. Kdyby ano, patrně by se Petr divil, co by takovou příčinou mohlo být.

Nic z toho Toma ovšem trápit nemuselo, jeho největší problém v to sobotní ráno, kdy si opeřenci dávali rande u nich pod krovem, byl ten, že sakra zas koupil málo pečiva. Poslední chleba z mrazáku vyndával předevčírem a předešlý den už musel ke snídani dělat palačinky. Teď měl na vybranou, jestli Petra trápit svými vločkami, upéct nějakou rychlou buchtu, nebo se zvednout a pro ten chleba doběhnout do Pasek do sámošky, protože kdo by kvůli těm pár krokům startoval auto. Nemluvě o tom, že Petr včera přijel až po něm, a proto by si musel vzít jeho audinu, což rozhodně nechtěl. Starší, mírně ojetý touran, kterého mu sehnala Bára a za pomoci svého kamaráda ho prolezla a určila, co se na něm má vytunit, mu bohatě stačil. Věděl, že na Lejdyně Petr lpí a opečovává ji tak, že i po pár letech vypadala, jako by právě sjela z výrobního pásu.

Přinutil se konečně otevřít oči, zaznamenal, že Petrovi zas už zpod peřiny čouhá celá polovina těla, a ten pohled na jeho nahý zadek v něm vyvolal první ranní úsměv. Nejradši by ho přes jednu ochmýřenou polokouli plácl a probudil ho, ale pak si uvědomil, jak by to skončilo, a i když by neprotestoval, ráno se doopravdy moc milovat nechtěl. Opatrně se od Petra odtahoval, aby ho nevzbudil, přesto se mu to nepovedlo.

„Kam zas jdeš?“ zabručel Petr, a aniž by otevřel oči, přitáhl si ho zpátky k sobě.

„Do sámošky, není tu ke snídani, co by po psu hodil,“ odpověděl, ale v tom příjemném objetí setrval.

„Nemáme psa,“ broukl Petr a vyslal svou pravou ruku na nenápadný průzkum Tomova rovněž nahého těla. Zároveň s tím na Toma upřel vyčkávavý pohled, aby zjistil, jestli ten zrzavý cvok provokuje, nebo vážně nechce.

„To sice nemáme,“ souhlasil Tom, „ale když ti dám ke snídani vločky, budeš vrčet jak vlk.“

„Vlci žerou Karkulky. Budeš moje Karkulka? Začal bych třeba tady…“

Pevná dlaň obemkla jeho poloztopořený penis a Tom se rozesmál.

„Dobře, půjčím si z divadla nějakej kostým a klidně ti zahraju Karkulku, ale teď mě fakt pusť, vlku, nebo přes víkend budeš trpět. Taky bych mohl udělat kapustový placky.“

„Nemohl, nemáš kapustu.“

„Mám, v mrazáku, o to víc budou pro tebe nechutný.“

„Jsi hajzlík, Tome, říkal jsem ti to už?“

„Mnohokrát, lásko, a tobě se to líbí. Půjdeš se mnou?“

„Potom klidně…“

„Potom už budou mít leda tak odpornej balenej, takže mě buď necháš, nebo na víkend vyhlašuju stávku a můžeš se jít do sadu napást.“

„S chutí si i trávu dám, když mi ty teď dáš…“

Tak to jistě, pomyslel si ironicky Tom, tak když chceš, ať je po tvém. Ale už se té všetečné ruce, následnému polibku a o chvíli později ani hbitému jazyku, který začal opracovávat jeho penis, nebránil. Zavřel oči, dlaní vjel Petrovi do vlasů a sám si určil tempo, aby to tentokrát moc neprotahoval. Cítil, jak se víc a víc vytvrzuje ve vlahých ústech svého milence, než mu ze rtů začaly unikat první vzdechy.

Petr se zaujetím poslouchal zvuky Tomovy rozkoše, daleko od všech a všeho se nemusel nijak krotit. Tady nehrozilo, že jim někdo z pobouřených sousedů přijde zabušit na dveře. Vychutnával si Toma i své vlastní vzrušení, které bylo v tom okamžiku skoro nepodstatné. Hlavně že toho ztřeštěného kluka dokázal udržet v posteli, čert vezmi nějaký chleba. Pečlivě spolykal bílou nadílku a vzal Toma do náruče, aby mu nechal pár minut na vzpamatování z orgasmu, než si ho vezme znovu, tentokrát i kvůli sobě. Ale…

„Bych řekl, že vlk se nažral, Karkulka zůstala celá, ale chleba jaksi stále nemáme,“ pronesl Tomáš potutelně, sotva se trochu vydýchal, a Petrovi se v tu chvíli chtělo zavýt…, no jako skutečnému vlku.

„Jednou mě z tebe vážně klepne,“ ulevil si alespoň slovně, ale ten pocit vítězství v něm i přes vlastní určité fyzické nepohodlí přetrvával. „Skvělý, takže s tvrdým pérem pojedu do sámošky. To budou mít místní drbny radost!“

„Neboj, to rozchodíš,“ ujistil ho Tom, „půjdeme pěšky, ne? Aspoň obhlídneme louky.“

„Co na nich chceš vidět? Vincek s mladým je posekali a víc nás zajímat nemusí, díkybohu.“

„Stejně pořád nemůžu uvěřit, že to všechno je tvoje.“

„Naše,“ opravil ho automaticky Petr, jako už několikrát, „kdybych neměl tebe, nikdy bych do toho nešel.“

„Pak je asi vážně dobře, že mě máš. A že jsem ti tenkrát neřekl ten druhý způsob, jak Báru dopravit i s autem sem a sebe bezbolestně domů,“ usmál se Tom. Zachytil Petrův tázavý výraz a už neodolal.

„No kdybys tenkrát neměl v hlavě jen to, jak mě zas vojedeš, tak by tě to napadlo taky, ne? Taxíky jezdí i do takových zapadákovů, jako jsou Mýtiny. Dokonce i na Nový rok.“

No jasně, rozsvítilo se Petrovi, měl jsem ji nakydat do tága klidně ještě pod vlivem, tím zatraceným autem jet za ní a zpátky se vrátit tím taxíkem, sakra!

Tentokrát se něco velmi podobného vlčímu zavytí Petrovi z hrdla vydralo…

„Tak uvidíme, Tomášku, jestli to byla moc velká chyba, nebo ne.“

Cestou do Pasek svůj problém Petr skutečně úspěšně rozchodil, navíc se dělal docela hezký den na počátku června, před nimi volný víkend, a proto mu nakonec ani moc nevadilo, že ho Tomáš vytáhl ven.

U prvních domů Tom znatelně zpomalil. Už od začátku jejich putování si dal dobrý pozor, aby šel po Petrově pravici a tedy na vnější straně chodníku, který se zástavbou začínal. Několikrát už tuhle trasu sám šel, ale Petr nikoliv. Chtěl si tedy ten okamžik vychutnat, protože když ho on prožil před několika týdny poprvé, měl co dělat, aby se nedal do sprintu.

Hlavně aby tam byla, pomyslel si, když se přiblížili k dlouhému, nevysokému drátěnému plotu. Protože už věděl, co přijde, zaznamenal ten zvuk a pohyb dřív než Petr. Tiché zafunění jako předzvěst, pak skok, zaskřípění starého plotu a mohutné „Buf! BUUF!!!“ doprovázené vzápětí temným výhružným „VRRR!“

„Co to kurva je?!“ vyjekl Petr a skutečně pár kroků popoběhl, aby se dostal z dosahu obrovské chlupaté hlavy trčící přes plot do ulice.

„To je Rozárka, kámoška, viď, ty trdlo. Jenom hlídá,“ zastavil se Tom před psem, sáhl do kapsy a vylovil piškot. Na otevřené dlani ho přistrčil až k té tlamě jako z hororu a Petr nevěděl, zda dřív přemýšlet, jestli to trdlo patřilo jemu či psovi, nebo volat rychlou, protože tahle obluda Tomovi tu ruku docela určitě uhryzne i s tím nepoměrně malým piškotem. Naštěstí jich měl jeho milý v kapse víc, a když tu proceduru opakoval už asi po dvanácté, napadlo Petra, že ty piškoty mohl dát ke snídani jemu a ušetřit ho příšerného leknutí, cesty i odkladu milování.

„Nechceš si jí taky pohladit?“ vyzval ho Tom, když Rozárka slupla poslední piškot a slastně přimhouřila oči, jak ji tak ten sympaťák s dobrůtkami začal drbat za levým uchem.

Petr krok blíž udělal, ale sotva se za plotem ozvalo další „BUF“, radši si to zas rozmyslel. Psů se nikdy nebál, kdysi měl jeho děda na chalupě dokonce vlčáka a dobře si ho z dětství pamatoval, ovšem tohle nebyl pes, tohle byl mamut křížený s medvědem.

„Díky, radši ne. A pojď už.“

Tomáš se rozesmál a lehce Petrovi zmáčkl loket:

„Jsi dobrej, lásko, já se napoprvý málem podělal. Ta potvůrka klame tělem, ale je vážně hodná.“

„A víš, že bys neměl krmit cizí psy, že jo?“

„Není cizí, je starosty. A já se navíc zeptal. Ještě nějaký námitky?“

Nic dalšího už Petr namítnout nemohl, ale když sledoval Tomáše, jak Rozárku hladí a jak se při tom on i to zvíře tváří, napadlo ho něco, co už kdysi dřív. Tehdy to zavrhl, protože sice měl psy rád, ale nelíbili se mu všichni psi, respektive čivavu nebo yorkšíra za psy nepovažoval, a něco většího by nikdy netrápil v paneláku. Navíc znal Tomovy nároky na čistotu a nehodlal sledovat jeho hon za každým chlupem. Ale ten nápad se mu znovu vybavil a ještě dřív, než došli k obchůdku na návsi, nevydržel to a zeptal se:

„Tome, a ty bys nechtěl psa? K baráku a tak…“

„Jako až Róza bude mít mladý, že bysme si jedno vzali?“

„Ježiš jenom to ne,“ zhrozil se Petr, ale zaregistroval, že Tomáš neřekl okamžité NE.

„Vždyť je to tak strašný klišé, Petře. Dva chlapi, baráček a pes. To chceš aspirovat na titul buzna roku nebo co?“ zasmál se Tomáš.

„Tak klišé! A to mi říká někdo, kdo dokáže definovat sedmnáct odstínů modré na svých tričkách a košilích, doma musí mít vyšúrováno do vysokého lesku a sám vypadá jako model i u plotny. Ty mi vyprávěj o spojení gay a klišé.“

„No ale, lásko, tohle fakt nesouvisí s orientací. Bordel mi vadí a dobře vypadat je pro mě spíš nutnost spojená s profesí.“

„Zapomněl jsi na ty hadry. Vsadím se, že náš pes by měl několik obojků pro každou příležitost a všechny by mu musely ladit se srstí.“

„O tom nepochybuj,“ spokojeně přisvědčil Tom. Podobné dobírání si jeden druhého ho nijak nevyvádělo z míry, naopak. Cítil z Petra náladu skoro až rozvernou, tak vzácnou v jeho případě, že ji nijak nechtěl ohrozit. Proto v tom lehkém duchu popichování pokračoval:

„Pochopitelně, že strakatý pes musí mít obojky jednobarevné a kokr nebo jezevčík v žádném případě nemůžou k zrz nosit růžovou. Nebo fialovou. Taky bych to na sebe nenavlíknul. Ale my psa nemáme, takže tohle tě vážně trápit nemusí.“

„Můžeš mu koupit obojek klidně v barvách duhy, tomu psovi to bude jedno. A neříkej, že nemáš psy rád. To bychom každou chvíli neposílali peníze do nějakého útulku.“

„Já mám psy rád, jenom je nepotřebuju vlastnit.“

„Postavil bych mu venku pěknou boudičku a…“

„Sám si postav boudičku! Nic hnusnějšího než psa uvázanýho u boudy neznám!“

„Já bych ho k ní nepřivazoval, ale tak bude s námi v baráku. Tím líp. A kdybychom si navíc vzali nějakého z útulku, tak…“

Tohle ovšem byla jiná, tady už se vydávali někam, kam se Tom dostat nechtěl.

„Nechci psa z útulku!“

Rozhodnost  jeho hlasu Petra zarazila, až se zastavil pár kroků od dveří samoobsluhy. Tohle by od Toma nečekal.

„Proč?“ zeptal se úplně mírně. „Myslel jsem, že kdybys někdy psa chtěl, tak jedině útulkáče.“

Tom si povzdechl, došlo mu, že to Petr doopravdy nemůže vědět, protože se o tom nikdy nebavili, a pokusil se mu to vysvětlit:

„Nemám rád ZOO, nesnáším cirkusy a nešel bych ani do útulku. Nemohl bych si tam vybrat JEDNOHO psa a ostatní tam nechat, chápeš? Vím, že je to praštěný, a chápu, že útulky jsou potřeba, když jsou lidi hovada. A taky vím, že v tomhle se s Jerrym nikdy neshodnu, když jeho táta dělá v zoologický. Uznávám, že se jim tam vede odchovat i vzácný ohrožený druhy, ale prostě furt jsou to zvířata v zajetí. Rozumíš mi?“

„Ale ano, jenže pes s člověkem nežije v zajetí. Je domestikovaný už tisíce let.“

„To máš pravdu,“ připustil Tom a konečně vstoupili do obchůdku, „ale seš si jistej, že by radši bez domestikace nelítal ve smečce po lesích?“

Všiml si několika zvědavých párů očí a radši ztišil hlas:

„Můžeme to řešit někde jinde, Petře, třeba doma?“

Koupili chleba, naštěstí ještě nevyprodali všechen od nedalekého pekaře. Cestou zpátky už probírali, co všechno před dovolenou musí kvůli sadu zajistit a stihnout, jak tak byl Petr zvyklý Tomova přání ohledně důležitých rozhovorů respektovat. A tohle zřejmě pro Tomáše důležité bylo. Tak tedy doma.

Tam ho pak ovšem nezajímala ani snídaně, ani pes. Po milování mu toho čtyřnohého parťáka připomínat nechtěl, protože to byly okamžiky, o kterých věděl, že mu v nich Tom slíbí téměř cokoliv. Ležel vedle něho, tiskl ho k sobě a říkal si, že je jim vlastně takhle ve dvou dobře, tak proč si komplikovat život starostí o kohokoliv dalšího. Starost to je, museli by toho čoklíka spoustu věcí naučit, někdo by ho musel vychovávat…

„A víš, že se psem někdo musí ráno ven, a ty jsi rád, když se stihneš včas vykulit z peřin, nasnídat a jet do práce, když už tam náhodou musíš?“

Petra pobavilo, jak v tu chvíli oba vlastně myslí na totéž, a začínal pomalu chápat, že Tomáš zřejmě není nějak zásadně proti. A proto pozor a opatrně, Petře, nesmíš na něj příliš tlačit, radil mu jeho vnitřní hlásek, musí se k tomu odhodlat sám.

„To bys ho pochopitelně venčil ty. Alespoň bys měl důvod, proč se vyhnout mému rannímu sexuálnímu obtěžování,“ rozesmál se a stáhl zvedajícího se Toma zpátky do náruče. „Ještě chvilku, jo? A nemusíš se rozhodnout hned.“

Chvilka se jim protáhla skoro až k poledni, kdy už Tom rázně zavelel, že flákání a válení bylo dost a nejen sexem je živ člověk. V tom s ním Petr souhlasil, prázdný žaludek na rozdíl od prázdných varlat příjemný nebyl, proto se Tomáš odebral do kuchyně a on, nepříliš nadšeně, ke stodole, kde čekala hromada dřeva, špalek a sekyra. Romantika u krbu byla krásná, ale jako všechno v životě nebyla zadarmo.

„Houknu na tebe, tohle už není čas na snídani, ale rovnou na oběd.“

Petr jen zadoufal, že se Tomáš chystá dělat jednu ze svých půlhodinovek, jak nazýval recepty, jež ho nestály déle než čtyřicet minut přípravy.

Zabral se do práce tak, až zapomněl na čas. Dávno už měl dvě úctyhodné hromádky polínek – z každé strany špalku jednu – když uslyšel nejdřív cinkání nádobí, jak Tom prostíral na verandě, a pak nic, ticho. Otočil se a zjistil, že ho Tomáš upřeně sleduje. Jak dlouho tam asi tak byl a díval se na něj? Docela maličko mu to polechtalo ego, že mu stále ještě stojí za takovou pozornost, a když zaťal sekyru do špalku a vydal se za Tomem, cestou stáhl triko a utřel si do něj pot z obličeje.

Tomáš se na něj skutečně díval se značným zaujetím, protože sice už věděl, že Petr ledacos rukama udělat umí a dokáže, ale stále ještě ho to fascinovalo.

„Tak umejt ruce a pojď jíst,“ řekl a Petr se začal smát.

„Ty bys toho psa vážně potřeboval. Aspoň bys vychovával jeho a ne mě. Kašlu na ruce, mám hlad jako vlk. Ale slibuju, že jíst budu příborem jako člověk.“

Tomáš si jen povzdychl:

„Jasně, já bych ho tak vychoval, když všechny moje pokusy zcivilizovat tebe ztroskotaly.“

„No tak ho necháš zvlčit a budeš mít doma vlky dva,“ opáčil Petr a v klidu si začal nandávat na talíř rýži, kuřecí rolky a zeleninu.

„A budu uklízet i po psovi, viď,“ opáčil Tom s pohledem na Petrovo triko ledabyle pohozené přes zábradlí verandy.

Petr se jen v duchu pobaveně pousmál, protože celou dobu právě na tenhle argument čekal. A zajisté, že to tričko nakonec do koše na špinavé prádlo z verandy dopravil sám. Ale když odnosili a srovnali polena, sedl také k notebooku.

Za tři dny v Mýtinách zastavilo auto kurýrní služby s velkou kartonovou krabicí obsahující nový, mnohem výkonnější robotický vysavač. Zaskočenému Tomášovi pak vysvětlil, že tenhle zvládne mnohem víc, než jejich starý. Například i zvířecí chlupy. A nemusí ho nikdo ovládat, stačí nastavit program.

Tom na to zareagoval po svém. Následující den u večeře Petrovi předal balíček mnohem menší, se slovy, že na tohohle psa není zapotřebí vysavač žádný. Stačí, když z něj jeho nový majitel čas od času vyklepe prach. Petr ho pojmenoval Steve, pochopitelně že po Jobsovi, a plyšák zaujal čestné místo na prádelníku v ložnici. Několik následujících dnů u nich o psu nepadla ani hláska. Přesně do návštěvy Rakety a jejích synů, z nichž ten starší bezděky poskytl Petrovi další munici k útoku.

Když jim malý Fanda asi popáté skočil do rozhovoru o vodě, jelikož i Barbora se stejně jako loni měla plavit s nimi, tentokrát už s oběma dětmi, Petr přerušil svou litanii o tom, co budou potřebovat a kdo s kým tedy pojede v lodi, střelil očima po Tomášovi a pronesl:

„Vidíš, kdybychom měli psa, tak by ho paňáři vzali do sadu a mohli by se tam vyblbnout, než by odpadli.“

„Uvažujete o psovi?“ vyhrkla nadšeně Bára, protože i ona k nim měla vztah veskrze kladný.

„Ne, to jenom tady Petrovi se moc líbí starostovo Rozárka,“ suše podotkl Tom.

Barbora se rozesmála:

„Tak ta je sice skvělá, ale tibeťanku prosím ne. To by pro kluky fakt byl trochu moc velkej pejsek.“

„Samozřejmě že nechceme něco tak obrovského, jako je Rozára,“ ujistil Báru Petr, „ale jinak…, no já bych psa bral.“

„Jo, a budeš s ním sedět doma na zadku místo vody, moře a podobně. Co až zas budeš chtít v zimě na lyže?“

„Já vám ho klidně kdykoliv pohlídám,“ ozvala se Bíbí.

Petr ji stihl vděčným pohledem, a protože periferně viděl, jak se Tom nadechuje k další námitce, rychle doplnil:

„Určitě by nám ho pohlídali i naši. Táta sám prohlásil, že si na penzi něco menšího pořídí, až předají firmu Markétě a Martinovi.“

„Super, tak to si můžeš psa dát k vašim a jezdit ho tam navštěvovat,“ odpálkoval ho Tomáš, „pokud vím, na vodu jezdíme společně.“

„A pokud vím já, na vodu docela klidně může jet i pes, když už s sebou taháme hejno harantů. Vzpomeň si na loňský rok. Jeden pes navíc, to už se v tom naprosto ztratí!“

„K zabavení dětí nepotřebujeme psa. Fando, Tondo, jdeme ven. A vy se tu dohodněte, jak chcete,“ pronesl pevně Tom, „já myslím, že ty, Baru, bys s Toníkem měla jet s Petrem. Já si vezmu do lodi Fandu. Může už zkusit pádlovat. Bez psa. Malý štěně brát na vodu je nesmysl. Do půl roka by se psi neměli koupat.“

„Super, tak už konečně vím, že chceš štěně,“ popíchl ho Petr a s úsměvem sledoval, jak Tomáš jen mávl rukou a v doprovodu obou kluků opustil obývací pokoj.

„Myslíš, že toho psa vážně nechce?“ zeptala se po jeho odchodu Bára.

„Ale chce, jen si zřejmě jeho pořízení rozmýšlí mnohem pečlivěji, než když se rozhodoval, jestli si na krk uváže mě,“ zachechtal se Petr a nebyl tak daleko od pravdy.

Tomáš se nad tím skutečně zamýšlel mnohem víc, než kdysi nad tím, jestli svůj život spojí s Petrovým. Věděl totiž jednu věc. Děti a zvířata jsou stvoření závislá na tom, kdo si je pořídí. Bezvýhradně a zcela, na rozdíl od milenců, partnerů nebo manželů. A je to závazek na mnoho let.

Zatímco ti dva v obýváku už dávno probírali, jak a co v tom týdnu na Berounce, Tom při hře na babu vylepšenou o hádanky pro toho, kdo tu babu právě dostal, přemítal, jak moc Petr o toho čtyřnožce stojí. A proto se večer v ložnici jednoduše zeptal.

„Proč toho psa tak moc chceš, Petře? Ty se se mnou nudíš?“

Tahle prostá otázka Petra zaskočila. Vždycky měl pocit, že je to právě naopak. Že by se tenhle parádní kluk mohl jednou nudit s ním.

„Ne, ty blázínku,“ řekl proto něžně, „s tebou se nikdy nenudím. Jen si bez tebe sám v tohle zatraceným baráku připadám pokaždý jako trosečník, takže nějaký ten pes…“

Víc už říct nestihl. Při polibku se mluví dost nepohodlně. V poslední příčetné vteřině Petrovi prolétla hlavou znepokojivá myšlenka, ve které zadoufal, že až toho psa přiveze, tak ho Tom nezabije.

Už několik dnů přesně věděl, že nechce nějakého psa, ale jednoho zcela konkrétního. Narazil na něj náhodně, když se tak probíral různými rasami a chovnými stanicemi. Učaroval mu svým fyzickým vzhledem jako kdysi Tomáš. Ostatně kdyby měl Toma přirovnat k nějakému psímu plemeni, byla by to jasná volba.

Zatím to bylo malé klubko s mohutnými tlapkami, roztomilým, mírně protáhlým čumáčkem a dlouhýma sametovýma ušima, sotva dva týdny staré. Ale Petr věděl, že vyroste ve středně velkého, krátkosrstého, štíhlého, svalnatého jedince, který se bude pohybovat s ladnou elegancí. Stejně jako Tomáš.

A najisto věděl, že růžový nebo fialový obojek mu Tom určitě nekoupí…