Aféra kapusta

DIAGONÁLY I/16

„Petře, nevypadá to vůbec dobře. Vezměte si cokoliv, co potřebujete, a od pondělí najíždíme zas na střídavý režim v home office.“

Slova jeho šéfa zněla otráveně. Chápal ho. Ovšem sám z toho radost měl. Bylo příjemné nemuset nikam jezdit, ráno si vstát podle toho, kdy se mu chce, během dne si od práce odskočit k čemukoliv jinému, obědvat doma a vůbec se nechat od Toma tak trochu rozmazlovat. Věřil, že tentokrát to dokáže mnohem lépe zvládnout než rok předtím, kdy byl Tomáš doma a on si jeho propadání se do smutku vlastně všiml až za hodně dlouhou dobu, po jeho májovém alkoholovém opojení.  

Poznal už, že Tom má obavy, aby zas všechno nešlo do háje. Věděl, že se svou taneční skupinou musí řešit spoustu věcí okolo toho zpropadeného viru, který všem už skoro dva roky komplikoval život. Sledovat všechna měnící se nařízení, kdy a pro které děti potřebuje test, jak jednat s rodiči, kteří patřili do skupiny odpůrců všeho, co bylo povinné a co Tom a jeho kolegové zkrátka dodržovat museli. Vysvětlovat, proč někdo na tréninky nemůže, když by měl být v karanténě…

A vysvětlovat i dětem, proč je důležité stále trénovat, když vystupovat zřejmě nebudou. Kdo by chtěl dojednávat cokoliv, když nikdo pořádně nevěděl, co vlastně v těch týdnech do Vánoc bude? Nakonec přece jen něco odtancovali, i když zdaleka nemohli naplnit sál. Ale bylo to alespoň něco. A Tom byl šťastný, protože Petr na všechna ta vystoupení šel.

Po třech týdnech s Petrem doma se Tom cítil vcelku vyrovnaně. Samozřejmě si uvědomoval, že i tak Petr pracuje, ale někdy neodolal a tu jeho práci mu poněkud zpestřil. Třeba tím, že při jedné online konferenci se usadil přímo naproti němu s miskou ovoce. Petr dost dobře nemohl uprostřed jednání s důležitým klientem přestat. Napadlo ho sice, že by mohl předstírat náhlý výpadek internetu, požár v bytě nebo nějakou přírodní katastrofu, aby po něm sáhl a ten zatracený dílek pomeranče v Tomových ústech nahradil něčím jiným, ale ovládl se. Přesně do té doby, než řekl závěřečné ‚Bis bald‘, po kterém jen zaklapl notebook a Toma dojíst nenechal.

Misku mu vzal, jednou rukou stáhl kraťasy, druhou zajel do rusých kadeří a nabídl mu svůj úd, tvrdý od prvních chvil, kdy Tom provokativně vzal mezi rty šťavnatý plod, téměř neslyšně ho začal vysávat a slastně přimhouřil oči. Teď udělal v podstatě to samé, jen pohled zvedl nahoru k Petrovi. Zároveň s tím ho pohltil, co nejhloub to šlo, jen na chvilku, než si jazykem začal pohrávat s nalitým žaludem. Jemně vzal do dlaně hebký váček s varlaty a mírně stiskl. Neunikl mu Petrův povzdech a pak už cítil, jak se mu nesmlouvavě tlačí do úst…

„Málem jsi mě utopil,“ řekl Tom trochu vyčítavě, když spolkl jeho sperma, ale v očích mu to jen hrálo.

„Můžeme hned dát druhý kolo,“ dodal škádlivě a Petr neměl nic proti. Ale zároveň si pomyslel, že by taky trochu mohl dát najevo, že takhle ne, že pracovat zkrátka musí, i když… no i když se mu vlastně líbilo, že je Tom takový, jaký je. Nahlas proto řekl: „Můžeme. Večer. V posteli.“

Viděl ten zklamaně nadržený výraz a musel se začít smát. Přitáhl si Toma k sobě a věděl, že ten den už pracovat nebude. Ani odpoledne, ani večer. On mu prostě říct ne nedokázal, to z nich dvou uměl říkat jenom Tomáš. Jenže ten po něm nikdy nechtěl nic, co by vlastně nakonec nechtěl i Petr sám. On byl ten, kdo vyžadoval něco, co Tomáš skutečně nechtěl. A ono první NE nedokázal vnímat. Však mu Tom potom dal dost jasně najevo, že ho vážně myslel.

Málem je to stálo mnohem víc než jenom peníze a něco času. Ale od té doby věděl, že tohle jednoduché slovo používá Tom stejně pečlivě a s mírou, jako svoje ‚miluju tě, Petře‘. Přitom to vlastně byla hovadina a časem se tomu jen smáli. Začalo to úplně nevinně, a následky si zřejmě ponese až do smrti.

„Tome, přestal bys mě rozptylovat, kdybych ti řekl, ať to neděláš?“ zeptal se s tou vzpomínkou v hlavě.

„Samozřejmě, já myslel, že na téma NE a NECHCI, už jsme jednu aféru zažili, to stačí, ne?“

Tak jistě, zažili…

„… takže na víkend máme program a bude to veliký. Aspoň si trochu odpočineš od plotny,“ řekl Petr, když vytípl mobil.

„Pojedeme k vašim? To by bylo fajn, slíbil jsem Agi, že jí přivezu pár knížek.“

„Agáta hodlá číst? To je mi novinka,“ ušklíbl se Petr, ale byl rád, že Tom celou jeho rodinu po těch dvou letech bere už jako svou vlastní, včetně jeho neteře a synovce. Sice úplně nechápal, ještě stále cítil neskutečnou úlevu, že Tom před necelým rokem neodjel za svou velkou šancí do Petrohradu, ale zdálo se, že toho Tom nelituje.

„Chtěla něco romantickýho a o baletu, takže se obrátila na odborníka,“ usmál se Tom. Jedenáctiletá Agáta na prahu puberty ho bavila.

„Tak to má smůlu, protože bude muset počkat. Červ slaví třicítku a pozval mě, vlastně nás.“

Aha, oslava s bandou ajťáků, ale nevadí, to přežiju, pomyslel si Tom. I Olinu přežiju, pokud tam bude. Její občasné naštvané pohledy, když se neuhlídala. Petr mu řekl, jak a proč se ocitl v onen den D v divadle, a Tom byl Olině svým způsobem vděčný. Nebýt jí, možná bychom spolu ani nebyli, říkal si v těch chvílích, kdy se na něj dívala jako na něco, co by nejradši rozšlápla botou.

Olinka nebyla špatná holka a už vůbec ne homofobka. Neskutečně ji ovšem vytočilo, že to ten pitomec Petr normálně neřekl a nechal ji, aby ho ‚balila‘, i když to z její strany nebylo příliš znát. Ona to věděla, přestože Petr si to možná ani neuvědomil, a to ji štvalo. Ne že se do ní nezamiloval, ale že mu nestála za to, aby jí o sobě řekl. Trochu mu křivdila, protože Petr si to doopravdy vůbec neuvědomil, byl v tomhle ohledu vážně trochu dub. Když pak na firemním večírku poprvé uviděla po jeho boku Tomáše, šla málem do mdlob. Protože ho pochopitelně znala. Jak by mohla neznat spolužáka své mladší sestry, o kterém neustále ona i její kamarádky ze školy mlely.

„Bude tam Olina?“ zeptal se Tom věcně, a když Petr odvětil, že ne, že to bude čistě pánská jízda, na jednu stranu se mu ulevilo. Ve společnosti dívek a žen se vždycky cítil dobře a bezpečně, pokud na něj tedy zrovna nežárlily, ale s Olinou mu zkrátka dobře nebylo.

„Tak pánská jízda, super,“ pochválil si mírně ironicky, protože ho to na druhou stranu docela mrzelo. Kdyby si ostatní přivedli partnerky a manželky, vůbec by mu to nevadilo. Naopak. Petrovi kolegové mu připadali jako z jiné planety. Příjemné na nich bylo, že je vcelku nezajímalo, s kým Petr spí. Víc je zajímala velikost jeho harddisku a výkon procesoru než velikost a výkon v jiné oblasti. A těch pár narážek, co občas padlo, dokázal Tom odpálkovat a Petr ignorovat. Ale neměl si s nimi o čem promluvit. Zato s jejich drahými polovičkami, pokud nějaké měli a na společné akce je brali, si popovídal rád.

Nebyla to otázka pohlaví, ale profese, protože když začali páni ajťáci debatovat, rozuměl Tom z toho IT žargonu maximálně předložkám a spojkám. Zato o baletu, své taneční skupině a dětech v ní, a nakonec i o tom vaření, v tom se cítil jistě. Navíc měl dar naslouchat stížnostem, jak to občas dámy dělaly, a s humorem jim dokázal sekundovat, že ty vztahy se zas tak moc neliší, což si vlastně i myslel.

Bude to dobrý, přežiju to, pomyslel si nakonec. Petr se mnou taky občas jde zas do mého světa, i když se mu nechce. Potud bylo všechno v pořádku. Ovšem jen do té doby, než Petr upřesnil, jak ona akce bude vypadat:

„Před dvěma dny zabíjeli u Červových rodičů prase, takže budou vepřové hody a bude se péct sele.“

A tahle věta Toma znechutila. Protože…, no protože měl silně vyvinutou představivost, jak to bude vypadat a jak mu při tom bude. Nebyl vegetarián, to vůbec ne. Jedl drůbeží maso, občas. Jedl ryby, často a rád, kromě kapra, který mu nechutnal. Zřídka si dal hovězí. Miloval rýži, zeleninu a luštěniny.

Dokázal uvařit i z vepřového, když si to Petr výslovně přál. Sám to nikdy nejedl. Ještě příliš dobře si pamatoval, jak asi rok po rozvodu svých rodičů na jedné návštěvě u otce a jeho nové ženy k obědu dostal knedlovepřozelo. A ono vepřo byl bůček, plovoucí v moři omastku. Jeho máti takhle nikdy nevařila, dbala na to, aby jedl zdravě. Dost nešťastně nad tím seděl a rýpal se v tom, než dostal pohlavek a doporučení, ať kouká jíst a rychle. A tak to snědl a vzápětí krásným obloukem vrátil. A i když se rozbrečel a i když mu bylo jen osm let, přece jen mu proběhla hlavou potměšile uspokojující myšlenka, že dobře jim tak, protože nepozvracel jen talíř, ale prakticky celý stůl.

Výrazy jejich obličejů si pamatoval stále. I to, jak máti otce hrozně zryčela, když se o tom dozvěděla. Jako dítě z toho měl radost, že se ho zastala. Až později mu došlo, že věta: ‚Nemůže přece budoucího baletního mistra cpát bůčkem‘, nejspíš nebyla až tak o tom, že měla ráda jeho samého, jako spíš svou představu o tom, kým by jednou být mohl.

Dost dlouho v sobě bojoval s myšlenkou, jestli jí nekřivdí, jestli si nedomýšlí něco, co není pravda, protože se přece o něho vždycky zajímala, vždycky ho v tanci podporovala. Její výbuch, když se balil a stěhoval k Petrovi, dokázal pochopit. I tu její první návštěvu u nich překousl, přestože to pro něj byl jeden z nejhorších zážitků v dosavadním životě.

Pak odmítl Neremovského nabídku. A jejich vztah se zas o něco zhoršil. Vykřičela na něj spoustu dalších vět o nevděčnosti. To by snesl. I to by pochopil. Ale to, že do toho zahrnula Petra, protože „… radši se budeš válet s nějakým nýmandem, který nic není a nic nedokázal,“ to už zkrátka přejít jen tak nemohl. Přesto se jí to pokusil vysvětlit. Že Petra miluje, že přece balet může dělat i doma a že se cítí šťastný i v provinčním divadle a hlavně s ním. Jeho argumenty smetla jako nepodstatné a vydala poslední soud: „Ničí ti život a už ho nikdy nechci vidět.“

Cítil se hrozně, měl ji rád, ale už měl za sebou několik návštěv u Petrových rodičů, takže viděl i naprosto jiné vztahy, a tak se tedy nadechl a ujistil ji, že Petra už v životě vidět nemusí, ale ať si uvědomí, že k sobě oni dva patří a „… nehodlám za tebou chodit bez něj. Ke svým rodičům mě taky bere, nikdy by beze mě nejel.“

Doufal, že si to časem sedne, protože takhle to přece nemůže zůstat. Jenže čas ukázal, že… může. Petrovi nerad oznámil, co se stalo. Petr si jen pomyslel, že je mu to sice líto, protože sám si ani v dospělosti nedokázal představit, že by se s rodiči nevídal, ale sobecky se mu ulevilo, že dalších setkání s Tomášovou matkou bude patrně ušetřen. Neměl ji rád, nikdy to Tomovi neřekl, a už vlastně ani nebylo proč. Přesto Toma přesvědčil, že za matkou má několikrát do roka zajít i bez něho. Ale Tom se už nikdy u ní necítil vítaný. Stejně jako u otce, který si pořídil novou rodinu a po té se omezil jen na pravidelné placení výživného. S oběma tedy udržoval vztah víceméně po telefonu, se kterým by rád občas praštil o zeď.

Petr se bál naprosto zbytečně, že by od něj Tom někdy odešel kvůli někomu jinému. Jestli by kdy měl odejít, tak jenom kvůli sobě. Jenom kdyby mu Petr nějak ublížil. Protože ve dvaceti letech se Tom definitivně rozhodl, že už si nikdy od nikoho ublížit nenechá a že už vždycky bude dělat jen to, co sám chce. A nechtěl nic složitého – balet a Petra, a ne nutně v tomhle pořadí, protože časem to ‚chci Petra‘ u něj převážilo i nad baletem.

Tohle rozhodnutí, dělat už jen to, co sám bude chtít, tedy stálo za tím, že Petrovi docela klidně řekl, že na takovou akci s ním nepojede.

„Nezlob se, ale na sele a jitrnice, jelita, ovar a další se nehodlám ani dívat, natož to cítit nebo jíst.“

„Co blázníš, Tome,“ nechápal Petr. Tedy chápal, že jíst to Tomáš nejspíš nebude, na to už se znali dost, ale aby kvůli tomu celou sobotu a neděli, kdy měli oba volno, zazdil? Navíc… nechtělo se mu Toma nechávat samotného.

„Nebláznim, prostě nechci jet někam, kde bude na rožni napíchnutý nějaký zvíře a koukat se na to, jak se cpete prasárnama.“

„Ale no tak, Tomášku, nebuď zlej… Co bys tu dělal sám celý víkend, když ani nemáš představení? “

To Tomáše zarazilo ještě víc… celý víkend, takže Petr počítá s tím, že tam přespí. Logicky, bude se popíjet, je to kus cesty, Červ bydlí ve vsi hezkých pár kilometrů od města. A Petr by nikdy nesedl za volant ani po jednom pivu. Tak to bych doopravdy radši zůstal tu jednu noc o samotě, pomyslel si. A řekl možná nejhloupější větu, kterou v tu chvíli mohl a kterou Petra rozhodně nijak neuklidnil: „Neboj, já si nějakou zábavu najdu.“

Sám si později uvědomil, jak hloupé to bylo, protože Petrovu žárlivost už znal. Mohlo ho napadnout, že si to Petr vyloží po svém. Asi takhle: Kdo ví, co vlastně chce dělat a čím se chce zabavit. Kdo ví, s kým to chce dělat, protože kdyby to byl někdo neškodný, tak to přece řekne… Zatím chtěl být vždycky se mnou. Kdykoliv, kdekoliv. Tak proč?!

Pěkně naštvaně řekl: „Prostě pojedeš se mnou, nebo se mi ti dobráci budou chechtat, že jsem taky ženskou nechal doma!“

Tom chvíli mlčel a kousal se do jazyka, protože poprvé za celou dobu, co spolu byli, měl chuť vybuchnout a poslat Petra do háje a ještě dál. Tak snad si s nějakými kecy dokáže poradit! Nakonec se ovládl, zvítězila v něm jeho nechuť se hádat, a řekl prosté: „Ne, já to ‚nechci‘ myslím vážně.“ Víc už se nebránil, čekal, že si to Petr uvědomí sám, ale… nestalo se to. V sobotu dopoledne sedal do auta značně nenadšeně…

Petr byl spokojený, že si tu Tomovu přítomnost vybojoval, dokázal ho přesvědčit. Že to bylo vítězství Pyrrhovo, pochopil až čtyři dny po oné akci. Na ní se nestalo nic neobvyklého. Nic, co by Tomáš vlastně netušil. Špatně mu bylo, jak z pohledu na sele, tak z toho masného odéru, ale dokázal to přežít. Vtípky na to, že se ničeho ani nedotkl, ho nijak nezraňovaly. S sebou si vezl vlastnoručně udělanou mísu bulgurového salátu, kopu zeleniny a rýžové plátky, takže nehladověl. A páni ajťáci to ve výsledku nekomentovali až tak zle. Jen Petr měl po třetím pivu pocit, že by alespoň ochutnat mohl a taky, že by nemusel jenom mlčet.

Jeho: „Tak už se uvolni a něco si dej, hlavně že jsme spolu, ne?“ Tomáše vytočilo znovu a v duchu si řekl, že je bezvadné být spolu a s mrtvolkou prasátka na rožni a že by rád viděl toho cvoka, kdyby… Sotva ho to napadlo, nálada se mu okamžitě zlepšila. Tak když nechápe, co mu říká, tak to možná pochopí jinak.

Do IT debaty se zapojit nedokázal, ale vytáhl nejtěžší kalibr, jakého byl schopen. Pikantní historky z divadla, ve kterých nikoho nejmenoval, přesto dokázal zaujmout. Nakonec se bavila celá společnost. Druhý den ráno odjížděli jako první a Tom v náladě skoro rozverné, protože už se těšil na svou velkou odplatu. Valentýnská středa se mu na to zdála jako dělaná…

Pro Petra ten den byl od procitnutí den blbec. Ráno zaspal, takže do práce jel hladový. V jedenáct si ho zavolal šéf, že Olina je nemocná a převezme si jeden její projekt. Když navíc zjistil, že Olina část věcí neudělala, nebo, jak tvrdila, zapomněla zálohovat, pochopil, že bude muset zamakat a udělat všechno skoro od začátku.

Zabral se do práce a na oběd zapomněl. V pět odcházel vyhládlý jak medvěd po zimním spánku a s provinilým pocitem, že doma nejspíš znovu sedne k notebooku, i když je svátek zamilovaných a to on byl, zamilovaný čím dál víc… Toho prvního Valentýna ani nepostřehli, jak se jako nadržení blázni nezajímali o nic jiného, než jak být na sobě a v sobě. Toho druhého strávili doma při svíčkách a večeři, se kterou se Tom vytáhl. Od té doby byly krevety jedno z jeho nejoblíbenějších jídel. Měl s nimi spojenou vzpomínku, jak Toma pomiloval rovnou na stole, ještě mezi neuklizeným nádobím.

A tak jel domů a věděl, že i tentokrát určitě Tom něco připravil a v duchu proklínal Olinu a vůbec svou práci. Jak dlouho už si slibuje, že si zkusí najít něco jiného? Neměl tedy úplně romantickou náladu, když vstupoval do dveří.

Ta vůně, která se bytem linula, mu byla povědomá a příjemná, ale bylo v ní i něco rušivého. Se zoufalstvím si uvědomil, že je vážně pako, protože dárek pro Toma nechal v práci ve stole…

Tom samozřejmě nic z toho netušil, tedy krom toho Petrova ranního zaspání. Ze zkoušky v divadle jel rovnou do supermarketu. V řeznictví vybral nejhezčí vepřovou krkovici a stejně pečlivě koupil i další ingredience. Doma si všechno připravil a poťouchle si při tom vaření říkal, jak se asi Petr bude tvářit. Pálava se chladila, a když uslyšel, jak Petr odemyká, zapálil na slavnostním stole svíčky.

Petr zaregistroval svíčky i prostřený stůl, všiml si, že Tom má jednu ze svých parádních košil, které mu neskutečně slušely, protože na rozdíl od něho je uměl nosit a tak nějak se mu na něm líbily mnohem víc, než to praštěně výstřední oblečení, které nosil, když se poznali. Už věděl, že to byl tenkrát od Toma truc, že alespoň tímhle matce vzdoroval, protože ta by ho ráda viděla právě takhle. A Toma štvalo, že vkus má stejný jako ona, že i jemu se líbí mírně elegantní styl. Až když se odstěhoval, konečně začal nosit to, co mu doopravdy bylo vlastní.  

Přivinul si ho k sobě: „Moc ti to sluší miláčku. Taky se hodím do gala?“

Aspoň to pro něj byl ochotný udělat, když jinak nic neměl, ale Tom se usmál, že to není třeba. Ať si jen sedne, že má určitě už hlad.

„Ani nevíš, jakou máš pravdu. Šílenej den a hlad mám, že bych se o něj mohl opřít. Navíc… no… dárek pro tebe jsem zapomněl v práci. Jsem hroznej.“

„Nevadí, lásko, aspoň se budu dýl těšit.“ Tom byl pochopení samo a Petra přelil úlevný pocit, že má vedle sebe toho nejlepšího kluka, jakého si jen lze přát.

Myslel si to přesně do chvíle, než před něj Tom položil talíř s lákavým plátkem krkovičky na přírodno obklopeným hmotou zelenošedé barvy, kterou nade vší pochybnost identifikoval jako… kapustu! Jedinou zeleninu, o které Tomovi kdy řekl, že ji nikdy jíst nebude, když drobné růžičky lovil z hovězí polévky. Nezapochyboval ani na vteřinu, že na to Tomáš nezapomněl, a když se střetl s jeho pátravým pohledem, pochopil, že to Tom udělal záměrně.

„Zatraceně Tomáši, dneska fakt nemám náladu na nějaký pubertální hrátky,“ řekl trochu ostřeji a položil příbor, který předtím bezmyšlenkovitě vzal do rukou. Říkal si, co to do prdele do toho cvoka vjelo, i když ho na pozadí dutiny lebeční zašimral nepříjemný pocit, že třeba… možná…

Tomáš se zaculil a s pohledem nevinného štěňátka pronesl: „Ale no tak, uvolni se a dej si. Hlavně že jsme spolu, ne?“

Téměř přesně mu zopakoval jeho vlastní slova, která mu řekl na Červových narozeninách. Došlo mu to a ten mix pocitů, že se sám choval jako blbec, únavy a celodenní frustrace, v něm kulminoval.

„Dík moc, ale nechci!“

„Měl bys to sníst, na tom přece nezáleží, co kdo z nás chce a nechce…“

A to byla poslední kapka, kterou Petrova snášenlivost toho dne přetekla. Přitáhl si talíř k sobě, udělal jeden rychlý pohyb a pak už jen sledoval, jak letí vzduchem jako ve zpomaleném filmu, Tomův ladný úhybný manévr, kejdu z kapusty rozstřikující se všude kolem a zejména na Tomovu luxusní košili, a potom už jen křupnutí porcelánu tříštícího se o zeď a plátek masa, jenž se smutně po té zdi sesunul na zem.

Rozhostilo se ticho, ve kterém zaznamenal Tomášův vytřeštěný pohled a mírně pootevřená ústa. Když z těch úst, která miloval, vyšlo sotva slyšitelné: ‚Asi bych se měl jít převlíct…‘ probralo ho to z transu a zas se jednou cítil jako totální kretén. Mohl jsem se tomu zasmát a říct, že je to dobrý vtip a že chápu, co mi tím říká, když jsem ho předtím neposlouchal. Přece mi řekl, že se mnou jet nechce a řekl i proč.

Sledoval, jak se Tom zvedá od stolu a míří do koupelny. Dveře se za ním zaklaply a slyšel, jak otáčí klíčem v zámku. To ještě nikdy neudělal, uvědomil si. On se mnou právě teď vůbec nechce být… A ten pocit byl nesnesitelný, a ani v nejmenším nevěděl, co s tím. Alespoň se tedy zvedl, aby uklidil tu spoušť, kterou vytvořil.

Tom v koupelně zatím nadával sám sobě za tak pitomý nápad: Co jsem si představoval? Že mi padne k nohám a bude se kát, protože už konečně chápe? To bych přece nechtěl. Že láska i kapustu přenáší? Tak asi ne, asi jejím vlivem pouze létají talíře a rozhodně ne s mimozemšťany. Neměl jsem to dělat, to už vím, jenom… jenom, sakra, absolutně netuším, jak se teď chovat, protože tak nějak cítím, že v tomhle jsme ujeli oba…, ale nechci, abychom takhle řešili naše rozdíly a spory, aby se stalo normálním, že po sobě házíme věci, protože kam by to mohlo dojít? Já chci přece dojít vždycky jenom do jeho náruče…

Sundal a namočil košili, všiml si, že ani kalhoty nezůstaly ušetřeny a jen doufal, že to pustí, protože oboje si kupoval ani ne před dvěma týdny. Cítil, že má kapustu i ve vlasech, a proto zalezl rovnou pod sprchu. Když se o dvacet minut později vynořil z koupelny v županu, našel Petra v pilné práci.

Chvilku ho pozoroval, jak vytírá podlahu, a hlavou mu problesklo, že ho takhle vlastně vidí úplně poprvé, a málem se z toho nervového vypětí poslední hodiny rozesmál. Drží ten mop jak panna vocas, napadlo ho.

„S tím mopem vypadáš fakt sexy, lásko,“ pronesl, protože nějak to urovnat chtěl a vždycky věci řešil spíš humorem než nějakými dlouhými promluvami a rozklady.

Petr po něm střelil pohledem. Vlhké rusé kadeře kroutící se podél bledé tváře, vždycky se mu zvlnily, když je namočil. Tělo pečlivě zahalené v županu, nepochybně nahé tělo. Touhle dobou mohli dělat už něco naprosto jiného, do háje! Tázavě pokorný akvamarínový pohled…

No jo, zatraceně, já vím, že jsem přestřelil, Tome… A tak se nadechl a řekl to ‚promiň‘ a taky ‚já vím‘ a ‚už nikdy‘ a bylo to tak roztomile zmatené, že Tom radši došel až k němu a ústa mu zavřel polibkem. Pokojem třeskla další rána, tentokrát od mopu, jak Petrovi vypadl z ruky, než s Tomem v náruči vykročil k ložnici…

Při milování zapomněl na svůj hlad i na cokoliv dalšího. Třeba na to, že Tom jemu se rozhodně neomluvil. Neudělal to ani ráno, když mu servíroval královskou snídani až do postele a prohlásil, že si zajede koupit věci nové, protože ty fleky od omastku a kapusty bohužel nepustily úplně.

Neprozřetelně vyhrkl, ať to nechá na víkend, že půjde s ním a bylo z toho tehdy celodenní martyrium chození po obchodech, protože když už, tak už, jaro se blíží a je to nejlepší doba na obnovu šatníku. Stala se z toho Tomova tradice, stejně jako to, že o dalším Valentýnu večeřeli ve Steak Housu nejlepší hovězí steaky ve městě, protože na takovém jídle se shodli oba. A radši mimo domov, protože kdo ví, co by jim mohlo plachtit bytem příště. Ovšem mnohem větší trest než to nakupování bylo následné malování bytu. ‚Přece nebudeme mít mastnej flek na zdi na Velikonoce. A zvádneme to sami…‘ Ale na to Petr radši nevzpomínal. Důležité bylo, že se při tom nepovraždili. Jen ho napadlo, že až Tom bude chtít malovat příště, nejspíš ho pošle někam k moři nebo radši rovnou pořídí dům na klíč. Tom by mu řekl, že on jeho by příště radši vystřelil na Měsíc.

Petr si z té létající kapusty vzal ponaučení, že když Tom řekne NE, je to skutečně NE a nemá moc cenu ho k něčemu lámat. Časem se s tím naučil pracovat a Toma tak trochu přesvědčovat nepřímo. Alespoň si to myslel. Tom se tomu v duchu smál, protože Petr byl v dělání intrik nevinný jako děcko a snadno prohlédnutelný. Ale proč mu ten občasný pocit uspokojení nad vítězstvím nedopřát.

Tom si z toho odnesl, že by Petra nikdy neměl dráždit, když je unavený, hladový a naštvaný z práce. Možná triviální poznatek, ale Tomášovi bylo dvacet, nikdy v žádném takovém vztahu nežil a neměl moc kde čerpat. Jeho rodiče se rozvedli, když chodil do první třídy. Neměl žádné vzory, od kterých by se párovému soužití naučil. Na všechno si musel přijít sám a Petr nebyl nijak výrazně psychologizující partner, který by ho vedl za ručičku. Petr mu především dovolil vedle sebe vyrůst a dospět. A i když ho chránil, přece jen ho nechal, aby nějaká svá životní rozhodnutí a kopance udělal sám za sebe.

Za těch šest let byla tohle jediná událost, která by se možná dala nazvat hádkou, přestože hádkou nebyla. Ve známost proto vešla jako Aféra kapusta a časem se tomu smáli nejen oni. Kapusta už se u nich doma nikdy neobjevila… tedy „neobjevila“.

Rozhodně Tom nikdy neřekne Petrovi, co přidává do těch karbanátků, které dělá zásadně v době, kdy jeho drahoušek není doma, a které pak nakládá třeba zrovna na Silvestra. A kterých se Petr může užrat. Nebo to možná Petr dobře ví, ale zaboha by nepřiznal, že od Tomáše mu nakonec chutná i ta kapusta…

„Tome, tak víš, co rozhodně nikdy nechci?“

„No?“

„Aby ses kvůli mně nějak měnil.“

„To by se ti stejně nepovedlo, lásko, a nápodobně.“

Mýlili se oba. Protože oni se už dávno měnili a ovlivňovali navzájem. Ale nijak jim to nevadilo…