Úplně jinak – Diagonály II/6

„Někdo si nechává hlídat barák, někdo děti a někdo psa.“

„Tak nemusíme ho nechat hlídat, možná by už tři hodiny sám doma zvládnul.“

„Neprovokuj, Tomáši! Poslední, co chci pár dnů před svátky, je zas rozdělávat sádru, štuk, lepidlo nebo tak něco.“

Oběma se okamžitě vybavil den, kdy Rustyho museli poprvé – a zatím naposledy – nechat zhruba tři hodiny doma samotného.

Přestože štěně Petr vylítal téměř do bezvědomí, svého – ne psího, to bylo patrně nemožné, a i když mu v celém přízemí důmyslně poschovával spoustu suchých pamlsků, stejně dům opouštěl se sakrováním. Sem tam se v kanceláři ale mihnout musel.

Tomáš ráno odjel na zkoušku. Sice bez nadávek, zato s vnitřním pocitem nejistoty, protože tušil, že úplně bez problémů to nebude, a on na vybavení jejich domu lpěl. Téměř vše pečlivě sám vybíral, mnohé si i sám kreslil, jak by chtěl, aby to ve výsledku vypadalo. Když Petr rozhodl, že udělá podlahové topení, v duchu zajásal. Nikdy víc luxování koberců, zlatá dlažba a zátěžové lino. Ani jeden z nich nemohl tušit, že na specifičnosti ohaří duše v jistých okamžicích nezabírají žádné pamlsky a cokoliv zátěžového je jako výzva, kdo vydrží déle.

První se domů vrátil Tomáš. Byl připravený na smršť v podobě rezatého torpéda, protože tak ho Rusty vítal, i když byl doma s Petrem. Čekalo ho ovšem ticho. Po psu ani stopy. Respektive stopy ano, ale… Co to sakra je?! Zíral na bílobéžový prach s otisky psích tlapek, pokrývající zhruba dva metry prostoru od vchodových dveří na dlažbě chodby. Stále bylo ticho, klid, žádný pohyb. Zběžně prohlédl obývák a kuchyňský kout, nic. Otevřel dveře koupelny a technické místnosti, i když si říkal, že Petr nemůže být tak roztržitý, aby tam Rustyho zavřel.

Vyběhl do patra. Také tady všechny dveře zavřené. Pokoj pro hosty, druhá koupelna, Petrova pracovna, jejich ložnice. Tu otevřel jako poslední, poněkud ztuha. Naskytl se mu zdrcující pohled. V průměru metrová díra s odchlíplými okraji v onom zátěžovém linu, o kterém Petr tvrdil, že přežije cokoliv. Kousky a kousíčky rozmetané po celé místnosti, patrně proto, aby je sesbírali a opět složili jako puzzle. Uprostřed jejich postele se zpod peřiny vynořil nejdřív rezatý čumák a pak i ten spratek v celé své kráse. Seskočil radostně na zem a jal se křepčit a vítat. Tak hráblo mu a zavřel ho tady, nebo co?! Taková byla Tomova první myšlenka, ale pak si uvědomil, že ten binec dole také někdo nějak udělat musel. A Petr to zcela jistě nebyl… Jenže, jak? Podrbal štěně za uchem, protože kdo by se zlobil, když tak upřímně dává najevo, jak je rádo, že ho vidí, a trestat kdovíjak dlouho po činu už přece nemá cenu.

Seběhl s Rustym v patách zpátky dolů a konečně si všiml. Dvě na tlapu široké, skoro půl metru dlouhé rýhy o hloubce dobře tří centimetrů svisle vedle vchodových dveří…

„Rusty, ty pitomče pitomá,“ vydechl, protože na víc se nezmohl.

Sesul se na kolena. Rusty to zaregistroval s nadšením. Takhle se k oblíznutí obličeje člověka, kterého miloval, mohl dostat mnohem lépe. Ale Tomáš ho nenechal. Pevně psa sevřel v náruči jednou paží a druhou mu jednu po druhé přidržel obě přední tlapky, aby se podíval, jestli si při zednických pracích neublížil. Tlapy i drápy vypadaly v pořádku. Tak alespoň že tak, ulevilo se mu.

„Tak pojď, jdeme ven. A zavoláme Petrovi, ať má taky nějakou radost ze života. Ale nejdřív…“

Vyběhl zpátky do ložnice, udělal několik fotek. Rusty se ometal okolo, zachytil ho s tím nadělením tedy také. Stejný postup zopakoval u vchodových dveří, protože až tohle někomu řekne…

Když bral do ruky obojek, Rusty spokojeně zamručel a opřel se mu v ukázkovém sedu o nohy. Je přece slušně vychovaný pes a ne nějaké pometlo, aby si nenechal nasadit tu věc, se kterou vždycky jde ven na delší procházku. Vodítkem se Tom nezdržoval. Nestávalo se, že by se rezatec vzdálil víc než na dvacet metrů a na zavolání nebo písknutí se okamžitě vracel. Navíc, chodili na svou louku a široko daleko nikdo nebydlel. Až venku vyndal mobil. Udělal několik momentek štěněte, jak tak byl zvyklý fotit všechno, co se mu líbilo, a Rusty byl jeho oblíbeným modelem. Pak už vyťukal Petrovo číslo.

„Ahoj, kdy se vrátíš? Ne, nic moc se neděje, jenom ten tvůj dáreček udělal díru do podlahy v ložnici.“

„To není možný, stoprocentně jsem všude kromě obýváku pozavíral.“

Petrův hlas zněl natolik přesvědčivě, až si Tom na chvilku pomyslel, že možná jen halucinoval. Ovšem ta díra byla velice reálná ve skutečnosti i na snímcích v mobilu.

„Je to možný,“ řekl pevně, „no tak si nejdřív otevřel a pak za sebou zavřel, co já vím. Nebo umí procházet zdí. Každopádně věřím, žes ho nechal dole, protože tam udělal dvě díry do zdi.“

V mobilu se rozhostilo dlouhé ticho.

„Tomáši, má to být nějaký vtip?“

Opatrná otázka, ve které slyšel chvějivou naději. Až se musel usmát. Pořád si ten cvok není úplně jistý, čeho jsem a nejsem schopen…

„Není to vtip. Prostě se pokusil jako palestinskej terorista vyhrabat tunel, aby mohl zdrhnout. Nejspíš nás chtěl hledat.“

„Ale je to pes, sakra, ne bourací kladivo!“

„Je to maďar, to stačí. Tak já to jdu uklidit a doufám, že ty víš, co s tím dál.“

To Petr věděl a po příchodu z kanceláře vyměnil značkové džíny a triko za montérky, notebook za špachtli, řezák, příložník, lepidlo, štuk a sádru. Naštěstí zbytky materiálu ve stodole měl a i kus lina se ještě našel. Tomáš jeho snahu ocenil bramboráčky s masovou směsí. V ložnici ten přechod skutečně vidět nebyl, a když to dole vezme ještě barvou… Tím bylo Petrovi jasné, co bude dělat následující den, malování se nevyhne. Tom ho při práci sledoval stejně zaujatě jako Rusty, ovšem na rozdíl od štěněte nechtěl pomáhat. Měl jinou zábavu, o níž Rustyho informoval, patrně proto, aby získal jeho souhlas.

„Jak jsem nikdy nechtěl žádnej účet na jakýkoliv síti, tak tobě ho na instáči založím, ty satane!“

Rustyho Tomovo prohlášení nechalo ledově klidným, zato Petr měl jednu připomínku: „Klidně, ale mě naprosto vynech. Nechci nikde figurovat jako majitel takovýho magora.“

Tohle mu samozřejmě slíbil. Věděl, že Petr o žádnou popularitu nestojí ani ve spojení s ním, proč by to tedy u psa mělo být jinak, i když časem, možná…, kdo ví?

„Taky bys mohl jet sám a já bych s ním zůstal doma.“

A je to tady, povzdychl si v duchu Tom, nahlas ovšem řekl: „Petře, ber to tak, že Bára nám pomůže ráda.“

Jak je možné, že pokaždé pozná, v čem se cítím nejistě, napadlo Petra po Tomových slovech. Je mi vždycky nepříjemné, když něco nedokážu zvládnout sám, když si někomu musím říkat o pomoc. Navíc už vím, že na delší dobu bych od toho našeho blbounka zrzavýho dobrovolně neodjel kamkoliv, i když se mi ta Bářina nabídka hlídání při přesvědčování o pořízení psa náramně hodila…

Tomáš v něm četl jako v otevřené knize, znal Petra dobře, jeho potřebu být ten chlap, co si se vším poradí, postará se, zařídí…

„Kolikrát jsme my pomohli jí? Hlídat kluky, odstěhovat starej gauč… Vlastně to není ani tak moc důležitý pro nás. Holt by tu zas něco rozdrbal. Nebo můžeme zůstat doma. Oba, protože bez tebe bych nešel. Ale já bych Jerryho viděl moc rád. A Báře bych rád dal šanci, aby nám taky mohla tu pomoc nějak oplatit.“

„Když to říkáš takhle…,“ řekl váhavě Petr.

„Jo, říkám, jinak se tomu taky říká přátelství. Doopravdy existuje.“

V jednom se ale Tomáš přece jen mýlil. Bára nad hlídáním Rustyho vůbec neuvažovala jako nad něčím, čím Petrovi a Tomovi něco oplácí. Ten malý rezatý zmetek jí přirostl k srdci stejně jako svým majitelům a jejím dětem. Zjištění, že jsou oba kluci naprosto nadšení vyhlídkou na pár hodin ve společnosti psího kámoše, ji naplnilo spokojeností, protože často nemohla svým synům udělat radost v materiální rovině, proč tedy ne alespoň takhle. A Tom jí sice nic neřekl naplno, jen tak mírně naznačil, ovšem nebyla hloupá, aby její ochota hlídat nezašla ještě dál. V době, kdy se Tom s Petrem chystali a vedli spolu rozhovor o tom, co je přátelství, vzala Bára do ruky mobil a vyťukala Tomášovo číslo.

Tom mrkl na displej a jen zadoufal, že do jejich programu na večer Barbora nehodí vidle, protože by ho mrzelo, kdyby je zklamala právě teď. Tak ať to je radši venku najednou pro oba. Zapnul hlasitý odposlech.

„Ahoj, hele, Tonda má trochu rýmu, nechci ho nikam tahat. Ne, nebojte, jenom mě napadlo, jestli mi nehodíte Rustyho ke mně a kdyžtak byste si ho vyzvedli ráno. Kluci by stejně chtěli, aby s nima spal. Já se ozvu, až ho budu chtít vrátit. Ale jestli by to byl problém, tak je naložím a jedeme.“

Během její řeči měl Tom největší problém, aby se nezačal smát nahlas. Jednak mu došlo, že Raketa velice dobře pochopila jeho poznámku o malém šmírákovi, a potom také, že chce svým synům konečně povolit to, co jim oni oba zakazují. Vzít si Rustyho do postele.

Viděl, jak se Petr se nadechuje k odpovědi, nejspíš chtěl připomenout, že jejich dohoda zněla poněkud jinak. Rychle proto zareagoval dřív, než Petr spustil: „Jasně, Baru, nevadí. Kdyby byl problém, tak si pro něj přijedeme kdykoliv i v noci. Tak za chvilku u tebe.“

Ukončil hovor a už si malý trylek smíchu povolil: „Je neskutečná potvora, ale vlastně moc fajn.“

„A to jako proč? Protože nechá našeho psa lézt k dětem do postele? Fakt skvělý!“ Petr rozhodně nezněl nadšeně.

Tomáš k němu došel a objal ho. Rusty do té doby jejich konverzaci jen bedlivě sledoval z pelechu. Teď se okamžitě zvedl a šel obejmout je oba.

„Je skvělá, protože ho naopak do jedný postele dneska večer vlézt nenechá.“ Mnohoslibně se na Petra usmál a políbil ho současně s jedním podrbáním za psím uchem.

A proč ne, uvědomil si Petr. Taky už těch schovávaček, šukání ve sprše, v pracovně nebo tichých rychlovek v ložnici, když ten kazišuk náhodou usne, měl za ty čtyři měsíce docela plný chrup.

Rustyho odevzdali v naprostém klidu. Když uviděl Tondu s Fandou, vpadl do Bářina bytu jako tsunami, ani se po svých pánech neohlédl. Koneckonců i tihle prckové patřili do smečky, a navíc s nimi byla psina.

Českou mši vánoční v jednom z českobratrských kostelů si užil především Tom, i když Petr byl také rád, že zas vidí Jerryho, byť s klarinetem v orchestru. Přesto stále nedokázal klasické hudbě přijít na chuť. Jerry se k nim po skončení koncertu prodral, oba spontánně objal a ujistil je, že na Silvestra se všichni sejdou u nich, protože… „přijedou i Jáchym a Kamil, budeme komplet.“ A pak už se od nich odpojil, protože nebyli jediní, kdo se na něj přišli podívat.

„Tak jak je vidět, pořád jim to klape,“ usmál se Tom a Petr mohl jen souhlasit. Jerrymu ten vztah upřímně přál, přestože se mu zpočátku jevil jako dost beznadějný.

„Večeře, nebo jedeme rovnou domů?“

„Co myslíš, lásko?“

Víc Tom říkat nemusel. Cesta z města do Mýtin se jim oběma zdála nesmyslně dlouhá a cestička z poházeného oblečení na schodech výmluvně dosvědčovala, že právě v tom okamžiku jsou na světě jen oni dva.

„Chci tě slyšet, Tome,“ hlesl Petr, když se pomalu a plynule nořil do milovaného těla. Tohle byl koncert, který potřeboval. Tom mu jeho přání rád vyplnil. I pro něho bylo čím dál těžší ovládat svou přirozenou hlasitost při milování. Dřív jim to bylo vcelku jedno, ale jejich nový spolubydlící několikrát projevil určitou nelibost, když nějaký vzdech Tomovi přece jen unikl. A psí vytí naopak při milování nechtěl poslouchat ani jeden z nich.

„Bylo to krásný,“ řekl Petr, když si pak tiskl v navyklé poloze Toma pevně k sobě.

„Jo, bylo, jenom…“

„Jenom co?“

„Ale nic, je to praštěný.“

„Tomáši…“ Petr cítil, jak Tom v jeho náruči začíná jemně chvět.

„Dobře, no,“ odpověděl a v hlasu už mu probleskovaly potlačované jiskřičky smíchu, „ale nenaštvi se. Řekl bych, že se chováme přesně jako rodiče malých dětí, když se jich na chvíli zbaví.“

Už to nevydržel a rozesmál se. Petr nad tím chvilku uvažoval, než se odhodlal k odpovědi:

„Tak to se pleteš, miláčku. Heteráci, když se zbaví harantů, tak spí. Vím to od Markéty. Zatímco my…“

„My co?“ popíchl ho škádlivě Tom.

„No my si dáme druhý kolo. Tedy jestli se někdy přestaneš smát.“

Smát se přestal téměř okamžitě. Uvelebil se pohodlně na zádech a rozevřel stehna. Jen si se mnou klidně hraj a trap mě, taky to chci…  

Probouzel se pomalu, jako skoro pokaždé. Otevřel oči, v zorném úhlu změť rusých vlasů. V místnosti stále ještě pološero, ale ta barva se už rozpoznat dala. On by ji poznal stejně i potmě, po hmatu, kdykoliv. Tom spal. Potlačil prvotní impuls se ho dotknout. Uvědomil si, že je to po dlouhé době ráno, kdy si Tom může přispat. Většinou to byl on, kdo se probouzel první a opatrně vyklouzával ze společné postele, aby udělal snídani nebo, jako posledních několik měsíců téměř denně, šel vyvenčit Rustyho. Tak jen ať spí. Je čtvrtek, první den, kdy on nemusel nic, Tom po poledni pojede za svou taneční skupinou, aby děti naposledy v tomto roce vystoupily s tím, co je naučil. A potom už je čekaly jen dny volna Vánoc s rodinou.

Včerejší milování v něm nastolilo fyzickou pohodu a zmínka o dětech ho pobavila. Nikdy s Tomem neřešili svou danou bezdětnost, i když časem Petrovi došlo, že Tom by nejspíš nebyl proti. Sám po nějakých potomcích netoužil ani trochu. Bohatě mu stačily děti, které už ve svém společném životě měli. Agáta už dítětem tak docela nebyla, ale mladší Martin a obzvlášť Bářini Tonda a Fanda snad Tomovu lidsky přirozenou touhu po dětech alespoň částečně naplňovali. Uvažuju nad nesmysly, pomyslel si, radši bych jednou mohl tu snídani udělat já jemu, až do postele. Zaslouží si to, i když on by mi nejspíš s tou svou jemnou ironií řekl, že snad radši ani ne.

Tiše vyklouzl z postele a vyplížil se z ložnice. Zkontroloval mobil, jestli se Bára už nechce zbavit štěněte. Žádná zpráva je dobrá zpráva, ujistil sám sebe. A pak už s co největší opatrností, aby nenapáchal žádné škody v Tomově kuchyňském království, začal na tác chystat to, co Tomáš obvykle snídal. Müsli, bílý jogurt, tmavý chleba a máslo, med, zimní jablko ze sadu, pomerančový džus. Ještě zalít zelený čaj, a hlavně se s tím vším na schodech nepřerazit. Opatrně tác položil na noční stolek a dotkl se Tomova ramene.

„Tome, zlato moje…“

Odpovědí mu bylo mohutné zívnutí a ještě spánkem zamlžený pohled zelených očí. Rozlil se v něm hřejivý pocit něhy právě k tomuhle klukovi, protože v tom okamžiku vypadal tak mladě a bezbranně, že měl chuť ho obejmout a nikdy ho už nepustit do světa venku.

„Jestli chceš, zůstaň v pelíšku, jo?“ řekl jemně. „Já pro Rustyho klidně zajdu sám.“

Tom ještě jednou zívl, protáhl se a posadil. Všiml si snídaně na nočním stolku a usmál se.

„Jestli to počká ještě chvilku, půjdu pak s tebou.“

„Máš hlad po tý noci?“

„Hlad ani ne.“

Co na tom, že je ráno…

Rustyho si nakonec šli vyzvednout krátce před desátou. Pěšky, aby se cestou trochu proběhl. Bára je pozvala dál. Rezatec se přiřítil oba přivítat a zas letěl za kluky do jejich pokoje, zpátky za Petrem a Tomem, za kluky, a tak stále dokola, jak se najednou nemohl rozhodnout, u koho vlastně chce být nejvíc.

„Ten pes je vážně magor,“ ulevil si Petr, „asi bychom měli jít.“

Fanda s Tondou svorně zavřeštěli, ať jim ho ještě neberou, a Bára naopak suše zkonstatovala, že toho spratka má akorát tak dost, dobře že už jsou tady.

„Mohlas přece napsat, ne?“ ohradil se Petr.

Tom se jen zasmál: „Kecá, nejradši by si ho nechala taky, ale nechce bejt za pipinku, co ňuňá nad štěňátkem.“

Bára po něm blýskla nasupeným pohledem, ale pak se rozesmála také.

„Jo, je boží. Mít zbytečných pár táců, pořídím si snad takovýho taky. Dáte si čaj? A sedněte si…“

„Ale víš, že to není jen o penězích, že jo,“ upozornil ji Tomáš a Bára přikývla.

Tom ji chvilku pátravě pozoroval, protože se mu její souhlas zdál příliš rychlý a jednoduchý.

„Barboro!“ Bylo to oslovení velice tiché, přesto důrazné.

„No co,“ přišoupla jim hrnky, „já klukům psa shánět nebudu, já ne.“

Její prohlášení Toma sice uklidnilo, ale jen tak napůl.

Fanda a Tonda se s Rustym loučili jen velice neradi. Rusty ovšem seděl u dveří v tu chvíli, kdy zaregistroval, že se Tom s Petrem chystají k odchodu. Přece jen si uvědomoval, kam patří. Poobjímali se, popřáli hezké svátky. Kluky Tom upozornil, že u nich doma určitě Ježíšek nechá nějaké dárky i pro ně, ať se tedy chovají slušně. Hned, co se vrátí, se uvidí u stromečku. Ještě si na to plácli a pak už se vydali k domovu.

Rusty poskakoval svým kůzlečím stylem, na konci vsi ho konečně mohli pustit z vodítka.

„Vlastně je mi Bíbí docela líto, že bude na Vánoce sama,“ řekl zamyšleně Petr.

Tomáše to překvapilo a svým způsobem i potěšilo, protože občas měl pocit, že Petr Báru stále moc nemusí. Ale souhlasit s ním tak docela nemohl.

„Bára je silná holka, navíc sama nebude, bude s Fandou a Tondou. A jestli to myslíš tak, že si furt žádnýho chlapa nehodlá pustit do života, tak je to čistě její věc. Kdyby nechtěla, tak sama není.“

Vzal Petra za ruku: „A pohni, ať na nás to pometlo nečeká před barákem.“

Poobědvali jen lehce, Tom se nikdy před jakýmkoliv vystoupením moc necpal a Petr se mu solidárně podřídil, jen Rustymu to bylo jedno. 

„No a my usadíme strom do stojanu, co ty na to, kámo,“ zeptal se zrzounka, když osaměli. „A ne že ho ohlodáš nebo ochčiješ!“ Rusty zamručel a šel se uvelebit na gauč. Když si on nemohl domů nosit klacky, neviděl jediný důvod, proč by tomu dvounožci měl pomáhat s celým stromem.

Jedle to nebyla nijak velká, sotva metr a půl, přesto se trochu zapotil, než ji bez pomoci upevnil tak, aby stála rovně. Rustyho jeho počínání po několika minutách přestalo zajímat, zavřel oči a jeho spánek se stal slyšitelným. Sotva však Petr zametl a vyhodil poslední spadlou jehličku, okamžitě procitl. Seskočil z gauče, naprosto bdělý a připravený vyrazit ven.

„To víš, že půjdeme,“ ujistil ho Petr.

Světla už pomalu ubývalo, pro jistotu k obyčejnému obojku přidal svítící. Přibral imitaci kachny, aby rezatec alespoň nějak zaměstnal hlavu. Následující hodinu strávili hrou na schovávanou a aportováním. Doma se Rusty okamžitě vrhnul k misce, do které mu Petr vyklopil jeden z Tomem připravených balíčků.

„Jen si dej, kámo,“ pobídl štěně, ač nemusel, a vzápětí si uvědomil, že když jsou spolu sami, mluví na psa naprosto stejně jako Tomáš. Pobaveně se nad tím pousmál – cvokatíme z něj už oba – a šel si do ledničky také něco ulovit.

S večeří hodlal počkat na Toma, ale ten se neměl vrátit dříve než za další hodinu a něco malého… Jeho rozhodování, jestli klobásku nebo hermelín, přerušilo vyzvánění. Hmátl proto po klobáse, ledničku s bouchnutím zavřel a vylovil z kapsy mobil. Jméno na displeji ho překvapilo, Bára obvykle volala Tomovi, ať už potřebovala cokoliv. Tuhle myšlenku mu vzápětí potvrdila.

„Ahoj Péťo, co je s Tomem? Nebere mi mobil…“

Zarazilo ho nejen to oslovení, ale především tón jejího hlasu. Naléhavý a rozechvělý, tak ji snad nikdy neslyšel, a pak taky…

„Ahoj, jasně že nezvedá. Má vystoupení se skupinou, zapomnělas?“

Bezpečně věděl, že o tom spolu mluvili, a udivilo ho, že si to Bára nepamatuje.

„No jo, vlastně, to je v prdeli… Kdy přijede?“

„Tak za hodinu max by měli končit, takže potom.“ Slyšel její hluboký povzdech a téměř vzlyknutí a už mu to nedalo. „Děje se něco? Něco s dětma?“

„Ne, to vůbec, jenom… Ty nejsi u kompu?“

Teď už bylo jisté, že přemáhá slzy. Jen mu stále nebylo jasné proč a co vlastně chce, evidentně tedy Tomáše, ale k čemu?

„Báro,“ poprvé ji oslovil jménem, a ne tou zkratkou nebo přezdívkou, které si pro ni sám vymyslel a stále je používal, „řekneš mi, co se děje? Komp jsem od rána nezapnul, občas to výjimečně dělám, jako třeba když mám dovolenou. Co potřebuješ? Možná bych mohl pomoct já.“

Snažil se o lehký a klidný tón, hlavně ji nějak zpacifikovat. Stačilo, že ona v klidu rozhodně nebyla.

Chvíli mlčela, než ze sebe vymáčkla: „Aha, tak to jo… Mohla…, mohla bych s klukama přijet? Já nějak nedokážu… bejt teď sama.“

Nadšený z toho nebyl, těšil se na večer s Tomem, ale přece jen mu Barbora nebyla úplně lhostejná, aby ji odbyl.

„Dobře, tak se stav. Aspoň se konečně dozvím, co se ti stalo,“ souhlasil a v mobilu zřetelně slyšel, jak si oddechla.

„Děkuju. A pusť si televizi. Jedu, tak zatím.“

Spojení se přerušilo.

Nechápal nic, ale cítil, že něco vážně není v pořádku, a proto se Barboru rozhodl poslechnout. I s klobásou v ruce došel pro ovladač, zmáčkl tlačítko…

Když dorazila Bára, už věděl. Rusty ji, a především děti, pádil přivítat svým obvyklým tornádovým stylem. Byl mu v tu chvíli vděčný, poskytl mu čas, aby si uvědomil, že ta zatracená televize pořád ještě běží – zatímco odložená klobása zmizela – a že by ono nepřetržité zpravodajství měl vypnout, protože všechno ti prckové doopravdy slyšet nemusí, přestože by nejspíš nechápali. Sám nechápal, v uplynulých minutách mu připadalo, že sleduje hodně blbý béčkový americký thriller, protože přece tady u nás doma se takové věci nedějí. Zároveň mu bylo jasné, že to je realita.

Tomáš je zastihl v okamžiku, kdy všichni čtyři svorně stavěli jednu z dinosauřích stavebnic, které se jim nějakým pro Petra záhadným způsobem ocitly v domě, ale díkybohu teď za ně. I jeho Rusty přivítal bouřlivě. Také Tom už věděl. Ještě při vystoupení si všiml určitého neklidu v hledišti, na mobilu pak zmeškaných hovorů a upozornění z jediného zpravodajského webu, který občas sledoval. Cestou domů si v autě pustil rádio. Po několika minutách a jednom připitomnělém vtípku o předčasných silvestrovkých petardách rádio radši vypnul. S rozhodnutím, že tuhle regionální stanici již nikdy víc. Snažil se uklidnit, pravidelně dýchat, přesto jemný třas rukou na volantu zastavit nedokázal. Ani ho moc nepřekvapilo, že je Bára u nich. A zalila ho vlna lásky a vděčnosti k Petrovi, že je právě takový, jaký je. Někdy sice na povrchu dub a trochu slon v porcelánu, ale když o něco doopravdy jde…

Ten večer s nimi Bára zůstala. Až když už Fanda a Tonda spali s Rustym v pokoji pro hosty, dovolila si konečně pláč na Tomášově rameni. Asi každý má občas nějaký bod zlomu. Bára rozhodně nebyla z lidí, kteří se jen tak z něčeho sesypou. Ale ten den ji události zasáhly. Bylo to blízko, bylo to brutálně konkrétní, a i tohle byly něčí děti. Jako mnoho lidí si ten den i ona uvědomila, jak snadno se dá přijít o ty nejbližší.

„Musím vám připadat jako totální hysterka,“ řekla omluvně, když z ní s pláčem opadla nejhorší vlna emocionálního vypětí.

„Ale vůbec,“ ujistil ji Tom, „jsi jen cítící lidská bytost, Baru, proti tomuhle může bejt imunní leda totální hovado.“

Povídali si hluboko přes půlnoc o mnohém.

Ráno po snídani společně ozdobili stromek a Bára už vypadala lépe. Fanda s Tondou a rezatcem dostatečně rozptylovali jejich pozornost, aby jen strnule nesledovali nové a nové zprávy, různé tiskovky a prohlášení. Jen Petr občas nakoukl na sítě a pak si radši naordinoval internetový klid, protože bohužel i hovada mívají přístup do sdíleného prostoru. Zavolal mámě a Markétě. Nijak ten předchozí den nerozebírali, přesto cítil, že i ony jsou otřesené a že tyhle Vánoce budou jiné, bohužel ne kvůli přítomnosti nového, čtyřnohého člena rodiny.

Také Bára po telefonátu od své matky usoudila, že možná nastal čas, aby se pokusila k rodičům najít cestu zpátky. Pomalu vyzrávala a některé jejich výhrady ke své osobě začínala zvolna chápat. Před obědem proto naložila kluky do auta a o pár minut později už parkovala před rodným domem. S vědomím, že přes svátky sama nebude.    

I Tom přemýšlel, jestli se má nějak pokusit dovolat své matce, ale pak usoudil, že v Thajsku, kam odletěla na dovolenou za teplem, patrně řeší úplně jiné věci. Kdyby měla potřebu s ním mluvit, ozvala by se jistě sama. Radši zavolal Jerrymu. A uvědomil si, stejně jako včera, jak moc je rád, že se ten kluk nakonec rozhodl ohledně studia tak, jak se rozhodl. Kdyby Jerry odešel do Prahy – jak o tom uvažoval, protože rozptyl jeho zájmů byl značný, možná by… Ani tu myšlenku nechtěl dovést do konce.

Jerry sice byl ve fyzickém bezpečí, přesto prožil několik hodin strachu, než se spojil s nejlepší kamarádkou a bývalou spolužačkou z gymnázia Aňou. Když se mu ozval Tom, už ten největší šok překonal. I tak z toho hovoru bylo poznat, že obvyklý klid a vyrovnanost, jež z Jerryho běžně vyzařovaly, se povážlivě zakymácely. Hlavně že ty jsi v pořádku, kluku, blesklo Tomovi hlavou a vzápětí se za tu myšlenku hluboce zastyděl. Má vůbec nárok cítit úlevu, že nikomu z jeho blízkých se nic zlého nestalo, že všichni jsou v pořádku a budou spolu slavit Vánoce, přestože pro někoho už navždy tahle doba bude připomínkou tragédie? A naopak, je v pořádku, že cítí takový smutek a dokonce i strach, když se ho to vlastně nijak osobně nedotklo?

Každý rok se těšil na Petrovu rodinu, na jejich zvyky, návštěvu kaple u zámečku, na betlém s jednou nepatřičnou figurkou, na Dominikovu bohoslužbu na Hod Boží. Ještě před pár dny měl v úmyslu Dominika poškádlit několika dotazy o tom, proč psi nesmí do kostelů a jestli se i Rusty jednou dostane do nebe. Byl zvědavý, jak mu tenhle netradiční kněz, který vlastně ani knězem nebyl, odpoví. Teď se mu ovšem takové žertování zdálo nevhodné. Jeho obvyklý smysl pro nadsázku a ironii se po špičkách vytratil a na jeho místo se tlačily otázky úplně jiné. Vždyť přece všechno mělo být úplně jinak…

* Pro Béru. (Promiň, já vím, že měla být úplně jiná a dřív. A děkuju.)