Bacha, kouše! 2. – Diagonály II/8

Opatrně nahlédl do pokoje pro hosty. Ještě v noci po milování s Petrem došel otevřít jak dveře ložnice, tak i ty, za kterými spali kluci s Rustym. Jen pro jistotu, aby je slyšel, nebo kdyby se náhodou rezatec rozhodl, že přece jen nakonec přenocuje ve svém pelechu. Jako po každé takové noci byl nevyspalý. S Fanym a Tonym pod jednou střechou nikdy nedokázal úplně tvrdě usnout, stále v podvědomí cítil určitou zodpovědnost.

Jemně, téměř neslyšně mlaskl. Kolikrát se mu už Petr smál, že na jejich psa používá zvuk, jakým se přivolávají koně? Vždycky oponoval, protože tohle mezi ním a Rustym to nebylo o přivolání, ale jen o upoutání pozornosti. Takové něžné upozornění: Jsem tady a ty mi sám ukaž, co chceš dělat. I tentokrát pes zvedl hlavu, podíval se na svého člověka a na vteřinu dvě vypadal, že se k Tomovi připojí. Pak ale zabořil čumák zpátky mezi složené packy a zamručel, jako by říkal, že nikam nejde, protože momentálně je tam, kde být má. Na stráži u těch dvou malých lidí, kteří ho po probuzení budou hladit a pusinkovat, škádlit i vyzývat ke hrám všeho druhu. A kteří mu navíc dovolí spát s nimi na prostorném letišti.

Respektoval psí rozhodnutí, přivřel dveře a sešel po schodech do koupelny v přízemí. O patnáct minut později už míchal těsto na palačinky. Pro děti. A možná i pro Petra, pokud bude chtít. Když uslyšel zvuk sprchy, zmáčkl knoflík na kávovaru.

„Díky,“ vděčně se usmál Petr, když mu vtiskl hrnek do dlaně. „Ten zmetek se ani nehnul, když jsem se na něj šel podívat.“

„Tak ho nech. Půjdu s ním, až Baru přijede pro kluky. Palačinky?“

Včerejší myšlenka na chleba se špekem byla zapomenuta.

Neloučili se nijak bouřlivě, přesto si poslední objetí a polibek vychutnali oba.

„A jeď opatrně. Ne že na dálnici Lejdynu strhneš!“

„Rozkaz, šéfe. Ale já nikdy nejen nedostal žádnou pokutu, ale dokonce jsem ani nepřejel žádného policistu.“

„Skoro nepřejel, skoro!“ upřesnil Tom. Věděl, na co Petr naráží. Jedna z jeho prvních cvičných jízd před přestěhováním…

Barbora ho tehdy vzala na dálnici, aby pochopil, že existuje i vyšší rychlost než šedesát kilometrů v hodině. Směr Praha zvládl bez větších potíží a nejspíš by v klidu dojel i zpátky, kdyby za poslední zatáčkou před sjezdem u Plzně nestála policejní hlídka. Bára věděla, že v tomhle místě se vozy s majáčky občas vyskytují, proto Toma upozornila, aby už začal zpomalovat a připravil se na případné zastavení. Tom tedy přibrzdil.

Policista s plácačkou se skutečně na trase pohyboval a bohužel si vybral právě jejich auto ke kontrole. Odmávl je do odstavného pruhu, kde už o pár metrů dál čekal jeho kolega. Tom ještě zpomalil a téměř krokem se blížil k onomu policistovi, který na něj mával a mával a ustupoval a ustupoval, dokud Bára na Tomáše skoro nezařvala: „Tak zastav už, do prdele!“

Její povel přišel právě včas, jelikož příslušník s vytřeštěným výrazem už málem naskakoval na přední kapotu vozu. Bíbí použila veškerý svůj šarm, aby policista zapomněl na myšlenky o pokusu vraždy na své osobě, a když se po prohlídce dokladů a dechové zkoušce znovu rozjeli, Toma se smíchem upozornila, že měl kliku: „Kdyby tam stála policajtka, musel bys šarmit sám.“

Povedlo se jí to natolik dobře, že Tom vyvázl nejen bez přestupku – přestože je sporné, jestli pokus o přejetí veřejného činitele, byť i nechtěný, je pouze přestupkem – ale i bez jakéhokoliv protokolu.

Samozřejmě že Barboru po skončení oné cesty zapřísahal, aby o tomhle jeho kousku před Petrem pomlčela, a ona jeho přání vyplnila. Petr tehdy sám hlídal její děti, proč mu tedy ještě víc v tu chvíli nakládat. A pochopitelně že Tom onu událost Petrovi později toho dne po spoustě lásky a resuscitaci ze tříhodinové přítomnosti Fandy a Tondy sám převyprávěl a přehrál. Svou pohybovou etudou Petra nejen rozesmál, ale také znovu vzrušil.

„Kdybych já byl ten polda, nevyváznul bys tak snadno, i kdyby Bíbí předváděla striptýz kombinovaný s břišním tancem.“

Tom pominul, že tohle zdůrazňovat nemusí. Jen se tiše zeptal:

„A co bys na jeho místě udělal?“

Následující týden se nevyhnul několika zvědavým pohledům na svá zápěstí. Ač sám dával přednost kůži, Petr usoudil, že při hře na zatýkajícího a zatýkaného je lepší použít něco stylového. Koneckonců, tu postel s čelem tvořeným pevnými dřevěnými laťkami přece kdysi nevybíral jen proto, aby bylo pracnější utřít z ní prach. Co na tom, že byla ještě z doby před Tomem. Některé preference se nezapomínají ani s výměnou partnera. Do nového domu proto Tom zvolil konstrukčně velice podobnou, jen o něco větší.

Dostavil se i další, mnohem méně příjemný důsledek automobilovo-policejní akce. Od té doby začal i Petr Tomáše nutit, aby za volant sedal co nejčastěji, a hlavně v jeho přítomnosti. Jak sám řekl, potřeboval zjistit, jestli má zrušit kupní smlouvu na dům, nebo shánět druhé auto. Neudělal ani jedno, protože tou dobou už Bíbí pro Toma auto vyhlídnuté měla. A Tomáš se nakonec taky dopracoval k celkem slušnému stylu řízení, přestože ho stále nebavilo, a kdykoliv mohl, sedal na místo spolujezdce rád a s klidem. Báře a Petrovi za volantem věřil víc než sám sobě. Ale kondiční jízdy, přes všechnu svou lásku k Petrovi, radši absolvoval přece jen s plavovlasou kráskou. Co kdyby náhodou…

Při vzpomínce na tuhle drobnou příhodu se neubránil úsměvu. Jak se Petr potom pokaždé snažil, aby na něm nebylo poznat, že by mu volant nejradši vyrval z rukou. Má mě rád, o tom přece nemusí mluvit. Na takových maličkostech jeho lásku přece poznám nejlíp, pomyslel si, když dával talíř s hrnkem do myčky. Jemné cinknutí mobilu ho upozornilo, že se blíží půl šestá, na kterou byli domluvení.

Bára:

„Už se hrnu, ať je nebudíš sám.“

Ulehčeně si vydechl, něco s dětmi doopravdy sám prožívat nechtěl. Stačilo, že tomu byl několikrát přítomen.

Vyběhl schody do patra a tentokrát už s rozhodností v hlasu, který nepřipouštěl jinou možnost, tiše zavelel:

„Rusty, ke mně.“

Pes na vteřinu dvě vypadal, jako by ani nevnímal, ale pak se neslyšně zvedl, spustil přední na podlahu, zadní stále na posteli, a protáhl se. Tom i ve světle dopadajícím z chodby sledoval nádherný tanec svalů pod napjatou kůží. Pohled, který se mu nikdy neomrzel, protože zcela naplňoval jeho smysl pro krásu. Tak ještě kdyby občas neměl ty svoje úlety, povzdychl si v duchu a poprvé toho dne rezatce podrbal za uchem.

Dveře od domu Barboře otevíral už s Rustym po boku.

„Ahoj, máš je nahoře, pořád kožený. Vezmu Rusťáka jenom na chvilku do sadu, pořádnej vejšlap dáme až potom,“ rychle ji informoval, sotva pozdravila.

Nedělal to rád, chápal, že ač v sadu má rezatec více než třicet stromů a skoro čtvrt hektaru, stále to je jen uzavřený prostor, který už zná. A jako každý pes, i Rusty potřeboval nové podněty a nové čichové vjemy, navíc nikdy by v sadu nezůstal sám. Pokusili se o to několikrát, bohužel jejich pejsek byl tvor společenský, takže místo toho, aby pobíhal a označoval stromy, po několika minutách pokaždé skončil u prosklených dveří na verandě a dožadoval se vstupu do domu za nimi.

Petra to občas štvalo, brbal, že každý normální pes by byl šťastný za zahradu, ale Tomáš se tomu smál a jejich rezatý poklad ujišťoval, že je to zcela v pořádku a že mu naprosto rozumí, protože na to, aby byl celý den bez nich někde venku, na to si nemuseli pořizovat psa. Stačilo by jenom na strom pověsit ptačí budku a nějaká zvířata v podobě ptáků by měli také a zadarmo. Petr mu kysele odpověděl, že by po sadu taky mohli sypat zrní a další havěti by nepochybně přibylo, ale Tomáše tím z míry nevyvedl, naopak prohlásil, že to je dobrý nápad.

Než došli na konec sadu, pes se několikrát vyčůral a pak tázavě zvedl zrak ke svému dvounožci.

„No tak jo, ty pometlo, ale jenom na chvilku. Hodíš bobek a jdeme zpátky. Pokračování později.“ S těmi slovy otevřel zadní branku vedoucí ke strži a lesu.

Rusty, jako by pochopil, že tahle procházka je čistě účelová, vyletěl vpřed rychlostí střely, seběhl na dno strže, provedl, co měl, a okamžitě se vracel zpátky.

„Tak je hodnej kluk,“ pochválil ho s nezbytným podrbáním za uchem. Kdysi mu Jerry řekl, že drbání za ušima je pro psy něco jako pro lidi polibek na čelo – spouští v nich hormony štěstí a pocit ochrany a péče – a že verbální a fyzická pochvala je pro psa od milovaného člověka lepší, než jakýkoliv pamlsek. Tom nevěděl, nakolik je to pravda, ale vzhledem k tomu, že Rusty nikdy nebyl pažravec a nad spoustou věcí ohrnoval pysk, usoudil, že to má vlastně něco do sebe. 

Za chvilku už se v klidu a pohodě vraceli zpátky do domu. Vnitřně se připravil na ranní opruz s Fandou a Tondou, vešel do obýváku spojeného s kuchyňským koutem a…

„Kde jsou kluci?“

Bíbí zvedla hlavu do té doby položenou na lokti, jak tak seděla za stolem.

„Nahoře. Fanda tvrdí, že ho bolí břicho, a Tonda zase, že ho bolí ta díra po zubu. Já už nemůžu, Tome. Marodili před měsícem a teď s nima zas budu doma, ach jo.“

„Tak to je asi normální, že když jim je zle, tak jsi s nima doma, ne?“ podivil se Tom, protože i v divadle se občas stávalo, že některá z hereček nebo tanečnic a hereček někdy nemohla přijít na zkoušku, ba i na představení, právě kvůli dětem.

„Tomáši…“

Podívala se na něj, jako by právě uvažovala o jeho inteligenci a on byl rád, že tu větu radši nedořekla. Pochopil, že pro ni to doopravdy jednoduchá situace není.

„Vaši nepohlídaj?“ zeptal se, protože věděl, že jejich vzájemné vztahy se od jistých Vánoc v mnohém vylepšily.

Povzdychla si:

„Ale asi jo, jenom ne hned dneska, oba ještě chodí do práce. Máma si to může zařídit, ale ne z minuty na minutu.“

„Tak co je za problém? Švihej do práce, kluci tu zůstanou, a když bude třeba, vezmu je i do Mýtin k doktorce. Teda Fandu. Tony bude asistovat. To zvládnem, neboj.“

„Nejradši bych ti dala pusu,“ konečně se na něj usmála.

„To klidně můžeš, na čelo,“ rozesmál se taky, „ale spíš mi odpoledne povíš, co bylo s tím fešným zubařem, jo?“

„No, to bylo taky super. Tak odpoledne. Pa a díky.“

Nejspíš to nedopadlo, pomyslel si, když za ní zapadly dveře. Ještě v duchu vznesl tiché přání ke komukoliv, ať hlavně Fanouš nezvrací.

Pohled mu padl na nasmažené palačinky. Ty si Fanda asi taky nedá. Snad aspoň Tondovi přijdou k chuti, i když s tím zubem…

Rusty už byl zas natažený u kluků na posteli.

„Tak co, vy zbojníci, je to hodně zlý?“

Oba se zatvářili, jak kdyby byli v posledním tažení, jen Fanda si přes peřinu tiskl dlaně na břicho a Tonda rovnou na tvář.

„Dobře, oblečeme se a pojedeme k doktorce do Mýtin, Fando. A pak k zubaři, napíšu mamce, kam že to chodíte, Tondo. Škoda, že je vám zle a nemůžete si dát ty super palačinky…“

Fanda se posadil a Tonda dokonce vyskočil z postele.

„…s meruňkovou marmeládou, co jsme dělali v létě… Takže pánové, jak je to s tou bolestí břicha a zubu, respektive díry po zubu?!“

„Nebolí,“ vyhrkl ten menší, zatímco ten větší gestikuloval, s dlaní už ne přes břicho, ale přes ústa, ať radši mlčí. Marně.

„Dáme si palačinku. Fandu taky nebolí…“

„Tonouši, ty práskači!“ Fanda už se ani nesnažil, aby svého brášku zadržel.

„Aha,“ řekl Tom vědoucně a nutil se do přísnosti, což mu moc nešlo. Nikdy žádné děti v okruhu rodiny a přátel nehodlal vychovávat, disciplínu požadoval pouze po svých dětech v taneční skupině, kterou vedl. Tam musel, jinak si sám velice dobře pamatoval své dětství a mládí sešněrované všemi možnými příkazy a zákazy ve jménu mety nejvyšší – baletu. Cítil ale, že něco by přece jenom udělat a říct měl, aby si ti dva malí ničemové nemysleli, že jim u něj všechno projde. Raketa by z toho nebyla nadšená.

„Takže jste mámě lhali.“

„To vymyslel Fanda!“

„Práskači!“

„Lhali jste oba, je jedno, kdo to vymyslel. Chci vědět proč.“

„Chtěli jsme bejt… tady.“

„S tebou.“

„A s Rustym.“

„Toho Rustyho vám věřím,“ usmál se, stále mírně v rozpacích, co s nimi má vlastně dělat. Nejlepší by samozřejmě bylo je obléknout a rozvozit do školy a školky, ale se školním batůžkem odjela Raketa, co by tedy Fanda v té škole dělal. A odložit do školky jen Tondu mu přišlo nespravedlivé.

A tak se nadechl, aby si ujasnili, co ano a co ne:

„Dobře, zůstanete tady. Ale jenom proto, že Fany nemá věci do školy. Palačinky nedostanete. Za trest. Maximálně tak rohlík a ještě si rozmyslím, jestli vám ho aspoň namažu máslem. A odpoledne se přiznáte mámě. Sami. Abych náhodou taky nebyl za práskače.“

Ani jeden z kluků se moc nadšeně netvářil a i Rusty vypadal znechuceně nad Tomovou proradností, přestože mu kynula naděje, že by několik palačinek mohlo skončit v jeho žaludku, pokud ten jeho mírně střelený dvounožec hodlá dodržet slovo a nenacpe je všechny odpoledne blonďaté krásce.

Nakonec to rozsekl Tony:

„Na rohlík nemám hlad, strejdo.“

A Fany se nemohl nechat zahanbit:

„Fuj rohlík. A suchej! To jdu radši ještě spát. Povíš nám pohádku?“

Tom už nevydržel a musel se nad tou dětskou bezprostředností rozesmát. Ale představa, že by ještě na chvilku usnuli a on si mohl trochu zacvičit, když si vyprosil tři volna se slibem, že samozřejmě se alespoň trochu protáhne doma.

„A o čem by ta pohádka měla být?“

„O dinosaurech.“

„Né, nechci pohádku o dinosaurech, chci pohádku o Rustym!“

„O dinosaurech!“

„O Rustym!!!“

Nechal je pár minut brebentit, Tonda se držel tématu Rusty jak Švýcaři helvétské víry, zatímco Fanda mladšímu bratrovi zdůvodňoval, že psa mají u sebe, nepotřebují si o něm tedy povídat.

„Dinosauři jsou všichni mrtví. Nechci poslouchat mrtví!“

„Kluci, víte, co znamená slovo kompromis?“ přerušil je, když už se Tonymu začala povážlivě klepat brada.

Dvojí zavrtění hlavou.

„Kompromis znamená, že se dvě strany, v tomhle případě vy dva, dohodnou na společným řešení problému tak, aby byly spokojení všichni,“ začal vysvětlovat. „Takže si můžeme povědět pohádku o dinosaurech a zároveň o Rustym. Tedy ne úplně o Rustym, protože ten žije teď, zatímco dinosauři žili dávno. Takže to může být pohádka o dinosaurech a nějakým Rustyho prapředkovi. Prostě o pravyžle a dinosaurech.“

„Ale já nechci jinýho psa, chci Rustyho!“

„No a to je právě ten kompromis. Fanda bude mít pohádku, kde nebudou jenom dinosauři, a ty budeš mít pohádku, kde sice budou dinosauři, ale taky bláznivej maďar. Oba budete spokojení. Oboustranná dohoda. Je to ok?“

Fanda se moc netvářil, usilovně přemýšlel, než rozjasnil tvář:

„Ahá, takže kompromis je, jako když nechceme uklízet a máma nám říká, že dostaneme na prdel. Tak my uklízíme, ale pomalu a dlouho a řveme u toho. Máma nám jde radši pomoct a na prdel nedostanem.“

Pocítil k Báře notnou dávku soucitu, protože sám by občas Petrovi za ten bordel, který dokázal v jeho nepřítomnosti vyčarovat, na tu prdel taky rád dal. Ale to klukům pochopitelně říct nemohl.

„Tohle bych kompromisem nenazval, ale pokud je nakonec uklizeno, tak je to v zásadě kompromis.“

„Já nechci komopris, já chci tu pohádku!“ ozval se Tonda.

„Kompromis. Tak lehnout a poslouchat!“

Kluci mu mezi sebou ochotně udělali místo, Rusty pochopil a stáhl se do nohou postele. Natáhl se tedy mezi ně a začal vyprávět:

„Bylo nebylo, v dávných časech, kdy Zemi ovládali dinosauři, žilo jedno zvláštní stvoření – malá hbitá pravyžla. Nebyla jako ostatní zvířata té doby. Neměla šupiny ani těžké drápy, ale měkkou srst barvy zapadajícího slunce a nohy tak rychlé, že když se rozběhla, ani bys ji okem nezachytil…“

„Já jo, já bych to viděl!“ byl si jistý Tonda.

„Ty určitě. A neruš!“ usadil ho Fanda. Tom mohl pokračovat.

„Všichni dinosauři ji znali. Říkali jí Blesk mezi stromy a posměšně na ni mávali velkými ocasy, když kolem prosvištěla.

Tyranosaurus říkal: ‚Co je ti platná rychlost, když jsi malá a stejně na naši velikost nemáš. Lovíš leda tvory tak nicotné, že ani nejsou skoro vidět. Nás nikdy nepřemůžeš.‘

Ale pravyžla se jen zasmála a běžela dál. Nechtěla se prát s dinosaury. Měla bystré uši, oči, které dohlédly dál, než by dinosaurus uběhl a nohy, co ji unesly přes hory a nížiny, přes řeky i přes pralesy za pár okamžiků. Ale to, co ji činilo skutečně výjimečnou, byl její čich. Dokázala rozpoznat vůni zvířete na stovky metrů, poznat, že se blíží déšť nebo sucho, a to jí stačilo, aby si ulovila, co potřebovala. Žila si svým spokojeným životem plným pohybu, volnosti a drobných radostí. Nebála se nikoho a ničeho.

Jednoho dne běžela podél řeky, když ucítila ve vzduchu něco zvláštního. Nebylo to jídlo, nebylo to zvíře. Bylo to nebezpečí. Nebe zčernalo a země se roztřásla. Velká ohnivá koule spadla z nebe a svět se změnil. Prach pokryl slunce a teplo se změnilo v chlad.

Pravyžla neutíkala bezhlavě. Nastražila uši, napjala celé tělo a začala hledat cestu. Ne do dálky, ale do hloubky. Našla prostornou jeskyni pod skalou, kde bylo teplo a ticho, jen malá ponorná říčka zurčela v hloubi jeskynního labyrintu. Ukryla se a čekala. Ne hodiny, ale dny. Její citlivý nos ji upozornil, že v jeskyni není sama. Naučila se lovit drobné živočichy na souši i ve vodě. Dny se protahovaly v týdny a za tu dobu v podzemní jeskyni se pravyžla naučila nehnutě číhat na kořist, čekat na její pohyb, sama v klidu, jako by byla vytesaná z kamene.

Mezitím dinosauři na povrchu pomalu mizeli, příliš velcí a příliš pomalí…“

„Ach jo,“ povzdychl si Fanda, „já to věděl. Vážně jsi musel začít od konce?“

Tvářil se trochu dotčeně, až Tomovi zatrnulo. Sakryš, chtěli pohádku a já jim tu vyprávím pomalu horor.

„Určitě neumřeli všichni, to by dneska po světě nic neběhalo.“

„Rusty běhá. Tak jak to bylo dál s Rustym?“ zamumlal napůl ve spánku Tonda, kterému byli všichni dinosauři naprosto ukradení, respektive ho s tím zájmem o ně starší bratr poněkud štval. Místo na pohádky se chtěl stále dívat na nějaké – jak říkala máma – dokumenty z pravěku, a to Fandu bavilo ještě míň než nedělní kázání u babičky, že hodné děti se neperou a bratři si nenadávají.

„Lystrosaurus to přežil určitě, taky žil v jeskyních,“ prohlásil Fanda rozhodně a tím považoval věc přežití dinosaurů za vyřešenou. Nebyl nenasytný, spokojil se s málem, v tomhle případě s přežitím alespoň jednoho drobečka. Tom si v hlavě udělal poznámku, že se na ty dinosaury zatracený bude muset aspoň trochu podívat, aby malému budoucímu paleontologovi mohl alespoň trochu sekundovat. Nadechl se k dalšímu vyprávění…

„Po mnoha dnech se prach usadil, vzduch se vyčistil a slunce začalo znovu hřát. Pravyžla vyšla z jeskyně, trochu pohublá, ale živá. Pomalu začala objevovat nový svět. Hubenost už jí zůstala, stejně jako klid a rozvaha před lovem…“

„Tonda spí,“ ozval se tichým hlasem Fanda, „nechceš s tou pohádkou přestat, strejdo? Je trochu hloupá.“

V tu chvíli nevěděl, jestli se má rozesmát nebo zalkat, že i osmiletý kluk dokáže poznat, že vyprávění příběhů není zrovna jeho disciplína. Naštěstí se ovládl a neudělal ani jedno.

„Máš pravdu, pohádky mi moc nejdou,“ zašeptal tedy v odpověď.

„Nevadí,“ zívl si Fanda a zachumlal se až po bradu pod deku. „Stejně tě mám rád.“

„Já vás taky. Tak spinkej, chlapečku…“

A pak se dvě hodiny skoro bál pohnout, aby je nevzbudil, protože miliony jejich otázek mohly klidně ještě nějaký čas počkat.

Probudili se už do plného světla a hladu, kvůli kterému se začali dožadovat alespoň těch suchých rohlíků. Tom po rychlém průzkumu zjistil, že nejen jeho pohádka byla hloupá. Stejně „inteligentním“ se ukázal nápad trestat kluky něčím, co doma postrádal. Ustoupit z pozic ale nechtěl, proto se všichni oblékli a s Rustym u nohy vyrazili pěšky do vsi pro pečivo.

Cestou poslouchal jejich otázky i drobné rozepře a na okamžik se v nich ztratil, jako by byl v úplně jiné dimenzi vesmíru, kde naprosto nejdůležitější věcí je obyčejný rohlík, právě tady a právě teď, pro ty dva prcky, o jejichž existenci ještě před pár lety neměl ani tušení a bez kterých už by mu život připadal neúplný.

Vraceli se s prázdnýma rukama, jen Rusty měl na jednom fousku malý drobek z posledního rohlíku, o který se bratrsky rozdělil s Rozárkou, protože Tom zapomněl na piškotovou daň za průchod podél plotu. Kdo by taky domů nosil jen jeden, pomyslel si, když prázdný pytlík muchlal do kapsy. Ještě by se o něj kluci servali a pokousali a pak už by jim vážně museli na krk pověsit cedulky s varovným nápisem, o jehož obsahu by nebylo pochyb…