Povídky

Držel ho blízko a měl velkou chuť zajít dál. Stačilo jen víc zatlačit a položil by ho na lehátko. Nic ale neudělal. Prostě stál a užíval si momentální pobláznění smyslů.

Byla to ordinace jako každá jiná. Stůl, lehátko, různé přístroje. Jen okem přelétl na křeslo pod oknem. Věděl, že na takové se v životě neposadí. Zvědavost dítěte uvnitř něj mu však nedala a musel si to aspoň vyzkoušet. Jen se posadil a ve vteřině měl před sebou udivenou tvář blonďáka v lékařském plášti.

„Přesně!“ ukáže na mě prstem a spokojeně se zaculí. „Takže pro mě to celý není o tom, že to, co jednou nevyšlo, už nemá cenu znovu zkoušet. Já bych to změnil spíš na: dvakrát se neutopíš v jedné řece. Víš, jako že vstoupit tam podruhý můžeš, ale byl bys debil, kdybys tam skočil úplně stejně nepřipravenej jako napoprvý, nepoučenej ze všech těch chyb.“

Teda, to je první den v práci jak vyšitej, kroutím hlavou, zatímco se na chodbě snažím dohnat Štěpánovu vzdalující se postavu. Jsem z toho všeho zmatenej a… jo, asi i rozhozenej. Doufal jsem, že můj nástup do novýho zaměstnání bude trochu… uspořádanější! Jenže paní Karolína, personalistka, která na pohovoru a pak i při podpisu pracovní smlouvy působila sympaticky a především schopně, mi včera volala s omluvou, že tu dnes u mýho nástupu nebude, ale že prý se nemusím bát, protože se o mě postará sám pan ředitel osobně. No, a pan ředitel to postarání se pojal, mírně řečeno, docela nesystematicky.

S povzdechnutím se postavil na nohy, došel do koupelny a konečně si užil to, co tolik potřeboval. Dlouhatánskou sprchu, při níž myslel jen na jedno. Na předešlou noc. Na Martina. A na to, že dneska večer letí s mámou do Ostravy. A na Martina, který v ten den večer taky letí do Ostravy. Málem ve vaně uklouzl po tom šoku a uvědomění.

„Lady Fuckingham? Tam do toho aspoň netahají plky o vznešených citech a vyšších principech.“

„Obětovat duši za nalezení pravé lásky? Shoduje se to s většinou popisů v literatuře napříč kulturami, neodporuje to všeobecnému narativu. Je to přiměřená cena.“

Vleze si na můj klín a tlačí mě svym trupem na pohovku. Vychutnávám si jeho rozehřátou tíhu. Jeho ruce se začnou přehrabovat v mý vejbavě. Naklonim se k jeho uchu zarudlýmu vod sluníčka. Vezmu do pusy kovovej kroužek, co ho má v horní části boltce. A pak černou pecku připíchnutou k lalůčku. Decentní, žádná extravagance. „Teďka já, platí?“ zašeptám.

Recepty. Ale ne recepty na bábovku nebo na svíčkovou. Lektvary a masti. Zbyněk tím překvapeně listoval a usmál se, když na okraji našel vepsané poznámky, zřejmě tetou Hedvou. „Nefunguje to,“ byla poznámka u údajného lektvaru lásky. A udiveně povytáhl obočí u poznámky k masti pro létání – byla u ní poznámka „dobrá“. Teta překvapovala…

Kdyby měl čas, tak by během soukání do bílého oblečení, které ve druhé polovině večera měli mít všichni sólisté na sobě, přemýšlel, jestli by se takhle líbil třeba Danovi. Nebo Michalovi. I když, kdo ví, kde je tomu konec. Stejně je to zvláštní, zpívat teď znova po těch letech skoro všechny ty ukolébavky ze zapadákova kdesi u hranic, jen před úplně jiným publikem, v jiném provedení – a on sám je vlastně taky někdo jiný…

Velice záhy jsem ztratil přehled, zda o mne pečuje andělský ďábel či ďábelský anděl, rozhodně však to byl na první pohled anděl s ďáblem v těle. Každý člověk potřebuje někoho, kdo se o něj bude starat s láskou, ale taky někoho, komu tuto péči může opětovat. Tak nechť každý má svého anděla.

Tmavé obočie má stiahnuté sústredením a v mieste, kde klenba čela prechádza na nos, má jemne vyvýšenú kosť. Celej tvári tak dodá akúsi pečať neprístupnej dôležitosti, ktorú nezjemnia ani pootvorené pery s vrchnou, o čosi užšou ako spodnou. Jeden kútik nadvihne smerom hore, keď osoba vo filme čosi urobí. Sexi. Damien nemá ani najmenšie tušenie čo, pretože má práve iné priority. Pohľadom prejde cez ohyb sánky až na krk, tenké tetovanie tiahnúce sa od konca vlasov, vystúpený ohryzok, lem trička…

Tento společný týden strávený na nám milém místě snad přinese tu potřebnou špetku klidu do našeho vztahu. Původně jsme uvažovali o tom báječném resortu snů, taky padl nápad na chatu, ale nakonec jsme se rozhodli zajet tam, kde to všechno začalo. Je to všechno tak dávno, a přitom není. Naše životy to změnilo teda zásadně. Třeba i tak, že jsem si udělal řidičák a řídil jsem naše auto na To místo já.