Povídky

Povídka je společný projekt jedenácti autorů, kteří píší pravidelně na Ostrov.
Ani netušil, kolik času uplynulo, když se u jeho dveří ozval zvonek. Jelikož nikoho nečekal, mohla to být jedna jediná osoba. S unavenou tváři po další bezesné noci, kdy přemítal nad nedokončeným obrazem a upsáním se nedobrovolným slibem své matce, došel ke dveřím, sáhl po klice a otevřel s nejzdvořilejším a nejironičtějším úsměvem, k jakému se v ten den zmohl a který mu najednou naprosto dokonale na rtech zamrzl. Jako vážně? Co jsem komu udělal, že se mi ten nahoře tak mstí?! Stál před ním mladý, sympatický kluk s výrazem mučedníka, který měl po svém boku vážnou nóbl dámu.

Příběh na motivy pohádky Pyšná princezna. Příběh je psaný dvojjazyčně jako připomenutí, že jsme kdysi byli jedna země. Dne 31.12. 2022 to je přesně 30 let, kdy se tehdejší králové a rádci našich říší dopustili přešlapu, který ovlivnil na dlouhá léta mnoho lidí a mnozí se s tím nesmířili ještě dodnes. Rádi bychom je touto pohádkou zase spojili.

A ten signál? Vzpomněl si. Tohle se zakládalo na pravdě. On a Timothy byli na výletě v horách a jedné horké letní noci, zpocení a ulepení, na to prostě vlítli. Pane bože, Timothyho mužský pach a vůně jeho zpocené kůže… A jeho pták, který Esenovi postupně vyšukával rozum z hlavy, až skoro ztrácel vědomí. A tehdy se to stalo. Signál.

Při této činnosti pozoroval pohybující se objekt na obloze. Bylo to to nejvýraznější, co kdy viděl i o čem slyšel za svůj dlouhý život. Takhle nějak si vždycky představoval hvězdu, která ohlašovala příchod Spasitele. Jemu už nebylo pomoci, tak snad přinese něco dobrého ostatním lidem a světu.

A pak se ke mně jednoho dne zase přitulil a zeptal se: „Chceš si hrát?“ A zas bylo dobře…

Tento príbeh sa stal dosť dávno. Vtedy po oblohe ešte lietali draci a po krajinách kočoval slobodný národ – cigáni. Ale nestal sa až tak dávno, aby naň ľudská pamäť zabudla. Je to príbeh dvoch chlapcov. Dragana a Tea.

Můj expres přijíždí. Je plný. Prozíravost chtěla, že jsem si na poslední chvíli z tramvaje rezervoval místo. Vůz 369, místo 22. Tady je to. Úplně plné kupé. Je mi trapně, že zvedám z mojí sedačky starší dámu. Ale tři hodiny stát v uličce nalepený na ostatní cestující bez možnosti ovlivnit na koho se mi opravdu nechce. Konečně sedím. Rozhlédnu se. Naproti sedí holohlavý, potetovaný týpek v bomberu. Samý sval, dva metry, přes sto kilo… Hodně hmoty, mozku málo. Na rukou obří prsteny s nějakými symboly. Vedle pohledný snědý týpek v kraťasech a košili s krátkým rukávem. Na stehnech má krásné tmavé chloupky, které se krásně kroutí. Rozjíždíme se.

Ještě chvíli jsem mu ten jeho pohled oplácel… A pak jsem si uvědomil, jak mi najednou začíná být těsno v kalhotách. Jako kdyby se do mě skrz ty jeho oči nějak přenášelo to erotický napětí, co panovalo mezi nima na tom parketu. A tak jsem mu věnoval poslední pohled – a pak jsem se, bez rozloučení s klukama, vydal domů. Zmatenej. Ale taky rozhodnutej přijít tomu na kloub. Zjistit, o co mu jde. Chce si se mnou hrát? No tak dobře. Uvidím, co za hru to je, zjistím, jaký má pravidla… A když se mi to bude líbit, můžeme ji hrát.

„Maxi, můžete mi říct, co se s vámi děje? I kolegové si všimli, že jste nějaký utlumený, vy berete nějaké prášky?“ Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, neberu nic.“ „Tak proč usínáte při vyučování?“ Jak to vysvětlit? Pokrčil jsem rameny: „Nevím. Asi mám nějak obrácenej denní cyklus…“

Uvedomil som si, že učiť ich súcitu a tolerancii, je asi dôležitejšie ako to, čo pre herecký prejav znamená veľkosť záberu.

Zasmál se: „Fakt jsi řekl Elle, žes mi navrhl, abychom příští zasedání mohli mít s paintballem? Promiň, je mi jasný, že tohle je řečnická otázka, určitě jsi to řekl. A užil sis to. Byla z toho trochu vyděšená, když sondovala, jestli to může být pravda. Jak dlouho ses tím potom bavil?“ „Docela dlouho, já mám celkem fantazii, tak jsem si ji představoval v maskáčích. Hele, Papouchu, tebe by to nebavilo?“ „Asi bavilo, ale beru ohled na některé členy vedení, pro který by pohybové aktivity byly nejspíš trestem, takže asi výjezdy zůstanou při starém. A mohl bys mi přestat říkat Papouchu? Já tu přezdívku na škole snášel, ale rád jsem jí neměl.“

„No, pár nás je. Ale neboj, nemají v hlavě jen letadýlka. Klidně se s některýma můžeš pobavit i o doktorských věcech. Třeba s mou tetou. Ta je v invalidním důchodu a má snad všechny choroby světa. Pak je tu strejda, její bratr. Ten je v částečném a…,“ nedokončil, protože ho Martin se smíchem přerušil.

Pak Reed ucítil jemný dotek, jako by na jeho ruku dosedl noční motýl. Neodvážil se ani pohnout, cítil, jak se mladík vedle něj drobně chvěje. Nedotýkali se jeden druhého, ale přesto to cítil. Nový nesmělý dotyk. To už nebyla náhoda, byl si jistý. Obrátil se k mladíkovi a usmál se, i když věděl, že to v té tmě nebude vidět, nepochyboval, že to ten druhý pozná.