Povídky

„Já tě nechápu. Kolik ti vlastně je? Chováš se a snažíš se chovat, jako bys nikdy nedělal nic šílenýho. Vypadáš, že celej život sedíš za stojanem a děláš furt to samý, pak se pomodlíš a jdeš spát po večerníčku…,“ řekl, když ale viděl záblesk v očích svého společníka, rychle pokračoval: „To nemyslim nějak zle! Jen tak působíš. Proč se nemůžeš válet do dvanácti? Proč se nemůžeš chovat míň, jak jsi to sám nazval, zodpovědně? Jasně, nemůžeš, protože už nejsi dítě jako já nebo tak něco bys mi asi řekl, ale takhle to nemyslím. Nezlob se, nechci tě urazit, jen… nechybí ti někdy dělat něco míň v souladu s pokyny všech kolem?“ „Cože?“ nevěřil svým uším Vojta. Čekal snad cokoliv, ale tohle ne.

Seděl na parapetu a víčka se mu klížila, když se dveře otevřely. Rychle se probral a udiveně hleděl na příchozího. Byl to jen strážný, nicméně nebyl čas oběda či večeře. Mladík držel v ruce list, na kterém princ viděl pečetní vosk. Netušil, jestli se má bát nebo být šťastný, že se konečně něco děje. „Král si vás zavolal, princi. Připravte se, tito pánové vás k němu doprovodí,“ řekl suše. Princ se rozhodl, že se nikterak víc strojit nebude. Proč taky, nejspíš ho čekal soud a rozsudek smrti si může vyslechnout i v jednoduchém oblečení.

Sedel v kuchyni za stolom a hľadel von oknom. „Všetko je už zabalené. Môžeme vyraziť,“ vytrhol ho z myšlienok hlas postaršieho pána, ktorý vošiel do miestnosti. „Dobre, ak tak, vy už môžete vyraziť. Ja si ešte potrebujem niečo vybaviť a cestou vás dobehnem,“ odvetil a chytil objemnejšiu obálku do rúk. Staršiemu mužovi prišlo toho mladého ľúto. Kto sa už len sťahuje tesne pred Štedrým dňom? A podľa toho, ako sa tváril, ho niečo ťažilo, ale jemu nenáležalo starať sa, a tak sa otočil a vyšiel z bytu. Andrej sa zdvihol. Pri dverách do bytu si obliekol kabát a zišiel po schodoch do vestibulu, kde vhodil kľúče do schránky tak, ako bol dohodnutý s majiteľkou. Po asi 10 minútach stál pred inou bytovkou, i keď podobnou, v ktorej býval

Ráno ho vzbudila vůně kávy. Tomáš se usmál, pozdravili se, byl jenom v džínách, naléval do šálků. Na talířky shrnul míchaná vejce. Když mu je podával, byl nahnutý a prsní bradavkou se dotknul jeho ramene. Robert měl okamžitě těsno v kalhotách. Že by to udělal schválně? Tom už seděl naproti němu. Nejraději by si ho přitáhl na stůl a líbal nádherné růžové cuplíky zářící na jeho těle. Tom vstal.

Na malinkou chvíli zapomněl, že je princ s povinnostmi a že jej za zdobenými dveřmi, přes něž za malou chvíli přejdou, budu čekat ti, kteří ho dusí a tahají dolů do propasti. Měl by se jim postavit… A jednou to udělá, teď však může rebelovat jen za jejich zády. „Ano, mohl, rád tě uvidím. Jen si dej pozor, ať tě nikdo nevidí. Mám dojem, že jsme teď dost sledováni, a já bych tě nerad ohrozil.“ Přitáhl si jej do náručí a lehce otřel své ledové rty o jeho, překvapivě horké a vláčné, jako by venku ani nemrzlo. „Běž napřed, nemůžeme přijít do zámku společně, a po večeři, až budeš mít hotovo v kuchyni, přijď. Budu tě čekat.“

“Povedz, Teo, kto si, kto sú tvoji rodičia?” pozeral na tú povedomú tvár. “Pán sudca, ja som sirota. Okrem Dragana na svete nemám nikoho. Moja mamka bola cigánka z rodu kotlárov a môj otec bol vyslúžilý vojak…” “Tvoja mama sa volá Zuna? Čo sa jej stalo?” pýtal sa sudca. Teo ostal prekvapený, odkiaľ sudca pozná meno jeho matky. “Ponorila sa do rieky a už sa nikdy nevynorila. Utopila sa. Odvtedy som sirota,” vzdychol Teo pri spomienke na svoje detstvo.

Povídka je společný projekt jedenácti autorů, kteří píší pravidelně na Ostrov.
Ani netušil, kolik času uplynulo, když se u jeho dveří ozval zvonek. Jelikož nikoho nečekal, mohla to být jedna jediná osoba. S unavenou tváři po další bezesné noci, kdy přemítal nad nedokončeným obrazem a upsáním se nedobrovolným slibem své matce, došel ke dveřím, sáhl po klice a otevřel s nejzdvořilejším a nejironičtějším úsměvem, k jakému se v ten den zmohl a který mu najednou naprosto dokonale na rtech zamrzl. Jako vážně? Co jsem komu udělal, že se mi ten nahoře tak mstí?! Stál před ním mladý, sympatický kluk s výrazem mučedníka, který měl po svém boku vážnou nóbl dámu.

Příběh na motivy pohádky Pyšná princezna. Příběh je psaný dvojjazyčně jako připomenutí, že jsme kdysi byli jedna země. Dne 31.12. 2022 to je přesně 30 let, kdy se tehdejší králové a rádci našich říší dopustili přešlapu, který ovlivnil na dlouhá léta mnoho lidí a mnozí se s tím nesmířili ještě dodnes. Rádi bychom je touto pohádkou zase spojili.

A ten signál? Vzpomněl si. Tohle se zakládalo na pravdě. On a Timothy byli na výletě v horách a jedné horké letní noci, zpocení a ulepení, na to prostě vlítli. Pane bože, Timothyho mužský pach a vůně jeho zpocené kůže… A jeho pták, který Esenovi postupně vyšukával rozum z hlavy, až skoro ztrácel vědomí. A tehdy se to stalo. Signál.

Při této činnosti pozoroval pohybující se objekt na obloze. Bylo to to nejvýraznější, co kdy viděl i o čem slyšel za svůj dlouhý život. Takhle nějak si vždycky představoval hvězdu, která ohlašovala příchod Spasitele. Jemu už nebylo pomoci, tak snad přinese něco dobrého ostatním lidem a světu.

A pak se ke mně jednoho dne zase přitulil a zeptal se: „Chceš si hrát?“ A zas bylo dobře…

Tento príbeh sa stal dosť dávno. Vtedy po oblohe ešte lietali draci a po krajinách kočoval slobodný národ – cigáni. Ale nestal sa až tak dávno, aby naň ľudská pamäť zabudla. Je to príbeh dvoch chlapcov. Dragana a Tea.

Můj expres přijíždí. Je plný. Prozíravost chtěla, že jsem si na poslední chvíli z tramvaje rezervoval místo. Vůz 369, místo 22. Tady je to. Úplně plné kupé. Je mi trapně, že zvedám z mojí sedačky starší dámu. Ale tři hodiny stát v uličce nalepený na ostatní cestující bez možnosti ovlivnit na koho se mi opravdu nechce. Konečně sedím. Rozhlédnu se. Naproti sedí holohlavý, potetovaný týpek v bomberu. Samý sval, dva metry, přes sto kilo… Hodně hmoty, mozku málo. Na rukou obří prsteny s nějakými symboly. Vedle pohledný snědý týpek v kraťasech a košili s krátkým rukávem. Na stehnech má krásné tmavé chloupky, které se krásně kroutí. Rozjíždíme se.