Lapač snů

Docházel mi dech. Každej nádech byla námaha spojená s palčivou bolestí za hrudní kostí. Nohy už mě přestávaly nést. Dopředu mě hnala jen představa, že by se mohl ozvat výstřel, a to by bylo poslední, co bych v životě slyšel. A není kam se v tý hnusný špinavý ulici schovat. Jako zázrakem se objevily otevřený dveře průjezdu. Vběhl jsem dovnitř, třeba se někam dostanu přes dvůr domu. Zabrzdil jsem na poslední chvíli. Místo dvorku obrovskej kráter jako po bombě. Vrátil jsem se a opatrně vykoukl ze dveří. Výstřel rozprášil omítku vchodu kousek nad mojí hlavou. Zpátky! Třeba mne schová někdo v domě… Vyběhl jsem z průchodu na schodiště domu. Slepá cesta, schodiště bylo zahrazený mříží, aby se někdo nedostal do domu. Nebo, možná, aby se něco nedostalo ven… Za mříží leželo něco ohavně páchnoucího. Teprve po chvilce mi došlo, že to je něco, pro co se užívá termín lidské ostatky. Těch tady teda ostalo málo, ale zato ve stavu, kdy jsem nechtěl přemejšlet, jak ten člověk umřel. Udělalo se mi šoufl. Opřel jsem se zády o zeď. Potřeboval jsem se nadechnout, ale současně jsem se bál toho smradu. A najednou jsem se nemohl pohnout. Zeď mě držela a pomalu vtahovala do sebe. Snažil jsem se vyprostit, křičet, ale zeď mne vtahovala a dusila…

Probudil jsem se úplně mokrej, propocenej. Další sen, po kterým se budu bát znovu usnout, že by mohl pokračovat. Seděl jsem opřenej o polštář, kterej začínal studit, jak byl promáčenej mým potem. Matka zase bude nadávat, jak často se musí měnit povlečení na mý posteli. Nahmatal jsem mobil, abych se podíval, kolik je hodin. Půl druhý. Do rána neusnu. Budu sedět, koukat před sebe a bát se usnout. Usnu až ve škole, tam se mi nic nezdá. Ale zase to, samozřejmě, vadí kantorům. Dost mi to shodilo prospěch.

Jednou, zase po nějakým takovým snu, jsem zkusil vytáhnout žaluzie a pustit si do pokoje noční světlo. Bylo to možná ještě horší, protože jsem byl vzhůru. Teda snad, já vlastně ani nevím. Seděl jsem tenkrát na posteli a koukal ven a najednou jsem měl pocit, že se můj tep sjednotil s nepravidelným poblikáváním lampy na ulici. Srdce se mi sevřelo strachem. Z měsíce na obloze se stával podivnej tvarohovitej obličej s ohavným úšklebkem, kterej se začal snášet ke mně. Vyletěl jsem a žaluzie znovu stáhnul. To klepnutí do okna zvenčí se mi určitě taky zdálo…

Neměl jsem tyhle sny vždycky. Začaly vlastně až nějak tak v posledním půl roce. Asi i nějak s tím, jak jsem se změnil. Já jsem byl dost dlouho mrňavej, menší i než některý holky ve třídě. Takovej tmavej skřítek. Všem připadalo zábavný, že jsem seděl v lavici s Martinem, vysokým atletickým klukem. Byl mezi náma pomalu půlmetrovej rozdíl. Teda, to přehánim, ale fakt velkej. Možná i proto se Martin vždycky stavěl jako takovej můj ochránce. A já jsem najednou během toho půl roku strašně vytáh. Matka mě i začala honit po doktorech, jestli to není něco patologickýho, každej měsíc vyrůst z kalhot… Navíc mě přitom strašně bolely klouby. Fakt fest. A vysvětlovat to Páterovi, co ho máme na tělocvik, to skoro nešlo. Tedy Páter je přezdívka, on se ve skutečnosti jmenuje Hlinka. Bral to ode mě jako výmluvu, abych nemusel cvičit, ale já fakt měl některý dny, kdy jsem se skoro nemoh hejbat. Doktor říkal, že to jsou růstový bolesti, že to přejde. Nevím, proč já nemůžu růst jako ostatní, tak nějak plynule a bez větších problémů. Ale ne, mý tělo se musí zbláznit prakticky v osmnácti. Najednou jsem Martina skoro dorost. Už jsem nemusel zaklánět hlavu, když jsme vedle sebe stáli. Jo, ty bolesti ustoupily, když jsem růst přestal. Ale objevily se ty blbý sny…

„Zase jsi měl nějaký divoký sny?“ zeptal se mě hned ráno ve škole Martin.

Kejvnul jsem: „Jo. Vyprávět ti je nebudu, nechci, aby se vrátily.“

„Dobře,“ zašklebil se na mě, „ale zkus při hodině neusnout.“

Tak jo, snaha byla, ale stejně mě to přemohlo. O češtině s naší třídní.

Šťouchnutí od Martina a hlas naší třídní: „Maxi! Maxi, můžete mi říct, na co jsem se ptala?“

Koukal jsem jak vyvoraná myš. Celá třída se tiše pochechtávala. Martin se pokoušel něco zašeptat, ale třídní ho hned umlčela: „Martine, nenapovídejte!“

Ticho, během kterýho do mě třídní vyvrtávala pohledem dírky. Zjistila, že ze mě nic nevyvrtá, tak to utnula: „Po hodině za mnou zajdete do kabinetu.“

Tak jo… Vyrazil jsem po zazvonění v závěsu za ní. Pustila mě do kabinetu, hodila si věci na stůl a otočila se ke mně: „Maxi, můžete mi říct, co se s vámi děje? I kolegové si všimli, že jste nějaký utlumený, vy berete nějaké prášky?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, neberu nic.“

„Tak proč usínáte při vyučování?“

Jak to vysvětlit?

Pokrčil jsem rameny: „Nevím. Asi mám nějak obrácenej denní cyklus…“

„Myslím, že by bylo dobré, kdybyste zašel za školní psycholožkou.“

„Za tou krávou ne!“ vyletělo ze mě.

„Maxi!“ okřikla mě. „Vyjadřujte se slušně!“

„Promiňte, ale za tou ne! Já nechci dopadnout jako Helena, pamatujete si to?“

Uhnula pohledem.

Helena byla holka z vedlejší třídy. Nevím, co měla za problém, se kterým zašla za psycholožkou. Ale vím, že psycholožka požádala její třídní o hodinu. Dorazila do třídy a všem sdělila, že Helena má problém, se kterým by jí měli všichni pomoct, a že si zkusej ve třídě zahrát nějaký psychohry, aby jí s tím problémem pomohli. Helena, která nic netušila, prej zbledla a vyrazila ze třídy a nechala tam všechny věci. Do školy už se nevrátila, přišel tam její otec, kterej měl prej hodně nepříjemnej a asi hodně emotivní hovor s ředitelem. Něco z toho bylo prej slyšet až na chodbu. Alespoň zhodnocení naší psycholožky. Helenin otec prej jí charakterizoval slovy „nějaká kráva, co si myslí, že spolkla Šalamounovo hovno“. A Helena přestoupila na jinou školu. Za touhle ženskou nikdy.

„Jak to tedy chcete řešit?“

„Já nevím,“ zatvářil jsem se bezradně. Fakt nevím.

„Ale nějaké řešení mít musíte, nemůžete vyučování prospat.“

„Já nevím. Něco mě napadne…“

„Doufám, že to vaše řešení nebude nějaká hloupost. Zatím to necháme být a uvidíme, co vás napadne.“

A s tím mě propustila.

Vrátil jsem se do třídy a kecnul si do lavice.

„Tak co?“

Zvědavej pohled Martinovejch modrejch očí.

„Tak nic.“

Zamračil se: „Hele, něco s tím musíš dělat. Teď tě nachytala, protože jsi při hodině hlasitě chrápnul. Začnou tě hlídat, nemůžeš tu usínat, nesmíš…“

„Jo, to máš pravdu. Jenže já nevím, co s tím. Nezvládnu bejt vzhůru v noci i přes den.“

„To je blbý. Kdyby sis vzal večer prášek na spaní, tak myslíš, že by ses vyspal?“

„Nevím, nezkoušel jsem to…“

Tak jsem to zkusil. Šlohnul jsem babičce tabletku Sanvalu. Uvidím, jestli to zabere, babička to baští jak lentilky.

No, byl to blbej nápad.

Pustý pobřeží. Nevím kde, stejně je to jedno. Pláž, na kterou bych si neleh, abych se nezašpinil. Jsem sám, nikde ani živáčka. Šedohnědý moře, divně neklidný. Zamračená obloha bez slunce. Rozhodně není teplo, mám na sobě sice kraťáky, ale i teplou mikinu. Moře ustupuje, nechává za sebou malé lagunky s malými kraby a rybkami. Moře ustupuje, to přece dělá před… Ale ne, je to tady. Zvedá se šedohnědá vodní stěna tsunami, já se otáčím a utíkám, i když vím, že to nestihnu, že ani v téhle placaté zemi daleko neuteču, nemůžu daleko utéct a najednou rána do zad, která mě srazí a zaplaví mě voda, snažím se nějak zvednout, dostat se nahoru, abych se moh nadechnout, a ono to nejde v té záplavě trosek, něčeho se chytím, nejspíš nějakej velkej kus dřeva a konečně se můžu nadechnout. Držím se křečovitě a dřevo se se mnou začíná vracet do oceánu se spoustou trosek a mrtvol lidí, který tsunami sebrala bůhví kde. Narážej do mě trosky i mrtvý těla, jsem už celej omlácenej, dlouho už se neudržím… A ta trojhranná ploutev, která se vynořila nedaleko a začala kroužit okolo mě, ta mě taky vyděsila. Sakra, je to sen, vzbuď se! Nejde to, sen je strašně živej, cejtim vodu, strukturu dřeva, kterýho se držím a na který se snažím teď dostat. Ploutev zmizela. Špatný! Říká se, že je to dobrý, pokud žraloka vidíš. Pokud ho nevidíš a on ví o tobě… Něco mě chytilo za nohu, zajel jsem pod hladinu, ještě jsem stačil vykřiknout…

Matka. Tahá mě za nohu a budí mě: „Maxi, co se děje? Ty jsi neslyšel budík? Teda ty vypadáš. Co se stalo?“

Musel jsem koukat jak bulík, nebyl jsem schopnej něco říct.

Matka mě přejela očima: „Vypadáš strašně. Asi bys měl dneska zůstat doma…“

Zakejval jsem hlavou a plácnul sebou zpátky do postele. Jen teď nezavřít oči a neusnout… Už nikdy prášek na spaní.

Mobil. Juknu, kdo volá – Martin. Jo, je velká přestávka.

„Ahoj.“

„Čau, Maxíku, co je s tebou? Jsi nemocnej?“

„Ne, dobrý. Jen jsem zkusil ten prášek na spaní a dokonale mě to uzemnilo. Zejtra už budu dobrej. Teda, nevím, jestli dobrej, ale ve škole jo.“

„Fajn, něco mě napadlo. Tak zejtra!“

A skončil. To jsem zvědavej, co ho napadlo.

V noci standard – útěkovej sen. Nevím před kým, ale musím ve velký vejšce (vejšek se bojím) přelézat po prkně z jednoho okna do druhýho, to prkno je navíc naštíplý; pak úzký schodiště bez zábradlí a občas s chybějícím schodem a mně kloužou boty… Vzhůru od půl třetí. Kdybych byl schopnej aspoň ten čas využít a třeba se učit, ale já nejsem schopnej se soustředit a jen čumím před sebe, dokud není čas vstát a nějak se dát do pořádku. Umejt ksicht, vyčistit zuby, pokusit se učesat, což u mě většinou končí jen prohrábnutím pětiprstým hřebenem a do školy.

Kecnu do lavice a je tu Martin.

„Vypadáš příšerně,“ chechtá se a prohrábne mi rukou vlasy. Občas to udělá, je jedinej, od koho mi to nepřijde nepříjemný, spíš to mám docela rád. Dělá to vlastně celou dobu, co jsme spolu v lavici. Ze začátku to bylo jen něco takovýho jako podrbání malýho psa, teď už musí zvednout ruku. Ale jeho to asi baví. Takový docela intimní gesto…

„Tak co tě napadlo,“ zeptal jsem se unaveně.

Vylovil z batohu dřevěnej kroužek se vpletenou ozdobnou síťkou a z kroužku visela spousta tmavých kropenatých peříček; vypadalo to, že na to někdo oškubal přinejmenším jednu perličku.

„Co to je?“ tvářil jsem se nechápavě.

„To je indiánskej lapač snů. Pověsíš si ho nad postel nad hlavu a on má zachytit špatný sny a po těch peříčkách na tebe potečou jen ty dobrý.“

Koukal jsem na to: „To vypadá jako pěkná blbost. A nevím, kam bych to pověsil. Mám poměrně nízko nad hlavou poličku, když bych to dal na ní, tak mě to peří šmrdlá po obličeji a asi neusnu.“

„Jen se snažím pomoct,“ zatvářil se nešťastně Martin. 

„Tak jo, já tu blbost zkusím. Uvidím, jestli to tam nějak upevním.“

Martin se rozzářil.

Ten den jsem ve škole podřimoval minimálně.

Doma jsem přemejšlel o konstrukci, na kterou bych tu věc pověsil a při nejmenším podnětu to na mě všechno nespadlo. Něco jsem vyrobil z dřevěnýho špalíku a silnějšího vázacího drátu, bylo to jakžtakž stabilní a lapač snů visel v prostoru. Teda proč dělám takovou volovinu… Asi už jsem hodně zoufalej. Vlastně asi vím, proč to dělám. Protože mi chce Martin nějak pomoct a já mu chci udělat radost, že jsem to aspoň zkusil.

Večer jsem se vysprchoval a zalezl do postele a zasunul hlavu pod lapač snů. Ležel jsem na zádech, peříčka lapače se houpala, rozhýbávaná mým dechem. Trochu to uklidňovalo. Zavřel jsem oči. Jaké sny se mi vlastně zdávaly před tím, než přišly tyhle noční můry? Já si je nepamatuju… Musel jsem přece mít nějaký sny. Proč se mi přestaly zdát? Proč se mi teď zdaj jen ty děsy?

Klid. Sen. Nikdo mě v něm nehoní. Poprvé mi ve snu svítí slunce a je jasno, není to studený šero. Kytky na okraji velký louky, poletují na nich včely. Sluníčko hřeje… Je to příjemný, mám na sobě triko a kraťáky a sandály. Čekám, kdy se to všechno nějak zkazí a zvrtne. Plácnutí do ramene mě polekalo. Otočím se, stojí tam Martin a pochechtává se jak puberťák: „Máš ji!“ A začne utíkat a kličkovat po louce. Rozběhnu se za ním. Nadá mi to takovou práci, narostly mi přece dlouhý nohy. Doženu ho a se smíchem ho plácnu do zad, otočím se a zdrhám. Natáhnu krok a ohlídnu se, jak je daleko za mnou a jestli mě nedohání…

Polekanej výkřik: „Stůj!“

Zarazím se na okraji docela prudkýho srázu, kymácím se, hledám rovnováhu a Martin mě chytne za triko, strhne k sobě a přimáčkne do náruče: „Fuj, to bylo o fous…“ A mně je to, že mne drží v náruči příjemný. I to, že mě pak políbí, stáhne mi triko, potom svoje, položíme se do trávy, líbáme se, objímáme a pak si rozepneme kalhoty…

Už vím, co jsem měl za sny. Jen jsem netušil, co by na ně říkal Martin. A tak si je moje hlava nějak zakázala. Vytěsnila všechno to, co by se mi líbilo a co bych chtěl, a zůstal jen strach a hrůza. Možná, že to se vlastně projevovala hrůza z toho, co by Martin řekl, kdyby o mejch snech věděl. Lidský myšlení je divná věc.

Druhej den ve škole. Martin se přiřítil, hodil si batoh na lavici, zvědavej pohled a tázavý pokývnutí hlavou: „Tak co?“

„Pozdějc.“

A já vydržel neusnout celý vyučování. A cejtil jsem, jak byl Martin vedle napjatej a zvědavej. Vylezli jsme ze školy.

„Hele, tak co? Byly sny?“

Risknul jsem to: „Jo, byly. Zdálo se mi o tobě.“

Rozesmál se, ale tak nějak nervózně: „Ale tím není řečeno, jestli to zase byla noční můra, nebo jestli to byl hezkej sen.“

Zastavil jsem se, podíval se mu do očí. Musel jsem bejt úplně rudej: „Jo, byl to krásnej sen.“

Díval se na mě a pusa se mu roztáhla do úsměvu. Ruka mu zajela do mejch vlasů: „To je hezký, bejt v něčím krásným snu…“

A pak si mě přitáhl a o tý puse se mi pak celou noc zdálo.