Povídky

Rozhlédl se po pokoji, byl sám. Pak mu padl zrak na místo tak metr od jeho postele. To, co spatřil, mu skoro zastavilo srdce. Nebyly to stopy, jen zvláštní stíny, ale on věděl, že to znamená jediné. Někdo tam před okamžikem stál. Nechal lampičku svítit, do rána už neusnul.

Vzal ho za ruku a zvedl mu ji. Jenda se malinko vzepřel. Ale jen malinko. Nechal Ctibora, aby si jeho ochablými prsty jezdil po penisu a přes varlata. „Ode dneška už si palec cucat nebudu…,“ pomyslel si.

V životě se dějí podivné věci za zvláštních situací na nečekaných místech a láska je z nich to nejzázračnější i nejmocnější, co může člověka potkat.

„Ty vole, je mi furt kosa,“ přerušim to za chvilku a přiznám se. Vezme mi do mozolnatejch dlaní moje prsty, zledovatělý z mačkání spouště. „Padej do postele. Udělám nám horký jabko,“ rozehřejvá mě jeho pobavenej, rozhodnej baryton.

Po konci pracovní doby zdvořile odmítl pozvání na panáka, dal si doma sprchu a s kytarou, pár lahvemi piva a zpěvníkem vyrazil na svoje oblíbené místo do přístavu. Miloval ten slaný mořský vzduch, křik racků a pohled na lodě, připlouvající ze širého moře. Musí jich být aspoň tisíc! To by byla krása, vybrat si tu správnou, nasednout na ni a vyplout do světa…

Bylo mu jasné, že Jenda pochopil, že spí s Václavem v jednom lůžku. Ale mladík se na nic neptal a on sám o tom pochopitelně nemluvil.

Byla to záhada a on ji chtěl rozluštit. Náhodou se dnes probudil a v okně spatřil siluetu. Díval se na Daniela. Odhadoval, že mu je tak třicet, třicet pět. Býčí šíje, široká ramena, rozložitý, zarostlý hrudník. Lačně sjel pohledem přes houštinu chlupů k okraji trenek, což byl Danielův jediný oděv. I na svalnatých nohou byl hustý porost. Kdyby ho potkal v dávných časech, byl by určitě válečník, námořník, možná i pirát. Vzbuzoval by respekt a hrůzu. V dnešních časech respekt asi ano, ale jinak byl hlavně zatraceně sexy.

Otočil jsem se k lednici, že si vezmu mléko do kafe, a zaregistroval jsem siluetu za oknem. V kuchyni nemám záclony, večer a při prudkém slunci stačí žaluzie, které jsem měl teď vytažené. Přes okno na mě koukal mužský v triku bez rukávů, zpod přilby se mu draly blonďaté kudrnaté vlasy. Přeměřil si mě očima a usmál se.

„Tome, musím ti něco říct,“ řekl mu tedy pod vlivem tohoto poznání – možná za to mohlo malinko i to víno – a přitáhl si ho k sobě.

Šlapal urputně do pedálů, nechal si Dana opřeného o svoje tělo a měl co dělat, aby nezvonil jako blázen a na celé kolo nekřičel: „Hej, čumte! Vezu si kavku, vezu si hejla – JÁÁÁÁÁ jsem si ho ulovil, tak mi uhněte z cesty!“ Hormony s ním mávaly na všechny strany, a kdyby nebylo kolem tolik lidí, zcela beze studu by zastavil a dal průchod svým představám.

Tak jsme tady. V jedný zapadlý vesnici na severu Čech, na místě, kde, jak se taťka několikrát vyjádřil, dávají lišky dobrou noc. Radši jsem nepátral, co to přesně znamená. Bohatě mi stačí, že vím, co náš novej barák v týhle vesnici znamená pro mě. Znamená, že jsem právě přišel o všechny svý kámoše a známý. Že těsně před maturitou musím měnit školu. A že je to všechno prostě děsně naprd, ale co nadělám, když rodičům z ničeho nic přeskočí, že?

Držel jsem jej pevně a nemínil si ho nechat utéct a on po chvíli zvládal jen něco mumlat do polibku, nakonec se poddal úplně. Samozřejmě předtím vykulenýma očima zkontroloval, jestli nikdo v okolí není. Nebyl, pro mé štěstí. Jen jedna z hus, ochočená a zvyklá na lidskou blízkost, si nás zvědavě prohlížela. Viděl jsem na Persym, že na chvíli pod jejím pohledem znejistěl, ale pak nejspíš pochopil, že husa z toho nemá rozum a odsuzovat nás nebude.

Neznal jsem takovéto myšlení. Vždycky jsem si byl svými činy a dráždivým sváděním jistý, a pokud mě někdo poslal do háje, jen jsem nad tím s úsměvem mávl rukou. Tohle však v případě toho hnědovlasého kuchtíka nehrozilo a věděl jsem to už teď. Jeho odmítnutí by mě zchladilo jako ledová sprcha. Netušil jsem, jestli si dokážu lízat rány po psychické facce, kterou bych si mimochodem zasloužil.