Povídky

„Maxi, můžete mi říct, co se s vámi děje? I kolegové si všimli, že jste nějaký utlumený, vy berete nějaké prášky?“ Zavrtěl jsem hlavou: „Ne, neberu nic.“ „Tak proč usínáte při vyučování?“ Jak to vysvětlit? Pokrčil jsem rameny: „Nevím. Asi mám nějak obrácenej denní cyklus…“

Uvedomil som si, že učiť ich súcitu a tolerancii, je asi dôležitejšie ako to, čo pre herecký prejav znamená veľkosť záberu.

Zasmál se: „Fakt jsi řekl Elle, žes mi navrhl, abychom příští zasedání mohli mít s paintballem? Promiň, je mi jasný, že tohle je řečnická otázka, určitě jsi to řekl. A užil sis to. Byla z toho trochu vyděšená, když sondovala, jestli to může být pravda. Jak dlouho ses tím potom bavil?“ „Docela dlouho, já mám celkem fantazii, tak jsem si ji představoval v maskáčích. Hele, Papouchu, tebe by to nebavilo?“ „Asi bavilo, ale beru ohled na některé členy vedení, pro který by pohybové aktivity byly nejspíš trestem, takže asi výjezdy zůstanou při starém. A mohl bys mi přestat říkat Papouchu? Já tu přezdívku na škole snášel, ale rád jsem jí neměl.“

„No, pár nás je. Ale neboj, nemají v hlavě jen letadýlka. Klidně se s některýma můžeš pobavit i o doktorských věcech. Třeba s mou tetou. Ta je v invalidním důchodu a má snad všechny choroby světa. Pak je tu strejda, její bratr. Ten je v částečném a…,“ nedokončil, protože ho Martin se smíchem přerušil.

Pak Reed ucítil jemný dotek, jako by na jeho ruku dosedl noční motýl. Neodvážil se ani pohnout, cítil, jak se mladík vedle něj drobně chvěje. Nedotýkali se jeden druhého, ale přesto to cítil. Nový nesmělý dotyk. To už nebyla náhoda, byl si jistý. Obrátil se k mladíkovi a usmál se, i když věděl, že to v té tmě nebude vidět, nepochyboval, že to ten druhý pozná.

„Já je ale nestřídám jako spodní prádlo…, v tvém případě možná i víc jak to," ohradil jsem se trochu uraženě, že nás dva vůbec srovnává. Já s nikým nedělal nic, co by překračovalo hranice přátelství. Jeho úšklebek se najednou ještě zvětšil a v jeho očích něco nebezpečně zablesklo. Nevědomky jsem se nad tím trochu přikrčil a couvl o dva kroky, když se on o tři přiblížil. Kvůli tomu jsem byl ještě víc zatlačen do slepé uličky, a když se naklonil ke mně, až jsem cítil jeho dech na své tváři, došlo mi, že je na tohle expert. Je si nebezpečně vědom, co dokáže a jak člověka vyvést z míry. Spiklenecky se na mě podíval, hned vedle mého obličeje, než se stočil k mému uchu. „Nenosím spodní prádlo,"

A náhle ho uviděl. Krásný, nahý mladík s jemně vymakanými svaly, bronzovou pokožkou, černými a kvalitními vlasy dlouhými až po vypracovaný zadeček, s dosti velkým ochlupením různě po těle, obzvláště pak mezi nohama, a z chloupků vykukujícího něco neobyčejného. Adonis byl proti němu zrůda. Ovšem reakce vlastního těla Marcuse nemile překvapila. Nikdy v životě nic takového nepocítil.

Prohlížel si blonďáka před sebou. Bílá doktorská košile s krátkým rukávem, bílé kalhoty i boty. V kapsičce košile přichycená jmenovka: MUDr. Martin Štěpánek, urolog. Krev v těle mu začala vztekem vřít.

Hlavou mu běhala spousta otázek. Co má teď dělat? Nebylo by lepší se před Martinem schovat v kabině a nevylézat, dokud nepřistanou? V duchu nad tím zakroutil hlavou a otočil se k němu.

Jonáš sebou trhl, když ho to heslo uhodilo do očí. Zmateně zamžikal a ohlédl se, aby tu reklamu zahlédl ještě jednou, dřív než od ní ujede příliš daleko… Live – or die. Pravděpodobně název koncertního turné nějaké kapely, nebo možná divadelního představení? Výstavy? Nestihl si to přečíst celé, ale bylo mu to stejně jedno. Šlo mu o to upozornění jako takové. O ten vzkaz.

Studoval každou linii tváře neznámého. Jeho zelený pohled upřený k mobilnímu telefonu. Dlouhé prsty ťukající a přejíždějící po displeji. Jedna noha ležérně přehozená přes druhou. Celý vypadal dosti uvolněně a sexy. Ještě víc sexy bylo ale to gesto, které následovalo. To, jak mladík před ním znovu upil drinku a pomalu slíznul zbloudilou kapičku ze rtů, zatímco se naklonil ke stolu, na nějž položil již prázdnou sklenici.

Zvedl jsem se, sekretářka mě uvedla, ukázala na křeslo u konferenčního stolku, u kterého seděli dva muži a jedna žena. „Dobrý den,“ pozdravil jsem a posadil se. Podíval jsem se na chlapa, kterej seděl naproti mně, a ztuhnul jsem: „Papouchu…?!“

„Řeknu ti totiž tajemství, Brennere," šeptne. Liamův výraz je plný chladu a částečné zloby, což Alexe uklidňuje a těší zároveň. „Já z tebe strach nemám."