Povídky

„Posral? Cos posral?“ udivil jsem se tomu, co řekl. Nedokázal jsem pak jen tak ležet. Rozsvítil jsem hned lampičku na nočním stolku, otočil se k němu a opřel se o loket. Daniel si pažemi zakrýval obličej a prsty si zajížděl do vlasů. Když jsem slyšel tiché zakňourání, došlo mi to. Plakal…

Ale teď, teď už to měl za sebou. S ulehčením šel otevřít okno, sedl si na parapet a díval se do dáli k přístavu. Všechno, co ho tížilo, najednou vylétlo vzhůru k nebi a do pokoje se po dopoledním dešti opřely paprsky jarního slunce. Nastavil jim tvář a usmál se. Tam někde v dálce na modré hladině na něj čekalo jeho tisíc lodí. Vítr mu čechral vlasy a jemu bylo krásně.

Jenom někdo, jako právě tenhle starý beatník, mohl mít na sobě trenky v barvách americké vlajky, vonící Sauvagem od Diora.

Viktor zostal stáť a šokovane hľadieť do tmavo hnedých očí. Párkrát rýchlo zažmurkal, ako keby čakal, že sa obraz pred ním rozplynie. „Viki,“ Andrej sa zhlboka nadýchol a pohľadom prebehol po mladíkovi pred sebou. Žlté tričko mu zvýrazňovalo oči. Bol rovnako pekný, ako keď ho videl po prvýkrát. Len ruky a ramená mal svalnatejšie. Andrej sa na neho nervózne usmial a pohľadom sa vpíjal priamo do veľkých zelených očí. Zrazu nevedel, čo povedať.

Nenáviděl všechny ty oficiality, kterých se musel účastnit. Jediné co mu je pomáhalo přežít, byl neznámý voják, jehož černé oči vždy našel. Díval se na něho a Tiron pod tím pohledem hořel, každý kousek jeho těla reagoval na hořící pohled, kterým ho provázel. I dnes tam byl. Princ chvilku odolával pokušení, nedokázal to, musel ho vidět. Zhluboka se nadechl a podíval se jeho směrem.

Čekal bych od Dana nějaké ušklíbnutí nebo znechucený výraz po zjištění, kdo tu s ním opět sedí. On ale celou dobu seděl s naprosto neutrální tváří, tiše poslouchaje Zdeňkův proslov. Neutrální výraz si udržel i ve chvílích, když došlo na Zdeňkovy ne moc vtipné hlášky. Nějak mi nedá spát myšlenka, zda jsem někdy v životě viděl Daniela se smát. Nejspíš ne, a nechápal jsem to. Jeho plné růžové rty se přede mnou nikdy nezvlnily do úsměvu ani v těch nejvtipnějších momentech. Jako by snad ani nebyl člověk.

Už dobré půl hodiny se s ním Kristýna u něj doma dohadovala o sobotním programu. Diskuze to byla natolik vážná, že u ní dokonce oba stáli, byť se on opíral o kuchyňskou linku a ona o parapet. To se jim stalo naposledy před třemi lety, kdy ho naštvala laxním přístupem k jejich společné práci do školy. Tehdy mu bouchly saze a on jí řekl, co si o tom myslí. Od té doby jsou nejlepší kamarádi – a taky se od té doby nehádali.

Slunce rozpačitě rudne na tvém nahém těle. Vypadáš jako uprchlík z města andělů, jak mi tu tak ležíš na rameni a i ze spaní se pořád trochu usmíváš. Úsměv ti ze rtů nezmizel ani ve chvíli, kdy jsem se zvedl z postele, ještě pořád rozpálené naším milováním. Ještě to pořádně nezačlo a už to skoro končí.

„Jste v pořádku? Omlouvám se, v pět ráno jsem nikoho nečekal, je to moje chyba, promiňte. Jak je vám? Vezmu vás do nemocnice, jen na sebe něco hodím,“ chrlil ze sebe omluvy, v hlase zřetelná starost. Tomáš konečně pořádně zaostřil pohled. Vážně vypadal jako zápasník, široká ramena, svalnatý hrudník, břicho jako skála, stehna vzpěrače a vypracovaná lýtka, vyděšené černé oči v neoholené tváři. Mluvil na Tomáše rozechvělým, hlubokým hlasem. Byl prostě zatraceně sexy.

To se mu snad zdá! Týna to na něj hodila fakt dobře, než se vůbec nadechl, rozhlédl okolo, zašel se pozdravit s Markem u baru a stihl mít trému, už trčel na pódiu, držel krok, rytmus a nevnímal nic jiného než kapelu za sebou a světla, přes která nic neviděl. Ještě že ty taneční pohyby si fakt relativně pamatoval, takže nebylo hned na první pohled poznat, že nahoře mezi holkama nemá vlastně co dělat. Každopádně, až z podia spadne, tak svoji příliš akční kamarádku prodá do otroctví. Tohle jí fakt nedaruje!

Tak nějak napůl dojdeme, napůl se navzájem odtáhneme a dostrkáme ke mně do pokoje… a tam přijde na řadu další tajná řeč, a sice řeč našich těl. Naposledy spolu měly cosi jako rozhovor přesně před tejdnem, takže mám trochu dojem, že teď, po tý šíleně dlouhý pauze, si docela dost skáčou do řeči a dost možná vynechávají celý věty i odstavce, aby už konečně, konečně došly k pointě…

Jemný dotek prstů na jeho zadním vstupu a nesmlouvavý příkaz, aby se uvolnil. Zachvěl se v předtuše věcí příštích a povolil, co nejvíc to šlo. Cítil, jak se do něj neodbytně dobývá jeden kluzký prst, a poddal se tomu. Druhý následoval vzápětí. Několik minut se v něm oba pohybovaly a roztahovaly ho. A pak už na své nedočkavé růžici cítil špičku dilda. Zatlačil trochu proti, aby dobyvateli cestu usnadnil. Ze rtů mu utekl hlasitý vzdech, ani ne tak kvůli tomu, co se mu dělo fyzicky, ale spíš kvůli tomu, že dobře věděl, kdo se nad ním v tu chvíli se zaujetím sklání.

Svatý Valentýn – nejhloupější a nejsentimentálnější svátek, jaký mohli v Americe vymyslet. Nikdy jsem dost dobře nechápal všechna ta srdíčka, medvídky a přáníčka. Rozněžnělé dvojice, mrznoucí v parcích nebo spěchající na večeři do natřískaných restaurací. Nechápal jsem účel toho svátku a neměl jsem ho rád. Vždyť lidé se milují po celý rok. Nebo se mýlím? Ale co já tady mohu filozofovat, mě nikdy ještě láska nepotkala, nepočítám-li pár jednorázovek nebo chabých týdenních pokusů, které končívaly většinou fiaskem.