Povídky

Zlatá neděle. Seděl jsem v teplákovce na zemi a s povyplazeným jazykem jsem balil dárky. Byl jsem docela zvědavej, co bude Bert říkat. Koupil jsem mu přívěsek na krk – hladkej kulatej řemínek z černý kůže a na něm ocelová destička, do který je laserem vypálenej takovej kroucenej keltskej vzor. Moc se mi to líbilo, když jsem to viděl, a když si představím, jak to visí Bertovi na krku, černej řemínek v černejch chlupech a odlesky toho přívěsku mezi chlupatejma pahorkama prsních svalů… Jo, já jdu do kolen už při tý představě. A až se nade mnou skloní a ten přívěsek se rozhoupe při jeho pohybech… Přestal jsem balit, jak jsem se zasnil. Sakra, kde je Bert?

Strach je hodně užitečná emoce, která, řídě většinu našeho konání, nám po celá tisíciletí pomáhá přežít a dělá to víc než dobře. Jediná věc, kterou nemůžeme nikdy získat, pokud se naopak svých strachů nezbavíme, je opravdová láska. Láska nám totiž vždy nakonec ublíží a my to předem dobře víme, právě proto je to pokaždé tak těžké.

Ošemetná věc je ta pravda, málokdo má odvahu ji říkat a stejně tak málokdo má chuť ji opravdu slyšet. Pokud už po tom skutečně zatoužíte, ptejte se malých dětí nebo starců, ti první ještě nevědí, jak je nebezpečná, a těm druhým je to už jedno.

Stál jsem jednou v noci u Nilu a oplachoval ze sebe písek a pot, který se na mě nalepil. Voda mi chladila sluncem rozpálenou kůži. Nikdo z otroků k řece v noci nesměl. Na koupel jsme měli danou dobu. Mě jako by se toto pravidlo však netýkalo. Měl jsem dovoleno víc než ostatní a nechápal jsem to.

Kája mi nedávno řekl, že to skoro vypadá, že ani tak nežiju, jako spíš přežívám. Ale v tomhle s ním teda nesouhlasím. Žiju, jenom to není na první pohled tak vidět. V reálu to není tak vidět. Můj skutečný život se totiž neodehrává v reálu, ale na internetu.

Já na pravé, on na levé jsme měli každý po jedné z jeho rukavic. Dlouhé prohřáté prsty propletl mými ztuhle promrzlými a tak je vložil do kapsy své bundy. Díky tomu jsme šli vedle sebe v bezprostřední blízkosti a vzájemně jsme jeden druhého zahřívali. Celou cestu až ke starému hřbitovu už jsme ale nepromluvili ani slovo. Jen jsme kráčeli tichým zasněženým hájem a hladili se palci.

Stál jsem pod podiem a vzhlížel jsem nahoru k Honzově bledému reflektorem osvětlenému tělu, jehož krása musela být jedině božím dílem. Chytil jsem se jeho ruky s dlouhými prsty, která mě svojí silou vytáhla přes hranu nahoru. S ní kolem ramen a z druhé strany kolem Moničina pasu jsme se všichni uklonili v dalším přívalu potlesku. Cítil jsem se úžasně.

„Cos mu udělal?“ roznesl se předsálím vyčítavý tón, když do něj vtrhla Monika. „Komu?“ zeptal jsem se podiveně, jako bych neprovedl vůbec nic špatného, ačkoli jsem si byl svého provinění moc dobře vědom. Otočil jsem se k ní. V jejím výrazu jsem si všiml opravdové naštvanosti. „Komu asi?“ vyhrkla na mě.

Tělocvična působila tak prázdně a ponuře. Za okny vládla černočerná tma. Silné zářivky v tělocvičně ji přebily a v jejich světle se na otlučených starých parketách leskly jen perleťové kuličky roztrženého náhrdelníku. Nikdo netančil. „Posbíráme je,“ ozval se za mnou líbezně hrubý hlas.

„Takže už nám zbývají jen kluci. Tady je snad největší otázka u Ježíše. Jak by podle vás měl vypadat Ježíš?“ Všichni se začali rozhlížet po hrstce kluků, která se rozhodla pro divadlo jako jejich zálibu. „Měl by mít dlouhé vlasy a vousy,“ začala se smát jedna dívčina z primy. „Ty se můžou vyrobit,“ přitakala paní Vendulka. „Ale dlouhé vlasy tu má Marek.“ „Ježíš byl hubenější!“ „…a svalnatější.“ Pohledy všech se upnuly směrem, kde jsme stáli my tři. Tedy spíš my dva. „No tak kluci, trika dolů,“ pokynula paní vedoucí a poposadila si s úsměvem brýle na nose. Tělocvičnou se roznesl hlasitý smích.

VAROVÁNÍ: Obsah může narušit víru čtenáře v jedno nebo více věroučných dogmat. Autor prohlašuje, že nemá žádné relevantní důkazy pro v textu uvedené spekulace, tvrzení a děje, vše si bohapustě vymyslel a předem se omlouvá všem „slušným lidem“, jejichž přesvědčení by mohlo být tímto textem jakkoliv dotčeno či uraženo.

Tom se naklonil k Petrovi a provokativně mu řekl do ucha: „Nechceš se taky projít?“ Jeho mnohoslibný úsměv se Petrovi líbil. Vydali se trochu jiným směrem než Jerry, přímo ke břehu a k lodím.