Povídky

Sotva jsem za sebou zavřel dveře svého bytu, rozběhl jsem se ke skříni, ve které schovávám různé maličkosti a vzpomínky na minulost. Modlil jsem se, aby tam ta krabička byla. Po půlhodinovém prohrabování věcí jsem ji konečně našel a zkontroloval obsah. Byl tam. A naštěstí byl úplně v pořádku, bez jakékoliv vady. S blaženým úsměvem na rtech jsem ho vrátil zpátky do krabičky a tu schoval tentokrát do skříně mezi oblečení.

Mym tělem projede pronikavej pocit potřeby se k němu co nejvíc přitisknout, přilepit, splynout do sebe navzájem. Poddávám se tomu. Napadá mě, jak je ta láska vlastně nevysvětlitelná a weird věc. Ještě nedávno dva úplně cizí lidi se k sobě tulej v peřinách a nemyslej na nic jinýho, než že maj jeden druhýho.

Terka mi začala vysvětlovat, že z těch, co pozvali, jim zůstal ještě Zdeněk a Petr z oslavy. Což znamená, že i oni budou zůstávat na noc. Nečekal bych ale, že Terka bude hned nadhazovat, že u mě je místo na spaní jasné. A to v té staré známé posteli vedle toho černovlasého stvoření, které mě svým pohledem varovalo, abych neřekl něco, čeho bych pak litoval.

„Arkilé!“ Křik se rozléhal prostorem, až uši zaléhaly. Do vteřiny byl u nich. Trion se svíjel v křeči, pevně sevřená víčka, bolest a utrpení. Friego mladíka pevně držel v náruči, tvář přitisknutou k jeho zpocenému krku, v očích slzy, v obličeji strach.

Česťa nevěří svým uším. Řekl „nespadni mi tam“? Mi? Mi? Jako by byl Česťa jeho. Jako kdyby k sobě patřili. Jako kdyby na něm Pavlovi nějak zvlášť záleželo, jako kdyby o něj měl velký strach. Jeho rozpaky snad už nemohou být větší. Jedno kratičké slovo ovšem nemusí nic znamenat. Dvě hlásky, pronesené možná jen bezděčně, nemusí znamenat vůbec nic.

„Vidíš, já ti říkal, že bez něj nevydržíš ani vteřinu,“ smál se mi do očí místo obrany a já měl v tu chvíli neskonalou chuť ho někam zavřít a zahodit klíč. Tenhle nápad mě ale přešel, když se mi přilepil na rty s tím, že to s ním holt budu mít těžké, ale věří tomu, že to zvládnu.

Hned ten den bylo vyhlášeno, že král hledá pro prince nevěstu a jaké podmínky musí splňovat. Současně byli rozesláni poslové do okolních království se stejnou informací. Netrvalo dlouho a začaly přijíždět první zájemkyně, většinou s doprovodem. Vždycky to probíhalo stejně. Některé se zdržely déle a po prvotním seznámení se dotyčné různě snažily docílit jednoho jediného. Výsledek však byl vždy jednoznačný. Odjezd domů to jistil.

Môj boj zjesť, čo som si navaril, preruší klopanie. Zvláštne, určite už všetci od tej babizne vedia, že som v karanténe, tak kto čo chce? Cez kukátko nikoho nevidím. Otvorím dvere, či niekto nestojí na schodoch v bezpečnej vzdialenosti. Nikde nikoho, ale pred dverami je zohnutý papier. Niekto mi nechal odkaz. Ahoj, Koviďák, susedka z prízemia hovorila, že…

A v hodině s půlnoci odbité, Heřman vyměnil svou duši a její slávu za život pozemský. „Mé vyobrazení do knihy vepíšeš, já sám ruku tvou povedu.“ První podmínka. Kývl na ni. „Mým služebníkem se staneš a duši svou odevzdáš.“ Druhá podmínka. Kývl i na ni. „Hříchem, za který pykat teď máš, se zaprodáš, se mnou ulehneš a smlouvu tak zpečetíš.“ Třetí podmínka. Heřman zaváhal… Však už byl daleko, teď nešlo couvnout. Slovo vyřčené už nevrátíš.

Rázem z elektrizované atmosféry vyšlehne blesk! Tímto okamžikem začíná krátký, ale šokující výjev. Standa, do té doby němý a nehybný, najednou vyletí ze židle jako čertík z krabičky, nadechne se a rozeřve se jako tragéd, který chce heroickým hlasem rozbourat divadlo: „Tondo!!! Ty si myslíš, že já bych něco takovýho… Já tobě, kamarádovi, že bych udělal takovej podraz?!?!?! Tak tos mě tedy nasral!!! Ty čuráku, ty si myslíš, že bych byl takovej vůl, že bych dal sedmašedesátiletými člověku dělat takovouhle práci, když z ní mám já sám ve třiceti zamotanou šišku???!!!“

„Leo, volá tě Mirek. Neptej se mě, co chce, protože jsem mu nerozuměl,“ odžvatlal Daniel lízlým tónem a ukázal ke grilu, kde Mirek stál. Já se na Dana podíval jako na svatý zázrak a musel si dát při tom bacha, aby mi šokem neupadla čelist. Leo vstal a bez jediného slova, jen s poklepáním mého ramena a úsměvem na rtech, šel za chlapama ke grilu. Terka se snažila nevyprsknout smíchy a pořád po nás blbě koukala. Takovým tím pohledem, když se díváte na koš plný roztomilých štěňátek nebo koťátek.

Mladík se podíval na tvář toho, kdo se právě stal svědkem jeho tajemství. Viděl všechnu bolest, smutek, strach i slzy. On sám taky plakal. Přitiskl hlavu k jeho krku, ovinul mu kolem něj ruce. „Mám strach.“ „Půjdu s tebou, budu vždycky u tebe, slibuju.“ Teo ho ještě pevněji sevřel. Lukáš to bral jako ano.

Probudilo ho teplo ranního slunce. Protáhl se a vstal. Rozhlédl se. Na místě, kde poprvé otevřel oči, byl už stařec v plné práci. Světlonoš opět seděl opodál na patách, opřený rukama o trávu a pozorně sledoval starcovu činnost. Stařec zaníceně hnětl hlínu a tvořil z ní tělo. První se zvolna vydal od lesa přes louku k nim. „Tak, hotovo! Ještě dát život,“ oprášil si stařec ruce.