Povídky

Chováme se jak zamilovaní puberťáci. Přijde mi to divné, kdyby aspoň jeden z nás byl holka, ale to ne. Přesto se mi to moc líbí, tak hodně, že jsem velmi šťastný a chce se mi strašně žít.

Arkil se díval taky, oba hltali každý záběr. Předměty běžného života, každá maličkost byla fascinující, snad ani nemrkli. „Arkile…,“ vydechl prst namířený na světle oranžovou skvrnku. „To není možný. Ne, Friego, ne…,“ nedokázal ho zastavit. Muž vpadl do místnosti, ze které ten signál, tepelný signál pocházel. Dusil se, špatně se mu dýchalo, cítil čůrky potu stékající mu po zádech, srdce se mu mohlo rozskočit. Nic z toho nebylo projevem námahy, ale vzrušení. Je tu někdo živý, neuvěřitelné, nemožné. To všechno mu letělo hlavou a pak ho oblil chlad. Studený pot měl úplně všude, díval se na kapsli, na níž blikaly kontrolky

A zatímco se u plážovýho baru dobře bavíme nad nabídkovou kartou jednotlivejch drinků, sám pro sebe si nad celou situací nevěřícně kroutím hlavou. Nejenom nad tím, že si s Brunem najednou tak rozumíme, ačkoliv ještě včera v letadle jsme po sobě dobře hodinu v kuse jenom zpruzeně štěkali a pár dnů před odletem jsme se kvůli jedný hádce dokonce nebavili vůbec. Asi na nás holt působí ta zdejší pohodová a na to, že je listopad, tak i úžasně letní atmosféra, a všechny důvody ke vzájemnýmu urážení a posmívání odnáší pryč ten věčnej kapverdskej vítr, co tu bez ustání pofukuje.

Takže jsem vyrazil do sexshopu. Vlezu dovnitř a v tu chvíli jsem měl nutkání se otočit a vystřelit ven. Stála tam prodavačka – dáma už skoro ve věku mojí babičky, a usmívala se: „Dobrý den, vítáme vás, mladý pane. Hledáte něco konkrétního, nebo se chcete porozhlédnout?“ Musel jsem bejt rudej až na prdeli. Vykoktal jsem, že se porozhlédnu, a pomalu jsem zamířil k vitríně s umělákama. Byl tam jeden takový normální velikosti.

Alarm řval, až mu brněla hlava. Musí to trochu poštelovat, kvůli nějaké lišce nebo medvědovi si zase nevyvolá záchvat migrény. Dlouhá chodba se stočila doleva, automaticky sáhl po zbrani, jistota je jistota. Vypnul alarm, rychle si navlékl kabát, prošel prvními dveřmi, přibouchl je, zasekl bezpečnostní západku a stanul u druhých. Chlad jím prostupoval, rychle se naklonil k okénku z dvacet centimetrů tlustého speciálního skla. Neprůstřelné, s extrémní odolností mrazu. Očima pátral po zvířeti, které slibovalo zpestřit jídelníček masem. Ztuhl. Na sněhu ležel člověk, byl si jist, přestože lidskou bytost neviděl už sedm let. Přesně od tátovy smrti. Za celou dobu, co byli spolu, se nikdo neukázal, ani náznak, že o jejich základně, o nich, někdo ví.

Seděl ve vlaku a četl si. Neučil se, i když by se to od něj dalo čekat. Jen tak hltal písmenka nějakého literáráního braku a místy se neubránil úsměvu. Najednou měl pocit, že ho někdo sleduje. Zvedl oči od textu a rozhlédl se kolem. Nemusel pátrat dlouho, aby zjistil, že ho pobaveně pozorují oči kluka v kožené bundě, který seděl o několik sedadel dál. Ruce měl v kapsách a vyloženě se bavil nad tím, jak pozoruje jeho při četbě.

Zíral na Romana a snažil se pochopit to, co mu řekl. Má ho rád, tak rád, že mu nabízí pomoc a sám nic nečeká, dokonce počítá s tím, že se Vítek vrátí… Ke komu? K člověku jenž s ním v posledních týdnech zacházel… Sklopil hlavu, nedokázal se ovládat, rozbrečel se. Roman si ho stáhl do náruče, pevně Vítka objal, něco šeptal, ale mladík ho dlouho ani neslyšel přes svůj vzlykot a štkaní. Až když se trochu zklidnil, dolehla k jeho uším slova, která mu Roman naléhavě šeptal do vlasů.

První den jsem nakráčel a zabral jsem si svoje stálý místo ve třídě, hodil jsem si na něj batoh a šel se přivítat s lidma, který se trousili dovnitř. Proklouz tam s nima kluk střední postavy, tmavý krátký vlasy, takovej trojúhelníkovej obličej s velkejma modrejma očima, který vypadaly docela vyplašeně. Rozhlížel se. Zachytil Páju, kterej šel kolem: „Promiň, já jsem tu novej, kde je nějaký volný místo?“

„Takže… platí to zejtra, jo?“ přeptá se mě udejchaně, když rychlým pohledem za sebe zjistí, že už mu přijíždí dvojka. „Pokud si to ještě nerozmyslíš a nedomluvíš se dneska večer s někým jiným, tak budiž,“ potvrdím mu to. Protože s plno věcma, který o mně tvrdí, fakt nesouhlasím, ale v jednom svým tvrzení pravdu měl: že ve štychu ho nenechám. A to ani přesto, že se do toho štychu sám vmanipuloval… a sám by se z něj mohl i dostat. A vlastně, když nad tím tak přemejšlím, tak pro něj to ani žádnej štych není, když ho to tancování fakt baví. Ve výsledku, haha, bude tohle celý mnohem větší pohroma pro mě.

Elias se probudil, byl přitisknutý k nahému tělu muže svým. Mohutný hrudník, na němž spočívala jeho hlava, se vzdouval a klesal. Nehýbal se, jen vnímal Mateovu blízkost. Pokusil se pohledem zjistit, jestli muž spí. Tím ale upozornil na to, že on ne. „Ještě je brzo a ty už jsi vzhůru?“ zašeptal. Lehce se pohnul, jako by se chtěl odtáhnout, mladík se pevněji přitiskl k jeho tělu. „Eliasi.“ „Neodháněj mě, prosím. Dovol mi alespoň tohle.“

Náš smích přeruší až zvuk zvonku. Přestaneme se smát jako na povel, protože nám oběma dojde, že sem třídní každou chvíli přivede Tobiáše…, a asi by bylo dost nevhodný se tu válet smíchy po lavici, když pro něj je dnešek takovej… náročnej den. Hm, ale pro něj dost možná byly náročný všechny dny od tý nehody. Všechny do jednoho. A dnešek pro něj není ničím výjimečnej. To jenom pro nás je, protože do našeho za ty dva roky už celkem stmelenýho kolektivu najednou přijde někdo další. A navíc někdo tak… zvláštně jinej, no.

Elias podával vodu Mateovi, ten jen zavrtěl hlavou. Mladík ruku nestáhl. Obr se vzdal, vzal si nabízenou vodu i on trochu vypil. Musejí se k Fermisům dostat do setmění. Napřel své síly, nevnímal, že ho pozoruje dívka. Eliasovy oči ho spalovaly víc než slunce. Šelma v jeho hrudi pomalu, ale jistě vyhrávala. Zrychleně dýchal a moc dobře věděl, že nejenom námahou.

Stromy podle cesty ševelily, i to ho strašilo. Proč to dělá, kvůli komu? Přesto nezastavoval, až když dům spatřil, ztuhl. Studená kůže, sevřené hrdlo. Pokračoval pomalu, drobnými kroky. Čím blíže domu byl, tím víc ho to děsilo. Bíle natřené dřevo ve tmě zářilo, houpačka na verandě vrzala, snad s ní pohyboval vítr, uklidňoval se, nepomáhalo to. Když bral za kliku, klepal se, přesto vešel. Tma byla děsivá, vrzání domu ještě víc. Už ani nevnímal, co a proč dělá. Stoupl na první schod, v uších mu bouřila krev, ohlušovalo ho to. Druhý schod, prsty pevně sevřel zábradlí.