Povídky

„Neplatí mi za sex. Máme medzi sebou určitý druh… proste vzťah. Ale to je jedno. No tak ten chlap, čo bol s ním…, mal by záujem o spoločnosť…, o tvoju spoločnosť.“ Viktorovi zabehla slina. Prudko sa nadýchol a rozkašľal. Pár ďalších cestujúcich na neho upriamilo svoju pozornosť. Viktor sa znova narovnal. „Čo? Veď to bol krásny chlap…, takí ako on… za to nemusia platiť?“ 

„Ugh! Dnes nebudu mít svůj den,“ napadlo ho hned po probuzení. Ranní pohled do zrcadla mu tuhle teorii potvrdil. Vypadal jako obrázek. Od Piccasa. V odraze na něj koukala divná, zubatá šmouha a on si pro jistotu zkontroloval, jestli nemá oko v podpaží. Fajn, bylo třeba s tím něco dělat – povinnosti nepočkají. Sprcha, cereálie, honem popadnout kolo a vzhůru do školy.

Teď se on se zatajeným dechem díval na modré oči, které poprvé spočinuly na jeho výtvoru. Svou práci měl rád, považoval se za umělce a velmi si zakládal na tom, že vždy splní klientovo přání. Nevěděl proč, ale měl pocit, že tohle je pro mladíka velmi důležité. A tak pocítil neskonalou úlevu a radost, když se Honza usmál. Dokonce mu sklouzla slzička po tváři. „Nádherný,“ vydechl.

„Nejsem zmrzlej, mám jenom studený ruce,“ hádá se a znovu je vytáhne z kapes a promne si je. Nasucho polknu. Pohled na ty jeho zkřehlý prsty ve mně probouzí… no… prostě šílenou chuť vzít jeho ruce do svejch… a zahřívat mu je…

„Alane,“ kolem pasu se mu ovinuly Timovy ruce. „Na co myslíš?“ přitiskl se k jeho zádům. „Na nic,“ zalhal a propletl své prsty s jeho. „Jsi napnutý, proč mi neřekneš pravdu?“ „Time,“ povzdechl si, „myslím na den, kdy jsem otci řekl, že jsem se zamiloval. A mé srdce patří úžasnému mladému muži.“ Mladík se uchechtl. „Přesně takhle jsi to určitě neřekl.“ Muž se otočil, stáli si tváří v tvář. „Miluju tě.“

Zvedl hlavu. Klusem se k němu blížil obrovský černý kůň s očima jak řežavé uhlíky, z nozder mu při odfrknutí vycházel kouř. Na koni seděla žena s plavými copy, s hrudním plátem, který, kdyby se rozpůlil, tak mohl sloužit jako kotle na vaření pro dvě slušné rodiny. Ale v ruce měla oštěp, kterým právě mířila na Björna. Chtěl se překulit, ale nestíhal. Žena vrazila oštěp mezi jeho tělo a opasek a obloukem ho zvedla do výše, jako by nic nevážil, a pak ho hodila před sebe na koňský hřbet.

„Na Vánoce přijedeme domů, ať už to s tou vysokou dopadne jakkoliv,“ vrátím mu ten původní úsměv. „Takže si tohle všechno,“ máchnu rukou kolem dokola, „určitě střihneme znovu, když budeme chtít.“ A já teda věřím, že budeme chtít! Naši trojici svatoušků, jak nám říkala moje babi, nerozdělilo za těch zhruba čtrnáct let, co se známe, nikdy nic, tak se přece nebudeme bát toho, že se na tom za pár měsíců něco změní! Pravda, těch čtrnáct let jsme ale taky až na výjimky trávili pořád pospolu, zatímco za pár měsíců, po prázdninách, budeme bydlet každej jinde…

„Nire, na ostrově jsem byl šťastný jedině proto, že jsem byl s tebou. Mema se za nás postavila, bránila nás a dala všanc svou existenci. Mořský král ji vyhnal a tehdy už jsme přece tušili, jak jsme spolu svázaní – krví. Při souhlasu s cestou zpět sem, na místa, která jsem snad před mnoha lety znal, jsem věděl jediné, nejsem vládce. Mema ano. Jsem šťastný, nepotřebuju k tomu trůn a královské povinnosti, já potřebuju tebe.“ Nireho pohled plný něhy Kirema objal a nepouštěl.

Sorin si prohlížel bělostné tělo, jež tak dobře znal, ale poprvé byl udivený, že po tolika bojích na něm nebyla žádná jizva. Hebké, dokonalé a žhavé. Cítil snad jen svůj žár, svůj tepot srdce? Stále jej překvapoval a vždy, když se propojili, cítil, jak jiné je milování s nadpřirozenem. Silnější a emotivnější, a přestože je hrabě tvor bez srdce, cítil z něj žár opětované lásky a souznění, které s žádným jiným živoucím člověkem nezažil. Byl to anděl s černým srdcem, jež nebilo, a ebenovými křídly, které nemohl roztáhnout.

Zavřel oči a rozplakal se. Nevnímal lidi, kteří procházeli kolem něho, jen svou bolest, vpíjející se do mohutného kmenu. Až ruka na jeho rameni a klidný dědův hlas ho přivolaly do reality. „Mirku.“ Otočil se, pohled světle modrých očí ho pohladil. Opustil strom a vrhnul se dědovi do náruče. „Chlapče, pojď domů.“ „Ještě chvíli bych tu chtěl zůstat, potom…“ „K nám domů,“ dodal děda.

„Nevím, prostě to tak cítím, nejde to popsat slovy, nejsem žádný básník nebo slovní žonglér. Jen tě chci poprosit – zkus mi věřit a já ti to dokážu. Nezatracuj předem možnou lásku, která dva samotáře udělá šťastnými. Dej nám šanci, prosím!"

Dorazil do vsi, prošel přes náves se starými morušemi. Byl vcelku vděčný, že nikdo nebyl venku, neměl náladu na nějaké povídání. Dorazil domů, otevřel branku, došel ke vchodu, zabouchal a otevřel dveře: „Ahoj, jsem tady!“ Zul si za dveřmi boty a bundu pověsil na věšák. Ve dveřích od kuchyně se objevil otec: „Ahoj, přišel jsi do nejlepšího. Mámin každoroční blázinec, zase tvrdí, že nestíhá.“ Protočil oči vzhůru. Z kuchyně se ozvalo zasakrování: „Kruci, to jsou zase mizerný střívka…“

„Víš co? Mám tě dost. Jsi hroznej, to se už nedá vydržet.“ Muž se zvedl, ze skříně vytáhl kufr, začal si do něho balit oblečení. Ve spěchu, se skládáním se neobtěžoval. Mladík se na něho díval s bolestí v očích, rudé tváře. „Hroznej? Honzo, co se stalo? Miluju tě, to přece…,“ hlas se mu chvěl, slzy nezadržitelně padaly po tvářích. „Podívej se na sebe. Vaříš, uklízíš, dokonalá hospodyňka. Tohle nechci, já chci chlapa.“