Zubnička

Jsou vzpomínky z dětství, který má člověk trvale vrytý, a jsou vzpomínky, který má hluboko zasunutý, schovaný, potlačený a který vyplavou najednou nečekaně a živě. A někdy můžou dost zásadně ovlivnit náš život.

Moje trvalá vzpomínka je třeba na to, jak jsem dostal snad první pořádnej nářez od rodičů. To mi bylo necelejch pět let. Ve školce jsem byl takovej vyděděnej, s dětma jsem si moc nehrál a otravovalo mě to tam. Chtěl jsem bejt doma a číst si, což jsem se čerstvě naučil a silně využíval. Přesto jsem ve školce občas pochytil něco, co na mně nechalo vliv, což se projevilo jeden večer při večeři. Rodiče koukali, jak baštím, a já z toho byl trochu nervózní, a tak jsem užil nově nabyté slovo ze školky. Řekl jsem jim: „Co je, kokoti?“ Posadit jsem se pak nemohl celej víkend.

Tak tahle vzpomínka je hodně trvalá, jak jistě chápete.

Ale jednu jsem úplně vytěsnil a vyplavala mi teprve nedávno. Vůbec nechápu to, že jsem ji zasunul hluboko do podvědomí. A vyvolaná zpátky byla docela nenápadně.

„Ahoj Pavlíku,“ přivítal mě zubař.

„Dobrý den, strejdo, máma mě objednala na prevenci.“

„Já vím, ona to hlídá, abys něco neprošvih,“ smál se zubař. Je to kamarád rodičů a od dětství ho oslovuju jako strejdu. Navíc to byl snad jedinej doktor, u kterýho jsem v dětství nepředváděl hysterický scény, asi i kvůli tomu, že jsem ho znal. Takže mě vzal do péče, i když děti normálně nedělá, a prostě jsem mu už v péči zůstal i v dospělosti. Ale práci se mnou tedy nemá, zuby mám dobrý, takže chodím jen jednou ročně na prevenci a to mi hlídá máma, protože tvrdí, že jsem flink, kterej by na to určitě zapomněl. Což má asi pravdu.

Zalehnul jsem do křesla, otevřel pusu, strejda mi oťukal zuby nástrojema, kaz žádnej nenašel, ale přece pro mě měl nějakou novinu.

„Pavlíku, nahoře se ti ten oblouk začíná trochu sypat, potřebovalo by to srovnat. Nejspíš to bude na rovnátka.“

Vyvalil jsem na něj oči: „Cože?!“

„No začínaj se ti tam ty zuby křivit. Já ortodoncii nedělám, ale zavolám jedný známý, která je dost dobrá a není drahá.“

Vytáhl mobil a už volal: „Ahoj Aničko, potřeboval bych, kdybys zkoukla jednoho klienta, je to takovej můj skorosynovec, kdybys měla nějakej brzkej termín… V pátek? No úžasný!“ Kouknul na mě, ale stejně nečekal nějakou reakci, protože kývnul a pokračoval: „Jo, udělá si čas. Takže v jedenáct? Jo, na ortopantogram ho pošlu, ať už ho máš hotovej… Díky, máš to u mě!“

Mobil zmizel v kapse a už zase mluvil ke mně: „Tak v pátek v jedenáct, adresu budeš mít na žádance. A skočíš si ještě na panoramatickej snímek čelisti, ten ti udělaj tady dole na rentgenu.“

Naklepal něco do počítače, vytisknul dva papíry, který podepsal, bouchnul na ně razítko a podal mi je.

„Tak jo. A pozdravuj rodiče!“

„Budu, až je uvidím. Já teď s nima nebydlím.“

„Ale, pán se osamostatnil? Hele, tak potřebuju do počítače novou adresu!“

„V Oblouku sedm. Je to byt babičky. My ji teď máme v Alzheimer centru, zkoušeli jsme to nejdřív doma, ale to vůbec nešlo. Už vůbec neví, kde je, a nikoho nepoznává.“

„Tak to je mi líto.“

Vypadnul jsem, nechal si udělat snímek čelisti a v pátek v jedenáct jsem seděl v čekárně.

Překvapila mě sympatická mladá doktorka, ukázala mi ten můj rentgen.

„Tady se vám vzadu klubou osmičky, ta vlevo je i trochu šikmo. Jak rostou, tak tlačí na celou frontu zubů a ty se snaží postavit co nejvýhodněji, aby se vešly, tak se začaly takhle kroutit. S tím teď rovnátka nic neudělají, ty osmičky by měly jít ven a ten oblouk se možná srovná sám, na rovnátka je pak ještě čas. Tak co?“

Koukal jsem na rentgen, moudrej jsem z něj nebyl, ale kývl jsem hlavou.

„Dobře,“ řekla doktorka. „Takže tu pravou osmu vytáhneme příští týden a pak po čtrnácti dnech tu levou, ta půjde hůř. Tak domluveno!“

Na lístek jsem dostal napsáno datum a hodinu, vytištěnej papírek s instrukcema, co se chce před výkonem, a šel jsem.

Večer jsem doma ležel a přemýšlel a najednou vyplavala vzpomínka na můj první vytrženej mlíčnej zub, někdy asi v sedmi letech…

Horní řezák. Kejval se, visel vlastně už jen na dvou malých nitkách. Stával jsem před zrcadlem a občas jsem ten zub postavil skoro kolmo k dásni, že trčel ven, a bavil jsem se tím. Jednou jsem začal zmatkovat, protože to vypadalo, že zub nepůjde dát zpátky, ale pak jsem ho přece opatrně narovnal. Máma to nesnášela. „Měl by sis ten zub vytrhnout, jinak ti vypadne ve spaní a vdechneš ho! Ukaž, já ti ho vytrhnu, vždyť tam vlastně za nic nedrží!“

Zděšení, vyvalený oči, pusa pevně přikrytá oběma rukama, zápolení s matkou, která se mi snažila ruce stáhnout, a najednou jsem ten zub vyplivnul do dlaně.

„Vidíš, stálo to za ten cirkus?!“

Stál jsem před zrcadlem a pitvořil se a koukal na mezeru po zubu.

„Můžeš si ten zub dát večer pod polštář pro vílu Zubničku,“ řekla smířlivě máma.

Zaujalo mě to.

„Pro Zubničku?“

„Jo, víla Zubnička si vezme zub a nechá ti tam za něj nějaké peníze.“

„Kolik?“ ulakomil jsem se.

„Obvykle asi desetikorunu.“

„Taky dobrá.“

Večer jsem šel spát. Jsem zvyklý už od dětství spát na břiše. Uvelebil jsem se, ruku se zubem pevně sevřeným v dlani jsem strčil pod polštář a usnul jsem.

Vzbudila mě ruka, která šmátrala pod polštářem.

„Mami?“ zamžoural jsem.

„Klid, spinkej.“

„Ty hledáš ten zub! Žádná Zubnička není, to se jen oblbujou děti, že jo! A na co ten zub chcete?“

„Je to jen taková hra pro děti…“

„Tak jo, vy si hrajte a já si nechám zub! Dobrou noc!“

A vztekle jsem zavrtal obličej do polštáře a cítil jsem se strašně podvedenej, poníženej a naštvanej… a usnul jsem.

Znovu mě vzbudilo šmátrání pod polštářem, někdo se dotknul mojí ruky a pokusil se otevřít mi dlaň se zubem. Oni si nedaj pokoj! Vztekle jsem se posadil, rozsvítil jsem, zamžoural jsem ve světle a ztuhnul jsem.

To nebyla máma. Byl to asi dvanáctiletej kluk v šortkách a v triku bez rukávů.

„Co jsi zač?“ vyletělo ze mě.

Zůstal na mě koukat úplně stejně překvapeně, jako já na něj.

„Ty mě vidíš?“

„Proč bych neměl? Co tu děláš? Co jsi zač?“

„Přišel jsem pro zub. Já jsem Zubnička.“

„Kecáš! Zubnička je ženská! Je to víla! Ty nemůžeš bejt Zubnička!“

„Proč ne? Jmenuju se Zubnička. Když se někdo může jmenovat Motyčka, Hlavnička, Skalička, tak proč ne Zubnička? A ty možná myslíš šéfovou, tý zuby nosíme. Víš, kolik nás musí být? Kolik dětí má zrovna teď zub pod polštářem?!“

„Nevím. Kolik?!“

„To ti teda povím přesně. Strašně moc. Tebe jsem dostal na starost já. Tak mi dej zub a já vypadnu.“

„Jak mám vědět, že jsi pravej Zubnička?“

Otočil se. Pochopil jsem, proč má triko bez rukávů. V místě lopatek se mu zvedla síťovaná křídla jako u vážky, zatřepotala se a celý se vznesl do vzduchu.

„Uměl by někdo jinej tohle?“

Byl to neuvěřitelnej fofr. Jako pravá vážka byl hned u stropu a hned na druhém konci pokoje, skoro jsem ho nestačil sledovat.

„Postřeh!“

Špičkou bosý nohy nabral na poličce plyšovýho koalu a vyslal ho na mě. Chytil jsem ho a odpálil zpátky. Samozřejmě, že jsem ho netrefil, byl strašně rychlej.

Najednou byl u postele, ruka mu zajela na peřinu, na kterou jsem pustil zub, abych mohl odpálit plyšáka, a bleskurychle zub sbalil.

„Dík.“

Schoval zub do malé kožené brašničky, kterou měl přivázanou k pasu. Ze stejný brašničky vytáhl blejskavou desetikorunu jako z čerstvý ražby a šoupnul mi ji pod polštář.

Usmál se na mě a řekl: „A už chrň.“

A já zavřel oči a usnul.

To všechno se mi najednou vybavilo. Vůbec nechápu, že jsem na to mohl zapomenout. Vstal jsem, vytáhl šuplík, ve kterém mám sentimentální krabičku s dětskejma pokladama. Ta desetikoruna tam byla. Už ne tak blejskavá, vlastně jsem dávno zapomněl, proč jsem si ji tam schoval. Zubničku jsem pak už nikdy neviděl. Zdálo se mi to tenkrát? Ale vybavilo se mi to teď strašně podrobně, pamatovat si takhle sen?

Tejden uběhl a já ležel na křesle, podepsanej informovanej souhlas s výkonem odevzdanej sestřičce, já připravenej přijít o zub.

A najednou mě to napadlo: „Budu ten zub pak moct dostat?“

Udiveně povytažené obočí doktorky: „Jo, dobře, ale na co?“

Usmál jsem se: „Pro Zubničku.“

Zubařka se rozesmála: „Jo, tak to jo.“

Píchla mi anestetikum, chvilku počkala a pak se do mě pustila. Teda, znám příjemnější věci, než si nechat rvát zub, ale zvládla to ona i já. Ona teda líp.

„Tak, je venku. Počkejte, já ho hodím na chvilku do peroxidu. Otevřete ještě pusu, já to zkontroluju… jo, dobrý. Během dne to přijde k sobě a začne to bolet, tak si můžete vzít paralen, ale nejvejš tři denně, jo? Kdyby se něco dělo, tak se ozvěte, jinak se uvidíme za čtrnáct dní.“

Vstal jsem z křesla, sestřička vylovila zub z peroxidu a zabalila ho do malého gázového čtverečku, který mi podala, a já vypadl.

Vlastně jsem ani nevěděl, proč jsem si o ten zub řekl, ale prostě jsem ho chtěl.

Večer huba začala přicházet k sobě, takže jsem polknul paralen a zalehnul. Zub sevřenej v dlani, ruku zastrčenou pod polštář. Dalo to trochu práce, ale usnul jsem.

A přišlo déja vu. Pocit ruky, která se mi pokouší dostat do dlaně.

Posadil jsem se a rozsvítil. A oněměl jsem. Byl to Zubnička. Ty rysy tam byly, pamatoval jsem si ho. Jen mi nedošlo, že může stárnout se mnou. Že bude pořád o těch pět let starší. A taky mě nenapadlo, že to bude tak strašně pěknej chlap. Vysokej, štíhlej, ale s pořádně širokejma ramenama. Dlouhý nohy v šortkách, upnutý triko… jo, začal se mi v trenkách stavět. A Zubničkovi to neušlo, protože se mi na trenky kouknul a usmál se.

„Ahoj Pavle, přišel jsem si pro zub.“

Příjemnej hlas…

Otevřel jsem rozbolavělou hubu: „Dostanu zase desetikorunu?“

„Jestli chceš, tak jo… Ale drobný se dávaj dětem, dospělí směj mít přání, který se jim splní. Jestli je tvoje přání desetikoruna…“

Opřel se rukama o postel a podíval se mi zblízka do očí. Až se mi zatočila hlava. Chvilku si mě prohlížel a pak tiše řekl: „Jsem teda zvědavej, co si budeš přát…“

Jemně mi otevřel dlaň a vzal z ní zub.

„Tak co si přeješ…“

Bolavá huba zachrčela: „Chtěl bych, abys přišel znova…“

Smutně se na mě usmál: „Nepřemejšlíš, zmarněný přání…“

Vyhodil zub do vzduchu, chytil ho a uschoval do brašničky u pasu.

„Za čtrnáct dní tě čeká druhej zub, takže přece musím přijít znova. To tě nenapadlo?“

„Tak dobře, beru to zpátky a přál bych si…“

Přerušil mě: „Pozdě, přání už jsi řekl.“

Natáhl ruku a prstem mě pohladil po kořeni nosu: „Tak ahoj za čtrnáct dní… Zatím hezký sny.“

A já padnul na polštář a usnul. A zdálo se mi o Zubničkovi v mý posteli… A byl to teda sen takovej, že trenky ráno šly hned do prádla.

A zdálo se mi o něm denně. Těch čtrnáct dní se strašně vleklo. Věříte, že existuje exot, kterej se těší a nemůže dočkat, až mu vyrvou z huby zub? A že to teda tentokrát byl zážitek, zub naležato, díra po něm jak vjezd do pískovny, doktorka to musela zašít.

Huba bolela hodně. Nemohl jsem ležet po svým zvyku na břiše obličejem do polštáře, protože to bolelo. Tak ohnutej polštář pod zádama, vlastně jsem byl tak trochu v polosedu, spát pořádně nešlo, takže jsem jen tak podřimoval, zub v sevřený dlani.

Někdo mi pohladil ruku. Otevřel jsem oči a rozsvítil.

Zubnička se na mě usmíval: „Teda, ty vypadáš…“

Bylo mi to jasný, oteklá půlka huby bolela.

„Počkej,“ natáhl ruku a položil mi ji na tvář. Ani nevím, jestli chladila, nebo hřála, ale bolest se hodně zmírnila a měl jsem pocit, že i otok ustupuje.

Stáhl ruku zpátky a vzal si zub z mojí dlaně.

„Tak co, jaký bude přání?“

„Musím si ho ještě rozmyslet. Jen mně během tý doby došlo, že o něco si nemusím říkat, že můžu zkusit něco získat sám…“

Povytažené obočí: „Pokrok…“

Vstal jsem. O tomhle se mi těch čtrnáct dní zdálo, po tomhle jsem toužil. Tohle prostě musím zkusit. Políbil jsem ho. Zapomněl jsem na to, že mě bolí pusa, objal jsem ho v pase, naše jazyky se setkaly… Neodtáhl se. Ruce mi jely z jeho pasu výš, na záda, pohladit lopatky… Zarazil jsem se. Pod rukama jsem měl divný pocit, jako když drtím starý zpuchřelý plast, propadá mi mezi prsty…

Podíval jsem se, co to je. Na zemi bylo skutečně něco jako hromádka plastu.

„Křídla,“ řekl Zubnička. „Když někoho políbíme, ztratíme křídla a je z nás člověk.“

„Promiň,“ špitnul jsem.

„Já nelituju,“ usmál se, „ale ty máš pořád ještě přání.“

„Takže ty jsi člověk? Zůstaneš tady? Fakt?“

„Už asi jo. A tvoje přání?“

Přemýšlel jsem. Teď musí přijít na řadu rozum, city a romantika mi to zkomplikujou.

„Takže jsi člověk… asi vím, co bych si měl přát. Přál bych si tvůj rodnej list,“ zasmál jsem se.

Udiveně se na mě podíval: „Rodnej list?“

„Jo, bez něj vlastně neexistuješ. Ale on je důkaz, že jsi se narodil, můžeš dostat občanku, udělat si řidičák… strašně nám to všechno usnadní.“

Na posteli se zhmotnil papír. Rodnej list. Vzal jsem ho do ruky: „Pavel Zubnička? Ty jsi křestním taky Pavel?“

Zatvářil se trochu nešťastně: „Mě v tu chvíli jiný jméno nenapadlo.“

Rozesmál jsem se. Položil jsem list na stůl a hupnul zpátky do postele, pošoupnul jsem se a poplácal na místo vedle sebe. Položil se tam. Předvedl jsem zamračenej ksicht: „Přece nepůjdeš do postele v něčem, v čem jsi lítal bůhvíkde?“

Pomohl jsem mu stáhnout triko a šortky… Jo, tohle je můj zhmotněnej sen. Za tenhle jsem schopnej si nechat vyrvat i ty osmičky dole.

Vzpomínky jsou důležitý. Kdybych si nevybavil tu někde hluboko zasunutou, neřekl bych si o zub, kdybych si neřekl o zub, nepřišel by Zubnička a já bych neměl teď vedle sebe někoho tak úžasnýho…