• nebi
Stylromantika
Datum publikace8. 7. 2019
Počet zobrazení1053×
Hodnocení4.84
Počet komentářů5

„Kam to letíme? Zbláznili jste se, vždyť nás zabiješ,“ křičel David a sápal se na Gila. Simon ho chytil a táhl z dosahu pilota lodi.

„Neblázni, právě nás zachránili, co…“

„Jo a letíme přímo k průchodu.“

Simon se prudce otočil na Gila.

„To si děláš srandu. Doufám.“

I Erik se na mladíka díval s nedůvěrou. Ten jen nastavil autopilota a otočil se na ně.

„Poslouchejte chvíli. Vysvětlím to. Můj děda se zúčastnil bojů o průchod. Všichni víme, že cesta skrz něj je nebezpečná, nikdo neví, co je za ním. Ti, co to vědí, zůstali na druhé straně. Co ale teď můžeme dělat? Zabili jsme vojáky královské gardy. Skončíme u královského soudu, co jim asi tak řekneme? Promiňte, ale v lodi byla osoba řádu dvanáct a náš přítel, my jsme museli? To si můžeme rovnou vstřelit kulku do hlavy.“

Erik ho pozorně poslouchal, nebyl proti tomu plánu úplně. Gil měl pravdu v tom, co řekl o soudu a ostatním, ale průlet průchodem se musí naplánovat. A není úplně záruka, že to vyjde. Najednou mu to došlo. Gil si přidělení na jejich planetu vyžádal, je jedním z nejlepších, možná nejlepší z pilotů, co měli.

„Před chvíli jsi sám řekl, že neletěli do průchodu, protože je to sebevražda. A teď nás tam navádíš. Ty jsi tu kvůli tomu. Plánuješ to celou dobu. Proto ti nevadilo se mnou jít do nepovolené akce. Mám pravdu Gile?“

„Ano.“

Jedno slovo, nic nevysvětloval, neobhajoval, prostě souhlas.

„Proletíme?“

„Nikdy si nemůžu být stoprocentně jistý, ale myslím že jo. Zvládneme to.“

„Ne,“ zalkal David.

Simon ho sevřel v náruči.

„Neblázni, mají pravdu. Jsme uprchlíci, je to šance.“

Mladík ho objal, přitiskl se k němu. Chvilku tak setrvali. Erik se k nim otočil zády, vypadali, že potřebují soukromí. Podíval se na Gila. Seděl na místě hlavního pilota, opětoval jeho upřený pohled.

„V tobě je víc, než bych čekal. Jsi samé překvapení, chlapče.“

Škádlivý úsměv.

„Tak je zkus všechna odhalit.“

Erik natáhl ruku, lehce ho pohladil po tváři. Mladík zavřel oči, vychutnával si dotek prstů. Pak Erik ruku stáhl.

„Gile, uvědomuješ si, že pokud se to podaří, nejspíš se nevrátíme? Já osobně s tím nemám problém.“ Ohlédl se na dvojici za svými zády.

„Simone?“

Muž se na něho upřeně díval, potřásl hlavou, jako by rozháněl nechtěné myšlenky.

„Jsem pro. Není moc na výběr, a jestli to je plánovaný průlet, máme šanci.“

Mladík v jeho náruči se otočil, pohledem přeskočil mezi Erikem a Gilem. Povzdechem odehnal své obavy.

„Dostal jsem vás do toho vás všechny…“

„Pitomost,“ okřikl ho Erik.

„Byla to náhoda, že jsem vlezl do Simonovy kóje,“ nedal se mladík odbýt. „A když bylo jasný, že jsem to zvoral, moje plány byly naprosto k ničemu a brzo mi nasadí pouta, Simon se rozhodl mi pomoct.“

„Nás ale nikdo nenutil se za váma vydat. To bylo čistě naše rozhodnutí a ty…“

Na palubní desce se rozeznělo varování, které zastavilo Erikova slova. Gil se zadíval před sebe.

„Musíme do průchodu hned. Okamžitě. Tohle není pátrací modul, tohle je křižník. Tady nemáme šanci.“

V jeho hlase byla naléhavost, ale pohledem hledal u ostatních souhlas. Erik se posadil na svoje místo.

„Já můžu, teď už si moc vybírat stejně nemůžeme.“

David se odlepil od Simona, došel k další sedačce. Posadil se a připoutal. Simon následoval jeho příkladu. Gil vypnul autopilota a nasměroval plavidlo k průchodu. Nesundal ruce z palubní desky, nastavoval, zadával souřadnice a parametry. Tři zbývající členové posádky hleděli před sebe. Průchod, do nikam. Místo, ke kterému se blížili, probleskovalo energií, která v něm proudila. Při bojích o tenhle kus vesmíru zemřelo tolik vojáků a nakonec, když už byly pozice rozděleny, těch pár odvážlivců, co vstoupilo, se nikdy nevrátilo. Co je tam teď čeká? Jestli vůbec něco. Možná se loučili s někým, nebo vzpomínkou na místo a čas, kam se už nevrátí.

„Připraveni?“ Gil se najednou odpoutal a otočil se na ně. Stál proti nim, ve tváři odhodlání.

„Nevíme, co nás čeká,“ řekl.

„To už teď je jedno, pojďme na to.“

V podstatě zavelel Erik. Gil se musel usmát, nemohl si pomoct. Došel k muži připoutanému v sedačce a políbil ho. Erikovy ruce si ho přidržely, rychlý polibek se prohloubil, letmý dotek jazyků. Gil se odtrhl. Erik ho ještě chvilku držel u své tváře.

„Až nás tam dostaneš, tohle dokončíme,“ zavrčel.

„Jak si přeješ,“ zašeptal Gil a s úsměvem se mu podíval na probouzející se rozkrok.

Dosedl na místo pilota, zhluboka se nadechl a loď vstoupila do průchodu.

 

Čekali tmu a chlad, ale do očí je zasáhlo světlo s takovou silou, že ani ruce, které si před oči instinktivně dali, je před ním nedokázaly chránit. Loď se topila v záři a pak je pohltila tma, jen na chvilku. Oči si přivykly a oni se rozhlédli. Všechno vypadalo stejně, málem by nevěřili, že do průchodu vstoupili. Stačilo se podívat na planety kolem. Jiný vesmír, svět. Omámeně se rozhlíželi.

Gil se ihned pustil do detekce planet. Byl překvapený, když se ukázalo, že hned pět jich je vhodných k životu. Splňuje jejich podmínky. Dvě z nich byly jako sen. První byla menší než Země, ale hodně podobná. Dva kontinenty, porostlé bujnou vegetací a voda. Pevnina byla protkána žílami a vlásečnicemi řek i říček. Voda. Gil byl uchvácen.

Druhá planeta byla o dost vetší než Země, jeden kontinent, malý. Taky plno zeleně i na něm řeky. Byla modrá, neskutečně modrá. Obě je promítnul na čelní sklo lodi jako na velikou obrazovku.

„Musíme se rozhodnout, na které přistaneme. Řekněte kterou, nemůžu to rozhodnout sám.“

Netrvalo to moc dlouho, volba padla na planetu s malým kontinentem a spoustou vody. Navedl loď na ni. Přistání se mu povedlo na ploše mezi stromy, o které by se dalo říct, že je to přistávací plocha. Dost možná byla. Stromy je ze všech stran obklopovaly, chránily. Detektory neobjevily žádné známky života, které by se daly považovat za inteligentní. Zvířata ano. Trochu je to uklidnilo. Nedokázali už déle čekat, šli ven.

Bylo teplo, slunce hřálo. Mohutné kmeny neznámých stromů s bohatou korunou zeleného listí jim poskytovaly stín. Nízká tráva, pestře zdobena květy všech barev i tvarů. Ve vzduchu se vznášely sladké vůně. V první řece, na kterou narazili, se rozhodli vykoupat. Voda se poklidně vydávala na svou cestu krajinou, čistá modrošedá, vlny a vlnky. Byli jak malí kluci. Potápěli se, rozstřikovali kapky do všech stran, nebo leželi a nechali se unášet mírným proudem. Bylo to opojné. Přirozeně, instinktivně se rozdělili na dvojice. Simon s Davidem se ve vodě dotýkali, objímali. Erik s Gilem byli o kousek dál.

„Chtěl jsi něco dokončit,“ pronesl Gil.

Muž chytil ruku pod hladinou a přitáhl si ho do náruče.

„Gile?“

Místo odpovědi mladík začal olizovat kapky vody stékající mu po hrudníku. Erik si přitáhl jeho tvář ke své, jemně přejel rty po jeho. Gil se k němu přitiskl. Objal mladíkovo tělo, tiskl ho k sobě a jazykem zaútočil, zkoumal chuť jeho úst. Nechali se unášet tou chvílí, oba dva. Dlouho jen dotek jazyků a těl omývaných tekoucí vodou. Jako by odnášela minulost, starosti i strach z neznáma. Byli jen oni dva. Tady a teď. Muž několika kroky dotlačil mladíka ke břehu. Položil ho do trávy, rty stále spojeni, rukama se vydal na průzkum. Přejížděl špičkama prstů po hladké kůži bez jediného chloupku. Na dotek na bocích reagoval Gil prudkým nádechem a zachvěním. Prsty se zastavil na místě a opakovaně kůži pohladil. Mladík se snažil dotekům uniknout. Přitlačil ho do trávy a prsty se nehnuly z místa, kde se jim zalíbilo.

„Eriku, přestaň.“

„Ani náhodou, líbí se mi, jak se kroutíš.“

„Prosím, prosím, přestaň.“

„Co za to?“

„Cokoliv.“

Erik se nad ním sklonil. „Nebezpečná nabídka.“

Kolem jeho boků se ovinuly mladíkovy nohy. Ruce se sepjaly za krkem. Začal si přitahovat Erika k sobě.

„Líbej mě.“

Muž chtěl jediné, vidět Gila, jak sténá a vrcholí v jeho náruči. Dotkl se kolen, klesal přes stehna. Mladík se prohnul, nabízel se laskání. Přes zadeček se dostal opět k bokům, neodolal a znovu potrápil citlivé místečko.

„Eriku.“

Hlas zastřený touhou šeptal jeho jméno. Zamkl mu ústa polibkem. Vůbec nevnímali pohledy svých společníků.

David se díval na ty dva. Vzrušovalo ho, když viděl Gila, který se chvěl pod Erikovými doteky. Simon se díval na něho, jeho dostával pohled na Davida. Rozkošně pootevřená ústa, vzrušení se nedalo přehlédnout. Za bradu ho pootočil tvář k sobě. Mladík se k němu přivinul a Simon s ním v náruči couvl do rákosí, či co to bylo. Do malé tůňky. Posadil se na příhodný kámen, Davida držel u sebe. Ten využil situaci a nasedl na Simonovu touhu, prohnul se v bocích a zasténal. Muž prudce vydechl. Stáhl si chlapce k sobě. Líbali se, divoce, vášnivě. David určoval tempo a Simon se nechal unášet na vlnách slasti. Slyšeli vzdechy Erika s Gilem, tak jako oni museli slyšet je. Sténání naplnilo les.

 

Simon hladil Davida, který mu ležel v náruči, po zádech. Měl zavřené oči, myšlenky mu běžely hlavou. Jsou na neznámé planetě, bože, proletěli průchodem. A on se s Davidem miloval, nic krásnějšího roky nezažil. Nebyla to jen vášeň, chtíč a touha. Bylo v tom víc. Otevřel oči, díval se do korun stromů, listí se třepotalo. Cítil se… zarazil se, cítil se šťastný. Zavřel oči. Kdy naposledy, kdy vůbec o sobě řekl, že je šťastný.

 

Erik byl v podobné náladě. Seděl v trávě, na jeho levém stehně měl Gil položenou hlavu. Stočený do klubíčka, podřimoval. On ho hladil a bylo mu dobře.

 

Nakonec se oblékli a vydali se k lodi. Byli téměř u ní, když je hluk varoval, že něco není v pořádku. Pomalu a velmi opatrně se přiblížili k okraji lesa. U jejich lodi stáli dva strážní, dva vojáci královské gardy. Gil se podíval na Erika. Oba mysleli na totéž. Průchod je nebezpečný, ale zjevně někdo zná jeho tajemství.

„Ani se nehněte,“ zašeptal Erik. Gil na něho překvapeně koukal.

Erik vyšel ze zákrytu stromů, vojáci namířili zbraně na jeho hruď. Klidným a rozhodným krokem k nim došel. Jeden z mužů při pohledu do jeho tváře sklonil zbraň.

„Generále?“

Údiv v jeho tváři se zdaleka nevyrovnal tomu, jak vypadali ti tři schovaní ve stínu lesa.

„Nejsem už generál, přesto…“

„Pane, bojoval jsem pod vaším velením. Vím, co se říká, a ať už je to pravda nebo ne, vím, komu vděčím za život.“

Druhý muž je poslouchal, zbraň namířenou na Erika.

„Kolik vás tu je?

„Jen já a on,“ kývl hlavou k tomu, co na něho mířil, „ostatní se vydali do lesa asi vás najít. Mluvili o více mužích, netušil jsem, že jde o vás, pane.“

Z lesa se vynořila trojice, která k němu patřila. Gil se mu postavil k pravému boku.

„Generále?“

„Později, prosím.“

„Rozkaz, generále.“

Podíval se na něj. Gil nevtipkoval. Erik si povzdechl, musí mu všechno říct. Co nejdřív. Teď ale mají jiný problém.

„Kde je váš modul?“

„Generále, víte, že vám nemůžu dovolit odletět.“

„Říkáš, že jsi bojoval se mnou, pod mým velením. Nabízím ti svobodu. Pomoz nám a můžeš odletět, kam budeš chtít.“

Druhý muž se zbraní v ruce těkal pohledem z jednoho na druhého a pomalu sklonil zbraň.

„Ber to,“ řekl náhle „kdy se ti naskytne další možnost zdrhnout.“

Erik nezaváhal.

„Nabídka je pro oba.“

Ten, co s ním mluvil první, se rozhodl.

„Jmenuju se Martin, pane, to je Timi, co máte v plánu?“

„Kde je ten modul?“

Timi ukázal směrem, kde se asi nacházel.

„Za pár minut jsme tam.“

„Běžte, okamžitě odlet. Poletíme za vámi. Jakou máte frekvenci, ať se můžeme spojit?“

Martin jim řekl frekvenci a oba vojáci poklusem vyrazili k modulu.“

„Generále? Hodláš to nějak vysvětlovat?“

Simon si stoupl přímo před něho.

„Netušil jsem, že si to rozdávám s generálem jeho veličenstva,“ hořel vzteky.

Erik se ho pokusil odstrčit, Simon se nehnul.

„Je mi jedno, jakou máš hodnost, ale…“

„Měl, Simone, měl hodnost. Králi už nesloužím, jestli nás budeš zdržovat, zařveme tady všichni.“

„Jdi do hajzlu, slyšíš. Co si myslíš, že budeš rozkazovat?“

Nedočkal se odpovědi. Zvuk modulu, který odstartoval, je vrátil do reality. Vběhli do svého plavidla a za chvilku je Gil naváděl pryč z planety. Navázali spojení.

„Generále, slyšíme se?“

„Do prdele, neříkej mi furt generále, jsem Erik.“

„Promiňte, pane.“

„Martine, jste tu sami? Nebo je s váma i křižník?“ napjatě čekal na odpověď.

„Sami, křižník průchodem neproletí.“

Ulevilo se mu.

„Kolik lidí zůstalo na planetě?“

„Čtyři, gen…, pane.“

„Co nám můžeš říct o tomhle vesmíru?“

„Jakmile byl průchod náš, začalo se s pokusy o průlet. Přesnost propočtu je rozhodující. Trvalo, než jsme našli správnou kombinaci.“

Erik se uznale podíval na Gila. Ten si ho měřil neproniknutelným pohledem. Raději se od něho odvrátil. Martin pokračoval:

„Není to moc dlouho, co se to podařilo, žádná z planet není detailně prozkoumaná. Vzdálené planety vůbec.“

„Pošli nám všechny informace, co máš, to nám stačí.“

„Ano, pane.“

Obratem obdrželi sadu dat.

„Leťte.“

„Rozkaz.“

Modul jim zmizel z dohledu. Frekvence se přerušila. Gil se pustil do procházení informací.

„Tady, je to obyvatelná planeta, ne tak hezká jako tahle, ale k přežití. Hory, lesy, voda taky. Je dost daleko a snad se nám podaří časem najít jinou, neznámou.“

Otočil se na ostatní. Nikdo nic neříkal, zadal souřadnice, zapnul autopilota. Než cokoliv řekl, promluvil Simon.

„Eriku, promiň, neměl jsem po tobě tak vyjet. Nikdy jsme nemluvili o naší minulosti. Mě a Davida jste s Gilem vytáhli z průseru. Nemusíš nic vysvětlovat.“

Erik jen kývnul. Simon s Davidem se odebrali do maličké kajuty a zavřeli za sebou. Jasný signál.

„Gile…“

Mladík k němu přistoupil, byl tak blízko, že z jeho kůže cítil vůni trávy, ve které se před chvílí milovali.

„Nic neříkej, nevysvětluj. Ani já se nesvěřuju s tím, co mám za sebou. Oba jsme udělali za minulostí tlustou čáru. Nech nás těšit se na budoucnost.“

„Gile?“

„Eriku, prosím.“

Muž se nadechl k další odpovědi, ale byl umlčen polibkem. Chutnal mu, sevřel mladíka v náruči. Objímali se, líbali, dotýkali.

„Eriku, prosím,“ zašeptal.

Sesuli se na podlahu. Viděl Gila jinýma očima. Oba něco skrývají, něco ve své minulosti a oba se potřebují.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (34 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+9 #5 Odp.: Nečekaná návštěva III.nebi 2019-07-18 22:24
Moc vám všem děkuju. Jsem ráda že se líbí a dělá radost.
Citovat
+12 #4 Odp.: Nečekaná návštěva III.Kev1000 2019-07-09 21:03
Hehe, to skoro vypadá, že v tom vesmíru sou jich víc jak 4 % ;-) Nebo na sebe měli fakt kliku. A to je super, protože voba páry maj hodně hodně co do sebe ;-)
Nebi, to je suprová jízda, z tvýho psaní tady na tomdle zatim ujíždim nejvíc! (a to přitom další tvý povídky taky hodně můžu).
Citovat
+7 #3 Proč?Karel 2019-07-09 09:05
...
Citovat
+13 #2 Odp.: Nečekaná návštěva III.zmetek 2019-07-09 07:42
:-) hezký
Citovat
+14 #1 Nečekaná návšteva IIIWilliam 2019-07-08 20:50
Wau, nádherné čítanie.
Citovat