• nebi
Stylromantika
Datum publikace18. 5. 2019
Počet zobrazení1692×
Hodnocení4.77
Počet komentářů5

Červené kontrolky všude kolem. Hvizd trhal uši.

„Poplach, na palubě se vyskytuje osoba řádu dvanáct, všichni se okamžitě odeberte do svých ubikací! Toto není cvičení.“

Simon se hnal ke svému pokoji, jak říkal místnosti třikrát tři metry. Lepší než díra, což bylo nejčastější označení ubikací. Jedna buňka vedle druhé. Stovky dělníků pracujících na kolonizaci planety. Každý má jen malý kousek soukromí, tak malý, že se tam často ani nevyskytuje a raději sedí do rána v baru. Čeho je na lodi opravdu hodně, to je chlast. A přesně proto se teď Simon vzteká. Má za sebou už dvacátou šestnáctihodinovou směnu a jediné, co chtěl, bylo zpít se do němoty. A teď zasranej poplach.

„Kurva,“ ulevil si, jakmile se dveře kóje zaklaply.

„Toto není cvičení. Za minutu budou na palubu vypuštěni zvířecí lovci. Kdo nebude v ubikaci, je v ohrožení. Odpočítávám. 50 sekund.“

Civěl do prázdna, oni to myslí vážně, vypustí zvěř. Neuvěřitelný.

„40 sekund.“

Začal se svlékat, pracovní oděv včetně bot se proměnil v hromadu špíny. Otevřel poklop ve stěně a kopl to tam.

„20 sekund.“

Ráno bude mít u dveří nové. Jedna z mála výhod téhle nehostinné planety. Nikdo nebyl schopen špínu a smrad z dolů dostat z oblečení. Nakonec bylo levnější recyklovat a dávat dělníkům každý den novou sadu.

„10 sekund.“

Simon vstoupil do čistící kapsle. Spustil se proud chladného vzduchu, obsahující čistící částice. Po dvou minutách byl chlad vystřídán teplem. Minuta a byl hotov. Vyšel ven, hladká kůže bez jediné poskvrny. Žádná odřenina, bez jediného chloupku, vlasy nevyjímaje, kůže byla jemná. Měl tenhle pocit těsně po koupeli rád. Říká tomu koupel, i když vodou se nemyl už roky. Tuhle převzácnou tekutinu dostával na příděl. Třikrát denně litr a to jen proto, že je dělník. Jiní jsou rádi za litr na den. Voda je cennější než zlato. V současné době není vzácnější komodity. Nahý sebou praštil na postel. V místnosti příjemných 25 stupňů, zima mu nebyla, ne po těch mrazech v dole. Těsně u jeho dveří zaskřípaly drápy. Nesledoval odpočet, ale bylo jasné, že zvěř už běhá po lodi. Nikdo je nikdy neviděl, jen podle zvuků se dalo odhadnout, jak velcí lovci jsou. Osoba řádu dvanáct, nechtělo se mu věřit, že někdo takový tu je. Člověk narozený na Zemi, ale to by byl řádu devět. Dvanáct znamená nebezpečný zločinec.

Zavřel oči, pokusí se usnout. Snad se trochu vyspí, než poplach a všechno ostatní skončí. Skoro už spal, když si to uvědomil: tichý dech. V jeho malém pokoji se někdo schovává. Bylo mu jasné, kdo to bude: osoba řádu dvanáct. Nehýbal se, přemýšlel. Moc možností, kam zalézt, tu není, kde je? Pod postelí, to je jak ze špatný detektivky. Prudce se převrátil na břicho, hrábnul rukou pod postel. Tělo se mu vysmeklo z prstů. Skončil na kolenou, už ho viděl. Mladík, tak dvacet roků. To není možný, takhle mladý. Znovu se po něm natáhl, tentokrát ho chytil za ruku, vytáhl ven. Hubený, ale ne kost a kůže. Bránil se mlčky. Bojoval a sílu měl pořádnou. Na Simona ale nestačil. Dřel v dolech, díky tomu měl svaly jak z kamene. Mlčky kluka zpacifikoval, praštil jím na postel, držel ho pod sebou. Nezvaný host se přestal vzpouzet, probodával Simona očima. Ten si ho se zájmem prohlížel. Pěkný kluk, černé vlasy a stejně temné oči. A v nich strach, bolest, smutek. Neviděl vzdor, zlobu ani vztek.

„Neublížím ti, nebudu hlásit, že jsi tu. Jen chci vědět, o co jde.“

Mlčení mu bylo odpovědí. Pustil mladíka, odstoupil, natáhl si kalhoty a sedl si na zem. Kluk chvíli ležel bez hnutí, pak se posadil, oči stále na Simona upřené.

„Nejsem zločinec.“

Příjemný hlas, sametový. Simon sáhl po lahvi s vodou. Průhledná, ve tvaru nábojnice, s malým uzávěrem. Napil se a nabídl svému hostu. Mladík lačně vypil všechno. Pohrával si s prázdnou lahví v rukou.

„Tak povídej.“

„Žili jsme na Zemi, matka, otec, sestra a já. Do mých šesti let, pak přišla…“

„Vím, všichni to víme. Země už není. Jak jste utekli? A kam?“

„Nevím jak. Vím jen, že v noci nás otec probudil, rychle odvedl do vznášedla. Za pár minut už jsme byli v raketoplánu. Viděli jsme, jak Země vybuchla, jen tak, zničehonic. Pár minut a nezbylo nic.“

„Byl jsi při zániku Země?“

Simon vstal, mladík se nehnul, sledoval jeho pohyby a čekal.

„Jsem David,“ podal muži ruku a Simon ji přijal.

„Co tu děláš?“

„Otec nás dovezl na bezejmennou planetku, daleko z dosahu čehokoliv. Bylo na ní nejvýše sto lidí, jen lidí. Zařídil nám učitele, sluhy, všechno tak, jak bylo na Zemi.“

Simon k němu přistoupil, pevně uchopil chlapcovu bradu, přinutil ho vstát a díval se mu do očí.

„Sluhy, učitele? Jak se jmenoval tvůj otec?“

Mlčení.

„Jeho jméno?“ zesílil stisk, až Davidovi vyhrkly slzy.

„Robert Johan.“

„Tvůj otec je doktor Robert Johan?“

„Ano.“

Simon zavřel oči. Robert Johan, byl známý ve všech galaxiích. Genetické experimenty, zakázaná léčba a vůbec vše, co člověka jen napadne.

„Zrůda Johan?“

Sevřel chlapce ještě silněji, strhl ho z postele a srazil k zemi. Nechal se, nebránil se. Jeho odevzdanost Simona zastavila. Hoch se sklopenou hlavou čekal. Klekl si vedle něho.

„Víš, co tvůj otec napáchal?“

„Teď už ano, tehdy jsem byl dítě, byl to můj otec. Měl jsem ho rád.“

„Měl?“

„Stalo se mnoho věcí, zemřelo mnoho lidí, než jsem prozřel. Neodčiním, kým byl můj otec. Ale proč mám platit za jeho činy? Nic z toho, co provedl, jsem nespáchal já. Nechtěl jsem to a neudělal. Tak proč?“

Teď už bylo jasné, že zařazení do řádu dvanáct je kvůli jeho otci. Ale co s tím?

„Co děláš tady?“

Mladík mu pohlédl do tváře, znovu mlčení.

„Tak jo, neříkej mi to. Teď ne.“

Vstal, ruka mladíka ho zadržela, znovu si k němu klekl.

„Moje sestra, byla starší o tři roky. Otec se neštítil ničeho. Podával jí několik měsíců jeden ze svých lektvarů. Nejdřív jí bylo špatně, ale to ještě nikdo nevěděl, že to je jeho práce. Pak se začala měnit. Byla to ta nejhodnější bytost, jakou jsem kdy poznal. Když s ní skončil, byla z ní zrůda. Těžce zvladatelná, divoká, agresivní. Napadla několik sluhů a nakonec jednoho zabila. Zbláznila se. Naposledy jsem ji viděl v nemocničním pokoji, svázanou v kazajce. Vrčela a pokoušela se kousnout doktora. Víš, co to běhá venku?“

„Říkají jim zvířecí lovci. Nechceš mi tvrdit…“

„Ano, byli to lidé. Než je někdo změnil, někdo jako můj otec. Několik let vylepšoval ten hnus a dokázal, co chtěl. A za draho svůj vynález prodal. Byl jsem starší, všechno mi to došlo, najednou jsem to pochopil. Kdo je můj otec, co dělá, všechno. Co udělal i Eleně. Šel jsem za ním, vysmál se mi. Že mám pohodlný život, nic nemusím a nemám si nač stěžovat. Pohádali jsme se. Když jsem byl pak sám, uvědomil jsem si, že má pravdu. Nikoho jsem se na nic neptal. O nic se nezajímal. Bylo dost náznaků, všechno jsem ignoroval.“

Simon tiše poslouchal, rovnal si v hlavě informace, které mu David sděloval. Bylo toho najednou nějak moc.

Doktor Johan, vrah a strůjce kdoví jakých zvěrstev. Muž, který v zájmu vědy a výzkumu zamořil několik planet svým jedem, tím hnusem. A teď? Lovci, zvířecí lovci, nejsou neznámá rasa. Oni byli lidé, to přece…

„Co děláš tady?“

„Tak to je vážně na dlouho.“

„Pokud ti mám jakkoliv pomoct, chci vědět, proč to dělám,“ významně pozvedl obočí.

Mladík prudce vstal, přecházel sem tam, tedy jak to šlo v tak malém prostoru. Simon se nepohnul, jen čekal.

„Otec chtěl vytvořit látku, kterou dokáže změnit povahu, podstatu člověka, bez toho, aby se změnila jeho fyzická podoba. Nebylo by možné poznat, kdo je a kdo není pod něčím vlivem. Zjistili jsme, že ji nakonec vytvořil.“

„Zjistili jsme?“

„Ano, je nás víc. Nakonec jsem od otce odešel a dostal se ke skupině, která bojuje za zachování člověka tak, jak se narodí. Bez genetických i jiných úprav. Tahle planeta je hodně stranou, je na ní dost lidí pro nové pokusy. Myslíme si, že látka je zde. Chci ji najít a zničit, než to na někoho použijí. Měl jsem plán, chtěl jsem se přidat k dělníkům, a projít tak nepozorovaně základnou.“

„Cvoku,“ Simon mu ukázal pravou ruku. Na vnitřní straně měl tetování, tak centimetr na centimetr, změť čar a teček.

„Pokud nemáš tohle, nedostaneš se nikam.“

„Máte tetovací značky? To je zakázaný už roky.“

„Jo, to je, ale mají to tu všichni. Příplatek, to nikdo neodmítne…“

„Takže jsem v pasti. Ve chvíli, kdy jsem vystoupil z lodi, jsem byl mrtvola.“

„Klid. Chlápek, co to tetování dělá, má i jinou práci. Je to barman, a navíc můj kámoš. Možná ho přesvědčím, aby ti takové udělal. Ale to musíme vyřešit, kdo budeš.“

„Proč jsi tak ochotný mi pomáhat?“

Simon vstal, nechtělo se mu nic vysvětlovat a zároveň to nemohl jen tak přejít.

„Moji rodiče žili na Merimu.“

David se mu podíval do tváře, smutek, který tam viděl, mluvil za vše. Merim, jedna z planet, na kterých se vyřádil jeho otec.

„Když řeknu, že to chápu, budu lhát. Moje setra nezemřela. Přišel jsi o všechny?“

„Ano.“

Zazněl hvizd.

„Probíhá kontrola ubikací, toto není cvičení, připravte se!“

David byl dokonale vyveden z míry, vystrašený.

„Není to moc dlouho, co jsi papínkovi zdrhnul, že ne?“ štěkl po něm Simon.

Mladík před ním couvnul. „Ne, moc dlouho ne.“

Muž mu ukázal na jediné místo, které nebylo vidět ode dveří.

„Sem si stoupni a ani se nehni, ticho!“

Jen kývnutí jako odpověď.

„Správně, to je ono.“

Rány na dveře.

„Do prdele,“ zaklel nahlas, vztek nemusel ani předstírat.

„Co je sakra, chci se vyspat.“

„Simone, otevři, tady Erik.“

Muž se pousmál, mají víc štěstí, než mohli očekávat. Erik byl moc fajn chlapík, párkrát si to spolu opravdu užili. Nic závaznýho, ale rádi to jednou za čas zopáknou. Snad to projde. Mohlo by.

Otevřel dveře. Podíval se na vysokýho, svalnatýho chlapa. Zatímco Simon byl holohlavý, strážný měl vlasy, sice krátké, ale přece.

„Jdeš na návštěvu? Nemusíš dělat tolik rámusu, rád tě pozvu i bez toho.“

Ležérně se rozkročil ve dveřích, na sobě stále jen kalhoty.

„Tohle je fakt kontrola, nešaškuj,“ zavrčel muž se zbraní v rukou.

Simon ustoupil, a jakmile Erik vstoupil, přibouchnul dveře a přišpendlil ho ke zdi.

„Hmm, s plnou výstrojí, sexy.“ Políbil ho. Erik to nevydržel ani vteřinu. Opětoval polibek, objal Simona a vyměnil si s ním místo.

„Mám udělat prohlídku.“

„Dej se do toho, prosím velmi podrobnou.“

„Sakra, Simone, na to teď nemám čas. Beze srandy.“

Vyřčená slova nekorespondovala s činy. Erik se dobýval do jeho kalhot, přisál se mu na krk a začal klesat. Vždycky si to uměl užít.

Simon taky, jenže teď mají publikum. Mladýho kluka. Co může ale dělat teď? Tok myšlenek se zastavil. Kalhoty sjely na podlahu.

„Eriku, čistý?“ ozvalo se zpoza zavřených dveří.

Klečící strážný hypnotizoval pulzující klacek trčící mu před očima.

„Jo, čistý,“ zněla chraplavá odpověď.

„Tak pohni, musíme do druhého patra.“

Vstal, urovnal si zbraně i řádně napěchovaný rozkrok.

„Do dvou hodin jsem zpátky, doufám, že tě tu najdu takhle.“

Políbil Simona a byl pryč.

 

„Váš známý?“

„Jo, dá se to tak říct.“

Sehnul se, aby si natáhl kalhoty, mladíkova ruka ho zdržela. Jejich oči se setkaly.

„S tím můžu pomoct.“

Než se zmohl na odpověď, měl ho David plnou pusu. A rozhodně to neflákal.

„Nádhera,“ blesklo mu hlavou. Opřený o zeď, ruce zabořené v černých vlasech, zavřel oči. Na hrudníku ucítil jemné doteky rukou. Už to nějakou dobu bylo, co si to pořádně užil. Za chvilku byl, kluk ho nepustil, pěkně všechno spolykal.

„Davide?“

Mladík vstal a díval se mu zpříma do očí, pohladil po tváři a políbil ho. Byl to něžný polibek, Simona brněly rty ještě dlouho po tom, co se od sebe oddělily.

„Musíme vypadnout, Erik se vážně vrátí a možná i dřív,“ řekl Davidovi.

„Nedivím se,“ šibalsky na Simona mrkl.

Ten na něj zíral, napůl v šoku, napůl se bavil.

„On nás ten humor přejde, až se budeme plížit chodbou. Pojď, honem!“

Jen díky Simonově orientačnímu smyslu a taky díky tomu, že se tudy potácel mnohokrát opilý namol a znal i nevšední zkratky a zákruty, dorazili do baru během deseti minut. Zavřeno. Jak jinak, poplach a pak kontrola ubikací. Pro Simona se ale vždycky něco našlo. Teď mu šlo o něco jiného. Naštěstí jak předpokládal, nebylo tetování problém. Frederik, barman a tatér v jedné osobě, se moc nevyptával. Neměl to v popisu práce. Tetoval a nalejval pití. Náš zákazník, náš pán. Simon netušil, kolikrát dělal Frederik tetování načerno. Nemálo dělníků v dolech byli uprchlíci. Před rodinou, manželkou, milenkou, zákonem, nebo podsvětím. Za dobrý prachy odvedl perfektní práci. Simon zaplatil nemalou částku za neregistrovaný koráb, spíš malou rachotinu, ale funkční, ke které se záhy vydali. Tetování jim usnadní cestu na mnoha dalších planetách, i přes striktní zákaz bude vstupenkou i ochranou v jednom. Barman jim nadělil na cestu zásoby jídla a pití, nejen alkoholu, ale i vodu. Hodně vody. Simon si byl víc než jistý, že na to mu nedal dost.

„Nemůžeme tu zůstat. S Erikem to byla vyloženě klika, na to nejde spoléhat. Musíme pryč,“ popoháněl Davida cestou. Oba byli ověšení proviantem.

Hodinu od chvíle, kdy mu strážný slíbil návrat, seděli v kokpitu a vzdalovali se. Kluk se ukázal jako mistr v překonání obranných systémů, nikdo si nevšiml, jak malá loď, o korábu se nedá mluvit, pomalu mizí z dosahu.

„Tak kam?“

David k němu přistoupil a zadal na palubní desce souřadnice.

„Potrvá to nejmíň tři hodiny,“ přepnul na autopilota.

Simon v tom cítil náznak, projelo jím vzrušení.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (39 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (42 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+16 #5 Odp.: Nečekaná návštěvaKev1000 2019-05-20 20:37
Je to sexy i napínavý, Simon je správňák, těšim se na další.
To se ti fakt povedlo nebi!
Citovat
+15 #4 Odp.: Nečekaná návštěvanebi 2019-05-20 20:29
Pokračování mám rozepsané ;-)
Citovat
+17 #3 Super začátekTomáš Bořík 2019-05-19 19:04
Prosim pokračuj. Moc zajímavého a čtivé
Citovat
+16 #2 Odp.: Nečekaná návštěvanebi 2019-05-19 08:55
Můj dík patří Tobě. I Ty víš.... :-)
Citovat
+20 #1 Odp.: Nečekaná návštěvazmetek 2019-05-18 21:27
:-) Jen děkuju. Víš proč.
Citovat