• nebi
Stylromantika
Datum publikace14. 8. 2019
Počet zobrazení793×
Hodnocení4.89
Počet komentářů2

Gil pilotoval, plně soustředěný, oči upřené před sebe. Erik sledoval napínající se svaly na mladíkově krku. Absolutní koncentrace… otřesy znovu zalomcovaly lodí.

„Do prdele, nemůžu to vyrovnat. Kurva…,“ další otřes.

„Gile nemůžu říct, že bych byl v klidu a cítil se v bezpečí,“ neodpustil si Simon, přikurtovaný v sedačce hned vedle Davida, který se ho křečovitě držel za ruku.

Gil se na Simona nasupeně otočil, probodl ho pohledem

„Si sem pojď sednout a přistaň s tím krámem,“ vztekal se.

„Jen bych byl rád na pevné zemi, na tohle moc nejsem, se hned nečerti,“ zavrčel Simon.

Gil se nadechl k další jadrné odpovědi. Erik stiskl jeho rameno, mladík se k němu otočil, stále s ním lomcoval vztek. Nejvíc se zlobil na sebe, ne na Simona. Planetu vybrali společně, ale vzdušné víry nebyly v záznamech, teď je to vynášelo nahoru a dolů a on nemohl dosednout. Měl zpocená záda a plně chápal únavu a obavu ostatních. Každý otřes si s nimi pohrál, sám měl strach, jak to dopadne. Erikův pohled ho držel jak magnet.

„V klidu, nenervuj, Gile. Jsi nejlepší pilot, zvládneš to.“

Mladík se zhluboka nadechl a vydechl. Kývnul a vrátil se k řízení. Erik probodl Simona pohledem, ten se jen zašklebil, ale zmlknul.

 

Přes jeho snahu je nadzvedl další vír a s ním přišel silný náraz. V pravém boku zela malá díra, která se tlakem pozvolna zvětšovala. Loď se začala chvět.

„Kurva, kurva, kurva…,“ ulevoval si Gil a zíral před sebe.

„Posaď to na zem sakra, nebo zdechneme!“ křičel na něj Simon i proto, že rachot už byl ohlušující.

Mladík už odpoutaný a v stoje kmital rukama po blikajících kontrolkách. Erik se odpoutal, stoupl si za Gila a přitiskl se k němu. Jednou rukou objal štíhlý pas, druhou se držel palubní desky. Mladík ucítil lehký polibek na zátylku. Najednou uviděl skulinku, neměl čas přemýšlet, risknul to. Proletěli, ale loď se stala skoro neovladetelnou. Řítili se střemhlav dolů. Gil se Simonem několikrát spadli. Dva připoutaní se necítili o moc líp. Všem se motala hlava, tlak v lodi klesal, koncentace kyslíku taky.

„Kapsle, dělejte, záchranná kapsle,“ snažil se Erik překřičet hluk.

Nasoukali se všichni čtyři do prostoru pro dva. Simonova pěst dopadla na tlačítko odpalu. Byly vymrštěni z lodi ven, vystoupali pár metrů, pak se spustily zpomalovací trysky. Hladce dosedli a okamžitě se vyvalili ven. Zhluboka se nadechli, vzduch a pevná půda pod nohama. David začal zvracet. Ohlušující rána je přinutila obrátit svou pozornost k jednomu místu, z kterého šlehaly plameny dost vysoko.

„Máme to na furt pánové, není návratu,“ povzdechl si Simon.

„To si stěžuješ, nebo jen konstatování faktu?“ zeptal se Erik.

„Kyslík tu je, voda podle informací, co máme, taky. Najděme si jídlo a jsem v pohodě. Jen konstatování, generále.“

„Jdi do…“

„V klidu, Eriku, jen tě popichuju, potřebuji se uvolnit.“

„Jo tak to si strč víš kam…“

Simon k sobě přitáhl Davida: „Jsi v pořádku?“

„Jo, jo já myslím, že jo.“

„Gile, nemá být planeta vzdálená a opuštěná?“

„Jo má?“

„Co je pak tohle?“ ukázal Erik na oblohu na drobné tečky klesající k nim dolů.

„Do prdele, královský pruzkumný oddíl.“ Gil zvrátil hlavu, co jako budou dělat?

„Co sakra…,“ dívali se na tečky, jedna se rozzářila a prsk. Pak druhá, třetí až na obloze zůstala poslední. Pomalu klesala, zvětšovala se a nakonec přistála kousek od nich. Erik se usmíval ještě ve chvíli, kdy z lodi vystupovali Martin a Timi.

„Generále, pardon, pane, jste v pořádku?“ Martin je překontroloval pohledem.

„Jen díky vám hoši,“ řekl Erik.

„Vím, že jste dal rozkaz k odletu, pane, když jsme je viděli, nemohli jsme vás v tom nechat.“

„Děkuju, moc děkuju, že jste neposlechli,“ Erik se rozesmál, jeho druhové se přidali a nakonec i jejich zachránci.

Smáli se a nemohli přestat, až už nemohli skoro dýchat a pomalu se uklidnili.

„Po vašem rozkazu k odletu jsme se jen vzdálili, pane. Nechtěl jsem neposlechnout a zároveň jsem potřeboval jistotu, že jste v pořádku. Pod vaším velením jsem bojoval na Binntu. Tenkrát jsme přežili jen díky vám. Prostě…“

„Martine, na vojenské historky bude čas, teď musíme sehnat jídlo a vodu. Máme čekat další návštěvu?“

„Ne pane, tihle prošli a hned vás zachytili. Průchodem nelze poslat zprávu, oni jsou mrtví, nikdo neví, kde jste.“

„Jsme,“ opravil je David. V místě přistání byla loď na očích. Přestože by je něměl nikdo najít, nechtěli riskovat. Z blízkých keřů a stromových větví ji skryli.

 

Skupina mužů se vydala na průzkum. Tráva jim sahala po kolena, nepřirozeně zelená, na dotek jemná. Nikde nebyl kousek volné půdy. Travnatý koberec všude kolem. Stromy s širokými kmeny vysoké desítky metrů, koruny ševelící srdcovitými listy. Žádné květiny ani jedna, přesto byla ve vzduchu sladká vůně. David objevil keř obsypaný plody, nejvíce se podobaly jablkům. Báli se je jíst, přesto jich několik s sebou vzali. Ušli snad dvacet kilometrů, co nejvíce postrádali, byla voda. Při náhledu planety byly patrné malé říčky, přesto se jim žádnou nepodařilo najít. Na planetě už byla noc, dva namodralé měsíce ji proměnily. Měli hlad a žízeň, přesto nedokázali neobdivovat, co viděli. Simon s Timim rozhrnuli další větve dvoumetrových trnitých keřů, ztuhli. Timi se otočil a posunky naznačil, aby se pomalu přiblížili i ostatní. Společně se dívali na… asi palouk, posetý neskutečnou záplavou květů. Z levé strany ho obtékala řeka, napravo byla stěna vysokých keřů na nichž bylo roztodivné ovoce. Pomalým krokem se vydali k vodě. Jakmile byli na břehu David začal hltavě pít, Simon ho zarazil.

„Nespěchej, pomalu, dej si chvíli pauzu. Malé doušky.“

„Mám žízeň, hroznou…“

„Já vím, pomalu, prosím, Davide.“

Seděli a pomalu pili, pár doušků, chvíle oddechu a pak jen několik dalších loků. Dvě hodiny trvalo než ukojili žízeň. O slovo se hlásil hlad. Chtěli prozkoumat ovoce na keřích. Jakmile vstali, zjistili, že hledí do žhnoucích očí nespočet zvířat. Stála a civěla na ně.

„Co budeme dělat?“ zašeptal Gil.

„Nějaké maso by se nám hodilo, ale…“

„Ne, nehýbejte se, počkejte!“ přerušil je David.

„Co…“

Velké zelené oči se pohnuly, jedno ze zvířat vyšlo směrem k nim. Jakmile se přiblížilo, bylo jasně vidět pružné kočičí tělo nejasné barvy, dlouhý ocas a dost dlouhé, ostré zuby. David k šelmě natáhl ruku. A neznámá velká kočka mu olízla dlaň, vydala zvuk, který byl nejvíc podobný předení. Začala se mladíkovi otírat kolem nohou a nakonec si vzorně sedla po jeho levém boku. Ostatní na ně třeštili oči, ale sami za chvíli zažili něco podobného.

Erik se díval nedůvěřivě do tmy, setkal se s modrýma očima a ve chvíli, kdy do nich pohlédl, mu mysl zaplavily podivné obrazy. Byl na nich on a pes? Nebyl schopen ho zařadit kamkoliv k tomu, co znal. Když k němu došel a mohl se dotknout jeho krátké srsti, byla jak samet. Dosahoval mu sotva ke kolenům, štíhlé nohy, dlouhý, skoro kočičí ocas. Erik si uvědomil, že jsou něčím propojeni, nejen myslí. Nedokázal to popsat. Podíval se na ostatní. David měl po svém boku velkou kočku, Simon i Erik měli stejného kámoše, Gil se zmateně díval na černého kocoura, o něco většího, než byl z jeho pohledu standard. Martin měl na rameni malou opici a Timi hada. Nedokázali popsat, co se děje a dělo. Upadli do zvláštního spánku, plného neskutečných snů. Probudilo je slunce, zvířata se držela stranou, ale v dostatečné blízkosti. David se zvedl, natrhal plody, co vypadaly jako třešně, akorát dvakrát tak velké. Věděl, že jsou zralé, že jsou jedlé, a věděl, že oni všichni jsou v bezpečí.

 

Byly na planetě už víc jak pět týdnů. Žádné další nečekané přílety lodí se nekonaly. Prošli a prozkoumali co největší oblast. Erik s Timim zakreslili velmi podrobnou mapu. Malé loučky, podobné první, kterou našli. V každé rostlo jiné ovoce. Brzo přišli na to kde a jaké. A taky že je dokáže nasytit na dlouhé hodiny. Zvířata, která se k nim v den příletu přidala, jim dělala společnost. Už nikdy se jim nezdály sny a neměli pocit spojení. Jejich noví společníci jedli také jen ono ovoce a to včetně šelem. Vodu brali ze dvou zdrojů, řeky, kterou našli, a vodopádu, pod nímž si často dopřávali i koupel.

David a Simon se ráno vypravili pro čerstvou snídani. David rozhrnul větve keře, zůstal bez hnutí stát. Simon se na něho díval, z řeči těla hned pochopil, že se jedná o mimořádnou situaci. Pomalu se k němu přibížil a pohlédl stejným směrem, kam mladík upíral zrak. Ozbrojená jednotka dvaceti mužů, ochranné vesty, na hlavách přilby, naprosto neznámé uniformy. Oba začali couvat a pak se to stalo, jeden z vojáků je uviděl. Neznámou řečí něco zakřičel na ostatní, i bez toho, že by mu rozumněli, neměli problém pochopit. Cvaknutí dvaceti zbraní, asi si je museli odjistit, a vyrazili k nim. Simon s Davidem se prostě otočili zády a utíkali. Běželi, jak nejrychleji mohli, hned v následující zatáčce se střetli s deseti dalšími vojáky. V podstatě jim vběhli do náruče. To už nešlo zmizet. Stáli a čekali, jak to s nimi dopadne. Pak zaslechli svist, vzduchem se prohnala velká koule, chlupatá koule.

„Co to sakra…,“ Simon nedořekl.

Nevěřícně hleděli na dvě obludy. David si jako první uvědomil, že to jsou jejich zvířecí průvodci, jen asi tak pětkrát větší. Davidova šelma byla teď hrozivá, cenila dlouhé tesáky, z těla jí trčely ostny a ocas byl jako řemdich, vybavilo se Davidovi slovo z hodin historie. Simonův pes nabyl taky nepřirozených rozměrů. Kočkovitý ocas byl pokryt snad metrovými trny, cenil zuby. Ohlušující palba mířila jen na ně, přesto oba srdnatě bojovali. Ne na dlouho jen dva. V krátkém okamžiku se k nim přidal ještě jeden přerostlý pes, had s dvěma hlavami a tak rychlý, že nestíhali sledovat jeho pohyby. Opička nabrala na mohutnosti a výšce, chlupatá hora svalů, řvala a trhala na kusy všechny, kteří jí přišli pod pracky. Jen kocour, jak se zdálo, nepotřeboval k boji vyrůst. Z lenivého společníka, který jen spí a nechá se sem tam pohladit, se stala černá šmouha. Drápky asi neměl úplně jako běžné micky, porcoval nepřátele jako nic. Simon s Davidem nevěřícně zírali ještě ve chvíli, kdy k nim doběhli ostatní. Jakmile bylo po všem, jejich nečekaní obránci nabyli původní podobu i velikost.

„Může mi někdo vysvětlit, co to bylo?“ Erik jen nahlas řekl, to nač všichni mysleli.

„No, já myslím, že jsou něco jako Chyméra,“ přemýšlšl David nahlas.

„To je co?“

Mladík si pomyslel, že v armádě ani v dolech asi běžně nemají hodiny dějepisu a historie Země. Podrobně tedy popsal jednu z mýtických bytostí.

„Jediné, co bych nerad, aby se na nás naštvali,“ prohodil nakonec Timi.

 

Gyl s Erikem se vydali na průzkum, brzy objevili loď, kterou teď už mrtví vojáci přiletěli. Přibližovali se opatrně, přece jen očekávali hlídku, která stroj hlídá. Nikde nikdo. Ti muži si byli zatraceně jistí, že jim nic nehrozí. To byla vlastně dobrá zpráva, nikdo tedy, zdá se, neví, že tu jsou. Počáteční radost ochladla, jakmile zjistili, že loď nedokážou ovládat. Neznámé znaky, nic jim nedávalo smysl.

„Ani to nenastartuju,“ vztekal se Gil.

„Co pokus omyl?“ navrhnul Eik, i když si byl vědom, že to je risk.

Gil si odfrkl: „Nevíme, jaké to má palivo, něco zmáčknu a usmažím nás, ani náhodou. Taky můžu omylem vyslat signál a bude tu pár jejich kámošů.“

Otráveně se opřel o trup lodi. Erik si ho prohlížel. Den skončil a světlo modrých měsíců tančilo po mladíkově tváři.

„Dobře, tak to zaházíme větvema, když nic jinýho, nebude tak na očích.“

Dali se do práce, která jim zabrala několik hodin. Zpocení, unavení, žízniví se dívali na vykonané dílo.

„Nevypadá to špatně,“ okomentoval výsledek snažení Erik.

„Co to vzít cestou zpátky kolem vodopádů? Docela rád bych se umyl a napil,“ prohodil Gil. Erik nebyl proti. U vodopádů schodil mladík rychle oblečení a skočil do vody. Po chvíli potápění, když se vydováděl a dost napil, stoupl si a začal se drhnout jemným pískem, kterého bylo všude kolem spoustu. Muž ho zálibně pozoroval, pak se sehnul, nabral písek do dlaní. Gil ucítil na zádech jeho ruce, jak jemně masírují ramena, lopatky, záda, až se dotkly zadku. To už v nich moc písku nebylo, dál hladil jemnou kůži, na kterou kladl lehké polibky. Mladík se otočil tváří k němu a nejen tváří. V klíně se mu jasně tyčil důkaz, že i on touží po Erikovi.

„Myslel jsem, že se chceš vykoupat a umýt,“ pozvedl významně obočí.

„To taky,“ klidně mu odpověděl Erik a přitáhl si ho k sobě.

Byl to dlouhý polibek. Když se jejich rty konečně oddělili, upřel Gil na Erika rozzářené oči.

„Miluju, když mě líbáš.“

„Stačí říct.“

Přitiskli se k sobě, spojeni rty laskali jeden druhého.

 

Erik ležel v trávě, Gil schoulený v jeho náruči.

„Co bude dál?“ zeptal se Gil.

Erik o tom přemýšlel už mnoho dní. Když tu zůstanou, možná by mohli přežít, ale dnešní nečekaná navštěva jasně ukázala, že tu jsou další obyvatelé. Voda, které je všude kolem plno, to si určitě nenechal král ujít. Bylo jasné, jak dokázal tak rychle znásobit svoje jmění. Stačí mu zaletět na nejbližší planetu, načepovat a může prodávat. Můžou tu být a asi i jsou naleziště vzácných rud. Může tu být ledacos, včetně zvířat, která jsou schopna boje. Ti vojáci do nich pálili jak o život a jim se nic nestalo.

„Já nevim, nevim,“ zavřel oči a vzdychl.

Gil se vytáhl na jeho hruď, pohladil muže po tváři, vtiskl lehký polibek. Setkali se pohledem.

„Byla to náhoda, že jsem byl v řídící místnosti.“

„Alespoň jednou v životě jsem měl kliku,“ usmál se Erik.

Pak už nic neříkali, políbili se a mladík se uvelebil na mužově hrudi. Vstřebávali jeden druhého i sílu toho okamžiku. Erik si říkal, že už je čas, aby šli zpět. Pak zaslechl dunivé vrčení, nebo spíš zvuk, který se vrčení podobal. Gil to slyšel taky, vyskočili na nohy a rozhlíželi se. Zpoza nejbližšího houští se vynořil vlk, alespoň se vlku nejvíc podobal. Jen ta výška neodpovídala, byl veliký, ale nezdálo se, že by měl svou podobu určenou k boji, jak to viděli u ostatních zvířat. Prostě u něj nadprůměrná velikost byla standard. K oblečení to měli dost daleko, tak jen civěli do uhrančivě šedých očí a čekali. Vrčení nepřestávalo, ale chlupáč se nedíval na ně. Upíral zrak za ně. Pak se všechno seběhlo tak rychle, že jim odpadly starosti s přemýšlením. Jejich jedinou starostí bylo přežít.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (30 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (32 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+6 #2 Odp.: Nečekaná návštěva IV.nebi 2019-08-15 16:45
Já Tobě :-)
Citovat
+11 #1 Odp.: Nečekaná návštěva IV.zmetek 2019-08-14 22:13
Děkuju!
Citovat