• nebi
Stylromantika
Datum publikace23. 8. 2019
Počet zobrazení1148×
Hodnocení4.85
Počet komentářů5

Hotel ještě spal, jen personál už si plnil každodenní povinnosti, když ho ze sna vytrhlo zvonění. Sáhl po mobilu, chvilku trvalo, než ho nahmátl, vypnul budík. Ospale se rozhlédl po pokoji a vzpomenul si na večerní telefonát s Honzou. Posadil se, promnul si oči, najednou plný energie vyrazil do koupelny. Studená sprcha ho probrala úplně, rychle se oblékl a všechno přichystal. Díky tomu se mu podařilo pracovní povinnosti vyřešit v co nejkratším čase. Takže už v devět sedl do auta. Cestou si přehrával včerejší rozhovor s Honzou. Usmíval se. Jak jsou spolu dlouho? Rok a půl, pokud správně počítá. Honza je skvělej kluk, trochu uzavřený, dlouho trvalo, než mohl říct, že jsou pár. Všechno bylo pozvolné až ostýchavé. Roman Honzu miluje, ví to. Mockrát mu to šeptal do vlasů, když mu spal v náruči. Přesto nahlas to neřekl. A teď mu on nečekaně zavolá a rovnou: „Miluju tě.“ Nemohl ani usnout, pořád slyšel ta dvě slova. Byl v takové euforii, že tím nakazil všechny kolem. Ještě teď se usmívá. Spěchal, chtěl ho sevřít v náruči, být s ním. Oči upřené na silnici, jel, jak nejrychleji mohl. V myšlenkách se vrátil do dne, kdy se potkali.

 

Byla to důležitá schůzka. Pro prominentního klienta jen to nejlepší, večeře v nejlepší restauraci. Okolo stolu se točilo několik číšníků. Na stole vybrané lahůdky a víno. Roman byl přítomen, ale hlavní osobou při jednání, jak se už dopředu domluvili, byl jeho společník. Napůl sledoval konverzaci, zároveň si vychutnával skvělou večeři, ale hlavně ho zaujal jeden z číšníků. Vysoký, štíhlý, tak dvacet, možná dvacet pět. Krátké vlasy na ježka, stěží odhadl jejich barvu. Párkrát se střetli očima, mladík vždycky uhnul. Přitahoval ho, nemohl z něj spustit oči. Pak už vlasně ani neposlouchal hovor. Soustředil se jen na tu tvář. Když si toho hoch všiml, začal se červenat. Moc mu to slušelo. Po věčeři a jednáních se odebrali do připravených pokojů s tím, že ráno se ještě na krátko sejdou.

Roman ležel se zavřenýma očima a viděl ho před sebou. Krásně tvarované rty a neskutečně velké, hnědé oči, jemné ruce se štíhlými prsty. Byla to neklidná noc. U snídaně mladíka marně vyhlížel, a tak i dost otrávený nasedal do auta, když se vydávali na cestu domů. Ujel pár kilometrů, než se rozhodl vrátit. U recepčního za pomoci peněžité odměny získal telefon i adresu. Zavolal mu a Honza hned po prvním zvonění přijal hovor. Představil se mu, připomenul, že se viděli večer, a rovnou řekl, že by ho rád poznal. Na druhém konci bylo ticho, následované opatrným odmítnutím. Jak mu sám později přiznal, měl strach, co se stane. Nakonec si vyměnili alespoň e-maily. Roman psal každý den, co dělal nejen v práci, ale prostě všechno. Jakou knihu zrovna čte, co ho zaujalo za film, muziku co poslouchá. Rád si pouští při dlouhých cestách ať už to je vlakem, nebo autem audioknihy. Nemálo jich Honzovi poslal. Ten nejdřív odpovídal pár slovy. Pomalu se ale rozpovídal. Jejich korespondence nabrala na intenzitě. Roman ráno vstal a hned mu psal, jaké má pro ten den plány. Než se vykoupal a připravil k odchodu, měl už většinou odpověď. A tak si psali celý den, kde jsou, co dělají, všechno. Pomalu se jejich hovor přesunul do intimnější roviny. Svěřovali se jeden druhému. Roman se znovu odhodlal a navrhl schůzku. Pamatuje si ještě teď, jak seděl u počítače, čas běžel divně pomalu, srdce mu svíral strach. Honza souhlasil i on se s ním chtěl sejít. Radost, jakou Roman měl, ani nemohl popsat, když si domluvili den a čas. Jejich první skutečné rande.

 

Sjel na odpočívadlo. Vystoupil a protáhl se, napil trochu vody. Vytáhl telefon, před chvílí cítil vibrace, zpráva od Honzy.

„Jídlo je nachystané, těším se na tebe. PS: Jeď opatrně, prosím.“

Celý Honza, strašně se bál, aby se mu na nic nestalo. To on ho donutil pravidelně zastavovat a odpočinout si při dlouhých cestách. Nebrat telefon na vědomí, dokud řídí.

„Něco se stane, když si dáš pár minut pauzu? Když odpovíš za dvě minuty a ne hned?“ usmál se při vzpomínce na jejich rozhovory na toto téma.

Vyťukal odpověď: „Neboj. I já se těším, myslím, že jídlo nám vychladne.“ Uculoval se pro sebe, když zprávu odeslal.

„To pojedeš tak dlouho?“ dostal odpověď.

„Za půl hodiny jsem u tebe, ale nejdřív si dám něco jiného,“ koutky mu cukaly, odeslal.

Chvilku si počkal na odpověď. Když si ji přečetl, roztáhl se mu úsměv doširoka.

„Studené jídlo mi nevadí, studená postel ano.“

Strčil telefon do kapsy a vyrazil. Za dvacet minut už odemykal dveře. Honza mu šel naproti. Pohodlné tepláky a volné tričko, bos. Políbil Romana na uvítanou lehce na rty. Silné paže si ho přitáhly těsněji k tělu. Polibek se prohloubil. Mladík se odtrhl.

„Vážně nám to vystydne.“

„Vážně je mi to jedno.“

Za tu chvilku schodil sako, košili, boty a sundal pásek. Jedním pohybem mu stáhl triko a znovu se přisál rty na jeho. Do ložnice bylo jen pár kroků a šaty poházené po zemi prozrazovaly, že do postele došli už nazí. Nespěchali, ta chvíle byla jen jejich. Oba víc dávali, než brali, toužili po uspokojení toho druhého, ne sebe. Nebo ne hlavně sebe.

 

Leželi. Roman hladil Honzu ve vlasech. Měl je teď delší a on ho v nich moc rád vískal. Myslel, že spí, ale mladík se mu opřel rukama o hruď, zadíval se mu do očí a pak to řekl.

„Miluju tě,“ cítil, že se červená.

Laskající ruka něžně pohladila jeho tvář, rty.

„Taky tě miluju, Jeníčku.“

Polibek jako by zpečetil jejich slova.

Honza se uvelebil Romanovi v náruči a začal mu vyprávět o deníku a taky o tom, co prožil. O setkání s duchem Gabriela a Filipa. Jak se cítil, na co myslel…

„Najednou jsem si to uvědomil, že chci, aby si věděl, co k tobě cítím. Došlo mi, že jsem ti to nikdy neřekl. Já…“

„Chápu to, myslím na to celou cestu. Říkal jsem ti to, jen když jsi spal. Když jsem věděl, že to neslyšíš. Ani nevím proč. Ze strachu? Před čím? Ze studu? Já nevím…“

Umlčel ho polibek, dlouhý polibek. Tiskli se k sobě a v jejich dotecích bylo vše. V objetí usnuli.

 

Spali hlubokým klidným spánkem. U postele stáli dva muži, duchové.

„Jak to vždycky poznáš, že to jsou ti praví, Gabrieli?“

„Nevím, cítím to. Když hledal tu knihu, sledoval jsem ho. Je to kniha o malířství. Nebyla pro něho, ale pro jeho přítele. Prostě jsem to poznal.“ Gabriel se pousmál. „Ale pěkně tě rozčílil.“

„To tedy ano,“ ulevil si Filip, pak si povzdechl.

„Jenže měl pravdu, oba to víme. Nedokázal jsem ti říct, co všechno pro mne znamenáš. Ani když jsi o to prosil, slovy, slzami…“

Nemohl pokračovat. Gabriel ho něžně políbil na tvář.

„Ani já ti to neřekl. Teď jsme spolu, navždy. Nevadí mi, že takhle. A pokaždé, když se nám to povede, je mi krásně,“ usmál se.

„Ano, máš pravdu. Jsme spolu a oni budou také.“

Zadívali se na spící postavy.

„Gabrieli?“

„Hmmm.“

„Musíme dostat deník zase do knihovny.“

„Dobře.“

„Budeme čekat na další, kterým můžeme pomoci.“

„Víš, že nebudeme čekat dlouho.“

„Vím. Pořád je to stejné. Milují se, jeden pro druhého by dýchali. A nedokáží svému milému říct dvě prostá slova,“ povzdechl si Filip.

„Nejsou to prostá slova a mnohdy jejich vyslovení může změnit mnohé, někdy všechno. Milovat, věřit, dávat se celou svou bytostí. To přece není jen tak.“

Podívali se na sebe, objali, políbili a pak se rozplynuli. S nimi zmizel ze stolu i deník.

Roman spal, držel Honzu v náruči. Klidně oddechovali.

 

V knihovně bylo horko, vůbec se mu sem nechtělo. Přejížděl bezmyšlenkovitě po hřbetech knih, u jedné se zastavil. Ani nevěděl proč. Tenká, skoro nebyla vidět. Vytáhl ji, začal se probírat stránkami. On je to něčí deník? Začal číst…

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (55 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #5 Odp.: Deník II.nebi 2019-09-03 20:21
kaji děkuju, jestli tě moje psaní baví a dělá radost, jsem ráda.
Citovat
+9 #4 superkaji 2019-08-26 07:20
nebi - moc děkuji za tvoje krásné povídky a Deník je toho potvrzením. Krásné, romantické a už se moc těším na další tvoje povídky.
Citovat
+6 #3 Odp.: Deník II.nebi 2019-08-24 12:54
Děkuju pochvalu a vaši přízeň. Moc to potěší a nakopne do dalšího psaní :-) děkuju
Citovat
+10 #2 Odp.: Deník II.Zdenda tb 2019-08-24 02:32
Dokonalé.
Citovat
+11 #1 Odp.: Deník II.zmetek 2019-08-23 19:37
Deník se povedl. :-)
Citovat