• david80xx
Stylromantika
Datum publikace19. 6. 2019
Počet zobrazení1271×
Hodnocení4.79
Počet komentářů2

Upustil telefon, seděl na koberci vedle Hansovy mrtvoly a třásl se. Když se ozvalo zvonění, poté i bouchání na dveře trvalo mu velice dlouho, než se zvedl a došel otevřít. Za dveřmi stáli dva policisté a po schodech vybíhali záchranáři. Co bylo dál, si už vůbec nepamatuje, nejspíš to vůbec nevnímal. Probral se až na policejní stanici, kde se ho nějaký člověk v civilu ptal, co se stalo. Mlčel. Vůbec nic si nedokázal vybavit.

V mlčení setrval následující dva dny. Odeslali ho na psychiatrii. Tam se konečně po pár dnech medikace rozmluvil. Řekl jim všechno. Byl opět převezen do vazby. Později se dozvěděl, že už z patologického vyšetření věděli, jak Hans zemřel. Měl mrtvici. Trpěl vysokým tlakem, zapomínal brát léky a nesměl pít alkohol, to vše spolu s rozčílením ho zabilo. Lukášovo obvinění se postupně měnilo z vraždy na zabití a poté na neposkytnutí pomoci. Jenže Hansova smrt byla téměř okamžitá, i kdyby Lukáš ihned zavolal záchranku, nepodařilo by se jí dostat se k němu včas, tedy za jeho života. I kdyby u něj byl v okamžiku lékař, nepodařilo by se mu ho zachránit.

Ještě později vyšlo najevo, že Hans měl v Mnichově několik incidentů s mladými chlapci, ne nezletilými, ale velmi mladými. Nikdy nebyl z ničeho obviněn, také na nikoho nepoužíval násilí, spíš nátlak, ale doneslo se to k jeho nadřízeným. To byl také důvod jeho přeložení do Lukášova Města. Lukáše propustili bez obvinění, uznali, že když byl napaden, což mohl doložit pár modřinami, tak utekl. Když se zavíral v pokoji, Hans ještě žil. K mozkové příhodě došlo až o pár minut později, když se zvedal a uvědomil si, co se vlastně stalo.

Po propuštění šel Lukáš domů. Nedokázal odemknout dveře. Marie nechala vyměnit zámek. Sedl si na schody a čekal. Čekal více než tři hodiny, než přišla, i když jí volal. Telefon mu sice zvedla, ale neřekla mu ani slovo.

„Co ty tady? Co tady ještě pohledáváš? Vypadni, nechci tě už nikdy vidět, buzerante!“ To byla slova jeho drahé maminky.

Po chvíli Marie odemkla a řekla, sbal se, sbal si svoje krámy a vypadni. Hodně dlouho ji musel přemlouvat, aby mu nějaké věci u sebe ještě nechala, než si najde, kam si je bude moci uložit. Šel za Jakubem.

Pokusil se jít další den do školy, ale nevydržel tam ani do začátku první hodiny. Všechno už věděli. Marie si postěžovala v kostele, jaký má těžký život, že její syn jí zavraždil přítele a ještě je to sodomita. Takhle pikantní historka se šířila jako požár, za chvíli ji znalo skoro celé město. Po pár výkřicích vrahu, buzerante, a rádoby vtipném dotazu, jestli vojel mrtvolu, utekl a do školy se už nevrátil.

Tohle všechno Richardovi pochopitelně nevyprávěl takto uspořádaně a chronologicky. Začal tím, že je vrah. V průběhu rozhovoru se stále vracel k tomu, že kdyby Hansovi podržel, mohl ještě žít a on by se nedostal k Žabákovi a Vojtovi. Nejvíc ho ale ničilo, že měl Hanse rád a cítil se vinným.

Bylo už po půlnoci, když ho Richard doslova ukolébal k spánku, vyprávění ho velice rozrušilo a nemohl přestat brečet. Ještě déle trvalo Richardovi, než se podařilo usnout jemu. Bylo mu Lukáše strašně líto, nejvíc pro to, co musel zažít jako dítě. Pro dítě musí být strašné, když nemá nikoho, komu by plně důvěřovalo, na koho by se mohlo obrátit. Už se nedivil některým divným reakcím Lukáše.

Taky se v duchu asi tisíckrát omluvil své matce, myslel si, jak je strašná, ale ve srovnání s Marií byla zlatá. Byla sice otravná, ale mohl si být jist, že si ze všeho nejvíc přeje, aby byl on šťastný. To, že ona má jinou představu o jeho štěstí než on sám, byla věc druhá. Taky věděl docela jistě, že by pro něj udělala všechno na světě, kdyby to potřeboval.

Ráno připravil Richard vydatnou snídani s tím, že neví, kdy se dostanou zpět domů, a se psy v autě nemohou jít na oběd do hospody.

Vyšli z domu a Richard zavolal Jiskru, Jiskra nic. Zavolal tedy Rona, který se před něj posadil, a Jiskra poskakoval kolem. Nenechal se chytit. Nakonec ho nalákali na salám a Lukáš ho rychle chytil a strčil do auta. Nepočítali s Ronem, ten začal nastupovat do auta také a Jiskra mezitím vyskočil. Ron vyskočil za ním. Richard na Rona přísně pohlédl.

„Rone, ty tady máš práci, musíš hlídat.“

Lukáš nevěřícně koukal, on mu snad fakt rozuměl každé slovo. Pesan se díval střídavě na dům a na Jiskru a nakonec se odšoural k domu. Jenže Jiskra byl opět volný a odskotačil za Ronem. Richard to vzdal. Otevřel dveře od auta a pokynul Ronovi, ať nastoupí, za ním do auta skočil bez problémů Jiskra.

„Má autorita utrpěla značnou ránu,“ zabručel k Lukášovi, ten se jenom uchechtl.

Zajeli do Vesnice k veterinářovi. Do ordinace s nimi musel i Ron, jinak by tam Jiskru nedostali. Musím mu koupit obojek a vodítko, říkal si Richard. Jiskra evidentně u veterináře nikdy nebyl, protože se vůbec nebál. Nechal se celkem ochotně prohlédnout, ochotně sežral odčervovací tablety a poněkud méně ochotně se nechal naočkovat. Po píchnutí vydával zvuky, jako kdyby mu trhali všechny zuby. Veterinář ho prohlásil za zdravého a mohli ven.

„Tak, skočíme do krámu a zavolám paní Šafránkové, zda se můžeme stavit,“ Richardovi zazvonil telefon.

„Ahoj Richarde, prosím tě, můžeš se tady stavit?“ volal Martin.

„Sakra, něco ti přišlo na Lukáše. Jsme ve Vesnici, hned ho k tobě vezu.“

„Klid, Lukáš je v pohodě podle toho, co zatím přišlo. Chci mluvit s tebou.“

„Dobře, už jedem.“

Po cestě do městečka se Richard rozhodl, že když už tam jede, nechá Jiskru vykoupat a ostříhal v psím salónu. Ten provozovala veterinářova maminka v důchodu a moc zákazníků neměla, takže bude mít nejspíš volno. Do salonu musel jít i Ron, jinak by tam Jiskru nedostali, a Lukáš tam zůstal s nimi. Richard mu dal několik bankovek, aby pak zaplatil a hlavně ať tomu tajtrlíkovi koupí obojek a vodítko.

Když Richard vstoupil do čekárny lékaře a ohlásil se, překvapilo ho, že sestra se na něj vůbec neškaredila a jen tiše pípla, že pan doktor na něho čeká.

„Martine, co se děje, fakt je Luky v pohodě?“

„Posaď se, prosím tě, a uklidni se. Nech mě to v klidu říct a nepřerušuj mě.“ Když Richard kývl, pokračoval: „Dneska přišly další výsledky, bohužel zrovna ve chvíli, kdy jsem si odskočil dolů do krámu pro něco ke svačině. No a nechali je u sestry, normálně je nosí ke mně. Ta kráva, ty víš, že jsem ji tady nechtěl, ale musel jsem starému Růžičkovi, než mi praxi prodal, slíbit, že si ji tady nechám. Do důchodu jí zbývá asi rok a půl. Takže ta kráva si je nejen prohlédla, ale když jsem přišel, právě telefonovala s paní Hrbáčkovou. Abys rozuměl, máš pozitivní chlamydie, to není žádná katastrofa, sice budeš muset brát nějakou dobu léky a pak absolvovat ještě jednou to příjemný vyšetření, ale jak říkám, žádný zásadní problém to není. Co je problém, je to, že ta ehm to vyslepičila staré Hrbáčkové. Mimochodem, netušil jsem, že se budete s Jarmilou brát, to ti teda negratuluju. Víš, jaká je Hrbáčková drbna, už určitě žhaví dráty, do večera to ví půl okresu. Počítám, že večer budou v hospodě probírat, že máš pokročilej syfilis. Tudíž se ti moc omlouvám, je to moje vina. Měl jsem ji upozornit, ať drží jazyk za zuby, ale jednak jsem hloupě předpokládal, že je profesionál a ví, že o pacientech nesmí mluvit. A taky jsem ji vůbec nechtěl upozorňovat, že se něco děje. Už dřív jsem některý odběry dělal sám, takže to jí tak divný nebylo. Nechtěl jsem, aby viděla, co všechno nabíráme.“

„Kdes přišel na to, že si budu brát Jarmilu?“

„Žádnej jinej dotaz nemáš? Já ti tady vykládám závažný věci a ty se ptáš, kde jsem slyšel o Jarmile? Ta ehm říkala do telefonu, počkej, jak to přesně bylo? Jo. Přece nedovolíš, aby si Jarmilku vzal, když má pohlavní chorobu. Bůh ví, od koho ji chytil.“

„Bůh to možná neví, ale já to vím docela jistě. Bez ochrany jsem spal kromě mé manželky a to je už pár let, co jsem s ní šukal, jenom jednou s Jarmilou. Jak jsem se tak zmatlal na tý hasičský párty, tak si mě odtáhla domů a tam mě znásilnila,“ šklebil se Richard.

„Tak znásilnila, jo?“

„No prakticky jo. Já byl tak pod párou, že musela dělat psí kusy, aby se mi postavil. Teď mi to dochází. Martine, já s ní nikdy nespal bez kondomu, sice tvrdí, že je zdravá a že bere prášky, ale znáš to. No a na tý párty mi k tý opici dost pomohla. Vona chtěla, abych ji zbouchnul!“

„Myslíš? Taková svině snad není.“

„Hele, když jsem s ní mluvil posledně, tak mlela něco, jako že bysme si měli o Vánocích vyjet do Rakouska, prej abychom se trochu užili. Vona si asi myslí, že spolu chodíme, nebo co.“

„A nechodíte?“

„Já s ní teda rozhodně nechodím, příležitostně s ní šukám, teda šukal jsem. S tím je konec, víc se mi bude stýskat po těch koláčích a bábovkách než po sexu s ní. Jo a s těma drbama si nelam hlavu, víš přece, že mi je jedno, co se o mně říká. Jen aby se to nějak nedoneslo k babičce, zbytečně by si dělala starosti.“

„Každopádně jsem sestru požádal, ať dá výpověď, pokud ji do konce dnešní pracovní doby nebudu mít na stole, propustím ji pro hrubé porušení pracovních povinností, nebo jak to je.“

„Já se jí zastávat nebudu, Martine, ale koho sem chceš sehnat?“

„O to se nestarej, mám plán.“

„Tak jo, hele myslíš, že Lukáš bude v pátek dost zdravej, abych ho mohl vzít na den do Prahy? Jedu si pro Pavlíka a dopoledne se musím stavit v práci.“

„Počkej,“ Martin si přiložil prsty k hlavě, „věštím, že bude zdráv,“ pronesl hlubokým hlasem. „Ty debile, jsem doktor, ne jasnovidec, pošli ho sem, je tady s tebou ne?“

„Dojdu pro něj a pošlu ho. Jo a zvu tě s holkama v sobotu na svíčkovou.“

„Dík, rádi přijdeme. Počkej, ještě ten recept. Máš to na tři týdny, pak kontrola.“

Richard vyšel z domu a vydal se do psího salonu, že vystřídá Lukáše, když ho uviděl zrovna vycházet ven. Na vodítku se mu škrtil velice hezký pes. Lukáš se zastavil, zamyslel se a přendal si vodítko do druhé ruky, obešel trojčícího Jiskru tak, že ho měl mezi sebou a Ronem a dal se do chůze. Kupodivu to fungovalo, jak měl Jiskra vedle sebe Rona, kráčel na vodítku, ne přímo vzorně, ale celkem normálně. Richard na ně zamával a vydal se jim naproti.

„Hele z toho chlupatýho pošuka se vyloupnul docela hezkej pes. Taky bys potřeboval ostříhat,“ pocuchal Lukášovi vlasy.

„Já bych si chtěl nechat narůst dlouhý, jako máš ty. Můžu?“

„Hele, jsou to tvoje vlasy, nech si udělat třeba fialový číro, já nejsem tvoje matka, abych ti diktoval, co máš nosit na hlavě.“

„To jsem si všiml, že nejsi moje matka. Hele, tak to si můžu nechat udělat taky tetování!“

„Tak to teda rozhodně ne!“ Richard se zarazil, uvědomil si, že mu fakt nemá co nařizovat, a zkusil to mírněji. „Luky, promysli to, dneska má tetování každej, výjimečný jsou spíš ti bez něj. Mně se tetování nelíbí.“

„Tak ne, když se ti to nelíbí, tak si ho nedám,“ Lukáš se usmíval od ucha k uchu. Měl radost, že Richardovi na něm záleží.

„Richarde, ta paní se vyptávala, kdo jsem a proč jsem tady, a já nevěděl, co jí mám říkat. Tak jsem jí řekl, že jsem tvůj kamarád a jsem u tebe na návštěvě, protože jsem nemocný. To sice nedává moc smysl, ale já nevěděl, co jí mám říct.“

„Nejlepší je říkat pravdu,“ odvětil mu. No jo, ale jaká je pravda, to Lukáš nevěděl. Věděl, jaká chce, aby byla pravda, ale chce to i Richard? Stále si nebyl jist.

Richard si přebral vodítko a odeslal ho za Martinem, sám si zatím skočí do lékárny.

Za chvíli byl Lukáš zpátky s tím, že je schopen bez vady a transport do Prahy přežije.

Jeli do Vesnice. Richard se domluvil s paní Šafránkovou, kdy se u ní staví. Nejprve šel na menší nákup do místní prodejny, měli tam nejlepší pečivo široko daleko, taky tam pracovala Jarmila. Vezme pečivo i paní Šafránkové, ve Vesničce žádný obchod není a ona sem jezdí na kole. Lukáše nechal se psy v autě, neměl v úmyslu se tam nějak zdržovat, jen vyřídí, co je třeba. U vstupu ho zdravila paní Marta, zdejší vedoucí, moc milá dáma. Ptala se ho, jak mu chutnala bábovka.

„Byla výborná, to byl recept od vás?“

„Ne recept mám z internetu, já jsem ji pekla.“ Když se Richard tvářil nechápavě, prozradila mu, že všechny ty dobroty, co mu Jarmila nosila, pekla ona, Jarmila jen kupovala suroviny. Prý aby ho trochu postrčila, aby už se rozhoupal, Jarmilka čeká, kdy ji požádá o ruku. Dozvěděl se, že je vzadu u obslužného pultu. Musel se krotit, aby mu nešla pára z uší, a rozhodně nakráčel dozadu. Jarmila právě obsluhovala nějakou starší paní. Zachytil útržek hovoru „… no Ričí mě vezme na Vánoce do Rakouska, abysme se trochu užili…,“ Jarmila vzhlédla a uviděla ho.

„Ričí! To je super, byla jsem včera za tebou a byl tam jen ten kluk. Je pěkně drzej. Kdy už bude pryč? Jdeš se domluvit na ty Vánoce?“

„Pojď na chvíli dozadu.“

„Vidíš, že nemůžu, mám tady zákazníky.“ Jarmile se moc líbilo, když ji s ním viděl někdo známý. Dávalo to váhu jejím bájím o tom, že už se brzo vezmou.

„Jak chceš, myslel jsem, že to nebude třeba probírat před publikem.“

„Na tom přeci není nic tajného, že spolu pojedeme na dovolenou,“ uculovala se, vůbec si nevšimla, že Richard se tak tak drží, aby ji neprofackoval. Měla štěstí, že ženy nikdy nebil a u ní s tím nechtěl začínat.

„Chytl jsem od tebe chlamydie. Měla by se nechat vyšetřit. To, že ses pokusila se nechat zbouchnout, ti nikdy neprominu. Rozhodně bych nechtěl mít dítě s takovou…,“ několikrát polkl, „husou, jako jsi ty. Nikdy, už nikdy za mnou nechoď. Čtyřicet deka sedlácké šunky a šest těch mangalica klobás,“ zakončil hovor a čekal, až ho obslouží.

Jarmila naprázdno klapala ústy a rozhlížela se kolem sebe. Během Richardova proslovu se v jejich blízkosti shromáždili všichni zákazníci a teď se snažili se nenápadně vzdálit. To teda bylo něco, budou si mít o čem povídat pěkně dlouho. Zepředu přiběhla Marta a poslala Jarmilu dozadu, ať se uklidní, viděla, že se už nadechuje, a nestála o to, aby začala dělat nějaké scény.

Rychle navážila Richardovi uzeniny, a když mu je podávala, usmála se: „Kdybys chtěl někdy něco upéct, stačí zavolat, já peču ráda a teď už nemám pro koho, když jsou děti pryč a Jirouš má cukrovku.

„Rád, Martičko, rovnou vám tady nechám zálohu na suroviny,“ podal jí přes pult bankovku.

„Tak co to má být?“

„To je jedno, chutnalo mi všechno, stavil bych se pro to v pátek odpoledne, kdyby to šlo. Povezu si Pavlíka.“ Pak se zamyslel a dodal: „Kdyby to šlo, tak něco, s čím nenadělá moc bordelu, chci říct, že na ovocný koláč s drobenkou mám sice chuť, ale ne nervy.“

Marta se zasmála a navrhla: „Perník, ten moc nedrobí, nebo buchty.“

Paní Šafránková nedala jinak, než že si s nimi musí vzít oběd. Odmluvy nepřipouštěla. Když pánové zjistili, že je kulajda a povidlové buchty, nijak zvlášť neodporovali. Po obědě zavolala synovi a přikázala mu, ať přiveze děti a ženu v sobotu na oběd, že s ním musí něco probrat. Ani syn neodporoval, věděl, že když maminka zavelí, nemá to cenu. A taky by byl sám proti sobě, vařila skvěle. Pak se jenom zeptala, kdy má syna poslat za Richardem. Dohodli se, že po obědě, ona si zatím užije vnoučata.

„Páni, to je teda ženská,“ vydechl Lukáš v autě, „má energie jako atomovej reaktor a velí jak generál.“

„To jo, ona je pořád hlavou celý rodiny, ale je moc hodná. Jen si na ni musíš zvyknout.“

Po odbočení do lesa si Richard všiml u cesty napůl vyvráceného stromu. „Musím ho pokácet,“ zabručel si pro sebe.

„Přece nemůžeš v lese kácet stromy. To se určitě nesmí.“ Lukášovi nešlo do hlavy, že by podle něj dokonalý Richard kradl dřevo.

„Můžu. To je můj les.“

„Jak tvůj les,“ žasl Lukáš. Neznal nikoho, kdo by měl les, tak nějak se domníval, že všechny lesy jsou státní.

„No, v restitucích dědovi vrátili pozemky, kromě tý louky u chalupy k tomu patřilo i pár hektarů lesa.“

„Ta velká louka je taky celá tvoje? Páni, to máš jako nějaký panství.“

Když dojeli domů, byl už Lukáš docela zvadlý, s tím jeho úplným uzdravením to nebylo tak horké, sice ho už nic nebolelo, nekašlal, ale velice rychle se unavil. Richard si toho všiml a poslal ho do postele s tím, že on stejně musí pracovat. Cestou do ložnice se Lukáš otočil, díval se na Richarda a pak vyhrknul. „Jsem jako Jiskra, ty sbíráš po cestách podvraťáky a staráš se o ně.“

„Co to meleš, ty nejseš žádnej podvraťák,“ Richard k němu vykročil.

„Tak co jsem? Co pro tebe jsem?“ Lukáš už byl fakt unavený a moc mu to nemyslelo, určitě neměl v plánu dávat najevo, co se mu v posledních dnech honí hlavou.

Richard už byl u něj. Vzal jeho obličej do svých obrovských dlaní, díval se mu do očí a řekl: „Nepospíchej. Nepospíchej na mě, já se s tím musím nejdřív srovnat.“ Sklonil se k němu a jemně mu přejel svými rty po jeho. Pak se trochu narovnal a políbil ho na čelo. „Běž si schrupnout, sotva stojíš na nohou. A s ničím si nelam hlavu. Postarám se o tebe.“ Otočil se a rychle zapadl do své pracovny. Tohle musí udělat od začátku správně. Tady nejde o to na někoho skočit a udělat si dobře. Vnímal to tak, že tady jde o mnohem víc. Na Lukášovi mu záleželo mnohem víc než na jakékoliv ženské včetně Simony. No možná stejně jako na těhotné Simoně. Jenže to mu vlastně nezáleželo ani tak na ní, ale spíš na tom, co měla v sobě. Na jeho dítěti.

Lukáš byl zmatený. To před chvílí byla skoro pusa, ne? Nebo ne? Pak ho líbá na čelo jako vzdálený strýček. Lehl si a přemýšlel o té krátké chvilce na chodbě, než usnul.

Richard se zatím obtížně soustředil na práci. Nakonec se mu podařilo zahnat myšlenky na to, co bude a jak to bude, a udělal pěkný kus práce. Lukáš ho potom, co se prospal, nerušil a tiše si v kuchyni četl. Pak se oblékl a chvilku si venku hrál se psy. Když zjistil, že se stmívá, zavřel slepice. To je zatím jediná věc, kterou byl Richardovi užitečný, dvakrát zavřel slepice. Nic moc, musí něco vymyslet, co pro něj dokáže udělat.

Večer při sprchování si Richard zamyšleně přejížděl rukama po hrudi a hleděl na svůj ocas. Ten jako by věděl, že je mu věnována pozornost, začal bytnět. No když jinak nedáš, uchopil ho do pravačky a párkrát po něm lehce přejel. Pak otevřel dlaň. Jo, tohle, to chtěl, jako by se zavrtěl a zvětšil. Věnoval chvilku pozornosti také svým koulím, promnul je a stiskl, ne moc, jen tak, aby to nebolelo. Evidentně byly ve spojení s ptákem, možná mail, možná telefon, každopádně mu daly echo, že se chystá zábava, a už stál zcela a plně. Richard na něj hleděl, lehce ho laskal a přemýšlel. Jak se tohleto může vejít pohodlně do zadku? Pravda, nějaké ženské už tam jeho ocas měly, ale Richard neměl pocit, že by projevovaly nějaké nadšení. Spíš by řekl, že jsou odhodlány to vydržet, znaly ho a věděly, že se jim potom odmění. Měl velice šikovné prsty a jazyk. Jasně, že nemyslel na díru nějaké ženské. Myslel na Lukášův zadeček. Poprvé v životě mu vadilo, že je tak obdařený. Mít dlouhý a tlustý klacek je fajn, ale jak ho dostat dovnitř a neublížit Lukášovi. Nebo že by. Jasně, že na to už myslel, jen nebylo snadné té představě úplně přivyknout. Objektivní fakt byl, že Lukášův penis byl výrazně štíhlejší, v délce za Richardem moc nezaostával, ale štíhlejší byl zřetelně. Koneckonců už ho v ruce měl. Už ho v ruce měl plně ztopořený jedenapůlkrát. V noci, když mu na něj položil ruku, ji nesevřel kolem, proto půlkrát.

Tak jo. Došel si do koše se špinavým prádlem a vyštrachal odtamtud svůj včerejší kontraband. Ze všech obalů vysvobodil anální vibrátor. Vložil baterie, vzal si ještě lubrikant, který ušetřil při ošetření Jiskrových exmajitelů, a vrátil se do sprchy. Vibrátor si nejprve důkladně prohlédl, už předtím si přečetl, že je vodotěsný. Chyba byla, že vší tou přípravou vyplašil svého ptáka a ten uletěl. (Omlouvám se, neodolal jsem, zvadl samozřejmě, to už jsme sice zase u květinek a motýlů, ale víte, co myslím).

Při představě, co ho čeká, bylo o něco obtížnější probudit v ocasu bývalé nadšení. Věnoval se mu ale důkladně a zatím pustil z hlavy to, na co se chystá. Když se jeho chloubě vrátila předešlá pevnost a pyšně se tyčil vzhůru (už jste zažili, aby se cokoliv tyčilo dolů), začal se levou rukou lehce věnovat svému análu. Tak jako už pár dní před tím, byl překvapen, jak příjemné pocity v něm vyvolává jemné kroužení a tření. Použil lubrikant a zasunul jeden prst, už věděl, jak na to, jak zabránit stažení svěrače. Chvíli jím jemně kroužil a pokusil se zasunout i druhý, nešlo to. Takže znova, tentokrát prsty položil na sebe a zlehounka je zasunul najednou. To už na něj bylo skoro dost. Při pohledu na vibrátor usoudil, že je to asi tak akorát. Richard měl veliké ruce a patřičně silné prsty. Vibrátor si vybral ten nejmenší.

Potřel ho tedy lubrikantem. A věnoval zase pozornost ocasu. Pak si jednou rukou oddálil půlky od sebe a druhou ho pomalu zasouval. Nedal to napoprvé. Musel se znovu vracet k ocasu, aby přikrmil jeho nadšení a odvedl pozornost od zadku. Nakonec se podařilo, zapnul ho a vnější zahnutý konec dle návodu přitiskl na hráz. Páni. Když si zadek po chvilce zvykl a přizpůsobil se nezvyklému tlaku, bylo to příjemné, bylo to velice příjemné. Bylo to zkurveně úžasně příjemné. Stačilo párkrát přejet ocas a stříkal. Uff. Tak jo. Už to začíná chápat.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (50 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (48 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (46 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (51 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+8 #2 Odp.: Stopař 8Ron 2019-06-19 22:44
Tenhle díl se fakt povedl. A myslím, že to je i reálný. Na druhou stranu, máme tady pár státních zástupců, co by byli schopní to odstíhat. Na jednu takovou exotku z HK jsem obzvlášť alergickej. ;-)
Citovat
+6 #1 Odp.: Stopař 8zmetek 2019-06-19 20:33
Hele, dík. :lol:
Citovat