• Kev1000
Stylromantika
Datum publikace7. 7. 2019
Počet zobrazení683×
Hodnocení4.78
Počet komentářů9

Klára se vrací jakoby nic, že prej na druhym břehu jsou mraky suchýho dřeva. Vohýnek bude. Jenom voči má trochu zarudlý, ale nezaměřit se na to, ani si toho nevšimnu. V posledních paprscích dnešního dne se stejně dočervena leskne všecko. Jdu jí pomoct to dříví nanosit, přece se dva chlapi nebudou koukat, jak jim holka tahá klacky na voheň.

Teda, Kevin nám zrovna s timhle moc helpnout nemůže.

„Hodim nám tam zatim véču,“ houkne. Zaběhanym manévrem se přesouvá z káry na zem a strká hlavu do naší bagáže pro vařič. Máme v ní už slušnej chlív.

„Keve…, ty ten spodek nemáš úplně out, co?“ prohodí Klára najednou s trochou váhavosti v hlase.

„Ne no, jaks to poznala?“ Dredatá hlava vykoukne ven z batohu a civí na Kláru s překvapenym úsměvem.

„…musíme s sebou hodit, jinak to dříví budem nosit uplně potmě,“ vychrlí Klára a zničehonic hází pohled na mě. Peláší k lesu. A já za ní.

----

Klára jako by celou dobu měla na jazyku něco, co ale ne a ne chtít ven. Uvažuju, jak jí v tom postrčit a domáknout se, vo co tu go, ale nic kloudnýho, co by nevypadalo uplně blbě, mě nenapadá. Jako by tou svojí nezvyklou zaražeností navopak nakazila vona mě.

„Jak se to Kevinovi vůbec stalo?“ prohodí za chvilku jakoby lhostejně a kouká při tom někam stranou.

No jestli jde jenom vo todle, tak bylo zbytečný se takhle toulat kolem horký kaše. Je jasný, že ta votázka napadne každýho, a Kev je fakt ten poslední, kdo by byl vohledně svýho soukromí ňák stydlivej. Ale že by jí to celý tak dojalo, že z toho byla tak naměkko?

„Vždyť vidíš, jakej to magor,“ řikám měkce a mimoděk mě zaplavěj rozněžněný emoce. Kdykoliv si na něj vzpomenu (což je teda skoro furt), uvnitř mýho těla mě začne něco šimrat. A i když nás teď dělí asi tak sto metrů, stejně se mi stejská, jako kdyby byl na vopačný polokouli. Vlastně mám ten pocit anytime, kdy ho zrovna nemůžu vokusovat a mazlit.

Sem prostě závislák na Kevovi.

„Jednou to trochu přepísknul.“ V rychlosti jí to celý převyprávim. I jakou měl Kevin smůlu, že to nejdřív vypadlo hodně nadějně, ale nakonec to dopadlo, jak to dopadlo.

„…ale klidně se ho na to zeptej sama. Je s tim fakt v pohodě mluvit vo tom.“

Vokraj jezera rozehrávaj malinkatý vlnky, jinak je to černočerný sklo, ze kterýho jde teďka k večeru chlad. Na protější straně na pláži trčej siluety našeho napůl vybalenýho tábořiště. Musela mít vocaď na naši lásku pěknej výhled. Teď si tam Kev vedle vařiče, ve kterym asi už bublá naše večeře, dává lehkej workout.

Dělá z vozejku kliky a pak se pokouší asi vo něco jako stojku vozejkem nahoru, což se mu teda moc nechce dařit.

Nechápu, že mu na to po dnešku eště zbejvá ňáká energie, já bysem spíš kecnul na zem a už do zejtřka nevstal.

„Stejně je dobrej.“ Zase ten záhadnej tón, nevim, co si vo něm myslet.

Ale v její tváři vidim dobráckej úsměv, kterej mě uplně uzemní. Přes její weird náladu v posledních hodinách z ní září takovej hloubkovej optimismus. Sedí ve voblázcích a z profilu vystupujou jemný, ale zřetelný křivky jejího vobličeje, štíhlej krk, prsa boulící se jak dva grepy z jejího hrudníku… jaký by to bylo pošeptat jí pár slov do ucha, nasát vůni jejího těla, mimoděk se rtama dotknout kůže na krku? Zrychluje se mi dech, skoro.

Jenomže moje srdce už je na druhý straně jezera. Kouknu tam. Totálně se roztaju. Tam v tom stínu je Von.

„Je. A krásnej,“ usměju se.

----

„Musel sem nasadit fazolovou, trochu nám docházej zásoby,“ kření se Kev.

„Heej, tu já náhodou můžu!“ vohrazuju se proti Kevinovýmu provokujícímu úšklebku.

„Jo! Jestli ti nejede, mi tu tvojí porci milerádi sblajzneme!“ přidává se Klára.

„Stejně ses s ní už tady cpal, tak nekecej,“ sklánim se ke Kevovi a slízávám hnědočervený stopy z jeho strniště. Arrgh. Trochu to píchá a mě to dostává.

Moje prdel se zatim voctla v pevnym sevření Kevovejch tlap. „Ne že mi pak budeš celou noc prdět ve stanu.“

„To ti nemůžu zaručit,“ zatnu prsty do jeho dredatýho drdolu barvy „pochcaná sláma“ a stahuju mu hlavu do záklonu.

Jeho prsty se zatim snažej ucpat ten můj potenciálně nebezpečnej vejfuk. Vepředu to vyvolává spolehlivou reakci a trencle mi začínaj bejt těsný.

„Nebo víš co, todle bude možná fungovat líp,“ prudkym škubnutim hlavou se zbavuje mýho úchopu v jeho pořád eště trochu mokrejch vlasech a vodjíždí kousek dozadu ke krosně.

Hází Kláře plnou flašku s nazelenalym vobsahem. Nepobírám, jak to s náma celou dobu přežila. Ta flaška, ne Klára.

„A jemu nedávej,“ protiřečí si Kev.

„To seš teda sám proti sobě,“ propichuju ho pohledem, ale už se voba tlemíme.

----

Flaška na ex chlemtanýho absintu, po pár kolech mezi náma třema už je skoro prázdná, eště trochu naboostovala už tak fajn atmošku.

Minimálně zima nám neni (i když rtuť podle Klářiný prognózy asi fakt spadla hodně dolu), za což teda asi můžeme děkovat jak chlastu, tak chaotickýmu vzájemnýmu polovopileckýmu vobjetí nás tří, ve kterym vedem polovopilecký řeči, a taky tomu doutnajícímu vohništi vedle. Naštěstí si vždycky některej z nás na poslední chvíli uvědomí, že do něj má hodit další proschlou větev – a to pak šlehne do vzduchu čistě voranžovej plamen.

„Bacha, kocoure, ať si nespálíš nohy,“ zívne Klára na Kevina, když tam najednou navalíme celej zbejvající kopec toho roští a fajrák se dravě rozjede do vejšky i na všecky strany.

„Relax, na palcích bych to kdyžtak cejtil,“ mrkne Kev zpátky na Kláru.

„No, jo to je asi fakt,“ vodtuší Klára.

„Hej Kláro, jaks to vůbec poznala, že sem nekomplet?“ docvakává najedou Kevinovi.

„Jako,“ culí se Klára provinile, „z toho jak hustě ste si to rozdávali, je to docela pravděpodobný.“

Jo, todle mi už došlo. Kev se dusí smíchy.

„No a…,“ její hlas je najednou divně zadrhnutej, „to víš, navíc léta praxe…“

Teď na ní voba čumíme trochu s votazníkem ve vočích.

„Nebude vám vadit, když si zapálim?“ snaží se předstírat pevnej hlas.

Nenapadlo by mě, že kouří.

„V poho.“

Atmoška se zničehonic docela změnila a neni to jenom tim, že jsme konečně ucejtili, že se vopravdu fest vochladilo.

„Táta to vždycky chtěl. Mít ze mě někoho, jako je von. Protože… von je šéf jedný velký rehabilitační kliniky. Takový…, no, dost prestižní. Spousta pracháčů, co je zradilo tělo. Dost právě třeba ty úrazy páteře a tak… Takže, znám to dost zblízka, chápete.“

Vypustí vobláček kouře někam nahoru ke hvězdám.

Uh, to jsem nečekal. Ale proč z toho sakra dělá takový drama?

„Byla jsem hodná dcera, víš co. Studovala jsem, samozřejmě mi u sebe zařídil super místo, šla sem dost dopředu.“

„But?“ podívá se jí Kev do vočí. Evidentně neni všecko, jak má bejt.

„Jenomže sem už prostě nemohla dál, no. Ne po tom, jak se zachoval k mámě a – vlastně i ke mně.“ Hlas se jí trochu zatřese.

„Sorry.“ Nosem poptáhne nudli. „Praštila sem s tim. Se školou, s kariérou ve voboru, s tou jeho zlatou klecí. Chtěla sem zapomenout. Už ho nikdy neuvidět,“ zachraptí, „…teda, to sem si myslela eště před pár dnama.“

Kev si připosedne blíž k ní. Položí mu hlavu do klína, hladí ji ve vlasech. Vadí mi to? Sakra že ne. Fakt ne. Vona to teď potřebuje.

Votírá si voči.

Trochu se uklidňuje a malinko se vodtáhne vod Kevina.

„Na podzim se tam vrátim,“ vypadává z ní najednou. Tak nějak mimoděk, ale zní to rezolutně.

„Byla bych ráda, kdybys tam jel taky, Kevine. Zkusili bysme tam pro tebe něco udělat. Jestli s tim budeš v pohodě,“ kouká teď víc na mě.

Než se stačim vzpamatovat z toho plot twistu, vpadá do toho Kevin.

„Hej, to je fakt no way. To je prostě totální bullshit. Nejde, vidim to, jak by tě to tam ničilo.“

„Keve, ale ty tam prostě musíš jet,“ vyjíždí na něj. „Máš eště naději. Vim to. Vidim to. Myslíš, že je to standard, že parouš jako ty zvládá chcát a srát a šukat jakoby nic? No, fucking no, ty si pár kroků vod toho bejt tam v cajku eště daleko víc!" Skoro řve.

„Měl bys tam jet,“ zklidňuje se. Její hnědý voči, upřený na něj, jsou plný neléhavosti. „Neni to žádná továrna na zázraky – jenom možná jedno z nejlíp vybavenejch center na světě. Jede tam spousta novejch metod, ke kterejm normálně neni šance se dostat. Otec mě každej měsíc přesvědčuje, abych se tam vrátila, jak se u něj budu mít zase super. Já zatim dělala hluchou. Dokážu ho přesvědčit, aby se mnou vzal vo jednoho pacienta navíc! Za ten pokus to stojí.“

„To je fakt kravina, Kláro,“ Kevin krčí ramenama, „sejmulo by tě to, vysálo! Nechceš nám aspoň říct, co se teda mezi tebou a tvym tátou stalo? Nevypadá to, že je to jenom ňáká blbost.“

„Sundej triko,“ Klára se nenechává zastavit.

Její ruce zkušeně projížděj po jeho zádech. Zkoumaj každej milimetr jeho vobratlů kolem zkrabacený jizvy, která se mu tam táhne. Pak se přesouvaj na jeho nohy. Profesionálně hmataj. Z Kevový hrudi vozdobený malou kérou se vydere tichý heknutí. Zavrtí se a trochu roztáhne nohy vod sebe. Pak ještě trochu.

„Vidiš, kolik tam máš života? Sakra Keve!“

Už dýl nedokážu jenom přihlížet.

Jsem zavalenej mixem emocí. Na jedný straně jo, nemám šajn, co se stalo mezi Klárou a jejim otcem, ale stopro to nebylo nic, na co se dá jenom tak zapomenout, když zareagovala, jak zareagovala, takže přelomit to a vrátit se do stejný řeky vod ní určitě chce sakra velkou sílu. Kterou vod ní nikdo z nás nemáme právo vyžadovat. Na druhý straně, vona sama s tim přišla a cejtim, že si za tou ideou stojí. A že jí na Kevovi záleží skoro tak jako mně.

Kev. Jo, vo něj tu běží hlavně. Záleží mi na něm víc než na čemkoliv jinym na světě. A jestli je tu možnost, aspoň nepatrná možnost, že by se to eště dalo dát všecko do cajku, tak je to prostě jasný. Todle je prostě šance, která se nevodmítá.

Blekotám něco směrem ke Kláře a do vočí se mi tlačej slzy dojetí. Je to tak trochu zázrak. Že jsme se s Kevinem málem rozešli, že jsme kvůli našemu usmíření pak potkali Kláru. Pak chytám za ramena toho svýho dravce. Přesvědčuju ho svejma polibkama, že do tohodle musíme jít. Je nejdřív celej tuhej a zaťatej, moc nevopětuje, pak se konečně trochu poddává a já cejtim chuť jeho slin. I ty na něm chutnaj chlapsky. Sedám k němu do vozejku, čelem k němu, cejtim se tam takhle ňák jistě a intimně. Mazlíme se a hledáme v tom vodpověď. Nohy mám přehozený přes kola, naše klíny se skoro dotýkaj.

„Cejtíš?“ látka vodděluje mojí ruku vod jeho tvrdnoucího genitálu, „takhle by to mohlo jít i vo kousek níž. Aspoň kvůli mně,“ dělám psí voči na stále trochu zatvrzelýho Keva.

Náruživej, hltavej polibek je mi vodpovědí.

----

Ladíme detaily, a v kolik pudem spát, to je nám už celkem jedno.

Klára se totiž konečně dostala k jedný docela podstatný informaci.

„Kluci, je v tom ještě takovej háček, ta klinika je na Zélandu. Novym.“

„Vo Zélandu meleš furt!“ zase Kevovi nadšeně vjíždim rukou do dredů.

Ty vole! Na Novym Zélandu? Jeho voči se uplně rozsvítily.

Jenomže jo, zároveň z toho plyne i dost problémů.

Díky Kláře se nám votevírá možnost, na kterou bysme jinak absolutně neměli šanci došáhnout, ale i tak na zaplacení všeho kolem padnou úspory nás vobou. Ale vyjít by to pro Kevina na cestu tam (i s několika přeletama přímo na místě) a na další věci, co budou spojený s jeho pobytem, mělo. A těch pár měsíců, co tam Kev bude, si máknu, abych za nim moh‘ přijet aspoň, až ho pustěj. I kdybych měl do tý doby jíst jenom vzduch.

V noci se mi zdá vo trekování v divoký novozélandský přírodě. S Kevem. Bez kriplkáry. V jednu chvíli se vo mojí tvář votře široká vouskatá brada a jemňoučce mě hryzne do ucha. A já vim, že se mu zdá vo tom samym.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)

Komentáře  

+7 #9 Odp.: Dredař na treku 10Kev1000 2019-07-22 22:09
Cituji pet1rik:
Zajímavý, že nakonec skoro všechny dobrý seriály končí ženskejma (ty blbý s nima zase často začínají).

To z ní jako trochu smutnej povzdech :lol: Teda jestli to nechápu blbě, což je docela možný :-)
Fakt je, že i na tomhle webu se jich vyskytuje docela dost, na to, na co je jinak zaměřenej :lol: A já jsem za to rád, bez nich by svět (ani ten zdejší) nebyl tak zajímavej a vztahy (i ty zdejší) tak pestrý a barvitý :-)
Co myslíte? :-)
Citovat
+5 #8 Odp.: Dredař na treku 10Miky 2019-07-19 20:12
Líbí se mi to rozuzlení ohledně Kláry, že to nebyla jen další otřepaná žárlivost. :)
Citovat
+6 #7 Klárapet1rik 2019-07-12 18:07
Zajímavý, že nakonec skoro všechny dobrý seriály končí ženskejma (ty blbý s nima zase často začínají).
Citovat
+6 #6 Odp.: Dredař na treku 10Kev1000 2019-07-09 22:26
Pokaždý mě vaše přijetí týhle série, který jsem ani moc nečekal, hrozně povzbudí a dodá energii. Takže díky všem!
Kušl: :lol:
Fakt si hrozně vážim toho, že bys skousnul ještě další pokračování s Kevinem. :-)
david80xx: Jo, vo naději by to mělo bejt dost, tak jsem rád, jestli je to z toho cejtit :-)
Citovat
+7 #5 Odp.: Dredař na treku 10nebi 2019-07-09 21:54
Cituji zmetek:
Už jsem se chtěl ozývat, kde tihle dva jsou. Díky!


Keve paráda, nádherný čtení a Kuscheltyp není napnutý sám ;-)
Citovat
+8 #4 Odp.: Dredař na treku 10zmetek 2019-07-09 07:44
Už jsem se chtěl ozývat, kde tihle dva jsou. Díky!
Citovat
+8 #3 Odp.: Dredař na treku 10david80xx 2019-07-08 18:20
Dík mám tyhle dva rád a naděje je vždycky dobrá.
Citovat
+5 #2 Odp.: Dredař na treku 10kuscheltyp 2019-07-08 08:37
Super, Keve. Jsem rád, že teď už sis to dal povinně, tu další řadu. "Dredař na Zélandu. Novym" :-) Protože nejde přece říct a nevyprávět. Tak jsem napnutej!
Citovat
+8 #1 Odp.: Dredař na treku 10Saavik 2019-07-07 22:51
Díky za další pokračování. Ale hlavně díky za kvalitní čtení.
Citovat