• Kev1000
Stylklasika
Datum publikace19. 3. 2018
Počet zobrazení1370×
Hodnocení4.38
Počet komentářů12

Ne, nerozběh‘ jsem se zpátky.

A když se pozdějc odpoledne v protějším kopci objevuje silueta dlouhý šikmý střechy, nad kterou se vznáší i tenkej strip čoudu stoupajícího z komína (což nemůže slibovat nic jinýho než vytopenej lokál horský chaty, na kterej jsem se ráno těšil jak děcko), nějak mi schází energie, aby mě vidina hrnku přeslazenýho čaje donutila trochu se do toho na ten zbejvající půlkilák vopřít. Kdepak, nohy se flákaj a v hlavě se roztahuje bolestivá lítostivost a divný prázdno.

Ale protože i moje nehorázný courání přece jenom vykazuje rysy dopřednýho pohybu, nakonec se stejně nějak dohrabávám k ohmatanejm, vybělenejm dvěřím, rozvrzanejm celoročním dorážením vichřic a obědachtivejch turistů. Do nosních dírek proniká s vůní dřeva hořícího v krbu taky trochu zatuchliny, jak to v takovejhle podnicích, kam všechny zásoby musí někdo vytahat na svým hřbetě, a to, co po nich zbyde, snýst zase dolů, bejvá. U zarostlýho a urostlýho horala, opřenýho v ušmudlaný zástěře za čímsi, čemu by se asi dalo říkat bar, si objednávám břečkovitý kafe.

Grupa vesele kecajících lidí u vedlejšího stolu s mým příchodem na pár vteřin trochu překvapeně umlkla. Fixuju pohled na vyřezávanej rám bez obrazu nejapně visící na protější stěně a pak na sukovitou podlahu a za každou cenu se snažím vyhnout očnímu kontaktu. Vím moc dobře, že mě hned poznali, vždyť to jsou sotva tři dny, co jsme se s nima celý vysmátý fotili, když nás přistihli, jak se vykusujem zrovna ve chvíli, kdy Kev kvůli svejm vylomeninám zase sletěl z káry na zem. Mimoděk se zakřením, když si na to vzpomenu. Zároveň píchnutí někde v žaludku – jako by to byl snad měsíc. A stejně dobře cejtím na zátylku jejich němou otázkou, kde je k sakru můj nechodící parťák teď. Můj ksicht nabírá ruměnec trapnosti, snažím se zalýzt do nejvzdálenějšího rohu místnosti a čumět z vokna. Ne, že bych toho přes zarosený a špinavý sklo moc viděl.

Měl bych se toto týpka za barem ásknout, jestli maj dneska ještě volnou postel, naivně se pokouším odlákat myšlenky od studu nad sebou samým k ňáký neutrální aktivitě. Maj, jasně že jo, zbytečný se zvedat. Úplná rezignovanost.

Venku se pomalu začíná smrákat, nápory větru atakujou okenní tabulky čím dál agresivnějš a kapky bubnujou melancholický staccato. Do kvílení meluzíny se přidává vzdálený rachocení hromu. Příjemnější chvíli pro túru po horským hřebeni bys nenašel.

Jak to asi teď, v tom psím počasí, zvládá na prokluzujících kolech?

Nech to bejt! Jeho volba, jeho starosti, snažím se aktivovat moje bezcitný alter ego.

Dveře se rozrážej a dovnitř se zvesela cpe další skupinka promoklejch a promrzlejch lidí, kterejm z vočí září úleva, že to maj dneska za sebou. Mně je ze sebe čím dál víc na nic, uvnitř hlodá čím dál vetší sebelítost a kolem je čím dál větší dusno. Záda mi spalujou mlčící pohledy z celý místnosti koncentrovaný na jednoho osamělýho chlapa melancholicky hypnotizujícího šeřící se prázdno tam venku. Aha, už začínám bejt i paranoidní. Myšlenky zas vybíhaj ven do průtrže mračen.

Má stan, chlácholím se v duchu.

A jak si ho asi sám postaví, idiote!? podniká v hlavě hlásek skeptika okamžitej protiútok.
Při jeho pokusech pomáhat mi se vztyčováním stanu jsme se sice společně dost vyblbli, ale teď mě ta představa akorát zasahuje návalem lítosti nad vším tím, co si Kevin sám zmenedžovat prostě nemůže.

Do hajzlu, je to drsnej kluk, o nějaký tvoje starosti fakt nestojí!

Nestojí, nestojí…

Stačilo by jediný slovo. Zpropadený hory bez signálu. Třeba by to vyřešila jedna výměna esmesek…

Stejně jsme oba pitomci, rozlejvá se mi v obličeji hořkej úsměv a do očí se mi zas derou slzy.

Chybíš mi, Kevine, víš to? A hodně.

Sakra, co se to s tebou děje? Seber se trochu! Vnitřní hlas racionality se zas prodírá na povrch. Myslels, že budeš chodit s chlapem? Co tě to popadlo? Napadlo by tě něco takovýho ještě před měsícem? Nenech se vysmát, přišlo by ti to jako hodně trapnej vtip.

Před měsícem? No jo, jenže před měsícem jsem ještě neznal Kevina…

Myslíš, že by sis do tý doby, za dvaadvacet let života, nevšim, že jsi gay? A i kdyby náhodou, Kevin je sice pohodovej a ano, objektivně pohlednej sympaťák – ale taky beznadějně hendikepovanej a z vozejku už nikdy nevstane! Víš, co všechno by to znamenalo? Přiznej si to! Opravdu sis představoval, že s ním strávíš život? Že se vzdáš pomalu veškerý svý svobody kvůli záchvěvu přitažlivosti ke klukovi (…nemohly tě prostě jenom zmást ty jeho žensky dlouhý vlasy? Zoufale se chytám každýho racionálního vysvětlení. No, zato ten vystouplej fousatej ksicht je maskulinní až až…), co nechodí? Nesmysl, jenom tě na chvíli popadla zvědavost a chytnuls nějakej pečovatelskej pud k někomu, kdo je na tom v lecčem trochu jinak…

Před vočima mi snově prolítávaj útržky našich společnejch nocí. Vzájemný něžný objevování se – každýho chloupku, každý pihy, každý kérky, každýho, aspoň nepatrně citlivýho, místa na Kevinově vochrnutym bottomu. Dvě nahý napružený těla smekající se po sobě v živočišný touze se spářit, ať si příroda myslí, co chce. Agresivní hltavý polibky a dvojhlasý řvaní z plnejch plic do nočního ticha. Divoký dobejvání se dovnitř. Cákající tesťák a chlapská šťáva. Její dráždivej smrad mísící se s potem. Ještě teď mi z toho tvrdne. Tohle nebyl žádnej pečovatelskej pud…

Holt se ti na chvíli zbláznily hormony, zmátla tě ta jeho jinakost, tak jsi zaexperimentoval s něčím novým, na to máš ve svým věku ještě právo, usazuje mě s neomalenou bezcitností ten přísnej druhej hlas. Zapomeneš, že ses párkrát vystříkal do jiný díry, než je obvyklý, a pojedeš dál zas jako předtím. Co se stalo, zpátky nevezmeš. Ale tohle je za tebou.

Tak. Těžká tvrdá tečka mě probírá z napůl mrákotnýho stavu. Setřásám ze sebe zbytky toho divnýho fílingu, jdu si k výčepu zaplatit ubytování na dnešní noc a taky vobjednat sklenici něčeho vostřejšího. Ze všech těch představ zbyla jenom drobná skvrnka v rozkroku.

Do zad už mě nepálej pohledy ostatních, ale příjemný sálání hořícího krbu. Z okna teď na řádící slejvák koukám s hřejivou spokojeností toho, kdo se těší, jak se za chvíli konečně natáhne v suchý teplý posteli…

Vážně je to to, co teď nejvíc chceš?

A pak najednou, jako kdyby mě popadnul nějakej obří vír a zatočil se mnou, skoro hmatatelně ucejtím to vzájemný pevný mužský objetí, pohled jeho podmanivejch očí do mejch a mejch do těch jeho (…jakou vlastně měly barvu? Už je vidím, šedivě modrý, s trochou hnědýho pigmentu kolem zorniček. Vpíjim se do nich…), synchronizovaný pousmátí se a pocit hlubinný, nekonečný blízkosti, spojenýho vědomí, dokonalý vzájemnosti.

Ne, tohle není další z těch dnešních zmatenejch myšlenek. Z ničeho nic je všecko tak strašně jasný a jednoznačný.

Skoro mechanicky popadám kletr válející se na dřevěnejch parketách a nahazuju si ho přes jedno rameno. Na stůl sypu z kapsy pár drobnejch. Eště pláštěnku. Tentokrát, když otvírám dveře do venku řádícího vichru, na mě doopravdy civí celej lokál, a i obsluhující týpek za barem zapomněl, že mu přetejká pěna ze sklenice.

Cákanec ledovýho deště mě fackuje na uvítanou, zatímco se pokouším vymžourat směr, ze kterýho jsem přišel.

Koho vlastně jdeš zachraňovat? Jeho, nebo sám sebe?

Blázne, a za chvíli padne úplná tma. Kde ho chceš v tomhle hledat?

To je jedno. Kdekoli.

Dredař na treku - Kevin

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (24 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (23 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (21 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0
Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #12 Odp.: Dredař na treku 5Petr--- 2018-07-24 11:14
Cituji zmetek:
Taky se těším - už skoro 4 měsíce :lol:

Tak třeba se už brzo dočkáme. :-)
Citovat
+1 #11 Odp.: Dredař na treku 5zmetek 2018-07-09 12:26
Cituji Petr ---:
Moc pěkná povídka a těším se na pokračování.


Taky se těším - už skoro 4 měsíce :lol:
Citovat
+1 #10 Odp.: Dredař na treku 5Petr --- 2018-07-09 11:34
Moc pěkná povídka a těším se na pokračování.
Citovat
+1 #9 :-)Tom 2018-06-05 18:37
Super, už se těším na další díl. :-)
Citovat
+1 #8 Odp.: Dredař na treku 5Kev1000 2018-06-01 18:57
Cituji Tom:
Krásná povídka, kdy bude pokraćování?

Pracuje se na něm. Trochu to trvá, vim. Omlouvám se! :) :)
Citovat
+1 #7 :-)Tom 2018-05-18 17:00
Krásná povídka, kdy bude pokraćování?
Citovat
+2 #6 Odp.: Dredař na treku 5Kev1000 2018-04-01 17:56
Díky všem!
A omlouvám se, že vás nechávám s dalším dílem čekat, ale víšco, hory jsou velký, padá tma... tak to nejde tak rychle. ;-)
Citovat
+1 #5 Odp.: Dredař na treku 5zmetek 2018-03-26 22:08
Blbý počasí, vyrazil hledat - to by snad už mohl být další díl! :cry: Já jsem zvědavej...
Citovat
+5 #4 Dredař na treku 5kikiris53 2018-03-22 20:27
"Blázne, a za chvíli padne úplná tma. Kde ho chceš v tomhle hledat?"
Když spolu vyrazíme do hor tak se taky spolu vrátíme!!
To je nepsaný pravidlo.
Čekám na další pokračování.
Citovat
+4 #3 Odp.: Dredař na treku 5pavla 2018-03-20 21:18
To to trvalo. Musí se vratit už jen proto že když jdeš do hor společně i společně se vraciš. Vztah si mužou vyřešit dole.
Na přitele musí byt spolech.
Přiběh napinavý a chytlavý.
Těším se na pokračovaní.
Citovat
+2 #2 Odp.: Dredař na treku 5maf 2018-03-20 19:45
Panečku, to je super napínák. A pak se se za ním nerozběhne... Držím pěsti, ať ho v tom nečase brzo najde. Já tu zatím budu vartovat a čekat na pokračování ;-)
Citovat
+2 #1 Odp.: Dredař na treku 5zmetek 2018-03-20 18:51
U mně za plnej! Těším se na další.
Citovat