• Kashttan
Stylromantika
Datum publikace29. 10. 2012
Počet zobrazení4467×
Hodnocení4.08
Počet komentářů7

Byl nádherný teplý červencový večer, šel jsem jako skoro každý pátek do klubu. Něco mě donutilo nejít přímo ulicí, ale projít parkem a pokračovat přes most. Nejspíš to byla atmosféra toho večera. Měsíc osvětloval celou scénu, hvězdy tančily na nebi, řeka se nádherně blýskala a každý, kdo právě procházel, byl nucen se zastavit a alespoň malou, malinkatou chvilku se dívat na tu úchvatnou noční scénu. 

Měl jsem chuť se rozběhnout a skákat jak malej kluk, když v tom jsem si všiml postavy sedící na zídce na konci mostu. Věděl jsem hned, kdo to je. Chvíli jsem uvažoval, co udělám, projdu kolem, budu dělat, že jsem si ho nevšiml, a půjdu si užít nebo se zastavím a opět se pokusím najít odvahu. Tenhle kluk měl zlomenou duši, ale já jsem mu nikdy nemohl odolat.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ho.
„Ahoj,“ odpověděl mi.
„Můžu si přisednout?“
„Jo,“ odpověděl a daroval mi takový úsměv, že jsem začal toužit.
Byl jsem rád, že tu vůbec můžu sedět s ním, protože jsem měl obvykle dojem, že ho přítomnost lidí vyváděla z míry a ta moje obzvlášť.

„Co se děje, že tu sedíš tak sám a usmíváš se jen tak na řeku?“
„Hmm... mám radost, od září mám práci.“
V tu chvíli jsem začal mít radost i já, Kikin totiž před pár týdny dostudoval, a proto si dřív mohl přivydělávat jen na brigádách, teď se mu snad konečně podaří dostat se z těch sraček.
„Gratuluju.“
Usmál jsem se na něj, zadíval jsem se mu na rty, chtěl jsem aby promluvily, ale ony se stále jen tak pousmívaly a všude kolem bylo nádherné ticho červencové noci, kdy člověk přímo toužil po takovémhle posezení, jen kdyby bylo trochu více intimnější.
„Jak jsi to myslel s tím úsměvem a s tou řekou,“ rozrazil najednou ticho Kikin. „Vždyť je krásná,“ dodal ještě.
„To jo, ale tvýho úsměvu je pro ni škoda,“ odpověděl jsem a tmou se opět rozprostřelo ticho.

Nikdy jsem s Kikinem takhle nemluvil a najednou jsem si uvědomil, že pokud ne dnes, tak už nikdy. Celou tu dobu, co jsem s ním seděl, jsem toužil. Toužil jsem, aby se jeho úžasné rty dotkly těch mých, toužil jsem, aby mi daroval ještě jeden kouzelný úsměv, ale hlavně jsem toužil po vstupence do jeho bolavé duše. Najednou se ze mě, z namachrovanýho cápka, stal někdo, kdo nemohl najít nejen slova, ale hlavně dost odvahy.

„Víš, že ani nevím, proč jsme spolu nikdy takhle nemluvili.“
Kikin pokrčil rameny: „Vždycky kolem mě projdeš, jako bych byl vzduch.“
„Tak to se ti omlouvám, jestli to takhle vypadá. Chtěl bych to změnit a ještě líp nějak napravit.“
„Hm, souhlasím. Víš, byl bych rád, kdybys od teď mluvil upřímně. Nechci, abych pro tebe byl jenom nějaký mladýpako.“
„Tak to jsi ale nebyl nikdy, teda aspoň pro mě.“
Mladýpako, to je hezký slovo,“ usmál jsem se.


„Kdybys tak věděl,“ zašeptal jsem v domnění, že mě Kikin neslyší.
On se však vzápětí zeptal: „Co kdybych věděl?“
„Ale nic,“ odpověděl jsem.
„Ale něco jsi určitě myslel, víš, že jsi mi slíbil pravdomluvnost.“
„Právě, že vím, ale nevím, jak to říct. No prostě,“ začal jsem, ale nevěděl jsem, jak mám pokračovat. „Už tenkrát, když jsi poprvé přišel, jsem se občas kouknul, ale potom jsem začal chodit s Tomem, a navíc jsem si říkal, vždyť je mu teprv 17. Ale teď už v tom zase lítám, kvůli tomu jsme se rozešli. No prostě většinou, když s někým přijde kluk ze seznamky na netu, buď se rozejdou kvůli rodičům, nebo za moc nestojí. Ale ty jen když přijdeš do mojí přítomnosti, svírá se mi žaludek,“ domluvil jsem.
„A proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptal se mě Kikin.
„Víš, strašně moc jsem se toho bál.“
„Ty?? O tobě se totiž říká, že kterýho kluka chceš, toho máš,“ řekl mi na to Kikin a já musel přemýšlet, jak to vlastně myslel.
„Nevěděl jsem jestli by ti nevadilo, že jsem o tolik starší, myslel jsem, že už si někde jinde, skoro jiná generace. Vlastně ani teď si nejsem ničím jistý, proto bych chtěl tu upřímnost i od tebe, protože jsem ještě neslyšel, žádnou odpověď.“
„Já vím, ale ty ses mě ještě na nic nezeptal.“
„Můžu se tě dotýkat?“ zeptal jsem se „Jen tvých prstů.“


Místo odpovědi mi Kikin přejel prsty po hřbetu ruky.
„Taky se mi líbíš už nějakou dobu,“ zašeptal Kikin.
„Chtěl bych tu takhle s tebou sedět navždycky,“ 
„Kecáš, utekl bys, každý mi jednou uteče,“ odporoval mi Kikin.
„Nekecám, chci abys byl šťastný.“

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (33 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (26 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (31 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (29 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (36 hlasů)

Autoři povídky

Celé jménoJustin
Věk21

Já už jsem někde jinde, své nálady dusím v sobě.

A i když cítím bolest, někde ve mě hoří oheň,

který spálí všechny šrámy. Vášeň a odhodlání...

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+3 #7 Odp.: Kapky deštězmetek 2017-12-09 22:05
Jo, musel jsem se podívat na starší práci. talent se tříbí... :-)
Citovat
+1 #6 Odp.: Kapky deštěSaavik 2017-02-20 00:50
Omlouvám se, ale nevím moc jak jinak tě zkontaktovat. Nechal jsem ti vzkaz u Konopiště, ale třeba tam nepůjdeš. A věděl jsem, že tu máš povídku.
Byl bych moc rád, kdybys mi poslal Zdravý rozum, myslel jsem, že to dám, ale není to ono.
Děkuji předem.
SAAVIK67@seznam.cz To je můj mail.
Citovat
+3 #5 Další povídkaLeckdo 2012-11-10 22:51
Rozhodně bych byl rád, kdybys publikoval něco dalšího, protože z této nedokončené povídky mám pocit, že máš dobré nápady pro rozvinutí velmi zajímavého příběhu.
Citovat
+2 #4 PokračováníKashttan 2012-11-10 17:59
U tohoto asi ne, zkoušel jsem o tom přemýšlet, ale přišlo mi to hrozně překombinované, těžkopádné....

Původně jsem neměl v úmyslu psát něco dalšího, ale možná jste mě přesvědčili. :-?
Citovat
+3 #3 Odp.: Kapky deštěSaavik 2012-11-04 23:42
Moc pěkné, opravdu. Pokračování bude?
Citovat
+3 #2 Atmosféradrsoul 2012-10-30 07:56
Tvoje povídka má neskutečně nádhernou atmosféru. Skvělý styl!
Citovat
+3 #1 OpravduAmater 2012-10-29 23:49
napsáno jako mezi kapky deště. Taková melancholická povídka s kapkami štěstí, které jsou ukryty. Hezké.
Citovat