Máš to u mě

Mladý muž s pobledlou tváří se naposledy rozhlédl po kanceláři. Sebral ze stolu tři obálky a naopak na stůl položil klíče. Unaveně si přes rameno přehodil cestovní tašku a vyšel ven. Tam už na něj čekal Bolt. Nastoupil a asi po pěti minutách jízdy zastavilo auto před notářskou kanceláří. Mladík vystoupil s obálkami v ruce a zdržel se tam jenom chvíli. Pak znovu nastoupil a pokračoval v cestě. Druhá zastávka byla před velkou moderní budovou. Zaplatil a s taškou přes rameno se vydal k hlavnímu vchodu do nemocnice…

„Kluci, počkejte, ten kluk kecal.“

Zastavil jsem se cestou z nádraží, přijeli jsme z tradičního víkendovýho výjezdu na Vysočinu hodně pozdě v noci. Jako první na moje zastavení reagoval Cyril, to je náš sdílenej pes. Bígl s miliónovou povahou, všežravec, milovník všeho a všech. Když jsem se zastavil, rozběhl se ke mně s vidinou, že krom tradiční cesty domů bude ještě nějaká zábava.

Petr se za mnou otočil:

„Vole, jakej kluk zas?“

„No jak jste si byli koupit pití, tam na lavičce seděl borec, vypadal tak zkormouceně, jsem se ho ptal, esi něco nepotřebuje a on že ne, že čeká na vlak do Pardubic,“ odpověděl jsem.

Petr protočil oči:

„No, a dál?“

„Že už je asi rok výluka a do Pardubic to nejezdí vocuď, ale z Dolního,“ vysvětlil jsem už trochu netrpělivě.

A Petr zas:

„No, a dál?“

„Běžte, já se tam vrátím.“

Vrátil jsem se do nádražní haly, ten kluk tam pořád seděl, pod levou rukou pevně svíral batoh a pospával. Ještě než jsem si k němu přisedl, zkontroloval jsem tabuli odjezdů, do Pardubic to fakt odsud nejelo. Sedl jsem si vedle něj a drbnul ho do ramene, aby se probral. Vyděšeně otevřel oči a já jsem se ho zeptal:

„Tak ještě jednou, kam jedeš?“

„Do Pardubic, už jste se ptal.“

Rychle jsem přešel na pragmatickou linku a s vidinou přísnýho Petrova pohledu jsem ho vyzval:

„Ukaž mi občanku.“

Odtáhl se ode mě:

„Vy jste od policie?“

„Ne, ale vypadáš, že potřebuješ pomoct. Jenže taky to má nějaký limity, takže potřebuju vědět, kdo seš.“

Kluk vůbec neprotestoval, zašmátral v kapse od bundy, vytáhl peněženku a podal mi občanku. Zkontroloval jsem přední i zadní stranu a řekl:

„Bydlíš v Brně a chrápeš na nádraží, ale jako houmles nevypadáš, takže teď pudeš se mnou a pak se domluvíme, co dál.“

V podstatě vůbec neprotestoval, hodil si batoh na záda a šel se mnou.

Když jsme přišli domů, logicky jako první přiběhl Cyril. Jestliže psy rozlišujeme do kategorií hlídací a vítací, Cyril byl vítač v nejvyšším levelu. Nového příchozího dvakrát oběhl, olízal mu nabídnutou ruku a okamžitě ho přijal do svojí psí sociální bubliny. I když už bylo hodně pozdě, Petr s Martinem ještě seděli v kuchyni. Jsme kamarádi už od gymplu, na vejšce jsme si našli tenhle solidní podnájem. Byt tři plus jedna, poměrně prostornej, páč starej barák v centru. Kluci si ještě na konci gymplu vyjasnili, jak to mají, a začali spolu chodit. Já jsem se s nima seznámil na jednom půlmaratonu a začali jsme bejt kamarádi.

„Tohle je Kryštof, dneska tady bude spát,“ oznámil jsem klukům bez připuštění další diskuze.

Byt jsme měli velkej, ta místnost označovaná jako obejvák byla v podstatě imrvére prázdná, takže tady na rozkládacím kanapi mohl ten kluk klidně spát. Petr po mně hodil ten svůj klasicky ostražitej obrannej pohled, zatímco u Martina jsem zaznamenal potutelnej šibalskej úsměv.

Martin zopakoval Cyrilův pohyb dvojího oběhnutí kolem návštěvníka, naznačil nasávání nozdrama a řekl:

„Vypadá čistotně, nesmrdí, já myslím, že ho tu můžeme nechat.“

Cyril spal tak nějak na střídačku, kde zrovna byly otevřený dveře, a protože do obejváku byly otevřený furt, vyskočil na gauč ke Kryštofovi, kterýmu to zjevně vůbec nevadilo.

Druhej den ráno Kryštof přišel do kuchyně, kde jsme my už seděli u snídaně. Rozpačitě si prohrábl rozcuchaný vlasy:

„Asi bych vám měl něco říct.“

Petr se svým přísně pragmatickým přístupem odpověděl:

„S tím se samozřejmě počítá, sedni si a pojď se s náma najíst.“

A Martin k tomu rozšafně dodal:

„Takže jméno, datum narození, bydliště, vzdělání, stav konta a sexuální orientace.“

Dokázal bejt dost impertinentní, a kdo ho neznal, mohl bejt vykolejenej. Což taky Kryštof byl, a jak ho to zblblo, začal ze sebe informace sypat v přesným pořadí, jak Martin řekl. Kluky samozřejmě zaujala poslední položka, a sice že je gay. S tím taky souviselo další vysvětlení, proč byl na tom nádraží. Páč ho otec vyhodil z domu. Myslel jsem si, že tolerance ve společnosti už je hodně posunutá a že takovýhle věci už se dneska nedějou, ale Kryštof nevypadal, že by kecal. Měl u toho dost zkroušenej výraz a úplně se mu nechtělo zacházet do podrobností. Míru tolerance má totiž spousta lidí nastavenou tak, že buzeranti v podstatě nevadí, ale když se ti vyskytnou v rodině, je to průser.

Takže tady budem v jednom bytě čtyři buzny, to je super. Dva moji nejlepší kamarádi, co už spolu léta žijou, tadyhle koloušek zachráněnej ze spárů ulice a já. Já. Vzhledem k brutálnímu průběhu pubertálního akné jsem měl obličej zjizvenej nevzhlednejma kráterama, k tomu brejle typu popelníky, a i když jsem byl pořád mladej kluk, dost mi ubejvaly vlasy. Celkově na mě nebyl hezkej pohled a nemohl jsem ani pomyslet, že bych někdy mohl mít někoho, jako byl Kryštof. Kládu jsem teda měl skvostnou, jenže vždycky než došlo na revizi ocasu, předcházel tomu pohled do mýho ksichtu, takže na ten ocas mnohdy ani nedošlo. Svoje sexuální touhy jsem proto realizoval na místech, kde na mě nebylo vidět, a nechce se mi o tom ani mluvit. K tomu všemu úplně debilní křestní jméno, který Kryštof sympaticky ignoroval a začal mi říkat Sejvy jakože od savior, jakože jsem ho nenechal na tom nádraží.

Studoval vejšku a měl brigádu, takže i nějaký příjmy. Hned na začátku se ale ohradil, že nám nechce bejt na obtíž a společně jsme mu začali hledat bydlení. Byli jsme na prohlídkách dvou bytů, který stály dost za prd, u dalšího inzerátu na realitách řekl, že to nepřichází v úvahu, páč ten dům patří jeho otci. Jestliže to vypadalo, že mu poskytneme zázemí na pár dní, nakonec u nás bydlel dva roky. Zabydlel se a se svojí nekonfliktní povahou se stal plnohodnotnou součástí našeho bytovýho teplýho týmu psa včetně. Teda, Cyril nebyl teplej.

Začal s náma jezdit i na pravidelný víkendy na Vysočině na chalupě Martinových rodičů. Z toho byl nadšenej, procházky po lese a koupačky v místním rybníku ho strašně bavily. Donesl třeba dva koše plný hub, proti kterým jsme se ohradili, jestli je to vůbec jedlý. Sjel nás pohrdavým pohledem, jakože se dal dohromady s partou blbečků, který uměj sbírat akorát hříbky, potažmo houby s takovým tím molitanem vespod typu babky a klouzci. Vytahoval svoje výlovky z košíků, na každej z nich ukázal prstem a pojmenoval je latinským názvem. A my jsme na to jenom čuměli jako tele na nový vrata.

Při jiným návratu z Vysočiny jsme šli kus pěšky a odjížděli z jinýho nádraží než obvykle. No, nádraží, byla to spíš jenom taková bouda typu autobusový zastávky, ale vevnitř bylo piano. Kryštof se k němu rozběhl s nadšeným výkřikem:

„Ty vole, nástroj!“

Usedl, my jsme se rozestoupili kolem něj a on začal hrát. Všichni jsme poznali, že větrem deštěm poznamenanej nástroj nevydával zvuky, jaký by měl, ale byl fascinující pohled na jeho štíhlý prsty lítající po klaviatuře.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se, když dohrál.

„Mozart, klavírní koncert 21 C-dur. Ale takhle to nemá znít, je to rozladěný jak hajzl.“

Zatleskali jsme mu a utíkali k vlaku, kterej zrovna přijížděl. Tyhle svoje dovednosti a znalosti nám dávkoval postupně a nahodile, přitom s tím nemachroval, bral to tak nějak automaticky, že tohle přece umí každej.

V neposlední řadě disponoval Kryštof ukázkovou atletickou postavou. Dělal nějakej sport, což jsem si všimnul z diplomu krajských středoškolských závodů. Ten diplom mu ovšem nevisel na čestným místě na zdi, používal ho jako záložku ve skriptech. Postavu měl souměrnou, široký ramena, bicáky, břišáky, vypracovaný stehna, všechno jak má bejt. Provokoval mě, když musel procházet z koupelny přes kuchyň do svýho pokoje. Provokoval, ale nebylo v jeho povaze dělat to cíleně. Přišlo mi ale cílený v jeho povaze šokovat. Protože jednou z koupelny přišel do mýho pokoje. Jenom omotanej ručník kolem beder, zavřel za sebou a opřel se o dveře.

„Mohl bys mě prosím vyhonit?“

Jasně, nejradši bych ho ohnul přes kanape, ale zmohl jsem se na suchý polknutí:

„Kryštofe, neblbni, to nejde…“

Jenže on rozevřel prsty ruky svírající ručník, kterej mu spadnul k nohám a nechal mě civět na celý jeho dokonalý tělo, včetně již napůl stojícího penisu.

„Já tě nechci, ale ty mě chceš, dovolím ti, abys mě udělal.“

Spaloval mě pevným pohledem a ve tváři se mu zračil výraz, že dostane to, co chce. Přistoupil blíž a já jsem vzal do ruky jeho naběhlýho čuráka. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Mohl bych si myslet, že se oddával slasti, ale spíš se na mě nechtěl dívat.

Netrvalo to dlouho, střídavě jsem mu oběma rukama mnul jeho dokonalou kládu jenom pár minut, než se mi vystříkal do obličeje.

Když bylo po všem, řekl:

„Díky, šikovnej, máš to u mě.“

Namotal si ručník kolem beder a odešel z mýho pokoje.

Kryštof měl svý výkyvy nálad, dokázal bejt několik dní v kuse bezkontaktní a čumět do knížek, jindy se ale ukázal jako skvělej organizátor večírků s tematickým zaměřením. Když třeba bylo kulatý výročí atentátu na Kennedyho, zinscenoval megapárty, v níž měl každej účastník jasně danou úlohu. On sám na sebe vzal úkol bejt za Jacqueline Kennedy, což byla trochu trans role, ale byl v tom naprosto kouzelnej. Navíc, když přijal dobrovolně nějakej takovej úkol, prokázal schopnost dotahovat věci k dokonalosti. Dokonce si z archívu ministerstva zahraničí složitě vyžádal dokumenty o československý účasti na Kennedyho pohřbu, aby tu roli mohl někomu přisoudit.

Na ten večírek se nakonec zhostil i části pohoštění. Chtěli jsme tu akci pojmout se vší parádou, ale zavrhli jsme možnost koupit předražený zákusky v nějakým trendy cukrářství typu Sorrypečemejinak. Kryštof navrhnul, že udělá dort Nemesis, což jsem v životě neslyšel, ale jak se do toho pustil, koukali jsme na něj jako na zjevení, protože nám tím odkryl další část svý renesanční osobnosti. Soustředěně pracoval a byl božskej pohled na jeho štíhlý prsty, jak si mistrně hrály s ingrediencema. Podobně jako když tenkrát brnkal do klavíru na venkovským nádražíčku. Recept na ten dort pracoval se spoustou hořký čokolády, tunou másla, vajec, pečení v horký vodní lázni atd. No sraní s tím bylo na tři hodiny, ale Kryštof u toho měl výraz, že tohle přece vysmrkne každej řadovej běloch mezi odpoledním kafem a večeří.

Výsledek byl vizuálně skvostnej, ale chuťovejma vjemama nemůžu sloužit. Protože ochutnávky s devastací celýho korpusu se nadšeně ujal Cyril. Bíglové to totiž mají v povaze, že jakkoli nedostupný potravinový doplněk k vyvážené stravě je pro ně výzvou i s vidinou poněkud krkolomného výskoku na kuchyňskou linku. Takže ještě před Kennedyho funusem jsme museli na veterinu, páč kombinace pes – čokoláda je průser, to se obecně ví. 

Celkově jsme spolu všichni trávili dost společnýho času. Vysočina, večeře pod Kryštofovou taktovkou, kina, účast na přiblbých challenges a spousta srandy. Petr Kryštofovi pomáhal s angličtinou a Martin do něj hustil filmy. Já jsem měl úlohu mediátora, a protože jsem tenhle byt sehnal, brali mě všichni jako vedoucího zájezdu. Časem jsem si všimnul, že s tou angličtinou Kryštof vůbec nepotřeboval pomoct, a ani ho nezajímaly Martinovy litanie kolem filmů. Evidentně mu ale dělala dobře přítomnost obou kluků. Martin byl posedlej cestováním, což mu naštěstí umožňovalo zaměstnání, a několikrát do roka lítal po celý Evropě. Jeho zážitky Kryštof hltal a obdivoval Martinovu bezstarostnost v každý situaci, kterou cestování mohlo přinést.

Nevím, kdo z olympských bohů delegoval na Amora úkol, že bude střílet ty svoje pojebaný zlatý šípy s všeobjímající láskou. Páč jak známo, Amor byl potměšilej hajzlík, kterej pálil celkem bez rozmyslu a měl na salámu, působí-li štěstí nebo zkázu. V případě našeho bytu to nakonec byla možnost bé. To když za mnou jednou přišel Kryštof, unaveně kecnul na židli a oznámil mi, že se zamiloval.

Mohl to bejt někdo ze školy, seznamky, co já vím. Ale podle toho, jak se tvářil tragicky, napadla mě ještě možnost, že by to mohl bejt Martin, s kterým poslední dobou trávil víc času, než bylo mezi spolubydlícími běžné. Snažil jsem se ale zachovat veselou mysl:

„A kterej je ten šťastnej?“

Kryštof ke mně zvedl skoro uslzený oči a skoro zašeptal:

„Zamiloval jsem se do Petra.“

Ten kluk snad fakt musel absolvovat nějakej speciální kurz na šokování lidí kolem sebe, protože mě to doopravdy vykolejilo. Vylítlo ze mě: ‚A do prdele‘, což jako podpora jeho zjevně utrápený duši nebyla úplně vhodná poznámka. Kryštof mi pak začal vysvětlovat, že Martin je sice hrozně fajn, ale nepochopitelně mu víc imponovala Petrova chladná povaha (nazývejme to třeba psí čumák) s technickým myšlením. Ve výčtu pocitů k oběma klukům úplně vynechal mě. Ano, já tu mám jenom úkol vrby a můžu posloužit vyhoněním ocasu, když si chlapec řekne.

O pár dní později svoje city vyjevil i Petrovi, kterej z toho byl taky v šoku a přes svou cynickou náturu mi přiznal, že by těm Kryštofovejm kukadlům mohl klidně podlehnout. Proto se rozhodl jednat a začali jsme znovu Kryštofovi hledat bydlení.

Petr si zoufale prohrábl vlasy:

„Ty vole, Kryštofe, já nechápu, jak ty můžeš dělat vejšku. Měl bys začít zobat něco na paměť.“

Kryštof se podivil:

„A to jako proč?“

Petr trochu naštvaně zabodl prst do inzerátu na noťasu:

„Protože tudle historku, že tenhle barák patří tvýmu otci, jsi zkoušel už před časem u jinýho baráku, když jsme ti hledali bydlení poprvý.“

Kryštof sklopil hlavu:

„Nemůžu za to, že otci patří víc baráků.“

Na to Petr zpozorněl:

„Kolik baráků?“

Kryštof doplnil:

„Pět.“

Petr se chvíli zamyslel a pak se naklonil přes stůl:

„Choděj vaši do práce?“

Kryštof se na něj podíval a dobře pochopil, kam Petr tou otázkou míří:

„Už dávno ne. Kdybys měl příjem ze šedesáti bytů, tak bys taky nechodil bouchat do fabriky.“

Petr se z předklonu nad stolem zvrátil do opěradla židle:

„Takže ty vole, ty tady žereš nejlevnější čínský polívky a přitom seš potencionální rentiér?“

Kryštof smutně odpověděl:

„Tak jednoduše bych to neviděl, taky mě můžou vydědit.“

Petr si povzdechl:

„Vydědit tě samozřejmě můžou, ale zas tak jednoduchý to není, na to jsou nějaký podmínky ze zákona a určitě do toho nepatří, že seš teplej.“ Na to zaklapl noťas a zvedl se od stolu.

Já jsem se ohradil:

„Počkej, to už jsme jako skončili?“

Petr zněl znovu naštvaně:

„No tak promiň, já tady chlapečkovi nebudu shánět bydlení, když jeho fotrovi patří půlka Brna.“ Kryštof se ohradil, ať nepřehání, ale Petr pokračoval: „Ať se taky snaží trochu sám.“

Jenže takhle Kryštof neuvažoval. Pokud mu vyloženě nehořela koudel u prdele, neměl potřebu sám vyvíjet nějakou aktivitu, že by se odstěhoval. Navíc Petr časem zaregistroval, že už po něm nehází zamilovaný pohledy, což ho trochu zklidnilo a přestal na něj s tím bydlením tlačit. Protože… Protože za pár týdnů se ukázalo, že je všechno jinak.

Vrátil jsem se ze služebky o den dřív a během vaření mýho oblíbenýho mango čaje jsem z pokoje od kluků slyšel zvuky, který jsem už předtím slyšel mnohokrát. Jenže z toho pokoje potom vyšel Kryštof a byl dost překvapenej, že už jsem doma.

„Štófine?“ (V emotivně vypjatých situacích jsem mu říkal Štófine, jakože zdrobnělina od Kryštof.) Odvrátil jsem hlavu a hodil obě ruce do takovýho obrannýho gesta: Já tu vůbec nejsem a dělám, že nic nevidím.

Kryštof oděnej jenom do slušivých trenek přistoupil a řekl:

„Prosim tě, to neni vůbec tak, jak to vypadá.“ Což se mi potvrdilo vzápětí, když z pokoje nakráčel Martin. Rychle se mi promítlo, jak mi Kryštof ještě před pár dny doslova plakal na rameni, že miluje Petra, a teď se mi celý to puzzle úplně rozházelo. Martinův příchod jsem komentoval hned poté, co Kryštof zmizel do svýho pokoje. Směrem k jeho obejváku jsem namířil ruku a zařval:

„Děláte si ze mě prdel?“

Martin zjevně nechápal, o co jde, stejně jako předtím Kryštof vyjádřil překvapení, že už jsem doma, a řekl:

„Jako co prdel, kdo z koho? Nebo vo co ti de?“

„Vo co mi de? De mi vo to, že tady chrápeš s Kryštofem! To ti toho kluka není aspoň trochu líto?“

Martin stál opřenej o lednici, vypadalo to, že chvíli přemejšlí, u toho ukusoval hermelín a pak z něj vypadlo celkem lhostejný:

„Kterýho?“

Připadal jsem si jak v blbým filmu. Vlastně to byl skvělej film, takhle nějak to bylo ve Vesničce, když Hrušínský řekl Šafránkový:

„A pošli mi sem toho svýho.“ A zmatená Šafránková: „Kterýho?“

Martin se někdy fakt choval jako hovado a klidně dodal:

„Krom toho, on si začal, takže pokud chceš moralizovat, začni u něj.“ Na další debatu na tohle téma jsem neměl sílu, takže jsem se zhnuseně otočil a odešel do svýho pokoje.

Kryštofa jsem se asi o dva dny později zeptal:

„Proč proboha chrápeš s Martinem, když miluješ Petra?“

Kryštof se evidentně necejtil po takovýmhle dotazu komfortně, ale odpověděl:

„Protože Petr mi řekl striktně ne a Martin klidně ano.“

„A nepřišlo by ti správnější o lásku trochu bojovat?“

Kryštof zjevně nechápal:

„Bojovat o Petra? Dyť to nedává smysl.“

To už mě trochu vytočilo:

„A vlézt do postele jeho partnerovi, to ti dává smysl? Ty se mi zdáš.“

Načež tiše dodal:

„Asi to byla blbost.“

Zařval jsem:

„Řekls asi?!“

Stejně jako předtím s Martinem jsem nehodlal v takhle stupidním rozhovoru pokračovat, ale u dveří jsem se ještě otočil:

„Hele, já vás mám všechny rád a nejsem žádnej podrazák, ale ať se budete snažit sebevíc, tydle šmajchlovačky se dřív nebo později provalí.“

A jak jsem tušil, fakt to trvalo jenom pár dní a došlo k tomu úplně nejdebilnějším způsobem. Kryštofa s Martinem načapal Petr úplně klasicky v jejich posteli. Bizarnost situace dokresloval fakt, že u toho asistovali Petrovi rodiče, kteří s ním přijeli a dovezli něco z Bauhausu. Petrovi rodiče znali Martina roky a najednou museli být očitými svědky, jak Martin zasouvá svůj penis do zadku úplně cizího kluka. Pochopitelně to znechuceně komentovali s poznámkou o diskutabilní stabilitě homosexuálních vztahů, jak se je o tom Petr snažil léta přesvědčovat. A ten si v tý situaci pochopitelně připadal jako největší debil v galaxii. Přitom to byla v podstatě jenom tragická chyba v komunikaci, která plynula z vyčpělého vztahu Petra a Martina. Poslední dobou totiž už spolu neřešili ani provozní věci, jinak by Martin pochopitelně musel vědět, že Petr dorazí s rodičema dřív než obvykle.

Nedalo se čekat, že by to Petr nechal bez odezvy, a proběhlo to hned druhej den ráno u snídaně. Já sám jsem byl zklamanej a nasranej jak na Kryštofa, tak i Martina, a rozhodně jsem se našeho benjamínka nehodlal zastat. Do kuchyně nakráčel Kryštof bez svýho klasicky rozzářenýho úsměvu. Petr si stoupl u stolu a úplně ledovým nekompromisním hlasem pravil:

„Kryštofe, teď se sbalíš a vypadneš. Máš na to půl hodiny.“

Neměl jsem koule k tomu něco říct a Martin se taky nezdál ochotný do toho vstoupit. Kryštof ke mně vyslal zmatený tázavý pohledy, ale byl to hráč:

„OK, sbalím a vypadnu.“

Po Kryštofovým odchodu/vyhazovu to mělo hodně rychlej průběh. Petr s Martinem se pořád hádali a časem se ukázalo, že Kryštof zdaleka nebyl jedinej, s kým měl Martin poměr, kulantně řečeno. Ale oba to ve finále obrátili proti mně:

„Je to tvoje vina, tys sem přitáh' toho tragéda z nádraží.“

Ukázal jsem rukou na Martina:

„Chceš snad říct, že já jsem mu ho strčil do postele?“

Na to Petr přešel z nasranýho výrazu ke škodolibýmu úšklebku:

„No jistě, ty bys nejradši, aby vlezl do postele tobě, jenže ty můžeš bejt rád, že ti aspoň půjčil kokota do ruky.“

Martin se rozesmál:

„A to jenom jednou, jinak by si o tebe ani kolo neopřel.“

Takže oni to věděli. Skvělý. Tahle degradace do role totálního lůzra a outsidera z úst dvou dlouholetých přátel strašně bolela.

Jako první z našeho bytu odešel Petr, potom se odstěhoval i Martin, kterej přijal úkol vzít si s sebou Cyrila. To já jsem nemohl, i když jsem Cyrdu měl hodně rád.

Zůstal jsem na bytě sám, což nešlo utáhnout z jednoho platu, a než jsem se vzmohl na hypotéku na vlastní bydlení, vrátil jsem se načas k rodičům. Ti měli dvě kočky, což by Cyril nedal, jakkoli byl kontaktní mazlík.

Po dvou letech mi přišlo oznámení o promoci. Udělalo mi to radost, protože v mezičase se Kryštof vůbec neozval, asi taky věděl proč. Ale když dosáhl týhle životní mety, chtěl jsem u toho bejt. Volal jsem Petrovi i Martinovi, oni to oznámení dostali taky, ale oba mi razantně sdělili, že tam rozhodně nepůjdou. A to já rozhodně půjdu. I když to dopadlo takhle blbě, vlastně jsem Kryštofovi neměl nic za zlý a vzpomínal na něj rád. S jeho bezstarostnou povahou v tom nebyl žádnej kalkul, že by cíleně chtěl rozbít letitý přátelský vazby. Jenom se prostě špatně zamiloval a východiskem pro něj bylo vlézt do postele někomu jinýmu, aniž by domejšlel důsledky. 

V tom promočním hábitu mu to náramně slušelo a už během ceremoniálu mě očima zachytil, že tam jsem. Když to skončilo, skoro ke mně běžel:

„Díky, žes přišel, hrozně rád tě vidím!“

V očích mu visela další otázka, na kterou jsem znal odpověď.

„Petr s Martinem tu nejsou.“ A dodal jsem: „Vlastně jsme se kvůli tomu skoro pohádali.“

„Až tak? Pohádali?“

Nechtělo se mi zabíhat do podrobností, jak mě oba poslali do prdele, a vznesl jsem neutrální dotaz, koho tu ještě Kryštof má.

Sklopil oči a pravil:

„Rodiče tu nejsou a vlastně seš asi jedinej, kdo přišel.“

Po škole sehnal slušný místo někde ve státní správě, ale kontakt jsme nadále měli jenom minimální.

O dalších pět let později mi přišla obsílka z notářský kanceláře. Tam jsem se překvapivě potkal s Petrem a Martinem.

„Předpokládám, že víte, proč jsme se tu sešli,“ začala paní notářka.

To jsme teda ani jeden netušili, ale vzhledem k tomu, že se známe tolik let a nějaký styčný body v našich životech jsou, tak to logicky muselo mít něco společnýho se všema třema.

„Jméno Kryštof Kadlec vám jistě něco říká,“ pokračovala paní notářka.

Chvíli jsme na ni koukali s nejistotou v očích, Petr pak zrudl a vyštěkl:

„Tak jestli ten vyčůranej smrad nasekal nějaký dluhy a my to teď máme zachraňovat, tak to teda ne!“

Položil jsem mu ruku na rameno, abych ho trochu zklidnil:

„Prosim tě, Petře, neblbni, kdyby nasekal dluhy, tak nás nahánějí vymahači, s tím se nechodí k notářovi.“

Petr trochu znejistěl a nervózně dodal:

„Tak nikdy nevíš, někde podepsal nějakou blbou smlouvu, uvedl naše jména nebo já nevim co.“

Paní magistra se podívala na hodinky:

„V pohodě, další schůzku mám až ve tři.“

Petr po ní loupl očima:

„Jakou zas schůzku, co ve tři?“

Notářka si posunula brýle na nose:

„No že mám jako dost času, až mi tady předestřete všechny svoje teorie, než budeme pokračovat.“

Petr se trochu uklidnil a tišeji řekl:

„Promiňte, pokračujte, prosím.“

Notářka se nadechla:

„Takže abychom se někam posunuli, jsme tu kvůli pozůstalostnímu řízení.“

Teď to nevydržel Martin:

„Ježiš, jaký zas pozůstalostní řízení?“

Paní magistra z nás musela mít celkem dost a podívala se do svých podkladů:

„Tady vidím, že všichni tři máte vysokoškolské tituly, nenapadlo mě, že musím být ve všem až tak doslovná.“

Přesto jsme ničemu nerozuměli, tak jsem se ozval já:

„Zdá se, že budete muset být konkrétnější.“

Paní notářka se znovu unaveně nadechla:

„Takže, jsme tu kvůli pozůstalostnímu řízení po Kryštofu Kadlecovi, zemřelém patnáctého minulého měsíce.“

Byl to obrovskej šok a v místnosti se rozhostilo dramatické ticho. Jako první jsem se vzpamatoval já:

„Kryštof… on umřel? A kdy?“

Notářka netrpělivě poposedla na židli:

„Patnáctého minulého měsíce, říkala jsem to asi před deseti vteřinami.“

„Jo, promiňte, vlastně jsem se chtěl zeptat, proč?“

Paní magistra zvedla brýle z očí a zadívala se na mě:

„Měl vážné onkologické onemocnění s velmi rychlým průběhem. Ale myslela jsem, že pokud vás zahrnul do své poslední vůle, tak k němu máte nějaký vztah a tyhle podrobnosti budete znát.“

Ta úplně cizí ženská měla vlastně pravdu a trochu jsem se zastyděl:

„No, víte, to je trochu složitej příběh a pár let už jsme nebyli v kontaktu.“ Zpytavým pohledem jsem se podíval na Petra i Martina. Notářka chápavě pokývala hlavou a Petr se zeptal: „A čeho teda se to pozůstalostní řízení týká?“

Znovu se podívala do svých papírů:

„Tak v první řadě je tu ten pes.“

Petr znovu vyjel:

„Ježišmarjá, jakej zas pes?“

Bylo na něm vidět, že si připadá jak v blbým snu, že ho někdo pozval k notáři kvůli psovi a vypadalo to, že očima hledá skrytou kameru. Paní notářka se ale nedala a znovu se koukla do papírů:

„Tuším, že se jmenuje Cyril.“

Koutkem oka jsem zahlídnul, jak si Martin nahlas povzdechl a zabodl oči do země. Petr opět zvýšil hlas:

„Řekla jste Cyril? Jakože náš Cyril?“

Ze mě vypadla další otázka:

„Kryštof ho měl u sebe?“

Paní magistra odpověděla:

„Ano, vzal si ho tuším z útulku.“

Petr se zhluboka nadechl a přísně se podíval na Martina:

„Tys našeho mazlíka Cyrďu strčil do útulku? Děláš si prdel?“

Martin měl pořád zabodnutej pohled do země:

„Když jsme se rozešli, tak já jsem pak brzo změnil práci a nemohl jsem ho mít u sebe kvůli blbý pracovní době. Tak jsem ho musel… dát pryč.“

Petr se zvedl:

„Říkals, že se o něj postaráš, a ty ho šoupneš do útulku, ty se mi fakt jenom zdáš! Tos nemohl něco říct? Bysme se nějak domluvili.“

Martin konečně zvedl hlavu a smutně se na něj podíval:

„Když to bylo v době, kdy jsem se s tebou nechtěl domlouvat vůbec na ničem, jestli si vzpomínáš.“

„Ty seš fakt neskutečný hovado. Když si k tomu spojim všechny ty další věci, tak nechápu, že jsem s tebou zahodil několik let života.“

Aniž by kluci chtěli, rozkrývali tady před paní notářkou povahu svýho vztahu, ona střílela zkoumavý pohledy z jednoho na druhýho a samozřejmě jí to docházelo. Petr pořád stál, chvíli přemýšlel a nervózně bubnoval prsty do stolu. Pak se obrátil na paní magistru:

„O psa se samozřejmě postaráme.“ Potěšilo mě, že použil to množný číslo. Přes všechny dávný neshody jsme k tomu nešťastnýmu psovi měli všichni vyživovací povinnost. Zvlášť když se o něj nakonec staral Kryštof, kterej přitom k němu závazky neměl vůbec.

Otázka Cyrila se zdála vyřešená a Petr pokračoval:

„Takže jestli je to všechno, já už bych šel.“

Pořád na něm bylo vidět, že mu tahle seance není vůbec příjemná a chtěl už bejt pryč.

„To není všechno.“ Paní magistra nasadila opět přísný tón a podívala se na Petra: „Posaďte se ještě.“

Petr poslechl a zase si sednul.

„Pan Kadlec, jak víte, neměl žádné příbuzné…“

Do toho jí Petr opět skočil:

„Jak že neměl příbuzné, měl přece rodiče.“

Paní magistra už byla taky trochu netrpělivá:

„Nepřerušujte mě pořád, prosím. Takže znovu opakuji, pan Kadlec neměl žádné příbuzné.“ Aby to zdůraznila, znovu se podívala na Petra: „Rodiče již nežijí.“

Zase se ponořila do těch svých lejster a pokračovala:

„Pan Kadlec po rodičích zdědil nemovitosti, které krátce před smrtí prodal. Všechny náležitosti s tím spojené jsou vyřízené a peníze z prodeje jsou nyní uložené na účtu v notářské úschově. Značnou část věnoval na onkologický výzkumný program.“

Položila levou ruku na tři obálky vedle svých dokumentů.

„Podrobnosti jsou tady v těch obálkách, které mi tu pan Kadlec nechal před nástupem na poslední hospitalizaci. Každému z vás,“ na chvíli se odmlčela a všechny tři nás počastovala dalším zkoumavým pohledem, „odkázal patnáct miliónů korun.“

Stojím u prostého náhrobního kamene s nápisem Kryštof Kadlec. Je to nefér, aby lidi umírali takhle mladý. Možná jsem ho miloval, což jsem si tenkrát nedokázal přiznat. Jenže on byl nádhernej kluk, co se zamiloval do mýho nádhernýho spolubydlícího Petra a mezitím se nechal mrdat od neméně krásnýho spolubydlícího Martina. Já se svou vizáží jsem mohl fungovat fakt jenom něco jako starší brácha a poradce, byť se svýma zkušenostma úplně na piču poradce.

Kryštofův dopis, co jsem dostal od paní notářky, byl hodně osobní. Podtržený to bylo tím, že byl ručně psanej. Uvědomil jsem si, že Kryštofovo písmo vidím poprvé až po jeho smrti, protože když s náma bydlel, nikdy jsem neviděl nějaký jeho poznámky do školy. Dopisem prostupovala vděčnost, jak jsem ho tenkrát zachránil, i zpytování svědomí, jak to dopadlo, ale co už. Léty to přebolí. Ani jsem vlastně nevěděl, kdy mu umřeli rodiče a jak dlouho byl nemocnej a jestli vůbec měl čas si z toho dědictví něco užít.

S klukama jsme pořád byli v kontaktu jenom čistě společensky, napsali jsme si k narozeninám nebo tak. Kryštofův trik, jak nás dostat všechny dohromady, aniž by v tý pozvánce od notářky bylo cokoliv blížšího, bohužel nevyšel, jak by si býval asi přál. Fakt je, že se v klucích hnulo svědomí a toho dědictví po Kryštofovi se chtěli napřed vzdát. Jenže zjistili, že by s tím bylo tolik administrativních obstrukcí a peníze by připadly státu, takže to nakonec přijali. Petr, co vím, to použil na rozjetí dalšího projektu ve svým podnikání. Martin doplatil hypotéku za svůj byt a vydal se na dvouletou cestu kolem světa. Takovou tu na zaoceánský lodi, kde luxusní kajuta s vlastním bazénkem stojí třeba dvě mega za rok. O Cyrila se nakonec skutečně postaral Petr, ale brzo umřel, protože už byl starej (Cyril).

Věděl jsem, že ke hrobu choděj i kluci, bylo to poznat pokaždý podle vyhořelejch svíček a uschlejch kytek, těžko říct, jestli z Dušiček, Vánoc nebo Kryštofových narozenin. Já jsem tam cíleně chodil v jiný datum, a sice když jsem ho tenkrát z nádraží přitáhnul k nám domů.

Když mi na účtě přistály ty peníze z dědictví, hořce jsem si vzpomněl na slova, který mi věnoval tenkrát, když jsem měl v ruce jeho penis:

„Díky, šikovnej, máš to u mě.“ S nadsázkou by se dalo říct, že to byl můj životní kšeft, hoňka za patnáct mega.

Peníze jsem nepotřeboval, rozhodně ne tolik, a pořád nevím, co s nima vlastně budu dělat. Ale jedno vím určitě. Už nikdy nebudu nikoho zachraňovat z nádražní lavičky, protože další podobnej životní příběh už bych nedal.