Nebe pod New Yorkem 1/2

I.

Listopadový dech New Yorku měl chuť soli a stojaté vody. Mlha se lepila na nábřeží jako mokrá gáza, tlumila zvuky města a propouštěla jen rytmické narážení mělkých vln o kůly mola.

Francis si dýchl do dlaní, ale teplo zmizelo dřív, než ho stihl pocítit. Inkoust na špičce brku v tom vlhku zasychal pomalu.

„Padesát sudů. Černý pepř, Sumatra,“ přečetl polohlasem z manifestu a přejel prstem po řádku.

Všechno sedělo. Luxusní zboží. Drahý náklad, který vyžadoval přítomnost inspektora. A inspektor Gorman tu skutečně také byl. Stál o pár kroků dál pod kuželem světla olejové lampy a neustále si rovnal manžety svého ošuntěného úřednického kabátu. Přestože mrzlo, lesk se mu na čele pot a rty se svíraly na první pohled více napětím než zimou.

Nervózně přešlapoval kolem předáka dělníků a pletl se mu do práce, což pro něj bylo nanejvýš nezvyklé. Obvykle jen zalezl do budky a v teple čekal, až bude hotovo.

„Ať to ti vaši chlapi nedrtí o molo, O'Malley!“ vyštěkl inspektor na předáka hlasem o oktávu vyšším než jindy. „Je to drahé zboží! Jestli neuvidím každý sud a každou obruč, nepustím to přes celnici! A zastavím celou loď!“

Předák si odplivl do tmavé vody, ale pokynul jeřábníkovi, aby zpomalil. Jeřáb zaskřípěl. Síť se zhoupla nad mokrou dlažbou. Sudy v ní do sebe narážely s tichým, sypkým zvukem, který odpovídal nákladu koření.

Pak ale příroda udělala to, co dělala vždycky. Našla slabé místo. Poryv větru rozhoupal síť právě ve chvíli, kdy se jeřáb zastavil. Jeden ze sudů, špatně zajištěný, se vysmekl.

Dopadl na hranu mola. Dřevo, křehké mrazem, nevydrželo a prasklo. Na mokré kameny se vyvalila černá sypká lavina. Hromada tmavých zrn se rozlétla po okolí a smísila se s blátem.

Francis instinktivně ustoupil a čekal, že ho do nosu udeří ostrá, štiplavá vůně pepře, která v takovém množství nevyhnutelně rozkašle celé molo. Zadržel dech.

Ale nic se nestalo. Vzduch zůstal studený a vlhký. Žádné kýchání dělníků. Žádné slzící oči.

Francis se zamračil a naklonil se blíž. V matném světle lucerny ta zrna vypadala jako pepř. Ale když se podíval pozorněji, neviděl nepravidelné, vrásčité kuličky sušeného koření. Byla to drť. Ostrohranná, lesklá, krystalická drť.

„Zpátky! Všichni dozadu!“

O'Malleyho výkřik prořízl ticho. Odstrčil překvapeného inspektora a vrhl se k rozsypanému nákladu s až komickou rychlostí. Zakryl výhled svým kabátem a začal zběsile nohama zahrnovat černou hromadu do bláta na dlažbě, jako by to byla hanba, kterou je třeba skrýt.

„Zvlhlo to!“ zakřičel, aniž by se na kohokoliv podíval. Hlas se mu třásl. „Všechno je to zničené! Okamžitě to nechte odklidit! Hned!“ obořil se na dva pomocníky zatím netečně čekající opodál na vykládku.

Francis seděl na místě. Oči měl upřené na Gormanova záda. Inspektor stál jako přikovaný k zemi a třásl se. Kvůli pepři? – pomyslel si rozpačitě Francis a pak se znovu zkluboka nosem nadechl. I navlhlý pepř by pořád voněl jako pepř. Tohle „koření“ však mlčelo. A bylo těžké. Způsob, jakým se ten prach usadil na zemi, byl jiný. Hutnější.

Pomalu zvedl zrak. Jeho pohled vzlétl nad Gormanovu třesoucí se postavu, nahoru na palubu lodi Dolphin.

U zábradlí stál muž. Vysoký, v dlouhém plášti s vojenským střihem. Kapitán. Díval se dolů na tu spoušť. Nekřičel. Nerozčiloval se nad ztrátou drahého nákladu. Jen tam stál, nehybný jako socha, pravou ruku schovanou v záhybu kabátu. Jeho tvář, ve světle lodní lucerny bledá a poznamenaná starou jizvou, neprojevovala hněv nad škodou. Projevovala soustředění. Kapitánovy oči nevisely na rozbitém sudu. Visely na Francisovi. Sledovaly, jestli si ten mladý písař všiml toho, čeho si všimnout neměl. Že ten pepř nekouše do nosu, ale mohl by ukousnout ruku.

Francis cítil, jak mu tuhne krev v žilách. Rychle sklopil zrak zpět k manifestu. Piper nigrum stálo tam černé na bílém.

„Pane inspektore?“ ozval se. Hlas měl klidný, možná až příliš. „Mám tu ztrátu zanést do protokolu? Budeme potřebovat vážit zbytek pro výpočet cla?“

Gorman se prudce otočil. V jeho očích, obvykle kalných ginem, byla teď čirá panika.

„Žádné vážení!“ vyštěkl. „Prostě… prostě napiš, že jeden sud byl poškozen. Odepiš ho z celního dluhu. Rozumíš? Odepiš ho a zmiz.“

Francis přikývl:

„Jistě. Poškozeno při vykládce.“

Zavřel desky. Pečlivě a netečně. Vytušil, že kdyby se teď sehnul a zvedl jedinou špetku toho „pepře“, kapitán na palubě by tu ruku vytáhl z kabátu.

Vstal, otočil se a vykročil směrem ke kancelářím. Nespěchal. Nutil se do každého kroku, aby vypadal líně, unaveně, lhostejně. Ale v hlavě mu ten obraz hořel. Padesát sudů. Ne pepře, ale smrti.

Jakmile zahnul za roh skladiště, kde na něj z lodi nemohli vidět, rozběhl se.

II.

Na ubytovně svlékl naškrobenou košili. Místo ní si oblékl sepranou plátěnou halenu a zapnul hrubou vlněnou vestu, která nepříjemně kousala do kůže. Přes ni přehodil krátkou pracovní kazajku a nakonec se nasoukal do kalhot po otci. Byly mu velké. V pase do nich ještě nedorostl, ale pro tento účel se hodily lépe než cokoliv z jeho šatníku. Obličej si umazal sazemi z krbu a nohavice potřísnil blátem. Pokud ho někdo uvidí, nesmí v něm poznat úředníka Celní správy. Musí vypadat jako stín. Jako jedna z těch desítek „přístavních krys“, které nikomu nestojí za druhý pohled.

Vítr na nábřeží East River zesílil a hnal před sebou slanou tříšť smíchanou s pachem ryb. Francis se přikrčil za hromadu odpadového dříví. Gorman už zmizel. Ale sudy ne. Muži je pod dohledem O'Malleyho a dvou dalších v tichosti valili do skladiště číslo sedm. Zdánlivě. Ve skutečnosti jich nejméně tucet odkouleli ještě o malý kousek dál, k místu, kde kamenná zídka nábřeží končila a začínala tma. K ústí stoky pod Rooseveltovou ulicí.

Francis to místo znal. Každý kluk z okolí se mu vyhýbal. Kdysi tudy protékal potok Old Wreck Brook, stříbrná stuha vody vytékající z jezírka v centru. Ale to bylo dávno. Teď to byla už jen stoka. Vytékal tudy odpad z „Bažiny“, čtvrti koželužen o pár bloků výš. Voda, která se vlévala do řeky, byla hustá, mastná a měla barvu zkažené krve. Smrděla tříslovinami a močí.

Když poslední sud zmizel v temném klenutém ústí a hlídka se otočila zády, Francis se protáhl ke kraji mola. Pod ním se černala hladina East River, líně olizující hnijící kůly. Vítr od oceánu byl ledový, ale to, co vanulo z tunelu pod ním, bylo horší. Byl to dech samotného města, nasládlý pach rozkladu a splašků, které New York raději splachoval do tmy, než aby je řešil na světle. Francis se nadechl, přitáhl si límec kabátu těsněji ke krku a sklouzl dolů.

Ledová břečka mu okamžitě sevřela kotníky. Když se jeho boty zabořily do bahnitého dna, ozvalo se mlaskavé zasyčení, které v tichu noci znělo jako výstřel. Francis ztuhl a čekal. Nic. Jen šplouchání vody o kameny.

Prvních pár desítek kroků bylo nejhorších. Musel jít sehnutý, jednou rukou se opírat o vlhkou, slizkou stěnu, aby neupadl do hlavního koryta, kterým uprostřed stoky proudila černá voda. Byl odliv. To byla jeho jediná výhoda. Nízká hladina po stranách odhalovala úzké, bahnem pokryté římsy, po kterých se dalo s trochou opatrnosti projít.

Tma uvnitř nebyla absolutní. Byla to spíše šedivá, zrnitá šerost. Vysoko nad hlavou, v pravidelných rozestupech, se v cihlové klenbě stropu rýsovaly čtvercové otvory uličních vpustí. Skrz železné mříže z Roosevelt Street propadávaly dolů úzké, zaprášené sloupy nažloutlého světla z pouličních lamp. Dopadaly do vody a prozařovaly vlhký opar, který se líně převaloval nad hladinou. Francis se mezi nimi pohyboval jako stín. Vždy rychle prošel osvětleným úsekem a okamžitě se schoval zpět do bezpečí temnoty.

Srdce mu bušilo až v krku, smysly však pracovaly na plné obrátky, vybičované k maximální pozornosti. Vzpomněl si na otce.

„Dívej se ušima, Francisi,“ říkával vždy, když ho učil stopovat zvěř v lesích za městem. „Oči tě ve tmě zradí. Uši málokdy.“ A tak poslouchal. Slyšel kapání vody z prosakujících spár. Slyšel šustění krysích tlapek na římse před sebou. A pak, po dalších padesáti krocích, uslyšel něco jiného. Tlumené duté zvuky. A lidské hlasy.

Tunel se před ním rozdvojoval. Hlavní stoka pokračovala rovně, ale v bahně na římse byly jasně patrné čerstvé stopy těžkých bot vedoucí doleva. Do starší, užší odbočky. Francis věděl, kam vede. Směřovala pod bývalé jezírko Collect Pond. Přímo pod základy věznice Bridewell. Z té temnoty nevycházelo světlo uličních lamp. Místo toho se mokré stěny leskly odrazem teplé, mihotavé záře luceren kdesi hluboko vpředu.

Francis zadržel dech. Přitiskl se zády ke zdi tak těsně, že i přes oblečení cítil chlad cihel, a začal se sunout do odbočky. Pach se změnil. Hnilobu doplnil ostrý zápach zpocených těl, levného rumu a žvýkacího tabáku. Chodba se náhle otevřela. Cihlová klenba zde končila a přecházela v hrubý, neopracovaný kámen. Základy věznice. Byl to rozšířený prostor, jakási podzemní kaverna, kterou za desetiletí voda vymlela do měkkého podloží.

Schoval se za masivní kamenný pilíř a opatrně vykoukl. Scéna, jež se mu naskytla, ho zmrazila na místě. Uprostřed komory, ozářeno třemi lucernami, pracovalo pět mužů. Byli to ti samí Hesseni z přístavu. Kabáty měli shozené na hromadě, rukávy vyhrnuté. S precizností a v naprosté tichosti skládali pod bedlivým dohledem kapitána, kterého zahlédl v podvečer na lodi, těžké sudy s „kořením“ do řad přímo k patě nosné zdi. Sudy bořili hluboko do měkkého bahna, aby stály pevně.

Ale nebyli tam sami. U vstupu do komory, sotva deset yardů od Francisova úkrytu, stáli další dva muži. Nepracovali. Jen stáli, ruce založené, se znuděným výrazem sledovali ústí chodby. Měli na sobě dlouhé, těžké pláště s pelerínami. Na hlavách tvrdé, černě lakované kožené klobouky, které se v záři luceren leskly jako krovky brouků. Přes široké krempy jim neviděl do tváře, pak se však jeden z nich pohnul. Rozhrnul si plášť, aby vytáhl tabatěrku, a Francis uviděl, co má muž u pasu. Místo pistole nebo šavle tam visela krátká, těžká dřevěná hůl zakončená masivní mosaznou hlavicí.

Konstáblské hole. Francis zaostřil a sevřel se mu žaludek. Znal ty muže. Ten s tabatěrkou byl MacKenzie. Statný Skot s červeným nosem, který hlídkoval v docích. Ten druhý, hubený a šlachovitý, byl Van Dyck. Městská hlídka.

Francis cítil, jak se mu podlamují kolena. Celou cestu si v duchu přehrával plán, že jakmile zjistí, co se děje, poběží na nejbližší strážnici. Teď se ten plán nezdál jako dobrý nápad. Pokud by běžel za konstábly, běžel by možná přímo do náruče spiklenců. V tomhle městě se zjevně nedalo věřit nikomu.

Jeho pozornost strhl pohyb u zdi. Vysoký kapitán s jizvou přes tvář poklekl u prostředního sudu. Víko bylo vypáčené. Francis čekal, že kapitán vytáhne zápalnou šňůru. Místo toho pokynul jednomu ze svých mužů, který mu podal dřevěnou skříňku. Kapitán ji položil na vršek otevřeného sudu, přímo do černého zrnitého prachu a sundal poklop. I z té dálky Francis poznal, co to je. Na dřevěné desce se leskla složitá soustava mosazných ozubených koleček a pružin. Vypadalo to jako vnitřnosti drahých hodin naroubované na ocelový mechanismus zbraně. Machine Infernale. Pekelný stroj. Hodinová bomba.

Kapitán vložil klíček do soukolí. Cvak. Cvak. Zvuk natahované pružiny se nesl tichým podzemím nepatřičně hlasitě. Potom natáhl kohoutek uříznutého pistolového zámku. Ocelové čelisti svíraly křemen, připravený udeřit do ocílky. A pak to začalo. Tik. Tak. Tik. Tak. Pravidelný, kovový, nelítostný rytmus. Nebylo to tikání hodin. Byl to zvuk odpočítávání smrti.

„Fertig?“ zeptal se kapitán a otřel si ruce do hadru.

Jeden z podřízených s kapesními cibulemi přikývl.

„Jawohl, Herr Kapitän. Nastaveno přesně. Dvě hodiny.“

„Gut.“ Kapitán vstal a jeho stín na zdi se protáhl až ke klenbě.

Pak se otočil ke konstáblům. MacKenzie si vložil do úst žvýkací tabák a narovnal se.

„Vy dva,“ štěkl kapitán a ukázal palcem k ústí tunelu, „hlídejte hlavní tunel.“

MacKenzie se uchechtl:

„Kdo by sem před přílivem lezl, kapitáne? Krysy a blázni.“

„Neptejte se a hlídejte. Až voda začne stoupat a olizovat vám boty, zmizte. Máte člun?“

„Jistě,“ přikývl Van Dyck.

V té chvíli to Francisovi konečně došlo. Za dvě hodiny bude voda sahat až sem. Až to bouchne, příliv dokončí zbytek. Ta zeď se sesune do bahna jako domeček z karet. Nikdo nic nepozná. Bude to vypadat jako nehoda.

Hesseni začali sbírat nářadí. Konstáblové zvedli svou lucernu a otočili se. Mířili přímo k Francisovi. Museli projít kolem, aby se dostali zpět na rozcestí. Zoufale se rozhlédl. Nemohl kupředu, tam byli Hesseni. Nemohl zpátky, tam šli konstáblové.

Musel ustoupit. Hlouběji do stínu. Opatrně se sunul podél zdi do temné, slepé odbočky plné suti. Konstáblové došli k pilíři, kde se Francis před chvílí krčil, a zastavili se.

„Tady je to dobré,“ zabručel MacKenzie a postavil lucernu na zem. Světlo ozářilo klenbu a odřízlo Francisovi ústupovou cestu jasnou stěnou světla. „Dám si dýmku.“

„Nekuř tady, ty idiote,“ sykl Van Dyck. „Je tu střelný prach.“

„Ale jdi, je to padesát stop daleko.“

Francis, přitisknutý ve tmě nějakých dvanáct yardů od nich, ani nedýchal. Tik. Tak. Tik. Tak. Za dvě hodiny to vybuchne. Pokud chce něco udělat, nemůže čekat, až odejdou. Jenže se kolem nich nemohl ani jen tak nepozorovaně proplížit. Byl v pasti. Znechucení se začalo měnit v paniku. Zvedl hlavu a opřel zátylek o vlhkou zeď.

A tehdy si něčeho všiml. Slabý průvan. Vycházel z temného prostoru za masivním nosným pilířem klenby, jen pár kroků od něj. Z úhlu, kde stáli konstáblové, splýval pilíř se zdí do jednolité černé hmoty, ale Francis viděl, že je za ním prostor.

Opatrně se tam přesunul. Nebyla to jen prasklina. Byl to starý, nízký průchod, dost široký na to, aby jím prošli dva muži vedle sebe. Vzduch, který odtud táhl, zaváněl jinak než stoka. Pokud by to neznělo nadneseně, tak o něco čerstvěji.

Vklouzl do tmy. Podlaha tu byla rovná, dlážděná, žádné bahno. Po několika metrech chůze v předklonu narazila jeho ruka na změnu materiálu. Místo cihel a kamene nahmatal hladké, opracované dřevo.

Francisovi bleskla hlavou vzpomínka na historky o verbířích, kterými ho v dětství strašívala maminka. O tom, jak v hostincích u přístavu omámili nic netušícího kluka, otevřeli tajná dvířka a poslali ho „tobogánem“ rovnou do čekajícího člunu v kanálu, aby z něho ráno udělali nedobrovolného námořníka. Mohl to být jeden z nich. Šikmá, zděná šachta stoupající vzhůru pod úhlem, který byl příliš strmý na chůzi, ale ideální na klouzání. Dno bylo vyloženo ohoblovanými prkny, pokrytými vlhkým porostem řas, který se měnil ve sliz.

Skluzavka na živý náklad spojující sklepy na Water Street s řekou. Dokonale dimenzovaná pro bezvládné lidské tělo.

Francis se vytáhl do ústí šachty. Zkusil se zapřít botami o dřevěnou podlahu, ale podrážky mu okamžitě podjely po slizkém povrchu. Tudy to nepůjde. Musel změnit taktiku. Rozkročil se co nejvíc do šířky. Boty zapřel o hrubé cihlové stěny po stranách, tam, kde dřevěné obložení dna končilo. Rukama se chytal nerovností ve spárách zdiva. Visel tam jako pavouk v koutě, břichem těsně nad kluzkými prkny.

Zabral. Svaly na stehnech a pažích se napnuly v křeči. Pohnul se o píď nahoru.

Bylo to vyčerpávající. Gravitace a kluzké dřevo pracovaly proti němu. Stačila jedna chyba, jedno sklouznutí boty po vlhkém mechu na cihlách, a sjel by dolů s hlukem, který by se v té dřevěné ozvučnici rozlehl jako hromobití. Tik. Tak. Tik. Tak. Ten zvuk, jakkoliv už ho neslyšel, ho hnal výš. Lezl, dech se mu krátil, pot mu stékal do očí. Šachta se zdála nekonečná, i když měřila sotva třicet nanejvýš čtyřicet stop. Vzduch zde byl nedýchatelný, plný prachu a pachu plísně vsáklé do dřeva.

Najednou hlava narazila do překážky. Dřevěný poklop.

Francis se zastavil, svaly se mu třásly vyčerpáním. Zkusil zatlačit dlaní. Ani se to nehnulo. Polil ho studený pot. Co když je to nahoře zastavěné? Zespodu k němu z dálky dolehl MacKenzieho tlumený smích. Francis zavřel oči. Neměl na výběr. Zapřel se nohama vší silou, nadechl se, opřel se ramenem do dřeva nad sebou a zatlačil. Dřevo zapraskalo. Něco těžkého nad poklopem se posunulo. Zatlačil znovu. Poklop se nadzvedl a dovnitř vnikl závan čerstvého vzduchu. Zabral naposledy, odsunul poklop stranou a vyškrábal se nahoru.

Vypadl do měkkého, studeného porostu trávy a zůstal ležet. Hrudník ho pálil, ruce měl rozedřené, ale byl venku. Rozhlédl se. Byl na malém dvorku. Přímo vedle jeho hlavy stála nakloněná kadibudka. Poklop byl maskovaný hromadou harampádí hned za ní. Ideální místo pro nakládku alkoholem zmámených těl. Nebo také splašků z latríny. Otřásl se odporem a zadoufal, že šachtu skutečně využívali jen verbíři. Zvedl se na kolena a podíval se na budovu. Temná a opuštěná s okny zatlučenými prkny. Poznal ji. Hostinec U Černého psa. Už tu byl, naposledy před pár týdny. Městský konfiskát, který už měsíce nikdo nechtěl. Poslední majitel se vypařil a on tu spolu s kolegy zajišťoval to málo, co zbylo ve sklepě ze zásob, na úhradu celního dluhu.

Z dálky, od kostela svatého Pavla, se k němu donesl zvuk zvonu. Jeden úder. Dva. Tři. Čtyři. Deset. A po pauze jeden na půl. Půl jedenácté. Bomba byla nastavena na půlnoc, ale příliv začne dřív. Měl tak hodinu. Otřel si špinavou rukou tvář, přeskočil zídku a dopadl na dláždění Water Street. Neběžel na strážnici. Věděl, že tam pomoc nenajde. Rozběhl se na sever, směrem k parku The Commons. K jedinému muži ve městě, o kterém věděl, že ho nelze koupit.

III.

Plukovník Henry Colden nespokojeně přecházel po perském koberci ve své pracovně a energii pod perfektně střiženým domácím kabátem se ani nepokoušel skrývat. Ostatně ani místnost nevypadala jako útočiště vysloužilého veterána, ale spíš jako velitelský stan muže, který se chystá dobýt New York jinými prostředky, když už nemůže šavlí. Na masivním mahagonovém stole se místo válečných map vršily plány nových čtvrtí, seznamy vlivných obchodníků a návrhy městských vyhlášek. Vzduch nebyl těžký vzpomínkami, ale nabitý netrpělivostí a ambicemi politika, který cítí, že jeho čas přichází.

Dolil dvě sklenky portského, jednu podal svému hostu a tu svou prudce postavil na krbovou římsu.

„Uhýbáš mi, Jonathane,“ řekl a upřel na muže hluboko v křesle pohled, kterým obvykle drtil oponenty na radnici. „Město se nám drolí pod rukama. Guvernér je slabý, starosta ještě slabší a radní ve většině myslí jen na vlastní prospěch. Loajalisté už zase vystrkují hlavy, a jestli to takhle půjde dál, budou nám tu ulice za chvíli znovu provolávat slávu králi.“

Colden se naklonil blíž.

„Potřebuji někoho, kdo má páteř a na koho se můžu spolehnout. Někoho, koho se ta lůza v přístavu bude bát a ti slušní k němu budou v úctě vzhlížet.“

Kapitán Jonathan Miller nabízenou sklenku nepřijal. Nechal ji stát na leštěné desce stolku, jako by pro něj alkohol momentálně neměl žádnou chuť. Seděl hluboko v křesle, nohy natažené k sálajícímu ohni, a působil spíše jako znuděný venkovský statkář než jako válečný hrdina. Jen ošklivá, zhojená jizva na hřbetu ruky, která neklidně poklepávala na opěrku, prozrazovala, že tenhle muž držel šavli dříve než účetní knihu.

„Přijel jsem jen proto, že jsi mi napsal, Henry. Ze starého přátelství,“ odvětil klidně, aniž by spustil oči z tančících plamenů. „Ale tu práci nevezmu.“

„Nenamlouvej mi, že tě naplňuje hlídat úrodu a počítat ovce,“ odfrkl si Colden a netrpělivě přešlápl. „Na výměnek jsi ještě mladý, Jonathane. Vlast tě potřebuje. Já tě potřebuji.“

Colden ztišil hlas a jeho tón se změnil z velitelského na otcovský. Naklonil se blíž, jako by se chystal sdělit státní tajemství:

„A upřímně? Měl bys ses znovu oženit. Vylézt z té své ulity a začít opět žít.“

Kapitán sebou trhl, jako by se dotkl žhavého uhlíku. Výraz mu potemněl a v očích se mihl stín staré, nezhojené bolesti.

„Od té doby, co Catherine zemřela…,“ začal, ale nedořekl. Odmlčel se a konečně sáhl po sklence, kterou sevřel tak silně, až mu zbělely klouby. „Necítím se v tom domě dobře, to přiznávám. Ale pořád je to lepší než se brodit zdejší špínou.“

Otočil se na Coldena a v hlase měl pohrdavou tvrdost:

„New York není armáda, Henry. V armádě víš, kdo je nepřítel. Ale tady? Tady ti bodne nůž do zad ten, kdo ti je má krýt.“

Pak si odfrkl a gestem ruky smetl neviditelné smítko ze stolu, jako by tím smetal i celou tu nabídku.

„Vrchní konstábl… Nenech se vysmát! To zní hrdě jen v téhle naleštěné pracovně. Ten úřad nemá lidi, nemá pravomoc, má jen povinnost nechat si nadávat od radních. Reálně je to jen poslíček, kterému dali do ruky hůl místo brašny. Nebudu ti dělat kašpara s honosným prázdným titulem.“

Podíval se zpět do ohně.

„A i kdyby to bylo jinak, já už nechci ničemu velet. Toho jsem si užil až dost.“

Znovu se odvrátil k ohni a jeho hlas klesl do šepotu, určeného spíše pro duchy minulosti než pro plukovníka.

„A ženit se už také nebudu. Nebyl jsem dobrý manžel, Henry. Catherine jsem miloval, ale ne dost. Ne tak, jak by si bývala zasloužila. Klamal jsem ji. A nehodlám klamat nikoho dalšího.“

V místnosti se rozhostilo těžké, lepkavé ticho, rušené jen praskáním dřeva v krbu. Henry Colden se zakabonil, nespokojen s tím, kam se hovor stočil, a lehce usrkl portského.

„Do tvého soukromí se nebudu plést, minimálně do doby, dokud soukromím zůstane,“ povzdechl si a těžce se posadil do křesla naproti. Pak ale zvedl prst a pokračoval s přísnou, otcovskou artikulací. „Ale není to jenom tvoje věc, Jonathane. Alice dorůstá do věku, kdy dívka potřebuje víc než jen otce. Potřebuje matku. Potřebuje ženský vzor.“

Kapitán se uchechtl, byl to však jen prázdný, bezradný zvuk. Mávl rukou, jako by odháněl dotěrnou mouchu.

„Nemusíš se bát. Christopher bez války nedokázal žít. V pětaosmdesátém odjel na západ a od té doby se po něm slehla zem, takže z toho směru už žádný vítr nezafouká.“

Napil se a podíval se na Coldena s jiskrou pobavení v jinak unavených očích.

„A pokud jde o Alici, ta nijak přehnaný zájem o novou matku neprojevuje. Myslím, že na hádky jí úplně stačí babička.“

Odmlčel se, zamyšleně zakroužil vínem ve sklenici a pak s lehkým úsměvem dodal:

„Ale po pravdě, pokud mě chceš dostat zpátky do New Yorku, měl bys to zkusit přes ni. Když jí jako ten ‚ženský vzor‘ nabídneš školu Isabelly Grahamové, nakonec mě k návratu umluví ona sama. Od té doby, co tu školu na Broadwayi otevřeli, po ničem jiném neprahne víc.“

Oba se zasmáli. Coldenův smích byl však o poznání spokojenější. Dalo by se říct, že si do sklenky portského před tím, než se znovu napil, úlevně odfrkl.

V tu chvíli se domem rozlehlo dunění, které otřáslo i sklem v oknech.

Někdo bušil na těžké vstupní dveře. Nebylo to zdvořilé klepání pozdní návštěvy. Bylo to zoufalé, naléhavé bití kovu o dřevo. Bum. Bum. Bum!

Kapitánův vojenský instinkt okamžitě převážil nad jeho netečnou frustrací. Zpozorněl a ruka mu sjela k boku, kde pod kabátem nosil dýku. Colden se zamračil. Nesnášel, když mu něco narušovalo plány.

Z haly se ozval rozčílený, pisklavý hlas majordoma Thomase:

„Okamžitě odejděte! Tady není noclehárna pro opilce! Zavolám hlídku!“

Následoval hluk strkanice o dveře a zoufalý výkřik:

„Jsem Francis Fitzgerald! A nutně potřebuji mluvit s plukovníkem! Hned!“

Henry Colden ztuhl. To jméno projelo napjatou atmosférou pracovny jako povel k nástupu.

„Fitzgerald?“ hlesl.

Nečekal, až to vyřeší sluha. Tohle nebyla záležitost pro personál. Vstal a rázným krokem zamířil do haly.

V předsíni se odehrávala scéna, která by za jiných okolností byla komická. Uhlazený majordomus se snažil vlastním tělem vytlačit ze dveří postavu, která vypadala, jako by právě vylezla z hrobu. Mladík byl pokrytý mazlavým blátem od hlavy k patě, páchl hnilobou a třásl se zimou i zjevným vyčerpáním.

Když spatřil Coldena, přestal se přetlačovat se sluhou a opřel se o rám dveří, aby neupadl.

„Pane…,“ vydechl.

Colden si ho změřil. Pod vrstvou špíny a sazí ty rysy rozpoznal. Před necelým rokem stál na hřbitově u svatého Pavla v dešti a tiskl ruku mladému, bledému muži v černém obleku, který právě pohřbil otce. Tehdy mu slíbil pomoc, kdykoliv ji bude potřebovat. Byla to sice jen slova vyřčená více na útěchu, přesto zavazovala, a on si za svým slovem vždy stál.

„Francis Fitzgerald?“ Coldenův hlas ztratil ostrost. „Proboha, chlapče!“

„Omlouvám se za ten vpád, pane,“ drkotal zuby Francis. „Ale jde o…“

„Thomasi, ustup!“ zahřměl Colden na sluhu, který se stále snažil chránit dům před špínou.

„Ale pane, podívejte se na něj! Zničí koberce a…“

„Řekl jsem, ustup! K čertu s koberci!“

Colden přistoupil k mladíkovi a bez váhání ho i přes slizké bahno chytil kolem ramen a vtáhl dovnitř.

„Thomasi, brandy. Celou lahev. A ručníky.“

Odvedl Francise do pracovny. Kapitán Miller, který stál u krbu a ruku měl stále na jílci dýky, se otočil. Jeho pohled byl pobavený, když viděl tu páchnoucí spoušť, kterou Colden přivedl do své nablýskané centrály moci.

„Vzácná návštěva, Henry,“ poznamenal suše. „To je nějaký nový kandidát na konstábla? Každopádně vypadá, že už prošel křtem bahnem.“

„To je syn Daniela Fitzgeralda, Jonathane,“ řekl Colden vážně a usadil Francise do křesla potaženého brokátem, aniž by dbal na následky, jakkoliv na sedák předtím nenápadně položil vlněnou deku.

Kapitánův výraz se okamžitě změnil. Cynismus a skepse se vytratily. Narovnal se.

„Danielův kluk?“

Přešel blíž a změřil si Francise novým, pátravým pohledem.

„Kapitán Jonathan Miller,“ představil se. „Tvého tátu jsem dobře znal. Byl to náš nejlepší průzkumník v té mizerné válce. Mrzí mě, že už tady není.“

„Děkuji, pane,“ kývl Francis a vděčně, třesoucíma se rukama přijal sklenici brandy, kterou mu Colden podal.

„Tak mluv, Francisi,“ vyzval ho Colden a opřel se o roh masivního stolu, paže zkřížené na prsou. „Proč jsi tady a proč páchneš jako dno Rooseveltovy stoky?“

Francis do sebe obrátil zbytek pálenky. Oheň v hrdle mu na chvíli zastavil třes rukou, ale strach v žaludku nezmizel. Nervózně střelil pohledem po hodinách na krbové římse. Ručičky se neúprosně posouvaly.

„Pracuju u celníků v přístavu,“ začal překotně. „Dnes odpoledne při poslední vykládce z lodi Dolphin. V papírech stálo koření. Pepř ze Sumatry,“ Francis polkl a podíval se Coldenovi do očí. „Jeden sud se při manipulaci rozbil. Vysypalo se to na molo. Vypadalo to jako pepř, ale… smrdělo to jako síra.“

Plukovník, který se chystal znovu napít, se zastavil v půli pohybu a ztuhl. Sklenka cinkla o prsten na jeho ruce. Síra znamenala jediné.

„Nedalo mi to,“ pokračoval Francis rychle, hlasem chraplavým od kouře a vypětí. „Po službě jsem se tam vrátil a z dálky tu loď sledoval. Většinu nákladu odvezli do skladu, ale část… část odvalili bokem. Do ústí stoky.“

Francis se předklonil, jako by se bál, že ho někdo uslyší i přes tlusté zdi domu.

„Vlezl jsem tam za nimi. Stopoval jsem je tunely až pod základy věznice Bridewell. Přímo pod jižní zeď tam naskládali dva tucty sudů se střelným prachem. A k nim připojili hodinový stroj.“

V místnosti se rozhostilo mrazivé ticho.

„Chtějí ji vyhodit do povětří,“ dodal Francis do ticha.

„Kdo?“ zeptal se ostře kapitán, který doteď mlčel a pozoroval mladíka zpoza sklenice. „Kdo to byl?“

„Hesseni,“ vyhrkl Francis bez zaváhání.

Kapitán se zamračil a zavrtěl hlavou.

„Hesseni? Chlapče, blouzníš z vyčerpání. Válka skončila před deseti lety. Britská armáda je v třiaosmdesátém všechny evakuovala.“

Francis se chtěl hájit, ale Colden ho předběhl. Jeho hlas byl tvrdý.

„Ne všechny, Jonathane. Je vidět, že jsi už dlouho pryč. Stovky, ne-li tisíce jich tu zůstaly. Dezertéři, propuštění zajatci, ti, co se zdráhali vrátit k pruskému drilu. Většina se stala farmáři jako ty, ale část z nich… ta nejhorší část se vytratila do podsvětí.“

Colden se podíval na kapitána.

„Žijí jako nájemní žoldáci, jen změnili plátce. Dělají špinavou práci pro kohokoliv, kdo vysází dost zlata.“

Francis přikývl:

„Ten jejich velitel. Vysoký, má jizvu přes celou tvář. A ten stroj je skutečný. Viděl jsem mechanismus. Mosazné hodinové soukolí spojené drátem s pistolovým zámkem. Tiká to tam. Právě teď.“

Kapitán se předklonil. Detailní popis mechanismu ho nahlodal. To neznělo jako výmysl vystrašeného kluka.

„Dobrá, připusťme, že tam jsou,“ řekl a promnul si bradu. „Ale proč, proboha, věznice? Chtějí osvobodit nějakého svého generála? Vyvolat chaos?“

„Myslím, že nejde o vězně,“ zavrtěl hlavou Francis a podíval se na Coldena. „Jde o to jižní křídlo. O sklepení.“

Coldenovi to došlo jako prvnímu.

„Celní sklad.“

„Ano,“ řekl Francis a v očích se mu zaleskl hněv, který na chvíli přebil strach. „Je to nejpevnější sklep ve městě. Můj úřad tam skladuje kontrabandy vyšší hodnoty nebo zabavené zbraně. Před týdnem jsme tam uložili zásilku francouzského hedvábí a beden s mušketami. A zítra ráno má přijít federální inventura.“

Kapitán začínal chápat tu zvrácenou logiku.

„Takže to zboží…“

„Podle mě je pryč,“ dokončil Francis přesvědčeně. „Ukradli ho. A teď chtějí shodit budovu do bahna. Až to bouchne a příliv podemele narušené zdi, všechno zmizí v suti a vodě. Bude to vypadat jako nehoda. Propadlá půda u jezírka. Nikdo nezjistí, že sklady byly prázdné dřív, než to vyletělo do vzduchu.“

„Chytré,“ uznal chladně kapitán. „Ale proč jsi běžel sem místo na strážnici? Myslíš, že by ti nevěřili?“

„Ne, pane,“ řekl Francis pevně a postavil prázdnou sklenici na stůl. „Protože v tom jedou s nimi, alespoň někteří.“

„Kdo?“ vyštěkl vztekle Colden.

„Ti Hesseni v tunelu nebyli sami. Hlídali je tam dva muži.“ Francis se nadechl. „Měli pláště Městské hlídky a konstáblské hole. Viděl jsem jim do tváře. Znám je.“

Colden ztuhl. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl.

„Jména,“ vydechl.

„MacKenzie a Van Dyck. A pan Gorman, můj nadřízený inspektor. Ten o tom musel vědět, byl u té vykládky a dělal, že si ničeho nevšiml. Jen mě rychle poslal pryč.“

Kapitán pomalu vstal. Přešel k oknu a zahleděl se do tmy parku. Pak se otočil zpět ke Coldenovi. V jeho očích už nebyla únava ani nechuť statkáře, který se trápí pro mrtvou ženu. Byl tam chladný, vražedný vztek vojáka, kterému nepřítel vpadl do týla.

„Měl jsi pravdu, Henry. To město není jen nemocné. Je prolezlé červy skrz naskrz. Když úředníci najímají zbytky nepřátelské armády, aby vyhodila do povětří kus New Yorku a zakryla zlodějinu…“

Colden se nadechl, aby se znovu zeptal na funkci, ale kapitán ho gestem ruky zastavil. Přešel ke stolu, kde ležel jeho opasek s těžkou jezdeckou pistolí.

„Nevezmu si tu hůl, Henry. Názor jsem nezměnil,“ řekl a začal si zapínat opasek. Jeho pohyby byly úsporné a přesné. „Dnes v noci tam nepůjdu jako vrchní konstábl zatýkat zločince. Půjdu tam jako voják, který si jde vyřídit staré účty.“

Zkontroloval zbraň, natáhl kohoutek naprázdno, až to cvaklo, a podíval se na Francise.

„Ty víš, kde přesně to je?“

„Ano, pane.“

„A dokážeš nás tam dostat, aniž by si nás všimli?“

„Dokážu.“

Kapitán přikývl a hodil Francisovi těžký vlněný kabát z věšáku.

„Vezmi si to. Venku mrzne a v té promáčené kazajce bys mi byl k ničemu.“

Colden se pohnul ke skříni, kde visela jeho stará šavle.

„Půjdu s vámi.“

„Ne, Henry,“ zastavil ho kapitán pevně. „Ty zůstaň tady. Jsi příliš důležitý. Jestli to nevyjde a vyletí to do povětří, někdo musí alespoň organizovat záchranné práce a pak i odhalit pravdu.“

Colden zaváhal. Stará krev se v něm vařila, chtěl jít, ale jako stratég věděl, že kapitán má pravdu. Týl musí být zajištěn. Položil těžkou ruku Francisovi na rameno.

„Dávej na něj pozor, Jonathane.“

„Neboj se,“ řekl kapitán a otevřel dveře. „Vrátím ti ho.“

Vyšli do noční tmy. Vítr zesílil a přinášel pach blížícího se deště a řeky.

„Běžet ještě můžeš?“ zeptal se kapitán, když rázným krokem zamířil od domu. Koni se vyhnul, byli by příliš nápadní.

Francis, ačkoliv ho bolelo celé tělo a nohy měl jako z olova, přikývl.

„Tak pojď,“ řekl kapitán a zrychlil krok. „Jestli jsem dobře pochopil, tak máme sotva něco málo přes hodinu, než ti bastardi otevřou brány pekla.“