Nebe pod New Yorkem 2/2

IV.

Cesta zpět k Water Street se změnila v horečný výslech. Kapitán Miller se pohyboval ulicemi New Yorku s pro Francise překvapivou jistotou noční šelmy. Jeho kroky byly tiché a rychlé, zatímco Francis vedle něj téměř běžel, aby udržel tempo, a dech mu v mrazivém vzduchu vytvářel obláčky páry kolem úst i nosu.

„Ten mechanismus,“ štěkl na něho kapitán, aniž by se otočil, oči upřené do tmy před sebou, „popiš mi ho. Do posledního šroubku. Co je spouštěč?“

„Pistolový zámek,“ vyrážel ze sebe Francis mezi nádechy. „Starý, francouzský typ. Viděl jsem křesadlo.“

„Je natažené?“

„Ano. Na první ozub.“

„Jak je to spojené s hodinami? Drát? Provázek?“

„Tenký měděný drát. Je omotaný kolem hřídele hodinové ručičky. Jak se posouvá, napíná ho. Až se napne moc…“

Kapitán se za chůze zarazil a uznale pokýval hlavou.

„Strhne spoušť,“ dokončil chladně. „Primitivní. Ale spolehlivé.“

Náhle se zastavil na rohu ulice a stáhl Francise do stínu, aby se vyhnuli dvojici opilých námořníků, kteří se vypotáceli z taverny a tvářili se, že se chtějí s někým prát. Francis se ocitl přitisknutý zády k vlhké zdi, kapitánova paže ho jistila přes hrudník. Pod tím pevným, nečekaným dotekem se Francisovi zatajil dech. Byli si na okamžik velmi blízko, cítil teplo kapitánova těla skrze mokrý kabát a na krku jeho dech.

„Když o vás otec mluvil, představoval jsem si, že jste starší, kapitáne,“ vydechl šeptem, slova mu vyklouzla dřív, než je stihl zadržet.

Kapitán se na něj podíval, tentokrát ne jako na chlapce, kterého musí hlídat, ale s novým, pátravým zájmem. Pustil ho, ale pohledem neuhnul.

„Všiml sis hodně detailů na někoho, kdo se měl třást strachem, celníku.“

„Otec o takových věcech často vyprávěl, o válce a taky o vás, kapitáne,“ šeptl Francis a cítil, jak se mu pod tím pronikavým pohledem zrychlil tep víc, než bylo nutné.

„Ano. Bojovali jsme spolu a takové metody, ty jsme taky znali. Tvůj táta byl skvělý chlap, Francisi. Bylo na něj spolehnutí,“ poplácal Francise po zádech, v hlase nečekanou měkkost, pak ho pustil a znovu vyrazil do tmy.

Francis se díval na kapitánova široká záda před sebou a cítil zvláštní směs strachu a fascinace. Tohle byl ten hrdina z otcova vyprávění a teď tu kráčel tmou jen s ním. Bylo v něm něco, co Francise přitahovalo stejně silně jako děsilo.

Když dorazili k zadnímu traktu hostince U Černého psa, vítr od řeky zesílil. Zastavili se u vysoké kamenné zídky, přes kterou Francis prve uprchl.

„Tady,“ kývl na kapitána.

Kapitán se nerozpakoval. Propletl prsty a nabídl Francisovi stupátko.

„Nahoru. Rychle.“

Francis se vyškrábal na korunu zdi a kapitán se přehoupl za ním s lehkostí, která téměř popírala gravitaci. Seskočili do tmavého dvora plného rozbitých sudů a harampádí.

Kapitán neomylně zamířil k nízkému přístavku, kde za latrínou čnělo ústí pašerácké šachty, kterou Francis prve unikl. Sundal z ramene lano, které sebral v Coldenově stáji.

„To je ono?“ zeptal se tiše a začal vázat smyčku.

Francis ztuhl. Představa, že se znovu spustí do té černé díry, ze které se sotva před hodinou s hrůzou vyškrábal, mu stáhla hrdlo.

„Ano pane, ale…,“ vyhrkl a couvl.

Kapitán se otočil, v ruce lano:

„Ale co?“

„Tam mě už nikdo nedostane,“ řekl Francis. Hlas se mu odporem třásl, pohled však měl rozhodný.

Kapitán se zamračil, připravený vydat rozkaz, Francis ho ale předběhl.

„Jestli tam ještě jsou, vpadneme jim tou rourou přímo do náruče.“

Nebyla to tak docela pravda, šachta dole ústila poměrně daleko v hloubi postranního tunelu, ale stále si nebyl tak úplně jistý, zda ta díra přece jen minimálně příležitostně neobsluhovala i latrínu, a nijak moc se mu do ní nechtělo. Obzvlášť když věděl i o jiné cestě.

Kapitánovo zamračení povolilo. Z jeho pohledu Francisova argumentace naštěstí dávala smysl.

„Máte tedy jiný nápad, pane Fitzgeralde?“ zeptal se ostražitě.

Francis polkl a ukázal na zabedněné dveře v zadní stěně hostince, napůl zarostlé břečťanem.

„Tam,“ ukázal. „Zadní vchod. Za skladištěm bývalo hráčské doupě. V podlaze je únikový východ, aby hráči mohli rychle zmizet, když přišla razie.“

Kapitán ještě chvíli váhal, pak ale smotal lano a přikývl.

Došli ke dveřím. Kapitán si změřil ztrouchnivělé dřevo, ustoupil o krok a napřáhl nohu, připravený zámek vykopnout. Francis ho instinktivně chytil za paži.

„Ne, kapitáne,“ sykl a položil mu ruku na hruď, aby ho zastavil. „Naděláte zbytečně hluk.“

Kapitán se zarazil. Podíval se na Francisovu ruku na své hrudi, pak mu pohlédl do očí. V chabém měsíčním svitu, který se právě prodral mraky, si poprvé uvědomil, že navzdory šmouhám od sazí a bláta má ten kluk jemné, takřka aristokratické rysy, které do toho špinavého dvorku vůbec nepatřily.

„Tak ukaž, co umíš, celníku,“ řekl a koutkem úst mu zacukal náznak úsměvu. Uvolnil napětí v těle a ustoupil.

Francis přešel k hromadě sudů u stěny. Odsunul jeden stranou a nahmatal uvolněné prkno v obložení u země.

„Tady žádný zámek není úplně nedobytný,“ šeptl a zapáčil dýkou, kterou mu kapitán mlčky podal. Dveře se s tichým vrznutím otevřely a odhalily temnotu opuštěného skladu.

Francis do tmy bez zaváhání vkročil. Když kapitán viděl, jak mladík v matném, sotva prosvítajícím šeru ze dveří neomylně míří k nenápadnému regálu vzadu, nedalo mu to.

„Pohybuješ se tu, jako bys tu bydlel, Fitzgeralde,“ šeptl podezřívavě. „Chodíš sem snad po večerech prohrávat gáži v kartách?“

„Ne, kapitáne,“ odpověděl Francis, aniž by zpomalil. Hlas měl tichý, soustředěný. „Před půl rokem jsme tu dělali razii. Hledali jsme neproclený holandský gin. Krom ginu jsme našli i tuhle tajnou špeluňku. Pašeráci utekli, ale já si pamatuju…,“ zastavil se u regálu, sáhl za něj a ozvalo se duté cvaknutí, „… i tohle,“ dodal a odklopil falešnou stěnu.

„Dobrá práce,“ pokýval kapitán uznale hlavou do tmy. „Otce nezapřeš.“

Ocitli se v onom „hráčském doupěti“. I potmě tu byl vzduch těžký a nehybný, prosycený pachem zvětralého tabáku, starého dřeva a zatuchlinou sklepa. Byli si najednou velmi blízko, bok po boku v naprosté tmě. Francis znovu ucítil kapitánovu vůni, směs tabáku, kůže a deště. V tom uzavřeném prostoru působila skoro omamně.

„Moment,“ šeptl Francis. Slyšitelně přejel rukou po polici u dveří, cinklo křesadlo. Po chvíli vykřesal jiskru a zapálil knot v mosazné lampě na stole.

Kužel žlutého světla se rozlil místností a dopadl na masivní kulatý stůl potažený zeleným suknem. Bylo prodřené, flekaté od rozlitého pití a plné černých teček propálených od doutníků, mapa proher a neřestí.

Když chtěl Francis vrátit křesadlo zpět na polici, kapitán ho zastavil a křesadlo si zasunul za vestu. Jejich dlaně se při tom do sebe na okamžik zaklínily. Francisem projel záchvěv, který neměl s chladem sklepa nic společného.

Kapitán se rychle rozhlédl:

„Kudy do tunelu?“

Francis ukázal do rohu místnosti. Tam, v šeru, stála masivní dřevěná postel pokrytá pavučinami. Kapitán povytáhl obočí.

„Máme se tu vyspat, nebo zachránit město?“

„Pašeráci byli důmyslní,“ utrousil Francis a přešel k lůžku.

Obešel postel a prohmatal ozdobné vyřezávání v jejím čele. Jeho prsty našly skrytou pojistku. Zatlačil. Ozvalo se tiché, olejovité zasyčení pantů. Část roštu pod matrací se s lehkým cvaknutím uvolnila. Francis zabral a zvedl těžký díl postele i s matrací vzhůru. Pod ním se neukázala podlaha, ale černý, zející jícen šachty, z něhož vanul chlad a pach řeky. Dolů vedl ocelový žebřík.

„Přímo do tunelů,“ řekl Francis, zvedl lampu ze stolu a podíval se na kapitána.

Kapitán uznale hvízdl.

„Skutečně důmyslné.“

Ovanul je chlad a zvuk, ze kterého Francisovi naskočila husí kůže. Šplouchání.

„Příliv,“ konstatoval kapitán suše, když se naklonil nad díru.

Než se Francis pohnul k žebříku, kapitán ho chytil za rameno. Nebyl to hrubý stisk, spíš pevné, uklidňující gesto.

„Počkej,“ řekl kapitán tiše. Sáhl do kapsy kabátu a vytáhl malou stříbrnou placatku. Odšrouboval uzávěr a podal ji Francisovi. „Napij se. Na kuráž. Dole bude zima.“

Francis zaváhal, pak si lokl. Ostrá pálenka mu vehnala slzy do očí, ale příjemně ho zahřála v žaludku. Vrátil placatku kapitánovi. Jejich prsty se při předávání setkaly a chvíli na kovu spočinuly společně.

Kapitán si také přihnul, otřel si rty hřbetem ruky a zadíval se na Francise. V tom pohledu byl voják, který si před akcí poměřuje svého spolubojovníka, hodnotí v duchu jeho kvality a…, anebo možná také i něco úplně jiného, co Francisovi sevřelo žaludek víc než alkohol.

„Až budeme dole, tak žádné hrdinství. Hrdinů jsou plné hřbitovy a já nechci, aby mě tvůj táta chodil někdy strašit, o Coldenovi ani nemluvě. Rozumíš?!“

Francis přikývl, posílen nejen alkoholem, ale především tím pohledem. 

„Ano, kapitáne.“

Kapitán se krátce, bezvýrazně usmál. 

„Říkej mi Jonathane. Aspoň dokud se zase nevyškrábeme nahoru.“

Pak se otočil k díře a slezl dolů.

Tunel byl ponořený do tmy, kterou narušovalo jen chabé, komíhající se světlo Francisovy lampy. Vzduch tu byl jiný než nahoře, studený, vlhký a páchl mechem a řekou. Podlaha tunelu už nebyla bahnitá, zmizela. Byla pod vodou. Černá, ledová hladina se drala dovnitř a olizovala spodní příčku žebříku.

Kapitán seskočil z posledního stupně na úzkou římsu, která byla ještě pár palců nad vodou. Otočil se a natáhl ruce k Francisovi, jemuž se s lampou v ruce sestupovalo o poznání hůře.

„Sklouzni,“ řekl pevně. „Chytím tě.“

Francis se nadechl a svezl se dolů. Kapitánovy ruce ho zachytily v pohybu. Bylo to pevné, bezpečné sevření. Francis se na okamžik ocitl v jeho náruči, hrudí na hrudi, a cítil, jak ho ten muž drží s lehkostí, jako by nic nevážil.

Kapitán ho nepustil hned. Podíval se na něj a v očích mu blesklo cosi víc než jen uznání.

„Jdeme,“ řekl pak tiše a pustil ho. „Veď mě. Znáš cestu. Kudy?“

Francis pozvedl lampu a posvítil do černé tlamy tunelu před nimi.

„Tudy,“ ukázal do levé chodby, i když se mu hlas zachvěl zimou. „S klukama z ulice jsme si tu kdysi hrávali. Na pašeráky, na vojáky…“

Pousmál se, ale byl to jen stín úsměvu.

„Tehdy to byla jen hra. Kdo by si pomyslel, že se mi to bude jednou hodit doopravdy,“ zašeptal spíš pro sebe, jako by sám sebe uklidňoval.

Zpět na kapitána se už ale podíval s větší jistotou.

„K základům věznice je to ještě kus cesty, kapitáne. Asi dvě stě yardů několika odbočkami. A musíme si pohnout. Voda stoupá.“

Ponořili se do tmy, provázeni jen šploucháním vlastních kroků. Teprve po dlouhých minutách brodění, když zahnuli za poslední roh, se ve tmě před nimi objevila slabá záře.

Brodili se směrem k rozšířené komoře pod základy věznice. Voda stoupala děsivě rychle. Francisovi už sahala téměř do půli stehen, studila a táhla ho zpět. Kapitán, vysoký a silný, prorážel proud o poznání jistěji, přesto však ani jemu se to nedařilo bez zjevné námahy. Když dorazili do cíle, Francisovi se ulevilo. Základy byly o něco výš. Pět sudů s prachem stálo na vyvýšeném kamenném stupni u paty zdi, další v pravidelných rozestupech o něco dál. Voda už jim olizovala spodní obruče, ale prach byl stále v suchu. Zatím.

Kapitán se vyškrábal na stupeň k sudům. Francis zůstal ve vodě a sledoval ho. Kapitán se sklonil nad prostředním sudem, kde trůnil pekelný stroj. Lucerna osvětlovala jeho soustředěnou tvář. Ruce se mu ani nezachvěly. Prohlédl si rotující kolečka, napjatou pružinu a drát vedoucí k pistolovému zámku.

Byl to obraz klidu uprostřed chaosu proudící vody. Sáhl do mechanismu. Žádné velké přemýšlení, žádné drama. Prostě vložil palec mezi kohoutek a ocílku a druhou rukou vycvakl pružinu bicího mechanismu.

Cvak.

Kovový zvuk úderu do prázdna. Tikání pokračovalo, ale žádný smrtící úder už nepřijde, sudy zaplaví příliv a voda je usmýká o stěny, zůstane jen trocha nepořádku, který nakonec proud dopraví do koryta East River.

Francis, který to sledoval z vody, pocítil vlnu horka. Neměla nic společného s teplotou. Byla to směs úlevy a spalujícího studu. Tak prosté to bylo. Naštvaně se kousl do tváře. Kdyby nepanikařil, mohl prostě počkat ve stínu, až odejdou, a udělat tohle sám. Připadal si vedle kapitána jako malý, neschopný kluk.

Kapitán se narovnal a setřel si pot z čela. Všiml si Francisova výrazu, té směsi obdivu a nepřehlédnutelného zklamání, jehož příčinu celkem snadno vytušil.

„Na poprvé ses držel dobře, vojáku, táta by na tebe byl pyšný,“ řekl a věnoval mu krátký, křivý úsměv, který mu nečekaně zjemnil drsné rysy. „Mít strach je v pořádku. Jen blázen se nebojí.“

Ten úsměv Francise úplně odzbrojil. Na vteřinu zapomněl na zimu i na vodu.

„A teď pryč odsud!“ zavelel náhle kapitán, když mu voda šplouchla přes okraj bot. „Hladina stoupá čím dál tím rychleji.“

Seskočil ze stupně zpět do proudu. Voda v hlavní chodbě už vystoupala nejméně o další půlstopu. Teď už to nebyl jen příliv, byla to dravá řeka tlačící se do úzkého hrdla, která hrozila, že tunel zcela zaplaví.

„Zpátky! Rychle!“ křikl kapitán přes hluk vody.

Cesta zpět byla očistec. Těch dvě stě yardů, které prve prošli s napětím, se teď pomalu měnilo v boj s živlem, který s každým jejich krokem jako by získával na síle. Než se dostali zpět pod Water Street, postupovali proti proudu a každých deset kroků je stálo tolik sil, co běh do kopce. Bylo to jako přetlačovat se s ledovým obrem.

Teprve v tunelu se proud otočil a opřel se jim do zad, ale ani to nebyla žádná výhra, podrážel jim nohy a oni na kluzkém podkladu jen tak tak drželi rovnováhu. Francis se přidržoval stěny, prsty rozedřené o hrubé zdivo, a snažil se udržet lampu nad hladinou. Kapitán šel středem, prorážel vodu tělem, ale bylo vidět, že i jemu docházejí síly. Těžký vlněný kabát, nyní nasáklý vodou, ho táhl k zemi jako olověné závaží. Dech v plicích pálil, nohy tuhly chladem, minuty se vlekly.

Konečně, když už Francis myslel, že mu nohy vypoví službu, zahlédli ve tmě před sebou místo, kde se tunel mírně rozšiřoval, nástupiště pod šachtou. Zbývalo jim posledních pár yardů k žebříku. Úleva byla na dosah.

A pak se to stalo. Kapitán, otupělý vyčerpáním a zimou, šlápl na dně plnou vahou na uvolněný kámen, který Francis volně překročil.

Noha mu podjela.

Ztratil rovnováhu. Smekl se a s výkřikem, který okamžitě utnula voda, padl čelem do stoupající hladiny jako podťatý. Ozval se ošklivý, tupý úder. Tělo se bezvládně svezlo do hlubiny uprostřed tunelu a zmizelo pod kalnou, zvířenou hladinou. Nevyplaval.

Francis se otočil.

„Kapitáne!“

Nikdo neodpovídal. Jen voda dál vířila v místě, kde před vteřinou stál. Francisovi se zastavilo srdce. Žebřík do bezpečí byl jen krok od něj. Bez přemýšlení zavěsil lampu na kramli, nadechl se a ponořil.

Ledová voda ho pohltila. Otevřel oči, ale v té tmavé mase neviděl nic. Šátral kolem sebe rukama, zoufale, slepě. Pak jeho prsty konečně nahmataly látku kapitánova kabátu!

Chytil ho a zabral. Bylo to jako táhnout pytel kamení. Kapitán byl v bezvědomí, těžký, proud ho chtěl odnést hlouběji do útrob města. Francis zapřel nohy o dno a volnou rukou se zachytil spodní příčky žebříku, až ho to zabolelo. Vší silou, kterou v sobě měl, ho přitáhl k sobě. Jednou rukou ho objal kolem hrudníku, přitiskl se k němu a rval se s proudem. Chvíli mu trvalo, než je oba srovnal tak, aby mohl stoupat. Byl to zoufalý, intimní tanec se smrtí.

S řevem, který byl spíše zvířecím zavrčením, se škrábal na příčky žebříku a s nadlidským vypětím vytáhl kapitána za sebou otvorem v posteli zpět do bezpečí místnosti. Kapitánovo tělo dopadlo na dřevěnou podlahu vedle masivní postele. Francis se vrátil pro lampu a pak se zhroutil vedle něho. Hrudník se mu dmul bolestí, byl mokrý a promrzlý, sotva popadal dech.

„Kapitáne,“ zasípal.

Ticho.

S hrůzou v očích se vyškrábal na kolena a naklonil nad mužem. Z kapitánových mokrých vlasů stékala voda smíšená s krví z rány na čele. Jeho tvář byla popelavě bledá. Rty měl modré. Hruď se nezvedala.

„Jonathane!“ vykřikl Francis poprvé jeho jméno.

Žádná odpověď. Hrudník pod mokrou vrstvou látky se ani nepohnul.

Francis znehybněl. Zůstal jen strach. A pak, z hlubiny té prázdnoty, vyplavala dávná vzpomínka. Ostrá a ledová jako voda v tunelu.

Bylo mu deset. Jezírko za mlýnem. Zelená voda, která ho stáhla ke dnu. Tma. A potom… potom tvrdá zem, bolest v žebrech a tíha. Tíha kamarádova těla. Billy Cobb na něm seděl a bušil mu do hrudi.

Francis nepřemýšlel. Jednal tak, jak si to pamatovalo jeho tělo. Přehodil nohu přes kapitánovy boky, obkročmo si na něj sedl a jediným prudkým pohybem mu roztrhl vestu. Knoflíky se rozletěly po podlaze.

Položil dlaně na kapitánův hrudní koš, cítil pod prsty tvrdé svaly a chladnou kůži, vší silou se do něj opřel.

„Dýchej!“ zakřičel.

Zatlačil. Z kapitánových úst vyšla kalná, slaná stružka vody.

Zatlačil znovu. Silněji. Cítil, jak pod ním kapitánovo tělo reaguje na tlak, jak se žebra prohýbají, ale muž se stále sám nenadechl.

„No tak!“ křičel Francis a slzy se mu mísily se špinavou vodou na tváři. „Nemůžeš tady umřít!“

Mokré rty byly pootevřené, stále však modré a nehybné.

Francis se na vteřinu zarazil. Vzpomněl si na ten horký vzduch, který mu tehdy Billy vdechl do plic. Na ten pocit, že se do něj vlévá cizí život.

Sklonil se. Jeho ruce sevřely kapitánovu tvář, prsty se zabořily do vousů. Přitiskl svá ústa na jeho.

Bylo to zoufalé, neohrabané, slané a studené.

Vdechl do něj vzduch. Cítil odpor nepoddajných plic, ale rval se s ním. Odtáhl se, nadechl a znovu se přitiskl k jeho rtům.

„Žij. Prosím, žij,“ šeptal mu do úst.

Při pátém vdechu se pod ním tělo konečně prohnulo.

Kapitán se s trhavým, chrčivým zvukem nadechl. Vzduch s sebou strhl zbytky vody v hrdle a muž se rozkašlal.

Francis se prudce odtáhl, ale zůstal sedět na jeho bocích, ruce stále položené na obnažené hrudi, jako by chtěl vlastním teplem udržet to jeho.

Kapitán otevřel oči.

Byly kalné, zorničky rozšířené šokem, ale viděly. A první, co spatřily, byl Francis. Francis, který se nad ním skláněl tak blízko, že cítil jeho horký, splašený dech na tváři. Francis, jehož rty byly rudé a oteklé od zoufalého dýchání. Francis, který na něm seděl obkročmo a držel ho, jako by ho právě porazil v boji muže proti muži.

Čas se zastavil.

V té špinavé, zatuchlé místnosti, za zvuku dvojího dravého lapání po dechu, jím cosi projelo. Cosi, o čem si myslel, že to již nikdy nezažije. Nemluvil. Jen zíral na mladíka nad sebou. Stále cítil dotek jeho úst na svých rtech. Cítil váhu jeho těla na svém podbřišku, tu blízkost, na kterou se léta snažil zapomenout.

Byla to zakázaná touha, kterou se pokoušel umlčet prací a disciplínou. Hlad po doteku jiného muže, který se léta marně snažil utišit.

Podíval se do mladíkovy strnulé tváře a věděl, že své myšlenky nedokázal skrýt. Jediný dotek rtů hradbu zápovědi, kterou kolem sebe léta pracně stavěl, smetl stejně lehce, jako přílivová vlna spláchne stavbu z písku. Podzemní řeka ho vysvlékla donaha, byl tu před ním tak, jak ho Bůh stvořil. Maska spadla a voda ji odplavila.

Francisovi to došlo o vteřinu později. Uvědomil si, jak sedí. Uvědomil si, že má ruce na kapitánově holé kůži pod mokrou košilí. Uvědomil si, jak se na něj dívá. Uvědomil si, jak na něho jeho tělo reaguje. Najednou začalo dávat smysl, proč ho nikdy nelákalo honit se za děvčaty i proč jeho jediná návštěva v nevěstinci skončila trapnou indispozicí. Ne, nikdy si to nechtěl připustit, ale teď, tady, ten muž pod ním, ten, o němž mu otec vyprávěl jako o hrdinovi… Zrudl, i když se třásl chladem, ale pohledem neuhnul.

Nemohl. To pouto, zrozené ze strachu a doteku smrti, bylo v tu chvíli silnější než stud.

„Vy… ty…,“ vydechl, hlas se mu chvěl, ale ruku z hrudi nestáhl. „Ty dýcháš, Jonathane. To je dobře. Bál jsem se, že už jsi pryč…, někde v nebi.“

Kapitán pomalu, namáhavě zvedl ruku. Jeho prsty obemkly Francisovo zápěstí. Ten stisk byl slabý, ale majetnický.

„Ještě ne,“ zachraptěl a nespustil z něj oči. „Ještě neodcházím. Pořád jsem tady. Ale trochu tvého dechu bych ještě potřeboval.“

Jeho ruka se přesunula z Francisova zápěstí na jeho zátylek. Prsty se mu vpletly do mokrých vlasů.

„Ještě trochu,“ zopakoval šeptem.

Pak přitáhl Francisovu hlavu dolů k sobě a hladově ho políbil.

Nebyl to jemný polibek. Byla to zhmotnělá srážka dvou těl, která se právě vzájemně objevila. Francis zasykl, když ucítil jazyk deroucí se mu přes zuby, ale necouvl. Naopak. Adrenalin, který v něm vřel, se změnil v něco jiného. V palčivou, neovladatelnou potřebu.

Kapitánovy ruce, ještě před chvílí bezvládné, teď ožily novou, dravou silou. Pustily Francisův zátylek a sjely dolů, na ramena, na promočenou látku košile, která studila a překážela.

Ozvalo se prasknutí.

Knoflíky se rozletěly do tmy a cinkly o podlahu. Kapitán trhl látkou, až povolily švy. Chtěl cítit kůži. Potřeboval teplo. Živé, pulzující teplo, které by vyhnalo z kostí chlad dlouhého půstu.

Francis se poddal. Sám strhl kapitánovi zbytek rozepnuté vesty a mokrou košili stáhl z ramen, jako by ho svlékal z kůže. Když se jejich holé hrudníky poprvé dotkly, oba vydechli dlouhý úlevný sten. Ten kontrast mezi ledovým vzduchem sklepa a náhle horečnatým žárem jejich těl jimi projel jako plamen.

Francis cítil pod dlaněmi každou jizvu na kapitánově těle, cítil, jak mu pod kůží zběsile buší srdce, o které se ještě před chvílí rval se smrtí. Kapitán ho objal kolem pasu a strhl ho na sebe, tiskl ho tak silně, až to bolelo, až se hranice mezi nimi začala stírat. Už neexistovalo nic, žádná překážka. Byli jen dva muži, polonazí, propletení na tvrdé špinavé podlaze, snažící se jeden druhého pohltit, jen aby se ujistili, že jsou skuteční.

Líbali se dravě, zoufale, ruce klouzaly po mokré kůži, hledaly oporu, hledaly teplo. A hledaly knoflíky kalhot, hledaly svobodu nahých těl z ráje.

Natěsno přimknutí k sobě, divoce a nenasytně ze sebe strhli i poslední fíkové listy látky a ruce i rty se jim vzájemně lačně rozběhly po nahých tělech. Mladík i muž odevzdaně zasténali a propadli se do vzrušeného polobezvědomí, ve kterém kromě vzduchu, který dýchali, vnímali už pouze jeden druhého. Ponořili se do okamžiku mlhavého bezčasí, ve kterém se jejich těla poznávala, laskala a byla laskána, dobývala a byla dobývána.

Vzrušeně se proplétali a spojovali a znovu rozplétali a oddělovali, než oba téměř současně vytryskli a jejich ve vzájemném tření vypuzená vášeň se smísila do lepkavé, hutné horké hmoty, která jim k sobě lepila natěsno v objetí přitisknutá, v úlevě zemdlená těla.

Když se Francis konečně pomalu odtáhl, jen o píď, oba lapali po dechu, jako by se znovu vynořili z hlubiny. Dech se jim zklidňoval jen pomalu. Jejich těla zůstala opřená o sebe.

„Musíme…, musím ti ošetřit tu ránu,“ zašeptal Francis hlasem stále ještě rozechvělým a dotkl se šrámu na kapitánově čele. Zasychající krev se mísila s potem a vodou z kanálu. Bylo to jen povrchové, jen trochu větší škrábanec, který už téměř zanikal ve vrásce.

„Bolí to?“ zeptal se tiše.

„Méně, než by mohlo,“ odpověděl kapitán a chytil Francisovu ruku. Držel ji pevně, jako by se bál, že se mu rozplyne jako přelud.

„Měli bychom jít,“ řekl Francis, ačkoliv se ani nepohnul. „Plukovník čeká. Ať nám ti bastardi neutečou.“

Kapitán přikývl, ale nepustil ho. Krátce se rozhlédl kolem sebe. Po stěnách té špinavé, zatuchlé skrýše, která páchla plísní a zvětralým tabákem, ale která se stala svědkem jeho znovuzrození.

„Ještě chvíli počkají,“ vydechl a znovu vyhledal Francisův pohled. V očích se mu zalesklo podivné, tiché poznání. „Je to zvláštní. Člověk celý život hledí k oblakům a hledá ráj… a pak, pak ho najde ve špíně pod New Yorkem.“

Přejel mu palcem po hřbetu ruky a pak ji dlouze políbil.

„Nebe je pod New Yorkem,“ zašeptal do jeho dlaně.

V.

Ráno přišlo do New Yorku s olověnou oblohou, ale ulice zůstaly klidné. Výbuch, který měl otřást základy města, se nekonal. Místo něj přišla jen tichá, chirurgicky přesná dohra.

První zatýkání proběhlo ještě před tím, než se město stihlo probudit a uvařit první kávu. Bylo to rychlé, diskrétní a efektivní.

MacKenzieho a Van Dycka vytáhli ještě z postelí. Neměli čas ani se rozkoukat. Gormana si Coldenovi muži našli v přístavu, právě když kontroloval ranní nakládku. Když jim došlo, že hra skončila a nad hlavami se jim houpe stín šibenice za velezradu, jejich loajalita se vypařila jako ranní mlha nad Hudsonem.

Zpívali. Všichni. A zpívali vcelku ochotně.

Během dopoledne se ukázalo, že ona děsivá „loajalistická armáda“ byla ve skutečnosti jen spolek sotva dvou tuctů zahořklých mužů, kteří se dílem nedokázali smířit s prohrou a dílem jen hrabali pod sebe. Mezi konstábly to kromě MacKenzieho a Van Dycka byli už jen další tři. Odstranili je jako shnilá jablka.

U celníků to bylo horší. Tam čistka smetla Gormana a pět dalších vyšších úředníků. Ale jak se ukázalo u výslechů, v jejich případě nešlo ani tak o lásku ke králi Jiřímu jako spíš k mamonu. Jejich motivací byla bez výjimky prachobyčejná korupce, chamtivost a vlastní prospěch. Politika jim byla ukradená, poháněly je jen zlaťáky.

Henry Colden to celé řídil ze své pracovny s chladným nadhledem šachisty, který právě dal mat. Guvernér Clinton mu dal volnou ruku a zpráva, která dorazila z Filadelfie od ministra financí Hamiltona, pak celou věc definitivně uzavřela. Odpověď ministrova úřadu ve věci zadržení šesti jeho lidí byla strohá: Děkujeme za zprávu a budeme vděční, pokud věc zůstane v místní pravomoci.

Ministerstvo si nad nimi jen odplivlo a úlevně umylo ruce.

O týden později si Colden zavolal Francise.

Mladík stál před masivním stolem, vymydlený, v novém, na míru střiženém, tmavě modrém obleku z kvalitního sukna, který mu padl jako ulitý.

Byl to dárek od kapitána Millera, který dost rázně utnul veškeré Francisovy námitky, že jedny staré kalhoty po otci a zničená kazajka nestojí ani za řeč. Ke krejčímu ho nesmlouvavě dovlekl a celou dobu, co mu rtuťovitý mužík bral míry, na něho pečlivě s majetnickým úsměvem dohlížel.

Francis i v tom obleku působil stále chlapecky, byť v očích měl už nový, sebevědomý výraz právě dospělého muže.

Colden před něj bez slova posunul listinu na silném papíře, opatřenou velkou červenou pečetí Celní správy.

„Inspektor Fitzgerald,“ řekl, jako by ochutnával, jak to zní. „Ministr Hamilton potřebuje v přístavu lidi, kteří se nenechají koupit a neutopí se v první louži. Přebíráte Gormanův rajon.“

Francis polkl a podíval se na dokument. Přejel pohledem po elegantním krasopisu až dolů k podpisu.

„Pane, je mi dvaadvacet. Většina inspektorů je nejméně o dekádu starší. Budou řeči…“

„Ať si mluví,“ mávl rukou Colden a poprvé se lehce usmál. „Řekněte jim, že jste prošel tím nejpřísnějším výběrovým řízením. Pod hladinou East River.“

Poklepal prstem na dokument, přímo pod velkolepý podpis.

„A když budou brblat, ukaž jim tohle. Podpis ministra financí na jmenovacím dekretu má každý z nich. Ale tohle…,“ posunul prst k řádku drobného, ostrého rukopisu na okraji listiny, „… tohle je o trochu víc než jen podpis.“

Francis sklonil zrak. Pod úřední pečetí stálo drobným rukopisem, zjevně od ministra osobně, stručně připsáno: ‚Republika stojí na činech, ne na slovech. Díky.‘

„Osobní douška od Hamiltona,“ dodal Colden tiše, ale s důrazem. „To se ve vysoké politice rozdává vzácněji než zlato. Važ si toho.“

Francis opatrně složil listinu a vložil ji do vnitřní kapsy nového kabátu, přímo na srdce.

Stejně hladce, jako nůž projede máslem, proběhlo i to pro Coldena důležitější jmenování.

Městská rada, obvykle hlučné hnízdo hádek, tentokrát jen tiše mlčela, když Henry Colden předstoupil s návrhem, který neměl obdoby. Nešlo jen o nové obsazení křesla vrchního konstábla. Žádal pro něho samostatnou pravomoc jednat bez průtahů, vybírat si vlastní muže a v případě nouze převzít velení nad noční hlídkou.

Návrh prošel bez dlouhých řečí. A stejně hladce prošlo i jméno, které Colden položil na stůl.

Strach a úleva, že odpovědnost převezme někdo silný, udělaly své.

Když Jonathan Miller přebíral symbol svého nového úřadu, těžkou úřední hůl s mosaznou hlavicí a znakem města, jeho tvář byla nečitelná. Jen Henry Colden nepřehlédl, že už to není zahořklý cynik z Long Islandu, který před týdnem seděl v jeho pracovně a chtěl jen klid, ale zase voják, který se vrátil do služby.

O tom, že za náhlou změnou názoru čerstvě na majora povýšeného Jonathana Millera může být i něco víc než jen láska k vlasti a smysl pro povinnost, však ani on netušil zhola nic. Anebo to přinejmenším tušit nechtěl…

Po prvotním šoku – protože když někdo žije jako nelegál už třetím rokem v USA, velká obálka řádně vyděsí a ten, kdo ji pracně soukal otvorem na poštu ve dveřích do mého skromného příbytku, se musel pořádně nadřít – jsem se přistihl, jak se nad dočteným příběhem usmívám. Nikdy jsem nebyl moc velký čtenář, vždycky mě mnohem víc bavilo příběhy poslouchat. Být jen tichou vrbou tvořilo ostatně podstatnou část mojí práce za barem. Možná i proto jsem si vybral právě tenhle způsob obživy nejen během studia. Kdybych se býval vrátil domů, živil bych se tak i tam? Otázka, na kterou jsem stále nevěděl odpověď. Co by bylo, kdyby… lepší nad tím nedumat.

Mnohem víc mi v hlavě vířily myšlenky a otázky plynoucí z aktuální situace. V ruce jsem držel další vyprávění, o kterém jsem nepochyboval, že ho stvořil onen tajemný Rayův přítel s iniciálou J. Stejným písmenem, jakým začínalo i moje vlastní jméno, jehož českou variantou mi už roky nikdo neřekl. Jak se asi jmenuje? Detail, na kterém vůbec nezáleželo. Ale…

Proč tohle napsal?

Příběh tak naprosto rozdílný od toho prvního?

Příběh něžný a jemný, skoro až láskyplný?

Co mi tím chce Ray říct?

A chce mi vůbec něco říct?

Není to zkrátka jen příběh bez významu, pouze pro pobavení?

Samé otázky, na které jsem neměl šanci najít odpověď. Tentokrát mi neposlal žádný rukou psaný vzkaz. Ani peníze, ne že bych nějaké čekal nebo potřeboval.

To ráno jsem se ukládal po směně v baru a přečtení romantické dobrodružné pohádky ke spaní s hlavou plnou takových otázek. Na pomezí bdělosti a spánku mě napadla ještě jedna. Možná zbytečná, ale možná úplně nejdůležitější.

Proč mi tu obálku zase někdo nepřinesl přímo do baru, jako tu první?

V dalších dnech jsem se k Francisovi a Johnatanovi opakovaně vracel. Prožíval jsem jejich dobrodružství i náznak pokračování jejich skryté lásky zas a znovu. Zas a znovu jsem se ocitl v podzemí, chodil po ulicích, až mi to nedalo a zasedl jsem k mapě New Yorku. Roosevelt Street jsem na ní nenašel. Pátráním na netu jsem zjistil, že kdysi skutečně existovala. Nejmenovala se ovšem po pozdějším prezidentovi, ale bohatém obchodníku té doby. Padla za oběť industrializaci už před více než sedmdesáti lety. Iracionálně mě to zjištění zamrzelo. Jako by zmizelo místo, které by v mém životě mělo něco znamenat. Ze všech těch míst v příběhu zbyla pouze jedna jediná ulice. Čím víc jsem si říkal její název, tím víc mě to místo přitahovalo. Jen kousek od univerzity, kde jsem ještě před pár lety denně pobýval, přesto jsem to místo neznal. Nikdy jsem nevěřil na věci nadpřirozené, na nějaká vnuknutí nebo řízení osudu, ač jsem za barem slyšel už ledacos. Ale nějaký smysl to celé přece mít muselo. A když mi někdo dal najevo, že ví, kam za mnou jít, možná…

Následující ráno jsem se tedy vydal na podzemku. Bylo to zvláštní, vracet se na dolní Manhattan, byť i o pár kilometrů dál. Co bych dělal, kdybych potkal někoho známého? V osmimilionovém městě velmi malá pravděpodobnost. A se svým nenápadným vzhledem naprosto zapadnu do těch davů, co denně v ulicích proudí. Najít Water Street mi už nedalo podle navigace žádnou velkou práci. Rozhodl jsem se ji projít celou, od Battery Park ze severu. Nepůsobí jako běžná dlouhá rovná avenue, spíš jako městská historická tepna, přestože na ní jsou velké administrativní budovy. Z dnešního pohledu zdejší zástavba ze šedesátých až osmdesátých let působí i tak poněkud starobyle. Jen málo obytných domů, jinak kancelářské budovy, nějaké bary, restaurace, kavárny…

Jdu pomalu a rozhlížím se. Je tu živo, ulice pulsuje, potkáš tu kravaťáky spěchající do kanclů, mladé ambiciózní ženy v kostýmcích směřující tamtéž, běžce, co míří k nábřeží East River, mladé analytiky s notebookem přes rameno, mezi kterými jsem mohl být i já, kdyby… Páry i skupinky před bistry a restauracemi s nezbytnými kelímky coffee to go v ruce. Bary jsou ještě vesměs zavřené, ty ožijí patrně až k večeru. Uvnitř budou jistě jiné než ta špeluňka v Brownsville, kde pracuju. Deset kilometrů a takový rozdíl. A já nemůžu říct, že by se mi tady nelíbilo mnohem víc. Tohle je ta Amerika, o které jsem snil.

Málem bych se v těch svých představách ztratil. A přehlédl to. Musel jsem se o pár kroků vrátit, jestli se mi to přece jen nezdálo. Velký černý pes na zdi jednoho z barů. V oválu, jenž vypadá jako starý vývěsní štít. Rozbušilo se mi srdce. Yess! Tohle už nemůže být náhoda. Chvíli klidním poplašený dech i tep, ale adrenalin se vyplavuje do žil dál a spolehlivě. Vezmu za kliku, a i když ještě zdaleka není ani poledne, dveře povolí a já vstoupím dovnitř. Dýchne na mě úplně jiná doba a atmosféra. Jako kdyby se tu zastavil čas. Takhle to nejspíš kdysi vypadalo v námořnických krčmách. Alespoň částečně.

Dveře se za mnou zavřely s jemným zasyčením hydrauliky, ale znělo to jako staré těžké prkno přiražené větrem. Pološero a ticho. Do nosu mě udeřila směs vůně starého rumu, citrusové kůry a mořské soli – jemný aerosol rozprašovaný klimatizací skrytou v trámech pod stropem, o kterých bych přísahal, že jsou skutečně dvě stě padesát let staré. Vrzající podlaha. Neměl jsem pochyby, že vrže schválně. Lampy stylizované jako lodní lucerny. Plamen v nich kolísal – digitálně naprogramovaný, aby nikdy neblikl dvakrát stejně. Na zdech staré mapy, reprodukce atlantských tras, na okrajích záměrně potrhané a s patinou let. Nebo že by byly pravé? Několik sudů a soudků jako stoly a židle v harmonii s modernějším posezením. Pár lidí. Super moderní barpult. A nad ním…, vážně?

VÁŽNĚ???

Zamířil jsem k němu a k té nepochybně mužské postavě za několika pípami. Stál ke mně zády. Viděl jsem jen záplavu delších blond vlasů. Pak se otočil.

To přece není možné…

TO PŘECE KURVA NEMŮŽE BÝT MOŽNÉ!

„Zdravím, námořníku! Julian psal, že se možná stavíš.“