Dům na Water Street (3/4)

XI.

Ulice Water Street se ponořila do tmy a s tmou přišel i klid, který však v přístavu nikdy není úplný. Obchodník s plachtami v přízemí už dávno zajistil těžké dubové dveře závorou a odešel. Dům, nasáklý dehtem, konopím a voskem teď patřil jen jeho nájemníkovi.

Gideon Cross stoupal po úzkém schodišti do podkroví.

Klap. Syknutí. Šoupnutí nohy. Klap. Syknutí.

Byl to zvuk bolesti, pečlivě dávkované a rozvržené, zvuk určený uším za zdí i na dvoře. Bytná ho slyšela, stejně jako psi, kteří se v noci toulali kolem sudů a kůlen. McKay jim ten zvuk dopřával. Byl to jeho štít.

Vystoupal ke dveřím svého pokoje, odemkl a vešel. Zavřel za sebou, otočil klíčem, jednou, podruhé. Pak zasunul masivní železnou závoru.

V tu chvíli se role odložila jako kabát.

Ramena, dosud shrbená pod předstíranou tíhou let, se narovnala. Hrudník se zvedl a muž, který ještě na schodech působil jako zchátralý invalida, se proměnil v někoho, komu se neláme dech ani vůle. Grimasu bolesti vystřídal výraz soustředění, chladný a přesný.

Hůl, o niž se venku opíral jako o poslední oporu, lehce nadhodil v dlani. Protočil ji jedním plynulým pohybem, s návykem člověka, který celý život držel v ruce nářadí a zbraně. Byla to jen rekvizita, ne nutnost.

S tichým klepnutím ji odložil do kouta. Nepotřeboval ji. Ne teď.

Přešel k oknu. Jeho krok byl tichý, pružný, bez šoupání. Pohyboval se úsporně, jako někdo, kdo je zvyklý chodit po ráhnech a vědět, kam položí nohu, aby prkno nezavrzalo.

Vzali mu jméno a postavení a v očích mužů z paluby i to nejhorší – autoritu. Ale svaly, které roky tahaly lana v bouři a lámaly odpor na mokré palubě, mu zůstaly. Stejně jako nenávist. Ta ho zalila jako horká smola, zacelila praskliny a ztuhla v krunýř. Nevyhlodala v něm díru. Držela ho pohromadě.

Pod stropem se táhly masivní trámy. McKay vyskočil, prsty se sevřely kolem dřeva vysoko nad hlavou. Visel bez jediného zbytečného pohybu a pak se pomalu, kontrolovaně přitáhl, až se bradou dotkl trámu.

Jednou. Dvakrát. Třikrát.

Žádný třes. Žádné selhání. Jen síla, kterou nezískáte v salonu ani za stolem. Spustil se dolů, dopadl měkce, tak lehce, že prkna sotva zašeptala.

Přešel k oknu a pootevřel okenici na škvíru.

Dole, přes ulici a o kus vpravo svítila okna Ztraceného ráje. Viděl, jak se dveře otevřely a vyšel z nich muž v klobouku a dlouhém kabátě. Vrchní konstábl Miller.

McKay se ušklíbl. Jeho odpolední návštěva u radního přinesla ovoce rychleji, než čekal. Stačilo zasít pochybnost a stroj zákona se dal do pohybu sám.

Sledoval, jak vrchní konstábl hbitě zastavil dva své lidi na pochůzce. Viděl krátká, ostrá gesta, rozkaz bez zbytečných slov. A pak, k jeho tichému uspokojení, oba muži vešli do lokálu a posadili se hned u dveří.

„Výborně,“ zašeptal do tmy.

Tohle potřeboval. Vrchní konstábl jim nechal u prahu dva své psy, aby jim byli na očích, aby jim dýchali na záda, aby je hlídali, zatímco on sám nejspíš spěchá na radnici žádat posily.

„Jen je tam duste,“ zamumlal, aniž by odtrhl oči od světel.

Odstoupil od okna. Teď už nebylo proč se dívat. Bylo načase konat.

Ten první kluk byl jen varovný výstřel před příď. Vizitka úřadům, aby mu ve strachu otevřeli dveře. Teď přijde skutečný zásah. Důkaz, který ani ten arogantní radní nebude moci přejít mávnutím ruky a pohrdavým nedůvěřivým pohledem.

Teď už stačí najít jen dalšího hladového hlupáka, kterému pár drobných zatmí oči.

A tentokrát ho nenechá na nábřeží. Tentokrát ho vezme dál. Do tunelů. Tak jako jindy, tak jako kdysi.

Na tváři se mu mihl nepatrný, téměř nostalgický úšklebek. Newyorčané si mysleli, že tohle město je jejich, že ho vyhráli. Hlupáci. New York nikdy nebyl dobyt. Washington a ta jeho banda otrhanců sem nakráčeli až poté, co oni, Britové, uznali za vhodné odejít. Ale do té doby? Sedm dlouhých let to byla jejich pevnost. Hlavní stan flotily Jeho Veličenstva.

A on, tehdy ještě mladší, ale o to hladovější, to tady znal lépe než Londýn nebo Southampton.

Věděl, že i tady jsou. Musel to vědět. Jako loďmistr zodpovídal za to, že loď bude mít plný stav, a když dobrovolníci došli, přišli na řadu verbíři. Tyhle vlhké, krysami prolezlé tepny pod městem byly jejich dálnicí. Tudy se tahali zpíjení chudáci, omráčení tuláci a zbloudilí synkové. Tudy se smýkalo maso pro děla, aby se ráno probudilo na palubě fregaty s mořem v žaludku, strachem v krku a s vědomím, že pevninu už možná nikdy nespatří.

Zhluboka nasál vlhký vzduch ulice. Voněl stejně jako tehdy. Jako v dobách, kdy měl uniformu, moc, v dobách, kdy byl nedotknutelný. Když měl v noci volno a chuť se pobavit, nechodil do nevěstinců jako ostatní. Chodil tam. Dolů. Do tmy, kde křik zanikal. Tehdy si mohl brát, co chtěl, nikdo se na nic neptal.

Pamatoval si, kde se kříží hlavní stoka s pašeráckými stezkami, co zásobovaly důstojnické jídelny francouzským koňakem. Pamatoval si je, protože se jim vyhýbal. Věděl přesně, jak stará odvodňovací síť kroutí svá střeva i pod základy domů na Water Street. A teď už s jistotou věděl i to, která boční chodba míří přímo pod Ztracený ráj.

Ochotně mu ji ukázal ten prostáček před dvěma dny, stejně ochotně jako si pak před ním klekl, aby už nevstal.

Zanese jim dárek přímo pod nohy. Jim a vrchnímu konstáblovi. A až ho najdou, nikdo už ty dva nezachrání. Tentokrát ne, tady žádný doktor Blackwood není. Šibenice pro ně bude vysvobozením.

Oblékl si tmavý kabát. Pak sáhl po holi a pevným, jistým pohybem odšrouboval těžkou stříbrnou hlavici.

Hadí hlava mu těžce spočinula v dlani. Chladný, hladký kov. Jeho náhrada. Jeho zástupník.

Přejel palcem po stříbrných šupinách. Mysleli si, že když mu zmrzačí tělo, vezmou mu i vůli. Naivní hlupáci. To, co mu vzali, nahradil stříbrem.

Jeho prsty se sevřely kolem kovu. Dlouhé, silné, smrtící.

„Hadí ruce,“ ušklíbl se.

Zasunul stříbrnou hlavici do kapsy. Zbytek hole nechal opřený v koutě. Dnes v noci ji potřebovat nebude. Dnes v noci bude hadem on sám.

XII.

Když vrchní konstábl dorazil na radnici, okna ve vyšších patrech už byla z větší části temná. Jen u hlavního vchodu hořela osamělá lucerna a v přízemí se ještě míhaly stíny několika opozdilců, kteří dopisovali poslední hlášení, než noční směna převezme službu.

Uvnitř budova páchla octem a levným tabákem. Čistota podle radničního předpisu, štiplavý ocet na podlahách, tabák v krku a jeho dým v očích. Uklízecí četa nastoupila přesně ve chvíli, kdy poslední úředníci a denní konstáblové zmizeli venku ve vlhké tmě, a po nich zůstala jen prázdná lavice, pár kapek inkoustu a únava, která se lepí na stěny.

V přední místnosti, v ohlašovně, seděl za vysokým pultem konstábl Wilkins. Podle rozpisu měl držet příjem, ale jeho hlava klimbala nad rozepsaným hlášením. Brada mu klesala v pravidelném rytmu, jako by si v duchu odpočítával vteřiny do nárazu čela o desku stolu.

Zabouchnutí těžkých dveří zafungovalo jako výstřel.

Wilkins sebou trhl, málem převrhl kalamář a vyskočil do pozoru s výrazem provinilého psa.

„Pane vrchní! Já… jen jsem kontroloval záznamy ze včerejška…“

„Pohov, Wilkinsi,“ mávl unaveně rukou, aniž by zpomalil. „Dneska je zatím klid. Modli se, aby to tak zůstalo. Jdu se zavřít k sobě. Nerušit, pokud nezačne hořet radnice.“

Už sahal po klice své kanceláře, když ho zastavil konstáblův hlas. Nervózní, příliš rychlý. Ten tón, který v sobě nese zprávu ještě dřív, než padne slovo.

„Ehm… pane?“

Znehybněl. Ruka zůstala na klice.

„Co je?“

„Sháněli vás,“ vyhrkl Wilkins. „Tedy… sháněl se po vás pan radní Colden. Poslal sem svého písaře. Dvakrát.“

Pomalu se otočil. Únava v jeho tváři ustoupila ostražitosti, jako když se v oku znovu rozsvítí světlo.

„Kdy?“

„Naposledy před půl hodinou,“ polkl Wilkins. „Říkal, že je to naléhavé. Prý se u něj máte hlásit hned, jakmile se objevíte. I kdyby to bylo o půlnoci.“

Ucítil, jak se mu v žaludku usazuje chladná tíha. Colden v tuhle hodinu znamenal buď politiku, nebo průšvih, který se už nedá zamést pod koberec. A politika bývá často jen jiný název pro průšvih.

„Říkal ještě něco?“ zeptal se.

Wilkins zaváhal, jako by vážil, jestli je bezpečné zopakovat to nahlas.

„Jen… že pan Colden čeká ve své kanceláři a není prý právě v dobrém rozmaru.“ Pokusil se o chabé uchechtnutí, aby to zlehčil, ale pod Millerovým pohledem mu úsměv zhasl.

„Zatraceně,“ vydechl tiše.

Pustil kliku své kanceláře. Vidina klidu se rozplynula jako pára nad hrncem.

„Dobrá,“ řekl směrem k pultu, hlas už znovu úřední a tvrdý, bez mezer pro otázky. „Kdyby se tu objevil někdo ze Čtvrtého, pošlete ho rovnou nahoru za mnou. A Wilkinsi?“

Mladík ztuhl s perem v ruce.

„Až dorazí velitel noční směny, ať na mě počká, než rozdělí muže do hlídek. Mám rozjetou operaci a nestojím o to, aby mi plašili škodnou svými řehtačkami tam, kde o ně nebudu stát. Je to jasné?“

Wilkins už otevíral ústa, ale on na odpověď nečekal. Otočil se ke schodišti a vyrazil do patra. Wilkinsovo „Ano, pane“ se už ztratilo v ozvěně jeho kroků, které zněly po kameni rychleji, než by odpovídalo unavenému muži.

Šel vstříc rozhovoru, o kterém dopředu věděl jediné, dozajista nebude příjemný.

XIII.

Kancelář starostova zástupce, radního pro městskou stráž a pořádek, Henriho Coldena byla docela jiný svět než zakouřené přízemí. Tady se nelepila špína z ulice na boty. Tady se leštily podlahy, kliky a slova.

Vzduch voněl včelím voskem, starou kůží a drahým tabákem. Regály lemovaly spisy v teletině, s hřbety tak uhlazenými, jako by se nikdy nedotkly lidské bídy. Na krbové římse na vše mlčky dohlížely mramorové busty, Platón vlevo, Sókratés vpravo. Moudrost a spravedlnost v kameni. Colden je měl rád. Po pravdě k nim vzhlížel, nedostižný ideál, jim říkal. Jakkoliv to od něho byla jen póza falešné skromnosti, ve skutečnosti se jim totiž vyrovnat chtěl.

Mladý tajemník, pan Thayer, tiše zaklepal a pootevřel těžké dubové dveře.

„Pane Coldene, vrchní konstábl Miller je zde.“

Henry Colden seděl za masivním mahagonovým stolem v kuželu světla olejové lampy. Plamen tlumilo stínítko z tmavě zeleného lakovaného kovu, barva, která dělá i z inkoustu cosi důležitého. Colden zvedl hlavu od listin, sundal brýle a přejel si palcem po hraně obroučky, jako by tím zavíral jednu kapitolu.

Byl to muž s ostře řezanou tváří, do bílého lesku prošedivělými vousy a držením těla, které nezapřelo bývalého důstojníka. Jen uniformu vyměnil za tmavý sametový kabátec a zdobnou vázanku. Voják přestrojený za radního.

„Výborně. Uveďte ho, Thayere.“

Když vrchní konstábl vešel, Colden se podíval na hodiny na stěně. Skoro osm.

„A vy, Thayere,“ obrátil se k tajemníkovi, který u dveří nervózně přešlapoval, „vy už jděte domů. Vaše žena je po porodu sotva třetí týden, pokud se nepletu. Ten malý křikloun potřebuje otce a vaše paní pomoc, ne manžela, co vysedává do noci v úřadu kvůli starému mrzoutovi.“

Thayerovi se rozlil po tváři vděk, až to skoro bolelo.

„Děkuji, pane! Hned ráno ty spisy—“

„Ráno bude ráno. Teď zmizte,“ usekl to Colden přísně, ale s tónem, co se dal nazvat otcovským.

Dveře zaklaply. A s nimi se zaklapla i jedna vrstva světa.

Oficiální chlad povolil, jako když sundáte kabát. Colden vstal, obešel stůl a napřáhl k vrchnímu konstáblovi ruku. Stisk měl pevný, rozhodný. Takový, jakým se vítají muži, kteří se kdysi kryli v bouři.

„Jsem rád, že jsi přišel, Jonathane. I když vidím, že tě to stálo přinejmenším večeři,“ kývl k jeho poněkud neupravenému zjevu.

Přešel k příborníku, nalil ze skleněné karafy dvě sklenky sherry a jednu mu podal.

„Na večeři nebyl čas a ani pozdní oběd jsem nedojedl, plukovníku,“ odpověděl mu vrchní konstábl a přijal sklenku. Hlídal ruku, hlídal hlas. Hlídal všechno, co by prozradilo, jak moc je napjatý.

Znali se příliš dlouho. Colden se sice naučil usmívat jako politik, ale rozladění schovat neuměl. Ne před starým přítelem. Ne doopravdy.

„Posaď se,“ vyzval ho Colden a sám se usadil do koženého křesla u krbu, kde dohasínaly uhlíky. Nad nimi se ve stínech rýsovaly tváře filozofů, kamenní svědci, které nikdo nemůže uplatit a nikomu nic krom přísného pohledu neřeknou.

„Než se pustíme do práce… co Alice? Dlouho jsem ji neviděl. Jak se jí líbí u paní Grahamové ve škole?“

Vrchní konstábl se posadil do křesla naproti. Byla to součást rituálu, než začnou mluvit o špíně ulice, potvrdí si, že jsou pořád lidé. Rád by si myslel, že se zvládl usadit uvolněně, ale dobře věděl, že to není pravda. Úřední hůl v kapse ho tlačila do stehna. Drobná bolest, která připomíná, že nic není zadarmo.

„Alice je v pořádku a spokojená. Ačkoliv se obávám, že jí ta skotská vdova plní hlavu myšlenkami, které se pro budoucí manželku příliš nehodí. Minule mě u večeře poučovala o Cicerovi a citovala Catula. Někdy se bojím, že z ní bude učitelka,“ uchechtl se s pýchou, kterou ani nezkoušel skrývat. Byl na dceru skutečně hrdý, jakkoliv ho z ní občas bolela hlava.

Colden se tiše zasmál a upil sherry.

„To ani zdaleka není nejhorší osud, příteli. Jak říkal Epiktétos: ‚Vzdělání je ozdobou ve štěstí a útočištěm v neštěstí.‘ Lepší, než kdyby si vzala vojáka… jako jsme byli my.“

Na okamžik se zase vrátilo něco z války, krátký, suchý smích mužů, kteří vědí, co stojí za slovy jako je čest a služba.

Pak se však úsměv z Coldenovy tváře vytratil. Pomalu. Jako když se zatahuje opona.

Odložil sklenku, spojil prsty do stříšky a podíval se na něho tím pohledem, který nepatřil příteli, ale úřadu.

„Ale proto tady nejsi. Nezavolal jsem tě, abych ti citoval stoiky. Toho sis jako můj pobočník užil za války až dost.“

Naklonil se k němu.

„Doneslo se ke mně hlášení o tom chlapci na nábřeží.“

„Doktor už ho ohledal,“ přikývl vrchní konstábl bez výrazu. „Vražda. Uškrcený. Bohužel.“

„A zneuctěný,“ doplnil Colden chladně, téměř věcně. „Podle koronerovy zprávy brutálně.“

Vrchní konstábl sevřel opěrky křesla, až mu zbělaly klouby, jako by chtěl zadržet vlastní vztek.

Colden však pokračoval klidně, ačkoliv pod tím klidem bylo cítit tlak.

„Brzy se začnou šířit řeči. Lidé začnou mít strach, Jonathane. A strach plodí hněv. Starosta mi dýchá za krk, chce viníka. Rychle. Jeho pozice je nejistá, guvernér se nebude zdráhat ho s prvním hlasitějším brbláním v ulicích vyměnit.“

Vrchní konstábl se mělce nadechl a sklenka v jeho ruce se lehce zachvěla.

„Děláme, co můžeme,“ řekl věcně. „Pročesáváme doky, vyslýcháme…“

„Já vím, že děláš svou práci,“ přerušil ho Colden měkce. Ale v tom měkkém tónu byl osten, jaký mívá jen moc. „Jen… možná hledáš na špatném místě.“

Vstal. Přešel k pracovnímu stolu, zvedl list s poznámkami, ale místo aby ho četl, díval se do tmy za oknem, jako by tam venku čekal odpověď.

„Dnes odpoledne jsem měl návštěvu,“ řekl. „Přišel za mnou jistý Brit. Nějaký pan Cross.“

Vrchní konstábl na okamžik strnul, až se mu zastavilo srdce, ale tvář zůstala vojensky klidná. Tak klidná, že to až bolelo.

„Co chtěl?“ zeptal se dutě.

Colden se otočil, list papíru držel mezi prsty, jako by to byla nepříjemná věc, kterou je lepší nepouštět na stůl.

„Tvrdil, že má informace. Že si v přístavu všiml podezřelého chování. Tvářil se velmi seriozně a vážně.“ Udělal krátkou pauzu během níž hněvivě polkl, až mu nadskočil ohryzek. „Měl stužku na klopě. Jednu z těch levných stříbrných cetek, co jejich Admiralita rozdává zmrzačeným důstojníkům místo řádné penze.“ Dodal pak s pohrdavým úšklebkem.

Cítil, jak mu pod vestou tlačí kniha, kterou před chvílí strčil pod kabát, a jak mu v žebrech vedle ní roste další kámen.

„Mluvil o hostinci ve Čtvrtém obvodu. Ztracený ráj.“

„Znám,“ zareagoval vrchní konstábl rychle. Možná až příliš rychle. „Chodím tam na jídlo. Docela slušný podnik, od té doby, co se tam usadili ti dva mladí Britové.“

Colden přikývl, ale z očí mu šlehl chladný blesk.

„Tvrdil, že ti dva hostinští jsou… zvláštní.“ Slovo vyslovil tak, jak se vyslovuje jed. „Že se stýkají s mladými chlapci. Naznačoval, že jejich vztah není jen obchodní. Že je to hnízdo neřesti, které přitahuje přesně ten typ tragédií, jako je smrt toho kluka.“

Odložil papír a podíval se mu zpříma do očí.

„Řekl mi, že bychom se měli podívat do jejich skladu a pak pod něj. Že tam možná najdeme víc než jen sudy s vínem.“

Chvíli bylo slyšet jen tiché praskání uhlíků v krbu. A v něm něco ještě tiššího, jak se v něm zvedal kypící vztek.

„A ty mu věříš, Henry?“ zeptal se nakonec vrchní konstábl odevzdaně.

Colden se uchechtl. Zlostně. Nelítostně.

„Věřit? Bývalému britskému důstojníkovi?“ odfrkl si. „Bojovali jsme proti nim sedm let. Znám ten jejich typ. Arogantní, slizcí, přesvědčení o vlastní nadřazenosti. Pravdu ti neřeknou, ani když se jich slušně zeptáš, kolik je hodin.“

Přešel ke krbu a hodil tam své poznámky, jako by tím mohl spálit i samotnou návštěvu.

„Nelíbil se mi ani trochu. Vypadal jako posel smrti. A byl až příliš horlivý. Pokud bych se musel spolehnout jen na vlastní instinkt, neváhal bych věřit, že toho kluka zamordoval on. Nemám rád tyhle strážce morálky. Ve většině za svá kázání jen skrývají vlastní hřích.“

Pak se posadil zpátky. Jeho hlas ztvrdl, ale nebyl útočný. Byl rozhodný. Tón muže, který ví, že se svět nezajímá o spravedlnost, jen o zdání.

„Ale fakta jsou fakta, vrchní konstáble. Máme mrtvého, zneuctěného chlapce. A máme udání.“ Udělal krátkou pauzu na lok sherry. „Ať už je jeho motivace jakákoliv, nemůžeme to ignorovat, pokud nechceme, aby nás lidé roznesli v zubech. Ten Brit moc dobře ví, na jakou strunu zahrát. Veřejná morálka je mocná zbraň.“

Naklonil se dopředu. Ztlumil hlas.

„Tak mi řekni. Ne jako podřízený. Jako bratr bratrovi.“ Podíval se mu znovu do očí, i když tentokrát o poznání jinak. „Jsi si jistý, že v tom Ztraceném ráji není nic, co by skutečný spravedlivý zákon měl vidět?“

Odmlčel se a nechal otázku viset ve vzduchu.

„Nezajímá mě, co spolu dělají po nocích,“ pokračoval, už bez kliček, „stejně jako mě nezajímá, proč jsi právě tam tak častým hostem ty. Ale pokud mám poslat k čertu britského práskače a krýt ti záda, musím vědět, že se tím zároveň nepostavím za zrůdy. Ručíš za ně?“

„Ano, znám je,“ odpověděl mu vrchní konstábl pevně zatímco vstával ze svého místa. Z toho co právě slyšel, se mu složil obraz, k jehož pochopení už nepotřeboval ani zprávu od koronera ani stará hlášení o pohřešovaných. Všechno do sebe zapadalo.

„A tvůj instinkt tě možná skutečně neklame, Henry, i oni si myslí totéž co ty. Tím vrahem je podle nich jistý Brit, vystupující jako pan Cross.“

Narovnal se, jako by si znovu oblékl uniformu.

„Ačkoliv jeho pravé jméno je prý McKay a dobře ho znají ještě z britského námořnictva. Býval loďmistrem lodi na které sloužili, než se usadili tady. Nemají však žádné důkazy. Nic, co by ho usvědčilo.“

Sáhl do kapsy, jako by hledal úřední hůl. Nahmatal ji, pohladil v prstech, ale nevybral ji. Místo toho položil ruku na stůl, dlaní dolů, prsty roztažené v gestu, které v té kanceláři najednou působilo silněji než pečeť.

„Ale vím, že mi nelžou. A vím, že by nikdy nikomu neublížili. Ručím za ně. Dávám ti své slovo.“

Colden se zadíval na jeho ruku. Na úhelník, který prsty vytvořily. Přísaha bratra stavitele. Pomalu přikývl.

„Dobrá,“ řekl tiše. „Dobrá.“

Vstal. Přešel k oknu, zády k němu. A když promluvil znovu, byl v tom hlasu chlad, který se rodí jen z moci a únavy.

„Ale ten vrah musí být dopaden, ať už je to kdokoliv, Jonathane.“ Otočil se. Tvář měl tvrdou jako žula. „Dopaden a zneškodněn.“

Mlčky se lehce uklonil, pak si nasadil klobouk a z kapsy kabátu konečně vylovil úřední konstáblskou hůl.

„Rozumím, pane radní,“ přikývl. „Postarám se, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost a nábřeží bylo opět bezpečné.“

XIV.

Vítr od řeky zesílil a hnal před sebou cáry mlhy promíchané s prvním, ledovým deštěm. Nábřeží u James Slip, jindy hlučné a živé dlouho do noci, se scvrklo do temné, mokré prázdnoty.

Kapitáni, kteří ještě odpoledne křičeli na jeřáby a spěchali s vykládkou, teď zaveleli k ústupu. Nikdo nechtěl riskovat, že mu náklad zvlhne na otevřeném mole nebo že se v poryvu zlomí rameno jeřábu a rozbije víc než pár beden.

A s nimi zmizeli i ti, kteří měli pro tmu slabost. Pašeráci zůstali zalezlí v tavernách, ctihodní občané odložili své skryté touhy na jindy. Jedni i druzí znali rozmary East River. Věděli, že kombinace bouřného větru a přílivu k ránu promění odvodňovací kanály ve smrtící pasti plné ledové vody.

Nábřeží se vylidnilo. Zůstali jen ti nejzoufalejší. Ti, pro které je bouře menší zlo než hlad.

Francis Fitzgerald stál opřený o zavlhlý dřevěný kůl starého mola. Úřední kabát nechal na ubytovně. Teď měl obnošenou vlněnou kazajku a čepici naraženou hluboko do čela. Ruce vražené v kapsách. Ramena stažená zimou. Vypadal přesně tak, jak měl vypadat, jako jeden z těch mnoha mladíků, kteří tady každý večer čekají, jestli jim noc nepřihraje drobek štěstí, když už den se k nim otočil zády.

Rozhlédl se do prázdné ulice a uvědomil si ironii té chvíle.

Měli štěstí.

Kdykoliv jindy, za jasné noci, by tu podobných postav korzovalo nejméně tucet. V takovém davu by jejich plán neměl šanci. Někdo by ho poznal. Nějaký dávný spolužák. Nosič, kterého včera kontroloval na celnici. Stačila jedna věta, jeden záblesk světla, a maska by spadla dřív, než by si ji vůbec pořádně nasadil.

Dnes však bouře vyčistila scénu a nechala ji prázdnou pro jeho divadlo.

Téměř prázdnou.

O kus dál, v závětří za hromadou beden s dehtem, se krčil další stín. Silný, zavalitý mladík s tváří poďobanou od neštovic. Francis ho znal. „Hladový Zrzek“. Ostřílený noční nosič. Bral všechno, pytle s tabákem, bedýnky s rumem, vzkazy, drobné zlodějničky. A když nebylo co nosit a nebylo komu odlehčit kapsy, bral i to, o čem se nemluvilo.

Dnes zjevně prohrál další kolo v nekonečném boji s prázdným břichem. Zůstal venku i přes nečas, hlad byl silnější než rozum.

Francise si měřil nepřátelským teritoriálním pohledem. Nová konkurence v noci, kdy i jediná mince je výhra, se mu nelíbila.

„Najdi si vlastní flek, hezoune,“ sykl a plivl do bláta směrem k němu. „Jestli se nějakej blázen rozhodne v tomhle nečase zásobovat, jsem tu první já.“

Francis neodpověděl. Jen si vyhrnul límec. Nemohl vyvolat hádku, která by přitáhla pozornost a už vůbec ne hádku, která by ho Zrzkovi mohla připomenout. Ale nemohl ani odejít.

Musel čekat.

Čekal na zvuk. Na klapání hole o dlažbu, o kterém mu vyprávěl Jonathan. Na šouravé kroky mrzáka s voskovou pletí, na hůl se stříbrnou rukojetí ve tvaru hada. 

Místo toho se z temnoty ulice vynořila postava v drahém, tmavém kabátě, s kloboukem staženým k nosu.

Francis ztuhl.

Muž vešel do kuželu vzdálené lucerny a na okamžik se ukázala jeho tvář. Tvář, která do světa deště a špíny patřila i nepatřila. Kůže měla barvu starého, žluklého loje. Napínala se přes lícní kosti tak těsně, že připomínala pergamen natažený na lebce. Nebyla to bledost zimy. Byla to matná ztuhlost figuríny. A pod okrajem klobouku, v hlubokých důlcích, se skrývala temnota, která pátravě osahávala prostor před sebou.

Francisovi se sevřelo hrdlo. Na klopě muži svítila tenká modrá stužka látky, přesně tak ho prý Colden Jonathanovi popsal.

Byl to on. Posel smrti. Ten, na koho čekal, ačkoliv se nešoural a byl bez hole. Přesto si byl Francis jistý.

Zrzek zareagoval okamžitě. Instinkt ulice vycítil výdělek, ať už měl jakoukoliv podobu. Odlepil se od beden a s falešným, podlézavým úsměvem vyrazil muži naproti.

„Hledáte někoho na práci, pane?“ oslovil ho a nestydatě se mu postavil do cesty. „Jsem silnej. Odnesu cokoliv kamkoliv. Kufr, bednu… nebo vzkaz.“

Významně se odmlčel, ztišil hlas.

„Nebo společnost? Noc je studená a já znám způsoby, jak zahřát. Levně.“

Francisovi zatrnulo. Jestli si ho muž vybere, past sklapne naprázdno.

A Zrzek zemře.

Muž se zastavil. Černé oči přejely po Zrzkově tváři s chladným, hodnotícím zájmem, jako by vybíral kus masa.

„Máš místo, chlapče?“ zeptal se tiše. „Někde, kde je ticho a klid?“

„Jasně,“ vyhrkl Zrzek dychtivě. Chytil muže za rukáv. „Znám boudu za jatkama. Je tam sucho a nikdo nás tam nena…“

„Tam teď čmuchají konstáblové,“ ozval se Francis.

Vystoupil ze stínu.

Srdce mu bušilo až v krku, ale hlas musel udržet hrubý, nezúčastněný. Potřeboval Zrzka zastavit dřív, než se nechá koupit. Riskoval sice, že ho pozná. Počítal ale s tím, že zmínka o konstáblech přesměruje jeho ostražitost jinam a nebo ho sice pozná, ale lekne se a uteče.

Zrzek naštěstí nebyl žádný hrdina, obzvlášť pokud byl sám. Jeho život řídily instinkty ulice a ty by mu, jak Francis věřil, měly velet ztratit se, pokud se blížily komplikace. Lhostejno zda měly podobu konstáblů nebo jediného mladého celníka.

Muž se ani nepohnul. Jen se pomalu otočil k Francisovi.

„Nechci boudu za jatkama,“ řekl tiše. „Chci místo. Někde blízko.“

Zrzek ztuhl. Touha po výdělku však ještě nevyhasla. Francise, zaslepen příležitostí podle všeho stále nepoznal.

„Znám pár skladů, nedaleko, pane…,“ vyhrkl skoro zoufale.

Muž zavrtěl hlavou.

„Sklady mají okna a hlídače.“ Udělal krok blíž. „Půjdeme do tunelů.“

Zrzek znejistěl.

„Do tunelů? V tomhle nečase?“ vydechl a pustil rukáv.

Muž se teď díval na Francise. V očích se mu zalesklo pobavení. Dva psi se perou o kost.

„A ty nabízíš co?“ zeptal se.

Francis se donutil udělat krok blíž, ačkoliv každá buňka v těle chtěla utéct.

„Sucho a bezpečí,“ řekl. Snažil se znít jako nejotrlejší znalec podzemí. „Znám sklepy pod přístavem.“ Pohodil hlavou k nábřežní zdi. „Tlusté stěny. Žádný vítr. A hlavně… žádné zvědavé oči.“

Viděl, jak to v muži zarezonovalo. Jak si je oba měří. Jak si skládá obraz. Francis stáhl ramena a snažil se vypadat menší. Slabší. Nabízet mu přesně to, o čem věřil, že hledá.

Snadnou kořist.

Muž sáhl do kapsy. Zrzek napjatě čekal, ale ruka se sevřenou pěstí se natáhla k Francisovi.

„Máš pravdu,“ řekl muž hlasem hladkým jako olej. „Za diskrétnost si rád připlatím.“

Rozevřel dlaň. Zaleskl se v ní stříbrný dolar.

A pak, aniž by se otočil, štěkl přes rameno na Zrzka:

„Zmiz, ohavo.“

Zrzek zklamaně odplivl.

„Užij si ho, hezoune,“ ucedil směrem k Francisovi a zmizel ve tmě hledat jinou, méně náročnou práci. Netušil, že mu ten „hezoun“ právě zachránil krk.

Francis sevřel minci. Byla studená. Stejně jako ruka, která mu ji podala.

„Znám jeden opuštěný hráčský kutloch na Water Street,“ prohodil hlavou směrem k nábřežní zdi a olízl si rty. „Docela čistý a hlavně s přístupem odspodu.“

Muž udělal pomalý krok k němu. Jeho oči se zaleskly dravčí radostí. Pokusil se o přívětivý úsměv.

„Dobře, chlapče.“ Hlas byl hluboký, hraně vřelý, ale pod tím tónem skřípala ocel. „Doufám, že je tam klid a nikdo nás nebude rušit. I kdybychom byli třeba trochu hlučnější.“ Významně si odkašlal, asi aby bylo zřejmé, jaký druh hluku má na mysli a znovu se pokusil i o úsměv.

Francis musel potlačit třes, který neměl nic společného se vzrušením. Věděl, že ten muž má ve skutečnosti na mysli smrt, ale ovládl se.

„Vím, co znamená být diskrétní, pane…,“ řekl a sjel očima dolů k pasu. „Je to už dlouho opuštěné, když potřebuji soukromí, jinam nechodím,“ dodal s nenucenou samozřejmostí, aniž by nutně lhal, což mu to přeci jen trochu ulehčovalo.

„Veď mě,“ řekl muž.

Francis polkl a otočil se k nenápadnému výklenku skrytému za hromadou starých beden, navršených ledabyle u paty zdi. Jeho prsty nahmataly studený kov olejové lampy, kterou tam měl schovanou.

Vytáhl ji, druhou rukou vylovil z kapsy křesadlo a troud. Ruce se mu třásly, musel se soustředit, aby mu nástroje nevypadly do bláta.

Knot zaprskal, chytil a malý žlutý plamínek se roztřásl ve větru. Francis rychle přiklopil sklo. Světlo se ustálilo, oživilo stíny kolem nich a vrhlo na mokrou dlažbu dlouhé, pokroucené obrazce.

Zvedl lampu do výše očí. Mužova tvář se ve světle mrtvolně zaleskla. Měl co dělat, aby přehlušil tlukot vlastního srdce.

„Tudy, pane,“ hlesl a vykročil do tmy výklenku. „Je to jen kousek.“

Věděl, že má v zádech predátora. A věděl, že teď už není cesty zpět.

Soutěž vyhrál.

Teď už zbývalo jen přežít výhru.

XV.

S padající tmou a stahujícími se bouřkovými mraky se Ztracený ráj překotně zaplnil.

Molly a Sára kmitaly mezi stoly s tácem na jedné ruce a s úsměvem na rtech, který se jim dařilo držet i tehdy, když jim někdo sáhl na bok nebo když se rumem rozpálený námořník pokusil vtisknout do dlaně minci navíc „za rychlost“. Smích se mísil s hlukem přicházejících hostů. Lokál se plnil. Kouř z dýmek stoupal ke stropu a dělal z lamp malá modravá slunce v mlžném oparu. Ten opar byl milosrdný. Rozmazával tváře. Rozostřoval kouty. A člověku dovolil věřit, že na světě existuje něco jako anonymita.

Edmund stál za pultem, narážel pivo, počítal měďáky a stříbrňáky, přikyvoval, když se slušelo, a usmíval se, když to práce vyžadovala. Jeho mysl však byla jinde.

Každé otevření dveří. Každý nový stín. Každé zachvění zvonku.

Všechno mu rvalo pozornost, jako když se ve větru trhá stará plachta.

Jediným pevným bodem v tom rozbouřeném moři rozmazaných tváří byl stůl hned u vchodu.

Seděli tam O’Connor se Smithem. Dva urostlí chlapi v hrubých vlněných kabátech. Mlčky, tvrdě poměřovali každého, kdo vzal za kliku. Zabrali místo s nejlepším výhledem, a jejich dvě těžké hole opřené o desku stolu mluvily jasněji než vývěska na dveřích: tady se dneska nedělají hlouposti.

Vidět je tam Edmunda uklidňovalo. Ne moc. Jen tak akorát, aby si mohl na pár minut nalhat, že zákon je na jeho straně. Pro tentokrát.

Když se hlavní dveře znovu otevřely, ruka mu přesto automaticky sjela pod pult. Jen další žíznivý námořník. Smith ho zhodnotil krátkým, znuděným pohledem a nechal ho projít dál, jako by ho ani neviděl.

To, na co Edmund čekal, přišlo z druhé strany.

Ze šera chodby do zázemí se ozvalo tiché, naléhavé zakašlání.

Edmund se prudce otočil.

Ve stínu za pootevřenými lítačkami stál vrchní konstábl Miller. Do lokálu nevkročil. Kabát měl vlhký a na botách čerstvé bláto, neklamné znamení, že nešel po osvětlené ulici, ale proklouzl dvorem jako někdo, kdo nechce být viděn.

Setkal se s Edmundovým pohledem jen na okamžik. Krátké, významné kývnutí směrem dozadu a pak se ztratil v temnotě kuchyně dřív, než si toho kdokoliv u stolů stihl všimnout.

Edmund pochopil.

„Sáro!“ houkl na dívku, která právě procházela kolem s tácem prázdných sklenic. „Vezmi to tu na chvíli za mě. Musím…, musím dozadu zkontrolovat zásoby.“

„Jasná věc, šéfe,“ odpověděla bez zaváhání. Muselo jí být jasné, že lže. Jenže v tu chvíli ji podle pohledů, které házela směrem ke stolu u dveří, zajímal ze všeho nejvíc mladší konstábl Smith a to, že v lokále zůstane sama jen s Molly, jí tak ani v nejmenším nevadilo.

Edmund proklouzl za pult, sundal zástěru a zmizel do kuchyně.

Tom už čekal. Stál zády k Samovi, který u dřezu drhl hrnce, a utíral si ruce do hadru. Když uviděl Edmunda, jen beze slova pokynul hlavou ke dveřím do skladu.

„Same,“ oslovil Tom chlapce, aniž by se otočil. „Hlídej polívku. A kdyby kdokoliv cizí chtěl jít dozadu, budeš křičet, jako by tě na nože brali. Rozumíš?“

Kluk vylekaně vzhlédl od dřezu.

„Rozumím, pane Tome. Ale… proč?“

„Protože to říkám,“ utnul ho Tom, vzal Edmunda za loket a vtáhl ho do skladu, kde už čekal konstábl Miller.

Šli mlčky.

Tom se protáhl kolem regálu s moukou, nahmatal skrytou západku za třetím sudem s nakládaným zelím a zatlačil. Část stěny se s tichým, olejovitým zasyčením pantů otevřela dovnitř.

Vstoupili do zadního pokoje.

Edmund rozsvítil mosaznou lampu zavěšenou na řetězu. Kužel žlutého světla dopadl na masivní kulatý stůl. Zelené sukno, kdysi luxusní, teď prodřené a flekaté od rozlitých nápojů, propálené od doutníků, se v tom světle lesklo jako mapa starého bojiště.

Na stěně naproti dveřím visely hodiny. Obyčejné, s kyvadlem v úzké skříňce z tmavého dřeva. V lokále nebo v kuchyni by si jich člověk sotva všiml. Tady však tikaly tak nahlas, až se zdálo, že ten zvuk nemá kam utéct.

Tom zavřel stěnu a zajistil ji. Hluk kuchyně i vzdálený halas lokálu jako by náhle někdo uřízl nožem.

XVI.

Prostor hlavního kanalizačního sběrače připomínal převrácenou katedrálu. Vysoko nad hlavami se klenul masivní cihlový strop, prolamovaný v pravidelných rozestupech šachtami kanálových vpustí. Skrze mříže z úrovně ulice v pravidelných intervalech propadávaly dolů sloupce matného, deštěm rozmazaného světla. Zrcadlily se na černou hladinu splašků jako bledé, chvějící se sloupy a odhalovaly masivní zdivo lesknoucí se vlhkostí.

Francis vedl muže svižně a mlčky, až dokud nedošli k místu, kde světlo z posledního roštu sláblo a po levé straně se neotevřel černý, úzký jícen odvodňovacího tunelu. Tady končila veřejná kanalizace a začínal labyrint tmavých bočních chodeb.

Teprve zde, na prahu skutečné tmy, Francis zvolnil.

Vzduch proudící z tunelu byl těžký a lepkavý, ale Francis se přinutil zhluboka nadechnout, jako by to byla ta nejběžnější vůně na světě. Zastavil se těsně před odbočkou a otočil se. Světlo lucerny, kterou držel, ozařovalo mužovu voskovou tvář jen z poloviny. Ta druhá se topila ve stínu.

Dlaní se zachytil o vlhkou cihlovou stěnu a nasadil sebejistý, protřelý úsměv pouličního floutka.

„Tady tou odbočkou,“ řekl a nakročil dovnitř.

„Počkat,“ sykl McKay a zvedl hlavu, jako by větřil. Jeho ruka vystřelila dopředu a sevřela Francisovo rameno, drtivě a nečekaně. Pohled mu těkal po stěnách pokrytých slizem, po černém bahně na dně strouhy, která se jim vlnila u nohou.

„Posviť tam,“ zavelel. V jeho hlase zazněl náznak podezření, instinkt starého vlka. Francis zdvihl lampu do výšky a pomalu s ní zakýval. Tunelem se neslo vzdálené, vytrvalé hučení průvanu spojujícího nesčetné zvuky podzemního života v šum připomínající zvuk tichého včelího úlu. McKay svraštil čelo. „Slyšíš to? Zní to, jako by tam někdo byl.“ McKayovy prsty se zaryly hlouběji do Francisova ramene, až to zabolelo.

Francisovi se sevřelo srdce. Pokud se McKay teď otočí, je konec. Přistoupil k němu, položil mu ruku na paži a podíval se mu do očí s předstíranou touhou.

„To jsou jen krysy, pane, touhle dobou tu nikdo není,“ zalhal hladce, protože to lež výjimečně nebyla.

Ne že by se tunely běžně hemžily lidmi, krys tu bylo vždy mnohem víc než lidí, ale pokud by se právě nebezpečně neblížil bouřný příliv v hlavní kanalizační chodbě, by téměř jistě někoho potkali. Ať už pašeráka, hráče a nebo ctihodného občana putujícího tajně do bordelu. Za pár hodin tu však bude vody možná i po prsa, což byl důvod, proč si právě dnes v noci mohl být jistý soukromím. Nikdo z těch, kteří se tu jinak mlčky potkávali, by se tak stejnou cestou nemohl i vrátit. Naštěstí se nezdálo, že by o tom Gideon Cross něco věděl. A Francis na tom nehodlal nic měnit.

„Bojíte se snad krys, pane?“ ušklíbl se s náznakem pohrdání a zadoufal, že to bude mít potřebný účinek.

Byla to výzva. Útok na ego. McKayův pohled ztvrdl potlačenou zlobou, pak se v něm mihl chtíč smíšený s krutostí. Chytil Francise za ruku a stiskl ji, až klouby zapraskaly. Bolelo to, ale Francis se ani nepohnul, jen se dál usmíval prázdným, vyzývavým úsměvem.

„Já se nebojím ničeho,“ zavrčel McKay. 

„Veď mě. Ale jestli se pokoušíš mě obelstít…,“ nechal větu viset ve vzduchu, hrozivější než jakákoliv výhrůžka.

„Proč bych to dělal,“ odsekl Francis drze. „Chci dostat zaplaceno, ale pokud se bojíte, můžete se vrátit.“

Otočil se a vykročil hlouběji do tmy chodby. Nohy mu klouzaly po mazlavém dně. Cítil McKaye v zádech, cítil jeho pohled, který ho svlékal a zároveň svíral. Každý krok byl boj s nutkáním začít utíkat. Ale musel hrát. Musel být tou vábničkou až do konce.

„Už jen kousek,“ zavolal přes rameno, hlasem, který se chvěl očekáváním. Ve skutečnosti se chvěl strachy. Ale Fergus McKay, opět již zaslepený vidinou snadné kořisti a své zvrácené pomsty už slyšel jen to, co chtěl slyšet.

Vpředu se tunel rozšiřoval, zbývala už jen jedna zatáčka. Matné zbytky světla tam již nedosáhly. Tma tam byla hustší. A v té tmě čekaly ony.

Pomalu se k němu nakloním. Notebook už leží bezpečně na zemi vedle postele. Nesmíme na něj zapomenout, až budeme vstávat. Ale teď…, teď chci zapomenout naprosto na všechno, minulost i budoucnost nic neznamená, neexistují. Je jenom teď a tady našeho polibku. Gabe si povzdychne a pootevře rty. Jeho jazyk hladí a chutná. Chvilku s ním ten můj bojuje, než lapnu jeho spodní ret mezi zuby a malinko stisknu. Nechci mu ublížit, ale ta plnost připomínající sladké ovoce k tomu svádí.

Pak už jedu ústy po jeho těle, i on si to zaslouží. Já nikdy při milování nemyslel jen sám na sebe – bleskne mi hlavou a trochu to zchladí mou vášeň a narůstající vzrušení. Ne milování, sex! Nic víc než sex to přece není. Ale i tak…

Laskám nalitý žalud, nejdřív jen lehce, špičkou jazyka, než ho vsaju a začnu poctivě kouřit. Gabe vzdychá, tiše, jako by nechtěl dát najevo, jak moc se mu moje počínání líbí. A já už vím, co má doopravdy rád. Nechám jeho penis vyklouznout ze svých úst, přejedu jazykem přes varlata až mezi půlky. Dráždím teď lákavý otvůrek a jeho vzdechy zesilují. Sám si chytne nohy pod koleny, aby mi maximálně usnadnil přístup. Cítím, jak se povoluje a stahuje, a když natáhnu ruku, nahmátnu tekoucí a cukající péro. Je už parádně rozdělaný a vzápětí mi to potvrzuje.

„More… I need more, Jay…“

Nepřestávám si hrát s jeho údem, ale jazyk vyměním za ukazovák druhé ruky. Vklouzne do něj snadno. Sám jsem tvrdý na maximum, ale ještě se dokážu ovládnout.

Zasténá úplně nahlas a mezi výdechy ze sebe vyráží už stěží srozumitelná slova.

„Jay, don’t stop, but… closer, I wanna be… Just inside. Now!“

Zní to jako rozkaz a je to vzrušující. Miluju, když si o to ten druhý umí říct, rozumím mu perfektně, ale…

Už na nic nečekám. Vezmu ho za lýtka a otočím na břicho, zvednu do kleku. Na noční stolek se natáhnu pro kondom. Ani já, ani on nevíme absolutně nic o minulosti toho druhého. I tak si už dost hrajeme s ohněm, takže je to stejně trochu nesmyslné a pokrytecké. Pak už mu pomalým tlakem vstoupím do těla. Chvilku počkám, ale není to třeba, sám začne přirážet. Cítím, jak si do rytmu honí péro. Odhodím jemnost a prostě ho šukám, jezdím v něm hluboko dovnitř a zas skoro ven, užívám si to sevření a teplo. Vzrušení mě dohání k vyšší rychlosti, až se všechno slije jen v jedinou metu a já si jdu hladově pro svoji rozkoš, pro svůj jediný cíl: vystříkat se. Udělá se možná o vteřinu dvě dřív, a to je ten poslední impuls, co potřebuju. Vlna orgasmu nás smete dokonale. Z kleku padáme do lehu. Asi má pod sebou slušně mokro, ale je nám to fuck.

„Mám tě rád, Gabrieli,“ vydechnu dřív, než si uvědomím, co vlastně říkám. A jakou řečí.

Zavrtí se, pootočí hlavu a podívá se na mě tázavým pohledem. A já najednou nevím, jak bych mu to měl přeložit, protože ‚I love you‘ říct nedokážu, nebyla by to pravda, ten rozdíl mezi milovat a mít rád je pro mě nepřekonatelný, přestože jinak nemám po letech tady s angličtinou problém.

„That was amazing, Gabe,“ šeptnu proto a on zavrní a přitulí se ke mně.

„I’ve got you… go ahead and sleep.“

Než usnu, napadne mě jedna neodbytná a vtíravá myšlenka. Ne myšlenka, uvědomění. Pocit, co ve mně rostl s každým dalším společným orgasmem. Mám ho rád, je mi s ním dobře, rozumím mu, ale… Ale v těch chvilkách, kdy jsem si s někým takhle blízko, asi vždycky budu potřebovat slyšet všechno to, co se při takových situacích šeptá i křičí, v řeči, která mi zněla v uších od prvního nadechnutí. A nechci, aby mi při tom někdo říkal Jayi, i když jsem si to sám jako zkratku svého jména vybral. Protože je tak anonymní.

Po probuzení o pár hodin později si rychle střihneme ještě jedno číslo. Při oblékání mi připomene, abych popřemýšlel o nadcházejících Vánocích. Ta nabídka společných svátků mě potěšila i vyděsila. Že už je to zas další rok, kdy budu volat mámě, a i v telefonu uslyším, že vůbec není šťastná a že ten čas bude cokoliv, jen ne veselý.

Tak ať to mám za sebou, řeknu si, když jsem zas sám ve svém kamrlíku v Brownsville. S pohledem upřeným na Bartoloměje naťukám číslo vryté do paměti. Tady je krátce po poledni, doma večer, možná ji vyruším u večeře.

„Ahoj, mami, to jsem já…, chci ti…“

Nenechá mě ani doříct větu, v jejím hlase slyším radost a podtón něčeho, co nedokážu rozpoznat.

„Zlatíčko, počkej, nic neříkej, hlavně nezavěšuj, prosím,“ chrlí ze sebe, jako by se bála, že se spojení mezi námi přeruší. „Někdo s tebou chce mluvit.“

Tělem mi projede mrazivá vlna, než úplně ztuhnu s mobilem stále na uchu. Nedokážu ho oddálit, odhodit, cokoliv, přestože tuším, vím!

„Ahoj, tady táta. Nemohl bys…, nechceš se už konečně vrátit domů, Jakube?“