Dům na Water Street (2/4)

VI.

Uplynul týden. Sedm dní, během nichž olověná obloha nad městem ani na okamžik nepovolila a přístavní ruch, stlačený hrozbou další bouře, utichal jen s tmou. Pro Toma s Edmundem to byl týden v očistci.

Gideon Cross se neukázal. Nebo ho aspoň oni nezahlédli. Zmizel v labyrintu uliček a skladišť, neviditelný jako spodní proud, o jehož existenci víte jen proto, že cítíte, jak vás táhne ke dnu.

K Douglasovu penzionu se Edmund odvážil jen jednou. Zkusil nenápadně vyzvědět u služky, která drhla schody, jestli se neubytoval někdo nový. Děvečka na něj však jen tupě zírala. Buď neuměla pořádně anglicky, nebo ji takové otázky nezajímaly. Nadto vypadala, že beztak nerozezná guvernéra od podomního prodavače nožů. Edmund pochopil, že z ní nic nedostane, a odešel dřív, než si jeho vyzvídání někdo spojí s něčím konkrétním.

V O’Neilově rybárně naproti pak strávil skoro hodinu. Klábosil o treskách a kvalitě soli, zatímco přes výlohu sledoval ulici. McKaye nezahlédl. A zeptat se přímo, jestli neviděli muže s holí a pohledem mrtvým jako ryby na pultě, toho se neodvážil. V přístavu se slova šíří rychle a někdy se vracejí k člověku dřív než loď k molu. Přeptal se jen tak mimochodem, zda někoho nového nezahlédli, zda někdo nový si nepřišel pro jejich vyhlášené sledě v bylinkovém oleji, nic se však nedozvěděl. Nikdo, koho by neznali, se prý neobjevil.

Nezbývalo než čekat.

Bylo odpoledne, krátká přestávka mezi obědem a večerním návalem. Šedé světlo dopadalo na pečlivě vyleštěná okna Ztraceného ráje a v lokále panoval líný klid.

Edmund stál za pultem a mechanicky leštil sklenice. Pohyby měl úsporné a přesné. Oči mu ale zčervenaly nevyspáním. Noc co noc se s Tomem střídali na hlídce. Jeden seděl v křesle u okna v patře a díval se na ulici. Druhý se pokoušel urvat aspoň pár hodin neklidného spánku.

Z kuchyně vyšel Tom. Na rameni nesl soudek s nakládanými okurkami. Když míjel Edmunda, na vteřinu se jejich pohledy setkaly. Nic v tom pohledu nebylo okázalé. Jen prosté ujištění, že jsou spolu, že se neztratili jeden druhému, ani když se kolem nich všechno stahovalo.

Dveře se otevřely. Zvuk, který posledních sedm dní Edmunda pokaždé přiměl zpozornět.

Ani tentokrát se v nich však neobjevil stín s holí. Vešel vrchní konstábl Miller, široká ramena, unavená tvář a přívětivý úsměv, který vypadal, jako by ho stál poslední zbytky sil. Sundal si klobouk, pověsil ho na věšák a prohrábl zcuchané vlasy, v nichž se povážlivě, přestože nebyl o mnoho starší než Reed, začínaly objevovat první stříbrné nitky.

Vypadal schváceně. Kalhoty měl zmačkané, jako by v nich prospal noc na lavici strážnice. Jiskra v oku byla matná. Jen mosazný znak města na rukojeti jeho úřední hole se v šeru leskl stejně jistě jako vždy.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravil a těžce dosedl na barovou stoličku, která pod jeho vahou zapraštěla. „Doufám, že máte něco studeného a něco teplého. V tomhle pořadí.“

Edmund odložil utěrku a pokusil se o úsměv. Byl to úsměv hostinského, ale pro vrchního konstábla Millera v něm bylo i něco osobního. Jonathan Miller patřil k několika málo lidem ve městě, kterým věřili a které považovali za přátele. Možná proto, že i on nosil masku a oni to věděli.

„Pro tebe vždycky, Jonathane,“ řekl Edmund a sáhl po korbelu.

Očekávali ho. Inspektor celní správy Francis Fitzgerald už dobrou půl hodinu prohledával jejich sklad, pečlivě opisoval značky a kontroloval, zda v sudech s vínem neschovávají pašovaný tabák. 

Což vždy znamenalo jediné, vrchní konstábl byl nedaleko.

Francis mohl samozřejmě nepozorovaně přijít i starou pašeráckou cestou od nábřeží, tím by ale paradoxně riskoval, že si ho někdo všimne. Celní inspektor motající se za bílého dne kolem vstupů do odvodňovacích tunelů pod přístavem by zvědavým očím nepochybně neunikl.

To, že válka dávno skončila, ještě neznamenalo, že pašování stále dobře nevynášelo. Ve skutečnosti vynášelo často víc než za Britů. Takže pokud Francis už tu cestu využil, činil tak vždy až po setmění, kdy se tvář dala v šeru snadno ukrýt pod kloboukem a postava mohla rychle zmizet ve stínech, aniž by vzbudila obzvláštní překvapení. Labyrint odvodňovacích kanálů, sklepů a spojovacích chodeb pod přístavním okrskem totiž s padající tmou kromě pašeráků a verbířů často dobře posloužil i jinak ctihodným občanům, mířícím pod rouškou tmy za dobrodružstvím všeho druhu.

Lhostejno, zda jejich cílem byla tajná herna, aréna pro kohoutí zápasy, sázky na dávící se krysy, či zadní schodiště pod vykřičeným domem. Anebo prostě jen jako ve Francisově případě tiché bezpečné místo, kde se mohl beze svědků obejmout muž s mužem. Nejednou tu cestu v převleku za prostého přístavního dělníka pod rouškou noci také vážil. Což pochopitelně neplatilo pro vrchního konstábla, pro kterého žádný převlek nebyl dost bezpečný a od té doby, co byla hospoda opět v provozu, chodil už jen hlavním vchodem. Nanejvýš, pokud zůstali s Francisem vzadu i po zavíračce, se prosmykl na dvorek a na ulici pak nenápadně proplížil noční tmou.

Edmund před konstábla postavil plný korbel a setřel pěnu z pultu.

„Pivo je čerstvě naražené. A Tom právě dodělal hovězí s mrkví a cibulí.“

„To je přesně to, co potřebuju. Voní to až na ulici,“ vydechl vrchní konstábl a vděčně korbel přijal. Dlouze se napil, na okamžik zavřel oči a nechal pěnu klesnout. „Do rána jsem řešil rvačku v docích. Kdybych nevytáhl noční hlídku, rozlilo by se to přes půl přístavu. Tolik nožů pohromadě jsem už dlouho neviděl. Irové a námořníci z Bostonu. A ráno k tomu ještě přibyl čerstvý mord. Někdy si říkám, jestli by nebylo přece jenom snazší pást ovce.“

Tom se opřel o zárubeň kuchyně, ruce založené na hrudi.

„Ovce sice nemají kudly za pasem, pane vrchní. Ale taky neplatí daně a nevolí.“

„To je pravda, Tome. To je svatá pravda,“ odvětil mu konstábl a smutně se na oba usmál.

Očima přelétl lokál. Dva podřimující lodivodi v rohu a obchodník u okna s novinami byli dost daleko. Pak ztišil hlas a naklonil se přes pult k Edmundovi.

„Než si dám to hovězí, musím si odskočit,“ zamručel. „Ráno jsem spolkl dva sledě a nesedí mi. Je tam vzadu volno?“

Edmund se na něj podíval. V jeho očích poznal prosbu, která se nedá vyslovit nahlas. Směs touhy a obavy.

„Posluž si. Klíč je na hřebíku. Jako vždy,“ odpověděl tiše Edmund a přidal krátké, spiklenecké mrknutí.

Maně ho napadlo, kdo z nich je asi nedočkavější, jestli Francis, nebo vrchní konstábl. Francis se tu sice hlavním vchodem a pod záminkou kontroly neukázal už dobrý měsíc, v přítmí zadní místnosti se však s konstáblem tajně scházeli nejméně jednou týdně.

Vzápětí se za tu myšlenku zastyděl. Sám mohl trávit s Tomem každý večer, ale ne každý měl takové štěstí. Francis si jako svobodný mládenec pronajímal pouhý pokoj v penzionu naproti celní správě. A konstáblův dům byl přímo zapovězené území. Vrchní konstábl byl sice vdovec, avšak kromě služebnictva s ním domácnost sdílela i dospívající dcera. Návštěva pohledného mladíka, jakým Francis bezesporu byl, by ji nepochybně potěšila, ovšem nejspíš pouze v případě, že by se jí v salónu dvořil. Potkat ho ráno, spokojeného a rozcuchaného, jak vychází z otcovy ložnice, by pro ni bylo překvapení, jemuž ji otec z pochopitelných důvodů vystavovat nehodlal. Jakkoliv to byla dívka v mnoha ohledech jinak nadmíru svobodomyslná.

Bývalá tajná herna za jejich skladem tak byla možná jediným místem, kde mohli být ti dva alespoň na chvíli sami sebou, aniž by nutně šlo jen o kradmé tělesné uspokojení. Využívali ji ostatně dávno předtím, než si Hall s Reedem opuštěný a zanedbaný hostinec, tehdy známý jako U Černého psa, pronajali a ani jeden neviděl důvod, proč na tom po otevření a přejmenování cokoliv měnit.

Jakkoliv se v tomhle případě nejednalo o ráj ztracený, ale naopak nalezený, byť zároveň i ostražitě skrývaný.

Nadto skutečnost, že si jejich podnik oblíbil samotný vrchní konstábl města New Yorku, v mnoha ohledech fungovala lépe než najatý vyhazovač. Kde se pravidelně ukazoval velitel, tam se stahovali i jeho podřízení, a pochybné existence, před kterými je varovali na úřadě, se díky tomu jejich dveřím naopak obloukem vyhýbaly. Zatímco v okolních nálevnách bývaly rvačky a opilecké excesy denním chlebem, u nich se staly jen vzácnou výjimkou s povětšinou velmi rychlým koncem. Pokud se přece jen někdo odvážil ztropit scénu, zpravidla svého omylu litoval ještě dříve, než stihl ve výhružném gestu byť i jen napřáhnout ruku, neřkuli zkusit zvednout židli či převrhnout stůl.

„Díky,“ řekl konstábl. Dopil jedním douškem zbytek piva, otřel si ústa hřbetem ruky a zvedl se. 

Když zmizel v chodbě, Edmundův pohled se setkal s Tomovým. V tom tichém porozumění byla i hořkost. Pomáhali jiným krást chvilky štěstí ve světě, který je zakazoval, zatímco jejich vlastní svět se stahoval a kdesi venku se pohyboval muž, který přišel všechno rozbít.

„Houkni na mě, až se vrátí,“ řekl Tom a odlepil se od zárubně. „Připravím mu to jídlo. Určitě mu po tom vyhládne.“

Edmund zůstal za pultem sám. Mechanicky vzal utěrku a začal leštit cín, ale myšlenky měl jinde. Týden. McKay tu někde je. Možná stojí naproti ve stínu a dívá se do výlohy. Možná sedí v jiné hospodě, pije, čeká a v hlavě si přehrává, jaké to bude, až konečně vstoupí sem, do Ztraceného ráje.

VII.

Zvonek nad dveřmi cinkl. Edmund zabraný do chmurných myšlenek sebou škubl, jako když rána z muškety kopne o chlup dřív, než čekáte, a ruka sjela pod pult, kde nahmátla jílec nože.

Vešel však jen starý Izák pro svou odpolední dávku. Těžce se opřel o pult, tvář měl zvrásněnou jako vyschlé řečiště a dech mu páchl levným tabákem a beznadějí. Edmund pomalu vydechl a povolil sevření. Jemný třes v prstech mu přesto ještě chvíli zůstal.

„Rum, Edmunde,“ zachraptěl rybář a položil na dřevo dva měďáky. Mincemi mu cukalo v prstech tak, že o sebe cinkaly. „A dej mi velký. Potřebuju spláchnout pachuť soli.“

Edmund přikývl. Tep se mu vracel do normálu jen pomalu, jako by se zdráhal. Sáhl po láhvi a nalil poctivou míru tmavé tekutiny. Izák ji do sebe obrátil jedním rázem, otřásl se a prázdnou sklenici s klepnutím položil zpět.

„A ještě…,“ odmlčel se a hřbetem ruky si promnul zarudlé oči. „Máš tu višňovku? Tu sladkou, silnou, co dělá Tom. Potřebuju džbánek pro starou. Pro Martu,“ dodal to skoro omluvně, jako by se styděl, že něco takového vyslovil.

Edmund se zarazil. Marta se alkoholu vyhýbala, jako by v něm byl hřích sám.

„Višňovku. Pro Martu,“ zopakoval opatrně a sáhl pod pult pro kameninový džbánek. „Je nemocná?“

Izák zvedl hlavu. Nebyla v tom opilost. Jen prázdnota. Pohled člověka, kterému se v jediném ránu sesypal dům.

„Její duše je poraněná, chlapče,“ řekl. „Potřebuje spát. Potřebuje zapomenout, aspoň pro dnešní noc.“

Polkl. Ohryzek mu v hubeném krku poskočil, jako by se bránil.

„Náš nejmladší, Billy. Předevčírem v noci zmizel,“ pokračoval a hlas se mu zlomil. „Mysleli jsme, že se někde opil. Nebo se zapomněl s holkou. Dnes ráno ho našli v docích. Ležel bez života u paty přístavní zdi.“

Edmundovi ztuhla ruka na džbánku.

„Utopil se?“ zeptal se tiše. Tušil, že odpověď bude horší, jen potřeboval slyšet, jak moc.

„Ne,“ zašeptal Izák. Po strništi mu stekla slza. „Někdo ho uškrtil. Měl na krku modřiny, jako by ho sevřely železné kleště. A…“

Sklopil zrak. Slova hledal dlouho, a když je našel, byla špinavá i v ústech.

„Byl zneuctěný, Edmunde,“ řekl téměř neslyšně. „Doktor to řekl.“

Džbánek v Edmundově ruce narazil o pult.

Na okamžik uviděl před sebou znovu celu na přídi Vigilantu, prsty sevřené kolem hrdla, ponuré světlo a zápach. Něco, co mělo zůstat potopené.

V přístavu se po setmění dělo leccos. Kluci jako Billy se po večerech nemotali kolem nábřeží jen tak pro nic za nic. Hledali přivýdělek. A když nebylo co nosit, byli tu a tam za pár stříbrných mincí ochotní přimhouřit oči, zapomenout na děvčata a poskytnout i jiný druh služby než jen cestu tunelem s balíkem neprocleného tabáku na zádech.

Jenže v tomhle špinavém obchodě hrozilo nanejvýš to, že se mezi sebou poperou o zákazníka, nebo že schytají pár facek od opilce. Ne chladnokrevná poprava.

McKay. Nezahálel.

Týden ticha nebyl čekáním. Byl to lov. Obhlížel terén a hledal oběť. Možná proto, aby ukojil vlastní zkaženost. Možná proto, aby jim připomněl, že je ve městě a že se nebojí vystavit špínu na oči všem.

„Tady,“ řekl Edmund a hlas měl cizí. Rychle naplnil džbánek tmavě rudou tekutinou a přistrčil ho rybáři. „Vezmi si to.“

Izák sáhl do kapsy pro další mince, ale Edmund mu ruku zadržel.

„Ne. To je na mě.“

Rybář vděčně kývl. Popadl džbánek, jako by to byl záchranný kruh, a vypotácel se ven do šedého odpoledne.

Edmund zůstal stát. Zapřel se dlaněmi o desku pultu, aby se mu nezlomila kolena. Vzduch v místnosti náhle ztěžkl, jako by do něj někdo přilil kouř.

Mechanicky utíral pult, ale myšlenkami bloudil v temných koutech doků, kde vyhasl život rybářova syna.

Tom měl tehdy na Vigilantu pravdu. Blackwood se mýlil. Neměli ho nechat žít.

VIII.

Uplynula víc než půlhodina, než se dveře z chodby otevřely a vrchní konstábl Miller se vrátil do lokálu, šedé světlo už venku zvolna přecházelo do podvečera. Konstábl vypadal uvolněně. Ramena měl rovnější a ve tváři spokojenost člověka, který na chvíli odložil břemeno. Urovnal si vestu a s hlubokým vydechnutím dosedl na svou stoličku.

„To hovězí voní čím dál líp, Tome,“ zavolal směrem ke kuchyni. Bodrost v tom hlase byla o chlup přehnaná, jako když se muž snaží poděkovat jinému muži, aniž by chtěl použít vděčná slova.

Tom se vynořil zpoza lítaček s plným talířem, z něhož stoupala pára. Položil ho před konstábla a krátce přikývl.

„Dobrou chuť, Jonathane. Dušené na černém pivu, to co máš rád.“

Sotva konstábl zabořil lžíci do omáčky, zadní dveře se znovu otevřely. Vyšel inspektor celní správy Francis Fitzgerald. Pod paží svíral desky, tvář měl ještě lehce zrůžovělou, ale výraz přísný a úřední. Zastavil se tak, aby ho bylo vidět. Nejprve kývl konstáblovi, jako by se potkali teprve v té chvílí, a pak se obrátil k Edmundovi.

„Takže, pane Halle,“ pronesl a poklepal na desky. „Sklad jsem prošel. Sudy jsou v pořádku a značky zůstaly neporušené. Pro tentokrát neshledávám závad.“

Edmund přistoupil na hru, kterou znali všichni tři, přestože o ní nikdy nemluvili, a pokorně se na mladého inspektora usmál.

„Děkuji, pane Fitzgeralde. My zákony ctíme.“

Fitzgerald si upravil límec. Pohled, který na Edmunda hodil, nesl vděčnost schovanou pod komisní úředností.

„To doufám. Ale nespoléhejte na to, že máte klid. Přijdu znovu. Bez ohlášení. Brzy.“ Krátce se podíval směrem ke konstáblovým zádům, nasadil klobouk a rázným krokem vyšel do ulice.

Dveře se zavřely a strnulé napětí v místnosti o vlásek povolilo. Konstábl se pohodlně uvelebil do židle a pustil se s chutí do jídla.

Edmund obešel pult, vzal si zázvorový střik a posadil se vedle něj. Chvíli mlčel. Potřeboval pár vteřin klidu, než znovu rozvíří bahno.

„Byl tu starý Izák,“ řekl nakonec tiše.

Konstábl se zastavil se lžící v půli cesty. Pomalu ji položil do talíře.

„Cobb,“ řekl a tvář mu ztvrdla. „Chudák. Už to ví? Budu ho muset vyslechnout. Zatím jsem tam poslal jen člověka od coronera, ale…“

„Ví,“ přerušil ho Edmund. „Chtěl něco pro Martu na spaní.“ Podíval se na konstábla přímo. „Říkal mi, jak ho našli. A co mu ten vrah udělal.“

Konstábl si otřel ústa ubrouskem a odsunul talíř stranou. V očích měl únavu, která neměla nic společného s dlouhou službou. Byla to únava z lidí.

„Bylo to ošklivé,“ řekl tlumeně. „Hodně ošklivé. Viděl jsem za války dost krutostí, které si lidé dokážou navzájem udělat. Ale tohle…“

Naklonil se blíž. Hlas se mu ztišil a klesl.

„Nepral se s ním. Žádné stopy po zápasu. Žádné škrábance. Chytil ho tak, aby neměl čas křičet,“ pokračoval. „A stiskl. Doktor říkal, že hrtan byl zničený, jako by ho sevřel svěrák. A to další…,“ odmlčel se. „Úplně ho roztrhal, něčím tvrdým, pevným, určitě pevnějším než…“

Napil se piva, jako by jím chtěl spláchnout vlastní slova.

Edmund cítil, jak se mu zvedá žaludek. Ta síla, ten způsob. Všechno sedělo.

„Máš nějaké podezření?“ zeptal se, ačkoliv věděl, že se pouští na tenký led.

Konstábl zavrtěl hlavou.

„V přístavu je teď Babylon. K námořníkům a tulákům přibyli Wayneovy rekruti do nové Legie a s nimi i hejna obchodníků, co zavětřili příležitost se pořádně napakovat, ať už na nich nebo na armádních dodávkách. Mohl to být kdokoliv. Tu válku s indiány nám byl čert dlužen,“ řekl a promnul si unavené oči. „Snad je to jen nějaký zvrhlík, co projíždí městem. Doufám. Protože jestli se to stane znovu, bude zle. Lidé jsou po tom masakru u Wabashe jako na jehlách. Stačí jedna jiskra a celé nábřeží vyletí do povětří dřív, než se stihneme rozkoukat.“

Znovu zabořil lžíci do talíře, k ústům ji však nedonesl.

„Bylo na tom něco divného.” Zadíval se přes okno kamsi do prázdna. „Rozmysl. To, jak ho vystavil, všem na očích. A v kapse u košile měl tohle.“

Sáhl do vesty a vytáhl list vytržený z knihy. Položil ho před Edmunda na stůl.

„Ten kluk sotva četl,“ dodal. „Někdo mu to tam musel strčit.“

Edmundovi přeběhl po zádech mráz.

„Jonathane,“ řekl a položil na papír ruku. „Tohle nebyl obyčejný zvrhlík z ulice. Ten, kdo to udělal, s tím nepřestane.“

Konstábl se na něj pátravě zadíval.

„Ty o tom něco víš, Edmunde,“ řekl tiše.

Edmund se nadechl a pomalu přikývl.

„Bojím se, že ano,“ odpověděl.

Konečky prstů přejel po okraji papíru. Byl pomačkaný, nasáklý vlhkostí a ušpiněný, ale písmo zůstalo čitelné. Starý, úhledný tisk.

Nemusel číst celou stránku. Stačil mu jeden řádek. Znal ho nazpaměť, stejně jako si člověk pamatuje polohu hvězd, když na ně koukal celé noci.

„Mysl je světem sama pro sebe a sama z pekla nebe a z nebe peklo stvoří.“

Milton. Ztracený ráj. Kniha, kterou kdysi otevíral na lodi jako talisman a hradbu zároveň. Kniha, která se mu stala znamením, že ještě existuje něco jiného než lano, rozkaz a řev.

„Je to z Miltona,“ řekl tiše. Hlas měl prázdný, jako by z něj vyprchala i poslední krev. „Ze Ztraceného ráje.“

Konstábl sevřel rty. Nepůsobil jako člověk, který se nechá poučovat.

„Vím, co to je,“ odsekl rezervovaně a v tom tónu byla i špetka dotčené ješitnosti. „Jen nechápu, kdo strčí klukovi, co sotva přečte nápis ve výloze, do kapsy báseň.“

Edmund se na něj podíval přímo. Bez okolků, bez hostinských úsměvů.

„To není báseň, Jonathane. To je vzkaz,“ řekl. „A nebyl pro toho chlapce. Je pro mě. A pro Toma.“

Z kuchyně se ozvalo krátké, suché prasknutí, jako když někdo sevře dřevo moc silně. Tom stál v rámu dveří. Tvář měl ve stínu a postoj napjatý jako tětiva. Slyšel každé slovo.

Konstábl se narovnal. Únava z něj spadla. Nahradila ji ostražitost muže ve službě.

„Takže ty víš, kdo to udělal.“

Edmund se na okamžik podíval na Toma. Věděl, že nemůže říct celou pravdu. Nemohl už ale ani mlčet.

„Říká si Gideon Cross,“ pronesl po chvíli. „Připlul před týdnem s brigou Providence z Anglie. Z Portsmouthu. Ale to jméno je falešné, nejspíš stejně jako všechno, co o sobě říká.“

Konstábl mechanicky vytáhl zápisník. Olízl hrot tužky, jako by tím mohl zkrotit vlastní neklid.

„Cross. Gideon,“ zamumlal. „Jak vypadá?“

„Býval vysoký a hřmotný,“ začal Edmund. V paměti se mu vybavil Dawsonův popis, slovo od slova. „Teď prý vypadá sešle a chodí shrbeně o holi.“

Odmlčel se, nasucho polkl a pokračoval o něco tišeji:

„Pleť má voskovou, nezdravou. Oči zapadlé a temné. A ta hůl…, prý eben se stříbrnou hlavicí ve tvaru hada.“

Sáhl po sklenici a napil se. V krku to pálilo, ale byl vděčný i za tu bolest. Byla to jediná jednoduchá věc v místnosti.

„Je to nebezpečný člověk, Jonathane. Ne tulák. Ne opilec,“ řekl a hlas mu na okamžik ztvrdl jako provaz po namočení. „Ve skutečnosti se jmenuje Fergus McKay. Býval loďmistrem na HMS Vigilant. Na lodi, kde jsme s Tomem sloužili. Vyzná se v uzlech, v lanech a v bolesti. To, co udělal mladému Cobbovi, pro něj není výjimka. Je to jeho způsob, jak se zabavit.“

Konstábl dopsal poslední slovo a zaklapl blok. Podíval se nejdřív na Toma a pak na Edmunda. Oči měl plné otázek, ale vybral jednu, která mu připadala nejbližší zákonu.

„Loďmistr,“ zopakoval. „Proč by šel po vás? Staré dluhy? Zběhli jste?“

Edmund sklopil oči k desce stolu. Slova volil opatrně, jako by šel po kluzké lávce.

„Staré dluhy,“ přikývl. „Kéž by to bylo tak prosté.“

Zavrtěl hlavou.

„Ne. Byli jsme propuštěni. Ale ne dřív, než si tupá kázeň vybrala svou daň.“

Pak i s listem vytrženým z knihy vstal, obešel lokál a z police nad místem, kde obvykle úřadoval, vytáhl starý ohmataný svazek. Milton. Jeho vlastní.

Rozevřel ho. Chvíli jím mlčky listoval. Pak mu z tváře zmizela barva, jako když se stáhne příliv. Kniha mu vyklouzla z ruky. Neupadl, ale sesunul se na židli, jako by mu někdo podťal nohy.

Vrchní konstábl, který vykročil za ním, zůstal na okamžik stát uprostřed místnosti, zaskočen náhlou změnou atmosféry. Tom naopak nezaváhal ani vteřinu. Obešel stůl, přisedl si k Edmundovi z druhé strany a položil mu ruku na rameno. Krátce, s výrazem chladného soustředění, pohlédl na rozevřenou knihu a vytržený list, než kývl na konstábla, aby šel blíž.

Edmundovy ruce se nepatrně chvěly. Prstem přejel po okraji rozervané vazby.

„Podívejte,“ vydechl. Hlas se mu zadrhl. „Ta stránka, kterou jsi přinesl. Patří sem.“

Ukázal na zubatý okraj na samém začátku knihy. Chyběl tam list. Vypadalo to jako otevřená rána. Papír, který ležel na stole, seděl k místu s děsivou přesností.

„Kniha první,“ řekl Edmund tiše, skoro úředně, jako by se snažil najít oporu v číslech. „Ten verš. Satanův proslov po pádu. O tom, jak si mysl dokáže udělat peklo, i kdyby měla stát u bran nebe.“

Konstábl se naklonil blíž.

Edmund otočil listy hlouběji. Pomalu, pečlivě. Jako kdyby se bál, že se mu pod prsty rozpadne i to, co zůstalo. Pak se zastavil.

„Tady,“ polkl. „Tady chybí další.“

Další mezera. Proužek papíru trčel z vazby jako výhrůžka.

„Kniha čtvrtá. Okamžik, kdy Satan poprvé spatří Adama a Evu v Ráji,“ řekl a oči se mu nepříjemně leskly. „Vidí jejich blízkost. Vidí, že jsou spolu. A přísahá, že jim to vezme.“

Tomova ruka na jeho rameni ztěžkla. Nebyl to něžný dotek. Bylo to držení, jako když se na moři držíte zábradlí, aby vás vlna nesmetla.

Edmund otočil dál. Téměř na konec.

„A pak ještě tady,“ ukázal na třetí mezeru. „Kniha dvanáctá. Vyhnání. Ztráta. Konec.“

V lokále se rozhostilo ticho, husté a dusivé. Konstábl si přejel dlaní po vousu, jako by se chtěl ujistit, že je skutečný.

„Takže,“ řekl chraplavě, „ten list u Billyho. Ten je odsud. Z téhle knihy.“

Edmund zavřel oči, jako by tím mohl odsunout obraz mrtvého těla v docích.

„Ano,“ vydechl odpověď, jakkoliv to od konstábla neznělo jako otázka. „A je to jen začátek.“

Otevřel oči a podíval se na konstábla.

„Jestli měl Billy Cobb u sebe ten první list, znamená to, že McKay píše příběh. Pro nás.“

Konstábl zbledl.

„Pro vás?“ řekl tiše.

„Ano,“ hlesl Edmund a bezděky si sáhl na krk, jako by znovu cítil stisk McKayových prstů. 

„Má s námi nějaké nedořešené účty…“

Tom se naklonil dopředu. Svaly na krku měl napjaté jako lana.

„S námi?“ zeptal se. „To spíš my s ním,“ dořekl ostře.

Edmund se mu nepodíval do očí. Nemusel.

„Přijel se nám pomstít,“ řekl. „Přijel nás dorazit.“

Tom mu prudce sevřel předloktí.

V rohu se jeden z lodivodů pohnul a rozespale se rozhlédl. Bylo to malé, všední, a o to horší. Konstábl rychle zavřel knihu i s listem uvnitř. Vstal a zasunul svazek pod vestu.

„Dojdu na strážnici,“ řekl. „Nechám prohledat staré doky a skladiště, dokud je tam ještě denní směna.“

Edmund zavrtěl hlavou. Jeho hlas byl tichý, ale zněl s jistotou, která se rodí jen ze zkušenosti s jedním typem člověka.

„Tam nebude. On a ani nic jiného.“

Konstábl se zarazil.

„Když opouštěl loď, ptal se kapitána Dawsona na ubytování s dobrým výhledem,“ pokračoval Edmund. „Dawson ho poslal k Douglasovi. Byl jsem se tam nenápadně přeptat. Nikoho takového tam ale neviděli.“

Vedle něj Tom ztuhl.

„Co,“ sykl.

Edmund sklopil oči.

„Promiň,“ špitl k němu a na okamžik mu stiskl ruku, jako by se chtěl omluvit i za to, že vůbec dýchá.

Pak se podíval zpět na konstábla.

„Nechtěl vidět na lodě. Chtěl vidět na nás. Je někde tady. Blízko.“

Konstábl chvíli stál, ruku napůl zvednutou, jako by váhal mezi rozumem a instinktem. Pak přikývl.

„Dobrá,“ řekl. „Nechám to tu hlídat lidmi z obvodu.“

Oči mu ztvrdly úřední autoritou, ale pod ní prosakovala nejistota.

„Já si teď dojdu něco ověřit na radnici. Ale až se vrátím, tak mi budete muset vy dva vysvětlit, co se to tady děje. Podrobně vysvětlit!“

Přejel je pohledem.

„Moje práce je chránit tohle město. A jestli se mi tu potuluje šílenec, který si odškrtává vraždy podle knihy, musím o něm vědět víc. Musím vědět všechno. Všechno co víte.“

Na odpověď nečekal. Strhl z věšáku kabát a odešel. Dveře za ním cvakly.

Zvuk toho cvaknutí zůstal v lokále viset déle, než by měl.

IX.

Venku se do něj opřel chladný vítr od East River. Nebyl to prudký náraz, jen vytrvalé tlačení vlhka, které se člověku dostane pod kabát, pod košili, až do kostí. Zhluboka se nadechl. Chtěl si pročistit hlavu od piva a od toho, co zůstalo viset ve vzduchu Ztraceného ráje. Strach má vlastní pach. Drží se stěn stejně jako mastnota z kuchyně.

Na nábřeží bylo šero. Lampy se v mlze zdály dál než obvykle a světlo v nich nehořelo, jen se dusilo. O kus dál, u lucerny poblíž vstupu na molo, šli dva muži v dlouhých kabátech. I z dálky je poznal podle kroku. Unavené, prochladlé, ale pořád ostražité. Krok mužů, co se nebojí tmy, jen v ní nechtějí být nečekaně překvapeni.

Rázně k nim vykročil.

„O’Connore! Smithi!“

Oba se zastavili, narovnali se a sáhli ke kloboukům. Byli prokřehlí, z nosů jim kapalo, ale postoj měli předpisový.

„Pane vrchní…“

Miller si je změřil pohledem. Nehledal v nich chytrost ani odvahu. Hledal návyk. Rutinu. To je v přístavu cennější než hrdinství.

„Zima, co?“ prohodil a kývl palcem za sebe k oknům hostince, odkud do sychravé tmy prosakovalo teplé žluté světlo. „Půjdete dovnitř. Ten stůl vedle dveří. Hned u vchodu.“

O’Connor zamrkal.

„Máme udělat razii, pane?“

„Ne,“ odsekl Miller. „Máte dělat to, za co vás město platí. Hlídat pořádek.“

Svazek pod vestou ho zatlačil na žebra, jako by to nebyla kniha, ale kámen. Nepříjemná připomínka, že věci se dneska nevyvíjí dobrým směrem.

„Jste ze Čtvrtého. Znáte tu každý obličej, co sem patří, i každý, co sem chodí jen krást,“ pokračoval. „Chci, abyste tam seděli a dívali se, kdo vchází a kdo vychází.“

Smith se nadechl, jako by se chtěl zeptat na víc. Miller ho zarazil dřív, než to stihl.

„Kdyby dovnitř vlezl někdo cizí. Někdo, kdo sem nepatří. Nespustíte z něj oči.“

Přiblížil se o krok, aby slyšeli jen oni dva.

„Nechci žádné hrdinství. Nechci, abyste někoho zatýkali a dělali rámus. Chci jen, aby vaše přítomnost byla cítit. Abyste seděli, tvářili se úředně a dělali z toho podniku místo, kde cizí člověk neprojde tak snadno. A dejte si něco k jídlu a pití. Na můj účet. Hall bude vědět,“ dodal pak s lehce ironickým úšklebkem, jako by šlo o běžnou rutinu.

Smith se vděčně usmál. Teplo a jídlo mají s podzimem v přístavu vždy svoji cenu.

„Rozkaz, pane vrchní. Ani cizí myš neproklouzne.“

„To doufám,“ řekl Miller a tentokrát v jeho hlase nebyl žádný žert.

Vyhrnul límec kabátu a rychlou chůzí zamířil k radnici. Teprve teď si dovolil vydechnout. Ne úlevou. Spíš tím způsobem, jakým člověk vypustí vzduch před tím, než se pustí do nepříjemné práce, která však musí být vykonána.

Cestou si v hlavě rovnal myšlenky a pořadí věcí. Nejprve projít hlášení z minulé noci. Pak znovu doktorovu zprávu pro koronera a pak i zprávy o pohřešovaných z posledního roku.

Věřil Hallovi s Reedem jako málokomu, ale válka ho naučila, že žádná důvěra by nikdy neměla být úplně slepá.

X.

Cinknutí zvonku za odcházejícím vrchním konstáblem ještě ani nedoznělo, když se Tom otočil k polici, kde kniha původně ležela.

„Byl tady,“ řekl tiše. Byla to věta pronesená bez zbytečných slov, a přesto v ní bylo všechno. Tomův hlas se držel na uzdě, ale pod ním to vřelo. „Přímo tady. Možná v noci, když jsem nahoře na chvíli usnul.“

Ruka mu sjela pod pult. Zaznělo tlumené cinknutí kovu o dřevo, když nahmatal nůž.

„Jdu si pro něj,“ dodal.

Edmund měl stále v oku lokál. Obchodníka u okna, který už skládal noviny a hledal v kapsách vesty mince, dva lodivody v rohu, jednoho s hlavou zvednutou, druhého ještě s čelem na desce stolu. Byli to svědci, i když o to nestáli. Bez váhání Toma chytil a přitiskl se k němu tak, aby jeho tělo zakrylo ruku pod pultem.

„Tome, ne,“ vydechl. „Podívej se kolem.“

Tom se mu chtěl vytrhnout, svaly na paži se napjaly.

„Je mi to jedno. Zabil Billyho. A teď jde po nás.“ Slova řezala krátce, jako povely u děl. „Ten účet uzavřu já.“

Edmund sevřel jeho zápěstí pevněji.

„A jak? Vyletíš ven s nožem v ruce? Tady? Před lidmi?“ Sklonil hlas až k šepotu. „Skončíš v cele, než ho vůbec uvidíš.“

Donutil Toma podívat se do rohu. Lodivod si právě mnul oči a zkoumal dno sklenice, jako by se v něm mohlo ještě něco najít. Ten druhý dřímal dál. Zatím.

„Pusť mě,“ zavrčel Tom, ale už se nepral. Třásl se, jako by se třásla napnutá lana.

„Nepustím,“ řekl Edmund. „Ne dokud mi neslíbíš, že neuděláš hloupost.“ Chvíli váhal jen na délku nádechu. „Chceš, aby vyhrál? Přesně o to mu jde. Vyprovokovat nás. Dostat nás na oprátku.“

Tom se na něj podíval. V jeho očích se vztek na okamžik změnil v něco staršího a horšího.

Edmund pokračoval rychleji, protože cítil, že teď je to na hraně:

„Billymu už život nevrátíš. To nejlepší, co můžeme udělat, je říct konstáblovi, po kom jde. Nejsme na Vigilantu. Teď máme aspoň šanci, že zákon bude stát na správné straně.“

Tom polkl. Pohledem těkal mezi Edmundem a nic netušícími hosty. Pak, s výrazem muže, který polyká kov, pomalu zasunul nůž zpět pod pult.

„Zákon,“ odfrkl. „Zákon nás už jednou zradil.“

„Možná,“ řekl Edmund. „Ale zkusíme to. Aspoň jednou.“

Tom se zhluboka nadechl nosem. Čelist měl stále zatnutou.

„Dobře,“ řekl nakonec. „Dám mu šanci. Ale jestli selže…, jestli se ten parchant k tobě jen přiblíží…“ Nechal to viset ve vzduchu. Dokončení bylo zřejmé i bez slov.

V tu chvíli lodivod v rohu dopil, říhl a bouchl korbelem o stůl.

„Hostinský! Ještě jedno, než půjdu!“

Edmund se na Toma krátce podíval, jen tolik, aby mu dal najevo, že to zvládnou. Pak na tvář nasadil profesionální klid.

„Hned to bude, pane!“

Tom se beze slova otočil a zmizel v kuchyni. O chvilku později se ozval zvuk sekáčku dopadajícího na špalek, rána příliš silná na to, aby patřila jen práci.

Edmund došel k pípě. Čepování piva bylo činností, která měla v sobě útěchu řádu – páka, proud, pěna, korbel. Postavil pivo před lodivoda, který jen zamručel a zabořil do něj nos.

Cestou zpátky se Edmund zastavil u stolu u okna. Obchodník v šedém kabátci skládal noviny a vytahoval drobné.

„Dneska samé špatné zprávy, pane Morsi?“ zeptal se Edmund a přebral mince.

Muž pokrčil rameny.

„Ceny bavlny padají. A v docích se prý našel mrtvý kluk.“ Nasadil si klobouk. „Dejte si pozor, pane Halle. Doba je zlá. A po přístavu se potuluje čím dál víc chátry.“

Odešel do sychravého podvečera, aniž tušil, jak přesně se trefil.

Lodivod dopil, říhl, hodil na stůl minci a i se stále polospícím kolegou se vykolébali ven. Edmund zůstal v lokále sám, ale jen na okamžik.

Dveře se znovu otevřely. Edmund sebou trhl a ruka mu instinktivně sjela pod pult, tam kde Tom před chvílí nechal nůž.

Dovnitř ale nevkročil žádný přízrak o holi. Vešli dva promrzlí muži v dlouhých kabátech. O’Connor a Smith, konstáblové ze zdejšího obvodu.

„Dobrý večer, pane Halle,“ zvedl O’Connor ruce, když viděl Edmundův pohyb. „Posílá nás pan vrchní. Máme sedět u dveří a koukat, kdo chodí dovnitř a ven. Dokud se nevrátí z radnice.“

Sundali si mokré klobouky a zamířili ke stolu u vchodu. Bylo to místo, odkud bylo vidět na ulici i do lokálu.

„A prý nám natočíte pivo,“ dodal Smith s nadějným úsměvem.

Edmundovi povolila ramena. Vrchní konstábl držel slovo. Zatím.

„Jistě, pánové. Hned to bude.“

Sotva jim postavil na stůl plné korbele, dveře se rozletěly znovu. Do hostince vpadl studený závan a s ním dvě mladé ženy v hrubých šátcích, za nimi vytáhlý pihovatý mladík.

„Uf, to je počasí, už zase prší!“ zavolala zrzavá Molly a začala si rozmotávat šálu. Zarazila se, když uviděla konstábly, ale Edmund na ni kývl.

„Vsadím se, pane Halle, že dneska budeme mít narváno. Chlapi z Neptuna a Poseidona dostali žold a dělníci v docích prémie. Budou pít jako velryby.“

„A budou chtít i polévku,“ přidala se drobnější Sára. „Vlhko jim zaleze za nehty.“ Už sahala po zástěře.

Edmund se přinutil k pevnějšímu hlasu.

„Jdete právě včas. Molly, zapal lampy. Všechny. Chci tu dnes hodně světla. Sáro, zkontroluj stoly a židle.“

Mladík v pozadí si mnul ruce. Sam, syn místního pekaře, který jim poté, co skončil v pekárně, chodil vypomáhat do kuchyně.

„Tome!“ zavolal Edmund směrem do kuchyně. „Sam je tady.“

Tom se ukázal v lítačkách s vařečkou v ruce. Když uviděl konstábly u dveří, jeho obličej nepatrně povolil. Kývl jim, pak se obrátil k Samovi.

„No sláva,“ zabručel přátelsky. „Pohni kostrou. Je tam hromada cibule, co čeká na nůž, a dva hrnce, co potřebují pravidelně míchat.“

Sam horlivě přikývl a protáhl se kolem něj do tepla kuchyně.

Dveře mi otevírá s úsměvem a jenom v boxerkách. Ví, že jsem to já, kdo přichází, kdo taky jiný v šest ráno. Sám určitě ještě před pár minutami ležel v posteli a spal. Obdivuju ho. Sám bych asi v tuhle hodinu každého poslal do háje. Pokud bych tedy za sebou měl prospanou noc a ne šichtu za barem. Naše životní rytmy bohužel nejdou sladit jinak. On pracuje odpoledne, já převážně v noci. Jsem rád, že i přesto mě vidět chce. Je to poznat. Z pohledu modrých očí, lehkého ruměnce. Nevím, jestli mu ve tváři zbyl ještě z nějakých příjemných snů, co se tak rády zdají chlapům k ránu, nebo ho vyvolává až jeho škádlivá otázka:

„Přišel sis číst, nebo…?“

Bere mě za ruku a já konečně přejdu práh jeho bytu. Na Manhattanu, pár kroků od jeho zaměstnání. Oč je tenhle byteček menší, o to je útulnější. Ne jako ta moje díra, kde jediná věc, která alespoň trochu připomíná domov, je plakát s chrámem svatého Bartoloměje z nějakého dávno vyhozeného architektonického časopisu. Nechal mi ho kdysi jeden z prchavých milenců v době mé počáteční samoty. Prý když je tam od nás. Viděl jsem ho naživo nesčetněkrát.

Jsem utahaný, ale Gabe ví, že ve sprše ze mě všechna únava a ospalost spadne, nejsem u něj poprvé. Poprvé to bylo trochu rozpačité, ale neptal se, proč mu nechci dát jakoukoliv digitální adresu, kam by mi mohl poslat jeden malý textový soubor. Myslím, že to ví. Chápe. A nikdy se nezeptá. Díkybohu, nemusím utíkat, nemusím se bát. Ostatně ani já se nikdy nezeptám, jestli ví. Jestli ví, že jeho bratr žije s vrahem. A že já…

Z šatů mi pomáhá, sám z boxerek vystoupí, až když já už na sobě nemám ani nitku. Voda ve sprše je příjemně teplá a jeho dlaně na mém těle zkušené a pevné. Umývá si mě jemně, zpočátku, než se přesune oběma rukama do mého rozkroku. Jedna dlaň sevře můj penis, druhá potěžká koule, jako by zkoumala, zda obsah stojí za to. Nedokážu odhadnout. Stojí něco jiného a já to chci. Konečně mě políbí a já už neuhnu, jako jsem to udělal napoprvé. Rty si razí cestu po mém těle za svými dlaněmi, ale ty nejsou jeho cílem. Kleká si. S povzdechem se opřu o stěnu sprchového koutu. Naštěstí je poctivá, zděná, žádný plast.

Gabriel nasaje můj penis a já cítím, jak v jeho ústech tvrdnu ještě víc. Jazyk zavíří na žaludu, polechtá močovou trubici a začne svou práci. Kouří mě pomalu a s klidem, není kam spěchat. Svěřil se mi, že právě tohle hrozně rád dělá, že rád před svým milencem klečí a pečuje mu o péro. Miluje tuhle submisivní roli, protože ještě nepochopil, že vůbec submisivní není. Právě teď ovládá on mě. Je mu jednadvacet. On na to třeba ještě přijde.

Sjedu mu pravačkou do mokrých vlasů, voda ze sprchové hlavice na nás stále dopadá, a trochu ho pobídnu k rychlejšímu tempu. Pevně semkne rty a začne mě kouřit opravdu hluboce. Cítím narůstající tlak v koulích, stoupající vzrušení, blížící se nirvánu. Tentokrát spěchat budeme. Chci se udělat, vystříkat se do těch přeochotných úst, myslel jsem na to ostatně celou noc. Vlastně nejen na to, i na něj, protože i když to není láska – nesmí to být láska – je mi s ním dobře. Po dlouhé době je mi obyčejně dobře s někým, koho jsem sotva poznal.

Zrychluje. Rozrůstající se rozkoš se mění na skoro až křeč, pár mikrosekund nebytí přetavených do výstřiku. A on moje sperma přijme a spolkne. Samozřejmě, jako hlt vody, jako život, zatímco já se probírám ze své skoro smrti nevědomí. Vytahuju ho nahoru a líbám jeho rty. A na okamžik mi bleskne hlavou, že už jenom kvůli těm rtům bych byl možná ochotný ho i milovat. Ale on mě k takovým myšlenkám dojít nenechá. On v sobě žádnou sentimentalitu nemá, nebo ji alespoň nedává najevo. Je to mládě. Zasměje se a vypne vodu. Hodí po mně voňavý ručník. Utřít už se musím sám.

„Tak pojď, zalezeme do postele a můžeš číst. Chvilku. A potom…“

Postel má pohodlnou a velkou. Na břicho mi položí notebook a přitiskne se k mému rameni. Ještě, než se začtu, napadá mě jedna otázka… Chodím sem kvůli Julianově příběhu, nebo kvůli Gabovu ‚A potom‘? Nevím, já doopravdy nevím. Jenom vím, že i když bych ten příběh mohl dočíst celý, neudělám to. Protože já potřebuju důvod k návratu a sem se vrátit smím…