Dům na Water Street (1/4)

Julian.

Blik.

J+R.

Blik blik.

„Jsi tady sám?“ vyhrkl jsem a dál zíral na něj i na ten obraz na zdi. Obraz stromu s nakousnutým jablkem za jeho plavou hlavou.

„Samozřejmě, že tady nejsem sám,“ pokynul rukou do prostoru. Až teď jsem si všiml číšnice, zapovídané s dvojicí v rohu historické části baru.

„V kuchyni je ještě kuchařka s pomocníkem,“ dodal po chvilce oboustranného zkoumavého mlčení.

Můj mozek, respektive jeho analytická část se konečně probudila. Přece by nemluvil o Julianovi – a ano, docela jistě je právě on, Julian, novým Rayovým přítelem – kdyby jím byl on sám, přestože ta podoba byla neuvěřitelná.

„Takže ty jsi…“

„Gabriel.“

„A Julian?“

„Asi tě to už napadlo, ne?“

„Bratr?“

Usmál se a lehce zavrtěl hlavou:

„Víc než jen bratr. Ani netušíš, jak těžké je mít bláznivé dvojče, co navíc věčně bloumá po světě, protože stále hledá svou cestu. Tobě ji očividně najít pomohl.“

To jsem jako jedináček skutečně tušit nemohl, přestože bloumání po světě a hledání cesty mi až tak cize neznělo. Ale kvůli tomu jsem tady nebyl, i když potkat ho v normálním životě, hodně by mě zaujal. Třeba mají společného víc než jen líbivou tvářičku… Proto mě sem dovedl ten podivný příběh? Je to nějaký žert, jak si zahrát na dohazovače?

„Já to prostě nechápu, Gabe…,“ povzdechl jsem si a musel jsem asi znít velmi nešťastně, protože přede mě beze slova postavil sklenku a nalil štědrou dávku jantarové tekutiny. Chutnala jemně, žádný chvost kukuřice, ale poctivá sladová.

„V klidu, o nic nejde, jen ti mám něco předat. Sice nechápu, proč to neudělal sám, no… vlastně trochu to chápu, tu jeho mánii mě pořád s někým seznamovat, ale… No, neřeš.“

Zvědavost se probudila, naklonil jsem se blíž k němu:

„Máš pro mě něco… Třeba něco jako obálku?“

Ušklíbl se, nijak zle, spíš pobaveně:

„Ale no tak! Máme přece jednadvacáté století…“

I.

Morning Star vplouvala do řeky pomalu, jako by si rozmýšlela, zda právě tady chce zakotvit. Vzduch byl těžší než na moři, nasáklý kouřem, rybinou a pachem města. Držel se u doků a nikdy úplně nemizel. Nad vodou se houpaly stěžně jako les, v němž si každá loď šeptala svou vlastní řečí. Skřípání lan a práskání plachet se mísilo s výkřiky, co se ztrácely ve větru dřív, než dopadly do vln.

Edmund stál u zábradlí a díval se na přibližující se město. New York ležel nízko u hladiny, šedý a hustý, a přitom už z dálky působil, jako by měl zuby. Namísto vysněného ráje mu připomínal spíš šelmu, která se do něho chystá zakousnout.

Tom z města zatím neviděl téměř nic, byl níž, u navijáku. Měl na sobě tu stejnou bezbarvou košili, kterou nosil vždycky, když šlo o práci, a ruce se mu pohybovaly bez přemýšlení. Neokázale a přesně.

Kapitán Northam stál na zádi, opřený o zábradlí a vše pod sebou pozoroval s netečnou odměřeností muže sledujícího ten tanec lan, plachet a těl po sté nebo možná po tisící. Ne proto, že by chtěl, ale protože musí. Nebyl to špatný muž, jen tvrdý chlap, co se dávno naučil, že moře ti nic nedá zadarmo a lidé ti vezmou i to, co nemáš. Na přístav se díval s despektem, jako by už v duchu počítal, kolik ho bude stát každý sud, než ho dostane dolů do skladu.

Když přirazili k molu, šlo všechno rychle a najednou. Lano přes kůl, pak další, napnuté, mokré, tvrdé. Povely. Měkký náraz bokem do mola. Potom už jen práce, sudy, bedny, háky, sítě, schody. Náklad se zvedal a mizel přes mola v útrobách skladů.

Reed dirigoval dělníky a města před sebou si stále nevšímal, otočil se teprve, až když poslední bednu položili přesně tam, kam patřila, a poslední sud zamířil po mole pryč.

Hall stál stranou a zapisoval. Měl v ruce kus uhlíku a na papíru dělal sloupce, aby se v tom kapitán neztratil. Čísla, značky, zkratky.

Kapitán Northam to jen z odstupu pozoroval a znuděně přežvykoval tabák. Pak přišel k Hallovi, vzal mu papír z ruky, přejel ho očima a krátce přikývl.

Když poslední bedny opustily palubu a posádka se rozutekla za svými malými radostmi na břehu, je dva kapitán ještě na chvíli zadržel. Nechával si je s gáží na konec, jako se nechává poslední hřebík, aby se prkno už nepohnulo.

„Poslyšte,“ řekl, když na stůl vysázel dvě hromádky mincí, „ještě jedna plavba. Jen jedna. Do Bostonu a pak do Filadelfie. Oba se umíte na lodi ohánět a já potřebuju ruce, co mi nespí na laně, a nohy, co neuklouznou při první větší vlně.“

Reed se na něj nepodíval. Bez úsměvu shrábl obě hromádky do váčku, zatáhl šňůrku a podal ho Edmundovi.

Teprve potom se otočil ke kapitánovi.

„Ne,“ řekl.

Kapitán krátce přimhouřil oči, jako by čekal, že to bude vyjednávání. Ale Reed nevyjednával. U něj bylo „ne“ prostě konec věty.

Hall se nadechl, jako by chtěl něco dodat, ale Reed mu dal nepatrné, sotva viditelné znamení, a tak jen sklopil oči ke stolku.

Kapitán to pochopil. Přesto to zkusil ještě jednou, tentokrát jinak.

„V New Yorku vás nic nečeká,“ řekl. „Ulice je hladová. Domy drahé. Práce tvrdá a lidi ještě tvrdší. Je to hloupý nápad chtít si tu otevřít hospodu. Na lodi aspoň víte, kdo zrovna stojí vedle vás.“

Reed ani nemrkl.

„No právě,“ řekl tiše. „Na žádné lodi už nikdy.“

Edmund zvedl hlavu. Ne proto, aby Toma podpořil. Spíš proto, aby to dořekl i za sebe.

„Děkujeme,“ řekl. „Ale ne.“

Kapitán Northam si je ještě chvíli měřil. Pak se ušklíbl, ne zle, spíš jako člověk, který viděl dost, aby věděl, že některé věci se nedají zlomit ani přemluvit.

„Dobře,“ řekl, odplivl stranou, pak se znovu narovnal.

Sáhl do kapsy kabátu, vytáhl zmačkaný lístek a podal ho Hallovi. Nebylo na něm nic poetického. Jen jméno a místo.

„Dělá nucené prodeje po nedoplatcích,“ řekl. „Dluhy, daně a takový věci. Žádnej dobrodinec. Ale slušnej. Jestli potřebujete něco levnýho, najde vám to a řekne vám, i proč je to levný. Dluží mi službičku, takže když řeknete, že vás posílám, obejde se i bez všimnýho.“

Edmund lístek s kývnutím přijal, složil a schoval.

Kapitán se na chvíli odmlčel.

„Neznám vás, nevím, před čím utíkáte, ale ať už budete dělat cokoliv,“ řekl, „dělejte to spolu. New York umí lidi rozdělit. A když vás rozdělí, po jednom vás pak snadno sežere.“

Tom se na něj podíval.

„Díky,“ řekl.

Kapitán přikývl:

„A teď běžte. Až budete mít ten výčep, nalejete mi.“

A tím to skončilo. Žádné loučení, žádné plácání po zádech. Jen dvě postavy, co scházely po lávce do města, které je ani nevítalo, ani neodhánělo. Jen čekalo, co z nich udělá.

II.

Od magistrátu šli pěšky. Úředník cestou mlčel, jen občas ukázal holí. K pekaři, k rybárně, k holiči. V ruce si pohrával se svazkem klíčů, který pro něj byl očividně důležitější než cokoli, co míjeli.

Na Water Street se zastavil u patrového domu, jehož omítka měla barvu starého loje. Okna byla slepá špínou. Některé tabulky chyběly úplně a byly nahrazeny nahrubo zatlučenými prkny nebo chuchvalci naolejovaných hadrů. Vývěsní štít visel nakřivo, ale pořád držel. „U Černého psa“ stálo na něm vyvedeno černou na žluté kolem neuměle namalované, oprýskané psí hlavy. Dveře měly nový zámek a staré panty.

Úředník si klíče jednou přehodil v dlani, jako by si přepočítával, kolik z nich dneska bude potřebovat.

„Tak tady,“ řekl. Neznělo to jako pozvání. Spíš jako konstatování jména na hrobu.

Reed se nepodíval na štít ani na okna. Podíval se na práh, na spáry mezi prkny, na místa, kudy stékala voda. Jednou přejel prstem po dřevě a zhodnotil špínu na bříšku prstu. Pak kývl, jako by si něco odškrtl.

Hall stál vedle a mlčel.

Úředník odemkl. Dveře zaskřípaly tak, že to znělo jako výčitka.

Uvnitř bylo ticho. Ticho opuštěné místnosti, kde něco zůstalo, i když lidé odešli. Vzduch byl zatuchlý a sladce kyselý, směs zvětralého piva, plísně a myšiny. Prach ležel na stolech, na lavicích, na parapetech. Podlaha byla pokryta vrstvou špinavého písku a starých pilin, které absorbovaly léta rozlitého alkoholu a bláta z bot. V koutech se válely chuchvalce špíny.

Úředník nechal dveře chvíli otevřené, aby se dovnitř dostal čerstvý denní vzduch. Pak je přivřel, ale nezamkl. Zjevně nečekal, že by se sem někdo hrnul.

„Moc času nemám,“ řekl. „Ukážu vám to a uvidíte sami.“

Prošli lokálem. Výčep byl prázdný, jen na polici zůstala zapomenutá sklenice potažená pavučinou. Reed si jí nevšímal. Zastavil se u jedné stěny, položil dlaň na nosný trám a zatlačil. Dřevo povolilo jen o vlas. Drobný vlas.

Úředník si toho všiml.

„Má to dobrou kostru. Jinak by to už dávno spadlo,“ řekl suše. „Ale pověst… to je jiná věc.“

Hall se rozhlížel jinak než Reed. Ne po prknech, ale po stopách. Po hřebících, co nesedí k ostatním. Po dveřích, které jsou zbytečně masivní. Po zámcích.

Za výčepem byly lítačky do kuchyně. Úředník je odstrčil a vedl je dovnitř. Kuchyně byla holá, mastná, ale použitelná: kamna, dřez, pár háků ve stropě, jen to všechno chtělo drhnout, škrábat a vyvětrat. Z kuchyně se šlo dál do malého skladiště.

„Tady je sklad,“ řekl úředník a ukázal do temnější místnosti s holými policemi a několika prázdnými sudy, které tu zůstaly jen na oko, aby místnost nevypadala tak zoufale holá. „Prázdný, pochopitelně.“

Pak se opřel o zárubeň a s úšklebkem dodal:

„A vzadu… tam bývalo vyhlášené hráčské doupě.“

Reed se pohnul k zadní stěně skladiště a krátce ji přeměřil pohledem. Byla tam část obložení, které vypadalo o chlup novější než zbytek, jako kdyby se s tím někdo v jednom případě obtěžoval víc, než bylo nutné.

Úředník nečekal, až se budou ptát.

„Za regálem je západka, kterou se to otvírá,” procedil mezi zuby jako by jen tak mimochodem. Pak se otočil a otevřel dveře vedoucí ven ze skladiště na druhé straně.

Vyšli na malý dvorek sevřený okolními zdmi. Pod nohama dlažba, místy propadlá, u zdi hromada starého dřeva a harampádí. V zadním rohu stála nakloněná latrína, ze které i v chladném vzduchu táhl ostrý fekální pach.

Úředník je vedl přímo k ní, aniž by hnul brvou.

Za latrínou, v prostoru, který měl být normálně jen hluché místo, zela v dlažbě díra. Ne velká, ale dost rozměrná, aby pojala člověka. Okraje byly oplechované starým kovaným rámem, který původně překrývala prkenná deska, jenže desku někdo odsunul a nechal to tak. Jako kdyby to už ani nemělo smysl skrývat.

Reed se k tomu sehnul a jednou klepl klouby prstů do prkna.

„Tady?“ řekl tiše. Poprvé v celé prohlídce. Jedno slovo a bylo jasné, že to není otázka, ale jen ubezpečení.

Úředník se na díru podíval bez emocí.

„Ano. Propadliště,“ řekl. „Dřív se tomu říkalo skluzavka do nebe. Teď je to jen další důvod, proč sem nikdo nechce.“

Hall polkl. Ne ze strachu. Spíš z odporu. A z toho, že si uměl až příliš dobře představit „nebe“, ke kterému vedla.

Úředník je odvedl přes sklad a kuchyni zpátky do lokálu, jako by nechtěl, aby na tom dvoře stáli dlouho.

Pak vytáhl papír. Složený list s poznámkami.

„Takže,“ řekl. „Než se zeptáte, tak ano, dům byl zabaven. Daně, pokuty a celní nedoplatky. Majitel zmizel a přestal platit.“

Zvedl oči.

„Proč zmizel a kam?“ zeptal se zjevně jen proto, aby si mohl sám odpovědět. „Protože tady nebyla jen hospoda. Byli tu hlavně pašeráci, hazard a verbíři. A jestli jen zmizel, anebo ho…,“ dlaní si přejel po krku, „no však víte, co myslím. To už se asi nikdo nedozví.“

Reed se ani nehnul, jen mu ztvrdly oči.

„Měsíce to nabízíme,“ pokračoval úředník a lhostejně kopl špičkou boty do nohy převrácené židle. Prach se líně zavířil v paprsku světla. „Ale každej se tu jen rozhlídne a otočí se.“

Přešel k oknu, prstem setřel špínu ze skla a zahleděl se ven na dvorek.

„A jestli se ptáte proč, tak bych mohl pochopitelně říct, že nevím, ale pravda je taková, že se bojí. Dílem, aby se původní majitel z ničeho nic náhodou nevrátil…“

Uchechtl se, zvuk, v prázdné místnosti nepříjemně rezonoval.

„… což bych osobně neočekával. Podle mě byl jeho chladnoucí zadek to poslední, co svezla ta skluzavka tam venku.“ Poklepal klouby na rám okna a otočil se zpět do místnosti. „A dílem se bojí, že se tady opět zkusí usadit ta sebranka, co tu hostil.“

Pomalu, hodnotícím pohledem si oba změřil. Jeho oči přejely po Edmundově vzpřímeném postoji a zastavily se u Toma. U jeho mlčenlivé, hrozivé nehybnosti a širokých ramen.

„Což se na rozdíl od bývalého majitele, který téměř jistě skončil někde v East River, sice vyloučit nedá,“ pokrčil rameny a zaklapl desky s dokumenty, „ale vy dva vypadáte, že máte pro strach uděláno.“

Z desek vytáhl ještě jeden papír, tentokrát pečlivěji složený.

„Kupní cena je nízká,“ řekl a podíval se na Halla, jako by věděl, že tenhle chlap bude chtít čísla slyšet přesně. „Na takovej dům směšně nízká. Do poslední aukce to šlo za osm set šedesát, ale nikdo na to nepřihodil. Takže můžu dát deset procent srážku.“

Hall si v duchu okamžitě spočítal, že to stejně nemají. I kdyby se rozkrájeli: v tobolce od Blackwooda byly americké válečné dluhopisy v aktuální ceně necelých pěti set dolarů. Když započítal srážky při jejich výměně a výdaje na zásoby a na to, aby tu před otevřením dali do pořádku aspoň to nejnutnější, měli sotva tak tři stovky.

Úředník si jejich mlčení vyložil správně. Ne jako odmítnutí. Jako zájem, který narazil na realitu.

„Nemáte to,“ řekl prostě. „Vidím vám to na obličeji.“

„Nemáme ani polovic,“ přiznal Hall. Nemělo cenu dělat hrdinu.

Úředník se odmlčel a pak ztišil hlas, jakkoliv kromě nich tří tu nikdo další nebyl.

„Ale,“ řekl, „ještě jste neutekli a díváte se, co by se s tím dalo udělat.“

Reed se narovnal. Podíval se na úředníka poprvé přímo.

„Chceme nájem s opcí,“ řekl pevně. Hall se na něho překvapeně zahleděl, tohohle Reeda neznal, zatím.

Úředník však okamžitě přikývl, jako by na to čekal.

„Uděláme to takhle: Dvě stě dolarů vezmu jako kauci a třicet dolarů měsíčně jako nájem. Včas. Bez výmluv,“ řekl a na chvíli se podíval na Reeda. „A ten dům dáte do pořádku. Podlahy, zámky, okna, světlo. A tu díru venku zakryjete tak, aby už nikdy nikoho ani nenapadlo, že tu byla.“

Reed přikývl jednou. Stručně.

„A budete psát. Vést. Počítat,“ pokračoval muž. „Každou opravu. Každou věc, co do toho dáte. Protože část toho, co prokazatelně proinvestujete, vám započtu. Ne do nájmu. Do budoucí kupní ceny. Když vydržíte. Tak, aby zůstala nízká i po tom, co to tady zvelebíte.“

Hall se nadechl.

„A ta opce?“ zeptal se.

Úředník poklepal na papír.

„Dva roky,“ řekl. „Možná tři, když se budete držet a já uvidím, že to má smysl. Když vynecháte nájem, opce padá. Když budete dělat nelegál, opce padá. Když se sem vrátí starý lidi a vy je necháte, opce padá.“

Zavřel papír a strčil ho zpátky.

Chvíli se nic neozvalo. Jen někde v domě slabé vrznutí, jako by dřevo samo už chtělo zase žít.

Reed se rozhlédl po budově, po prachu, po špíně. Pak se podíval na Halla. Ne tázavě. Jako by se jen ujišťoval, že jsou pořád na stejné vlně.

Hall kývl.

„Vezmeme to,“ řekl.

Úředník neudělal vítězné gesto. Jen přikývl, jako člověk, který ze zad právě svalil těžký žok.

„Dobře,“ řekl, „tak pojďme zpátky. Sepíšeme to. A ode dneška je to vaše starost.“

III.

Vzduch v lokále už nepáchl jen starou plísní a zvětralým pivem. Mísil se teď s vůní čerstvých hoblin, louhu, octa a lněného oleje. Byl to pach práce a nového začátku.

Ten den tu bylo rušno. Dva tesaři zpevňovali trámy ve stropě, parta nádeníků drhla podlahy tak, až se z nich kouřilo, a sklenář zasklíval slepá okna směrem do ulice. Ale teď, když se venku setmělo a Water Street změkla šerem, osaměli.

V kuchyni, která nepočítaje jejich skromnou ložnici v patře, jako jediná místnost už fungovala téměř normálně, hořely dvě olejové lampy. Vrhaly teplé, mihotavé světlo na stěny, které Reed vlastnoručně vybílil vápnem.

Teď stál u plotny. V rukávech vyhrnuté košile měl vetřený prach z celého dne, ale jeho pohyby byly úsporné a přesné. V litinovém hrnci na sádle syčela cibule a kousky uzeného špeku, základ pro hustou bramboračku, která měla být jejich pozdní večeří a nazítří i snídaní a obědem pro nádeníky. Vůně smažené cibulky se mísila s pachem terpentýnu a lněného oleje.

Hall seděl na převrácené bedně od hřebíků a před sebou měl o stěnu zapřený masivní dubový vývěsní štít staré hospody. Původní černá psí hlava už zmizela pod vrstvou šedé podkladové barvy a on teď, s paletou vyváženou na koleni a jemným štětcem v ruce, soustředěně pracoval na novém motivu. Pod jeho rukama ožíval kmen košatého stromu a vedle něj se začínalo rýsovat velké, sytě červené jablko s výrazným nakousnutím na boku.

„Ztracený ráj,“ shodli se včera v noci, když leželi v posteli. Nové jméno pro nový začátek.

Hall zvedl na chvíli zrak od malování a sledoval Reeda, jak zručně krájí brambory a pak i na tenké plátky zeleninu. Nůž v jeho velké, mozolnaté ruce jen poslušně kmital.

„Víš,“ ozval se, zatímco opatrně nanášel karmínový stín na slupku jablka, „když jsem tě viděl poprvé, tipoval jsem tě na chlapa, co umí tak maximálně uříznout kus lana, a i u toho se tvářit, že vraždí nepřítele.“

Reed ani nezvedl hlavu od prkénka, jen shrnul zeleninu do hrnce, což vyvolalo hlasité zasyčení.

„Na vaření nic není, zvládne to každý.“

„Každý ne, já správně neuvařím ani vejce,“ uchechtl se Hall, vymáchal štětec v terpentýnu a natáhl se pro hrnek se zázvorovou vodou. „Nikdy ses nepochlubil, že tvoje máma měla v Plymouthu hned vedle tátovy kovárny hospodu a nad plotnou tě kojila.“

Reed si otřel ruce do zástěry a konečně se otočil od hrnce.

„Nebyl důvod o tom mluvit. Přiznat na válečné lodi, že umíš škrábat brambory, není nikdy dobrý nápad.“ Jeho pohled padl na štít, na rodící se obraz, který pod Hallovýma rukama vypadal překvapivě živě. „A já zase netušil,“ řekl svým hlubokým, pomalým hlasem, a v očích se mu mihl záblesk uznání, „že to krom pera umíš i se štětcem. To jablko… vypadá tak opravdově, že bych měl chuť si kousnout.“

Párkrát Hallovým směrem výhružně naprázdno secvakl zuby a pak zeleninu v hrnci přelil trochou vody. Hlasité zasyčení na chvíli přehlušilo ticho v domě. Zamíchal to velkou vařečkou.

Hall vstal z bedny, přešel k plotně a naklonil se nad hrnec, aby nasál tu vůni. Pak se podíval Reedovi zblízka do tváře ozařované plamenem pod hrncem. V Hallových očích hrála unavená, ale vřelá jiskra. Objal Reeda rukou v pase a políbil ho na šíji.

Reed se zastavil s vařečkou ve vzduchu. V jeho obvykle nehybné tváři se mihl náznak něčeho měkkého, co tam běžně nebylo. Možná by se i pousmál, možná by dokonce i něco řekl, kdyby oba náhle něco nezaslechli.

Zvuk nebyl hlasitý, ale v tichém domě se výhružně rozléhal.

Oba okamžitě ztuhli. Úsměv z Hallovy tváře zmizel, jako by ho někdo setřel hadrem. Reedova ruka s vařečkou klesla.

Nepřicházelo to z ulice ani z patra, kde by mohla praskat stará podlaha k životu se po dlouhém spánku pomalu opět probouzejícího domu.

Vycházel zezadu. Ze skladiště.

Nebo ještě dál. Z té místnosti za novějším obložením. Ještě ji ani nezačali čistit, jednak jim k ničemu nebyla a nadto ani nebylo proč. Když do ní po nastěhování před dvěma dny prvně nahlédli, překvapilo je to. Bylo to nejčistší místo v domě, jako by ho obyvatelé opustili sotva před pár dny. Dokonce voněla, kvalitním tabákem a levandulí.

Reed pomalu, neslyšně položil vařečku na okraj plotny a stáhl hrnec z ohně. Jeho druhá ruka, ta, která před chvílí krájela mrkev, sevřela rukojeť velkého kuchyňského nože.

Podívali se na sebe. V Hallových očích už nebyla žádná hravost, jen ostražitost šelmy, která zavětřila nebezpečí ve vlastním doupěti.

Zvuk se ozval znovu, rytmicky. Tentokrát to bylo jasnější. Znělo to téměř, jako by ve větru vrzala lana.

Někdo tam vzadu byl.

Reed kývl na Halla. Gesto bylo úsečné, vojenské, veškerá něha předchozího okamžiku byla pryč. Vzal do volné ruky jednu z lamp a ztlumil knot na minimum, jen aby nešli v naprosté tmě, ale zároveň na sebe neupozorňovali světlem. Hall popadl těžkou železnou tyč, kterou přes den používali na páčení beden.

Vklouzli do temného skladiště. Vzduch tu byl chladnější, páchl prachem a octem, kterým tu odpoledne při úklidu nešetřili. Rytmické vrzání zesílilo.

Došli k falešné stěně. Srdce jim bušila až v krku. Reed se zastavil, nůž pevně sevřený v pravé ruce, levou připravenou na škvíře mezi obložením. Podíval se na Halla. Ten přikývl a uvolnil západku skrytou za regálem.

Ve stěně cvaklo a Reed prudce otevřel dveře dokořán.

Hall k němu přiskočil a vysunul knot lampy naplno, aby vetřelce oslepil.

Nebylo to však třeba, místnost byla sice spoře, ale přesto dostatečně osvětlená lampou visící nad bývalým hráčským stolem a odhalovala scénu, která oběma doslova vyrazila dech z plic. Čekali téměř cokoliv krom tohohle.

Na té velké, masivní posteli byli dva muži. Nazí. Vzájemně propletení.

Jeden, s širokými, svalnatými zády a tmavšími vlasy, byl nahoře, holé hýždě natočené ke dveřím. Jeho tělo ztuhlo v rytmu, který před chvílí poslouchali za zdí. Druhý, mladší a výrazně štíhlejší, ležel pod ním, hlavu zvrácenou dozadu do polštáře, propnuté odhalené hrdlo ztuhlé úlekem. A vzhledem k tomu, čím a kde do sebe zůstali strnule zaklíněni, nebylo ani těch nejmenších pochyb o tom, co tam ještě před okamžikem dělali.

V tu vteřinu se čas zastavil.

Muž nahoře zkameněný v pohybu jako socha vytesaná z napjatých svalů a šoku. Pomalu, trhavě otočil hlavu přes rameno. Jeho zorničky, oslněné světlem a naprostým překvapením, se střetly s Reedovým nevěřícím pohledem nad ostřím velkého kuchyňského nože.

Mladík pod ním byl ztuhlý stejně tak. Toporně zvedl hlavu z polštáře a vytřeštěně zíral na dva vetřelce ve dveřích, neschopen slova ani pohybu.

Čtyři muži na sebe hleděli v hrobovém, dusivém tichu. Vzduch v místnosti zhoustl napětím, které bylo ostřejší než nůž v Reedově ruce. Hallovi klesla čelist a železná tyč v jeho ruce se svezla na zem.

Ten zvuk jako by Reeda probudil, sklopil nůž a hlasitě, skutečně hlasitě se rozesmál. Dalo se říct, že se přímo hurónsky rozchechtal.

IV.

Portsmouth se jako každou neděli probouzel za zvuku zvonů. Nebyl to slavnostní zvuk, spíš chladné odměřování času, které se neslo nad střechami a přes mlhu sklouzávalo k přístavu.

McKay se oholil a oblékl s pečlivostí muže, který ví, že na detailech záleží. Tvrdá čelist a propadlé tváře se pod břitvou na chvíli zklidnily. Uvázal vázanku, zapnul nejlepší kabát a do klopy připnul stuhu za službu králi. Malý kousek látky, který však tady v Anglii stále ještě něco znamenal. V Portsmouthu dokázal otevřít dveře, které by jinak zůstaly zavřené.

Ze stojanu vzal hůl. Eben byl hladký a studený, stříbrná hlavice těžká v dlani. Schody sešlapoval pomalu, se stejnou trpělivostí, s jakou se na moři počítají hlídky. Každý krok doprovodil tichým, bolestivým syknutím. Kdo ho viděl, neměl důvod pochybovat.

Venku byla mlha. Seděla na dláždění, lepila se na cihly domů a tlumila i křik racků. Vlhko se mu opíralo do kolen, ale zuby tiskl z jiného důvodu. Tupý, nikdy nekončící vztek udával rytmus jeho chůze. Ne jako horká krev, ale jako s každým krokem načítaný dluh.

Loďmistr z Vigilantu, který se po palubě kdysi pohyboval s jistou pána nad lidmi, ulicemi Portsmouthu nechodil. Chodil tu Gideon Cross. Muž, který se opírá o hůl, našlapuje opatrně a nenechá si ujít nedělní mši.

Byla to role. Přijal ji, protože byla užitečná. Válečný invalida budí soucit a soucit snižuje ostražitost. Síla se v něm přitom neztratila. Jen se stáhla. Jako dělo, které je zasunuté a přikryté, aby na něm nebylo vidět nic, dokud nepřijde rozkaz.

Zastavil se před úzkým domem z červených cihel na King Street. Skromný, ale udržovaný. Bílé okenice, mosazné klepadlo, čistý práh. I v mizerném světle se na mosazi držel lesk.

McKay věděl, kdo tu bydlí. Eleanor Hallová, rozená Fairfaxová, vdova po tajemníkovi smírčího soudu Archibaldu Hallovi. A kdysi tu bydlel i Edmund Hall.

Adresu znal z odvodních listin. Tehdy to však byl jen řádek v seznamu, který trochu zajímavějším činila snad jen poznámka pod čarou – dědeček, Rear Admiral Sir Thomas Fairfax. Protekční spratek, na kterého bylo třeba se zaměřit. Teď to byl bod na mapě. První místo, kde se dalo začít.

Pokoj v domě naproti si najal už téměř před rokem a čekal. Na co přesně, to nevěděl. Přesto však čekal. Trpělivě. Čekání pro něho ostatně nebylo nic nového. Na moři se na něco čeká stále, na dobrý vítr, na svítání, na rozkaz.

Do služby se pokusil vrátit tak rychle, jak to jen šlo. Námořnictvo chtělo, aby se věci zacelily a šly dál. Rány se měly skrýt pod kabát a pod slušnost. Jenže některé věci se jen tak snadno neskryjí. Všichni věděli, co se mu stalo. Nikdo mu to neřekl do očí. O to horší však bylo ticho, které následovalo, a tlumený smích, který se ozval vždycky, když zmizel z dohledu. Na palubě, kde muž žije z autority, je posměch horší než smrt.

Když Vigilant přistál, admiralita už měla jasno. Na cestu dostal malou penzi, vyznamenání za věrnou službu králi a pár rozpačitých potřesení rukou. Dvacet let se smrsklo do jedné stuhy v klopě a do hole v ruce válečného invalidy.

Včera se konečně dočkal, něco se pohnulo.

Z podkrovního okna zahlédl doktora Blackwooda. Vdova Hallová ho vpustila dovnitř bez váhání. Ne jako cizího, ale jako někoho, kdo je dlouho a netrpělivě očekáván. Slzela štěstím už ve dveřích. Zdržel se téměř tři hodiny. McKay nemusel hádat, kvůli komu.

Teď stál před kostelem svatého Tomáše a nechal kolem sebe proudit dav. Tu a tam někdo kývl. V Portsmouthu se tváře opakují. Tichý, kulhající veterán, který vždycky sedí v zadní lavici a drží hlavu skloněnou, nebyl ničím podezřelý. Nikdo neměl důvod zkoumat, k čemu se modlí.

Když vyšla Eleanor Hallová, bylo to na ní vidět hned. Změna nebyla v šatech, ale v držení těla. Krok byl lehčí, závoj odhrnutý, vrásky kolem očí méně tvrdé. Člověk, který dlouho čekal špatné zprávy, se pozná. A člověk, který je přestal čekat, také.

McKay se jí ocitl v cestě právě ve chvíli, kdy scházela poslední schod.

„Požehnanou neděli, paní Hallová,“ řekl a smekl klobouk. Syknutí při pohybu bylo přesvědčivé a ani nemusel přidávat.

Eleanor se usmála.

„I vám, pane Crossi. Dnes bylo krásné kázání, že?“

Na to jméno si ještě úplně nezvykl. Vyslovované cizími ústy znělo chvíli jako špatně padnoucí kabát. Udržel výraz a jen přikývl.

„Vskutku, madam. O marnotratném synu. Velmi dojemné,“ odpověděl. Pamatoval si z kázání jen úvod. Stačilo to. Zadíval se na ni s tichou účastí. „Odpusťte mou smělost, ale dnes vypadáte… lehčeji. Jako by z vás něco spadlo.“

Eleanor se rozhlédla, pak přikývla. Potřebovala to říct nahlas. Člověk, který dlouho držel bolest uvnitř, se někdy otevře prvnímu slušnému posluchači.

„Máte dobrý postřeh, pane Crossi. Dostala jsem včera nové zprávy, dobré zprávy.“

McKay se opřel o hůl. Naklonil se o něco blíž, jako někdo, kdo sdílí stejné námořnické mravy.

„Měl jsem pocit, že jsem v ulici zahlédl povědomou tvář. Nebyl to doktor z flotily? Doktor Blackwood?“

Eleanoriny oči se rozzářily. Varování o opatrnosti, které jí Blackwood dal, se jistě týkalo úřadů, verbířů a drben. Ne tohohle tichého muže se stuhou v klopě.

„Ano. Znáte ho?“

„Jen velmi zběžně, madam. Bohužel nikdy jsem neměl tu čest sloužit s ním na jedné lodi,“ řekl McKay a sklopil zrak, jako by se mu vrátila vzpomínka. „Předchází ho však pověst vynikajícího muže.“

„Přinesl mi dopis,“ zašeptala. „Od Edmunda. Od mého syna.“

McKay se usmál tak, aby to vypadalo jako úleva.

„Chvála Pánu. Slyšel jsem o vašem trápení. Prý se ztratil…,“ nechal větu nedopovězenou.

„Kdepak, neztratil,“ opravila ho dychtivě. „Byl jen dlouho na cestách. Teď je v Novém světě a konečně se usadil. V New Yorku. S přítelem, panem Reedem, si tam otevřel hostinec. Prý přímo u přístavu.“ Na okamžik se jí zlomil hlas. „Zve mě, abych na jaře za nimi přijela.“

New York. Reed.

Ta dvě slova se do něj zakousla jako značka do dřeva. V těle ucítil stažení, ale navenek zůstal klidný. V takových chvílích se muž pozná ne podle toho, co cítí, ale podle toho, co ukáže.

„New York,“ řekl a přikývl. „Město velkých možností. A je dobře, že tam nebude sám.“

„Jsem tak šťastná,“ vydechla Eleanor a setřela si slzu. „Už jsem se bála, že zmizí v moři jako můj otec.“

„I moře vydává svá tajemství,“ řekl McKay. „Někdy dřív, někdy později. Nakonec je ale vydá.“

Eleanor ten spodní tón nezachytila. Když je člověk šťastný, slyší jen to, co chce slyšet.

McKay si nasadil klobouk.

„Nebudu vás déle zdržovat, madam. Jděte domů a radujte se.“

„Děkuji vám, pane Crossi. Jste dobrý člověk. Budu se modlit, aby se i vám ulevilo od bolesti.“

„Vaše modlitby jistě budou vyslyšeny,“ odpověděl.

Díval se, jak odchází. Pak se otočil k přístavu. Hůl klapala do dlažby v pravidelném rytmu, který mu zněl jako tikot hodin odměřujících čas k vykonání rozkazu.

Klap. New.

Klap. York.

Už nebylo proč sedět za záclonou. Měl cíl.

V.

Počasí nad New Yorkem se konečně umoudřilo. Lodě, které víc než týden na moři držely bouře a protivítr, se teď tlačily k molům, jedna za druhou, jako by se přístav stal náhle jediným bezpečným místem na světě. Kapitáni spěchali. Každý chtěl vyložit, spravit, co se spravit dalo, a co nejdřív znovu vyplout, aby dohnal ztracený čas. Ve vzduchu byla rybina, bahno zvířené kotvami, smola a konopí, které v prudkém slunci rychle osychalo. Křik se mísil s rachotem kol, sténáním pil, ranami kladiv a skřehotáním racků hlídajících každou příležitost, jak si přilepšit k jinak jednotvárnému jídelníčku.

Uvnitř hostince Ztracený ráj bylo naopak téměř prázdno. Kdo měl jen trochu síly v zádech, byl venku a nakládal žoky nebo koulel sudy. V lokále sedělo jen pár lodivodů a několik kapitánů, kteří u sklenek čekali, až se otevře celnice a až makléři a obchodníci v Merchant’s Coffee House vyloží karty na stolky s kávou a začnou jednat o tom, co bude mít cenu a co bude muset jít pod cenu.

V rohu u okna, kam dopadalo nejvíc světla, seděl Edmund Hall. Před sebou měl rozložený arch papíru a psal s klidnou soustředěností slova, která mu diktoval zavalitý muž naproti.

„Píšeme: Následkem čehož se vlnobití přelilo přes hlavní palubu, slaná voda se dostala do podpalubí a způsobila namočení třiceti balíků jemného manchesterského sukna, a to nikoliv vinou posádky či špatného uložení, nýbrž zásahem Vyšší moci a zuřivostí živlů.“ Zvedl oči a usmál se, jako by šlo o běžnou rutinu.

„Je to tak správně, Williame?“

Kapitán William Dawson si otřel zpocené čelo a vděčně přikývl.

„Přesně, Edmunde. Napiš to tak, aby v Merchant’s Coffee neměli na výběr.”

Obchodní kapitáni číst a psát uměli. Zpravidla uměli i počítat do poslední penny. Jenže úřední věty jim dělaly potíže větší než špatné počasí. Byli zvyklí rozhodovat rychle, ne vážit slova. Když Edmund sepsal ze staré známosti pro kapitána Northama, který je skutečně přišel záhy poté, co otevřeli, navštívit, úspěšné odvolání proti celní správě, rozkřiklo se to rychleji než zvěsti o levném rumu. Brzy přicházeli další.

Edmund je neodmítal. Platili mu a krom tržeb pro hospodu přinášeli i to, co v přístavech od nepaměti láká víc než dobré pivo a voňavá pečeně, přicházely s nimi zprávy. Některé byly cenné, jiné jen pobavily, ale obojí v přístavu vábí hosty víc než cokoliv jiného. Nejeden kapitán, dříve než se vypravil na kávu do Merchant’s House, zašel nejprve k nim. I pokud přímo nepotřeboval Edmundovy služby, vždy získal alespoň nějakou informaci nebo přinejmenším drb, co se mu později mohl hodit. Dařilo se jim, a to aniž by museli ředit víno nebo poskytovat útočiště pochybným existencím.

Za peníze od doktora Blackwooda si sice se štěstím dokázali výhodně pronajmout hospodu v nejlepší části přístavu, to samo o sobě ale nic neznamenalo. Špínu a pavučiny dostali z domu za dva týdny. Špatnou pověst, vpitou do prken jako starý kouř, by ale bez dobrého jídla a Edmundova pera jinak vyháněli mnohem déle.

Tom se naštěstí ukázal být stejně dobrým kuchařem, jakým býval dělostřelcem. A Edmund si s ním za výčepem také v ničem nezadal, jakkoliv o pivu a kořalce do té doby, než narazil první sud, nevěděl zhola nic. Učil se však rychle.

„Byla to mizerná plavba,” odplivl si kapitán Dawson nasucho. „Dvakrát nás převalilo špatné počasí a jednou přišlo rovnou krupobití. Slunce jsme neviděli týdny. Všechno bylo vlhké a chleba plesnivěl, jako by ho někdo polil. U Grand Banks jsme navíc přišli o plavčíka. V noci byl na palubě, ráno ne. Loď jsme obrátili naruby, nikdo nic neviděl ani neslyšel. Prostě zmizel. A k tomu ještě ten otravný pasažér.“

Edmund, který právě posypával čerstvý inkoust jemným pískem, zvedl hlavu.

„Pasažér? Obvykle vozíš jen náklad.“

„Obvykle,“ zabručel Dawson. „Přikulhal na poslední chvíli v Portsmouthu. Tvrdil, že nutně potřebuje do New Yorku. Nelíbil se mi. Řekl jsem mu cenu, která by každého rozumného člověka odradila. Ale jen kývl a zaplatil. Zlatem, na dřevo.“

Pokrčil rameny a dopil pivo.

„Nějaký pan Cross. Gideon Cross. Podivín. Kajutu chtěl sám pro sebe, ale chodil tam jen v noci na pár hodin spát. Jinak bloumal po palubě a pořád se vyptával. Na New York, na přístav, na hospody. Sháněl se po ubytování, pokud možno přímo u vody, prý aby viděl na lodě.“

Edmundovi se pero zastavilo.

„Na lodě?“

„Ano,“ uchechtl se Dawson. „Prý se rád dívá na moře a na přístavní ruch.“

Edmund cítil, jak se mu v hrudi cosi stáhlo.

„Z Portsmouthu říkáš? Jak vypadal? Mohl bych ho znát,“ zeptal se zdánlivě netečně.

Dawson zakroužil prázdným korbelem po stole, jako by si chtěl ošoupat vzpomínku.

„Vypadal jako smrt na cestách. Jako chlap, kterého už dávno měli zašít do plátna a hodit přes zábradlí. Pleť měl šedivou a voskovou, šaty na něm divně visely. A ten krok. Šoural se o holi, jako když taháš po palubě kládu. Pomalu jako by nemohl dát nohy k sobě.“

Zvedl ruku a naznačil tvar.

„A ta hůl. Leštěný eben. Stříbrná rukojeť ve tvaru hada. Strašidelné. To se nezapomíná.“

Při těch slovech Edmundovi přeběhl po zádech chlad. Nemohl dát nohy k sobě. Ta věta zazněla v jeho hlavě jako úder lodního zvonu.

Dawson se otřásl.

„Ale víš, co bylo nejhorší? Jeho oči. Zapadlé, černé, studené jako led. Díval se na moje námořníky zrovna jako ten had. Jako by si vybíral krk, kolem kterého se stáhne.“

Odmlčel se a pak dodal:

„Vlastně se na tebe ptal, Edmunde. Přímo jménem. Jestli je pravda, že vedeš podnik tady v přístavu.“

Edmundovi vyschlo v ústech.

„A cos mu řekl?“

„Řekl jsem, že ano. Že vás oba znám a že se vám daří. Myslel jsem, že za vámi půjde. Ale jen zavrtěl hlavou. Řekl, že staré známé navštíví, až nastane pravý čas. Vystoupil, jen co odešli celníci. Poslal jsem ho ke starému Douglasovi, ten jeho penzion má výhled jako rozhledna, ale jestli tam skutečně šel, to nevím.“ Ušklíbl se. „Doufám, že vám ten mrzout nic nedluží.“

Edmund se donutil k tónu klidného hostinského.

„Nevzpomínám si, že bych někoho takového znal,“ řekl věcně a podal mu složený arch. „Tady je tvůj protest. Snad to bude stačit. Dneska jsi už třetí, pro koho něco píšu. Těch tvých třicet balíků plátna je maličkost proti tomu, co museli naházet přes palubu O’Neilovi ze Seahorse, aby nešli ke dnu.“

Dawson položil na stůl stříbrnou minci.

„Jsi poklad, Edmunde. Děkuju.“

„Rád jsem pomohl, Williame. A teď mě omluv. Musím jít narazit nový sud.“

„Jistě, běž.“ Dawson si list strčil za vestu a spokojeně se opřel.

Edmund vstal. Každý krok k lítačkám ho stál úsilí. Věděl, že na něj někteří hosté hledí, ale vnímal jen jedno. Někde venku se pohybuje stín. Minulost si je našla.

Rozrazil dveře do kuchyně. Uvnitř to vonělo cibulí a horkým sádlem. Tom stál u masivního dubového špalku a sekáčkem porcoval žebírka s rytmem, který připomínal práci u děla. Bum. Bum. Bum.

Když uviděl Edmunda, sekáček ve vzduchu znehybněl.

„Edmunde? Co se děje?“ Hlas měl tichý a ostrý.

Edmund k němu přešel a chytil ho za paži.

„Dawson přivezl z Portsmouthu pasažéra,“ zašeptal. „Říká si Gideon Cross. Vypadá jako smrt a chodí, jako by nemohl dát nohy k sobě. A ptal se po nás.“

Tom zatnul sekáček do špalku.

„Kde je teď?“

„Zmizel prý v přístavu,“ vydechl Edmund. „Řekl, že nás navštíví, až nastane čas. Je to on, Tome. Našel nás.“