Dům na Water Street (4/4)

Nemohl bys…, nechceš se už konečně vrátit domů…

Jakube…

Zarylo se to do mě tak, že jsem ani nevnímal jeho další slova. Nikdy by neřekl: Chtěl bych, aby ses vrátil. Nikdy. Nebo dokonce: Prosím, vrať se domů. Nikdy – nikdy. Přesto jsem cítil, že ta věta není direktivní, i tón jeho hlasu zněl jinak, než jsem si pamatoval z našich dávno minulých konverzací.

A pak, Jakube! Když dlouho neslyšíte svoje vlastní jméno ve správném tvaru a se správným přízvukem, je to hodně zvláštní pocit.

Slyšel jsem sám sebe, jak hlasitě dýchám a mlčím. Protože… Proč právě teď? Že by i takový tvrďák a bručoun jako můj otec změkl s Vánoci na prahu? Proč ne loni, předloni, před čtyřmi pěti roky? Osm let jsem byl pryč. Osm let jsem si pamatoval jeho poslední větu: Tak táhni třeba do prdele, když si chceš posrat život s nějakým buzerantem. A já odtáhnul.

Až mnohem později jsem si uvědomil, že i já jsem možná udělal chybu. Ze všech informací, které jsem mu tehdy chtěl říct, jsem začal tou nejméně vhodnou. K těm dalším už jsem se nedostal, protože on začal řvát a já už byl příliš hrdý, abych mu řekl, že se nejedu flákat, ale dál studovat, jenom někam trochu dál, než on kdy dokázal dohlédnout. Pak jsem dostal diplom… a zůstal za barem. Jak bych mu tohle vysvětlil, když pro něj jako pro Bohem nadaného technika stroje vždycky znamenaly víc než lidé? Tohle by nepochopil, taky nikdy.

Něco říct jsem už musel, když se zeptal, jestli nepotřebuju poslat peníze na letenku. To ne, to fakt ne. S díky jsem odmítl a konečně se našel. Nemohl přece čekat, že se okamžitě pohrnu na letiště. Tyhle Vánoce musíš, drahý otče, dát s mámou ještě sám. Letenku jsem si koupil na devětadvacátého prosince.

Měli jsme před sebou týden. Vánoční týden s Gabrielem. A poslední část příběhu…

XVII.

V bývalé tajné herně vládlo těžké, odhlučněné ticho. Pach starého dřeva. Zvětralý tabák. A slabý závan levandule, kterým se kdosi, nejspíš konstábl, vytrvale a neúspěšně pokoušel přebít studenou zatuchlinu stoupající z podzemí.

A do toho ticha, tik… tik… tik… Každá vteřina jako malý úder na víko truhly.

Konstábl si s povzdechem stáhl klobouk a dosedl na polstrovanou židli s vysokým opěradlem, kterou už dávno považoval za svou. Zjevně záměrně se otočil zády k pravému rohu místnosti, kde stála čistě ustlaná postel s nočním stolkem, němý svědek jeho soukromých schůzek s Fitzgeraldem.

Tom se na židle ani nepodíval. Přešel rovnou ke skříňce v koutě.

Kdysi v ní bývaly karty a kostky. Dnes sloužila něčemu prostšímu.

Otevřel ji.

Zaleskly se lahve brandy, těžký jamajský rum, karafa portského a skleněné pohárky.

Sáhl po brandy. Nalil do tří skleniček. Ruka se mu při tom třásla a cinkání skla v tichu zaznělo skoro nestydatě hlasitě. Hodiny to však okamžitě „sežraly", tikot se do cinknutí zakousl a nechal po něm viset jen neznělé prázdno.

„Na kuráž," zavrčel.

Jednu sklenici postavil před konstábla, druhou před Edmunda. Třetí do sebe obrátil dřív, než ti dva po svých vůbec stihli sáhnout.

Pak začal přecházet. Od skříňky k posteli přišroubované k podlaze, pod jejíž matrací se skrýval jícen únikového tunelu k řece. Sem a tam, jako tygr v kleci. A s každým otočením mu pod botami vrzlo prkno a hned nato přišlo další tik, jako by mu místnost odměřovala krok.

Edmund se posadil naproti konstáblovi.

Konstáblova tvář se ve světle leskla, ale hlas zněl unaveně. Vážně.

„Takže," řekl a prstem poklepal na desku stolu, „jsme sami. Nikdo nás neslyší." Odmlčel se a podíval se na zaklapnuté dveře, jako by si to potřeboval ověřit. Vteřina se natáhla, tikot zněl najednou ostřeji, výhružněji. „Nikdy jsem se vás neptal, proč pro vás byla britská půda příliš horká. Před čím jste utekli do Ameriky. Stejně jako jste se vy dva nikdy neptali na mě a na Francise." Zvedl oči, pevné a unavené zároveň. „Jenže teď se ptát musím. Takže mi řekněte všechno. Všechno, co víte. Slibuji, že vaše tajemství u mě budou v bezpečí, zamčená jako v trezoru."

Edmund si sklenici přitáhl, ale nenapil se. Prstem kroužil po jejím okraji a díval se do jantarové hlubiny, jako by tam hledal odvahu. Tom se v rohu zastavil a opřel se zády o stěnu. Ve stínu. Jeho dech byl slyšet. Těžký. Nepravidelný.

„Na té lodi…, na Vigilantu," začal pomalu. Volil slova tak opatrně, jako by každé mohlo mít čepel. „S Tomem jsme tam… našli jeden druhého."

Konstáblova tvář se nepatrně napjala. Pohled mu na okamžik uhnul k ustlané posteli v rohu a pak zpět k Edmundovi. V očích se mu mihlo pochopení, které nebylo třeba pojmenovat.

„Vydíral vás?" zeptal se tlumeně.

„Hůř," řekl Edmund. „Chtěl se bavit. Je to sadista. Vyžívá se v moci… v bolesti… a v ponížení."

Odmlčel se. Bezděky si promnul rameno, jako by se staré jizvy znovu ozvaly.

„Postaral se, aby nás chytili, načapali… Verdikt zněl těžké porušení kázně. Trest, šestatřicet ran pro mě. Osmačtyřicet pro Toma. U hlavního stěžně, před celou posádkou. Výkonu trestu se ujal sám. Chtěl nás zabít, jenže ne rychle. Chtěl nás pomalu ubíjet. A ještě před tím mě nad ránem v cele…"

Nedořekl. Jen nasucho polkl a sklopil zrak.

Pak zvedl ruce k vestě. Prsty se mu na knoflících na okamžik zadrhly. Jeden, druhý, třetí, v tichu se každý pohyb zdál příliš hlasitý. Vesta sklouzla z ramen.

Konstábl se ani nepohnul. Jen mu ztvrdl pohled.

Edmund si stáhl límec košile, jednou rukou si ji přitáhl k hlavě a přetáhl přes ni látku, jako by se chtěl alespoň na vteřinu schovat. Pak košili stáhl dolů z paží a zůstal stát v lampovém světle polonahý, štíhlý, bledý, přesto však ne křehký. Tvrdohlavě vzpřímený se otočil ke konstáblovi zády.

Na okamžik nebylo nic než tikot hodin a plamen lampy, který poplašeně zasyčel, jako by se vylekal.

Edmundova záda mluvila sama za sebe. Stál bez hnutí, jen mu po páteři sjel mráz a kůže se mu stáhla pod chladným vzduchem místnosti.

Přes lopatky a páteř se táhly staré jizvy po biči. Některé tenké a vybledlé, jiné široké a zvlněné, jako by se do masa kdysi zarývaly háčky a pak se trhaly ven. Místa, kde se rána otevřela znovu. Místa, kde kůže srostla křivě. Na levém boku, níž u žeber, jedna delší stopa, surovější, památka na ránu, která přišla, když už tělo nemělo ani sílu krvácet „správně".

Konstáblův pohled zůstal přilepený na těch stopách, jako by si je chtěl přepsat do hlavy. Čelist se mu napjala a na chvíli to vypadalo, že něco řekne, ale v hrdle mu to uvázlo.

Ve stínu u stěny Tom nehnul ani brvou. Jen sklenici, kterou dosud držel, sevřel pevněji. Klouby mu zbělaly.

Edmund se nadechl, tentokrát mělce.

„A v cele, ještě před soudem…," zkusil znovu, ale hlas se mu zachvěl a zlomil. Zavřel oči, jako by čekal další ránu, která už nepřicházela. „Za slib, že oba přežijeme. Že nedosvědčí dokonanou sodomii, jsem musel… Musel jsem mu být po vůli."

Ozvalo se tiché, krátké křupnutí.

Tomova dlaň sklo prostě rozdrtila. Ne výbušně, spíš nevyhnutelně. Střepy mu zůstaly sevřené v pěsti, jako by je chtěl umlčet, rozemlít na prach. Brandy mu protekla mezi prsty a po kapkách dopadala na prkna podlahy. Na krev, která mu okamžitě vyrazila na kůži, se ani nepodíval. Dýchal mělkým, nosním dechem, čelist sevřenou tak, že se mu v ní zvedl sval.

Konstábl na zlomek vteřiny sjel očima k Tomově ruce a pak zpátky k Edmundovým zádům. V jeho tváři se nic nezměnilo, jen pohled ztěžkl, jako když se v hlavě zaklapne zámek.

Edmund zmlkl. Další slova se do toho prostoru už nevešla.

Pak se pomalu otočil zpátky, natáhl se pro košili, jako by se oblékal do brnění, které má alespoň před světem zakrýt stopy toho, co v něm zůstalo.

Konstábl ztěžka vydechl. Vzduch z něj unikal jako z proraženého měchu.

„Jenže pak nás stejně chtěl zabít. Bičem u stěžně. Přežili jsme jen díky doktorovi," vstoupil do toho Tom. Pozůstatky sklenice odložil na skřínku a zbytky drobných střípků skla si z dlaní otřel o kalhoty. Krok do světla udělal až ve chvíli, kdy si Edmund znovu natáhl přes košili vestu. Oči mu plály. „Ale to není důvod, proč je tady."

„Tak proč?" otočil se k němu konstábl.

Edmund zvedl hlavu.

„Chce se pomstít." Už nebyl prostor pro jemnosti.

„Za co? Za to, že jste mu unikli?" vydechl konstábl netrpělivě.

„Možná, možná i za to, ale udělali jsme i něco dalšího," řekl Edmund tichým hlasem, který se mu zdál cizí. Zhluboka se nadechl a pak to vyslovil. „Vzali jsme mu jeho mužnost."

Tik. Tik. Tik. Hodiny v té chvíli zněly, jako by odpočítávaly něco, co se nemá říkat nahlas.

V místnosti jako by na okamžik zhaslo světlo, i když plamen lampy stále hořel.

Tom se nakonec do ticha prázdně uchechtl.

„Vykastrovali jsme ho," dořekl tvrdě. „Tu poslední noc, než nás vysadili na Jamajce. Doktor to celé vymyslel. Věděl o dalších klucích. O mrtvých. Myslel si, že to bude stačit, aby už nikomu neublížil." Tomova čelist tvrdla v potlačeném vzteku. „Jenže to byla chyba. Rozdrtit mu jen šourek nestačilo. Měli jsme ho zabít. Kdybychom to udělali, Billy Cobb mohl ještě žít."

Rozhostilo se ticho. Jen praskání plamene v lampě. A jejich dech. A nepřestávající tikot, teď už téměř nesnesitelný, jako kapky vody v cele.

Konstábl seděl nehybně, lokty opřené o stůl. Zíral v němém šoku na Edmundovy jemné, úřednické ruce, na prsty, které psaly hlášení a stížnosti.

„Vy jste…," vydechl. Hlas mu přeskočil.

„Ano," přikývl Edmund tvrdě. „Vzali jsme mu to… a nechali ho žít."

Konstábl nepohnul ani svalem. Jen klouby na rukou mu zbělely tlakem.

Odmlčel se, jako by si v hlavě přestavoval šňůru kroků, které je všechny zavedly až sem, a potom další, které povedou opět ven.

„Chytré," zašeptal, aniž by bylo zřejmé, co tím myslí. Teprve potom pomalu vytáhl zpoza vesty knihu a rozevřel ji na straně, kde chyběl první vytržený list. „Ďábelsky chytré."

Zavřel knihu, ale nepustil ji. Držel ji v ruce, jako by to byl spis, nebo jako by to byla zbraň, která může každou chvíli vystřelit.

Podíval se nejprve na Edmunda. Pak na Toma. Výraz mu ztvrdl.

„Skutečně chtěl upoutat pozornost. Ale ne vaši," řekl pomalu. „Ten list nebyl vzkaz pro vás. Byla to návnada pro mě. Spoléhal na to, že si chybějících stran nejspíš ani nevšimnete. Alespoň ne dřív, než k vám vejde hlídka a začne se pídit."

Vstal a začal přecházet po pokoji. Kroky byly tlumené, ale nervózní. Hodiny mu to měřily, bez emocí.

„Představte si to," pokračoval. „Najdu mrtvého zneuctěného kluka s vytrženou básní v kapse. Poznám, odkud je. To mě podle názvu nasměruje sem. Přijdu, udělám prohlídku…," zvedl knihu do výšky. „A najdu tohle."

Zastavil se před Edmundem.

„A pak ten zbytek. Dva muži. Spolu…" Nedokončil to. Nemusel. Konec věty visel ve vzduchu jako oprátka.

Hořce se pousmál a v očích mu na okamžik zableskl hněv.

„Možná i já bych mu na to skočil, kdybych vás neznal."

Položil knihu na stůl, opatrně, jako by odjišťoval pistoli.

„Jediné, co vás odklonilo od šibenice, je fakt, že vím, kdo jste. A že vy víte, kdo jsem já," dodal. „To je jediná proměnná, která výsledek v jeho rovnici změnila. Nepočítal s loajalitou vyděděnců."

Znovu se posadil. Únava se mu tlačila do ramen jako mokrý kabát. Promnul si kořen nosu a podíval se na oba muže pohledem, v němž se mísila frustrace s obavou.

„Jenže právě v tom je zároveň i svízel," řekl tiše. Hlas mu zhrubl. „To, proč nezatknu vás, mi brání zatknout jeho."

Tom se odlepil od stěny.

„Jak to myslíš, Jonathane?" vyštěkl. „Víš, kdo to je. Víš, co udělal. Máš motiv."

Konstábl se jen hořce uchechtl.

„Motiv?" zopakoval. „Jaký motiv? Že se mstí za to, že jste ho vykastrovali?" Přimhouřil oči. „Jakmile to vyslovím nahlas, jakmile to napíšu do protokolu, je konec. S vámi oběma."

Bouchl dlaní do stolu. Sklenice nadskočily. Tikot na vteřinu skoro zanikl a pak se vrátil, klidný a neústupný, jako soudce, který nepřijímá námitky.

„Prošel jsem všechna včerejší hlášení," pokračoval. „Nemám na něj nic než vaše slovo. Žádného svědka, co by ho viděl s tím klukem. Žádnou zbraň. Žádnou stopu. A nad ránem byl příliv. V tunelech bylo na dvě stopy vody. I kdyby tam snad nějaké vodítko zanechal, je dávno pryč."

Kývl ke knize.

„Mám jen tuhle knihu, kterou jste mi dali vy. A kdybych ho teď našel a přivedl před prokurátora, co myslíte, že udělá?"

Edmund mlčel. Bledý. Už to chápal.

Konstábl se do toho opřel bez slitování, logicky, krok za krokem.

„Při prvním výslechu otevře pusu. A nebude mluvit o Billym Cobbovi. Bude mluvit o Vigilantu. O tom, jak ho dva členové posádky napadli a zmrzačili, protože odhalil jejich nepřirozené sklony." Odmlčel se a frustrovaně se ušklíbl. „Začne to veřejnou morálkou, a když to nebude stačit, vytáhne nakonec i temné obřady nad těly rituálně zavražděných mladých chlapců. Své posluchače by si tím nepochybně našel. Hodně posluchačů."

V očích mu nebila moralita. Jen realita.

„New York v tom ohledu není o nic osvícenější než královské námořnictvo. Vybudit a nasměrovat hněv bohabojného davu je tu stejně snadné jako kdekoliv jinde," řekl. „Z procesu s vrahem bude fraška. On ze sebe udělá mučedníka. Mrzáka, co se obětoval v boji za přirozený řád světa a boží pravdu. Nikdo neuvidí vraha. Uvidí oběť. Vaše záda a jeho zmrzačení se stanou důkazem obžaloby. A vy dva budete v lepším případě viset, v horším vás dav zlynčuje nebo možná i upálí ještě dřív, než prokurátor stihne podat obžalobu."

Tomovi zacukalo v čelisti.

„Takže co?" zavrčel. „Máme jen čekat, až si pro nás přijde?"

Konstábl dopil zbytek brandy a skleničku s hlasitým cvaknutím položil na stůl.

„Říkám jen, že ho nemůžu zatknout, aniž bych riskoval váš život," odpověděl unaveně a zvedl oči.

„Musíme ho najít. Nebo ho musíme přilákat," řekl. „A až se to stane, tak…"

Větu nedokončil. Nemusel. To, co zůstalo viset ve vzduchu, nebylo třeba pojmenovat.

V místnosti se rozhostilo dusno. Těžké a lepkavé jako bahno v přístavu. Všichni tři cítili, že se přibližují k hraně, odkud není návratu, a že tu hranu překročí, tentokrát již ano, protože musí.

A právě do toho ticha se ozval zvuk.

Nejprve vzdálené překvapené vyjeknutí a pak hrozivý bolestivý výkřik raněného tvora.

Nevycházelo z chodby ani z lokálu.

Přišlo to zdola.

Zpod podlahy. Přímo zpod masivní postele v levém rohu, té, jejíž konstrukce skrývala vstup do starého odvodňovacího tunelu.

Všichni tři ztuhli.

Tom reagoval první. Jako šelma, které někdo šlápl na ocas, byl u postele jediným skokem. V ruce měl dlouhý řeznický nůž, Edmund by přísahal, že ho nechal v kuchyni, a stejně tam teď byl.

„Ticho," sykl Tom, už na kolenou, a přitiskl ucho k dřevěnému rámu.

Zespodu se ozvalo duté buchnutí.

A pak tiché škrábání.

Konstábl na okamžik strnul. Pak se mu vrátil hlas velitele.

„Otevři to. Hned," vyštěkl na Toma. „Edmunde, vezmi lampu."

Tom zasunul nůž za opasek, nahnul se přes pelest a nahmatal skrytou pojistku v ozdobném vyřezávání čela postele. Část roštu pod matrací se s tichým zasyčením nadzvedla. Zbytek dokončily Tomovy paže.

Z otvoru se vyvalil chladný, vlhký vzduch páchnoucí řekou a bahnem.

Konstábl vytáhl zbraň a naklonil se do šachty. Edmund pozvedl lampu, aby osvítil temnotu.

Dole se v kuželu světla objevila tvář Francise Fitzgeralda.

Byl křídově bledý. Vlasy slepené vlhkem a špínou. Jednu ruku si tiskl k hrudi, druhou se držel kramle, jako by se bál, že mu zase zmizí. Lapal po dechu tak ztěžka, že dlouhou vteřinu nebyl schopen slova.

Když konečně promluvil, byl to víc chrapot než řeč.

„Spadla mi lampa," zasípal. „A jen s křesadlem jsem nedokázal najít ten kámen, na který se musí zatlačit, aby se víko otevřelo."

Konstábl nezaváhal. Sevřel postranice žebříku a sjel dolů s obratností, jakou by člověk čekal spíš od muže z ráhen než od úředníka v kabátě. Dopadl do řídkého bahna a bez jediného slova Francise strhl do pevného, drtivého objetí.

XVIII.

Na okamžik tam stáli nehybně v kuželu světla padajícím shora. Mladý celník s tváří zabořenou do hrubé látky konstáblova kabátu. Ruka pevně sevřená v jeho vlasech. Chvíle, kdy masky spadly, i když na ně shora svítila lampa jako svědek.

Pak se konstábl odtáhl. Chytil Francise za ramena a podíval se mu zpříma do očí.

„Vyšlo to?" zeptal se tiše. Naléhavě. Jako kapitán čekající na hlášení.

Francis se nadechl, setřel si špínu z tváře a narovnal se. Třes v něm pomalu ustupoval něčemu jinému. V postoji se mu objevila hrdost.

„Ano. Chytil se," odpověděl suše. Věcně, téměř bez emocí. „Ale myslím, že omdlel. Zařval jen jednou, než ztichl."

V tu chvíli už slézali dolů i Edmund s Tomem. Edmund držel lampu vysoko nad hlavou a vrhal na vlhké stěny stíny jako přízraky. Tom měl nůž připravený.

Dopadli na dno tunelu a na Francisova slova si vyměnili nechápavé pohledy.

„Omdlel?" vyhrkl Tom. „Kdo omdlel? A co tu sakra děláš?"

Francis se jen pyšně usmál. Víc na konstábla než na Edmunda s Tomem.

„Ulovili jsme škodnou," odvětil konstábl s chladným uspokojením.

Pustil Francise, vytáhl pistoli, krátce ji rutinním pohybem zkontroloval, a pokynul jim, aby ho následovali hlouběji do tmy.

„Pojďte," šeptl a vykročil vpřed. Krok po kroku, obezřetně, jako by každá kaluž mohla být past sama o sobě. „Musíme to dokončit, než se probere a ztropí povyk."

Edmund se zařadil po jeho boku. Lampu držel vysoko, ale i tak světlo jen hladilo stěny, všechno ostatní polykala tma.

„Jonathane…, co se to tu děje?" vydechl. „Jakou škodnou? A co tu dělá Francis?"

Konstábl ani nezpomalil. Mluvil, jako by předříkával hlášení. Věcně. Tvrdě. Bez ozdob.

„Než jsem šel k vám, byl jsem u radního Coldena," začal. „Zavolal si mě. Měl odpoledne návštěvu. Jistého pana Crosse."

Odmlčel se, aby to jméno v tunelu doznělo.

„Přišel s udáním. Udáním na vás," pokračoval. „Skutečně hodně se snažil, aby naši pozornost nasměroval do vašeho sklepa. Něco jsme tu měli najít."

Tomovi ztuhl nůž v ruce.

„Další tělo?" vyplivl.

Konstábl přikývl, aniž by se ohlédl.

Tunel se stáčel. Vlhko houstlo. Vzduch ztěžkl a do toho se přimíchalo něco nového, s rybinou čpěla i čerstvá krev.

„Věřil jsem vám ještě dřív, než jste mi všechno řekli. Colden si navíc o panu Crossovi myslel totéž co vy. Dal mi volnou ruku, abych to vyřešil. Cestou od něho jsem se proto nejprve stavil pro Francise. Vyzná se tu mnohem lépe než já," pokračoval konstábl. „Prošli jsme to tu, ale tunel byl čistý. Nikde nic. Takže bylo jasné, že pokud něco chystá, teprve to přijde."

Jeho hlas byl tichý, ale každé slovo si vychutnával.

„A tak jsme nastražili past my jemu," zpomalil a ukázal pod nohy.

„Jakou past?" vyrazil ze sebe Tom. Znělo to nedůvěřivě a zároveň, jako by se bál odpovědi.

„Stará železa na velkou zvěř," ušklíbl se krátce konstábl. „Vlastně na medvědy," dodal vzápětí s pyšným zadostiučiněním.

Tentokrát se zarazil Edmund.

„Cože?"

„Jejich vlastní taktika," pokračoval konstábl, jako by zděšený údiv ani neslyšel. „Za války je Britové a loajalisté s oblibou líčili proti našim hlídkám."

Tomovi poklesla čelist.

„Ty jsi sem dal pasti na medvědy? Kde jsi je, k čertu, vzal?"

Zezadu se ozvalo Francisovo tiché, ale pyšné zamručení.

„Pašeráci je ke vstupům do některých svých skladišť kladou dodnes," řekl Francis. „Naštěstí je dávají pořád na ta samá místa. Pravidelně je sbíráme a házíme do jedné nepoužívané boční šachty." Hlas měl pořád rozechvělý, ale v tomhle už byla jistota.

„V bahně se skryjí skoro stejně dobře jako v listí," přisvědčil mu konstábl. A pak, vřele jako by se mu v tom okamžiku zahřála i krev, dodal: „A Francis se nabídl jako návnada."

Edmund ucítil, jak se mu zvedá žaludek. Zpomalil a lampu namířil na konstábla. Ten se však jen samolibě usmál a v klidu pokračoval.

„Měl se pohybovat kolem ústí tunelů u řeky a předstírat, že hledá přivýdělek," řekl. „Počítali jsme s tím, že Billyho ulovil téměř jistě tam, a pokud byl úspěšný jednou, nebude mít důvod měnit rajon…," hlas se mu v bahně tunelu tlumil, ale nezměkl, „…a mládenci, který se mu sám nabízí, že neodolá."

Edmund se otřásl odporem a chystal se cosi říct.

Francis však promluvil dřív, než se Edmund k protestu nadechl.

„Když jsme byli malí, Billy Cobb mě jednou vytáhl z vody, když jsem se topil," řekl zezadu. „Dlužil jsem mu to. A kdybych to neudělal já, jen by ulovil nějakého dalšího hladového chudáka."

Zaznělo to tak jednoduše a samozřejmě, až to Edmunda bodlo.

„Hrál jsem si tu už jako kluk. Kdyby se něco zvrtlo, věděl bych, jak se mu ztratit. Nebylo to o nic nebezpečnější než honit pašeráky," pokračoval Francis. „A skočil na to jako ryba na tučného červa."

Nadechl se a zapýřil.

„Vzal jsem ho dovnitř s tím, že vím o místě, kde nás nikdo nebude rušit. Lampu jsem držel tak, aby si moc neviděl pod nohy. První past těsně minul. Druhá už… sklapla."

Konstábl zastavil a celou skupinku zadržel. Byli u rohu.

Edmund pozvedl lampu výš. Světlo dopadlo za ohyb chodby.

V kaluži bahna, která se rychle barvila do ruda, tam ležel muž.

Svíjel se na boku. Levá noha uvězněná v rezavých, zubatých čelistech masivní železné pasti. Ocel se zakousla hluboko, drtila kost i sval a krev si v bahně hledala vlastní cestu.

Vedle něj se z kapsy kabátu vykutálela těžká stříbrná hlavice ve tvaru hada. Zaleskla se v bahně jako oko.

Konstábl vzal z Edmundovy ruky lampu a přiblížil světlo těsně k mužově tváři.

„Fergus," odplivl si za ním Tom hlasitě pod nohy.

Žlutý kužel ostře vykreslil rysy, které ani bolest nedokázala zbavit arogance, úzké rty, voskovou pleť, zapadlé oči zakalené šokem, které se pod náporem jasu prudce sevřely.

Zorničky stažené na špendlíkové hlavičky. Těkaly zmateně kolem, neschopné zaostřit, až konečně našly obličej muže sklánějícího se nad ním.

Poznal ho. Starý instinkt, který celý život věřil na hierarchii a rozkazy, převážil nad bolestí.

„Konstáble…," zachraptěl a s křečovitým heknutím se pokusil vzepřít na loktech. Hlas mu přeskakoval bolestí, ale tón byl pořád panovačný, jako by stál na palubě a kolem něj čekala posádka.

„Okamžitě… okamžitě mi pomozte!" vydechl. „Byl jsem napaden! Ti zvrhlíci… nastražili na mě past! Jsou nebezpeční… zatkněte je! Žádám ochranu zákona!"

Sípavě supěl. Obličej zrudlý námahou. Marně se snažil osvobodit nohu z čelistí železa.

„Dostaňte mě odsud! Slyšíte?!"

Konstábl se ani nepohnul. Jen se chladně, téměř lítostivě ušklíbl. V tom úšklebku nebylo nic z muže od sklenky brandy. Byl to výraz soudce, který už rozhodl.

Pomalým pohybem sáhl do kapsy kabátu. Prsty se sevřely kolem rukojeti krátké ebenové hole.

„Chtěl jste zákon, pane Crossi?" zeptal se tiše. Hlas hladký jako čepel.

McKay zaváhal. Zmatený tím tónem. Otevřel ústa k dalšímu rozkazu, ale slovo už nepřišlo.

Konstábl se napřímil. Ruka mu vyletěla vzhůru a s děsivou rychlostí dopadla dolů.

Těžká stříbrná korunka na konci hole zasáhla McKayovu pravou, dosud zdravou holeň.

Ozvalo se tupé, odporné prasknutí, jako když povolí přetížené ráhno.

A pak nelidský výkřik, který se odrazil od vlhkých stěn tunelu a vracel se zpátky jako ozvěna pekla.

McKay sebou mrsknul do bahna. Oči vytřeštěné. Ústa otevřená v němé křeči nové, čerstvé bolesti.

Konstábl se narovnal a do doznívajícího řevu utrousil:

„Tak tady ho máte." Několikrát se ztěžka nadechl a opět vydechl.

„Zákon Billyho Cobba."

Teprve v té chvíli to McKay pochopil.

S nelidským zaryčením se přetočil na břicho. Zabořil prsty do mazlavého bahna a zapřel se. Svaly na zádech a pažích se mu napjaly pod kabátem k prasknutí.

Bolest musela být ochromující, ale pud sebezáchovy byl silnější.

Zabral.

Chtěl se odplazit. Vyrvat. Dostat pryč. Jako zvíře, které je ochotné ukousnout si vlastní nohu, jen aby uniklo lovci.

„Vy už nikam nejdete, pane McKayi," řekl nad ním konstábl klidně. „U tohoto soudu není odvolání."

Když McKayova levá ruka hmátla dopředu ve snaze najít oporu na kluzkém kameni, konstábl znovu pozvedl hůl.

Nebyl v tom hněv. Jen mechanická přesnost.

A v tu chvíli se jeho paže dotkla čísi ruka.

„Není třeba," ozval se vedle něj Francis tiše a jemně, přesto však rozhodně, mu stlačil ruku dolů.

Konstábl strnul a překvapeně se ohlédl. Paži měl pořád napřaženou.

Francis však nespustil oči z plazícího se muže.

„Nech ho. Nech ho jít. Ještě kousek," šeptl. „Pokud je Bůh s námi, ona si ho najde."

Konstábl svraštil čelo. Nerozuměl, ale poslechl. Ustoupil o krok.

McKay skučel námahou a bolestí. Posunul se o píď. Pak o další. Drcená kost v noze sebou drhla v ocelových čelistech pasti. Adrenalin mu zatemnil mysl.

Funěl, sliny mu tekly z koutku úst, oči upřené do tmy před sebou, kde tušil spásu. Natáhl ruku co nejdál před sebe, aby se znovu přitáhl. Jeho prsty nahmataly ve tmě něco tvrdého, studeného, ukrytého v prohlubni těsně pod vrstvou řídkého bahna.

Nestačil ani vykřiknout.

Zvuk byl ostrý, kovový a definitivní.

První past, ta, kterou ve svém postupu za novou kořistí minul, nyní sklapla zuby. Rezavé ocelové čelisti vyletěly z bahna a s drtivou silou se sevřely kolem jeho pravého předloktí.

Kost zapraštěla, zvuk ne nepodobný prasknutí suché větve. Tělo sebou mrsklo v křeči, hlava mu narazila do země. Ruka, která ho měla táhnout do bezpečí, byla nyní drcena stejně jako jeho noha.

Z hrdla se mu vydral jen bublavý, sípavý zvuk, jak se pokusil nadechnout přes bolest, která mu zaplavila celé tělo.

Konstábl se nad ním sklonil, světlo lampy se odráželo v jeho očích.

Otočil se k Edmundovi s Tomem, kteří oba nehnutě, v němém úžasu scénu mlčky sledovali. Tvář měl kamennou.

„Umlčte ho," řekl stroze. „Než ten rámus přiláká někoho, koho tu nechceme."

Tom zaváhal. Tázavě se podíval na Edmunda. Ten jen nesouhlasně zakroutil hlavou a pak se rozpačitě rozhlédl, nejprve se podíval na vrchního konstábla a pak na Francise. Konstábl jeho pohled ignoroval, Francis ho však s lehkým kývnutím zachytil a pak ukázal na stříbrnou hlavici ležící v blátě. Had jako by se v mihotavém světle svíjel. Sehnul se, zvedl ji a podal Edmundovi.

„To bude stačit," špitl. Kov byl těžký a studený. V tu vteřinu Tom pochopil. Klekl do bahna a jeho velké ruce sevřely McKayovu lebku jako svěrák.

„Tohle je myslím tvoje," šeptl Edmund McKayovi do tváře, když si na něho obkročmo sedal a kolenem tlačil jeho levou, dosud zdravou ruku do bláta dokud neucítil jak v lokti praskla kost. Pak kývl na Toma, který nemilosrdně palci rozevřel McKayovi čelisti a vložil masivní stříbrnou hlavici do otevřených úst. Ozvalo se zapraskání o zuby. Tom zatlačil a těžká ozdoba se hlavou a ocasem opřela o koutky promodraných rtů, zatímco hadovo pokroucené tělo tlačilo na jazyk.

Mezitím Edmund popadl klopu McKayova promáčeného kabátu a vší silou trhl. Látka povolila. Odtrhl dlouhý pruh, a zatímco Tom stále fixoval hlavu, převázal mu ústa.

Konstábl je celou tu dobu pozoroval a naslouchal. Ne však McKayovu chrčení, ale zvuku z hloubi tunelu. Narůstajícímu bublání a syčení vzduchu.

„Můžeme jít," řekl a pokynul jim rukou k návratu.

Tom se zvedl z bahna a napřáhl ruku k Edmundovi, aby mu pomohl vstát. Nepustil ho, ani když už oba byli znovu pevně na nohou.

Vrchní konstábl stál klidně vedle nich. Svoji hůl držel v ruce jako žezlo.

„O zbytek se už postará jiná spravedlnost," řekl tiše.

Hrotem hole ukázal do tmy směrem k ústí tunelu. Odtamtud už nešel jen pach řeky a bahna. Šel i průvan. Čerstvý. Slaný. Živý.

„Slyšíte?" zeptal se.

„Zvedá se vítr," pokračoval, aniž by čekal na odpověď. „Přichází bouře."

V tunelu skutečně nebylo ticho. Ve vzduchu se hromadilo napětí, pomalé, vzdálené dýchání vody. Bublání někde v hlubině. Syčení vzduchu, který si hledá cestu ven.

„Běžně sem příliv dosáhne sotva po kotníky, ale dnes v noci…," udělal krátkou pauzu.

„Vítr přižene vodu z oceánu přímo do ústí East River."

Sklonil se naposledy nad ležícího muže.

„Voda se sem navalí," dodal tiše. „A zaplaví to tu minimálně do pasu."

Na okamžik se podíval na McKaye, na voskovou tvář, na znehybněné tělo zkroucené bolestí, na pasti, které ho svíraly jako železná pouta.

„A to je víc, než bude třeba, pane Crossi."

XIX.

Tři dny nato, když bouře konečně povolila sevření a East River se vrátila do svého obvyklého, špinavého klidu, voda vyplivla nestrávené sousto.

U Corlears Hook, tam, kde se proud stáčí a odkládá to, co už nechce nést, leželo na bahnitém břehu nafouklé lidské tělo.

Vrchní konstábl Miller dorazil ve chvíli, kdy si koronerův asistent s odporem otíral ruce do kapesníku a druhou paží zaháněl racky. Ptáci kroužili nízko, drzé bílé šipky hladové po zbytcích.

Byl to pohled, který by slabšímu žaludku udělal jasno.

Voda, dřevo mol, kameny a hladová ústa řeky z něj udělaly věc. Ne člověka. Obličej téměř neexistoval. Krabi a úhoři pracovali s děsivou pečlivostí, zanechali jen zpola ohlodanou lebku, cáry rozmokvalé kůže a něco, co kdysi bývalo rty.

Levá noha končila pod kolenem. Pravá ruka chyběla od lokte dolů. Rány byly roztřepené, vymyté do běla, jako by je někdo drhl pískem, dokud nezmizí i poslední barva.

Konstábl O'Connor stál opodál, bledý a snažil se dýchat ústy.

„Vypadá to, že se chytil do lodního šroubu, pane vrchní," řekl a rychle odvrátil oči. „Nebo ho to semlelo někde ve stavidlech."

Vrchní konstábl přistoupil blíž. Nepotřeboval obličej, aby věděl, o jaké tělo jde.

Poznal zbytky drahého vlněného kabátu, nyní jen zplstnatělé potrhané hadry potažené říčním slizem. Poznal tu postavu, i když byla zbavena lidskosti. A věděl i, kde jsou chybějící části. Zůstaly kdesi v hlubinách řeky, jako oběti uvězněné v rezavých čelistech starých pastí.

Pak si všiml záblesku v blátě o kousek dál.

Stříbrná hlavice ve tvaru hada. Těžká, masivní. Musela vypadnout z úst ve chvíli, kdy tělo narazilo na břeh. Ležela napůl zabořená a její prázdné kovové oči hleděly k šedému nebi.

Sehnul se a zvedl ji. V dlani ucítil její chladnou váhu. Palcem setřel bahno z hladkého kovu a sevřel.

Koronerův asistent už měl venku zamaštěný zápisník a olověnou tužku.

„Znáte ho, pane?" zeptal se věcně. Tak, jak se ptají muži, kteří nechtějí slyšet odpověď, ale potřebují ji zapsat.

Konstábl chvíli mlčel.

Stříbrného hada sevřel tak silně, až mu klouby zbělely. A pak ho, jedním plynulým pohybem, hodil zpět do proudu kalné vody.

Žbluňknutí zaniklo v křiku racků.

Narovnal se a podíval na bezejmenné tělo, jako by to byl kus naplaveného dřeva.

„Ne," řekl pevně. Úředně. Bez stopy zaváhání. „Nikdy jsem ho neviděl. Do protokolu napište: Neznámý muž. Pravděpodobně tulák nebo zloděj. Utonulý nešťastnou náhodou."

Asistent si poznámku rychle zapsal. Podstrčil stránku k podpisu.

Vrchní konstábl podepsal, nasadil klobouk a otočil se k městu.

Případ byl uzavřen.

Spravedlnosti bylo učiněno zadost, jen o tom žádný soudce v New Yorku nevěděl.

XX.

Dveře do zasedací místnosti hostince U čtyř rukou byly zavřené. Před nimi stál muž s taseným mečem a tvářil se, že ho klidně použije. Uvnitř panovalo ticho rušené jen praskáním svící a šepotem těch, kteří se šeptat naučili už dávno.

Edmund Hall stál na prahu.

Jen v košili. Levý rukáv vyhrnutý nad loket, levá strana hrudi obnažená, levá nohavice vyhrnutá nad koleno. Oči zavázané černým šátkem tak pevně, že pod ním neprosvítalo ani světélko.

Cítil ruku, která ho vedla.

Ruku vrchního konstábla Millera.

„Jsi připraven, Edmunde?" zazněl Miller. Tiše, bez úřední strohosti.

„Jsem," odpověděl Edmund.

Srdce mu bušilo. Ne strachem. Spíš tím neznámým novým pocitem, že tentokrát, jakkoliv zde stojí jako prosebník, stojí tak zde dobrovolně a po boku s přítelem.

Miller třikrát zaklepal.

Bum. Bum. Bum.

Zevnitř se ozval hluboký hlas:

„Kdo to přichází?"

„Pan Edmund Hall," řekl Miller. „Kandidát ve stavu temnoty. Přichází z vlastní vůle a žádá o přijetí."

Zámek cvakl. Dveře se otevřely.

Edmund ucítil teplo. Vůni vosku a kadidla. Suchý pach starého dřeva. Miller ho vedl dovnitř, prostor se kolem něj rozevřel a on cítil, jak se na něj upřely oči.

„Na koho spoléháš?" zeptal se hlas před ním.

„Na Boha," odpověděl Edmund.

Ne jako naučenou formuli. Prostě jako jedinou věc, kterou si ještě nenechal vzít, ne Boha jako jed v cizích ústech a kladivo v cizí ruce, ale Boha samotného. Boha, který mu dal poznat utrpení, ale také Tomovu lásku. Boha, který mu krom Ferguse McKaye poslal do cesty i doktora Blackwooda a Jonathana s Francisem. Boha, který sice zlu sám nebránil, svedl však alespoň dohromady ty, kdo s ním bojovali, a dal jim do rukou zbraně.

„Pak vstaň a následuj svého průvodce," zaznělo.

Vedli ho. Slepého, napůl nahého, zranitelného, přesto však poprvé po dlouhé době kráčel bez pocitu, že je lovená zvěř.

Konečně ho zastavili. Poklekl na levé, holé koleno. Někdo mu položil ruku na otevřenou Bibli.

„Opakuj po mně," vyzval ho hlas Henryho Coldena, Mistra lóže.

Edmund odříkal přísahu. O věrnosti. O pomoci. O mlčenlivosti.

„Co si žádáš nejvíce?"

„Světlo," vydechl. „Světlo, které jediné je schopno zahnat temnotu do kouta."

„Pak budiž světlo."

Šátek mu strhli z očí.

Edmund zamrkal, oslepen září desítek svící. Nejdřív to bolelo. Pak se obraz vyčistil.

Muži v zástěrách, se šerpami a klenoty. Uprostřed Henry Colden s kladívkem v ruce. A vedle něj Jonathan Miller, s dlaní na Edmundově rameni, ne jako konstábl, ale jako člověk, přítel, který ti kryje záda.

Colden vstal a podal Edmundovi ruku.

„Vítej mezi staviteli, bratře Edmunde."

Když později vyšel do chladné noci, měl pod kabátem bílou koženou zástěru. Lehká věc, přesto s váhou větší než kdejaký papír s pečetí.

Ulička byla prázdná.

Jen ve stínu protějšího domu čekal Tom. Nešel dovnitř. Nebyl zednář. Ne že by nemohl, přijali by ho, stejně jako Edmunda. Nechtěl. Možná z hrdosti. Možná z opatrnosti. Možná proto, že po životě, jaký měl za sebou, už měl dost všech přísah.

Edmund k němu došel. Nepotřebovali slova. Tom se mu podíval do očí a uviděl v nich klid, který tam léta nebyl. Jen lehce, téměř neznatelně se dotkl jeho ruky.

„Hotovo?"

„Hotovo."

Edmund zvedl hlavu k obloze nad New Yorkem. Mraky se na chvíli roztrhly a ukázaly hvězdy. Ten samý Orion, který jim kdysi svítil nad Vigilantem.

Jenže tehdy to byly hvězdy nad vězením.

Teď to byly hvězdy nad městem, kde se dá začít znovu.

„Pojďme domů, Tome," řekl Edmund. „Máma nemá ráda, když je ve výčepu dlouho sama."

A tak šli, bok po boku, směrem k přístavu, kde pod hvězdami svítila okna jejich domu na Water Street. Ráje, který si dokázali vytvořit sami.

Cesta nebyla dlouhá. Pár ulic, pár zatáček, vzduch nasáklý solí a dehtem, kroky na mokré dlažbě.

Uviděli ho dřív, než on je. Klimbal na svém oblíbeném místě vedle sudu u vchodu. Velký, kostnatý kříženec s dlouhým čenichem po ohaři a ušima, které nikdy nedokázaly zaujmout jednotný názor na to, jakým směrem se mají obracet. Zvedl hlavu, zavětřil a rozběhl se k nim. Ocas šlehal do stran tak divoce, až mu podhazoval záď.

„Už jsme zpátky, Fergusi," řekl Edmund a podrbal ho mezi ušima, když k němu pes doběhl.

Objevil se jednoho odpoledne, pár týdnů poté, co všechno skončilo. Přišel odnikud, vychrtlý, špinavý, s ušima přitaženýma k hlavě a pohledem tvora, který nečeká nic dobrého. Tom mu dal najíst. Pes už neodešel. Nikdo ho nehledal. Nikomu nechyběl.

Jméno mu Edmund vybral sám. Tomovi se zprvu příčilo, sevřel rty a odvrátil se, jako by ho to slovo pálilo na jazyku. Ale Edmund tehdy zvířeti jen klidně položil ruku na krk a řekl:

„Jméno samo o sobě nikdy za nic nemůže. A zrovna tohle si v našem světě zaslouží najít nový, lepší obraz."

Tom tehdy mlčel. Dlouho. Pak se podíval na psa, který u jeho nohou spokojeně chroupal hovězí kost, a odfrkl si. Od té chvíle ho dvakrát denně krmil a z kuchyně mu nosil i to, co by jinak ještě ani zdaleka nevyhodil.

Fergus se s důstojností sobě vlastní vrátil ke svému sudu a uložil se zpět na místo vedle dveří. Hlavu na tlapách, jedno ucho nahoru, druhé dolů. Strážce, který nehrozí, ale je.

Edmund se zastavil. Podíval se na psa, na dveře, na vývěsní štít nad nimi, na namalované jablko s nakousnutím na boku, které tam před téměř třemi lety vlastnoručně vyvedl. Od té doby se toho hodně změnilo. Všechno se změnilo.

„Co kdybychom to tu přejmenovali zpátky," řekl.

Tom se zarazil.

„Zpátky? Kam zpátky?"

„Žádný ztracený ráj už nepotřebujeme," řekl Edmund a v hlase měl klid, který tam dřív nebýval. „Už jsme ho našli."

Tom svraštil čelo.

„U Černého psa? S tou pověstí? Edmunde, ten název smrdí hůř než stará latrína za dvorem."

„Žádný úředník už nám do toho nemá co mluvit. Je to tu naše," odpověděl mu rozhodně Edmund. „Co myslíš, Fergusi?" Kývl směrem k psovi, který při zvuku svého jména zvedl hlavu a spokojeně ňafl.

„Černý pes si zaslouží druhou šanci."

Tom se na něj chvíli díval. Pak na psa. Pak zase na Edmunda.

„Ty jsi blázen," zavrčel.

Ale usmíval se.

Tentokrát mi nečetl přes rameno, neleželi jsme spolu v posteli. Zatímco jsem já byl pohroužený do příběhu z doby dávno minulé, on v naší přítomnosti připravoval jídlo na slavnostní stůl. Vnímal jsem ho jen nepatrnou částí své mysli, přesto tu pocit něčeho mile hřejivého byl. Nechtěl jsem tu atmosféru nijak narušovat, ale někdy chtění nestačí. Já se musel zeptat.

„Gabe, nic mi do toho není, ale… Ty máš jenom Juliana?“

Odložil vidlici, kterou právě propichoval krocana, příliš velkého jen pro dva, utřel ruce do zástěry kolem boků a otočil se ke mně:

„V podstatě nemám ani jeho, když je někde… pryč. Jestli se ptáš na zbytek rodiny, tak všichni jsou v Ohiu.“

Nezůstal jen kvůli mně, doufám…

„Tam by se ale dalo i dojet, doletět, ne?“

Pousmál se, ale nijak vesele.

„To by se dalo, Jayi, ale oni žijí v Adams County.“

Nechápal jsem. Zkusil jsem tedy zažertovat:

„Nevedou tam snad silnice?“

„Ale ano, jenom na nich potkáš spíš koně,“ povzdych si a na můj udivený výraz dodal, „jsou to Amishové, proto ne, nemůžeme se s Julianem vrátit domů. Ale v klidu, máme dalších sedm sourozenců, takže…“

Nechal větu nedokončenou a obrátil se zpátky k plotně.

Možná proto, proto tohle všechno, proto mě za ním ti dva z druhé půlky světa poslali. Aby nebyl sám, protože i já jsem se zřejmě Rayovi zdál osamělý. V tom měl pravdu, jen netušil, že i já ho nakonec nechám samotného, i když možná…

„A se mnou bys neletěl?“

„S tebou, kam?“ Zas se otočil, udělal pár kroků a položil mi ruku na rameno. „Jestli se chceš podívat domů, tak to nějakou dobu vydržím. Budeš se přece chtít vrátit?“

Kdyby aspoň v tom hlasu neznělo tolik špatně skrývané naděje.

Tisíckrát můžu chtít, ale…

Za tu ruku na mém rameni jsem ho vzal a políbil ho do dlaně. A pak si ho stáhl na klín.

„Počkej, aspoň vypnu tu troubu…“

Do postele jsem si ho odnesl, do prdele s krocanem…

Jak těžké je odletět ze země, kde jste víc než čtyři roky nelegálně? Nijak moc, pokud se jedná o USA a vy jste tam nic nespáchali. Tedy nic, o čem by úřady věděly. Prostě si koupíte letenku, projdete pasovou kontrolou, odbavíte se a stevard vám před nástupem do letadla ještě popřeje hezký let.

Tohle je na povrchu. A potom jsou věci pod povrchem, které běží jen na bázi elektronů a informací. Protože v okamžiku, kdy sednete do sedm čtyři sedmičky, jako jsem si sedl já, do horního patra k oknu do třiaosmdesáté řady, tím okamžikem se u vašeho jména rozbliká kontrolka a upozornění, že jste overstay. Nikdo vás z toho letadla už nevyvede, proč by to taky dělali. Systém je rád, že letíte kamkoliv, třeba do Frankfurtu. Co budete dělat tam, je všem úplně fuck. Důležitý bude jen ten záznam v ADISu. A desetiletý zákaz vstupu.

Osm let v NY se nedá popsat několika větami. Ani devět hodin nad Atlantikem nestačí. Nechtěl jsem vzpomínat na svou minulost a plánovat si budoucnost. Radši jsem se vduchu vrátil. K Tomovi s Edmundem, Johnatanovi s Francisem, ke psu se jménem, které dostalo druhou šanci. Všichni mi připadali, jako by někdy byli živí. I ten bar. Možná má pod sebou skutečně šachtu a podzemní chodby. A pak Ray a Julian, živí doopravdy, ale stejně nedosažitelní. Nikdy se s nimi nesetkám. Přesto ve mně zanechali spousty otázek. Pomohl bych Rayovi znovu? Zajisté ano. Schválil bych konec té zrůdy, takový jaký byl? Myslím, že ano. Kdy se trest stává obranou? A existují vůbec druhé šance? Mohou být návraty šťastné, když kvůli nim něco (milovaného?) opouštíme?

Promiň, Gabrieli. Za ten čas s tebou díky.

Jestli se ještě někdy ozvu…, nevím.

Jestli chci, nebo nechci – záleží na tom?

Praha mě přivítala zamračenou oblohou, mrholením a prázdnotou v duši.