Letní tábor – Vlci proti Sokolům

Kapitola 1 – Táborové ráno a první dojmy

Šestá hodina ranní na skautském táboře přicházela vždy stejně – s rachotem konví, nadávkami někoho, kdo zapomněl vypnout budík, a zvukem prvních kroků na praskajících dřevěných podlahách chatky vedoucích. Marek Novák se protáhl na svém spacáku a mrknul očima po místnosti. V rohu se ještě převaloval Ivan, zamotaný do spacího pytle jako larva do kokonu.

„Vstávej, spáči," zamumlal Marek a hodil po kamarádovi malou ponožku. „Za chvíli budou děcka řvát, že mají hlad."

Ivan se zamračeně převrátil na druhou stranu.

„Ještě pět minut. Nebo deset. Vlastně půl hodiny."

„Jo, a pak se divíš, že máš pořád problémy s holkama," zasmál se Marek a začal si oblíkat tričko s nápisem „Tým Vlci". Byl to štíhlý, snědý kluk s vroubkovaným úsměvem, který dokázal přesvědčit děti i k nejhorším úkolům. Měl dar mluvit tak, že i mytí nádobí znělo jako dobrodružství.

Ivan konečně vystrčil hlavu ze spacáku. Měl vlasy rozcuchané všemi směry a oči malé jako štěrbiny.

„Čau, krásko," řekl rozespale. „Dneska tě můj tým zase porazí."

„Ve snech," odpověděl Marek a hodil mu čisté tričko. „Tým Sokoli" se blyštěl na zelené látce.

Ivan se pomalu vztyčoval, jako by každý pohyb bolel. Byl o něco vyšší než Marek, hubenější, s kudrnatými hnědými vlasy a brýlemi, které mu neustále sjížděly z nosu. Zatímco Marek vypadal, jako by byl stvořený pro reklamu na zdravý životní styl, Ivan připomínal spíš intelektuála, který se omylem dostal do přírody.

„Mám hlad," oznámil Ivan filozoficky. „A bolí mě záda. A myslím, že jsem alergický na čerstvý vzduch."

„Vítej v přírodě, městskej," zašklebil se Marek. „Dneska máme celodenní orientační běh. Tvoji Sokoli se budou motat po lese jako slepý v knihovně."

Venku se začaly ozývat první zvuky probouzejícího se tábora. Dětské hlasy, něčí smích, a pak výrazné:

„Kdo mi ukrad můj kartáček na zuby?!"

Ivan si nasadil brýle a konečně vypadal trochu při smyslech.

„Hele, Marku," řekl vážně, „včera večer jsem viděl, jak se tvoje Terka mračila na Aničku z mého týmu. Myslíš, že tam něco je?"

Marek se zastavil uprostřed zavazování bot.

„Terka? Proč by se mračila?"

„No, Anička je…, jak bych to řekl diplomaticky…, hodně hezká. A včera při ohništi pořád koukala na tebe."

„Aha." Marek si uvědomil, že by měl být žárlivý nebo aspoň znepokojený, ale místo toho se cítil divně prázdně. „No… to se pak vyřeší."

Ivan ho pozoroval přes brýle.

„Ty jsi divnej, víš to? Kdybych měl takovou holku jako Terku, byl bych paranoidní jak šílenec."

„A proto nemáš holku vůbec," ušklíbl se Marek, ale bylo to řečené přátelsky.

Ivan se konečně postavil a začal hledat čisté ponožky.

„Ale aspoň nemusím řešit vztahové drama během tábora."

Z venku se ozvalo troubení na píšťalu – znamení, že snídaně je za dvacet minut. Oba kluci se na sebe podívali a v tu samou chvíli se rozběhli ke dveřím.

„První u umyvadla!" křikl Ivan.

„Ve tvých snech!" odpověděl Marek a předběhl ho o krok.

Marek a Ivan se na sebe rychle podívali a odvrátili zrak. Ani jeden nevěděl proč.

Kapitola 2 – Soutěž týmů

„Takže, pozor všichni!" křikl Marek a postavil se na dubový špalek uprostřed tábora. Kolem něj se seřadilo dvanáct dětí v zelenožlutých tričkách týmu Vlci, většina ještě s rozcuchanými vlasy a zbytky snídaně v koutcích úst. „Dneska je orientační běh a já vám zaručuju, že ty slabochy ze Sokolů necháme za sebou jak stopu v prachu!"

Na druhé straně tábora se Ivan snažil dát dohromady svou jedenáctku Sokolů, kteří vypadali o něco méně nadšeně.

„Hele, děcka," řekl diplomaticky a odsunul si brýle, „orientační běh není o rychlosti. Je o chytrosti. A my jsme… ehm… velmi chytří."

„Pane vedoucí," ozval se dvanáctiletý Tomáš, nejmenší člen týmu, „můžeme se raději schovat někde v lese než běhat?"

„To se nedá, Tome. Ale můžeme běžet pomalu a promyšleně!"

Marek mezitím rozdával svému týmu mapy a buzolu s patřičným dramatem.

„Pamatujte si – to není jen soutěž. To je válka! Sokoli si myslí, že jsou chytřejší, ale my jim ukážeme, kdo tady vládne!"

Třináctiletá Anička, nejstarší z Vlků, zvedla ruku.

„A co když se ztratíme?"

„Neztratíme," ujistil ji Marek sebejistě. „Mám GPS v hlavě."

Ivan, který to zaslechl, se jen ušklíbl. Včera Marek zabloudil cestou na toaletu.

Soutěž začala za hodinu. Oba týmy dostaly různé trasy vedoucí stejným cílem – k rozhledně na kopci Hradisko. Marek dovedl své Vlky k první kontrole během dvaceti minut, Ivan se svými Sokoly tam dorazil o pět minut později, ale zato s úplnými poznámkami o všech rostlinách, které cestou potkali.

„Přírodopis není součást hry!" volal na něj Marek přes louku.

„Není všechno o vítězství!" odpověděl Ivan. „Někdy je důležitější se něco naučit!"

„Toť pravda," mumlala si pro sebe čtrnáctiletá Klára ze Sokolů. „Proto jsi taky pořád sám."

Ivan se začervenal, ale naštěstí to nikdo kromě Kláry neviděl.

Ve třetí kontrole se oba týmy potkaly současně. Zatímco děti plnily úkol – skládaly puzzle z map světa – Marek a Ivan seděli na polínku a pozorovali je.

„Jsou dobří," přiznal Marek a ukázal na Ivanovy Sokoly. „Myslím, že si spolu víc rozumí než moje smečka."

„Tvoji jsou rychlejší," odpověděl Ivan. „Ale moji… nevím, jsou takoví… mírumilovnější."

„Jako ty."

Ivan se na něj podíval. Něco v Markově hlase znělo jinak než obvykle – míň soutěživě, víc… něžně?

„Jo. Asi jako já."

Seděli chvíli v tichosti a sledovali děti. Marek si všiml, jak Ivan pozoruje svůj tým – s takovým tichým obdivem, jako by viděl něco krásného. A najednou si uvědomil, že na Ivana kouká stejně.

To bylo divné.

„Hele," řekl rychle, aby zahnal tu myšlenku, „dneska večer je bojovka. Myslíš, že to děti zvládnou?"

„Tvoje určitě. Moje…," Ivan si povzdechl. „Tomáš se bojí tmy. A Klára tvrdí, že v lese jsou strašidla."

„Budeme na ně dohlížet. Společně."

„Jo. Společně."

A zase to ticho. Marek nechápal, proč se mu najednou zdá, že slovo „společně" zní tak… důležitě.

Závod nakonec vyhráli Vlci o pět minut, ale když Ivan gratuloval Markovi, jejich podání rukou trvalo o něco déle, než bylo nutné.

Kapitola 3 – Noční bojovka začíná

Když slunce začalo klesat za vrcholky stromů, celý tábor se ponořil do zvláštní atmosféry očekávání. Noční bojovka byla vždy vrcholem celého týdne – děti na ni čekaly celý rok a vedoucí se báli, že se něco pokazí.

Marek seděl u ohniště a maloval na Aničku a další Vlky válečnické malby. Černé pruhy pod očima, modré čárky na tvářích – jeho tým měl vypadat jako drsná smečka.

„Pamatujte si," našeptával jim dramaticky, „v lese nejste civilizované děti. Jste vlci. Tiší, rychlí, nebezpeční."

O kus dál Ivan rozdával svým Sokolům baterky a vysvětloval pravidla podesáté.

„Nejde o to někoho porazit," říkal trpělivě. „Jde o to najít poklad a všichni se vrátit v pořádku. Nikdo se neztratí, jasný?"

Patnáctiletá Klára, nejstarší ze Sokolů, si povzdechla.

„Pane vedoucí, říkáte to furt dokola. Nejsme malé děti."

„Vím, Kláro, ale…"

„Ale vy máte strach víc než my," dokončila s úsměvem. „To je roztomilé."

Ivan se začervenal a rychle se otočil k ostatním. Někdy ho děti znaly až moc dobře.

Když se setmělo, sebrali se všichni kolem táboráku. Lenka vysvětlovala pravidla – dva týmy, různé trasy, společný cíl. V lese bylo rozmístěno pět kontrol s různými úkoly. Tým, který dorazí k pokladu první a přinese ho zpět, vyhrává.

„A pamatujte," dodala vážně, „nikdo se neodlučuje od týmu. Když se něco stane, píšťalka. Všichni máte píšťalky, všichni máte baterky. V jedenáct hodin končíme, ať už najdete poklad, nebo ne."

Marek zkontroloval svoje hodinky. Osm večer. Tři hodiny v lese, to stačí.

„Vlci, jste připraveni?" zavolal na svůj tým.

„PŘIPRAVENI!" odpověděli jeho děcka v chóru.

„Sokoli?"

Ivanův tým odpověděl o něco tišeji, ale s odhodláním:

„Připraveni."

Týmy vyrazily každý svou cestou. Marek vedl svoje Vlky po modré trase, Ivan své Sokoly po červené. První kontroly byly blízko tábora – řešení rébusu, hledání ukrytých předmětů, poznávání stop zvířat podle obrázků.

Asi po hodině se týmy v lese potkaly u třetí kontroly. Děti plnily úkol s přehazováním míčků, zatímco oba vedoucí stáli opodál a pozorovali.

„Jak to jde?" zeptal se tiše Marek.

„Celkem dobře. Jen Tomáš pořád brečí, že se bojí."

„A ty?"

Ivan se usmál.

„Já se taky bojím. Ale nebrečím."

Marek se zasmál. Ve světle Ivanovy čelové svítilny vypadal jinak než přes den – starší, víc soustředěný. A něco v jeho očích… Ivan rychle odvrátil pohled.

Po další půlhodině si týmy vesele mávaly na rozchodnou a vydaly se ke čtvrté kontrole různými směry. Markovi Vlci letěli lesem jako skuteční vlci, Ivan své Sokoly vedl opatrně mezi stromy.

A pak se to stalo.

„Pane vedoucí," ozval se najednou nervózní hlas čtrnáctileté Sáry ze Sokolů. „Kde je Lucka?"

Ivan se otočil a přepočítal děti. Deset. Mělo jich být jedenáct.

„Kdy jste ji viděli naposledy?" zeptal se a snažil se, aby v jeho hlase nezazněla panika.

„U toho velkého dubu," řekla Klára. „Říkala, že si potřebuje zavázat tkaničku."

To bylo před deseti minutami. A ten dub byl už pěkný kus cesty zpátky.

Ivan vytáhl mobil a zkusil zavolat Markovi. Po třech tónech se ozval:

„Co je?"

„Ztratila se mi Lucka," řekl Ivan rovně. „Jdu ji hledat. Můžeš dohlídnout na moje děcka?"

„Jasný. Kde ji viděli naposledy?"

Ivan mu vysvětlil lokaci. Na druhé straně telefonní linky bylo ticho.

„Pojedu s tebou," řekl nakonec Marek. „Dva lidi najdou jednu holku rychleji než jeden."

„Ale tvůj tým…"

„Můj tým si poradí. Anička je odpovědná."

A tak se stalo, že dva vedoucí přenechali své týmy nejstarším členům a vydali se do lesa hledat ztracenou třináctiletou Lucku. Netušili, že právě v tu chvíli začíná něco, co změní všechno.

Kapitola 4 – Les a ticho noci

Les v noci je úplně jiný svět. To, co přes den vypadá jako známá stezka, se mění v bludiště stínů a zvuků. Marek a Ivan šli jeden za druhým, svítili si čelovkami a volali Lucčino jméno do tmy.

„Lucko! Lucko, kde jsi?"

Jejich hlasy se rozléhaly mezi stromy a vracely se k nim jako echo z jiného světa. Po půlhodině hledání začal být Ivan nervózní.

„Měli jsme vzít někoho dalšího," mumlal si a přeskočil převrácenou větev. „Co když se něco stalo?"

„Nestalo," řekl Marek rozhodně. „Lucka je chytrá holka. Určitě našla cestu zpátky sama."

Právě v tu chvíli se ozval zvuk SMS zprávy. Oba se vrhli na Markův telefon.

Lucka se našla! Došla sama do tábora. Všechno v pořádku. – Lenka

„No vidíš," řekl Marek s úlevou. „Říkal jsem to."

Ivan si vydechl.

„Děkuju bohu. Tak můžeme jít zpátky."

Marek se podíval na displej telefonu a pak na okolní tmu.

„Ehm… Ivane?"

„Co?"

„Kam přesně máme jít?"

Oba se zastavili a rozhlédli se kolem sebe. Stromy vypadaly stejně ve všech směrech. Stezka, kterou přišli, se ztratila ve tmě. A když se pokusili najít cestu podle GPS, zjistili velmi nepříjemnou věc.

„Baterka má pět procent," řekl Marek tiše.

„A já nemám žádný signál," dodal Ivan a mával mobilem nad hlavou jak šílenec.

„Takže jsme…"

„Ztracení."

„V lese."

„V noci."

„Super."

Ivan si sedl na pařez a sundal si brýle, aby si je očistil. Bez nich vypadal mladší, zranitelnější.

„Moje babička vždycky říkala, že když se ztratíš v lese, máš počkat do rána a pak jít podle slunce."

„Tvoje babička byla moudrá žena," řekl Marek a sedl si vedle něj. „Ale doufám, že nám nevymyslela i to, jak přežít noc venku bez spacáků."

„Máme aspoň bundy," Ivan si zapnul zip až k bradě. „A nejsme na Sibiři. Přežijeme."

Marek se podíval na svého nejlepšího kámoše – rozlámaného, unaveného, ale stále se snažícího vypadat optimisticky. A něco se v něm hnulo. Něco, co tam možná bylo už dlouho, ale teprve teď to dokázal pojmenovat.

„Marku?"

„Hmm?"

„Díky, že jsi šel se mnou. Mohl jsi říct, že to není tvoje starost."

Marek se na něj podíval překvapeně.

„Jak to myslíš? Samozřejmě, že to je moje starost. Všechny děti jsou moje starost, i když nejsou z mého týmu."

„Ne, myslím… Mohl jsi zůstat s dětma a nechat mě jít samotného."

„To bych neudělal. A ty bys to podle mě taky neudělal, kdyby se ztratil někdo od nás."

Ivan chvíli nevěděl, co říct, ale pak se usmál tím svým tichým úsměvem.

„To máš pravdu. Protože vy vlci nejste úplně domestikovaní. Někdo na tebe musí dohlížet."

Marek se zasmál, ale cítil se divně. Teplo, které cítil, nebylo jen od bundy.

Vytáhl mobil a zkusil ho ještě jednou zapnout. Displej bliknul a zase zhasnul.

„Tak to má za sebou," řekl. „Čekáme do rána."

„Jo," souhlasil Ivan a koukal do tmy mezi stromy. „Čekáme do rána."

Ani jeden z nich ještě netušil, že ta noc změní všechno.

Kapitola 5 – Noc plná tajemství

První hodina byla ještě v pohodě. Seděli na pařezu, povídali si o táboře, o dětech, o tom, jak Tomáš dneska při orientačním běhu tvrdil, že buzola klame. Ivan dokázal napodobit Tomášův uplakaný hlas tak dokonale, že se Marek smál, až brečel.

„Pane vedoucí, ta šipka míří na sever, ale já vím, že sever je tamhle!" předváděl Ivan a mával rukama všemi směry.

„A ty jsi mu řekl co?"

„Že má pravdu a buzola je určitě rozbitá. A pak jsem ji otočil tak, aby ukazovala správně."

„Geniální," zasmál se Marek. „Diplomacie úrovně OSN."

Ale když přišla druhá hodina a teplota klesla, humor postupně vyprchával. Ivan začal cukat rameny a Marek si všiml, že má modré rty.

„Pojď blíž," řekl bez přemýšlení a rozpřáhl ruce. „Budeme se muset zahřívat."

Ivan se na něj podíval nejistě.

„To… to není divné?"

„Divné je zmrznout na smrt kvůli falešnému studu," odpověděl Marek pragmaticky. Ale když se Ivan přisunul a Marek cítil jeho teplo, uvědomil si, že to není jen o praktičnosti. Bylo to příjemné. Moc příjemné.

Seděli tak vedle sebe, rameno u ramene, a sledovali hvězdy mezi větvemi stromů. Les kolem nich šuměl a praskával, ale už to nebylo strašidelné. Bylo to… romantické.

„Víš," řekl Ivan tiše, „jako malej jsem měl strach z tmy."

„A teď?"

„Teď taky. Ale méně."

Marek se na něj podíval zboku. V matném světle hvězd vypadal Ivan jinak – míň neobratně, víc… krásně? To bylo divné slovo na kámoše.

„Můžu se tě na něco zeptat?" řekl Ivan po chvíli.

„Jasně."

„Jak to je s Terkou? Myslím…, jste spolu už rok, ne?"

Marek se zamyslel.

„Jo. Rok a tři měsíce."

„A… miluješ ji?"

Byla to divná otázka na půlnoc v lese. Marek čekal, že odpoví automaticky „samozřejmě", ale místo toho se zamyslel.

„Myslím, že jo," řekl nakonec. „Aspoň… myslel jsem si to. Ale v poslední době… nevím. Připadá mi, jako bychom si nerozuměli. Ona chce pořád mluvit o budoucnosti – o svatbě, o bytě, o dětech. A mně z toho jde hlava kolem."

„Možná jste na to ještě mladí."

„Možná." Marek se odmlčel. „A co ty? Fakt nikdy nebyla žádná holka?"

Ivan se ušklíbl.

„Byly. Dvě nebo tři. Ale vždycky to nějak… nevyšlo."

„Proč?"

„Nevím. Připadalo mi to… neupřímné? Jako bych hrál divadlo. Dělal jsem všechno správně, říkal správné věci, ale… necítil jsem to."

„Možná jsi ještě nepotkal tu pravou."

Ivan se na něj podíval a v jeho očích bylo něco, co Marek nedokázal přečíst.

„Jo. Možná."

Kolem půlnoci se začal Ivan klepat. Marek se rozhodl.

„Lehni si," řekl. „Budeme se muset přikrýt bundami a… ehm… sdílet teplo."

„Jako tučňáci?" zeptal se Ivan s úsměvem.

„Přesně jako tučňáci."

Udělali si pelech z listí a jehličí. Položili se vedle sebe, přikryli se bundami a… bylo to divné. Ale hezky divné. Marek cítil Ivanovo dýchání na krku, jeho rameno při svém rameni, teplo jeho těla.

„Marku?" zašeptal Ivan do tmy.

„Hmm?"

„Díky, že jsi se mnou. Sám bych se tady posral strachy."

Marek se ušklíbl.

„Ivan Kubík a sprosté slovo? To musí být vážné."

„Hele, v extrémních situacích…," Ivan se odmlčel. „Víš, ty jsi můj nejlepší kámoš."

„Vím. Ty taky."

„Ne, myslím… víc než kámoš. Myslím, že jsi… důležitý. Pro mě."

Marek strnul. Něco v Ivanově hlase ho udělalo nervózního a současně… šťastného?

„Ivane…"

„Co?"

„Nevím. Jen… tak."

Leželi vedle sebe v tichosti. Marek počítal Ivanovy nádechy a uvědomoval si každý bod, kde se jejich těla dotýkala. A poprvé v životě si připustil myšlenku, kterou měl už dlouho někde vzadu v hlavě, ale nikdy si ji nedovolil domyslet.

Možná to s Terkou nefunguje ne proto, že jsou mladí.

Možná to nefunguje proto, že on chce být tady. S Ivanem. V lese. Pod hvězdami.

Možná už dlouho chce být s Ivanem úplně jinak, než jak se s někým přátelí.

„Ivane?" zašeptal.

„Hmm?"

„Spíš?"

„Ne."

„Taky ne."

A pak už nemluvili vůbec. Jen leželi vedle sebe a naslouchali noci, zatímco se mezi nimi něco neviditelného, ale velmi skutečného pomalu rodilo.

Kapitola 6 – Ranní záchrana a nový začátek

Marek se probudil s pocitem, že něco není v pořádku. Chvíli nevěděl, kde je, pak si uvědomil jehličí pod zády, chladný vzduch na tváři a teplé tělo vedle sebe. Ivanovo tělo.

Někdy během noci se k sobě přitulili. Ivanova hlava spočívala na Markově rameni, jeho ruka ležela přes Markova žebra. Vypadal pokojně, mladě, krásně.

Marek ležel bez pohybu a díval se na něj. Na jeho rozcuchané vlasy, na jemné rysy obličeje, na rty pootevřené ve spánku. A uvědomil si něco velmi jednoduchého a zároveň velmi komplikovaného: chtěl zůstat takhle navždy.

„Ivane," zašeptal.

Ivan se zamračil ve spánku a přitulil se blíž. Marek pocítil jeho dech na krku a málem se zadusil vlastním tlukotem srdce.

„Ivane, vstávej. Svítá."

Modré oči se pomalu otevřely a chvíli zmateně hledaly orientaci. Když si Ivan uvědomil, jak leží, vyskočil, jako by ho někdo popálil.

„Promiň! Já… to není… já se ve spánku…"

„V pohodě," řekl Marek rychle. „V pohodě. Bylo nám zima."

Oba se začali nervózně otřepávat od listí a předstírali, že hledají správný směr domů, ale pravda byla, že oba přemýšleli nad tím samým: jak krásné bylo probudit se tak blízko u toho druhého.

Slunce jim ukázalo cestu zpátky. Šli pomalu, trochu neochotně, jako by se jim nechtělo vracet do reality tábora. Povídali si o všem možném – o dětech, o škole, o plánech na podzim. Jen o té noci nemluvili.

„Hele," řekl najednou Ivan a zastavil se uprostřed lesní cesty, „já ti musím něco říct."

Marek se také zastavil. Srdce mu začalo bít rychleji.

„Co?"

Ivan se na něj podíval, sundal si brýle a zase si je nasadil – klasický Ivanův nervózní tik.

„Ta noc… to nebylo jen o tom se zahřát, že?"

Marek polkl.

„Ne. Nebylo."

„A ty… ty to cítíš taky?"

„Co?"

„To… to mezi náma. To, že když se na tebe dívám, tak… tak bych chtěl…," Ivan se odmlčel a začervenal se. „Bože, jsem pitomej. Zapomeň na to."

„Ne," řekl Marek rychle. „Nezapomenu. Protože… protože jo. Cítím to taky."

Oba stáli uprostřed lesní cesty a dívali se na sebe. Kolem nich zpívali ptáci, slunce jim svítilo do tváří a vzduch voněl po ranní rose. A něco se změnilo navždy.

„Ale já mám Terku," řekl Marek tiše.

„Vím."

„A ty jsi nikdy… s klukem…"

„Vím."

„A nevím, co to znamená."

Ivan udělal krok blíž.

„Znamená to, že… že si to musíme promyslet. Pomalu. Bez spěchu."

Marek přikývl.

„A mezitím?"

„Mezitím… mezitím jsme kámoši. Nejlepší kámoši. A uvidíme, kam to povede."

„Ivane?"

„Jo?"

„Můžu… můžu ti dát pusu? Jen tak. Na rozloučenou s tou nocí?"

Ivan se usmál tím svým tichým úsměvem.

„Jo. Můžeš."

Byla to jen krátká pusa na ret. Jemná, opatrná, plná otázek a možností. Ale když se od sebe odtáhli, oba věděli, že už se nikdy nevrátí k tomu, co bylo předtím.

„Tak," řekl Ivan trochu zachraptěle, „jdeme zpátky do tábora?"

„Jdeme."

Když dorazili k táborové bráně, uvítala je hysterická Lenka a dvacet vyjevených dětí. Vlci i Sokoli se na ně vrhli s tisíci otázkami, objímali je a vyprávěli, jak se báli.

„Kde jste byli?" křičela Anička. „Mysleli jsme, že vás sežrali medvědi!"

„Nebo vlci," dodal Tomáš a podezřele se podíval na Markovo tričko.

„V lese se nevyznáte ani vy vedoucí," prohlásila Klára filozoficky. „To je uklidňující."

Marek a Ivan se na sebe podívali přes hlavy dětí a usmáli se. Jejich pohled řekl víc než tisíc slov: Máme čas. Není spěch. Uvidíme, co bude.

Večer u ohniště seděli vedle sebe jako vždycky. Povídali si s dětmi, smáli se vtipům, zpívali táborové písně. Ale když se jejich ruce náhodou dotkly při přikládání dřeva na oheň, oba cítili elektřinu.

A když se Terka další den přijela na tábor podívat, Marek ji vzal stranou a poprvé v životě s ní mluvil úplně upřímně. O tom, že se mění. O tom, že potřebuje čas přemýšlet. O tom, že ona si zaslouží někoho, kdo bude mít jistotu.

Terka se nerozbrečela. Jen se smutně usmála a řekla:

„Věděla jsem to. Už delší dobu. Jen jsem doufala, že to přejde."

„Promiň."

„Nepromiň. Není to tvoje vina. Ani moje. Někdy se prostě věci mění."

A tak skončil jeden příběh a začal jiný. Nový, nejistý, plný otázek a možností. Marek a Ivan se vrátili domů jako nejlepší přátelé, ale oba věděli, že to není konec.

Byl to začátek.