Shakespeare (6)

Barvy

31. srpna

Vilém usnul v Markově náručí. Už předem věděl, co přijde, ale dnes to bylo jiné. Delší a v barvě.

Barevná spirála se roztáčela do neuvěřitelné rychlosti, Vilém radši zavřel oči. Přesto se mu z toho víření začalo dělat nevolno, chytil se za hlavu, pak ji zase pustil. Nakonec skončil na zádech. Chtělo se mu spát. A tak spal. Dlouho a tvrdě spal. Až mu to začalo být divné. Chtěl se probudit, ale nešlo to. Oční víčka ho neposlouchala, nechtěla do jeho očí pustit ani paprsek světla. Chtěl začít křičet, ale ani jeho ústa se nehnula. Čelisti pevně sevřené, rty přimknuté k sobě. Chvíli s tím bojoval, nakonec to, jako pokaždé, vzdal. Už nikdy se nepokloní svým divákům, už nikdy neotevře krabici s novým zbožím, už nikdy neuvidí nové výtvory dětí z dětského domova.

Uslyšel kroky, blížily se, rychle se blížily. Není tu sám.

„Haló, slyšíte mě?“ promluvil neznámý, nahmatal mu pulz na krku. „Nehýbejte se, bude to v pořádku.“

Vilém se chtěl pohnout, moc se chtěl pohnout, ale nešlo to. Jeho tělo ho neposlouchalo. Z posledních sil otevřel oči a před sebou měl oči plné strachu, ale dnes nebyly šedé, byly krásně modré, jako letní obloha, jako studánka, ve které se ta obloha odráží. Vilém se na ty oči zafixoval, tyhle oči jsou tak uklidňující, tyhle oči určitě všechno vyřeší. Vilém ale neměl moc sil udržet víčka otevřená, a tak je nechal opět zapadnout.

„Vildo, Vilímku můj, vzbuď se,“ skoro brečel Marek, když držel zmítajícího se Viléma v náručí. Dnes se Vilda svého snu držel velmi pevně, a ne a ne se probudit.

„Trápíš se kvůli mně a já nevím, jak ti to mám říct, pomoz mi trošku.“

Vilém se náhle uklidnil, ale spal dál, dnes se Markovi nepodařilo ho probudit.

Marek Viléma nepustil, nedovolil mu, aby se vrátil ke své noční můře.

Zato v Markově hlavě se jedna noční můra začala usazovat. Červík, který mu šeptal: „Čím déle to budeš tajit, tím víc bude trpět a tím horší to bude mít následky.“

VZPOMÍNKA 9) ZASE HUBERT

duben

„Dnes v 18:00 v kavárně na náměstí,“ zněl Hubertův stručný vzkaz, který přistál ve Vilémově mobilu.

„Co zase ten prevít chce?“ divila se Jana, když jí Vilda zprávu ukázal.

„Netuším,“ pokrčil rameny a hned vyťukal odpověď: „Nemám zájem.“

„Ale měl bys mít. Nepřijdeš, budeš litovat,“ nedal se Hubert.

„On už zase šije nějakou levárnu,“ začala se obávat Vildova sestra.

„Taky si myslím. Tak na chvilku tam zajdu a uvidíme,“ kapituloval nakonec Vilém.

Vilém přesně v šest vstoupil do kavárny a hledal svého expřítele. Seděl úplně vzadu u stěny v jednom z boxů.

„Nazdar, tak co to bude dnes? Ztracený diamantový prsten? Zlaté zuby po babičce?“ začal příchozí dosti zostra.

„Přicházím v míru s návrhem, jak to celé urovnat,“ culil se zlověstně Hubert, „a ty na mě takhle zhurta.“

„Urovnat? A co? Pokud vím, tak náš vztah jsi ukončil ty. Pravda, potom jsi mě chtěl vystěhovat z mého bytu. Následně jsem tě vypakoval já. V noci jsi mě chtěl navštívit bez pozvání. Byl jsem tak laskav, že jsem na tebe nezavolal policii. Pak jsi se ze mě snažil vytáhnout prachy, který jsi u mě údajně zapomněl. A málem bych zapomněl, taky jsi se snažil mě vydírat, a nakonec tě Romeo musel vyhodit z obchodu na ulici,“ zrekapituloval Vilém, „takže co chceš urovnávat? Chceš se snad omluvit za své chování? Za to, že jsi ze mě tahal prachy a zatím se kurvil někde s Filipem?“

„Já bych tak ostrá slova nepoužíval,“ objevil se vedle nich Filip.

„Koukám, že se už asi bojíš přijít se mnou do kontaktu sám,“ uchechtl se Vilém.

„Už jsi mu to řekl?“ otočil se nově příchozí na Huberta.

„Tak to vyklop, co jste si na mě vymysleli tentokrát? Nepochybuju, že ty levárny máte ze společné hlavy.“

„Filip má možnost jet na filmovou akademii do Ameriky,“ začal Hubert, „jenže se tam platí zápisné.“

„Tak jsme si říkali, že v rámci urovnání vztahů,“ ujal se slova Filip, který si přisedl vedle Huberta, „bys nám mohl koupit letenky a zaplatit to zápisné.“

„Si děláte srandu,“ rozesmál se Vilém, „já vám mám platit letenky a tobě nějakou filmovou školu? Tak to mě ani nenapadne. Chcete letět do Států, tak si leťte, ale za svý.“

Vilém se začal zvedat k odchodu, ale Filip ho chytil za ruku, a tak se zase usadil.

„Jak myslíš, ale budeš litovat. Kámoš dělá pro úvěrovou společnost a klidně mi na tebe půjčí prachy. Hubí si naštěstí opsal údaje z tvé občanky, takže to nebude problém.“

„Tak jestli se vám tohle povede, tak si tu Ameriku užijte,“ prudce se zvedl Vilém od stolu a odešel.

Zanechal u stolu sedět dva muže, kteří nechápali, jak mohl tak klidně odejít. Vždyť mu teď nastínili, že by z něj mohl být dlužník. Co totiž oba pánové nevěděli, byl fakt, že Vilém byl okolnostmi donucen si občanku vyměnit.

SPONZOR

září

Ani jeden z nich nevěděl, jak k tomu došlo, ale Marek se postupně nastěhoval k Vilémovi. Už nebyl za hosta, byl právoplatným členem domácnosti. Vilém vyklidil část skříně a Marek si tam nejdříve dal pyžamo, potom druhé, následovalo domácí oblečení, a nakonec i zbývající část šatníku.

Marek už se nebál si odemknout dveře od bytu, vcházel dovnitř s úsměvem a většinou s pozdravem:

„Zlato, jsem doma.“

„Kde jsi vlastně bydlel předtím?“ zeptal se Vilém jednoho dne, když se uvelebili na gauči a sledovali film.

„Před čím?“

„Než jsem se musel uskromnit a dát ti v plen polovinu mého bytu,“ culil se Vilda.

„Aha,“ docvaklo Markovi, „mám na Dolním konci půlku domu, kde bydlím s rodiči.“

„V Beverly Hills?“ použil Vilém zlidovělé označení pro část obce, kde stály velké domy zbohatlíků (v dobrém i špatném slova smyslu).

„Ano, v luxusní čtvrti, kam autobus nezajíždí, a když chceš někam jet, tak bez auta nemáš šanci,“ odpověděl Marek naoko podrážděně.

„A my se tu mačkáme v mém 4+1 místo velké vily,“ pokračoval Vilda v popichování a najednou mu něco došlo, „… počkej…, nejsi náhodou příbuzný s Tiskárnou Třepal?“

„Jsem,“ potvrdil Marek a hned se rozesmál, „to ti to došlo až teď?“

„No jo, vůbec mi to nesecvaklo,“ přiznal Vilém, „teprve teď, protože se k nim chystám škemrat o sponzorský dar pro Williama.“

„Hmmm, tak to ti nezávidím, to bude tvrdý oříšek,“ zvážněl Marek.

„Proč? Každý rok nám něco na provoz přispěli,“ vyděsil se trošku Vilém, „a tiskli nám zadarmo plakáty.“

„No od léta je tam nový generální ředitel, tak nevím, nevím,“ dusil v sobě Marek smích.

„A nějakou protekci bys mi tam nezařídil?“ začal Vilda škemrat. „Pro moje krásný modrý oči.“

„Tak pro tvoje krásný oči bych to udělat mohl. Ale co z toho budu mít?“

„Já se ti budu nějak revanšovat,“ připlazil se Vilém po gauči k Markovi.

Políbil ho a rukou pohladil jeho prsa skrytá pod trikem, Markovi unikl drobný vzdech. Vilda sjel rukou níž, na Markovy břišáky.

„Jestli budeš pokračovat níž, tak za sebe neručím,“ zasténal Marek.

Vilda se nedal zastrašit a ruku spustil až do Markova rozkroku.

„Nezlob,“ přitáhnul si Marek Viléma do náruče, „ještě nejsi zcela zdráv.“

„Víš, jak strašně tím celibátem trpím? Aspoň malinko,“ zaškemral Vilém a vyzývavě zamrkal očima.

„Hele, ty můj mnichu,“ zvedl se z gauče Marek a Vildu si vzal do náruče, „jestli mi budeš skuhrat v ordinaci, že máš tu nohu nějakou namoženou, tak si mě nepřej.“

Marek donesl Viléma do ložnice a jemně ho položil na postel. Vilém se po něm natáhnul, ale Marek ustoupil, aby na něj pán domu (vlastně bytu) nedosáhl.

„Nee,“ culil se Marek a začal si pomalu stahovat triko přes hlavu, dělal to opravdu velmi pomalu. Vilém na něm mohl oči nechat. Když už se měly objevit prsní svaly, Marek se otočil a ukázal svoje vypracovaná záda, štíhlý pas a široká ramena, ze kterých právě zmizela krycí látka. Tričko letělo do kouta.

Marek, stále zády k Vildovi, lehce vyšpulil zadek a začal si svůdně stahovat kalhoty. Kousek dolu a zase kousek zpátky. Při třetím opakování, ho přes zadek něco šlehlo. Leknutím se otočil. Na posteli ležel úplně nahý Vilém a v ruce měl stočené tričko, díky kterému mohl Marka lehce šlehnout přesto, že na něj nedosáhl.

„Co to je?“ smál se Marek a uhýbal dalším ranám. „Ty sadisto!“

Marek rychle dokončil svlékání a hupsnul za Vildou na postel.

Dlouze se políbili, zatímco navzájem rukama prozkoumávali svá těla. Vlastně to bylo poprvé, co se viděli nazí. Marek byl v menší výhodě, díky občasným rehabilitacím v bazénu znal Vildovo tělo lépe než Vilém jeho. Možná proto Vilém převzal iniciativu a začal poněkud aktivněji zaměstnávat své ruce.

Vilém nejdříve hladil Marka po zádech, potom přešel na jeho půlky, které lehce prohnětl, následně jednu ruku přesunul zepředu a našel střed Markova těla, který jasně dával najevo, že schvaluje Vildovo počínání. Když se chtěl zvednout a převalit Marka na záda, bohužel to chtěl udělat přes levou (zraněnou) nohu, a protože si při svlékání sundal i ortézu, noha neměla oporu a Vilda se s malinkým zaskučením svalil zpátky na postel.

„Miláčku, asi to nech na mně,“ slíbnul Marek malinkou slzičku, která se Vildovi koulela po tváří.

Marek v líbání pokračoval níž, na krk, na ramena, bradavky obkroužil jazykem.

Vilémovi při každém polibku utek vzdech, který byl hlasitější a hlasitější.

Dnes v noci oba spali klidným spánkem. Vilémova noční můra zůstala za hradbami říše snů, protože královna Mab mezi oběma muži celou noc převážela slastné sny plné jemné erotiky, kde hlavními hrdiny byli Marek s Vilémem.

„Domluvíš mi tu schůzku?“ navázal Vilém u snídaně na téma předchozího večera.

„Na kdy?“

„Myslel jsem, že tam vpadnu dneska, moment překvapení dělá své,“ usmíval se Vilém.

„No dobře, přijď na dvanáctou, já to do té doby zařídím,“ slíbil Marek.

„Jani, vezmeš to teď za mě?“ poprosil o půl dvanácté Vilém. „Jedu škemrat o sponzorský dar pro Williama.“

„Kam?“

„Do tiskárny.“

„S těma nikdy nebyl problém, tak proč tak obřadně?“

„Prý tam došlo k nějakým změnám ve vedení.“

„Tak tfujtfujtfuj, ať ti to vyjde.“

„Dobrý den, Vilém Hruška,“ představil se Vilda po vstupu na recepci tiskárny, „měl bych mít na dvanáctou domluvenou schůzku s panem ředitelem.“

„Ano, pan Třepal vás očekává,“ usmála se recepční, „pojďte za mnou.“

Prošli chodbou a na konci vešli do kanceláře, na které byla cedulka „Ing. Mgr. M.A.X. Třepal DiS., generální ředitel“.

„Pan ředitel přijde hned, zatím se posaďte, dáte si kávu nebo čaj?“

„Děkuji, nic.“

Vilém osiřel v kanceláři, kde dosud nikdy nebyl, vždy se s panem Třepalem (seniorem) scházeli přímo v tiskárně, u strojů.

„Dobrý den,“ pozdravil muž, který vešel do místnosti.

Vilém se otočil a nemohl uvěřit svým očím:

„Marku?“

„Ano,“ smál se Marek.

Vilém to nevydržel a šel se podívat na dveře, skutečně tam stálo „M.A.X. Třepal“.

Marek napřáhl k Vilémovi pravici se slovy:

„Asi ti dlužím celé své jméno, Marek Antonín Xaver Třepal.“

„Proto ti tolik lidí říká Maxi?“ dovtípil se Vilém.

„Ano, Marek po tátovi, Antonín po mámě a Xaver po dědovi. Já to plné jméno strašně nerad používám, ale zkratka Max se mi líbí.“

„A co to mělo být včera s tím ředitelem?“ začal se zlobit Vilda. „Prý že to bude tvrdý oříšek.“

„Tak promiň, nemohl jsem si pomoct, když ti to secvaklo až včera.“

„V tom případě ale nemůžu prosit o sponzorský dar,“ posmutněl Vilém.

„Proč?“ divil se Marek. „Ptal jsem se táty a prý vás sponzorujeme už pět let, tak proč ne šest?“

„No jo, ale to jsem nechodil s ředitelem, nebude to vypadat, že na to jdu přes postel?“

„A ne snad?“ přitáhl si Marek Viléma do náručí. „Včera to bylo co?“

„To bylo jen za domluvení schůzky, a ne za sponzorský dar.“

„To je pravda, na sponzorský dar to bylo skutečně velmi málo,“ culil se Marek.

„Drzoune,“ plácl ho Vilém po zadku, „jak to teda provedeme?“

„Koukal jsem se a každý rok jste od nás měli zadarmo plakáty a platili jsme vám část nájmu ve Spolkovém domě, tak to můžeme nechat tak.“

Vilémovi se rozšířily oči štěstím:

„Opravdu? Jsem se bál, že budete chtít přiškrtit kohouty, když se teď všude šetří.“

„Tak na tomhle se zatím nešetří.“

„A nebude to tvým rodičům vadit?“ zapochyboval Vilda.

„Jsem většinovým vlastníkem,“ uklidňoval ho Marek, „ale pro tvůj klid jsem to před chvílí probral s tátou a ten to vidí stejně jako já. Není důvod něco měnit.“

„A táta o nás ví?“ zeptal se opatrně Vilém.

„Asi ne,“ odpověděl Marek, ale popravdě dodal, „ale určitě mu došlo, že někoho mám, když už nebývám v Beverly Hills moc často.“

Marek se zamyslel, vybavila se mu totiž tátova poznámka na Slavnostech obce a v hlavě zablikala otázka:

„Bylo to tak vidět?“

VZPOMÍNKA 10) PRVNÍ NÁVŠTĚVA

květen

Vilém se cítil strašně unavený a měl pocit, že něco není v pořádku. Ležel na zádech a nedokázal se pohnout. Pak si uvědomil, že má zavřené oči. Otevřel je. Nad sebou uviděl bílý strop se zářivkou.

„Kde to jsem? Já doma zářivky nemám,“ ptal se sám sebe v duchu.

Ztěžka pootočil hlavu a vedle sebe uviděl druhou postel, na nočním stolku mezi postelemi krásná květina z korálků a za oknem velký strom.

Podíval se na druhou stranu, tam stál stojan s přístroji, ze kterých vedly hadičky k jeho ruce.

„Nemocnice,“ blesklo Vilémovi hlavou.

Chtěl někoho zavolat, ale měl hrozně vyschlo v krku a hlasivky ho neposlouchaly.

Něco nahmatal, ale nedokázal ruku zvednout, byl strašně slabý, tak aspoň ruku sevřel v pěst.

Během chvíle se otevřely dveře a dovnitř vešla sestřička, která se nad Vilémem sklonila a mile se usmála:

„Konečně jste se probudil. Potřebujete něco?“

Vilém se trošku zakuckal, což si sestřička správně vyložila, že by se měl napít. Přiložila mu ke rtům brčko a Vilém si potáhnul čaje.

„Kde to jsem?“ zasípal poté.

„Měl jste nehodu,“ odpověděla dívka, která byla Vilémovi povědomá, ale hlava odmítala spolupracovat.

„Zavolám doktora,“ a při odchodu se opět mile usmála.

„Dobrý den, pane Hruško,“ pozdravil doktor a přitáhl si k Vilémově posteli židli, „než něco řeknete, budu chvilku mluvit já.“

Doktor ve stručnosti Vilémovi vysvětlil, co se stalo. Že ho porazilo auto. Že má za sebou několik operací. Že už je v nemocnici čtrnáct dnů, nejdříve v umělém spánku a pak, že se nechtěl probudit.

„Nakonec vás to trucování přestalo bavit a vrátil jste se k nám,“ pousmál se doktor. „Vaše sestra vás tu denně navštěvuje. Ostatně každou chvíli by měla přijít.“

A doktor měl pravdu, během chvíle se ozvalo zaklepání a vstoupila Jana. Když viděla doktora, nejdříve zbledla strachy, pak ale uviděla modré oči svého bratra. Sice unavené, ale živé. Do jejích očí vhrkly slzy štěstí. Její milovaný bráška se probudil.

„Nechám vás o samotě,“ zvedl se doktor a při odchodu se ještě obrátil na Janu, „probral se teprve před chvilkou, takže možná ještě nebude úplně při smyslech. Dneska jen na chvilinku.“

„Jistě, pane doktore,“ odpověděla a už mířila k právě uvolněné židli. „Ty jsi nám nahnal strachu.“

Vilém se pousmál, a co mu síly stačily, natáhl ruku k příchozí návštěvě:

„Co se stalo? Já si nic nepamatuju.“

Jana chytla nabízenu ruku a pevně ji stiskla. Nebyla schopna slova, jen se tiše dívala bratrovi do očí. Nikdy by neřekla, jak těsně je s ním svázaná. Těch čtrnáct dnů bylo strašných, bála se každého zazvonění telefonu, že uslyší to nejhorší. A dnes se konečně probudil.

„Já nevím,“ řekla nakonec tiše, „našli tě ležet na ulici v dost špatném stavu. Doktoři ti v první chvíli nedávali moc šancí, ale nakonec jsi to zvládnul.“

„Prý jsi za mnou chodila každý den.“

„Ano, vždycky po práci,“ pousmála se, „jakmile jsem zavřela, hned jsem šla sem. Vyprávěla jsem ti všechno, co se ten den stalo, kdo co koupil, co Julča ve škole. A ty jsi tu jen tak ležel a nic.“

„A to jsi v obchodě sama?“

„Ne, požádala jsem Hanku, tu znáš, je teď na mateřské, tak mi chodí vypomáhat.“

„To je dobře,“ oddechl si Vilém, že jeho sestra není na obchod sama. Pak si vzpomněl na neteř: „A Julie tu taky byla?“

„Ne, doktoři nechtěli, aby sem chodilo moc lidí, tak jsem rozhodla, jako tvoje nebližší příbuzná, že sem nikdo nesmí,“ odpověděla tónem, který nepřipouštěl diskusi.

Vilém ale diskutovat nechtěl, byl rád.

„To je dobře. Nechci, aby mě takhle někdo viděl.“

Seděli tam spolu ještě chvíli, než je vyrušila sestřička:

„Promiňte, ale pan doktor říkal, že dnes jen na chvilku.“

„Jana už jde, Martino,“ usmál se na sestřičku Vilém a vůbec nevěděl, odkud zná její jméno.

„Ty sis na mě vzpomněl?“ rozzářila se dívka. „Když jsem byla v domově, chodil jsi tam za námi a učil nás malovat, korálkovat a spoustu dalšího.“

„A proč jsi mi vykala?“ podivil se Vilém.

„Nebyla jsem si jistá, jestli to dětské tykání ještě platí,“ začervenala se trošku.

„Platí,“ usmál se Vilém a na důkaz ukázal palec nahoru, „ta kytka je od tebe? Korálky ti vždycky šly.“

Martina se trošičku zapýřila:

„Chtěla jsem, abys to tu měl trošku jako doma. A taky se tahle nemusí vyměňovat.“

„Děkuji, ale teď mě nechte chvilku odpočívat,“ naposledy stisknul Vilém Janě ruku a zavřel oči, „jsem strašně unavený.“