Shakespeare (7)

KORÁLEK

září

Vilém pomalu zkoušel chůzi bez ortézy. Přecházel přes ordinaci tam a zpět pod bedlivým Markovým dohledem.

„No vidíš, už jsi skoro vyléčen,“ radostně oznamoval fyzioterapeut pacientovi.

„Ale pořád se bez té ortézy bojím chodit,“ přiznal smutně Vilém, „mám strach, aby mi ta noha v nepravou chvíli nevypověděla službu a já sebou někde neseknul.“

„Tak choď s francouzskou holí,“ poradil Marek, „když budeš cítit, že ta noha nefunguje, opřeš se a získáš další opěrný bod.“

„Dyť budu vypadat jako starej dědek.“

„Ale jdi ty,“ culil se Marek, „aspoň bude moci ten tvůj průvodce Romeem a Julií pošťuchovat herce na jevišti.“

„Co?“

„Už čtrnáct dní jíme u konferenčního stolku, protože se na jídelním stole válí Shakespeare, do kterého vydatně zasahuješ červenou tužkou. Tak jsem neodolal a trošku se do tvých úprav začetl.“

„No teda, taková špionáž,“ zlobil se naoko Vilém, „chraň tě ruka Páně to někomu vyzvonit.“

„Pozdě, už jsem ten koncept poslal do Národního,“ popichoval dál Marek.

Vilém chtěl naznačit nakopnutí, ale přesně v tu chvíli vypověděla noha službu, a tak se v ne moc ladné piruetě svezl k zemi.

„Vidíš, co děláš!!!“ hartusil Vilém válející se na zemi.

„Já? Já jsem jen stál a nic nedělal, to ty jsi tu začal předvádět balet,“ chechtal se Marek, ale přesto došel k Vilémovi, chtěl mu pomoci vstát. Viléma však na zemi něco zaujalo. Kousek se poposunul a zalovil pod stolem.

„Co to je?“ ptal se Vilda a prohlížel si nalezený lesklý korálek.

„Vím já? Na korálky jsi odborník ty,“ koukal trošku překvapeně Marek do Vilémovy dlaně, „z někoho na ‚Oslíčku, otřes se‘ padají peníze a z někoho korálky.“

„Ale tohle není můj korálek,“ nedal se Vilém a podrobně si prohlížel kousíček skla ve své dlani, „tyhle my neprodáváme. Kdysi dávno jo, ale jsou dost drahé a nikdo je nekupoval. Ale zase jsou velmi přesné a kvalitní, je z nich ten obraz nad gaučem.“

„Tak se tu asi někomu rozpadl náramek,“ pokusil se tuto debatu o korálcích ukončit Marek. Bylo to téma, které by nerad rozvíjel, a pomyslel si: „Jóó, Vilímku, kdybys tak věděl, co mám v šuplíku.“

„Vstávej, ať od země nenastydneš,“ podával Marek Vilémovi ruku.

Vilém si nechal pomoci. Nalezený korálek opatrně schoval do peněženky, vlastně ani nevěděl proč.

VZPOMÍNKA 11) POLICIE

květen

„Pane Hruško, jak se dnes cítíte?“ ptal se třetí den od probuzení doktor pacienta a opatrně prohlížel jizvy po operacích a kontroloval zlomenou nohu.

„Už lépe, i ta únava povoluje, jen tu nemám co dělat. Docela se nudím,“ přiznal Vilém.

„Tak s tím vám nepomohu, ale dnes se vám o zábavu postará policie, přijdou si vás vyslechnout.“

„Proč?“

„To vám vysvětlí oni, ale asi to souvisí s tou vaší nehodou,“ doktor pokračoval v kontrole pacienta, a nakonec to uzavřel, „všechno se nám hojí dobře, takže tak za týden byste mohl jít domů.“

„Zaplať Pánbůh, už se nemůžu dočkat, až budu něco dělat.“

„Zase tak rychle to nepůjde, ještě chvíli si pobudete doma,“ a doktor důrazně doplnil, „a v klidu.“

Doktor se otočil na sestřičku Martinu: „Zavolejte prosím asistenta, ať nám pana Hrušku odveze zpátky na pokoj.“

„Můžu ho odvézt sama, pane doktore?“ zaprosila Martina. „Stejně už tu nikoho nemáme.“

„A takhle to tu je celou dobu, co tu jste,“ vrátil doktor svoji pozornost Vilémovi, „Martina s Magdalénou se tu o vás málem praly.“

„Tvoje sestra se taky vrhla do zdravotnictví?“ vzpomněl si Vilém na Martinino dvojče. „Nechtěla být manželkou milionáře, aby nemusela nic dělat?“

„Jo, to chtěla, ale víš, jak to je s dětskými sny,“ usmívala se Martina, „teď měla volno, ale dnes bude mít službu a už se na tebe moc těší.“

„Rád ji uvidím, plete ještě košíky?“

„Teda ty máš paměť,“ opřela se Martina do vozíku a vyrazila směrem k Vilémovu pokoji. Na chodbě už přešlapovala policistka.

„Dobrý den,“ pozdravila pacienta na vozíku, „pan Hruška?“

„Musíte chvilku počkat,“ zasáhla rázně Martina, „nejdřív ho musím dostat do postele.“

Za chvíli už komisařka seděla vedle Vilémovy postele.

„Musím se vás zeptat na pár věcí. Samozřejmě mě můžete kdykoliv poslat pryč nebo zavolat sestru.“

Podala Vildovi tlačítko na sestru, které leželo na nočním stolku.

„Asi to nebude potřeba, já si vůbec na nic nepamatuji,“ řekl smutně ležící muž.

„Opravdu na nic? Stačí maličkost, která vám třeba přijde nepodstatná,“ snažila se vyšetřovatelka Viléma trošku popostrčit.

„Opravdu nevím, přemýšlím nad tím každý den, to mi věřte, ale prostě je tam velká díra.“

„Dobře,“ rezignovala, „a znáte Huberta Mráze?“

„Ano.“

„Vaše sestra říkala, že jste se s ním nepohodl.“

„Vy myslíte, že mi to udělal on?“

„Musíme prověřit všechny možnosti.“

„Byl to můj partner, ale v lednu jsme se rozešli,“ přiznal Vilém, a když viděl pohled policistky, který říkal, že čeká na další podrobnosti, dodal, „a nebyl to úplně klidný rozchod.“

„A vyhrožoval vám?“

„Ani bych neřekl, že mi přímo vyhrožoval. Chtěl ze mě dostat nějaké peníze a moc se mu nedařilo.“

„Vaše sestra říkala, že vám vyhrožoval.“

„Ona občas trošku přehání,“ snažil se Vilém mírnit policistčino nadšení, „nejdříve mě obvinil, že jsem mu ukradl peníze, což nebyla pravda. Pak to zkusil s kladivem v mém obchodě, kde hrozil, že mi rozbije vitríny. S tím jsme si taky poradili. A nakonec na mě vyrukoval s falešnou smlouvu o úvěru, ale tu snad neuplatnil.“

„Aha,“ zapisovala si policistka nějaké poznámky, „a proč jste nic z toho nenahlásil?“

„Nepřišlo mi, že to bylo tak vážné. Abych pravdu řekl, vlastně mi ho bylo trošku líto, když klesl takhle hluboko.“

„Říkal jste, že když vám chtěl rozbít obchod, že jste si s tím ‚poradili‘. Koho jste tím myslel?“

„Prosím?“ zarazil se Vilém.

„Říkal jste ‚poradili‘ v množném čísle,“ vysvětlila policistka, „proto se ptám kdo ‚my‘.“

„V obchodě… já a moje sestra,“ zamlčel Vilém Julii a Romana.

„A nikdo další tam nebyl?“

Vilém chvilku zaváhal, jestli policistce lhát nebo ne. Nakonec dospěl k závěru, že jí možná Jana ukázala záznam z kamer, který si nechal uložený a přiznal i poslední dva účastníky incidentu.

„Ještě tam byly dvě osoby, ale pokud to není nutné, nerad bych je do toho zatahoval,“ udělal Vilda prosebné oči na komisařku.

„Moc mi to neulehčujete, pane Hruško,“ přiznala sedící žena a zalistovala ve svém notesu, „ti dva, o kterých nechcete mluvit, jsou s vámi v nějakém příbuzenském vztahu? Nebo aspoň jeden z nich?“

Vilémovi došlo, že policistka o Romeovi s Julii ví, a tak nakonec povolil: „Ano, je to moje neteř Julie a její přítel. Znovu prosím, pokud je to trošku možné, nezatahujte je do toho, oni v tom jsou nevinně a opravdu se nic nestalo.“

Policistka si Viléma změřila pohledem, a nakonec něco ve svém notesu škrtla.

„Uvidím, co se dá dělat. Nevíte, kde pan Mráz teď bydlí?“

„Tak to opravdu nevím, vyhodil jsem ho z bytu a pak už jsme se viděli jen párkrát. Poprvé když si přišel do obchodu pro zbytek věcí.“

Komisařka si už zase něco značila do notesu a Viléma to začalo trošku znervózňovat.

„Podruhé si na mě počkal u dětského domova,“ a při vzpomínce na dětskou obranu Vilémovi lehce zacukaly koutky.

„Na něco jste si vzpomněl?“ neušlo toto gesto poručici.

„To opravdu není důležité, věřte mi,“ chránil Vilém děti, „potřetí přišel s tím kladivem. A potom to bylo v kavárně na náměstí, to tam přišel i Filip, a to bylo naposledy, co jsem ho viděl.“

„Filip?“ zbystřila policistka.

„Ano, Hubertův kamarád, a asi teď spolu i žijí.“

„Znáte jeho příjmení?“

„Datel,“ vybavilo se Vilémovi hned Filipovo příjmení.

„Vidíte, a to jste říkal, že si na nic nepamatujete,“ zapisovala si nové informace policistka.

„Nojo, ale z té nehody si vůbec nic nepamatuji, ani nevím, odkud a kam jsem šel, jak jsem se dostal sem, první, co si pamatuji, je až tenhle strop,“ ukázal Vilém vzhůru.

„Paní komisařko,“ vstoupila dovnitř sestřička Magdaléna, „to by stačilo, pan Hruška musí ještě odpočívat.“

„Dobře, kdybyste si na něco vzpomněl, zavolejte,“ zvedla se neochotně policistka a rozloučila se.

„By tě tady trápila do večera,“ zubila se Majda, „něco jsem ti donesla, prý se tu nudíš.“

Na okraji postele přistála krabice plná Lega.

„Synek nechtěl, ale když jsem mu vysvětlila, že to je pro strejdu, který mě naučil moc věcí, tak prý jo, ale jen na týden.“

„Ty jsi poklad,“ rozzářily se Vilémovi oči a hned rukou zalovil v krabici a vytáhl několik kostiček, „vyřiď synovi, že si potom může přijít vybrat něco ke mně do obchodu. Na oplátku.“

Vilém v ruce láskyplně převaloval kostičky, tohle potřebuje, něco dělat, něco tvořit, od nátury je pracovitý a nicnedělání ho ubíjí.

A do večera už na nočním stolku stálo několik autíček a rozestavěná garáž. Vilém byl nadšen, jen kdyby se ta paměť otevřela.

PRŮVODCE

září

Vilém s Milanem představili ostatním divadelníkům jejich verzi Romea a Julie. Přesně jak jim Vilém nastínil dříve, nepotřebné postavy vyškrtali a nahradili je jednou postavou, poutníkem, který diváky provede tragickými událostmi ve městě Veroně.

„A to budete psát verše i pro toho poutníka?“ padl dotaz.

„Tak na to asi nestačíme,“ smál se Milan.

„Ten poutník právě bude mluvit normálně,“ vysvětlil Vilém.

„Hele a neposuneme ho do současnosti?“ navrhnul Honza, kulisák a také hlavní designér kulis a rekvizit.

„Jak, do současnosti?“ nechápal Vilém.

„No, kdy budeš moct chodit bez opory?“

„Marek, můj fyzioterapeut, říká, že to bude chvíli trvat, ale o Vánocích už bych prý mohl chodit normálně,“ prozradil Vilém.

„Tak si tu hůlku ještě necháš, trošku tě nalíčíme a uděláme z tebe starýho dědka,“ vysvětloval Honza, zatímco si něco kreslil do bloku (ten byl jeho neoddělitelnou součástí), „kterej se přibelhá na jeviště, sedne si na lavičku a začne krmit holuby. Potom vytáhne noviny a začne divákům předčítat, co se stalo v Itálii. A za ním se bude odehrávat ten děj.“

Honza nadzvedl svůj blok a všem ukázal náčrt titulní stránky novin. Velký titulek hlásal „VERONSKÁ TRAGÉDIE“ a pod tím obrázek balkónové scény.

Všichni si dílko prohlédli a ve tváři se jim objevilo nadšení.

„To je výborný nápad,“ pochválil Vilém, „a máme vyřešenou i nápovědu, když vám vypadne text, tak mi mrknete přes rameno do novin.“

„Ty děláš, jako kdybychom měli nějakou sklerózu,“ zahrála naštvání Marie a se smíchem dodala, „už jsme zvládli i náročnější kusy, třeba Zlatovlásku.“

Přesně jak se dohodli, začali i zkoušet. Vilém byl zase ve svém živlu. V dílně za obchodem se tvořily kulisy a rekvizity. Holky šily kostýmy a vše se začalo ubírat směrem k premiéře, naplánované jako každý rok na začátek prosince. Takže měli co dělat.

„Vildo, něco se děje?“ ptal se Marek u večeře. „Jsi nějaký… nějaký jiný. Už několik dní pořád myšlenkami odbíháš někam pryč.“

„To víš, chystáme premiéru, a to je spousta starostí,“ vysvětlil Vilém a hned se trošku vyděsil při vzpomínce na Huberta. „Doufám, že nemáš pocit, že tě zanedbávám? Kdyby sis myslel, že věnuji moc času divadlu, tak mi to řekni. Nebo dětem… nebo obchodu.“

„Mně to nevadí, vždyť spolu trávíme spoustu času,“ chytil Marek Viléma za ruku a začal ji palcem hladit, „jsem rád, že máš nějakou zálibu, která tě naplňuje. Děti na tebe pějí samou chválu a máš na ně velký vliv. Vychovatelky si tě taky nemůžou vynachválit, protože ony samy by se dětem takhle věnovat nemohly.“

„Však o tobě to říkají taky,“ usmál se Vilda, „jsme asi jediní dva zvenku, kteří je podporují a nic za to nechtějí.“

„Představ si, že se nám do tiskárny přihlásili dva brigádníci,“ zdánlivě změnil téma Marek.

„A ty řešíš brigádníky? Na to nemáš lidi?“

„Mám, ale v určitých případech podléhají mému schválení.“

„A v jakých případech?“

„Třeba když se jedná o děti z dětského domova,“ přiznal Marek, „ty jsem si nechal pod svou patronací.“

„A o koho teda jde?“

„O Romana s Julií,“ smál se Marek.

„Chápu, že Roman skončil u tebe na stole, ale proč Julie, ta není z Domova.“

„Chtějí na šichty chodit výhradně spolu.“

„Aha, to jsou ale mršky. A co s nimi tedy provedeš?“

„Já bych je na brigádu vzal, ale nejsem si jistý, jestli se hodí ke strojům.“

„A v kanceláři nemáte nějakou práci? Romeo má cit pro barvy a i pěkně kreslí. A naše Julča zvládne všechno, Jana ji nikdy do ničeho nenutila, ale taky ji nenechala zahálet. A Albert to samé.“

„Jana a Albert?“

„Jo, moje sestra s manželem, rodiče Julie. Musíš je znát z volejbalu.“

„Jo, Plaváčkovi,“ plácnul se Marek do čela, „já je znám jen příjmením.“

Vilém se krátce zamyslel a nakonec řekl:

„Myslíš, že je moc brzo na to se oficiálně seznámit s rodinou?“

„Nevím,“ zapřemýšlel Marek, ale s úsměvem a důrazem na slovo teprve dodal, „známe se TEPRVE čtvrt roku.“

„Mám pocit, že tě znám mnohem déle, jako kdyby nás spojovalo něco z dřívějška.“

„Třeba jsme se potkali v minulém životě,“ zavtipkoval Marek, ale moc vesele to neznělo.

„Možná,“ usmál se Vilém, „tak co s tím seznamováním? Nechceš přijít někdy k nám do obchodu, ať ti představím sestru?“

„Co můžeme ztratit? Maximálně, až se jí něco stane, nebude chodit ke mně, ale bude jezdit ke konkurenci do sousedního města.“

„Tak to si to maluješ. Jana, jak zjistí, co děláš, budeš ji mít v ordinaci, než řekneš švec,“ začal se smát Vilda, „ona je trošku hypochondr, furt ji tady píchá, támhle bolí.“

„Tak jí to neřekneme. Budeme tvrdit, že jsem patolog, a na toho má ještě čas,“ vtipkoval Marek.

„To by šlo, vždyť já už byl skoro mrtvý, tak jsem se s tebou seznámil při tréninku na pitevnu,“ připojil se Vilda.

VZPOMÍNKA 12) AMERIKA NA ÚVĚR

květen

„Vildo, jak se cítíš?“ ptala se sestřička Martina ležícího pacienta.

„Proč?“

„Je tu zase policie, Majda je zatím drží venku, ale musím se ujistit, jestli je zvládneš.“

„Jo, pusť je sem, stejně si mě najdou. Teď nebo později,“ poposedl si Vilém, co mu sádra na noze dovolila.

„Dobrý den, pane Hruško,“ pozdravila dvojice policistů. Komisařku už Vilém viděl minulý týden, ale doprovod jí dnes dělal druhý muž v uniformě.

„Dobrý den,“ odpověděl Vilém a hned na úvod na sebe prásknul, „na nic nového jsem si nevzpomněl.“

„To nevadí,“ usmála se trošku zklamaně policistka, „dnes tu mám kolegu, který se zaměřuje na podvody, rád by s vámi mluvil.“

„Znáte pravidla?“ vložila se do hovoru Martina stojící stále u dveří a za ní trošku nasupeně stála Magdaléna. „Pan primář říkal, maximálně půl hodiny… a, Vildo, kdyby to bylo na tebe moc, tak nás zavolej a my tě přijdeme vysvobodit.“

„Díky, holky, ale to zvládnu. Kdyby něco, mám tohle,“ zvedl v ruce tlačítko volající sestru.

„Tak zatím na shledanou,“ opustila dvojčata pokoj.

„Vy tu máte teda přísnou ochranku,“ začal zlehka policista, ale hned přešel do pracovního módu, „pane Hruško, kde jste byl 5. května letošního roku?“

Vilém překvapeně zamrkal, něco mu tady nehrálo.

Komisařka se podívala na svého kolegu, něco nalistovala ve svém notesu a kolegovi to ukázala.

„Já vím, ale zeptat se musím,“ odpověděl vyšetřovatel.

„Byl jsem tady,“ odpověděl nejistě Vilém, „29. dubna jsem měl tu nehodu a od té doby jsem tady.“

„A měl jste přístup k počítači?“

„Pane komisaři, já jsem byl mimo, nejdřív mě udržovali v umělém spánku a pak jsem se, jak říká pan doktor, nechtěl probudit. Probral jsem se teprve minulý týden, paní komisařka to ví,“ obrátil se se žádostí o pomoc v očích Vilém na policistku.

„Musel jsem se zeptat. 5. května někdo na vaše jméno uzavřel úvěrovou smlouvu na pět set tisíc.“

„Cože?“ Vilémovi se udělalo nevolno.

„No a protože jste tady kolegyni říkal něco o úvěru…“

„To je hajzlík,“ nenechal Vilém muže dokončit větu, „tak oni to nakonec zkusili.“

Policisté se po sobě podívali, ale než stihli jakkoliv reagovat, předběhl je Vilém:

„Takže někde dlužím půl milionu?“

„Můžeme vás uklidnit, nedlužíte,“ usmála se komisařka, „kontrolní systémy banky zachytily špatné číslo vašeho občanského průkazu a peníze nebyly uvolněny. Vy jste si měnil občanský průkaz?“

„Ano.“

„Proč? Někdo vám zcizil doklady?“

„Ne, to ne. Asi se budete smát, ale když jsem přebíral balík se zbožím, tak jsem kurýrovi ukazoval občanku a potom jsem ji nějak strčil do té krabice. A než jsem se dostal k přebrání věcí, tak už jsem ji hledal, ale vůbec mě nenapadlo, že by mohla být v téhle krabici. Tak jsem požádal o novou občanku.“

„A co jste udělal s tou starou?“

„Když jsem ji našel, tak jsem ji zničil.“

„A nemohl ji někdo zpětně sestavit? Lidé většinou takový doklad nebo kartu jen přestřihnou a myslí si, že je to hotovo.“

„Tak to teda nemohl, mám v dílně mixér na materiály, tak jsem ji rozšmelcoval na malinkaté kousíčky,“ rozesmál se Vilém při představě, jak z toho téměř prachu někdo skládá zpět občanku. „Asi to nebylo správně znehodnocení dokladu, ale mě nic lepšího nenapadlo.“

Policisté se smáli:

„Tak takovouhle verzi o zničení dokladu jsme ještě neslyšeli, ale hlavně, že ta občanka neexistuje. A to bylo kdy?“

„Objednával jsem to zboží po novém roce, v půlce ledna. Zhruba za měsíc přišlo, to se mi ztratila ta občanka. To bylo tedy v půlce února. To zboží jsme nepotřebovali hned do prodeje, a tak ten balík byl dva měsíce ve skladu nerozebraný, takže tu starou občanku jsem našel začátkem dubna.“

„To odpovídá době, kdy jste si zažádal o nový doklad,“ potvrdila komisařka a zkontrolovala si to ve svých poznámkách, „konec února.“

„Kdo podle vás měl zkusit vzít si na vás úvěr?“ vrátil se k původnímu tématu komisař.

„Hubert Mráz a Filip Datel,“ okamžitě vypadlo z Viléma, „můj ex-partner a jeho asi současný přítel.“

„Víte, kde bychom je našli?“

„Nemám ponětí,“ podíval se Vilém po komisařce, trošku ho ty opakující se otázky začaly unavovat.

„Pane Hruško, chápu, že se vás dokola ptáme na stejné věci, ale musíme ověřit, jestli jste se nedozvěděl něco nového, jestli vás třeba nekontaktovali,“ vysvětlila policistka.

„Dobře,“ řekl unaveně Vilém, opřel si hlavu o pelest a zavřel oči, „s čím ještě můžu pomoct?“

„Myslím, že to už dnes stačí,“ chytla komisařka s chápavým úsměvem Vilémovu ruku a zmáčkla přes ni tlačítko na sestru.

„Ještě vám přineseme k podpisu protokol, ale to nespěchá,“ rozloučili se policisté a za Majdina doprovodu opustili pokoj, zatímco Martina se věnovala pacientovi.

„Byli na tebe moc zlí?“ ptala se Martina, když Vilémovi trošku natřásala polštář.

„Ne, šlo to, jen si na mě asi Hubert chtěl půjčit prachy,“ přiznal sklesle Vilém.

„Hubert?“ zarazila se Martina.

„Jo, můj ex.“

„Manžel mi nedávno vyprávěl, že nějaký Hubert kupoval letenky do Ameriky. On dělá v cestovce. No a ten Hubert chtěl, ať fakturu pošle tobě. A jelikož na tebe doma často vzpomínám, tak mi o tom řekl,“ vybavilo se Martině manželovo vyprávění, „bohužel pro pana Huberta, na fakturu letenky neprodávají, a tak je musel zaplatit ze svého.“

„Cože?“ málem vystřelil Vilém z postele, naštěstí ho sádra kotvila dostatečně pevně, „hned běž za těma policajtama a řekni jim to.“

„To je to tak důležité?“

„Je, UTÍKEJ!“ skoro křičel Vilém.

Martina tedy hned vyběhla za odcházející návštěvou.

Z následujícího šetření vyplynulo, že ten Hubert z cestovky je skutečně Hubert Mráz a že koncem května s Filipem Datlem odletěl do Ameriky. Naštěstí se jim nepovedl ani trik s úvěrem, ani s fakturou na letenky. Takže se Hubertovi opět nepodařilo Vildovi nějak ublížit.

A Vilém doufal, že oceán zabezpečí před touto škodnou dostatečnou ochranu.